Temno

Paní Březinová odebrala se toho dne záhy po večeři do svého pokoje a Jiří také. Helenka pak pomáhala uklízet. Pracovala chvatně, pospíchala, lekla se však, když stará kuchařka jí připomenula, že dnes už dost, aby si šla. Když vstoupila do své světničky a pohleděla na tmavou houštinu za zahrádkou a na stoh dubového klestí, černající se u plotu vinice, vzpomněla se strachem, že tam snad už stojí Tomáš. Kdyby věděl – Zakolísala ve svém odhodlání, ale hned se odvrátila od okna, ke dveřím zašla. Jiří čeká, a slíbila mu, že přijde.

Rychle vykročila na verandu. Vnitřní zima ji roztřásla. Vychýlila se, upírala zrak k Jiříkovým oknům v přízemí. Byla osvětlena. Chtěla zpět do světničky, ale v ten okamžik stanul Jiří ve dveřích. Chtěla na něj zavolat, hrdlo však se jí stáhlo a srdce bušilo. A vtom odkvapil. Musí za ním; kdož ví, jak zítra, Tomáš, a ten – mínila Vostrého. A je to snad naposledy, naposledy, už rozloučení.

Osvětlená okna se jí kmitla, vzad uskočila, již před ní volná prostora, večerní, tmavé nebe, výše tmavý kmen starého dubu a dál černé bezové houští u staré zdi. Ohlédla se po stavení, naslouchala, pak skok – Překmitla se trávníkem; udýchaná, jako by daleký kus cesty přeběhla, s tlukoucím srdcem zarazila u dubu. Jiří vyskočil jí naproti; a již nevěděla o lusthauze, zapomněla na Tomáše, na všecko.

Stála proti Jiřímu, blízko, tváří v tvář; chvějíc se, hleděla k němu oddaně, v bázni i v tichém štěstí. Hlas se mu zachvěl, když tiše promluvil, jak je rád, že přišla. Byl vzrušen schůzkou samou i tím, co chtěl a co, jak myslil, musí Helence říci. Cítil však nesnáz v tom, jak začít. Zmínil se opět, co se tu načekal, a pojednou se zeptal, věděla-li, že tu večer bývá.

„Věděla.“

„A opravdu jste jen kvůli Tomášovi sem nechodila?“

„Kvůli němu; řekl mně, abych čekala tam –“ Ohlédla se po stohu a malinovém houští.

Ani nevěděli, že usedli na kmen.

„Měl jsem ty dni o vás starost, Helenko, a mám. Pro toho krajana, víte-li. Ptal jsem se vás, ale vlastně jsem nic jistého nezvěděl. Divné myšlení z toho pocházelo. Stalo se vám něco? Povězte, prosím vás.“

„Bylo mně smutno pro otce, a je –“

„To věřím.“ Zamlčel se, ale pak temně, nejistě se optal: „Ten člověk, ten krajan, nevyřizoval také něco jiného?“ Zaváhal, pak vyrazil: „Stran víry myslím.“

Sklopila hlavu, mlčela.

„Mám strach, abyste nepřišla do pokušení, abyste –“ Helenka se po něm ulekaně obrátila, co dopoví. Zarazil se nad tím prudkým jejím pohybem, že jí snad ublížil. Pojednou pozbyl odvahy povědět jí nepokrytě, čeho se obává.

„Vím, Helenko,“ spěšně obracel, jako by se omlouval, „vím, co páter Daniel o vás řekl a co babička, i to, jak jste se s ní za mne modlila. Tak mne to těšilo, a jak jsem vás měl na mysli v té nemoci, když mne fantas trápila, a pak když bylo líp, když jsem se rozpomínal, jak jsem s vámi poprvé šel a pak tam v Jezuitské zahradě, a tady na vinici první čas, to bylo tak krásné! Ale pak ten váš krajan – Změnila jste se, viděl jsem, že vás něco tíží, vyhýbala jste se mně –“

„Pane Jiří, když pomyslím, kdo jsem –“

„O tom nemluvte, ale váš otec – Je-li něco stran víry, vyřídil-li vám ten krajan něco od otce –“

Ustal, když Helenka pojednou sklopila hlavu a zastřela dlaněma líce.

„Helenko, proboha, vy pláčete – Proč! Ublížil jsem vám – Já nechtěl, já vám věřím, věřím.“ Nachýlil se k ní, dlaně jí odňal s líce, jménem ji volal tiše, něžně, třesoucím se hlasem.

Vzhlédla k němu zarosenýma očima, pobledlá, rozrušená.

„Pane Jiří, chcete vědět – Je to pro mne hrozné, ale vám musím povědět, nebudu zapírat, vám nebudu –“ Umlkla, lekla se, co řekla. „Otec mně vzkázal, abych neopouštěla jeho víru,“ řekla to temně a těžce, „abych pamatovala –“ Dále nemohla.

„A vy – Odepřela jste.“

„Přišla jsem sem k vám a vyznávám se vám.“

„Helenko, neposlechněte!“ V náhlé radosti chopil se její ruky. „A ten krajan, ten posel, kde je, a co Tomáš –“

„Ne, prosím vás, víc se neptejte, o tom poslu nic nevím, kde je, nevím.“

„Odbyla jste ho –“

„Nevěříte mně –“ Náhle povstala.

„Věřím, věřím.“ Dál už se netázal a neopakoval otázky o Tomášovi, vida její rozrušení, a jen žádal, aby neodcházela, aby ještě zůstala.

„Musím, už musím. Tomáš čeká, a kdyby se třeba rozběhl sem –“

„Tak přijdete zítra,“ prosil tichým, vroucným hlasem.

„Přijdu, snad přijdu; ale kdyby ne –“ Třesoucí se hlas jí selhal, jak ji bodlo pomyšlení, že zítra tu již snad nebude, že mluví s Jiřím naposledy, že již teď se s ním loučí navždy.

„A kdyby ne, tak –,“ opakoval Jiří tázavě.

„Věřte, že bych byla ráda přišla. Kdybyste věděl –“

„Co to mluvíte!“ Polekán její bledostí, stržen náhlou, temnou obavou i záchvatem vřelé něžnosti, vložil pravici na její rameno a přitiskl ji k sobě. Nebránila se; v blaživé závrati přiklonila hlavu na jeho rameno. Zmlkla a Jiří také. Chvěje se hleděl do její pobledlé tváře, hladil jí vlasy, pak tiše prosil, tak že zítra, a přidal, že Tomáš počká. Na to slovo vyvinula se mu z obětí jako polekaná, že již musí, a dodala hlasem, v němž se chvěl pláč:

„Nebude-li zítra možná, prosím vás, nemyslete si nic zlého. Věřte, že jsem nemohla, že jsem musila. Spánembohem –“ Podala mu ruku a odkvapila.

Chtěl ji zadržet, volal na ni; ale již kvapila trávníkem, již zmizela v černém stínu lusthauzu. A ještě tam hleděl a viděl ji, jak ji k sobě přivinul, její pobledlou tvář, sklopená víčka dlouhých řas a zase oči k němu tak oddaně, nevýslovně vzhlížející. Blaživé vzrušení jej prochvívalo. Chvíli tak stál; pak nevěda, jako ve snách sestoupil na terasu nad vinicí. Přecházel tam, mysle na Helenku, na její poslední slova, co mínila, proč prosila, aby si nemyslil nic zlého.

Bylo již pozdě, když stanul u svých dveří. A ještě se mu nechtělo pod strop. Tiše prošel tmavou verandou, tiše, po špičkách k zahrádce, do které hledělo okno Helenčiny světničky. Tma v něm. Pomýšlel, že Helenka již asi není s Tomášem, že se vrátila, je doma. Stál, hleděl k oknu, naslouchal; neodvážil se však vstoupit do zahrádky a zaťukat. Tiše se vrátil a vstoupil do svého pokoje. Svíčka na stole již dohořela.

Helenka byla ve své světničce. Nespala, seděla u lože. Sklesla tam na židli, jak sem vběhla rozloučivši se s Jiříkem. U plotu ani nebyla, na Tomáše zapomněla. Jen na Jiřího myslila, na poslední chvíle s ním. Její vzrušení nevychvívalo. Blaženost v něm i tíha i žal. Musila mu říci to, co řekla. Ale není-li v tom prozrazení – Ach, kdyby vše ostatní věděl! A zase cítila něžný dotek jeho dlaně, jak ji hladí, slyšela jeho pohnutý hlas, jeho „Helenko“ – A teď od něho odejít, navždy, navždycky –

Někdo náhle zaklepal na okno, jednou, podruhé, chvatně. Vyskočila k oknu. Pod ním nějaký muž; tlumeně žádal, aby otevřela.

Tomáš!

Dech se jí zarazil. Uhodilo pomyšlení, že přišel pro ni. Nemohla ani rukou hnout. Pod oknem znovu, hartusivěji, ač tlumeně:

„Otevři, Helenko, já jsem to, Tomáš.“

Poslechla. Třesoucí se rukou, všecka se chvějíc, otevřela. „Helenko seber se,“ vyzýval Tomáš udýchaný prudkým spěchem, „a pojď!“

„Kam –,“ vyrazila uděšeně.

„Však víš; vezmi uzel –“

„Teď, hned?“

„Hned, Vostrý čeká.“

Hrůza v tom jméně. Trhla sebou, jako by ten mužík už po ní sáhl; mdlícím hlasem optala se, kde čeká, zdali u plotu.

„Ne; dál, je schovaný. Musí se schovávat, přilítl teď před chvílí, honí ho, musí hned pryč, jsou mu v patách. Tak pojď.“

„Tomáši –“ .

„Vezmi uzel,“ hartusil, „pojď, ať nás někdo neslyší. Máš uzel přichystaný –“

Mlčela.

„Helenko, proboha, co děláš – popadni uzel, a nemáš-li ho přichystaný, pojď jak jseš. Už ani chvilku nesmíme zmeškat.“

„Já se bojím –“

„Zase ty strachy! Pojď, neboj se.“

„Ach, Tomáši, já – já –“

„Pojď ven, honem!“

„Vzbudí se –“

„Takhle ještě spíš. Honem ven, pojď!“ To již prudce, popuzeně žádal.

Odstoupila od okna, vyšla na chodbu, naslouchala. Přání se v ní hnulo, kdyby stará kuchařka se ozvala; ale ta spala tvrdě a nevzbudila se, ani když Helenka klíč v zámku otočila a vyběhla. Chvějíc se stanula na zahrádce proti Tomášovi.

„Kde máš uzel, proč jsi ho nevzala –“

„Tomáši, já –“

„Tak nech uzel, nevracej se pro něj a pojď –“ Chytl ji za ruku a běžel s ní napříč zahrádkou přes záhony rovnou k malinčí a ke stohu dubového klestí.

„Tomáši, prosím tě – počkej,“ prosila zastavujíc se, „počkej –“

„Jen pojď, není času,“ odpíral Tomáš vzrušeně, „sic chytnou bratra – a my –“ Škubl jí a chvátal, táhl ji, neboť zůstávala pozadu. Nestačila mu, nechtěla mu stačit; u samého plotu stanula jako zarytá do země, vyškubla svou ruku z jeho a v zoufalém odhodlání vyrazila:

„Já nepůjdu!“

Tomáš byl ohromen.

„Že nepůjdeš? Proč?“

„Nemůžu.“

„Ty! Že nemůžeš!“

„Proboha tě prosím, nech mě, nezlob se, nezlob se, ale já nemůžu, nepůjdu.“

„To není možná, ty musíš! Helenko, jestliže se dnes odtud nedostaneme, tak pak už ne. A bratr čeká – chytnou ho; musíme k němu, a hned, a s ním. A pantáta, vzpomeň si na pantátu –“

„Já vím, ale já –“

„Tak jseš římanka, zradilas nás!“ tlumeně vykřikl jí do tváře všechen se třesa. Vtom začernala se za plotem mužská postava.

„Ale, ale, děťátka – copak se – pojďte – pojďte, je zle – dýl čekat nebudu – běží za mnou.“

Helenka maně uskočila, jak zaslechla a zahlédla Vostrého. Tomáš byl skokem u něho a hlásil mu popuzeně, co se děje.

„Popadni ji“ poroučel Žitavec, a vtom už sám proklouzl otvorem v plotu, aby Tomášovi pomohl. Helenka běžela kus zpátky.

Slyšela, jak ji bratr všechen od sebe tlumeně volá a že se pustil za ní. Pojednou však zarazil. Vostrý jej chytil za ruku, strhl jej a poroučel:

„Nech ji, stavení bude vzhůru, kvůli ní se nedáme chytit. Pánbůh ji potrestá.“

To Helenku zastavilo. Třesouc se vyděšeně se ohlédla. Spatřila Tomáše, jak skočil s Vostrým za stoh. Oba tam zmizeli. Naslouchala, vyhlížela; ale nic se již nehnulo. Ticho, temno. Pak se odvážila několik kroků dál, až ke stohu, až k plotu pokročila. Černal se v temnu, nikdo však u něho, nikdo za ním. Shýbla se k otvoru; tyče přiraženy, zavřeno. Byli nadobro pryč, uprchli. Tomáš se vrátí k pantátovi, a ona – ho nechala, zradila, zůstala v hanbě – v hanbě –

V očích ji pálilo, stud a lítost ji krušily. Chytla se za hlavu, rukama zalomila, „Tomáši!“ do tmy vykřikla. Hlas vyzněl do hlucha, mrtvé ticho, ale v nitru se jí ozvalo: „Římanko! Ty římanko!“ A v to zas: „Pánbůh ji potrestá,“ jak Vostrý za ní hrozivě zavolal. Kmitl se jí jeho obličej, jako by z trávy se pozvedl, bledý v černých dlouhých vlasech, se zarudlým puchýřkem na víčku. Strach ji obešel, obrátila se, spěchala kolem stohu zpět –