Temno

Tomáš pospíchal příští neděle k Helence ještě víc nežli jindá; bylť žádostiv, aby uslyšel, jak bylo o té svatojánské slavnosti, na kterou musila. Nadál se, že sestra bude nechutě o ní vypravovat; než nebylo tak docela. Vycítil, že se jí ta podívaná líbila i muzika a zpěv; ale také on napjatěji naslouchal, když vypravovala o sólu lesních rohů, a jak také mladý pán si na něj vzpomněl a jak jí ukázal cestu. Nakonec však řekl zasmušile, kdyby jí raději na ty kejkle nevodili, a vzpomněl starostně na domov, na otce, a cože Kiš nejede –

Přijel s neděle a zase vyhledal Helenku. Sběhla v prudkém chvatu se schodů, když jí děvečka oznámila, že dole stojí nějaký žid a ptá se po ní. Lazar Kiš čekal u vrat. Přinesl pozdravení z Mezřiče, od babičky, od strýce, a také určitou zprávu o Machovcovi. Vypravoval, že v Mezřiči u strýce Klance se zastavil nějaký bratr, nějaký prý hodinář, a ten oznámil, že se Machovec na útěku schovával také u toho myslivce na Jičínsku a také u jiných bratří, a dlouho se prý skrýval, protože jej všude stíhali a bylo nebezpečno přejíti hranice. Teprve na podzim že dorazil šťastně do Žitavy, ale tam že se mu zpočátku zle dařilo, zvláště v zimě, protože si nemohl opatřit žádné živnosti, až pak k jaru dostal místo zahradníka u jednoho pána, že je zdráv, ale že pořád vzpomíná na ně, na děti, kdyby mohly z toho zajetí, že pro ně přijde a je vyvede, ale kdyby snad nemohl, aby byly přichystány, až by pro ně vzkázal nebo poslal.

Nejradostněji bylo Helence z té noviny, že měla jistotu o svém otci, že se zachránil a je v bezpečnosti. To však, že pro ně přijde, dotklo se jí temným znepokojením. Zalekla se na okamžik, aniž si hned uvědomila proč. Ale hned se zase těšila, jak se Tomáš zaraduje, až mu poví o pantátovi.

Zanedlouho musila zase na slavnost, na Boží tělo, nejprve nahoru na Hrad, k sv. Vítu, a zase v průvodu Šantrůčkové. Znovu žasla; opět uzřela nový svět, slávu nevídanou, nádheru oltářů plných zlata, planoucích voskovic, obrazů a květin, nádheru skvělého průvodu, kněžských rouch, panstva, vojsko v parádě, kočáry zlacené s premovanými lokaji, hajduky, koně v drahých postrojích. Nevzpomněla si na babičku v tiché sedničce ani na noční schůzi bratrskou v černém háji dvěma třemi lucernami chudě osvětlenou. Oslněna na to hleděla a jako zmámena se vracela, nesouc dva posvěcené věnečky, jeden staré paní Lerchové, druhý sobě. Musila si jej nechat a zavěsit si jej ve své komůrce. A nebylo jí to protivno. Věneček z polního kvítí, jaké také u nich doma rostlo, ji těšil a vypadal tak pěkně na zdi. –

Pak procesí za procesím. Celý týden je Praha měla. Ještě toho svátku druhé na Dobytčím trhu v kostele Božího těla, nazejtří u Matky boží Sněžné, v sobotu odpoledne na Hradě v Loretě, v neděli v Tejně, odpoledne u sv. Jiljí a na Malé Straně u karmelitánů, v pondělí u sv. Tomáše, v úterý u Sv. Jindřicha, ve středu u jezovitů blíže Kamenného mostu, ve čtvrtek ráno na Strahově a poslední téhož dne odpoledne u páterů hybernů.

Helenka věděla již napřed od Šantrůčkové o všech těchto slavnostech; na jedné z nich byla by si přála být, ne pro slavnost samu, ale pro místo, kdež se měla odbývat, v Loretě. O té slyšela již doma na Skalce od slečny Mladotovny, tenkráte, když se pan Lhotský vrátil z Prahy z korunovace, jak v té Loretě je krásně. Jemnostslečna pak ještě kolikrát za řeči, když byla s Helenkou sama, když v zimě vyšívaly, začala o Loretě, na kterou patrně ráda vzpomínala. Než tam ji Šantrůčková nezavedla, ač také velebila Loretu, obzvláště zvonkovou hru, bože, to že je krása –

Ještě na jednu z těch slavností však Helenka musila, v neděli do Týna. Po ránu toho dne přišel znenadání Tomáš s nějakým vinařem, jenž byl jeho strážcem, aby jej hlídal, aby Tomáš skutečně šel na Boží tělo, na které jej poslal misionárius z vinic; u nich na vinici zastavil se hlavně kvůli Tomášovi. Ten se nerad vypravoval. Nechtělo se mu chodit od oltáře k oltáři. Vinař ho pak nehlídal, když viděl, že má společnice. Zato Šantrůčková se ani na krok od něho a Helenky nehnula a pořád jim hovorně ukazovala a povídala, takže si musili všeho všímat, hlavně oltářů a kněží. Tomáš hned na počátku cesty uvažoval, jak by se jí zbavil.

Stalo se však teprve na konci slavnosti, v návalu, když se všecko rozcházelo. Nebyla sice taková tlačenice jako po té produkci hudební pod Kamenným mostem, nebyli by se musili Šantrůčkové ztratit; ale ztratili se jí. Tomáš uchopil v příhodný okamžik Helenku za ruku a vrazil do chumle lidí. Uskočili do Týnské ulice. Spěchali její klikatinou, obcházeli nároží křivolace vystupujících její domů, zapadali v příšeří oblouků nad ulicí; pojednou však se Tomáš zastavil a zahleděl se překvapen, žasna, k starému domu patrovému, v jehož přízemí byla hospoda, té sváteční chvíle zavřená.

Z průjezdu toho domu, ne z té hospody, právě vyšel nevelký, suchý mužík s jiným, větším; oba byli po měšťansku oblečeni a v parukách. Ten menší nesl pod paždí něco v šátku zabaleného, jako skřínku nějakou. Před průjezdem se oba zastavili a něco si povídali.

„Podívej se, Helenko, podívej se, ti dva, ten menší, vidíš, ten menší, suchý,“ tlumeně upozorňoval Tomáš v náhlém vzrušení. „To je on, víš, to je on –“ Chytl Helenku za ruku.

„Kdo?“

„Ten, co byl u mne na vinici, co mně tu knížku – Pojď –“ Rychle šel proti oběma mužům, kteří také vykročili; Helenku nepustil, vedl ji za ruku. Jak docházeli k těm dvěma, pozdravil a maně se zastavil. Suchý mužík, deklamátor Svoboda, stanuv, upřel na něj modré své oči; a již se mu hnuly náhlým překvapením. Upřel je na Tomáše, podíval se na Helenku a zase vykročil rychleji; pozdravu Tomášova jako by byl nepostřehl. Ale jen zašel, ohlédl se; hned se však otočil, jak zpozoroval, že Tomáš i Helenka v nelíčeném překvapení se za ním dívají, a záhy a snadno zmizel v úzké ulici mezi lidmi té chvíle hustě se tu beroucími.

„Byl to on!“ opakoval Tomáš.

„Nemýlíš se?“

„Nemýlím se, jistě ne.“

„Ale on tě nepoznal.“

„Snad, anebo se nechtěl hlásit. Jen kdo to je, kdo to je –“

„Na procesí nebyl. Vyšel odtud z toho domu.“

„Ale v hospodě nebyl, ta je zavřena. Nemohl tam být, snad tu ostává. Pojď, podíváme se.“

Vešli do průjezdu. Byl dlouhý a šerý. Za ním viděli úzké, špinavé nádvoří, nad ním nalevo pavlače, vpravo učazenou zeď sousedního domu bez oken, v pozadí pak na konci nádvoří, napříč nevysoké sešlé stavení šindelové střechy. Několik lidí odtud vyšlo, dva muži, dvě ženy, Pražané dle obleku. Brali se kolem Machovcových a prohlíželi si je; jeden z mužů se i zastavil a ptal se, co tu dělají, hledají-li někoho. Tomáš hned odvětil, že ne, a rychle se obrátiv, odešel s Helenkou.

Příští neděle se ho nedočkala; teprve za čtrnácte dní. Helenka hned, jak jej spatřila, poznala, že něco nese. Přinesl v tom, čím vysvětloval, proč minule nepřišel.

„Už jsem se chystal, ale když jsem vykročil z vinice, zastavil mne –“

„– ten neznámý měšťan,“ vpadla Helenka dychtivě.

„Ne, ten ne, ale vinař, ale ne z našich vinic, odjinud, cizí. Odkud je, neřekl. Ptal se mne na jméno, a že na mne čeká, že by rád se mnou pohovořil. Řku, že jdu do města k sestře. A on: ‚Vím, že tam máš sestru. Ale do města s tebou nepůjdu, to bysme nemohli jak se patří promluvit; mezi lidmi by to nešlo. ‘ Nechtělo se mně, myslil jsem si, co ten cizí člověk chce; ale když se optal, mám-li Klejchovy modlitby, ty, co jsem od někoho dostal, viděl jsem, že to je asi bratr. Povídám, že mám tu knížku, že jsem ji dostal, ale že nevím od koho, ví-li on. ‘“

Helenka poslouchala čím dál tím napjatěji.

„Ten vinař viděl, že se divím, a povídá: ‚Nic se neboj. ‘ Tak jsem s tím vinařem šel. Chodili jsme mezi vinicemi, pak zatočil výš do polí a tam jsme si sedli do břehu pod planou hrušku. Napadlo mně, že snad přišel na špehy, ale když věděl o těch Klejchových modlitbách a pak když jsem slyšel, co a jak mluví, uvěřil jsem. Ale jak se jmenuje, a odkud je, nepověděl.“

„Snad ti také nevěřil.“

„To snad ne, ale byl tuze opatrný. O jezovitech mluvil, kruté věci, jak bratry pronásledují, hlavně ti dva ve vinicích, jak jsem ti o nich povídal. Pak vstal a povídá, abych se podíval. Vylezl jsem za ním na břeh a tu mně ukazoval. Celou Prahu bylo vidět a okolo všecko. Ukazoval mně na všechny strany, i kam nebylo vidět, a jmenoval vesnice, i za řekou, kde všude jsou vinice, k Libni a k Tróji, a zase Smíchov, a k Michli, Pankráci a jak to všecko jmenoval, že na tři míle okolo Prahy po vinicích je mnoho set vinařů a mezi nimi co je našinců. Občas že se v houfkách scházejí a konají pobožnost. A najednou se ke mně obrátí a ptá se, chci-li taky mezi ně, pocvičit se slovem božím, že proto přišel. A já řku, že chci.“

Helenka se zarazila, strach ji ovinul; ale hned se optala, ale tišším hlasem, nebojí-li se, a co ona.

„Ty nemůžeš, alespoň teď ne, je to někde daleko ve vinicích, ani nevím kde. Řek, že pro mne přijde, znamení jsme si smluvili. Ale o tobě se také zmínil.“

„On?

„Povídá, že o sestru, jako o tebe, bude taky postaráno.“

„Jak!“ vpadla Helenka dychtivě, než i starostně a ne bez bázně.

„Ptal jsem se, ale na to nic neřekl, jen to, že teď hned to nemůže být“ –

Když Helenka pak vyprovodila Tomáše před dům, nevrátila se jako jindy do velkého pokoje, nýbrž vešla do své komůrky. Starosti jí bratr zanechal, divné myšlenky, které ji pudily do samoty. Všecko to tajemné ohlašování se bratří, i toho měšťana s parukou, i toho vinaře, vzrušovalo její zvědavost i obcházelo ji tajným strachem. Kdyby Tomáše chytili ve vinicích v tajném shromáždění, kdyby jej uvrhli do vězení – A též o ni že se postarají; jak, kam ji hodlají zavésti – S obavou na to pomyslila; ale hned si vyčetla, babička že by se nestrachovala, ta že by ji ještě poslala. Zaraženě, s výčitkou v nitru pohleděla na obrázky svatých, jež měla od P. Daniela, na voskového beránka s korouhvičkou, na věneček od Božího těla.

Zanedlouho musila zase na římskou pobožnost. Paní Lerchová jí oznámila (bylo v oktáv sv. Ignáce z Loyoly), že půjde se Šantrůčkovou do kaple sv. Ignáce v Jezovitské zahradě na požehnání. Řekla jí to před Jiříkem, jenž právě vstoupil. Vydaly se tam hned nazejtří. Šantrůčková vedla Helenku kolem kláštera milosrdných a kolem kláštera cyriáků k malostranskému přívozu. Plavba po široké řece ve velkém člunu plném lidu, mužů i žen, byla Helence něco neobyčejného. Šantrůčková zase hovorně vykládala i ukazovala, zvláště výš vpravo na druhý břeh, kdež na úpatí svahu u samé řeky ve vinici se probělávala kulatá kaple sv. Maří, aby se Helenka podívala, tam že se měly také podívat, když tam byla pouť, to že je taky krása –

Helenka tam pohleděla, ale hned zase jí těkal zrak nalevo, po Malé Straně, po Hradčanech, po vysokých, košatých vrbách a starých topolech na druhém břehu při samém kraji Jezovitské zahrady, jejichž rozlehlé koruny tiše a leskle se do široka a do vysoka rozkládaly vyzářeny prudkým světlem letního, parného odpoledne.

Loď rozléhající se hlučným hovorem i smíchem přejela rozlitým bleskotavým stříbrem řeky a stanula v chladivém stínu těch starých stromů, jejichž mohutné haluze místy se skláněly až nad samu vodu. Loď se rychle vyprázdnila. Lidé z ní spěchali do Menšího Města, většinou však vpravo do nedaleké Jezovitské zahrady. Nad její branou z tesaného pískovce vpravo vlevo pískovcové jehlany. Mezi nimi nad římsou oblouku socha sv. Ignáce; kolem něho celého svatozář, mandorla. Leskla se a blýskala z pozadí dvou líp, jejichž koruny se vznášely za branou a malebně rozkládaly změť svých haluzí nad zahradní zeď i bránu v zářivém proudu světla. Dole však, v bráně s mřížovými dveřmi krásně ukutými i za ní, zelenavé šero košatých stromů, zvláště v áleji lip při cestě vedoucí ke kapli probělávající se na konci toho stromořadí.

Hned jak vešly branou, ukazovala ji Šantrůčková Helence, a hned zase vpravo, k řece, kdež za stromy červeně prorážela cihlová střecha, tam že je lusthauz velebných pánů páterů jezovitů, lusthauz, u něho že je studna, tam že je voda, och, jen aby se podívala, kolem, jaká krása. Šla s ní rovnou ke kapli, k níž vedly půlkruhové kamenné schody. Z příšeří otevřené svatyně tiše zářily řady voskovic na oltáři. Již tam zpívali.

Po požehnání stalo se zase, jak bylo na jaře po té svatojánské slavnosti. V davu rychle vycházejícím a tísnícím se v jediných dveřích Helenka se Šantrůčkové ztratila. Tentokráte se však nelekla, že se ocitla sama v neznámé končině. Dostala se na chodník vpravo od hlavní áleje. Kráčela jím, domnívajíc se, že se také tudy dostane k bráně a tam že jistě najde svou průvodkyni. Pojednou však pozbyla volného rozhledu. Vpravo vlevo zelená zeď vysokých habrových keřů rovně přistřižených; z nich vynikaly v souměrných vzdálenostech koruny mladých stromů, tu do kostky, tu do kužele nůžkami a nožem upravené. Helenka zrychlila krok; pojednou však nemohla dál. Obě zelené stěny se na konci stezky sbíhaly půlkruhem. V té zelené apsidě stála kamenná lavice, také půlkruhová.

Helenka stanula překvapená; osamělé tiché místo se jí zalíbilo, lavička vábila. Neodolala, usedla si, na chvílečku, však že Šantrůčková se jí neztratí, že jistě počká u brány. Ale jen usedla, již vstala a začervenala se. Zahlédla „mladého pána“, Jiříka.

Od včerejška, co u babičky zaslechl, že Helenka sem půjde, myslil na tuto zahradu; neklidně myslil, bráně se sám sobě, své náhlé touze, aby se sem také podíval. Nechtěl, ostýchal se, odkládal, a ještě ráno si umiňoval, že zůstane doma. Odpoledne však, když se blížil čas požehnání, nevytrval. Hnalo jej to z domu, rozběhl se, chvátal směrem k řece; ale když docházel k přívozu, mírnil krok a vyhlížel, nestojí-li tam Helenka se Šantrůčkovou. Do lodi s nimi by se neodvážil. Když jich nespatřil, vsedl. Ale bylo mu, jako by něco nedovoleného páchal.

V kapli stoje v zástupu, nedbal kněze u oltáře, roztržitě se modlil s ostatními litanie. Neklidně se rozhlížel i tlačil se, aby se dostal na výhodnější místo. Oči jeho hledaly, hledaly; ale teprve až při požehnání spatřily vedle bílého velikého čepce Šantrůčkové svěží dívčí hlavu s panenským pentlíkem ve tmavých vlasech, ne zbožně skloněnou, ale zamyšleně, vážně před se hledící. A již nedbal ničeho kolem. Viděl, ale nepozoroval; u oltáře zazněl zvonec, kněz se něco zpívavě modlil, modravé kotouče kadidlového dýmu se tam náhle vznesly a přeletěly lehkým závojem plameny voskovic i ztemnělý obraz oltářní v zlaceném rámu bohatých, bujných ornamentů. Zlatá svátost s bělostnou hostií zablýskla se v rukou starého kněze žehnajícího shromážděným; lidé klekali, křižovali se. Jiřík padaje na koleno, byl by se jindy bil v prsa a hlavu hluboko sklonil; ale dnes i té chvíle jemu slavnostní kradmo hledal jeho zrak Helenku.

Poslední ještě zpěv, pak ruch a šum odchodu. Jiřík se chvatně tlačil, když mu Helenka v tísni u dveří zmizela. Když se dostal ven na schody, zabělal se před ním dole v áleji čepec Šantrůčkové. Stála, čekala, ohlížela se. Vtom se mu kmitla Helenka na chodníku zabočujícím od schodů vpravo stranou áleje.

Jen se kmitla a již zmizela mezi křovinami. Pustil se za ní, až pak ji uviděl na lavičce. A teď se zalekl, čeho se odvážil, že šel za ní.

Helenka vstala, okamžik váhala, pak vykročila. Pozdravila a řekla s nejistým úsměvem, jenž měl ztajit její rozpaky, že ztratila Šantrůčkovou a že myslila, tudy že jí nadejde.

„Zahlédl jsem ji a – vás taky –“ vyhrkl, „myslil jsem, že zbloudíte.“

Šel z úmyslu za ní. Zalekla se při tom pomyšlení, než i náhlé zjasnění, radostný záchvěv pocítila. Ochotně přijala, když Jiřík se jí nabídl, že ji vyvede, tudy že by se k bráně nedostala.

Kráčeli zvolna mezi zelenými stěnami už zastíněnými; nad nimi poslední světlo třesoucí se v korunách stromů i na šindelové báni bílé kaple. Byli jako za světem; šli sami prošeřeným zelenem a tichem. Nikoho nepotkali; jen bylo slyšet vzdalující se směs hlasů. Odmlčeli se; než to mlčení netísnilo. Jím mluvila neuvědomělá, sladká touha, v něm byl půvab prvního bližšího setkání, prvního opojujícího hnutí mladých srdcí. Jiříkovi jako u vidění zdálo se vše kolem proměněno, vyzářeno, krásnější. Až Helenka začala, v kterou stranu je brána.

„Tady kousek dál; teď se dáme vpravo.“

Jak zahnuli a stanuli v průchodu zelené stěny, ukázala Helenka před se na stezník, kdež se zabělal veliký bílý kokrhel, a v náhlém leknutí vyrazila:

„Šantrůčková.“

„Tudy jí nadejdeme,“ ukazoval Jiřík; „u brány se s ní sejdeme.“

Chutě byla by šla, jak naznačil, a chtěla již vykročit, než přemohla se.

„Prosím vás, ne –“ Pohlédla na něj s bázní i prosebně. „Je to Šantrůčková, půjdu sama, pane Jiří, bude tak líp, půjdu sama.“ Hlas jí zněl vzrušeně.

Byl překvapen, nemile vyrušen; a přece se mu i zalíbilo, jak se tak rozhodla, a dojaly ho její pohled i třesoucí se hlas.

Nevzpíral se, poslechl. Viděl ji zacházet mezi stromy a křovinami. Jako srnka osamělá nesla se lehkým krokem, urostlá, štíhlá. Chvíli za ní hleděl, pak se rychle pustil stezkou, kterou si mohl nadejít. Když vyšel z brány pod lipami, zahlédl Helenku se Šantrůčkovou u přívozu. Pudilo jej za nimi, mohl tam ještě včas dojít. Ale hlas její se mu ozval, jak rozechvěně v zahradě prosila, že půjde sama, že bude tak líp. Zůstal a díval se, jak vstoupila na loď, jak se nesla přes vodu, až se mu ztratila v houfu vystupujících.

Šantrůčková pak doma hovorně a obšírně vykládala staré paní Lerchové, jaká to byla krása v zahradě na požehnání, ale jaká pak mela, když se jí Helenka zase ztratila, a jak se našly.

„Nu, tentokrát nemusilas mít žádný strach,“ podotkla paní Lerchová k Helence.

Ta tenkráte, když se vrátila po svatojánské slavnosti, vypravovala vše, i to, jak jí mladý pán ukázal cestu. Teď o něm pomlčela a jen přisvědčila, že se nebála, že neměla strach. A bezděky potají povzdychla.