Temno

Fileček a Sameček, psali se Filetschek a Sametschegk, scházeli se skoro denně v pivovaře U Březinů na Koňském trhu v Praze. Sedali večer v klenuté jizbě hostinské u stolu v koutě vpravo ode dveří, každý na svém určitém místě; Sameček na lavici u zdi, Fileček na židli vždycky proti němu. Sameček míval po pravé ruce své Mikuláše Kroupu, jenž s nadšením a obdivem hovoříval o vzácném domu Brandlinských ze Štěkře, Fileček pak po levici své Jana Kubíčka, jenž s nadšením a obdivem mluvíval o vzácném domu Hubrykovském. Občas pohovořil o české kronice, v níž on, dědeček sedmdesáti let, čilý a červený a bělovlasý, pilně čítal a pořád ještě bez brejlí; občas zmínil se také o malovaných obrázcích, kterých byl milovníkem, a někdy také, a pokaždé srdečně a něžně, o Ančičce, staré své sestře, kteráž jemu, vdovci, spravovala domácnost.

Pátý však z jejich společnosti, Florián Mariánek, byl neposeda. Jednoho večera seděl vedle Filečka, druhého vedle Samečka; někdy i za jediný večer poseděl chvíli u toho a chvíli zas u onoho a ještě pak přitáhl židli k starému Kubíčkovi a vyslýchal, kdožví už pokolikáté, že on, Kubíček, sloužil ode dne mladosti až do sešlosti věku, to jest přes padesát let, Jeho Milosti panu rytíři Hubrykovi a celému vysoce vzácnému jeho rodu, kterýžto rytíř Hubryk či Hoberk z Hennersdorfu měl dům na Mikulandovic ulici ve čtvrti Zderazské.

Těchto pět už léta sedávalo skoro každého večera u Březinů v přátelské shodě i v přátelském škorpení. Z tohoto přátelství bylo Filečkovo a Samečkovo nejtužší. Už jejich povolání je sbližovalo.

Ignác Fileček byl komorníkem u zemských desk a Filip Sameček komorníkem při královském ouřadě perkmistrovském hor viničných pražských. Každý z nich asi padesátník, Fileček hubenější, oba svobodní, to jest Fileček bezdětný vdovec, Sameček pak starý mládenec. Každý z nich měl dům, Fileček na Starém Městě při Uhelném trhu, Sameček za kostelem sv. Jindřicha; oba byli sodály či členy bratrstev, Fileček sodálem veleslavného bratrstva či kongregací Všech věrných dušiček v kostele sv. Ducha na Starém Městě, Sameček sodálem veleslavné české kongregací pod titulem Panny Marie zvěstování v kostele Božího těla na Novém Městě.

Každý z nich rád šňupeček dobrého bresilu; oba nosili v hluboké kapse kabátu stříbrnou tabatěrku, Fileček s figurou Turka, vyrytou na víčku, a Sameček s figurou ženštiny, vyrytou vnitř na dně, o níž Florián Mariánek najisto tvrdil, že je jako pramáti Eva, docela nahá a ještě nahatější, jelikož ani fíkového listu nemá. Sameček popíral, to že ne, a že je třeba přesvědčí, že jim tu pannu ukáže, až vyšňupe. Ale přitom se tak obojetně usmíval a staral se, aby mu tabák nikdy až na dno nevyschl; vždycky včas hustě přistrouhal.

Tak v mnohém podoba mezi oběma komorníky; i v obleku. Oba chodili v kaštanových kabátech a cajkové kamizole téže barvy, oba jako měšťané v poloviční španělské paruce, španihelskou hůl v ruce. Kdo jich neznal, měl je za bratry blížence, neboť i tváří se hrubě nelišili; nízké čelo, ústa, brada, všecko u nich stejné, obzvláště nos, hodně dlouhý nos, na konci bambulový. Sumou jako dvojani.

Než přesto a že by z přátelství se byli jedinou jahodou podělili, občas se pohádali. Ale ani po takovéto potyčce se nestalo, aby šli z hospody každý zvlášť; do odchodu se vždycky usmířili. Nejčastěji je popichoval a někdy i počertil pro své a všeho stolu potěšení Florián Mariánek.

Byl také bezdětný vdovec, ale chudý. Chodil bez paruky, v hřebíčkovém kabátě bez taclí, v sešlapaných střevících, v létě obyčejně bez šátku, u krku rozhalený. On jediný z této společnosti neměl svého domu, neboť i starý Kubíček, i Mikuláš Kroupa, nemnoho Kubíčka mladší, bydleli ve svém, Kubíček u sv. Vojtěcha pod Zderazem, Kroupa v Štěpánské ulici. Kdys i Mariánek spával pod vlastním krovem; v tom svém příbytku měl krám, v tom krámě mnoho zboží a za branou nějaké pole a vinici. Než v tom krámě zboží mu hrubě sesýchalo. Naposledy ho tam neměl snad ani za sto zlatých, nýbrž jen škatule koudelí vycpané, koudel papírem přikrytou a pak teprve něco málo koření na to potroušeného. To když už pole prodal a vinici; pak mu i dům prodali a on zavřel krám. A když jej zavřel, napsal křídou na jeho tmavé dveře velkou literou: „Dokonáno jest!“

Byl pak už jen „obyvatelem“, žil v podružství v Jindřišské ulici a živil se tím, on, jemuž dům prodali, že jiným domy dohazoval, domy a byty, a také skládáním všelijakých vinšů, nejvíce k svátkům svatých patronů, a že také obstarával pohřby.

O těch „svých“ nebožtících a někdy také o cizích měl i svou matriku mortuorum, do které nezapisoval jenom jméno, rok a den úmrtí, ale také okolnosti smrti nebožtíkovy nebo i jeho stručnou charakteristiku, jakoby kontrfekt. Když loni na Štědrý den zemřelo v jeho sousedství malé děvčátko, jemuž pak pohřeb obstaral, zapsal do té své matriky: „Na den Štědrého večera šťastně skonalo a ke štědré večeři nebeské povoláno dítko Kateřina, Pavla Kraysingera dcera.“

Rok předtím a také zrovna na Štědrý den skonal mladý hrabě Přehořovský, ne však v Praze. Zpráva o tom dojala Floriána Mariánka, ač pohřbu neobstarával, tak, že zaznamenal:

„Dne 24. prasince 1723 zemřel v Táboře vysoce urozený pán, pan hrabě Fr. K Přehořovský z Kvasejovic, poslední toho rodu, jeda na svou svatbu, ženich. Ale mocnější nevěsta Smrtholka právo přijala. Dejž bůh, aby s ní dostal za věno věčné království.“

A počátkem tohoto roku poznamenal: Dne 23. ledna 1725 †, starý Tomáš Lejsek. Byl muzikus dobrý, humoru pokojného, různic nemiloval, klevet nespravoval.“

Florián Mariánek zásoboval svou společnost u Březinů novinami, hlavně o tom, kdy kdo z „větších pánů“ přijel do Prahy, ubytoval-li se ve svém domě nebo u Jednorožce, nebo u Zvonů, v Lázních, nebo u Zlatého vokouna. Ale také když se něco zmehlo, když se strhly všelijaké „handle“, přišel s tím k „dvěma komorníkům“ nebo „blížencům“, jak žertem přezděli u Březinů stolu, u něhož panovali Fileček a Sameček.

Ovšem, když Mariánek pohřby sháněl, věděl vždy první, kdy kdo v sousedství i v okolí odešel na onen svět. To vždycky on první přinesl. Ale jednou po velikonočních svátcích, venku poletoval ještě sníh, přišel ke stolu starý Kubíček s novinou, jsa přesvědčen, že jí překvapí i samého Mariánka, že totiž dnes odpoledne u nich v sousedství zemřela –

„Já už vím,“ vpadl Mariánek.

„Není možná!“

„Marijána Fukerová.“

„Tak, Marijána Fukerová, bohabojná panna.“

„Komorná –“

„Tak, u jemnostslečny Kokořovcovy.“ A starý Kubíček žasl ještě víc, když mu Mariánek pověděl, co ani on, Kubíček, soused její, nevěděl, že všecko odkázala svému bývalému kalánu a ženichovi, u hraběte Černína lokaji, jenž ji nechal a opustil, a přece že mu všecko odkázala, na tři sta zlatých, pět stříbrných lžic, velký růženec a prsten, který jí daroval, když jí manželství sliboval, a že mu vzkázala umírajíc, že snad bude spokojen a na modlitbách aby na ni pamatoval.

„Šlechetná, bohabojná panna!“ vřele se obdivoval staroch.

„Pošetilá osoba!“ Mariánek na to. „Ten hundsfut a pamatovat, leda zle, až všecko propije, i ten růženec.“

„Tak co o ní napíšete?“ zeptal se Fileček.

„Nic.“

„Tak! A – a – co byste o mně napsal,“ vyhrklo nerozvážně Filečkovi.

„O vás? Tohle: Desk zemských komorník, lidem půhony k soudu ohlašoval. Sám teď nejvyšším soudcem pohnán k soudu nebeskému, Ignác Fileček, nesa velký filec plný hříchů a nepravostí.“

Kolem stolu i vedle hlučný smích. Fileček zmaten, popuzen na Mariánka, ale i na Samečka, poněvadž se chechtal, až se ohýbal, mžikal očima, až se utrhl, a co, co o něm, o Mariánkovi, to že by napsali čistou věc.

„A to vám taky povím. Tohle napíšou: Florián Mariánek, trouba, utrativ pole i dům, na stará kolena živil se vinšema k svátkům a za malé peníze byl kurátorem všech funusů.“

Toto přísné sebeposouzení Filečka poněkud uchlácholilo; ale zlost na Samečka vřela v něm po celý večer. Přestal mluvit, byl nerudný, až ježatý. Mariánek se jen šklíbil a čekal, až z těch divných humorů uhodí, že Fileček šňupne Samečkovi něco mezi oči, že mu jedovatě strčí, čím jindá ho jen škádlil, že u „perkamtu“ mají víc férií než na vysokém učení, že mají férie ženné a hned nato vinné a všelijaké jiné, a kromě toho férie pořád, férie ad placitum, a že Sameček zato hned začne Filečkovi na zlost uvažovat o svém bratrstvu Panny Marie, že je vzácnější než Filečkovo Všech věrných dušiček, že privilegovaný oltář jeho, Samečkova, bratrstva u Božího těla má víc odpustků nežli privilegovaný oltář Filečkovy kongregace u sv. Ducha.

Ale nic. Fileček pořád nos do stolu a Sameček se varoval; ani nezavadil. Chránil se dost, ale neuchránil. Z vody pojednou šarvátka, z říční, vltavské vody, když Sameček začal vykládat, co pochytil od jednoho sladkovského, od staršího Čírtka, jenž vařil „u staré paní“. Všichni věděli a rozuměli, že Sameček myslí paní Lerchovou, nákladnici piv vaření u Pražáků poblíže sv. Haštala, matku nebožky paní Březinové.

Ten starší poučil Samečka, že v Moldavě řece je trojí voda, moldavská prostřed a dvojí po stranách, při každém břehu jiná, to že je v Praze znát, ty vody u břehů že jsou z řek a potoků, co Moldava nad Prahou přibírá, že ten rozdíl vod je dobře znát, když je pěkný, jasný den.

„Hloupost,“ utrhl se zostra Fileček, jenž kloně nos nad stolem, na přítele ani nepohlédl.

„Jaká hloupost!“ odrazil Sameček, zapomenuv opatrnosti. A hned sázel zostra: „Povídal to zkušený člověk starší Čírtek, a podstarší u Pražáků to taky povídal. Jaká hloupost, když to je znát i na pivě; z vody u malostranského břehu vaří se lepší bílé pivo, a tady u staro- a novoměstského břehu vaří se lepší hořké. A povídali, a taky je to zkušená věc, že zdejší hořké je lepší než na Malé Straně.“

„A není!“ vyrazil Fileček rozpaluje se. „U Globiců je taky dobré, anobrž lepší –“

„Než tady?“ vyjel Sameček. „Než tady, příkladně tady u Březinů?“

„Než tady u Březinů. Lepší!“ odsekl Fileček umíněně, ač mu tady hořké nejlíp chutnalo. A pošklebně dorazil: „Lepší, vašnosti!“ Jak začal vašnostovat, bylo zle. Zlostný ten titul jen pobodl. Sameček se opřel, a tak se strhl prudký spor u stolu; než také u sousedních stolů chytlo a hořelo ne již pro vltavskou vodu, ale pro hořké pivo staro-novoměstské vůbec a březinovské zvlášť. Bouřka zachvátila všecku místnost, zvláště když se zapálil pan Vencl, tady u Březinů písař pivovarský, a Jiří Kocourek, někdy student, kněžství kandidát, pak kantor a posledně švec, rejpal divoký, a když také studenti, většinou juristé, jejichž kordy visely nad nimi na zdi, začali se pro švandu plést do toho boje a hádat se. Statná a rázná šenkýřka v bílém čepečku, s kapsářem pod zástěrou, v pantoflích, nesoucí v každé ruce kolik džbánků, musila zůstat u dveří; nemohla s pivem dál, jak se hospoda rojila a byla vzhůru pro čest hořkého piva, kterým ona všechny napájela. Starý Kubíček nechtěl zůstat v té mele, a proto se tiše a nepozorován vytratil.

Pan Vencl, hubený, vysedlých lícních kostí a špičaté brady, křičel, ať se přihlásí, komu je milejší malostranské od Globiců, ať to ještě jednou řekne. A bodal očima Filečka.

Ten vyděšen tím, co spáchal, už mlčel; bojechtivost ho přešla. Vstával, plaše se rozhlédl, jen na pana Vencla se nemohl podívat, sedl opět, oči sklopil, když vtom Sameček nad ním, no tak že u Globiců je lepší, no až to pan starý tady, myslil Březinu, uslyší! To ťalo do živého. U Březinů byli jako doma, pan starý k nim občas přisedl, bresilu podal, pohovořil, znali se s ním přátelsky, znali se s jeho rodinou –

Mariánek jako štika do vody hozená; vrtěl sebou, vstával od stolu, křičel do té bouřky a zase po Filečkovi se ohlížel, smál se jeho rozpakům a ouzkosti, až pak, když Fileček k němu ulekaně vzhlédl, jako k svému outočišti, slitoval se a začal bouři zažehnávati. Pokročil doprostřed s pintou v ruce, dál ke studentskému stolu, a zanotoval svým nevalným barytonem:

Dobrou vnadu hodil, i že zazpíval, i že místo „ach můj nejsladší“ – vsadil „Březinův ječminku“. Studenti hned se chytli a zpívali dál:

A vtom už hlaholilo celou místností:

Do toho pojednou struny, loutna u dveří se ozvala; Žufnička „lautenist“ tam spustil, nevelký, náramně hubený, dost pocuchaných, dlouhých vlasů, v dlouhé pruhované kamizole sahající mu až na stehna, v dlouhém kabátě zarudlé, ale již vyrudlé barvy, jenž měl velké knoflíky u rukávů široce přeložených a šel Žufničkovi hodně přes kolena, přes tenká lýtka v modrých punčochách. Nevpadl svou hrou do hlučného zpěvu sám o své vůli, nýbrž z přinucení, na rozkaz mladého Jana Rainera a mladého Losa z Losenfeldu, kteří jej na ulici potkali a sebrali. Žufnička se bránil, že jde k Árónům, že má tam hrát, že tam musí být; řekl to pln strachu a třesa se. Znal pana Losa, že je rváč, že už nejednou vzat byl do varty. S nikým se nesnesl, ani doma s matkou a sestrami, kteréž jej darmochleba živily; zato jim často ztropil veliké křiky jako onehdy i za kajících dnů, kdy v té hádce popadl svou matku a hodil ji ode dveří až k oknu.

A tento mladý pán z Losenfeldu, velký a síly plný, rozkřikl se venku na chuděru Žufničku malého a slabého a hned kordem hrozil. A mladý Rainer, také hejsek a outrata, jenž svému otci pomohl do hrobu, popadl jej za rukáv. Tak se ubohý lautenist ocitl místo u Árónů v hlučné společnosti u Březinů. Jak mezi těma dvěma nevítanými mecenáši více řvoucími než zpívajícími postupoval ode dveří klenutou místností hraje i zpívaje, sebral Fileček chvatně svůj klobouk a ven jako zloděj, ani se neohlédnuv. Ani za dveřmi nedal na hlavu; teprve na konci průjezdu, odkudž bylo vidět na strážnici naproti a na vojáka před ní, se zastavil a dával si svůj třírohý klobouk na hlavu. A tu za ním, bez úsměšku, s účastenstvím: „Tak už domů?“

Fileček se ulekaně obrátil.

Sameček za ním! Ptal se, jako by dnes nebylo hřmělo, a dodal:

„Já taky.“ A s rozhořčením, jež mělo jít Filečkovi do noty a mělo šetrně zastřít náhlý Filečkův útěk, doložil: „Kdo by to tam poslouchal. Hejskové!“

A Fileček v duchu potěšen a vděčen, s ochotnou rozhořčeností na to:

„Dopijánové!“

A tím všecko spraveno. Nic o sobě, nic o té zlosti. Kráčeli vedle sebe mlčky, ale každému z nich bylo volněji, že jdou spolu jako každého večera. Sameček byl by tam u stolu sám nevydržel. Jak se pozlobili, tak se usmířili. Ale dnes šel Sameček s Filečkem dál nežli jindy, až k zavřeným kotcům a boudám černajícím se dole ke konci Koňského trhu. Tam podal Filečkovi ruku a nějak měkčeji mu přál:

„Tak dobrou noc.“

A Fileček také tak:

„Tak dobrou noc.“

Sameček opět zpátky nahoru Koňským trhem, pak do ulice nalevo, kdež zmizel za zdí nevelkého hřbitova, rozloženého v temnu a tichu kolem kostela sv. Jindřicha.