Temno

V noci přestalo pršet, ale nevyjasnilo se. Ráno bylo zase pod mrakem. Pan Lhotský vypravil se velmi časně. Jen vyjel z nádvoří dřevěnou branou na silnici, už zaklel. Žebravý mnich se mu namanul do cesty. A to neměl za dobré znamení. Ale když si pak zapálil a kouřil, zapomněl na frátera a zabýval se opět Skalkou. Počítal, kde asi pacholka s povozem dojede, vzpomněl, že Polexina se bude mrzet, poněvadž v Praze nenavštívil její sestřenici v šlechtickém „štiftu“ a tetu jeptišku v klášteře voršilek, jak jej o to požádala; ale až jí vyloží, že v tom shonu nebylo možná – Zato ji potěší novinou, že „paní hrabinka“ na Skalku teď na podzim nepřijede, letos už ne, a myslím, že do jara ne, že zůstanou v Praze. Ta „paní hrabinka“ byla synovcova žena, paní Mladotová ze Solopysk, dcera hraběte Goltze. Stará slečna ji někdy tak s ouštěpkem pojmenovala, ale jen před ním, před panem strejcem.

Z Chlumce jel pan Lhotský do Hradce Králové, kdež se nestavil. Vyjížděje z města, potkal kus za Slezskou branou dva jezovity hradecké koleje. Byli na koních, oba v kloboucích a v tmavých pláštích. Vraceli se odněkud do Hradce. Za nimi jel na nevysokém klusáku jejich fámulus, student. Pan Lhotský se s jedním z obou jezovitů dobře znal, s P. Mateřovským, prohlášeným zvláště tady na Hradecku, jenž pocházel ze šlechtického rodu Mateřovských z Mateřova.

Byl velké postavy, hladce oholen, krevnaté tváře, smolných, lesklých očí, nad nimiž se černalo husté obočí jakoby uhlem širokými oblouky namalované. Jeho společník, také vysoký, ale hubenější, bez ruměnce na líci, měl široká, přísná ústa a silnou bradu.

Mateřovský už zdaleka rukou kynul. Pan Lhotský živě pohnul hlavou, když od něho uslyšel, že ten druhý je páter Firmus. „Ach, tak to ty,“ mihlo se Lhotskému a maně smekl se mu pohled po střevících pátera Firma. Ale hned zase vzhlédl k Mateřovskému, jenž se ho ptal na cestu, na Prahu a co Jeho cís. a král. katolická Majestátnost. A pan Lhotský nic o korunovaci, nic o holdování, že také on Jeho katolické Majestátnosti políbil ruku, ale hned o tom, co by jezovitům polahodilo, že císař, jak přijel do Prahy, hned nazejtří šel se pomodlit k hrobu blahoslaveného Jana Nepomuckého.

„Svatého!“ ostře a jako s výtkou vpadl P. Firmus, jenž do té chvíle v sedle se ani nehnul a dubově, chmurně mlčel.

„Jistě svatého,“ přisvědčil P. Mateřovský vážně, ale mírněji, konejše pohledem Lhotského, zaraženého nenadálou přísnou opravou. „V nebesích svatého a bohdá že brzo i na tomto světě.“ A zas o Praze. P. Firmus opět mlčel, až pak, když Lhotský velebil, jaká panovala nádhera, jak Praha slavila, jak se vyšňořila, znovu přísně uhodil:

„Ale dřív by se měla očistit.“

Pan Lhotský nerozuměl. P. Mateřovský na jeho tázavý pohled vysvětlil přisvědčuje:

„Měla, to měla. Dosud není všechna čistá. Ve vinicích u Prahy pořád ještě dost toho ohavného, černého koukolu kacířského.“

„Tam je hloupý, zmámený lid, to bejlí se tam vyplení,“ přikládal P. Firmus, „ale horší je to bejlí světské moudrosti a pekelných novot v panských domích a palácích.“

Vtom se P. Mateřovský kvapně zeptal:

„Hraběte Šporka jste v Praze o té slávě neviděl?“

Lhotskému, jenž Firmovi nerozuměl, co ty novoty v panských domích, poněkud svitlo touto otázkou. Ale přece nejistě odvětil, že nikoliv, hraběte Šporka že neviděl.

„To věřím,“ přisvědčil Mateřovský s úsměškem. „Pan hrabě zasedá raději v tajných koutech a schůzích než poklonit se Jeho Majestátnosti. To víme; no, a jak u vás –“

„U nás? Jako co se toho kacířstva týče? Och, u nás nic; všecko při svaté samospasitelné víře katolické. Žádní nevěrci.“

Do toho mu P. Firmus špičatým slovem:

„Myslíte?“

A Mateřovský přidal:

„Nesmí se nikdá důvěřovat. Pravda, o Skalce není slyšet nic. Ale zlé sousedství máte. To je všecko bludařstvím prolezlé, Opočensko, Smiřicko. Právě se odtud vracíme. Tam všude pořád ještě dost lutrijánů a husitů.“

Když jezovité dali sbohem, Mateřovský vlídně, s úlisností, P. Firmus zkrátka a zasmušile, hleděl Lhotský za nimi, vlastně za P. Firmem. Do té chvíle ho neznal, slýchal však o něm, o jeho obuvi, že když chodí do chalup a do statků, má podešve pobité ostrými hřeby a že těm, které pro víru vyslýchá, šlape po bosých nohách, že se jim na ně staví v těch ostře okovaných střevících, a že ty lidi za vlasy třepe a za uši tahá, ať povědí, kde mají kacířské knihy, kam je schovali, ať povědí –

A co s tím bejlím v panských domích a palácích – bejlí – tajné kouty a schůze, uvažoval Lhotský, pobídnuv koně. Zase něco větří, jdou po stopě, to zase něco na Šporka, toho mají v žaludku, ostrého souseda. Pan Lhotský o tom leccos zaslechl. I na Skalku se zaneslo, co hrabě Špork svým sousedům, jezovitům v Žirči u Jaroměře, vyvádí, že jim dal na samých hranicích svého a jejich panství, zrovna proti oknům jejich žireckého zámku postavit státui, takového obra, a ten že má pěst s mečem vzhůru a hrozí, pořád hrozí jim zrovna do oken, že toho obra mají pořád na očích. A to pan Lhotský také věděl a zasmál se, když poprvé slyšel, že hrabě Špork dal na Kalvárii v kostele namalovat peklo, v tom šeredné čerty, a ti čerti že jsou v obličejích kontrfekty žireckých jezovitů.

To setkání Lhotského netěšilo. Nechovalť jezovitů v obzvláštní lásce; jen respekt z nich měl, strach, třebaže si ho nedoznal. Ten P. Firmus! Mateřovský je všude prohlášen, po vsích se ho bojí, ale ten Firmus – Ten by se nic neohlížel, ten by třeba pro slovíčko, pro důmnění člověka obžaloval. Na Skalce nic, a přece nevěří. „Myslíte?“ si řekne, a jak špičatě! A kterak jej, Lhotského, hned zostra opravil! „Ale dobře ti,“ řekl si Lhotský v duchu. „Dobře ti. Proč se ohýbáš, proč se lísáš.“

Pan Lhotský doma i jinde říkal jako všichni „svatý“ Jan; ale tu před jezovity se mu připletlo, že musí říci „blahoslavený“, že se jim zachová, když papež prohlásil „blahoslavený“. A páter Firmus za to jej hned pokropil. Pan Lhotský se na něj hrubě dohřál. Začal sice o jiných věcech uvažovat, než ten páter se mu znova vedral do myšlenek, i Mateřovský. Ten také takový, jen napovrch hladší, a všichni Mateřovští takoví, to že je rodina. Tenhle jezovitou a jeho bratr také, v Praze, tři sestry jeptiškami, jedna u voršilek v Praze a druhé dvě v Doksanech, a jedna z nich tam docela i matkou převorkou – no – a – co vypravoval starý Deym, jak bývalo, ten pamatoval třicetiletou vojnu a věděl, jak co konfiskační komisí komu pobrala, ten také o Mateřovských, že čtyři z nich byli při té rebelii proti císaři, dva že dostali pardon, a dva že se vystěhovali pro víru ze země a z těch jeden že sloužil u Švédů, že byl rytmistrem v švejdském rejtarstvu.

Pravda, jeden Lhotský, mihlo se mu, také se vystěhoval, Hendrych Lhotský, starší dědův bratr, ten v Sasku v Pirně zemřel. To byl jeden, ale Mateřovští čtyři. A teď z toho rodu dva jezuviti a tři jeptišky. Dva Mateřovští jezovity a třetí – Vida! Na toho se ten páter nezeptal; na Šporka hned, ale na strýce v Praze ne, na starého strýce ne, to proto, že se pošetil, že jim překáží, blázen, v tom bláznovství „starý kníže“ –

Pan Lhotský se nezastavil až v Třebechovicích. O pacholkovi zvěděl, že tudy jel, ale již dávno, že ho sotva dohoní. V Opočně uslyšel totéž; v Dobrušce se již ani neptal. Pospíchal, neboť se již připozdívalo. Ve vsi Cháborech zahnul ze silnice na polní cestu vedoucí k nim na Skalku. Nalevo od té cesty samá pole, teď pustá, ponenáhlu stoupající k černému lesu. Napravo od cesty, pod ní, lučinatý ouval, kterým pod skupinami starých olší a javorů protékal Zlatý potok. Na konci toho ouvalu, tam, kde se říčka náhle obracela, přicházejíc od severu, vybíhal do jejího ohebu zleva ostroh, tady nad vodou skalnatý a srázný.

Skoro na samém konci toho ostrohu probělávala se stará tvrz Skalka, které teď zámek říkali; snad pro cibulovou věžičku, kterou nynější pán dal postaviti prostřed šindelové střechy toho kamenného stavení, zbudovaného v šestnáctém století. Z polní cesty, kterou pan Lhotský jel, z aleje ovocných stromů nebylo zámečku zplna viděti pro stavení příslušná k starému dřevěnému dvoru, rozloženému na té výšině nalevo od zámečku, hned při něm.

Když pan Lhotský dojížděl, bylo všude kolem ticho. Jen ze dvora nesl se do soumraku klepot cepů. Rád uslyšel ty dunivé, v rychlém tempu neúnavně pršící zvuky. Zveselilo se v něm. Upřeně hleděl k starému sídlu. V šeru podzimního podvečera vjedno splývaly střechy rozlehlého dvora kryté došky a šindelem. Černaly se tak jako sad za dvorem a les dále za sadem; černala se rozložitá koruna ohromného topolu ve dvoře hned za branou té chvíle ještě dokořen otevřenou. Nikdo však v ní ani před ní. Ale za ní na prostorném, velkém nádvoří skupina čeládky u vozu pod bělavou plachtou. Koně už vypřaženi a náklad odnesen. Lidé však tu ještě stáli. Byl to vůz té chvíle vzácný; přijelť z Prahy, z daleké Prahy.

V dlouhé stodole o dvojích vratech a dvojím humnu na konci nádvoří náhle ztichl rytmický tepot cepů. Z jedněch vrat vykročil šafář nesa velkou rozsvícenou lucernu a bral se směrem k vodní nádržce prostřed nádvoří, kamením vroubené. Nad ní kolem dokola černaly se lípy nad pluhy, haky a kolečky k nim různo u nádržky postavenými.

Za šafářem bralo se šest mlatců, robotníků ze vsi, každý s cepem na rameni, mladší muži i starší, shrbení a zedření.

V ratejně, v nevysokém stavení vpravo u samé brány, rudě prosvitlo v nevelkých oknech a také v oknech myslivny, jež stála rovněž u samé brány nalevo u toho ohromného topole. Byla vyšší než ratejna, ač ne do patra; k jejím dveřím skoro na konci stavení na straně k bráně vedly vyšlapané schody bez zábradlí, ne však přímo ze dvora, nýbrž bokem podél stěny, takže tvořily výstupek přede dveřmi.

Právě když pan Lhotský vjížděl branou do nádvoří, rychle vyšel z myslivny na ten výstupek myslivec vysoké postavy, vyholený, dlouhých vlasů, bez čapky; za ním vyběhl výrostek také prostovlasý s lesním rohem v ruce. Do té chvíle vyhlíželi zadním oknem ven do cesty; jak spatřili v setmělé aleji pana regenta, chvátali ven dopředu. Výrostek, stanuv na výstupku, nasadil lesní roh ke rtům a zatroubil nadobyčej lehce a dovedně. Veselá lovecká fanfára rozletěla se tichým, temným nádvořím pánovi na uvítanou.

Mezi roubeným dvorem a před zámečkem přes nádvoří proti bráně náhlý ruch a hlasy. Nejvíce bylo slyšeti pana Lhotského, jak dojel k vozu a ptal se na truhlu a ostatní náklad, jak poroučel, ať tlumok za sedlem odepnou a odnesou. To již slézal s koně. A dál jedním proudem k šafáři, jenž mu políbil ruku a po něm starší robotníci, co mlátí, a hned na myslivce, jenž přistoupil, kde je Tomáš, čertův kluk, to že měl nápad, zatroubit.

„Ach, tu jsi!“ Hrábl do výrostkových hustých vlasů na větru se čepejřících, aby jej pohladil. „To se mně líbilo, Tomáši, a tatík –“ Už se zas po myslivci obracel. „Tak slyšíš, zítra, a hned ráno si vyjdeme, a časně, a zakouříš si pražského tabáku z nové fajfky. Vezu ti. Tak tedy časně, ráno.“

To již kráčel k zámečku, k němuž vedl měkkým nádvořím pruh primitivního dláždění z oblázků. Tam u vchodu, kde se vzal, tu se vzal, stál pod několika schody, vedoucími k hlavním dveřím s přístřeškem na dvou prostých sloupích, muž prostřední postavy, asi padesátník, klobouk v ruce. Hluboko se ukláněl a začal něco na uvítanou. Než pan Lhotský hned mu do řeči:

„Hele, správce, pozdrav bůh, nic se nepřihodilo?“ Nečekaje na odpověď, rychle pokračoval: „No, až zítra, až zítra, na kanceláři, ale ráno ne, a ne na kanceláři, přijdete ke mně, až odpoledne. Ráno půjdu na hon.“ A kráčel do schodů. Na ty padl v ten okamžik záchvěv zardělé záře. Černo ze síně uskočilo vzad, jak je zaplašilo plápolavé světlo žlutavé svíčky, kterou v pozdvižené pravici nesla urostlá dívka patnáctiletá, myslivcova dcerka. Vedle její štíhlé postavy statná dáma; vedle dívčí svěží hlavy s pletenci po zádech stará tvář, ale svěže zardělá a ne vrásčitá, v čepečku á la Fontange, ne přehnaně vysokém a nikterak už módním.

Ten čepeček a pod ním tvář s malým lalouškem, tvář energického výrazu, v ten okamžik radostí zjasněná, byly v plném světle a bělostný krajkový límec ležatý, zlatý křížek mezi jeho cípy a bělostné tacle u rukávů, jak slečna Polexina Lidmila Mladotovna vztáhla ruce vstříc panu strejci. V temnu však zůstaly její šedé šaty pod plochými ňadry a v pasu dost širokém.

Vítali se a již také zacházeli síní. Zardělá zář pokmitovala po jejím klenutí, dál a dál dozadu; černá tma vrazila zase dopředu a přes práh pod stříšku na schody. Pod nimi dosud stál správce. Klobouk už dal na hlavu, ale ještě naslouchal; přitom však hleděl před se, k vozu, k hloučku u něho. Zamračeně hleděl a mrzutě myslil na Lhotského, to že je „regent“; správce si ani nevšimne, ale s myslivcem, s člověkem poddaným, s poddaným, ne svobodným, hned takové řeči, i s jeho klukem, a jej, správce, že tak zkrátka pomine. Zlostně si odfoukl, až se mu tváře vzduly, a rozběhl se k vozu, aby si tu vylil zlost; rozkřikl se, co tu dělají, ať se klidí, bránu že nechávají otevřenu, nedbalci, šafář, všichni.

„A co vy!“ utrhl se na robotné mlatce ze vsi, kteří také poslouchali pražské noviny, „co tu čumíte! Takhle byste vydrželi, a ráno pak chrápat a hnít a ne do roboty. Plácat, žvejkat, to dovedete a takhle si ještě zakouřit, a snad pražského tabáčku, fajfku zapálit, plíce udit, z huby komín dělat!“

To už lítalo za robotníky; jako pokropeni, schlíple, skrčeně, mlčky se šourali k bráně, kterou šafář a jeden z čeládky za nimi zavřeli a trámem napříč zatarasili. U vozu prázdno. Čeládka zmizela v ratejně. Myslivec už předtím, nežli rozkohoutěný správce se přihnal, odešel se synem do myslivny.

Jen správce zůstal na širém nádvoří, do něhož zalehlo z chlévů táhlé zabučení. V tmavé výši nesl se šumot obrovského topole, starých lip u zčernalé nádržky i šumot stromů z panské nevelké zahrady na konci ostrohu mezi zámečkem a myslivnou. Správce obešel chlévy, stodoly, kolnu, od té napříč k bráně, k ratejně, přikrčil se k ozářenému oknu a díval se dovnitř. Zaclonil světlý pruh, stál v něm černý. Jen tvář do okna nachýlená, široká tvář zatuplého nosu, zažloutlá, se vyzářila a část šedé kamizoly pod tmavým kabátem.

Upřeně se díval do rozlehlé ratejny, kdysi vybílené, kdež za ohromným dlouhým stolem seděla čeládka u večeře. Každý kousal a polykal, žádný však na jídlo nehleděl; všichni obraceli oči po pacholkovi, jenž se vrátil z daleké cesty a dál vypravoval pražské divy.

Správce Čermák odtrhnuv se od okna, pokročil a ohlédl se po myslivně. Svítili tam, ale okenice kryly okna.

„Aha, zas,“ zjistil si. Za ten rok, co tu na Skalce úřadoval, dosud ani jediný večer neviděl myslivnu bez zavřených okenic.

Psi tam zaštěkali. Obrátil se, zamířil k zámečku. V oknech regentova pokoje světlo. Na slečnina okna, dozadu nad východním svahem ostrohu, hustě porostlým, nebylo vidět. Správce zašel do vedlejších dveří v přízemí, kdež měl byt a kdež byla kancelář.

Na širém, temném prostranství pusto a prázdno. Lípy u nádržky a stromy na zahradě šuměly hlučněji, neboť vítr se prudko zdvíhal; primárius mezi nimi byl ohromný topol, jehož koruna se nad branou i nad střechou myslivny začala zlobivě potřásat, klátit, zmítat, nejprudčeji nalevo, jako by chtěla dosáhnout až na nedaleký komín a smíst ho ze staré šindelové střechy.