Temno

Když Jiří nazejtří ráno otvíral okno svého pokoje, postrčil přitom knihami tam ležícími; přitom si všiml, že v jedné z nich je zastrčený nějaký obrázek. Nevěděl o něm, a proto rozevřel knihu, aby se podíval. Nepamatoval se na něj ani na to, že by jej byl sem uložil. Jak jej zase dával do knihy, zahlédl, že na jeho zadní, prázdné straně jsou psané řádky. Podíval se, začal číst, a již četl, četl; úžas z těch řádků, úžas, leknutí. Nevěřil, četl zas. Zraky uvázly na řádku: „teď přišel otec, musím s ním –“ Její otec, kacíř! A zas ulpěly na začátku. „Chtěli mne poslat zas na Skalku –“ Je to od Helenky, je; a toto: „Co jsem řekla na zahrádce, je pravda –“

Helenka to psala. Obrázek se chvěl v jeho rukou jako lupen. Navždycky ji chtěli dostat z Prahy, pantáta; a teď navždycky odešla. Kam – Do ciziny, jistě, když pro ni přišel otec. Do luterské země ji zavede. To je tady v lístku: „Vy mně neodpustíte –“ Zaúpěl, sklesl na židli, obrázek v ruce. Hleděl strnule na jeho řádky, ale již nečetl. Uhodily, a uhodilo pomyšlení, kterak se obrázek sem dostal, že Helenka jej přinesla, že tu byla nablízku, tady u okna, tady. Mohl ji uvidět, mohl s ní promluvit, a ona nesměla, tajila se – Ach ten vzlyk, který včera večer z réví zaslechl a který se mu pak v tichu večera i tady ozval, na který nemohl zapomenout –

To Helenka zaplakala skrytá v réví. Viděla ho, ale nepřihlásila se; zaplakala, ale i pláč přemohla. Tak se s ním loučila, tak odešla. A tak blízko byla! Kdyby byl jen pokročil přesvědčit se, odkud to vzlyknutí, byl by ji uviděl. Och, och – A on šel nedbaje dál, pryč. Tak ji tam nechal – V kruté lítosti zastřel si dlaněma tvář.

Tou chvílí vstoupil do lusthauzu pan starý Březina. Paní Březinová se lekla, cože v tak neobyčejný čas přichází a tak neklidný, jak bylo zřejmo z jeho tváře.

„Kde je Jiří?“ bylo jeho první, když vstoupil.

„Ve svém pokoji.“

„Jistě? Viděli jste ho teď ráno?“

Paní Březinová žasla, nechápajíc.

„A kde by byl? Lyzla byla u něho před chvílí, říct mu, aby šel k snídaní. Ale on vzkázal, že nepřijde.“

Pan starý si vydechl:

„Tedy ne.“

„Co, pane –“

„Myslil jsem, že tu není, že prchl.“

„Prchl, Jiří! Prosím vás –“

„S tou –“

„S Helenkou!“

„Ta je pryč, utekla.“

I vypravoval, už klidnější, ne však klidný, že dnes ráno přiběhla Šantrůčková oznámit, že to děvče myslivcovo, co bylo u ní, zmizelo. Vypravovala, že šla pozdě odpoledne navštívit nějakou známou, že se zdržela a vrátila se až večer. Děvče, pan starý neříkal už Helenka, mělo být doma a hlídat, ale doma nebylo.

„Šantrůčková myslila, že odběhla k nějaké známé, proto čekala, pořád čekala. Ale když se děvče nevracelo, dostala strach, proto však přece nepřišla ohlásit, co se stalo. Čekala, až přijde muž, a bála se taky. Podstarší, dopilkuba, přišel až po jedenácté v noci, a když mu Šantrůčková řekla, co je, obořil se prý, snad že by nešla mne o půlnoci burcovat, a co by to taky bylo platno, kde v horoucích peklích to děvče teď v noci hledat, a čert ať vezme beranku. A tak přiběhla Šantrůčková až ráno.“

„Helenka nepřišla.“

„Kdežpak, ta už je kdožvíkde. Když mně Šantrůčková oznámila, co se stalo, hrubě jsem se lekl. Napadlo mně, že snad také Jiří utekl. Nu chvála bohu.“

„Sama utekla.“

„Kdož to ví, ale asi ne. Šantrůčková povídala, že viděla včera odpoledne nějakého mužského před domem. Obcházel tam, čekal a tak prý se rozhlížel, až když se na něj podívala, zahnul do ulice.“

„Myslíte, pane –“

„Mohlo by být, už starší prý člověk, snad její tatík, přišel si pro ni. Nu ať,“ Březina mávl rukou, „ať utekla; je pryč, bude svatý pokoj, já jí honit nebudu. Ohlásím to, ale víc dost, nic nebudu dělat. A Jiří teď, doufám, prohlídne, až uslyší. Podívám se k němu.“

„Proboha prosím, jen opatrně, aby se mu něco nestalo. Bojím se, že mu to dodá, je chatrný a trápí se, je to na něm vidět. Prosím vás, abyste snad počkal.“

„Ne, bude líp, zví-li včas.“

A šel. Jiří seděl na židli skleslý, oči do země.

„Jiříku, soužíš se, lituji tě,“ začal Březina, „ale soužíš se pro nehodné děvče.“

Jiří se prudce po něm obrátil a podrážděně zvolal: „Proč nehodné.“

„Řekl jsem ti, že loni zůstala jen kvůli tobě, ne proto, že by byla horlivou katoličkou.“

Jiří stiskl rty, sklopil oči.

„Teď když viděla,“ pokračoval Březina, „že je konec, utekla. Jiříku, je pryč, včera večer uprchla.“ Očekával úžas, leknutí, a uslyšel výčitku:

„Prodal jste ji, měla jít zas na Skalku, nechtěla tam –“

„Aj, tak si to vykládáš. A jak to víš! Ale to nevíš, že někdo pro ni přišel z Lutriján, některý z těch kacířů, snad její tatík, a ona šla, ochotně šla, opustila nás, když viděla – Všecko si vzala, jen katolické modlitby ne, ty nechala u Šantrůčkové, copak s nimi teď, když –“

„Mlčte, prosím vás,“ vykřikl Jiří všechen bledý, „nepovídejte mně to!“

Paní Březinová, obávajíc se, aby se něco nestalo, odvážila se za mužem; právě vstoupila, když Jiří tak vykřikl. Přiskočila, sklonila se k němu, konejšila ho, a pohledem prosila muže a rukou ukazovala, aby šel, aby Jiřího nechal. – Hubátius, jenž toho dne navečer potkal Floriána Mariánka, dověděl se, že Helenka zmizela a jak to pan Jiří těžko nese, že pan starý byl dnes ráno u něho, a tu že se něco stalo, ale to že je jisto, že se panu Jiřímu přitížilo, že musili zase poslat pro pana doktora Globice, ten že tam byl odpoledne, pan Jiří že musil ulehnout.

Hubátius se vyptával na Helenčin útěk. Mariánek vypověděl vše, co měl od samého pana starého i od Šantrůčkové, ke které si schválně zaskočil. Vypravoval, jak ta ženská vyvádí, jakou má skrze to alteraci; ale on, Mariánek, jinak že neklade, nežli že to bylo všechno smluveno, že si to děvče všecko odneslo až na modlitební knížky, že ji děvečka sousedovic viděla z pavlače, že uzel vynáší, ale to že se ještě vrátila, ale bez uzlu, a tak že ho někomu, kdo čekal, odevzdala; stran toho, kdo to byl, uvedl, co zpozorovala Šantrůčková.

„Jak vypadal,“ zeptal se Hubátius kvapně.

„A toho si Šantrůčková ani tak nevšimla, jen že měl šedivé dlouhé vlasy za uši sčesané a že byl už starší. Ostatek, abych pravdu řek, pan starý je myslím rád, že to děvče zmizelo.“ –

Hubátius odcházeje od Mariánka, myslil na toho neznámého muže dlouhých šedých vlasů. Takový byl předevčírem u deklamátora.

Když Hubátius nazejtří ráno vykročil ze svého bytu, potkal na síni deklamátora Svobodu také odcházejícího. Zastavil jej a pověděl mu, co je s Jiřím. Deklamátor, v tváři povadlejší, patrně ustaraný, poslouchal zasmušile a pak povzdechl:

„Lituju mladého pána. A to děvče taky.“

„Kam asi ušlo –“

Deklamátor podíval se na Hubátia, jako by chtěl říci, cože se jeho ptá; ale mlčel.

„Nějaký starší muž prý na ni čekal, snad její otec.“

„Možná, možná, ale co – snad –“

„Povídám to proto,“ vpadl Hubátius, „že jak mně ho popsali, byl podoben tomu, který byl předevčírem u vás.“

Deklamátor sebou škubl, svraštil čelo a zkrátka řekl:

„Tak; ještě mne budou vinit. Trestat by mne už nemohli, už mne dost potrestali, chleba mně vzali.“

„Jakže, pane deklamátor!“

„Už jím nejsem, už ne deklamátor desk zemských Království českého.“ Trpce se usmál. „Včera mne vyhnali z ouřadu.“

„Vyhnali!“

„Nebo propustili, jak chcete, ale pěšky jako za vozem.“

„To kvůli –“ žasl soucitně Hubátius.

„Tak, tak. Bratra ještě málo potrestali, tak ještě taky mne, a na jeho děti taky dojde, jistě.“

„A jak on –“ Hubátius se zarazil, nemohl doříci, kdy bude bratr popraven.

„Bratr? To myslíte, kdy – Čtvrtého června, to je pozejtří.“ Oči se mu rozšířily. „Pozejtří. Spánembohem!“ Mužík se otočil a chvátal ke schodům.

Hubátius hleděl zamyšleně za ním. Ubožák, bez chleba. Starý, hodný ouředník, a teď zčistajasna vyhnán. Co bude dělat? –

Když Hubátius druhého dne odpoledne navštívil Jiřího a viděl ho na loži bledého, osláblého, nezmínil se mu o sousedovi, co jej stihlo. Také o Helence pomlčel. Mluvil o jeho chorobě, těšil. Jiří, sedě na loži, měl oči sklopeny a patrně neposlouchal. Pojednou se však otázal:

„Neslyšel jste, s kým odešla?“

Hubátius překvapen odpověděl, že snad s otcem, jak slyšel.

„Tedy mezi ně zas – och –,“ povzdechl Jiří a zase pak mlčel.

Hubátius nevěděl, co na to říci, co dále mluviti. Jak jeho oči nejistě těkaly, postřehl pod poduškami v hlavách postele knihu.

„Ach, Jiříčku, vidím, že čtete, to byste teď neměl. Copak to čtete?“

Jiřík chvatně sáhl po knize, jako by se o ni bál, a tiše, ale rozhodně řekl, že nečte, nic nečte.

Hubátius odešel a Jiří, hledě do prázdna, myslil dále na to, co Hubátius řekl, že Helenka odešla s otcem. Musila, musila, ach jistě musila. Tady ji vyháněli, otec přišel, a snad také kvůli němu, Jiříkovi, odešla. „Všecko bych pro vás podstoupila,“ zaznělo mu v duchu, jak tam na zahrádce řekla. Všecko by podstoupila. To aby mu uvolnila. V náhlém pohnutí sáhl po knize, podíval se na Helenčin obrázek, znovu četl její řádky. „Ach, vy mně neodpustíte, to je hrozné pomyšlení, ale co jsem řekla na zahrádce, je pravda, do smrti, do smrti –“ A četl zas: „Co jsem řekla na zahrádce, je pravda, do smrti, do smrti.“ Oči se mu zakalily, ne poprvé nad těmito řádky, a šeptem si opakoval: „Do smrti, do smrti –“

„Čtvrtého června, to jest pozejtří,“ ta slova, a jak to deklamátor pověděl, dojala Hubátiá a pamatoval na ně. Jmenovitě pozejtří, toho označeného dne, živě si vzpomněl na svého souseda. Nezpozoroval, že by byl ráno odešel; než z jeho bytu nezaslechl žádného šramotu, žádného hlasu. Ale deklamátor doma byl.

Na dnešek málo spal a časně vstal. Na snídaní zapomněl, uklízení záhy nechal. Přecházel, usedal a zase k stojanům s knihami, díval se na ně, zarážel z řady vyčnívající, ale nedošed ani konce, obrátil se k oknu, na ulici vyhlédl, po hodinách se otočil, díval se na ně. Při všem byl v myšlenkách pořád v Kopidlně u bratra, počítaje, že tou dobou asi jej vyvedli z vězení, že se rozloučil s dětmi, a jak, jak, bože, jaké loučení hrozné, co Zuzka, co Baruška, a hoši, ti – och –

Deklamátor rozběhl se pojednou ke dveřím, vzal za kliku, přesvědčil se, že jsou dobře zavřeny, pak vytáhl si z knih bibli. Nebyla to bratrova Kralická; tu předtím, když z opatrnosti uklízel knihy, schoval u Fialy soustružníka. Melantriška to byla. Donesl ji na stůl, otevřel ji nazdařbůh a četl. Oči bloudily po řádcích, rozčilená mysl však nevnímala slov jindy mu posvátných. Ustával, na stěnu po hodinách se ohlížel; znovu se dal do čtení, dlouho však nevydržel. Zavřel bibli, dal ji na místo, a zase přecházel, zastavoval se, do země se zadíval. Hlubokým, smutným tichem tikaly hodiny; chvílemi se ozval třesoucí se povzdech sklíčeného deklamátora. Bylo mu ouzko. Popraviště vstoupilo před oči, potupný průvod, kat, viděl meč se blýsknout, viděl krev – A pak, pak – Mrtvolu hodí na hranici dříví, zapálí ji. Snad právě teď hoří a bratr – Nedomyslil, vytrhl se, vyjeveně se ohlížel, rozešel se prudce pokojem, jako by chtěl utéci, u okna se zastavil, vyhlédl. Ulicí kráčeli lidé, živě rozkládali, smáli se. Popuzen se otočil, šel podél stojanu knih. Na nich navrchu ležela malá tenká knížka, jemu zvláště milá, z které včera večer četl, Kšaft umírající matky jednoty bratrské. Vzal ji, maně ji otevřel a četl:

„Vás posavad věrné a v té věrnosti stále trvající a již i konce víry své dobíhající potěšuji potěšením tím, kterýmž potěšil nás převěrný náš Pán oněmino svatými slovy svými: Vy jste ti, kteří jste v mých pokušeních se mnou zůstali. A jáť vám způsobuji, jakož mi způsobil Otec můj, království, abyste jedli a pili za stolem mým v království mém. Potěšení toto přijmětež, ó synové, a nekormuťte se již více pro ztrátu zemské vlasti a stánků obydlí svého, nebo k slavnějším věcem vede nás ten, kterýž řekl: Zvěstuj lidu mému, že jim dám království věčného Jeruzaléma –“

Deklamátor zhluboka povzdechl a pohnut opakoval si polonahlas: „Mučedník, mučedník.“ Někdo zaklepal na dveře. Byl to Hubátius; účastenství přivedlo jej ke dveřím. Mínil se zastavit, aby deklamátor nebyl tak sám, opuštěný, a srdečné slovo k němu promluvit. Zaklepal i zavolal na deklamátora. Než ten neotevřel, ani se mu neozval. – –

Týden po nešťastném čtvrtém dni června měsíce přišla k deklamátorovi jeho neť Zuzka, dcera po nebožtíku myslivcovi. Přišla povědět o posledních dnech svého otce a vyřídit panu strejčkovi poslední jeho pozdravení. Vypravovala, často ustávajíc pohnutím i v pláči. Deklamátor seděl proti ní zasmušilý, nehnutě poslouchaje; někdy tajně povzdechl, někdy slovem zkrátka a tiše se optal.

Uslyšel, jak bratr statečně si vedl, že nezakolísal, že jezovitu Malobického, který ještě jednou přišel k němu do žaláře a pak před samou popravou, odbyl, od něho se odvrátil, uslyšel, jak bratra ta knížečka, kterou mu tajně podstrčil, těšila a posilnila, jak se syny myslivci a s ní, Zuzkou, a Baruškou se loučil a jak si spokojeně povzdechl, teď že klidněji umře, když mu tiše a tajně slíbili, že zůstanou věrni, že se raději vystěhují. A slyšel, že se bratr netřásl ani na popravišti, že sepjal ruce, k nebi se díval, tak že chvilečku stál, až kat –

„Byli jste tam?“ zeptal se tiše deklamátor.

„Až na popraviště jsme šli za pantátou, ale pak –“

Deklamátor pokýval hlavou, pak řekl tázavě:

„Mečem –“

Zuzka mlčky přisvědčila.

„A tělo spálili, kat –“

Zuzce se řinuly slze po tváři.

„A popel –,“ ptal se deklamátor.

„Všechen popel tam na popravišti shrabali a zakopali.“

„I popel, Zuzko, potupili, i popel, ale –“ Náhle vstal a vytáhl z knih nevelkou knížečku, tu, z které si četl v den popravy, Kšaft umírající matky, hledal v ní, rychle, rozčileně, místo, které jej v onen den potěšilo a posílilo, a přitom mluvil: „Zuzko, pantáta podstoupil smrt pro svou víru, ukrutný trest, a po smrti ještě ho potupili. Ale, poslechni, tady –“

Našel hledané místo a četl. Hlas jeho, zpočátku zastřený, ponenáhlu jasněl, až zněl už zvučně v nadšeném pohnutí, když četl konec toho místa: „Nekormuťte se již více pro ztrátu zemské vlasti a stánků obydlí svého, nebo k slavnějším věcem vede nás ten, kterýž řekl: Zvěstuj lidu mému, že jim dám království věčného Jeruzaléma. Utecte jen stínům věku tohoto, přijměte utěšení slávy své, připojeni býti majíce po svém odtud propuštění do zástupu onoho velikého, kteří stojí před trůnem i před obličejem Beránka – O nich hlas nebeský dí: To jsou ti, jenž přišli z velikého soužení a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově.“ –

Zuzka zůstala u strýce dva dny. Domů nesla bratřím myslivcům a sestře Barušce od něho pozdravení a zprávu, co se s ním stalo, jak i jej potrestali a že chválí jim to, na čem se usnesli, on že se vystěhuje s nimi, aby však nechvátali, teď hned že není pravá chvíle, poněvadž je pozorují a hlídají, aby to nechali do podzima, do té doby že k nim ještě přijde a že s nimi smluví, kdy a jak vytrhnout z toho babylónského zajetí.

Hubátius i pak nepřestal si svého souseda s účastenstvím všímati, třebaže deklamátor byl stále plachý. K Vorlíčkům už denně nechodil, nýbrž jednou nebo dvakráte za týden. Hubátius ho teď už nikdy nezahlédl s balíkem pod paždí. Přestal kupovat a nosit si knihy. Patrně na ně neměl, nedařilo se mu. Počátkem července nemálo překvapil Hubátia. Potkal ho jednou odpoledne na síni, ale neminul ho jako jindy, nýbrž pozdraviv zastavil se s ním.

„Pane Hubátius, promiňte, že zastavuju, ale nedá mně, rád bych věděl, prosím vás, jak je s mladým panem Březinou, s panem Jiřím.“

Hubátius překvapen i potěšen ochotně odpověděl, že se mu daří líp, ale že mu nebylo kale z toho pobouření mysli, čtrnáct dní že ležel a pak že musil až do konce června zůstat na vinici, doktor Globic že tak radil, teď že je zase v Praze a chodí do koleje, ale že je dosud na něm vidět, že stonal.

„To víte, pane deklamátor, vždycky takový subtilný, outlého zdraví a pak tohleto trápení.“

„Ale už se upokojil.“

„Ba myslím, že ne. V gruntu srdce to ostalo. Je smutný, často zamyšlený, neusměje se, na housle ani nesáhne a pořád doma. Ani k babičce nejde, tam nebyl od té doby, jak, no snad víte.“

„Čas to spraví; zapomene.“

„Jiří ne, ten ne, a když –“ Hubátius měl na jazyku: „a když se také souží pro to, že Helenka odešla mezi ty nevěrce,“ ale hned se vzpamatoval a hned obracel: „Jako tohle. ‘“

Hubátius se odmlčel, na deklamátora se zahleděl, jako by čekal, teď že přece na to odpoví. Deklamátor okamžik mlčel; zdálo se, že porozuměl, že chce povědět, na očích mu to Hubátius viděl, pojednou však vážně pokýval hlavou a řekl jen:

„Chudáček,“ a dodal: „Zdalipak alespoň čte.“

„Teď už čte, to čte, to myslím nejspíš zapomene, když čte.“ –

A pak zase jako předtím. Deklamátor zase tak plachý, spíše vyhnul se, než aby se zastavil. Žil čím dále tím skromněji; sám si vařil, sám si poklidil. Zdálo se, že mu je hůř. Hubátius ho dvakráte viděl s balíkem knih pod paždí, jak šel s nimi síní po špičkách, jak pospíchal, jako by je byl ukradl. Z domu je vynášel. Hubátius najisto hádal, že knihy nese na prodej, že mu začíná být asi zle, když tohle dělá, když sáhl na svůj poklad, na své jediné potěšení.

Bylo tomu tak; deklamátor začal pustošit svou sbírku knih, kterou po léta sháněl, na niž obětoval kdejaký groš, pro kterou si nic nepřál a často i od úst sobě utrhl. Těžké bylo odhodlání, ještě těžší vykonání. Když pomýšlel první část vynést a měl knihy vybrat, obcházel jejich řady, přehlížel a prohlížel, rozmýšlel se, kterou vzíti; často již vztáhl ruku, ale nedohmátl, tu onu již povytáhl, ale hned opět zastrčil, nemoha se odhodlat a s ní se rozloučit.

Připadal si jako Herodes, jenž vraždí děti, a ne cizí, ale vlastní, nejmilejší děti. A přece se musil rozhodnouti. Vybral kupu knih, na stůl složil, ale když už je chtěl provázky svázati, ještě dvě vytáhl a postavil je zase do řady k ostatním ve stojanu. Jednou jich ušetřil, podruhé však musily. Vzdychal, když knihy do balíčku svazoval, vzdychl, když překračoval práh. Vzpomínal, s jakou radostí si je nosil, jak mnohé vysvobodil od zkázy, jak byly zvedeny, potrhány, ušpiněny, jak je všechny vyčistil a svým knihařským uměním vyspravil, do nového kabátku dal, a teď že musí zase do těch špinavých kotců židovských, do těch černých děr mezi všelikou veteš, kdež budou se v prachu válet, v prachu a špíně, v mrkavém světýlku čadící lucerničky, a čekat, až je usmolené, chlupaté ruce vytáhnou a budou je nabízet; a prodají je třeba jako starý papír nebo někomu, kdož jich neocení, kdož jich nebude tak opatrovat. Už nikdy jich nespatří –

Hubátius postřehl, že soused smutně své knihy odnáší. Ale jak pomoci. Hubátius sám neměl nazbyt; a kdyby měl, jak deklamátorovi nabídnout, a třeba by zle pochodil. Mimo nadání mohl však posloužit. Jednou odpoledne, bylo v polovici srpna, otevřely se dveře Hubátiova bytu a jimi vklouzl deklamátor Svoboda, bez paruky, v černé čepičce, tak jako když chodíval na concertum, jenže ne tak vesele. Modré jeho oči se neusmívaly, jenom rty, a ty rozpačitě. Neusedl do křesla, nýbrž stál a jako by se ostýchal. Začal dosti zdaleka, omlouval se, pak teprv o tom, proč přichází, že se hodlá stěhovat, že se mu valně nevede, to že dá rozum, když je bez služby; na venkově že bude levněji živ, že hodlá k bratrovým dcerám do Kopidlna, a tak že, to že pan soused uzná, tolik knih s sebou brát nemůže –

„A pak abych pravdu řek, do těch knih jsem mnoho strčil, všecko, a teď, jak povídal, a proto –“ odmlčel se.

„Měl byste knihy na prodej.“

„Mám, to mám, a už jsem taky něco jich prodal.“

„Ale, pane deklamátor, sedněte si,“ zval Hubátius srdečně a přistrčil mu křeslo.

„Prodal,“ deklamátor povzdechl. „A jak – Ale co dělat, tuze nerad, tuze. A musím ještě; ale ty bych nerad do Židů, ty bych rád viděl v dobrých rukou, kdo by si jich vážil, kdo by je měl taky trochu rád.“ Nutil se do úsměvu; ale ten úsměv Hubátia dojal.

„Jsou to pěkné knihy,“ pokračoval deklamátor, „a některé tuze vzácné, latinské, staročeské a – a –,“ podíval se na Hubátia, „od katolíků sepsané, taky od jezovity, Balbína.“

„Rád, rád, pane deklamátor, ale –“

„Nemyslím vás, pane Hubátius, ale máte mnoho známých mezi juristy a tak –“

„Pravda, to rád udělám, budu shánět a doufám, že ne nadarmo.“

Deklamátor mu podal ruku, děkoval a pohnutě dodal: „Vy, pane Hubátius, jste se nade mnou nepohoršil. Všichni se mně teď vyhýbají, dělají, jako by člověka neznali, však víte proč, jen vy ne. Zaplať vám pánbůh.“ –

Hubátius hned, když ho deklamátor požádal o zprostředkování, vzpomněl si na Jiřího. Jemu nejprve pověděl o těch knihách, kterak jej deklamátor navštívil a co řekl. Jiří zasmušile poslouchal, chvilku mlčel, pak oznámil, že si koupí, ale deklamátoru aby nic neříkal, že on, Jiří, si knihy kupuje; hned také podtrhl řadu titulů v seznamu, který Hubátius měl od deklamátora. Když Hubátius odcházel, zastavil jej Jiří a řekl, hledě zasmušile do země:

„Snad by deklamátor věděl –“

„Co –“

„Kam Helenka odešla, kde je. Kdybych alespoň to věděl.“

V těch slovech znělo tolik smutku a toužebnosti, že Hubátius nemohl déle tajit, že o tom s deklamátorem už jednal.

„Víte, Jiříčku, tuhle jsem potkal deklamátora, to jest sám mne zastavil a ptal se na vás tak upřímně, že mne to těšilo, a tu jsem mu řekl, jak jste si povzdychl, že kdybyste alespoň věděl, kam Helenka odešla, kde je. Řekl jsem mu to, nemrzte se, v dobrém oumyslu, zaťukal jsem.“

„A on?“ zeptal se chvatně Jiří.

„I tak se na mne podíval a viděl jsem mu na očích, že chce něco říct, že snad něco ví, ale pak najednou jako by se rozmyslil, neřekl nic a jen politoval.“

Jiří zklamán chvilku mlčel, pak se otázal, myslí-li Hubátius, že deklamátor něco ví.

„Mohl by, zahlédl jsem u nás v domě takového mužského, jak ho pak Šantrůčková zahlídla před svým kvartýrem.“

„Otec –,“ vyhrkl Jiří jako ulekaně.

„Kdopak ví.“ –

Za dva dny vyplatil Hubátius deklamátorovi značnější sumu za stoh knih, mezi nimiž byly spisy Balbínovy i Stránského Respublica Bohemiae. Když je deklamátor skládal na stůl, zeptal se Hubátia, kdo je koupil.

„Pane deklamátor, věřte, že budou v nejlepších rukou a že nový pán bude je mít opravdu rád. To mně věřte!“

„Zaplať pánbůh. Škoda že nesmím vědět jeho jméno. Ale pozdravujte ho, pozdravujte ho.“

Přišel zjednaný mužský, jenž do té chvíle nevěděl, kam knihy poveze, a začal je snášeti dolů na vozík před vraty. Hubátius se vytratil. Deklamátor usedl do kouta a hleděl do země. Teprve když mužský hlásil, že béře poslední, tak že snad je to všechno, vstal, mlčky přisvědčil; nemohl ani promluvit. Díval se za mužem, až vyšel, díval se vlastně po knihách v jeho náručí, pak se obrátil po prázdných stojanech skoro nadobro vymetených. Bylo mu jako o pohřbu, když vynesli drahého srdci. Slzy se hrnuly deklamátorovi po zvadlých, požloutlých tvářích.