Temno

Když Vostrý, Žitavec, unikl z vinice Kantůrky přes vinici Březinovu, dostal se s Tomášem do Podhoří u Vltavy k tajnému bratrovi. Tři dny se tam skrývali v chalupě, většinou na půdě v seně, a nevyšli ze stavení ani na krok. A jako v noci tam dorazili, tak také v noci odtud vyrazili. Mířili za české hranice do Žitavy; přímo však a zjevně po silnicích a cestách nemohli, nýbrž tajně a velikými oklikami, většinou polními stezkami a lesy.

Vostrý, jenž ne poprvé takto cestoval, měl směr ustanovený dle „stavů“ u tajných bratří. Jenom tak mohl uniknouti pronásledování. Bylť útěk jeho a Tomášův i popis jejich po všech městech i vrchnostenských úřadech vyhlášen. V noci prchali společně, za dne, bylo-li možná postupovati, často rozděleně, každý s nevelkým vakem; Tomáš si nesl také lesní roh v hrubém pytlíku zabalený.

Z Podhoří dali se na východ a šťastně dorazili do Fidrholce, lesa tenkráte velmi rozlehlého a hustého. Za dne se tu skrývali a zvečera, obešedše Český Brod, dorazili do vesnice Kšel, kdež byli tajní bratři. Odtud opět kradmo a v noci pustili se na severovýchod do Jestřábí Lhoty, kdež je kolik dní skrýval a hostil věrný a horlivý bratr, zámožný sedlák Kantůrek.

„Kantůrka mně nepřála,“ prohodil Vostrý žertem o první večeři, „ale Kantůrek přeje. Bůh ho pozdrav!“

Odtud se obrátili na západ k Labi. Posečenými lukami podél řeky tiše plynoucí houštinami a porostlinami barvy už měnícími oklikou blížili se kvečeru k Libici. Daleko před nimi v posledním světle nad rozlehlou rovinou, nad košaté koruny topolů, olší a vrb u samé řeky probělávala se vysoko kulatá věž poděbradského zámku. Když ji Tomáš zhlédl, zarazil krok a zadíval se na mohutný starý hrad. Vostrý na něj ukázal.

„Vidíš, Tomáši, tam v té věži jsem seděl, tam mě římani zavřeli, ale s pomocí boží jsem se přece odtud dostal.“

V Libici znal bratra, který je laskavě přijal, ukryl, pohostil a na další cestu živobytím opatřil tak, jak to předtím také učinili bratří, u kterých dosud došli ochrany. Z Libice na půlnoc do Chleb, kdež bylo také několik rodin tajných souvěrců, odtud do vesničky Bošína nad Křincem. A zase tajně, opatrně brali se odtud dále do rožďalovických lesů, v nichž se zdrželi celý den. Když z nich vycházeli, ukázal Vostrý nalevo na silnici, z lesa na severovýchod se vinoucí.

„Vidíš, Tomáši, tadytou silnicí bysme dorazili, a dost brzo, do Kopidlna k bratru Svobodovi. Ale tudy tam nemůžeme. Nikdo nesmí v městečku nic vědět, a doma, v myslivně by nás nemohl přijmout. Tam všude jsou římané, a nejtužší sám hrabě Šlik a ona, hraběnka, taky, těm je každý jezuit jako apoštol Páně a zrovna svatý.“

Tomáš už cestou zvěděl od Vostrého o myslivci Svobodovi a také to, že ten Pražan, který jemu, Tomášovi, a Helence dal Klejchovu knížku a který s nimi o tajné pobožnosti u Vorlíčků blíže Týnského kostela mluvil, je bratr tohoto myslivce. Teď, když uslyšel, že k němu nemohou, nesmějí, zeptal se, kde se schovají.

„Žižka nás ochrání, jen se neboj, Žižka, uvidíš. Tamhle!“ Vostrý ukázal přes pole a vesnice na široširý, temný hvozd za nimi a na lesnatý chlum z toho hvozdu se pnoucí.

„A jak Žižka, strejčku.“

„Jen pojď, uvidíš.“

Šli dále polem, travnatými oupady, stezkami, pustými pastvinami, po nichž se černaly kopečky jalovce, až zapadli v ten les. Bylo již pozdě navečer. V hlubokém dolíku pod starými buky rozdělali si ohníček, shrabali spadlé listí a povečeřeli ze své zásoby. Po večerní pobožnosti se Vostrý natáhl, a tlumok pod hlavou, záhy usnul.

Tomáš hlídal, a rád hlídal. Byloť v lese a připadalo mu, jako by byl na čekané. Lesy mu na tom útěku silně ulevily a potěšily jej. Ulevily mu, neboť z Prahy vycházel neradostně, ne tak, jak se na tu cestu těšil, nýbrž popuzen a zmaten jednáním Helenčiným. Strach, jejž projevovala před útěkem, pokládal za ženskou nestatečnost, kteréž se nedivil. Ale když se pak jemu i Vostrému opřela a vytrhla, cítil, že tu není jenom ta bázlivost, ale v tom že je dílo toho starého jezovity, ten že jí tak mysl převrátil.

Vostrý přisvědčoval, že jistě, ale přece že mu je divno, že by tak, že by ten páter tak tuze zmohl, není-li snad ještě jiná příčina. A kroutil hlavou, opakuje, to že je divné, tuze divné. A Tomáš přidával, tomu že se také diví, že žádné změny ve smýšlení na sestře nepozoroval, že pořád byla horlivá, že se zpočátku na útěk i těšila a také že ani poslední dobou ani slovem se neprohřešila proti jejich víře.

„Právě proto je to tak diuný –,“ dotvrzoval si Vostrý. „A co řekne pantáta!“

„Však na toho pořád myslím.“

Když se brali širým krajem, uvolnilo se mladé mysli, a když jim zašuměly stromy nad hlavou, když Tomáš uslyšel opět hučení lesa, pozapomínal na Helenku. Lesové jej těšili. Jen jednu tužbu v nich choval: kdyby tak měl otcovu zalíbenou pušku, kterou otec ze Skalky zachránil a v Meziříčí u strýce Klance pro něj uschoval, jak žid Kiš mu v Praze pověděl. Tu pušku, tu pušku mít a smět si zalovit!

Ale tak mohl jen očima stíhat v polích zvěř, vyplašené zajíce, koroptve, a pozorovat lesy, jimiž procházeli, většinou listnaté, dubové. Bezděky je srovnával s jejich černými doma, kdež se ještě plížili mrštný rys i divoká kočka, kdež za krutých mrazů, za sněhové spousty i vlk se zjevoval, přešlý sem přes Orlické hory.

Tomáš mírně přikládal na oheň, a jen suché klestí, aby prudká zář a hustý dým jich snad nezradily, a vyhlížel mezi stromy, naslouchal hlasům nočního lesa. Maloval si, jako by měl pušku, jako by stál na čekané; otce zahlédl, pana regenta, to jest starého pana Lhotského ze Ptení. Na toho si teď cestou v lesích často vzpomněl, na to, jak s ním chodili po lesích a lovili, jak mu na pasekách i v hustém lese občas musil na lesní roh zatroubit veselou loveckou, až se vše rozléhalo. Teď lesní roh v pytlíku zastrčen ležel vedle, němý. Alespoň kdyby si tu mohl zatroubit.

Po půlnoci musil ulehnout. Vostrý, probudiv se, převzal stráž. Tomáš se zahrabal do listí, chvilku naslouchal táhlému šumění, nesoucímu se z černé hlubiny lesa, a vtom usnul a spal, až jej Vostrý probudil. Už se rozednívalo. Opustili vyhaslý oheň a vydali se na další pouť. Z dolíku, jenž je utajeně hostil, brali se dále širokým lesem. Vostrý kráčel napřed; chvílemi se zastavoval, rozhlížel se, aby si zjistil pravý směr cesty. Stoupali svahem vzhůru mezi vysokými stromy; dole dosud šero, místem i temno, ale ve vrcholcích a vysoko po kmenech jasnilo se zlatě růžovým úsvitem. Ptáček se neozval, všude hluboké ticho jitřní. Až Tomáš do něho vykřikl úžasem, když dostoupili výšiny a stanuli na pokraji hlubokého a širokého příkopu.

Zarostlý vyschlou travou, místem i houštím ostružinovým, březinou, smrčím táhl se napravo nalevo, tratě se tu i tam mezi stromy a křovím; konce mu nedohlédli. Za příkopem ohromný násep řídko porostlý stromy, většinou duby, jehož konců rovněž nebylo vidět.

„Ale – ale, děťátko, to se divíš.“ Vostrý se usmíval. „No, a podivíš se ještě víc. Tak teď jen dolů.“ Hned se spouštěl dolů do příkopu, jenž v těch místech byl dobrých třicet stop široký. Když přešli jeho hlubokým, zarostlým dnem, pustili se ihned dále, vzhůru úbočím valu, jenž byl jistě tak vysoký jako příkop hluboký, to jest pět sáhů. Drápali se prudkým svahem, vybledlou, nehustou jeho travou, v níž černaly se jalovcové keře, stoupali kolem houštin bodláčí plného měkkého pýří a zase pod buk nebo břízu a výš prázdným místem travnatým, na němž jako svíce stály vysoké odkvetlé divizny, až stanuli nahoře na hřbetu toho valu. Byl široký, pohodlně by se jím kráčelo, kdyby stromoví nepřekáželo, tu buk, tu dub, starý a rozložitý, tam skupina bříz, habrové houští nebo šedá jíva i klen. V nich ztrácel se obrovitý násep dávnověkého hradiště.

Tomáš se díval vpravo vlevo, uvidí-li konec valu. Neuviděl. Žasl a žasl zas, když před se pohleděl na prostoru okrouhlým náspem hrazenou. Také jí nepřehlédl, jak byla rozlehlá i lesem, ač ne hustým, zarostlá. Vostrý se těšil z jeho překvapení.

„Tak vidíš, jak jsem povídal, že nás Žižka ochrání. Tak už jsme tu u Žižky.“

Tomáš nechápaje upřel na něj oči.

„Ale, ale, děťátko, abys věďal. Tohleto je Žižkovo dílo, říkají tomu ‚v Žižkových šancích‘.“ Mávl rukou dokola po valu i nad prostorou pod ním. „To Žižka vystavěl, Žižka se svým vojskem, tadyk měl ležení, odtud vycházeli široko daleko a trestali nepřátele kalicha. Rozumíš? To bylo tenkrát! A teď ti nepřátelé kalicha panují, a jak! Jen tohle tady ostalo na památku, jak bylo jindá a jakou sílu a moc měl Žižka,“ vykládal Vostrý dle lidové pověsti, jak to sám slyšel od myslivce Svobody, nemaje tušení, že to hradiště je dílo slovanských předků, vybudované mnoho věků před Žižkou.

„To bys moh tady,“ ukázal po náspu, „jít kolem dokola hodinu a víc, než bys to obešel, a povídal myslivec, že vejměra tohohle lesa,“ ukázal na prostoru pod valem, „má šedesát jiter, rozvaž si, šedesát jiter, a kolem dokola všude takový ukrutný násep, tak jako je tadykle.“

„To dalo práce.“

„To bůh milý ví, jak to pořídili. Ale byli to jinačí lidé nežli teď.“

Z vrcholů zahořela zlatá zář po stromech a také již na valu samém; zjasněly svalnaté kmeny dubů, stříbrem zasvítila z temné zeleni i z barev jeseně bílá těla žloutnoucích bříz; i do širé prostory pod válem, na které spočíval hluboký stín, prošlehly zářivé paprsky časného rána. A všude jeho svěží dech.

Tomáš, který v Praze v zajetí toužebně vzpomínal, jak bývalo krásně v lese, zvláště ráno, když vyšli na hon, pocítil této chvíle zvláště živě radost lesního jitra. Krev mu rozehrálo; toužebně i nadšeně zvolal: „To by se tu honilo! Ach –“A pojednou si vzpomněl: „Ale aspoň zatroubit bych si moh!“ A sahal po pytlíku, aby z něho vytáhl svůj lesní roh. Vostrý jej popadl za ruku.

„Ale – ale, co si myslíš! Troubit, tady, ještě si je zavolat! Nech toho a pojď.“

Tomáš nerad poslechl. Mínil však, že tady snad je myslivcem bratr Svoboda.

„Je, je, ale i na toho číhají, a jak; pasti na něj líčí, kdybys věďal, co všechno vypravoval. Nechat nás tu může, schováme se tu dobře, ale opatrně, děťátko, tuze opatrně, abysme si neuškodili a jemu ještě víc. Pojď.“

Zahnul nalevo, kráčel vysokým náspem mezi stromy, obcházeje houštiny: přes tu chvíli se zastavil, naslouchal, rozhlížel se; Tomáš bral se za ním. Pojednou zavolal na něj Vostrý zahnuv z houštiny napravo: „Pozor, tadykle, sem!“ Tomáš stanul na místě, kdež od náspu, po kterém kráčeli, odštěpoval se vpravo, k severu, jiný, příčný, také mohutný násep, tvoře s oním ostrý úhel.

„Teď se dáme tudykle.“ Vostrý ukázal na pobočný val, hustěji stromy zarostlý. Kráčeli jím, ne však daleko. Vostrý se nahýbal vlevo, prohlížel kmeny, jako by něco hledal, až pak u dubu, jehož kmen byl pln boulí, spustil se svahem dolů, ne však volným, travnatým místem, nýbrž houštinou. Tomáš tušil, že jdou do úkrytu. Šli.

Ve svahu, nad úpatím valu v rozlezlé houštině trnek, šípků, babyky a habří byl otvor do jakési jeskyně v náspu vykopané, otvor ne vysoký, ne široký; jeskyně za ním prostornější, ne však vysoká, takže Tomáš musil v ní chodit přihnut. Byla suchá, vystlaná mechem a senem; v koutě našli hromadu suchého klestí, blíž otvoru leželo několik očaděných plochých kamenů, jichž patrně užíváno jako ohniště.

„Tak tadyk jsme u Žižky, tadyk se ochráníme. Ach –,“ spokojeně si vydechl Vostrý, usedaje na lůžko příjemné suchým mechem a senem. Tomáš vytáhl z vaku snídaní, chléb a slaninu. Za jídla znovu vyptával se na hradiště, nad nímž ještě pořád žasl, kde vlastně jsou, táhne-li se les i dál, je-li tu blízko hradiště nějaká ves a kde Kopidlno.

Vostrý vykládal, že nejblíž odtud je do Češova vsi, ale o tu že ani nezavadí, do Kopidlna že je dál, přes hodinu, myslivna však, ta, kterou má bratr Svoboda, že je blíž, hned za lesem stranou městečka. Na bratra myslivce byl Tomáš obzvláště zvědav, hlavně pro jeho bratra v Praze, jenž mu byl až do tohoto útěku tajemstvím. Jak se vyptával na myslivce, zachvěla se v něm tužba, kdyby tak přišel s puškou a půjčil mu ji a nechal jej s ní do lesa. Ale vtom opět uslyšel, jak myslivce Svobodu hlídají, jakou má přísnou vrchnost, tuhé římany, hraběte i hraběnku, že si zvou na zámek jezovity z Jičína a jeden z nich, Malobický že se jmenuje, chodívá po panství prohledávat obydlí podezřelých, ten Malobický že také u myslivce Svobody vyčenichal několik evangelických knih a udal ho. Vostrý obšírně vypravoval, jak chtěli myslivce ukrutně potrestat, že měl přijít z chleba, on i jeho tři synové, také myslivci, ale že mu pardon dali, když odpřisáhl, že takových knih nebude ani mít, ani jich číst

„Tak si považ, Tomáši, co by s ním bylo, kdyby zvěďali, že nás tu skrejvá.“

„Chodí sem?“

„Chodívá. Povídal mně, že tadyk v tom hradišti je jeho kostel, tadyk že nejspíš může vytáhnout naši knížku a pomodlit se –“

Když pojedli, natáhli se a spali až přes poledne. Odpoledne vylezl opatrně Vostrý z doupěte, přikázav Tomášovi, aby se nikam do lesa nepouštěl, on že jde, že by rád myslivce uviděl a s ním promluvil, aby o nich zvěděl.

I plížil se opatrně lesem, naslouchaje, rozhlížeje se; občas, když nějaký hlas se ozval, krčil se a na chvíle skrýval se v hustém houští. Bylo již pozdě odpoledne, když stanul na pokraji lesa; v mělkém úvale před ním u rybníčku dřevěná myslivna šindelové střechy. Od ní směrem k lesu při polní cestě alej starých jabloní. Vostrý se tam proplížil, a přikrčiv se k šípkovému keři, čekal a číhal u krajního, košatého stromu.

Tomáš sám v doupěti dlouho nevydržel. Zpod nízkého stropu, z šera jeho vyplazil se na okraj, rozhrnul houští a vyhlížel. Venku nekrásnější podzimní den. Neodolal, vystoupil. Svah náspu nad ním, les před ním a kolem v záplavě slunečné záře, v níž svítily a hořely barvy podzimu, jasné zlato javoru, temnější v rozlehlých korunách buků a habrů, brunátná červeň klenových křovin a z temné zeleni i nachové kvadrátky osamělého keře brslenového. Ve svahu náspu pod širým košem starého buku plno rozpukaných číšek jako kožíšků a hnědých, lesklých bukvic z nich vypadlých.

Ticho všude. Tu tam zamíhal se zlatý list zvolna, krouživě padající; jinak nezachvěla se ani větvička. Vše, stromy i keř, zmlklo v tichém rozblažení hřejivé zátopy slunečné.

Tomáš také. Zapomněl na útěk, kde je. Jen les a les viděl; bylo mu, jako bývalo doma, kdy potuloval se hvozdem za podzimních zářivých dnů. Tam doma často vyhlaholil tu tichou rozkoš veselou fanfárou, kterou si pak les tlumeným ohlasem opakoval. S lesním rohem v ruce chodíval. Teď by mohl – A náhle přišlo pokušení; dlouho se mu nebránil. Uváben, ulákán vrátil se do doupěte a vynesl si svůj zalíbený nástroj. Tolik neděl jej schovával ve vaku, ani okem ho nespatřil, tolik neděl ho nepřitiskl k ústům! Chtěl se na něj jen podívat, jen podívat –

Zadíval se na něj, jak se zablýštěl na slunci kovovým leskem. Zadíval se, počítal, že již tak dávno nebyl s ním v lese, že tak dávno, dvě léta již, na něj v lese nezahrál. Maně přitiskl jej ke rtům, hned však opět odtrhl. Ale proč by ne – Rozhlížel se; nikde ani hlasu, ani hnutí. A je to jako v kotlině, sem nevidět pro násep a stromy. Tady nikdo a tam za náspem asi také ne. Vyběhl nahoru přesvědčit se. Ryšavá veveřice přeběhla mu takřka před nohama, skočila na kmen vysoké jedle, letěla po něm vzhůru, chvostnatý její ohon se na slunci zaleskl, a hup, zmizela v kosmatých větvích. Díval se za ní; i ta byla mu teď vzácná.

Pak před se pohleděl. Obrovitý násep, jenž před sty věků vyrostl z mravenčího hemžení nesčíslných pracovníků, budujících v blatech a širých bažinách mezi lesy sobě, svým rodům i stádům ohromnou pevnost, a po němž pak za krutých bojů se nejednou rozléhal divoký válečný křik, teď opuštěný, zarostlý, němý, bez hlasu; mrtvý obr. Kmeny stromů jako shluk sloupů v plném světle; i dole půdou, řídkým jejím podrostem chvěly se zlaté skvrny i celé pruhy slunečné záře. A ticho, hluboký klid. Vtom – jedna, dvě srny, celá tlupa jich; tiše se zjevily se starou v čele, zvolna kráčely, stanuly, rozhlížely se.

Tomáš se zachvěl radostí; nespouštěl zraků z ušlechtilých zvířat, z jejich hlav a krásných velkých očí, z jejich štíhlých nožek.

Nevěda přitiskl lesní roh ke rtům, zadul do něho, nejprve tlumeně, pak, stržen, plněji, a hlasně zahrál radostnou fanfáru. Překvapené srny okamžik naslouchaly, stará náhle zadupala a pryč. Ostatní letěly za ní. Dlouhými skoky tratily se mezi kmeny; ještě jejich hvězdy se bělaly, až zmizela tlupa v lesním šeru. Za plachými srnami letěly lahodné zvuky lesního rohu. Náhle však, naráz zmlkly jakoby uťaty. Tomáš odtrhl nástroj od úst, otočil se a také skok a skok náspem, za starý dub a pak svahem dolů.

Srnám a lesu zahrál, a lovce přivábil. Mezi stromy vystoupil pán ne již mladý v kadeřavé dlouhé paruce, v třírohém klobouku, v modrozeleném kabátě, ve vysokých botách, pán na Kopidlně, František Josef hrabě Šlik. Byl na honbě; za ním kráčel mladý tělesný jeho myslivec. Hrabě stanul, velice překvapen nenadálou fanfárou a tím, že byla tak pěkně zatroubena. I nad trubačem žasl. Zahlédl ho na valu pod stromy, ale jen na mžik; mladík náhle zmizel za dubem.

„Viděls?“ ptal se hrabě myslivce.

„Viděl, Milosti.“

„Kdo se to opovážil?“

„Pytlák by netroubil.“

„Nebyl by tak hloupý. Ale co stojíš! Skoč, podívej se a hledej!“

Mladý myslivec skočil a běžel, až se mu tesák po boku házel; prudce vyrazil nahoru na val a hned k dubu. Hrabě šel za ním, nevystoupil však na val, nýbrž čekal pod ním. Myslivec nahoře pátral a slídil jako ohař, nenašel však ani stopy.

„Musí tady být,“ hrabě se přísně rozkřikl a vystoupil na násep. „Přece neuletěl; jdi, zavolej myslivce, hajného, já tu počkám.“

Tomáš doběhl divými skoky dolů do houštiny dříve, nežli se myslivec dostal na val, a šťastně, včas ještě vlezl do doupěte. Lesní roh hodil do kouta do sena; pak přikrčiv se hleděl upřeně k otvoru do houštiny a napínal sluch. Zaslechl hlas, který se však záhy vzdálil. A nic se venku nehnulo. Teď už mohl uvážit a uvážil, co vyvedl.

Starost uhodila, budou-li hledat dál a bude-li Vostrému možná, aby se zpátky sem dostal. Kam se poděje, kam se schová! A kdyby se vrátili opět sem a hledali zase tu – Prchnout odtud té chvíle není možná; a kdyby – Kde by se shledal s Vostrým? Nezbývalo než čekat a ne se hnout, ani hnout.

Šero nad ním houstlo, křoviny před vchodem černaly, světlo venku haslo. Tomášovi začalo se uvolňovat; nenašli ho a nenajdou. Chtěl poodhrnout větve a ven vyhlédnout. Ale jako by jej z houští někdo bodl, prudce uhnul zpátky a přitiskl se ke stěně. Venku hlasy, volání nahoře na náspu. A pojednou blíž; někdo spouštěje se svahem valu volal: „Počkejte nahoře, já tady ještě tu houštinu prohledám.“ Tomášovi se ozvalo srdce; tajil dech, oči mu ani nezamžikaly, rozšířené hleděly k otvoru. Tam kroky a již v houštině; někdo ji rozhrnoval, dral se jí blíž a blíž. Tomáš zahlédl postavu muže, jak se sklání, jak i na kolena padl a dál se prodírá. Už je skoro u samého otvoru, a vtom tam ostře zašeptal hlas do jeskyně, jemu:

„Nehýbej se, ostaň tady!“

A zas už ten muž stál a volal z houštiny nahoru na val:

„Tady nic není, musíme dál. Počkejte, půjdu s vámi.“

Křoví zašustělo, postava zmizela, větve přestaly se zmítat; ještě hlasy nahoře na valu a pak ticho. Tomáš jako u vidění se nehýbal. Dosud mu znělo to ostré přišeptání: „Nehýbej se, ostaň tady!“ To byl jistě on, myslivec Svoboda; šel sem schválně pátrat, aby jiní sem nevrazili. To tedy s Vostrým už mluvil.

Teprve když se v doupěti setmělo, povylezl Tomáš k východu a vyhlédl ven. Soumrak a ticho po lese; než přece se neodvážil ven, ač mu bylo dusno. Napjatě naslouchal, neozve-li se jeho druh. Už neklidně, s obavou čekal, už jej počalo lekat pomyšlení, že Vostrého snad zaskočili, že sem nemůže nebo že snad ho již mají. Co on by pak – Jak odtud – Musí tu čekat třeba celou noc, a nepřijde-li Vostrý – Tu by ani zítra za dne nemohl odtud. Nešťastná valdhorna! Kolikrát už na ni vzpomněl a litoval; nahmatal ji pak v seně a potmě zastrčil ji do pytlíku. Aby zakřesal, ohníček zažehl, na to ani pomyšlení.

Čas se plížil, každá chvilka nekonečná. Občas poodhrnul houští, naslouchal, vyhlížel. Zatím se prosvětlilo mezi stromy od měsíčného světla. Bylo již pozdě, když opět porozhrnul houští, hodlaje tentokráte dál, ven na vzduch; hned však uhnul, neboť zaslechl šustot listí na zemi a jak větvičky zapraskaly. Někdo kráčel nablízku. Pak jej i zahlédl u samé houštiny; stanul tam jako černý stín, jenž nahnuv se ke vchodu tlumeně vybídl:

„Pojď, vylez ven!“

Hlas Vostrého to nebyl. Tomáš se ani nehnul, sotva dýchal.

„Jen pojď, neboj se,“ domlouval hlas, „bratr Vostrý čeká; pojď a vezmi všecko s sebou.“

Tomáš poslechl; sebral oba vaky, svůj i Vostrého, i lesní roh. Venku spatřil v měsíčném svitu muže dlouhých vlasů v třírohém klobouku, v mysliveckém kabátu; měl tesák po boku a přes rameno na řemeni pušku. Tomáše na první pohled na toho myslivce píchlo; otec se mu na okamžik zjevil. „Víš, kdo jsem,“ zeptal se myslivec.

„Bratr myslivec,“ hádal Tomáš najisto.

„Cos to udělal!“ tlumeně káral Svoboda, hned však pobízel: „Pojď, musíš odtud, bratr čeká.“ Kráčel napřed mlčky dole pod náspem kus, pak do náspu nahoru, po něm hodnou chvíli mezi stromy a zase dolů do lesa. Tomáš si povšiml, že opouštějí ohromné to hradiště. Svit měsíce tady v lese málo pronikal; po dlouhé pouti, za které myslivec Svoboda sotva několik slov promluvil, upozorňuje na cestu, dostali se na pokraj lesa. Tady v plném světle měsíčném uviděl Tomáš jasněji tvář svého vůdce; v duchu se podivil, jak myslivec je podoben svému pražskému bratrovi. Myslivec měl naspěch; jen stanuli, už kvapně ukázal před se přes pole na tmavou alej ovocných stromů a na osamělou myslivnu hned za ní u rybníka, jehož hladina zčásti se černala rákosím, zčásti se leskla v měsíčné záři.

„Tam čeká bratr Vostrý, ten ti pak poví, do čeho bys ho byl málem zaved. Půjdeš tam sám, já teď půjdu napřed. Ty pak za chvíli přeběhni, skrč se, přeběhni přes pole do té aleje a tou do myslivny. Budou tě tam čekat“

Stalo se. Tomáš dostal do myslivny, ale jen na síň. Tam seděl Vostrý, jenž jej uvítal, a tentokráte káravě, ostře, svým „ale, ale –“a bez „děťátka“.

„Ale, ale – vidíš, ďábel tě přemohl. Teď to máš, a mohli tě už mít, i mne, a to pro světskou marnost.“

Ze světnice vyšlo urostlé děvče, myslivcova dcera; přinesla Tomášovi hrnec mléka a chléb. Myslivec Svoboda se neukázal. Tomáš vypil narychlo mléko, chléb strčil do kapsy, neboť Vostrý pobízel, a poděkovav „sestře“ vykročil za svým vůdcem, ohlížeje se po myslivci. Neuviděl ho, až kus za myslivnou v ouvoze, kdež čekal. A tu také trochu rozvázal.

„Tomáši,“ řekl vážně, „všechno jsem už slyšel tuhle od bratra, o tobě i o sestře. Tatík váš bude mít zármutek, lituji ho, a tvou sestru taky. Pozdravuj tatíka a řekni mu, že je statečný muž. A ty se pamatuj; rozumím, co to je, dostat se do lesa jako ty, ale člověk se musí přemahat. Tak, bratři, šťastnou cestu, pánbůh vás opatruj!“ A srdečně se s nimi rozloučil.

Záhy jim zmizel za ouvozem. Zpočátku kráčeli mlčky až Vostrý pojednou se Tomáše optal, má-li všechno, nenechal-li tam nic. Tomáš přisvědčil, že všechno, než přece, jen tak, pro jistotu, ohmatal si kapsy, a lekl se. V kapse, v níž nosil Klejchovu knížku, nic nenahmátl, tam a také ne v ostatních kapsách. Nikde nic, knížka pryč. Ale teď po tom, co vyvedl v lese, netroufal si to přiznat. Bál se Vostrého. V prvním leknutí zalhal, opakuje:

„Mám všecko.“

A zas chvatně vykročili.

Za čtrnácte dní poté za deštivého říjnového odpoledne zastavil se na kopidlanském zámku P. Samuel Malobický, S. , ne starý, urostlý, výrazné tváře; vracel se z Prahy a mířil domů, do jičínské koleje. Pán na Kopidlně František hrabě Šlik měl Malobického ve zvláštní vážnosti a velice mu přál. Rád ho viděl a srdečně jej uvítal. Když s ním seděl ve svém pokoji, parohy hojně ozdobeném, a jezovita se také optal, jak pan hrabě honů a lovů užívá, odpověděl, že jak náleží, a přitom si vzpomněl na událost, která se mu nedávno o honě přihodila. O mladém cizím trubači pověděl, jak se znenadání v lese „na šancích“ zjevil, krásně na lesní roh zatroubil veselou fanfáru a zase tak náhle zmizel. A dále vypravoval hrabě, že ačkoliv toho trubače dal ihned sledovat a hledat, že ho nenašli a více nespatřili, ba ani té nejmenší stopy neshledali, jako by se byl do země zpropadl.

P. Malobický, jenž poslouchal velmi pozorně, zeptal se, byl-li ten trubač sám.

„Sám, docela sám, nikoho jsem s ním neviděl. A proč se, velebný, ptáte, byl-li sám –“

„Myslil jsem, nebyl-li s ním starší muž nevelké postavy, dlouhých vlasů, s červeným puchýřkem na víčku –“

Hrabě překvapen pohlédl na P. Malobického.

„Neračte se diviti, pane hrabě,“ jezovita se usmál, „to, co tu povídám o tom neznámém, máte jistě také tu na kanceláři; je to popis nebezpečného predikanta husitského, který přišel ze Žitavy a poslední dobou se v Praze tajně zdržoval, hlavně ve vinicích. Když ho tam konečně vyplašili, utekl a s ním mladý vinař. Popisy obou byly rozeslány po všech ouřadech; tedy i sem na zámek.“

„Vrchní mně před několika týdny hlásil, pravda, vzpomínám si, že něco takového došlo. A myslíte, velebný pane –“

„V tom ouředlním popisu také je, že ten uprchlý mladý vinař, asi dvaceti let, má s sebou valdhornu.“

„Ach, toho věku byl, a ta valdhorna –,“ zvolal hrabě. „To by mohl být on. Ale proč by troubil. A ten druhý –“

„S tím trubačem je to ovšem zatemnělé. Ten druhý byl snad nablízku. Jen toho mladého ráčil jste vidět.“

„Jen toho, a Johan,“ myslil tělesného myslivce, „ten taky jen toho.“

„Račte dovolit, pane hrabě: kdo stíhal toho trubače?“

„Nejprve Johan, pak hajný a myslivec.“

„Svoboda?“

„Ten.“

„Ten!“ Jezuita se usmál. „A nic nenašel.“

„Nic; žádný z nich.“

„Pytlák to nebyl.“

„Najisto ne, ten by se tak neopovážil, a kdo by tady troubil na valdhornu, a tak krásně. Ale velebný pane, teď snad stopu najdeme s vaší pomocí. Vy už na ni vedete.“

Teď P. Malobický byl překvapen.

„To je tak, velebný pane. Druhý den časně ráno po tom, co ten trubač se ukázal, našlo se něco, čeho jsme si hrubě nepovšimli. Ale teď, když slyším o husitech uprchlých –“

„Co se našlo, pane hrabě –“

„Jak jsem řekl, druhý den časně ráno našel hajný v lese u těch šancí knížku.“

„Ach!“ V očích P. Malobického se zablesklo. „Jaká byla, kde je –“

„Já jí neviděl. Hned jsem o ní nezvěděl, a pak, přiznám se, hrubě jsem nedbal. Co knížka, myslil jsem si, a kdyby i po tom mladém byla, co s ní; podpis v ní totiž nebyl, nic, jak mně Johan řekl.“

„Kde je ta knížka,“ ptal se páter dychtivě.

„Hajný ukázal ji myslivci a ten si ji nechal.“

„Ach, myslivec Svoboda. Neráčíte nic o ní vědět, jaká byla.“

„Nějaké prý modlitby.“

„České.“

„Tak, české, povídal Johan, a nějaký obrázek v nich.“

„Ráčíte dovolit, pane hrabě, abych se Johana poptal stran té knížky.“

„Hned dám Johana zavolat.“

„O jedno ještě prosím: račte mu, pane hrabě, přísně uložit, aby mlčel, ať nikomu nic neříká, že byl sem povolán a že jsem s ním jednal o té knížce.“

„Zajisté.“

Za chvíli vykládal mladý myslivec, co o knížce věděl. Neviděl jí, ale hajný mu pak o ní vypravoval a o tom obrázku, že je takový zvláštní; věneček na něm a v tom věnečku rozevřená kniha –

„A nad tou knihou srdce,“ vpadl jezuita.

Hrabě překvapen pohlédl na jezuitu a myslivec žasna přisvědčoval, že tak, srdce nad knihou.

„A v srdci meč a ze srdce rostou tři růže.“

„Tak, tak, velebnosti, tak to hajný povídal, vzpomínám si, a taky nějaká písmena v tom věnečku a taky kolem.“

„V tom věnečku V. K.“

„Snad, ale to se už nepamatuju.“

„Podpis v knize žádný nebo něco psaného.“

„Takového nic, prosím, toho by si byl hajný všiml.“

„Komu dal hajný tu knížku?“

„Myslivci Svobodovi.“

„Tys o té knížce se Svobodou nemluvil?“ zeptal se hrabě. „Zeptal jsem se ho na ni, aby mně ji ukázal.“

„A co řekl?“ ptal se páter kvapně.

„Že už ji nemá, že ji spálil.“

„Tak, spálil, a proč!“

„Povídal, že se mu nezdála, když si ji jak náleží prohlédl. ‘ To povídal.“

„Tak to stačí, pane hrabě.“ P. Malobický se vděčně, s úsměvem uklonil z křesla.

Hrabě propustil mladého myslivce, znovu mu důtklivě přikázav, aby mlčel. Když s páterem osaměl, zvolal:

„Vy tu knihu znáte, velebný pane!“

„Velmi dobře. Je to zlá, kacířská kniha, od toho hlavního rozsévače husitských knih, od Václava Klejcha. V. K, to jsou jeho písmena.“ A pověděl hraběti o selském emigrantu, o jeho vydávání knih a jak se rozšiřují.

„Myslivec Svoboda jistě ji dobře znal,“ řekl hrabě neklidně.

„Jistě, pane hrabě; není však jisto –“

„– zdali ji spálil. Ale měl ji spálit. Jak je tomu dávno, co odpřisáhl, že již nebude mít kacířských knih a v nich nebude čítat.“

„Jsem přesvědčen, pane hrabě, že je zarytý, že tu knížku nespálil, že si ji schoval jako drahý poklad, zvláště teď, když jsme ty jeho pobrali.“

„Můžeme se přesvědčit, velebný pane. Dám prohledat myslivnu.“

„Děkuji, pane hrabě, za křesťanskou horlivost Bude nutno tak učinit, ale dnes prosím ne, dnes ne. Myslivec ví, že jsem tu, potkal jsem ho ve bráně. Je to starý lišák. Má-li tu knihu, a on ji má, hned ji uklidil pro jistotu; bojí se mne, kdybych snad zase přišel na vizitací. Odjedu, nechám ho, ale za nějaký čas se vrátím a s dovolením hraběcí Milosti znenadání se přesvědčím, tak jako posledně, znenadání, zčistajasna.“

„Souhlasím. Není jen o tu knížku. Bude také dobře se přesvědčit, obrátil-li se ten Svoboda opravdu, a ne jen naoko. Přehnalo jej to, ví, šlo o chléb, o službu. Teď by už tento trest nestačil. Přísahal –“

„Těm beranům je přísaha katolíkům složená jakoby nic.“

„Ohó. Kdyby se shledalo, že nás klamal, že křivě přísahal, pak bych netrestal jenom já.“ Hrabě, již tím pomyšlením pobouřený, zahrozil ukazováčkem pravice tak prudce, až se mu kučery dlouhé paruky zatřásly.