Temno

Regentova zpráva o misii polekala Machovce až do zmatku. A ještě nová obava jej zneklidnila, zdali regent sobě nepovšiml toho jeho leknutí. V tom došel upokojení. Pan Lhotský ani slovem, ani pohledem neprojevil nějakého podezření. Tento mrak myslivcovi záhy zaběhl. Ale misie – Regent pravda řekl, že jezovité do Oujezda nepřijedou, ale budou tak blízko – Myslivci také připadlo, co řekl Vostrý tenkrát, když s ním v noci seděl dole u židovského hřbitova, že misionárusové přepadají znenadání. A pak správce –

Kvůli němu, schválně, zeptal se, když se s ním a s regentem nazejtří, v pátek ráno potkal, kdy budou misie, v kterou hodinu jezovité přijedou. Správce zamžikal očima, zlehka nafoukl tváře, když regent vykládal, co věděl z psaní P. Mateřovského a z jeho oznámení. V poledne pověděl myslivec dětem, co slyšel, a dodal zasmušile:

„Pro všechno budeme uklízet.“

Rozuměly, že knihy.

„V neděli musíme do města, aby správce nic nemoh. A já půjdu i na kázání, poslouchat ty –“

„My ne?“ zeptal se Tomáš.

„Nerad bych. Bude tam lidu jako mhy, kdopak si toho povšimne, ztratíte-li se a počkáte-li u starého Lemfelda do té chvíle, až bude po všem. Já bych k němu taky rád, ale kvůli správci není možná.“

Nazejtří, v sobotu, v poledne vrátil se na Skalku zámecký dráb, kterého poslali pro zevrubnější zprávy. I přinesl, že v Dobrušce čekají pátery jezovity dnes odpoledne, i to, kde mají pro ně byty, a stran kázání všecko, zítra v neděli že budou dvě, jedno ráno, druhé odpoledne. Slečna Polexina, která již druhý den polehovala, litovala, že zítra nebude moci na kázání.

„A já bez tebe nepojedu,“ ochotně se chytal pan Lhotský. „Ostatek není spěchu; zítra tam bude beztoho celá Skalka.“

Tak tomu bylo. Ráno vypravila se skoro všechna čeládka ze dvora i ze zámku; správce Čermák již za jitra dal si osedlat koně a odjel do Dobrušky. Myslivec chystal se tam až po obědě, čekaje na Helenku. Přiběhla dříve nežli jindá v poledne, oznamujíc, že ji slečna pustila, ale že jí také uložila, ať jak náleží poslouchá, že jí, slečně musí pak povědět, jak všecko bylo, co pan páter jezovit kázal.

Myslivec se zamračil a hned rozhodl: „Chvilku se musíte dívat a poslouchat, ale pak se ztraťte. Ostatní o kázání vám povím, až půjdeme domů.“ –

O nejhlučnějším trhu, nikdy, nebylo v Dobrušce tolik lidstva jako té neděle. Mnozí tu meškali už od rána, jiní došli nedávno a jiní ještě docházeli jednotlivě i v houfcích. Všecky hospody plny, na podsíních nesnadno projít, na náměstí četné skupiny a celý zástup kolem kazatelny, jejíž zábradlí bylo od rána pokryto červeným suknem.

Všude většinou samí venkované z okolních vesnic, z blízkých i vzdálenějších, z kraje od Opočna i z hor od Hrádku, Bystrého a Dobřan, muži, ženy i chasa mladá, mužští v kloboucích, ve vysokých čepicích s mašlemi, v tmavých kabátech i kazajkách s mosaznými knoflíky, v bílých šerkách, ženy v plátěných bílých čepcích, v šátkách kolem hlavy zavitých a děvčata prostovlasá s pletenci po zádech, v kabátkách, různobarevných živůtkách, v sukních mezulánových i soukenných, v červených punčochách, v pantoflích nebo ve střevících.

V té směsi živých barev tu tam panský dráb v kabátě vojenského střihu, „pan kancelářský“ nebo písař v kabátech tmavších barev, kteří stáli u houfců poddaných, zamračeně čekajících. Všude pestrota barev; nikde však nesvítila, nehořela. Nebylo slunce. Nebe se ráno nevyjasnilo, ale bylo dusno.

Nesnadno dostal se myslivec Machovec s dětmi zástupy plnými hluku a šumu do hospody U jelena. Ptal se tam po správci. Věděl, že se tu vždycky stavuje. V jizbě ho nenašel; zato v nádvoří zastal čeledína, jenž měl na starosti správcova koně. Od tohoto sluhy zvěděl, že správce odešel na děkanství, že se brzo vrátí, jak povídal, a má-li mu něco vyřídit.

„Nic, nežli že jsme tu byli.“

Machovec se vracel znepokojen. Na děkanství šel – Co tam chce, proč? Snad má něco vyřídit od jemnostslečny, nebo šel se poklonit těm jezovitům, nebo –

Potkali známé, musili se s nimi zastavit; uslyšeli od nich, jak bylo dopoledne, jak ráno vyzváněli všemi jako o velkých svátcích, po ranní že bylo kázání; dva jezovité že zpovídali v kostele od časného rána až do poledne, a ten třetí, P. Mateřovský, že kázal tady na rynku, jaký to je kazatel, ale ten, co bude teď kázat, páter Koniáš, že prý káže ještě líp, ten že to umí rozebrat.

Nad šum a hluk, nad všecku směs hlasů rozlil se proud kovového hlaholu. Všecky zvony se rozezvučely. Slavné vyzvánění ohlašovalo začátek kázání. Jako veliká voda vyhrnuli se lidé z podsíní; odtud a z různých míst a koutů náměstí i z ulic hnaly se houfy doprostřed rynku k radnici, tam, kde nad spoustou hlav trčely kazatelna, z prken sbitá, a vysoký dubový kříž. Většina se tam tlačila; leckde však šli také bez té dychtivé zvědavosti, jen na rozkaz drábův nebo pana kancelářského, kteří je vedli.

Prostora kolem kazatelny zatopila se lidstvem; jako by tmavý mrak, prostříkaný živými barvami, plný šumu a ruchu lehl na to prostranství. Také schody k radnici, plocha nad nimi u dveří do radnice, vše plničko. Tu sami onačejší a vzácnější, purkmistr, radní, konšelé a hosté, správce Čermák a páni z opočenského zámku, vyšší úředníci. Tu nejedna tmavá paruka, plná kudrn, splývající až na ramena, tu většinou samý černý oblek, černé punčochy, sváteční pláště, bělostné šátky na krk s lehounkými, načechranými cípy přes prsa, sněžné tacle měkké s krajkami.

Výše nad pány, nahoře na věži na ochozu, kdež jindy hlásný sám jediný dolů hledíval, rovněž plno. Teď tu také několik sousedů řemeslníků, a kluků jako vrabců. Dole v domech do náměstí proti kazatelně a radnici okna nad podsíní všecka otevřena; v nich pestro a živo od měšťanů a měšťanek, jejich dětí, menších i mládenců a panen, nedělně vystrojených. Také v každém okénku v lomenicích vyzírala tvář, dvě. Zvědavci i na střechách, chasníci, učedníci, v oužlabí střech, divže nesedli na dřevěné žlaby, čouhající mezi střechami ven do náměstí.

Zvony hlaholily, jejich hlas panoval. Do něho pojednou vyvřel, vyrazil zdola, z náměstí hluk a šum čekajícího lidstva. Začalo se hýbat, obracet, tlačit, jak se rozkřiklo, že kazatel už jde, už jde –

Machovec s dětmi se nijak nenamáhal, aby se dostal blízko ke kazatelně; spíše hleděl, aby ho nezatiskli dopředu, aby zůstal blíže podsíně. A také pak, když se kolem rozšumělo, že misionář je tu, netlačil se, aby ho spatřil. Jen náhlé zvlnění před sebou postřehl, jako by někdo strakatou brázdu v té spoustě rozháněl, živou ulici, kteráž jen se otevřela, ihned se semkla. Ale toho, kdož se jí bral či prodíral, nebylo viděti.

Machovec chránil Helenku, drže ji za rameno, a volal na Tomáše, ať se jich drží, ať se neztratí. A vtom sehnuv se pošeptal mu do ucha:

„Až ten páter vyleze, ztraťte se.“

Jen to řekl, strhly se kolem i dál šum i pokřiky překvapení a úžasu. Všecko upínalo oči ke kazatelně.