Temno

Toho večera meškaly děti myslivce Machovce již druhý den v Praze v rozlehlém domě hraběte Goltze na Staroměstském náměstí. Plné tři dny sem jely ze Skalky. Náhle, znenadání musily se na tu cestu vypravit. Od toho dne, co jezovité P. Koniáš a P. Firmus odjeli s pobranými knihami ze Skalky, zůstávaly mezi dvorskou čeládkou, Helenka mezi děvečkami, Tomáš mezi pacholky.

Správce jim v ničem nevyhověl, neměl žádného ohledu. Až si toho pan Lhotský povšiml. Promluvil se správcem určitými slovy a sám poručil šafářovi a jeho ženě, aby myslivcovým neukládali hrubé a těžké práce. Pocítili úlevu v díle, ne však v duševní strázni. Nejistota, co se stalo s otcem, tížila stále; zpráv o něm neměli žádných. Zběhnout do Mezřiče, přeptat se u strýce, promluvit s babičkou, na to ani pomyšlení. Hlídaliť na Skalce každý jejich krok. Helenka s Tomášem se těšili, že snad z Mezřiče tajně jim vzkážou; než týden za týdnem míjel a nikdo se u nich nezastavil. Snad tu již někdo byl, ale nedostal se k nim, nepustili ho.

Také vespolek se nemohli často scházet. Různá jejich práce je rozváděla. Ani celé neděle neměli pro sebe. Dopoledne musili do kostela do Oujezda, a vždycky s čeládkou, která, jak cítili, je hlídala. Jen odpoledne spolu poseděli před ratejnou nebo pod lipami prostřed nádvoří, odkudž měli trudnou vyhlídku na jejich někdy myslivnu pod starým rozložitým topolem; odtud také vídali nové její obyvatele, myslivce, děti jeho, hrající si na stupních nebo u zahrady. Nejednou, když se zahleděli na rodný svůj domek, přestali hovořit a smutně mlčeli.

O těchto nedělních schůzkách vzpomínali na otce, na Meziříčí, ale jednali také o svízelích a své lopotě a také o regentovi a slečně Polexině. Dověděli se, že pan Lhotský jim uvolnil; to však těžko nesli, že tak jako slečna nikoho z nich nezastavil, když je potkal, a nepromluvil. Tomáše to zvláště hnětlo; poslední čas, po žních, kdy nastal čas honů, sevřelo se mu pokaždé srdce, když ráno zahlédl od své robotné práce ve dvoře vycházet pana regenta s puškou, se psem do lesa. Jak bývalo za takových jiskrných jiter podzimních, když s panem regentem a s pantátou chodili polem, lesy, když si mohl o honu vesele zatroubit!

Tu bývala mu jeho práce, nechutná mu a nemilá, břemenem zvláště těžkým, tu chodívalo pokušení, aby prchl. Ale jen pomyslil, už zarážel. Sám by snad mohl se odtud dostat, ale co pak Helenka?

Tomáš netušil, že pan Lhotský, když jej za těch jiter zahlédl u stodoly nebo v nádvoří u práce, byl by nejraději na něj zavolal, aby skočil, aby šel s ním. Nemohlť na nového myslivce zvyknouti; nebyl mu jako Machovec a neměl žádného Tomáše. Když jezovité odjeli, doufal pan Lhotský, že s dětmi Machovcovými tak stále nezůstane, že bude možná Tomáše zase vzít k myslivosti. Pak, po žních, začal o tom před neteří, dobře vida, že jí Helenka také hrubě schází, že si příliš na ni zvykla. A náhrady za ni neměla. A také se mu zdálo z toho onoho slova, z přeřeknutí, že jest jí Helenky přece jen líto, že ji nemůže vidět v tom ponížení a hrubé práci –

Jen však nadhodil, že by si Tomáše někdy, jen tak občas přibral na hony, zvážněla energická stará slečna a přísně pohlédla na strýce.

„Vy, pane strejče, Tomáše na hon, a já abych to děvče zase k sobě nechala, ne-li? Co by tomu lidé řekli? Nejprve trestat a pak milost prokazovat, aby si ukazovali, hle, nemohou být bez těch kacířských dětí! Myslíte, že v nich z tatínkova bludařství nic neuvázlo?“

„Kacíři nejsou.“

„Ale jsou jistě porušeni. A mít u sebe a kolem sebe někoho, kdo vás tak dlouho šidil a klamal, kterému nemůžete věřit, vydržel byste to? Měla bych to děvče zase pustit do pokoje k oltáři, kde je Panna Maria a sv. Jan Nepomucký? Jen si vzpomeňte, jak bylo s jeho obrázkem. Mně je, abych pravdu řekla, děvčete líto, přála jsem jí, byla jinak hodná, lituji jí pro to, kam se teď dostala, ale také že byla tatíkem tak zavedena. Někdy mně je až ouzko, věřte mi, o její spasení, že jistě tajně zůstává v tom bludařství jako ten hoch. Přemýšlím, co dělat, jaká tu medicína. Vy ani já jich nevyléčíme. Přivést je na pravou cestu, utvrdit v naší katolické víře, na to myslím, to bych chtěla, právě proto, že jsem jim přála a že jsou jinak hodní. Ale co tady – Na faru daleko a farář by mnoho nepořídil, není na to. A pak si pomyslete –“

„Co –“

„– že pořád není jistoty, že jejich tatík se nevrátí, že jich neukradne, tajně neodvede.“

Pan Lhotský se kroutil, prsty na stůl tiše bubnoval, ale neodpíral a jen opakoval: „Nu, uvidíme –“ To se v duchu ještě plně nevzdával své myšlenky a toho, že Polexina si časem dá říci, že neostane tak přísná. Záhy však se přesvědčil, že se mýlil. Když v druhé polovici září jednou při obědě se zmínil, že vůz do Prahy je přichystán, že jen ještě máslo a vejce a drůbež se má naložit, trhla sebou slečna Polexina náhlým nápadem, zadívala se na okamžik před se a pak hlásila:

„Víte-li, pane strejče, že bude nejlíp, pošleme-li také myslivcovy děti s tím vozem do Prahy! Tam budou jisty, tam jich tatík neukradne, tam bude také o jejich poučení jak náleží postaráno.“

Pan Lhotský byl přepaden tím návrhem. Začal se bránit, že je to tak náhlé a že by Antoni, mínil synovce, měl být dříve otázán. Než nevytrval v odporu, když pomyslil, tady že by teď Tomáše k myslivosti nedostal, spíše později, až by se časem z Prahy navrátil, a že se tam bude mít líp i Helenka a správce že bude mít zlost – Poddal se, ale jen to si vymínil, aby si to neť sama vzala na starost, aby synovci psala ona, on že by nemohl omluvit, proč toho dříve neohlásil. Slečna Polexina rázně přisvědčila, že ano, že napíše psaní, však že Antoni uzná, až mu vyloží, že tu jde o spásu dvou mladých duší.

Pan Lhotský dobře tušil, jak se správce potěší. Škubl sebou, zčervenal i tváře nadul a začal se bránit tím, co pan baron řekne, že se na něj rozhněvá, poněvadž –

„Nerozhněvá se na vás, já to beru na sebe –,“ energicky vpadla mu slečna do jeho protestu.

Správce odešel všechen v duchu popuzen a vzkázal, jak pan Lhotský mu nařídil, dětem myslivcovým, aby přišly k jemnostslečně.

Helenka i Tomáš se lekli. Poprvé po tolika měsících měli předstoupit před urozenou slečnu.

Co se stalo, proč je volá? Nejistě, ve strachu vstoupili do pokoje, kdež také pan regent seděl. Helenka se zachvěla, když ji ovanul vzduch známé jí komnaty, prosáklý míšenou vůní lékařských bylin, jí tak dobře povědomou, když zahlédla místnost, ve které denně meškávala a které už tak dlouho nespatřila, když uslyšela zase slečnin hlas. Zněl přísně, ale ne ostře a zle. Začala o tom, že oba sice přiznali víru římskokatolickou, ale ta že je v nich porušena, a proto, aby se jak náleží napravili, aby byli pořádně poučeni, že budou posláni do Prahy, zítra že vyjedou.

To byla rána z čista jasna. Oba vzhlédli v ulekaném úžasu na slečnu, ze slečny na regenta, jenž vida jejich ohromení, začal, pokašlávaje, že to jenom na čas, že když budou hodní, mohli by se zase navrátit.

„To se uvidí,“ vpadla slečna, aby pan strýc něco neslíbil. „Buďte hodní,“ obrátila se k myslivcovým, „nechte zatvrzelosti, a ty –,“ pohlédla na Helenku, „buď upřímnější, nežli bylas ke mně.“ Znělo to káravě, ač ne tvrdě. „Tak jděte s pánembohem.“

Helenka majíc oči plny slz políbila jí ruku. Slečna jí nebránila a maně, měkčeji opakovala: „Spánembohem –“

Pan Lhotský, jemuž nebylo volno a jenž dětí litoval, pokašlával a říkal nejistě a těšivě: „Nu, nu – však to – nu, není snad navždycky. Tak spánembohem –“

Vyjevení, zmámení vykročili myslivcovi z panského obydlí. Teprve venku, pod lipami, pod nimiž se stmívalo, neboť byl už soumrak, uhodilo Helenku pomyšlení, že mají, že musí hned zítra odjet, že už babičku neuvidí, že jí nedají spánembohem, že ani vzkázat jí nemohou, co se s nimi stalo, kam je zavezou, ba že už ani do Oujezda nemohou, na hřbitov, zastavit se u matčina hrobu.

Jen to bratru pověděla, již tu byl šafář pobídnout je, ať si jdou věci uchystat a hned pak ať lehnou, že vyjedou časně ráno, ještě za tmy. Doprovodil je až ke dveřím ratejny. Za drahnou chvíli přišel zas a rovnou k Tomášovi.

„Tuhle urozený pán ti posílá –,“ a podal mu lesní roh, který Tomáš předtím také musil nechati v myslivně, „máš si ho vzít s sebou do Prahy, že ti ho dává, že bys ho moh tam potřebovat, a tuhle na přilepšenou.“ Byly to tři tolary v papírku zabalené.

Tomáš lesní roh zrovna popadl. Myslil, že ho vícekrát už neuvidí; a teď mu ostane, milá památka na myslivnu, na otce, na pana regenta, na les a veselé lovy.

Za chvíli pak druhý dar, Helence. Stará Kačka, kuchařka, jej přinesla, balíček od slečny, v tom že je jídlo na cestu a také lahvička s kapkami, kdyby přišla slabost, mdlo, a také že posílá hrníček masti na bolest, na rány –

Nic však nemohla poslat na zkonejšení nejistoty a sklíčenosti. Tomášovi a Helence nebylo nemilé, že je vytrhli z ratejny, z té ponižující služby; ale zmátlo je, že se stalo tak náhle, že snad bude ještě hůř, a tížilo je, že nemohli dát babičce spánembohem a že jí snad už ani neuvidí a že teď tím tíže se s otcem shledají. Nejisto před nimi, nevěděli, co s nimi hodlají v Praze. Jindy by se byli na ni těšili, teď se jí lekali, zvláště Helenka.