Temno

Jiřík domů nepospíchal. Šel volným krokem, s hlavou sklopenou. Uvažoval, že se musí tedy ve velkém pokoji zas ukázat. V tom hodlal povolit vůli své babičky. Ale jen ukázat, a ne zůstat, tak se rozhodoval, a budou-li ho vyzývat do tance, měl-li by jít mezi tanečnice, to raději zase zmizí. Vracel se nerad, a přitom temně tížilo pomyšlení na macechu, bude-li muset k ní, otec že bude toho vyžadovat.

Soumrak už nastal. Když se blížil od kláštera svatého Jakuba k Čertově krčmě u Štupartů, kdež v průjezdu již rozsvítili a kdež bylo za stoly plno, ozval se ze Staroměstského náměstí zvonec. Na radnici začali zvonit na znamení všem domácím, kteří měli na svých domech lucerny zasazené předloni před slavným vjezdem královým, že je čas, aby je rozsvítili. Nebyly jejich, měli však povinnost v čas zvonem ohlášený je rozsvěcovat, konat to, co bylo povinností dvou „vizitátorů“, rozsvěcovačů, při svítilnách na veřejných budovách.

Když Jiřík přecházel Celetnou ulicí, hořelo tam už několik málo luceren. Dál za Celetnou ulicí opět šero, i na Koňském trhu.

Po domech už svítili. Nejjasněji zářil dům U Březinů; všechna okna v průčelí byla jasně osvětlena a z průjezdu se rozléval do náměstí široký pruh červenavé záře zelenou branou z chvoje a hájkem mladých břízek. A rozléval se také proud šumu a hluku.

V průjezdě živo kolem šenkýřky na stolici sedací, hlučno v šenkovně, jejíž dveře byly dokořán otevřeny. Za stoly, na nichž planuly lojové svíce, všude plno. Ze směsi hlasů vyrážel drnkot strun i zpěv. Žufnička v červeném vyrudlém kabátě tam hrál na loutnu a zpíval. Přišel sám, poněvadž se nadál hojného výdělku, že jeho partes či muzikantský talíř bude plný.

Když se Jiřík plaše ubíral průjezdem, obávaje se, aby ho někdo nezastavil a se ho nevyptával, pěl právě Žufnička s citem, s velikou vroucností tenkým svým tenorem:

Nahoře ve velkém pokoji už dávno připili ženichu a nevěstě i pannám družičkám o věnec, už také tabule sklizena, už voskovice hořely na stolcích v koutech i na stěnách, šest hudebníků na pódiu v koutě už drahnou chvíli hrálo; housle, violy a flétna v lahodné souhře vábily hosti do kola. Začal je družba, mladý Šmíd, s nevěstou. Tančili sami dva, žádný jiný nesměl. Dlouho však netančil; nevěstu tanečnici přivedl ženichovi. Ten zas měl teď sólo, a teprve když odtančil, směli mládenci se svými tanečnicemi do kola.

Pak přišuměly maškary, poklonily se ženichovi, nevěstě, poklonily se jejímu pantátovi, její panimámě, pannám družičkám a pak hned do tance. A tančilo pak všechno, mládenci černě odění s bělostnými šátky a taclemi, pestré maškary se škraboškami na tváři, vystrojené družičky v panenských korunkách a pentlíkách, mladší měšťanky ve zvonových sukních, zardělé, lesklých očí, vážní sousedé ve velkých parukách až na ramena i obstárlá, ale vystrojená vdova, paní obrstvachtmistrová Zuzana Richtrová, všecka zardělá, dobrá známá Březinových i staré paní Lerchové.

Vášnivě ráda tancovala, tak jako neúmorně vypravovala za každé příležitosti o svých válečných výpravách, o bitvách, obzvláště u Petrovaradína a Bělehradu, o princi Eugenovi a hlavně o svém nebožtíku muži, Kristiánu Richtrovi, jak sloužil „von Pik auf“, že začal u kyrysarů v Caprariho regimentu, pak v Hyserlově regimentu, také kyrysarském, z toho pak že přestoupil jako kaprál do regimentu Jeho Excelence generála Heistra, až umřel jako obrstvachtmistr v dragonském pluku vévody Virtemberského, špatný sice písař, ale znamenitý rejtar, jemuž palaš byl lehký, ale pero těžké.

Paní obrstvachtmistrová tančila hned od počátku, hned jak hudebníci spustili důstojnou sarabandu zvolného tempa, nevynechala ani menuet, ani trakanár a chutě a směle dala se i do prudší kuranty, v níž mladí tanečníci ohnivě sekali smělé kaprioly, prosté i křížové.

Když Jiřík stoupal do schodů, bylo již chvíli po třetím tanci maškar. Hned na schodech o nich zvěděl. Potkal Mariánka, jenž všechen zardělý a již zapocený od samého honu chvátal dolů na okamžik ke stolu. Chvátal, ale Jiříka zastavil, volaje s úžasem, kde je, že se po něm už ptali.

„Taky pan Hubátius vás, pane Jiříčku, sháněl.“

„Je tu? V maškarách?“

„V maškarách, on, a mladý pan Tatýrek a hofmistr pana barona Vraždy, také ten Francouz, špráchmajstr, pan Herbais, a – no, však uvidíte. Musím dolů, tak jen jděte, pane Jiříčku.“

A již skákal se schodů.

Zato Jiřík kráčel zvolna, od schodu do schodu volněji, znepokojen tím, že se po něm sháněli, jistě i otec, že bude vyptávání. Hudba linula proti němu. Na síni, na chodbě jasně osvětlené viděl přecházející služebné i hosty. Nad posledním schodem popadl ho znenadání do náručí bílý pulčinela, urostlý mladý muž rozjařený, bez škrabošky, blýskajících se očí, rozesmátý, rozveselený, František Hubátius, bývalý jeho preceptor, dobrý hudebník, jurista, kterého ještě teď občas navštívil a s ním hrával na housle.

„Jiříčku, co děláte, kde jste? Pojďte, pojďte!“

„Přijdu hned, jen co tadyhle plášť a klobouk –“

Vstoupil do menšího pokoje jasně osvětleného, jenž teď byl garderobou. Na stole, na židlích, na rohatině u dveří i na stěně samý plášť a třírohý klobouk a kord, pláště rudé, bílé i tmavé, zakrývající zčásti kartušové malby, většinou krajinky se štafáží. Dveře do velkého pokoje byly vysazeny. Jiřík se do nich postavil, ale tak, aby ho nebylo zplna vidět. Kolo plno. Páry proti sobě, mohutné paruky se ukláněly vpravo, vlevo; samá vážná, obřadná poklona, a zase houpavý krok a ve výši ruce v malebném, vlnitém pohybu, jak tančící pánové drželi pravicí levou ruku své tanečnice, a hned zas obrat, poklona za lichotné hudby houslí a viol.

Jiříkovy zraky marně hledaly macechu v tom pestrém, rozhoupaném, rozkvetlém makovišti, v němž paruky se odrážely jako tmavé makovice. A najednou, tu – Lekl se. Nevěsta matka před ním opodál proti svému tanečníku, proti panu Zahořanskému z Vorlíka. Něžné, pěkné prsty její, na nichž bleskotaly diamanty prstenů, špetkou lehounce a malebně držely brokátovou sukni zvonovou; urostlá, křehká, bělostné pleti, s živějším od tance ruměncem v líci ukláněla se svému tanečníku s půvabnou elegancí, ale vážná, se sklopenými víčky.

Pojednou však vzhlédla; její zrak maně utkvěl u dveří, kdež stál Jiřík. Jak jej spatřila, tvář se jí zjasnila a rty, oči se vlídně a mile na něj usmály. Jiřík se začervenal po tváři, po čele až za uši. Ale jen se mu kmitla; tanec už odnášel mladou paní dál. Ještě se ohlédla, hlavou zlehka pokynula a vtom zmizela v pestré směsi volné taneční figury. Jiříkovi strnuly oči; vzrušen hleděl před se a ještě viděl i pohled, i úsměv sličné své macechy.

Byl zaražen, ale i mile překvapen, v rozpacích ne nepříjemných. Ten pohled i úsměv byly tak vlídny. Jeho zrak začal ji hledat mezi tančícími. Sledoval ji, ale když hudba dohrávala kus, přece nevyčkal, nevykročil do velkého pokoje, nýbrž ustoupil do menšího, a pak, když se tam tanečníci hrnuli, do druhého. Tichá bázeň podivná, mocný ostych jej pudily pryč. Nemohl se odvážiti. V druhém pokoji zastal Hubátia, jenž se tam posiloval vínem ve společnosti dvou maškar, hofmistra barona Vraždy a s tím Francouzem, špráchmajstrem Herbaisem. Ten právě jim vypravoval chatrnou němčinou, co se mu předevčírem stalo, že když bylo tak krásně, že si vyšel s panem Putzem do Buben, že měl na sobě tuhle novou paruku, to že je pravá pařížská, že si sedli v hospodě pod pavlačí, a vtom že šel monsieur Brüll, kupec proti mincovně, s ženou kolem nich, a tu ona že se tak podívala a ušklíbla, no tohle že je velká paruka, ale velké parády že nenadělá, a že si šli sednout na pavlač.

„A protože tu jiný nebyl s tak velkou parukou nežli já, tak já hned za nimi na pavlač a ptám se, koho madame mínila. A ona hned ostře, a on, Brüll, taky, a hned z toho hádka. A ona začala nadávat ‚Flegel‘ a ‚hergeloffener Kerl‘ a křičela, že ví, že primátor a doktor Globic jsou moji patroni, ale proto že ona –“

Vtom spustila hudba ve velkém pokoji. Mládenci hned vyskočili a do taneční síně. Hubátius se chvatně ještě optal, a tak co, co on, Herbais.

„Žaloval jsem ji, kanálii.“

Zmizeli. Jiřík zůstal sám. Okamžik váhal, má-li se vrátit do velkého pokoje. Chtěl, už pokročil do menšího, do garderoby, zase však se otočil. Macecha jej tu před chvilkou viděla, poví pantátovi, že je tu. Tak sám sebe omlouval. A za chvíli se opět vrátí. Ohlédl se, čekal, pak chvatně se dal do svého pokojíku. Jak rozsvítil svíčku, zaleskla se deska houslí na stěně, prohlédly hřbety knih nad tmavým stolem, u něhož stál pulpitek; zabělaly se záclony zelené postele v koutě. Otevřeným oknem zaléhalo sem ze šera májové, hvězdnaté noci drnkání harfy a hlas houslí zdola, ze dvora.

Jiřík zavřel okno; ale hudba, ta z taneční síně, pořád mu v duši zamženě zněla. Vytáhl svazek Vergilia (nebyl „ex-purgatus“, školního vydání), začal číst; než za chvilku toho nechal. Zahleděl se od světla před se; živě se mu zjevilo tančící kolo, vystrojené mladé panny, kmitla se mu jejich zardělá líce, bílá hrdla, zjevila se mu štíhlá paní, jeho macecha, jak se usmála, jak na něj pohlédla, – a hudba mu tiše zněla, lahodný, lichotný menuet. Vytrhl se, ohlédl se plaše, sáhl po malé knížce na stole ležící a začal, jak náhodou otevřel, čísti. Byl to Kadlinského Zdoroslavíček v kratochvilném hájičku postavený, který mu onehdy přinesl páter Suk. I četl:

Dále již nečetl. Zahleděl se opět do prázdna. Na nebožku matku již drahnou chvíli nevzpomněl a nemyslil; a přece mu bylo smutno, teskno, temně bolno. A přitom jakoby z dálky ozval se tiše zase ten menuet.

Vtom se otevřely dveře. Lekl se. Matka, macecha vstoupila. Byla mu v ten okamžik jako vidění. Stanula ve dveřích, nejistě se usmívajíc; její zrak upřel se na něj laskavě, a přece zkoumavě. A vtom, ani kroku jejího nezaslechl, stála před ním, u něho samého.

Vonně jej ovanulo jakoby dechem levandule. Do očí musil jí pohledět; byly jasny, milého pohledu. Pocítil rozpaky, ne však ouzko. Prve zapomněl na matku, teď na macechu. Viděl sličnou, mladou paní vystrojenou, jež se mu zdála krásnější než prve. Tam se jí bál, že snad je hrda; teď se nad ním vlídně sklonila, ruku mu lehce na rameno vložila. A jímavě zněl její hlas, když se ho vážně, ale s nelíčenou srdečností zeptala:

„Jiříčku, proč utíkáte?“

Nemohl odpovědět. A nepřipadlo mu, že mu vyká. A dál se ptala, s tichou výčitkou, a přece měkce a šetrně:

„Přede mnou?“

„Ne, to ne –,“ popřel horlivě.

Svitlo jí v očích, vážně však dodala:

„Vím, matku nikdo nenahradí. Ale my dva se dobře srovnáme, viď?“ ptala se s půvabným úsměvem.

To „viď“, to „ty“, ač se samo sebou rozumělo, mile jej překvapilo a ovanulo teplou srdečností. Na tváři, v očích jeho bylo vidět, že upřímně přisvědčuje.

„A teď, Jiříčku,“ začala s rozmilou naléhavostí, „uděláš mi něco k vůli. Půjdeš teď se mnou k pantátovi. Půjdeš, viď –“ Pohlédl na ni překvapen; ale jen pohlédl a již ochotně vstal:

„Ano, půjdu.“

„To bude mít, Jiříčku, pantáta radost.“