Temno

Za chvilku poté kráčel pan Lhotský ze Ptení nádvořím, chutě si pokuřuje z bílé holandské dýmky; mířil do zahrady. Na schůdkách k myslivně zahlédl Tomáše. Zdálo se, že něco upřeně vyhlíží. Pan Lhotský na něj zavolal, co tatík. Všiml si, že výrostek sebou škubl a jako ulekaně vyrazil, že šel do lesa. A nesběhl se schodů tak čiperně a vesele jako jindy.

„A co ty, co tu děláš, na koho číháš?“

„Jedou sem, prosím –“

„Kdo –“

„Ti misionáři z Dobrušky, dva –“

„Blázníš! Kdo ti to povídal?“

„Viděl jsem je, budou tu co nevidět.“

A byli; jen dořekl, už vjížděli. Pan Lhotský překvapením přestal kouřit. Užaslý hleděl na nenadálé hosty. P. Firmus! A ten druhý, to není Mateřovský, to snad ten, co káže s řetězem. A takový nečesaný, a střevíce plné suchého bláta. Pan Lhotský bezděky pohlédl i po střevících P. Firma. Byly čisty a neokovány, bez hřebíků. Nemilá návštěva; než přemáhal se, aby nedal najevo nepříjemné překvapení, a když slezli ze sedla, šel jim naproti.

P. Firmus pozdravil zkrátka, zasmušile a dodal úsečně:

„Tu pan páter Koniáš.“

Ten pozdravil velmi zdvořile a prosil, aby směli se také urozené slečně Mladotovně poklonit. Pan Lhotský je zval, aby pokročili, a vedl je do zámku. Tomáše, který stál opodál, nikdo z nich si nevšiml. Díval se za nimi, pojednou však uskočil na schůdky k myslivně, v jejíchž dveřích právě stanula Helenka všecka ještě polekaná náhlým odchodem otcovým.

„Jdi, jdi domů!“ volal na ni tlumě hlas. Zmizela ve stavení a on za ní. To se vyhýbal správci Čermákovi, kterého zahlédl kvapně vycházeti z kancelářské síně.

Správce do té chvíle seděl v kanceláři a psal. Myslivce prve nezahlédl. Ale pak zalehly do kanceláře hlasy a dusot koní. Spatřiv jezovity, vyrazil ven v náhlém rozčilení. Když včera P. Firmovi mezi čtyřma očima svěřil, co věděl, čeho se domýšlel o Machovci myslivcovi, uznal P. Firmus jeho horlivost i to, že podle všeho je ten myslivec hrubě podezřelý, a že se o něm přesvědčí; kdy a jak, to neřekl. A tu jsou znenadání. Zahlédl je zacházet s regentem do zámku. Nu, ten jich neobrátí. P. Firmus také ví, jaký je horlivec a že se peklu směje –

Správce cítil škodolibou radost, vítězství; ale do toho vyzáření mráček mu padl: což kdyby nic nenašli, kdyby myslivci nemohli nic dokázat – Nechť; mají právo hledat a pátrat, a kdo je navedl, neprozradí. „Jako by to bylo zpovědní tajemství,“ ujistil ho P. Firmus.

V tu chvíli uváděl pan Lhotský hosty do pokoje slečny Polexiny. Byla velmi překvapena, ne však nemile. Chovalať, jsouc hluboce zbožná, velkou úctu ke kněžím; a ti tu byli členy svaté misie. Zajímalo ji seznat je, zvláště včerejšího kazatele. Ten ji teď i svým zevnějškem hodně nepečlivým překvapil; jinému by jej měla za zlé, než u kazatele s řetězem hned si jej omluvila jako zvláštnost neobyčejného muže. Pozvala jezuity do jídelny, chtějíc je uctít.

P. Koniáš děkoval, že dopoledne nic nejídají ani nepijí, a pak vůbec že není možná, poněvadž nesmějí promeškat čas, že přišli také se ohlásit a žádat o svolení –

V to uhodil jako sekerou P. Firmus:

„Přišli jsme se přesvědčit o tajném kacířství, o bludařských knihách ukrytých.“

„Tady? U nás?“ ptal se pan Lhotský, a s úsměvem. Tak to pokládal za nemožné.

Slečna vztyčila uraženě hlavu a pohleděla zpod víček na P. Firma. V to pan Lhotský zažertoval, u něho že budou brzo hotovi, s modlitbami katolickými, s nějakým starým kalendářem a s knihou o myslivosti.

„Nebo snad tady?“ Slečna Polexina řekla to ostře a ukázala na poličku s knihami. „Snad pohřební řeči nebožtíka pana strýce mého, kanovníka u sv. Víta?“

„Neračte se horšiti,“ žádal zdvořile P. Koniáš a uklonil se i slečně, i panu Lhotskému. „Ani nám na mysl nevstoupilo, ačkoliv, račte věřiti, také v knihárnách urozeného panstva i dobrého katolického smýšlení našly by se husitské knihy, ovšem po předcích zděděné. Předkové umřeli, ale knihy neumřely. Ty zůstaly, třeba zapomenuty a zastrčeny, nikdo jich z panstva nečte, snad o nich ani nevědí, ale bývají, skutečně se nalézají. Já sám, račte dovolit, abych pověděl, dle své zkušenosti jsem se přesvědčil, a sice tady, v Hradecku, u vzácného pána staročeského rytířského rodu, svaté římské církvi věrně oddaného. Na jménu nezáleží.

Ten urozený pán sám mne pozval, abych si jeho knihy prohlédl. A ejhle, víc než třicet knih bludem nakažených jsem našel. Ten pán trnul, lekl se, ale hned vzal ty knihy a sám, vlastníma rukama je do svého pivovaru u zámku vnesl a všecky pod kotel do ohně vmetal, a nic se nebál nějakého zahanbení, ještě mně děkoval, že jsem ho zbavil nepřítele božího, kterého nevědomě až posavad přechovával.“

Pan Lhotský za té řeči nepokojně sebou vrtěl v křesle a špičatě prohodil, že oni zde tak zatápět pod kotlem nebudou, protože nic nemají.

„Proto jsme také nepřišli,“ vpadl Koniáš. „Ale jinde musíme vykonat svou svatou povinnost. Dokud bludné knihy budou v rukou lidu, není naděje, že by katolické náboženství v jeho srdci se ujalo. Kacířské ty knihy jsou jako ponechané kořeny zla, ze kterých zlo ustavičně pučí.“

„Tedy u našich poddaných myslíte?“ ptala se slečna nejistě, nemohouc uvěřiti, že by bylo možná. „Ve vsi dole –“

„Tam není podezření,“ odpověděl Koniáš, „ale –“

„Tady, myslivec,“ uhodil zase znenadání P. Firmus a zahýbal svou mohutnou bradou.

Pan Lhotský zrudnuv vyskočil z křesla a zvolal:

„To není možná, v tom je pomluva, to –“ Chtěl vyrazit, to že jej asi správce očernil, jak se mu blesklo; nedořekl však.

Slečna úžasem, leknutím okamžik mlčela, až vydechla:

„Myslivec? Náš myslivec? Machovec? Velební pánové,“ vstala a bránila ne bez rozhorlení, „jeho rodina byla vždycky věrně katolická, on i otec jeho; i děda jeho jsem znala, všichni věrně poddaní –“

„A věrní snad také tajnému kacířství,“ doložil chmurně P. Firmus.

„A kdo, páni pátres, vám na myslivce žaloval?“ zeptal se Lhotský všechen popuzený.

P. Firmus obrátil na něj přísně, káravě zelenavé oči, cože se ptá, co si myslí, a P. Koniáš, jako by té otázky nezaslechl, zeptal se zdvořile, ale rozhodně:

„Ráčíte-li dovolit, abychom se přesvědčili?“

„Je Machovec doma?“ zeptala se pana Lhotského slečna, jíž na tvářích proskočily rudé skvrny. I na hlase bylo znát její pohnutí.

„Není, šel do lesa. Počkáte,“ obrátil se k jezovitům, „až se vrátí?“

„Nemůžeme, musíme začít bez prodlení,“ odpovídal Koniáš. „Libo-li však pro myslivce poslat – My půjdeme hned se přesvědčit.“ Vstal a P. Firmus také.

Když Helenka na vyzvání Tomášovo uskočila do jizby, zvolala ulekaně, že jdou snad pro pantátu.

„Snad navštívit jemnostslečnu,“ pokoušel se Tomáš chlácholit. Vtom si vzpomněl, co mu otec přikázal. Chvatně otevřel truhlu, ve které bylo všecko přeházeno; navrchu ležela měchuřina s penězi. Schoval je do kapsy, zavřel truhlu a hned zase přistoupil k Helence úzkostně vyhlížející oknem přes nádvoří k zámku. Nová obava jí přišla: což kdyby se otec teď, v tu chvíli navrátil, kdyby přišel, vzali by ho, odvedli.

„Jak by mohli! Proč?“ popíral rozhodně Tomáš, snaže se, aby slova jeho zněla jistě.

„Kdyby hledali a našli –“

„Nic nenajdou. A my nic nepovíme, rozumíš, Helenko?“

Babička jí připadla, jak také měla vyzradit ukryté knihy a nepověděla, i když ji bičovali.

„Vidíš ho, potvoru?“ vykřikl Tomáš popuzeně, zhlédnuv, že správce Čermák jde s písařem a drábem k zámeckým dveřím. Ti dva zůstali dole u schodů, správce sám vystoupil až na kraj síně.

„To se už nemůže dočkat,“ zlobil se Tomáš. „Jistě, on ty pátery pozval.“

Vtom Helenka tlumeně vykřikla. Rozšířené její oči spatřily zvláštní průvod, jenž se od zámku bral přes dvůr směrem k nim; napřed oba jezovité a s nimi správce Čermák, za nimi student fámulus s písařem a poslední dráb. Ty viděli, i jak se před myslivnou postavili, jak si stavení a zvláště střechu prohlíželi. To však myslivcovi nezhlédli, jak před chvilkou správce u zámeckých dveří čekající oběma jezovitům od slečny přicházejícím hluboko se poklonil, ruku jim políbil, a jak P. Firmus se tvářil, jako by ho neznal.

Ale to uviděli, jak poníženou ochotností všechen pohrbený je vedl a jim s nasládlou uctivostí odpovídal. Pak uslyšeli jeho hlas na síni, kdež bylo ohniště, jak vykládá, tady napravo že je komora a schody na půdu a tady nalevo aby ráčili – Vešli do světnice nevysokého dřevěného stropu, z níž vedly dveře, té chvíle otevřené, do menší světničky. Helenka jako zaplašené kuře stála poblíže kouta, Tomáš lesklých očí, rozčilený, ale odhodlaný, s hlavou vztyčenou.

Jezovité vešedše rozhlédli se pátravě světnicí, po všech koutech a stěnách, všeho si všimli, nábytku, pušek, Tomšova lesního rohu mezi okny na parozích zavěšeného, i toho, že tu nikde obrázku sv. Jana Nepomuckého. Zvědělť včera P. Firmus jeho historii od správce, jak se ten obrázek sem dostal, jak jej myslivec ze strachu pověsil a patrně poslední dobou zas uklidil. Než neptali se na něj, jako by o něm nevěděli. Nejzkoumavěji však pozorovali myslivcovy děti, kterých se správce Čermák otázal, kde je otec.

„V lese,“ odvětil pevně a určitě Tomáš.

„V kterém?“

„Pantáta nic neřekl, do kterého půjde.“

Pak hned otázky Koniášovy, mají-li jaké knihy, bibli nebo jiné, aby je ukázali. Tomáš hned a zase tak jistě, že nemají. Koniáš vážně a důrazně jim připomenul a hrozivě varoval, ať nezapírají, ať povědí pravdu, že by zapíráním zle posloužili nejen otci, ale i sobě, a znovu se tázal, teď přímo Helenky, aby pověděla. Musila pohledět do jeho bledé tváře, do zapadlých tmavých očí přísného, pronikavého pohledu. Zalekla se ho a mlčela. A vtom P. Firmus, zahýbav mohutnou bradou hladce oholenou, zamodralou, tvrdě uhodil:

„Máte takové knihy, víme to. Kde je máte, pověz, nezapírej!“ A postavil se těsně před Helenku, jako by jí chtěl šlápnout na nohy. Ale na tu jeho hrůzu její tiché, ale pevné:

„Nemáme.“

„Tak si je najdeme!“ P. Firmovi zablesklo hrozivě v očích. Šel ke stolu a chtěl vytáhnout zásuvku. Byla zavřena. Koniáš na něj po latinsku, ve stole že knihy nejsou, ale že si stůl dají otevřít, až pak, teď aby jinde hledali. Otevřel truhlu a poručil drábovi, ať všechno z ní vyhází. Dráb vyhazoval, přetřásal všecko až na dno, knihy však nevytáhl. Pak na rozkaz jezovitův rozházel postele, prohledal slamníky, ve velké světnici i vedle, kdež stála Helenčina postel. Nikde nic.

Proslídili polici, almaru ve velké světnici, všecko, každý kout, v sedničce Helenčinu truhlu, malý stůl, a všechno marně. Koniáš nařizoval písaři, drábovi, přihlížel i sám hledal. P. Firmus číhavě si hleděl přitom myslivcových dětí; z očí jich nespouštěl, každé jejich hnutí pozoroval, každé pohlédnutí. Musily s misionáři všude, i na síň, kdež pátrali v studeném ohništi, pod komínem, pod špalkem u ohniště, i do komory. Než ani tu se hledání nezdařilo.

„Podíváme se na půdu,“ rozhodl Koniáš s vydrážděností vášnivého lovce, slídícího po zvěři.