Temno

Jiřík nedal se převézti na Staré Město. Vrátil se od přívozu nedbaje cesty. Pojednou stál opět u Jezovitské zahrady. Kovaná mříž její zamčena, svatozář sochy nad ní pohasla, lípy u brány ztemněly, po zahradě se stmívalo. Jen na konci šeré lípové aleje prosvítala ztichlá, zavřená kaple. Hleděl do zahrady, hleděl, Helenku zas viděl –

Když se odtrhl od brány, kráčel bez rozmýšlení rovnou dál; na přívoz zapomněl. Byl už večer. Bral se kolem ohrad, uličkami, černo nějaké podsíně na něj padlo, a zase kráčel volnější ulicí. Tu onde seděli lidé přede dveřmi nebo u otevřených oken. Bylo teplo až dusno. Za osvětlenými okny hospod, v jejichž průjezdech hluk, zpěv i harfy nebo houslí hlas. Jiřík všecko míjel, neohlížeje se a nevšímaje si lidí, které potkával.

Ale pak se maně obrátil po otevřeném oknu v patře úzkého domu, kdež někdo sedě na okně, hrál na loutnu a zpíval. Byla to nová píseň, kterou si všecka Praha rázem oblíbila, kterou doma z nádvoří často slýchal, neboť ji bez únavy zpívali pantátovi sladovničtí. Hrubě si jí jako sprostné nepovšiml; ale teď v náhlém dojmu naslouchal, jak příjemný baryton za průvodu loutny zpíval:

Jiřík naslouchal dál, dokud se zpěv i jeho průvod za ním nesly.

Octl se na Malostranském náměstí, v jehož nároží k mostu a k Ostruhové ulici kmital se červenavý plamínek velkých svítilen. V podsíních kolem černo; nad nimi tu tam světlo v oknech novějších barokových i starých renesančních domů s malebnými štíty. Prostřed prostranství černala se dlouhá budova, profesní dům jezovitský s kostelem sv. Václava. V boku profesního domu nad několika menšími staveními při něm vznášela se k večernímu nebi spousta lešení nad začatou velkolepou stavbou kostela sv. Mikuláše, do polovičky vybudovanou.

Jiřík se ohlédl po dlouhé řadě osvětlených oken profesního domu, pozvedl oči do černého lesa trámů a prken na lešeních a krášel dál, už rychleji.

Kamenný most všechen v šeru; jen nalevo, pod sochou sv. Jana Nepomuckého kmitalo se pět červených plamínků a dál pod křížem mrkalo žluté světélko. Sochy vpravo vlevo nad pilíři, znamení a pomníky triumfu Říma nad českými nekatolíky, tyčily se temnem zastřené k večernímu nebi. Všední hluk na chodnících pod nimi zmlkl i pobožné písně žebravých studentů; krámce na mostě všechny zavřeny. Sousoší, sochy stály, linií splynulejších a měkčích, v posvátné tajemnosti, v hlubokém tichu, do něhož nerušivě šuměl jez a ztlumená nota dvojích houslí, patrně improvizovaný koncert studentský kdesi pod stromy na Kampě.

Jiřík, docházeje k Starému Městu, náhle se zastavil; mohutné sousoší naproti mu zarazilo krok. Ignác z Loyoly v mešním ornátě, monstranci vysoko nad hlavou, stál na kouli zemské, nad alegorickými sochami čtyř dílů světa, v nichž ve všech vládlo jeho dílo, řád jím založený. Jiří se té sochy v ten okamžik zalekl. „Hic stat, quo opem ferente Christiana in fide orbis stat –“ Starý bělovlasý P. Daniel se mu mihl tu pod sochou zaníceně mu, tenkrát studentíkovi, nápis ten vykládající, zde že stojí ten, jehož silnou pomocí veškeren svět pevně stojí ve víře katolické. Co by on teď mu řekl, jak by se na něj podíval, kdyby věděl, že on, Jiřík, vyhledával dívku z kacířského rodu, že s ní šel, že na ni stále, co krok, celou cestu myslí.

Hluk hlasů a jadrný, srdečný smích jej vyrušily. Zpod klenutí Mostecké věže vyhrnulo se pět mužů. Lucernička rudě mžikala mezi jejich temnými postavami. Jednoho z nich, Hubátia, hned poznal i v tom šeru, dle postavy i potom smíchu. Mířili na Malou Stranu, Hubátius a tři hudebníci, pátý amant, jenž si je vedl na kasaci. Hlučně hovořili, Hubátius znovu se zhluboka zachechtal. Jiřík odvrátil tvář; nebylo však toho třeba. Přešli, aniž si ho povšimli. Vykročil a již pospíchal. Myslil na Hubátia, jak by se zasmál, kdyby ho byl poznal a věděl, jak a proč sem zabloudil; a vtom se mu zase P. Daniel přimihl –

Nahoře, na věži Staroměstské radnice zastavil se hlásný v koutě ochozu a táhle zazpíval do ztichlého setmělého náměstí:

Šel ochozem dál, stanul v druhém koutě a znovu zazpíval. Vážně se neslo nad usínajícím městem:

Za chvíli poté, když oba zpěvy dozněly v třetím i v čtvrtém koutě ochozu, hnal se úzkou ulicí Židovského Města židovský ponocný Lemmel Šperk, drže v jedné ruce píku a v druhé lucernu, do nevysokého, zašlého domu Lazara Gollerstepera kafésídra, odkudž vyrážel náramný hluk a křik. Bouřili tam dva mladí staroměstští měšťané, Antoni Pasewi a Leopold Königsaal, oba pokřtění židé. Přišli pyšně, řinčeli kordy, zpupně si poroučeli kávu. Gollersteper ihned přinesl šálky, cukr, konvici kávy a hlásil s poníženou ochotou po němečku, tak že nese tuze dobré kafé, to že bude, pane Zbraslav, jistě tuze – Nedomluvil. Mladý Königsaal na něj zařval, co se opovažuje, jak mu to říká, on že není žádný Zbraslav, neví-li on jeden smrad, že mluví s Königsaalem, s Leopoldem Königsaalem, s měšťanem královského Starého Města pražského. Žid překvapen, ustrašen, začal se omlouvat, že je tak zvyklý, nu, však že pan Königsaal donedávna byl Zbraslav a že jeho pantáta Abrahám Zbraslav tady v Maislově ulici podnes – Umlkl hrůzou.

Mladý Königsaal-Zbraslav, klna a hromuje, smetl jednou ranou se stolu šálky, cukr, konvici, že se v střepy rozlítly, mladý Pasewi převrhl stůl a křičel a lál tak jako jeho druh, jenž vytrhl kord a hnal se za vyděšeným, prchajícím Gollersteperem. Vtom vrazil mu do cesty Lemmel Šperk, ponocný.

„A ty chlape, dobře že jdeš!“ vzkřikl na něj Königsaal a vytrhl mu lucernu. „Posvítím si, kam se schoval ten kluk zlořečená, kolem pletená –“

Za chvíli vyletěl z kafésídrova domu Lemmel Šperk bez píky, bez lucerny a pádil pro vojenskou stráž, ať jde na pomoc, že ten Zbraslav, říkal také Zbraslav, a ten Pasewi všecko u kafésídra pomordují, že hledají Gollerstepera, že vrazili nahoru na komoru a odtud že přivlekli kafésídrovou, že ji vytáhli z postele a nic nedbali, že je těhotná a že křičí a prosí, že jí ukrutně smýkali.

Za čtvrt hodiny běželi ze strážnice na Staroměstském rynku tři vojáci, dva obecní a šedivý desátník v bílých kabátcích, těžké pušky s dlouhými bodáky v ruce, poklusem běželi do Židovského Města a s nimi Lemmel Šperk. Znali jej a on znal je, byliť od pluku Damiána svobodného pána ze Sikkingen, kterýž pluk už léta letoucí v Praze „ležel“, zpolovice se s Pražkami oženil a sousedsky s Pražany vycházel.

Když se ti tři vojáci s Lemmelem Šperkem vraceli z kafésídrova domu, kráčeli mezi nimi Königsaal i Pasewi bez kordů, poškubaní, s pocuchanými parukami, bez rukavic, s roztrhanými taclemi; Königsaal měl bílý krajkový „holstuch“ krví potřísněný.

Zašli do uličky; hlučné jejich kroky, směřující k Staroměstskému náměstí, zaléhaly. Zase ticho nad Židovským Městem tmou zaklopeným; jen tu tam linul z osvětleného okna zardělý pruh do křivých uliček, bídně dlážděných nebo bez dláždění, do jejich stroužek, na jejich louže a hromady smetí.

V tu chvíli ozývaly se housle a flétna Hubátiova kvarteta do vlažné letní noci. Hráli lahodnou kasaci v osamělém, tichém místě pod Zámeckými schody pod dvěma stromy na dvorku patrového domu s prejzovou střechou. Kolem přítmí, neboť měsíc nemohl se dobýti nad oblaky. Pak i zpěv zazněl za ztlumeného průvodu houslí. To Hubátius zpíval příjemným, hlubokým hlasem:

Šmytce přitiskly, struny zazněly plněji, když Hubátius opakoval „mé srdce raduje se“, i pak v mezihře, kdy nahoře v patře se pootevřelo okno a zabělelo se v něm. Hráli zase přitlumeněji, když Hubátius pokračoval:

Kasací měla ještě jiné posluchače nežli „srnčičku“ a sousedstvo. Výš, nahoře nad Zámeckými schody proti kajetánské kapli stál u červenobílé bariéry jeden ze strážců královského hradu, bydlících v domečkách Zlaté uličky hradčanské, hradní „střelec“, v třírohém klobouku, v rudém kabátě; pušku měl opřenu o mádlo. Hleděl přes spoustu cihlových i šindelových střech dolů na tiché město, kouzelně krásné i v šeru a v hlubokých, černých stínech, a naslouchal lahodné kasací, jak ji vlažný větřík ztlumenou k němu zavíval.

Měsíc náhle vyrazil z oblaků; dumně velebný hrad zalil se proudem jeho zářivého světla a vysvítil magicky nad městem. Jasně zahořel střelcův červený kabát, rudý prošleh v stříbrném zamžení. Nehnutě stála stráž, chudý zbytek královské nádhery, jež se vystěhovala z opuštěného, jako zakletého zámku tesklivé krásy.

Vlažný noční vítr vál už jen svým ševelem, kasací dozněla. Praha ztichla, usnula. Půl noci minulo. Hlásily to hodiny po věžích kovovými údery, oznamoval to zpěv pověžných. Také ponocný ve Valdštejnském paláci zazpíval, jak jeho předchůdcové zpívali už od časů slavného vojevůdce. S chmurnou vážností, melancholicky neslo se z paláce do hlubokého ticha malostranských ulic: