Temno

Jřík dlouho nevydržel v zástupu rozčileném tím zločinem, rozpáleném dychtivou zvědavostí a lačném nových zpráv a podrobností. Bylo mu tu nevolno. Trnul nad krádeží spáchanou v kostele, ale zachvěl se také a otřásl nad surovým týráním chyceného zloděje. On, jenž se odvracel i odcházel, když babička plísnila někoho z pivovarské chasy nebo čeládky, měl poslouchat o krvavých ranách, pod kterými zatčený klesl polomrtev na ulici.

Hubátius šel kousek cesty s Jiříkem, pak se vrátil, chystaje se do své hospody. Jiřík přidal do kroku, neboť se již připozdilo; mířil rovnou domů. Tenkrát o svatbách otcových vracel se loudavě, nerad od babičky; ostýchalť se macechy i tajně se jí strachoval. Ale hned toho večera sama mu zažehnala ty obavy. Naklonila si jej takřka okamžikem. A jak si jej získala, tak si jej udržela. U ní pozbyl své divné bázně a tísnivé ostýchavosti. Sblížení to utvrdila pak hudba, kterou mladá Březinová milovala tak jako její pastorek. Čeho se paní Lerchová bála, že zeťova druhá žena je „učená“, to bylo požehnáním pro vnuka staré paní. Hudbou se vřeleji spřátelil se svou macechou. Když hrávala na loutnu a zpívala, doprovázel ji na houslích.

Bylo to něco neobyčejného. Stará paní Lerchová žasla, když od Jiříka uslyšela, že macecha s ním muzicíruje; broukala, to že se vdané ženě nesluší, obzvláště ne paní staré, ta že si má hledět klíčů, kuchyně a čeládky. Ale sám pan starý tak přísně nesoudil. Mladé jeho ženě pěkně slušelo, když hrála a zpívala, rád na ni hleděl; a když Jiřík ji doprovázel, těšila jej ta dvojí harmonie obzvláště.

Když se Jiřík toho odpoledne vypravoval k Hubátiovi, myslil, že bude panímámě pak vypravovat o jeho novém bytu a co hráli. Mimo nadání přibyla mu zpráva o Hubátiově podivném „auditoriu“, o panu deklamátorovi; a na konec ještě ta novina o smělé krádeži u sv. Víta.

V tu chvíli dole v šenkovně u stolu blíženců seděli proti sobě oba blíženci Fileček a Sameček; po pravé Samečkově Mikuláš Kroupa a po levici Filečkově starý Jan Kubíček, jenž měl té chvíle slovo. Nemluvil však, jak často mluvíval, s nadšením a obdivem o vzácném domu Hubrykovském ani o české kronice, aniž vykládal o malovaných obrázcích, kterých byl milovníkem, nýbrž huboval a zlobil se na komedii a komedianty, na německou bandu v Staré rychtě i na taliánské zpěváky a zpěvačky v opeře na Poříčí.

Nejostřeji však tepal ty komedianty na Staré rychtě, jakou tropí neplechu na divadle a také jinde, že tuhle provozovali nějakou komedii o židech, a tu že dělali také obřízku, na tyátru veřejně židovskou obřízku! Ať si tropí ze židů šašky, to nic, ale obřízku veřejně –

„Tak se vám nelíbila,“ zaškádlil Sameček.

Starého Kubíčka jako by vosa píchla. Zčervenal, začal sebou škubat a utrhoval se, co si Sameček myslí, že by on, Kubíček, šel mezi takovou luzu, že by se šel dívat na takové hajdaláky, tatrmany prostopášné, které po smrti ani na krchov nepřijmou a někde za plotem je zahrabají.

„Čistá podívaná, jak slyším,“ zlobil se dále. „Vždyť ono se to pere mezi sebou, ten jejich principál, ten Pantalon, ty své lidi na tyátru fackuje a včera jedné z těch svých agentin veřejně k… nadal, veřejně, na ulici –“

„Ale na Poříči ten taliánský tyátr je lepší,“ schválně chválil Sameček. „Pěkně hrají a zpívají, panstvo tam chodí.“

„Panstvo, panstvo, toť víme, že shání takovou rekrací, třebaže to hříšná věc.“

„Pan hrabě Špork dává do toho peníze, teď jim ten tyátr krásně přestaví –“

„Ó, ještě nestaví! Hrabě Špork, poloviční nevěrec a samé takové bláznovství. Ale počestné měšťanstvo se už ozvalo. To nevíte, že tam sousedství, celá Poříč se bouří, že podali protestací ke kanceláři místodržické, aby tu stavbu páni místodržící nepovolovali, že to je samá neplecha a taky jaké neštěstí by se mohlo stát pro pád ohně. Kovárna hned vedle a –“

Vtom vešel jiný ze stálých hostí, Jiří Kocourek, někdy student, kněžství kandidát, pak kantor a teď švec a vždycky rejpal. Kvapně vešel všechen vzrušený a hned u prahu volal:

„Páni sousedé, víte-li, co nového?“

Hned šum a neklid u všech stolů.

„Svatého Jana Nepomuckého na Hradě u sv. Víta okradli!“

A měl senzaci, jak chtěl a si přál a jak čekal. Ten tam Pantalon, ti tam němečtí a taliánští hajdaláci a tatrmani. Ta svatokrádež rozčilila všecky. A oheň pak rozdmýchal ještě Florián Mariánek, jenž přinesl určitější a zevrubnější zprávy, kterak se krádež udála, kterak zloděje chytili, co je s loupeží, tu že všecku mají na rathouze. Věděl už i to, že bylo ukradeno šest zlatých střapců a těch zlatých prým uřezaných z baldachýnu že je třicet dva loty a tři kvintle.

Co s tím zlodějem, rokovali a pak se i přeli. V tom všichni byli zajedno, že bude popraven, než o to se shádali, jak. Jedni jej odsuzovali na šibenici, druzí, a mezi nimi divoce Jiří Kocourek, na hranici, že musí být upálen. Do toho přišel pan Vencl, Březinův pivovarský písař. Kocourek hned jemu naproti, ví-li, co se stalo u sv. Víta, aby poslechl – Než pan Vencl mu zkazil potěšení, když mu nedal domluvit, to že on už také ví.

„A pane Mariánku!“ volal ke stolu blíženců, „mám vám vyřídit, abyste přišel na chvíli k panu starému.“

„Už jdu.“ Mariánek bera si klobouk, nežehnal se se svou společností. Zeširoka se usmívaje, hlásil, však že ještě přijde.