Temno

Před pěti léty začal František Hubátius, tenkráte ještě filozof, denně chodit k Březinům na Koňském trhu, ne však dolů do hospodské jizby klenuté, nýbrž do patra, do nevelkého pokoje, kdež na něj vždycky čekal Březinův nejmladší, Jiřík. Tyto návštěvy nastaly nedlouho po tom, co Jiříka přijala prima seu infima classis grammaticae seu principiorum v jezovitské koleji u sv. Klimenta.

Tam suma všeho učení byl „mateřský jazyk jezovitů“, latina. Latina a pořád latina. Číst, psát a mluvit po latinsku, to bylo všecko. Jiříkovi to ze začátku hrubě nešlo, ač se dost přičinil a paměť mořil. Měl trápení s latinou a ještě ho jí pokoušel Ph. a Med. Dr. Jan Globic z Budčína, královský zemský fyzikus, přítel pana starého Březiny a domácí lékař. Ten, kdykoliv přišel, spustil na Jiříka po latinsku nebo žádal, ať říká, ale hodně zčerstva: „Pietatem ama.“ Studentík poprvé vyhověl a vysoký, mohutný fyzikus v černém kabátě, v černých punčochách se řehtal, až se mu husté kučery jeho dlouhé paruky potřásaly, a volal, co to Jiřík mele, že říká: „Pije táta, máma.“ A vesele dokládal: „To ne, pije táta, máma. Nebo kde táta piják a máma pivoňka, tam syn pijáček a dcera pijavka. Ale pi-e-ta-tem a-ma!“

Malý principista pak raději uskočil nebo se schoval, když viděl, že doktor Globic přichází, nebo když zaslechl z chodby nebo ze schodů jeho mohutný hlas.

Bylo zjevno, že se Jiřík bez pomocníka neobejde. Jen se pan starý o tom zmínil, že by rád nějakého spolehlivého studenta, už hlásil Florián Mariánek, že by preceptora měl, tuze hodného, filozofa z metafyziky, Franc Hubátius jménem, a z vážné famílie, otec jeho že je v Táboře syndikem. Březina Mariánkovi důvěřoval a hned přijal jeho kandidáta.

Ten přišel v tmavém kabátě, v skořicové kamizole, v černých punčochách, statný, urostlý jonák pěkných, veselých očí hnědých. Panu starému se zalíbil a hned jej zavedl do synkova pokoje. Hubátius zastal tu u stolu u knih přibledlého, slabého hošíka, jenž ulekaně k němu pozvedl svých šedomodrých očí dlouhých černých řas. Bál se pana preceptora. Ale již na konci té první hodiny spadl z něho strach. Druhé návštěvy se již nelekal, na třetí a dále na ostatní, na každou hodinu se těšil. Preceptor byl vlídný, „dobrých humorů“, jak říkal Mariánek, dobrý společník, a dobře učil. Jiřík už druhého roku, když byl v sekundě a četl ve škole a doma s preceptorem důvěrné listy Ciceronovy a i některé básně Ovidiovy, nelekal se už tlustého doktora Globice, neschovával se před ním a troufal si mu po latinsku odpovědět. Nebyla to sice ciceronská latina, ale tou nehovořil ani urozený a vysoce učený doktor duplex a královský zemský fyzikus. A „pije táta, máma“ přestalo nadobro.

Ten znamenitý pokrok Jiříkův v latině byl zásluhou Hubátiovou. Veselý preceptor, jenž se uměl tak srdečně, zhluboka smát a s humorem deklamovat, obzvláště česko-latinské verše týnského faráře Hammerschmieda, satiru „Proteus felicitatis et miseriae Czechicae“, nedávno vydanou, jejž měli u Březinů všichni rádi a nejvíce Jiřík, byl také výborný hudebník i zpěvák basista. Na housle hrával nejen doma ve své studentské světničce, ale i pod širým nebem, za jarních a letních nocí, když tichem pražských ulic se ozývaly kasace pořádané na počest a pro potěšení milých panen. Veselý filozof Hubátius a pak jurista, tu již s kordem po boku, nejednu kasaci sehnal sám, v jiných vypomáhal z ochoty k zamilovaným kolegům nebo také za peněžitou odměnu. Ať tak či onak hrál, jeho housle v kvartetu vždycky zrovna zpívaly pod arkýři nebo v tmavém koutě uličky při měsíčku nebo za svitu hvězd.

Houslemi si také pomohl tam, kamž se ani leckdo z urozeného panstva nedostal, do nádherného divadla v královské zahradě na Hradčanech, zřízeného před dvěma roky, když tam o slavnostech korunovačních dávali Fuxovu velikou operu La costanza e fortezza. O tom představení v orchestru mezi dvěma sty vybranými hudebníky z ciziny i domácími hrál také jurista Hubátius. Měl pak co vypravovat a také často vypravoval i Jiříkovi, kterýž tenkráte právě vychodil tercii či syntaxis. Vypravoval mu o dekoracích krásně malovaných a divných strojích při nich, nejvíce však o zpěvácích, zpěvačkách, o hudebnících, o Tartinim, houslistovi, jenž v Praze zůstal i po korunovaci, o Zelenkovi, komponistovi, s tím že se tam seznámil. Zelenka že zpíval z ochoty ve sboru, to že je ten, co jezuitům pro jejich tyátr o korunovaci složil muziku na kus o sv. Václavu. Ale opět a opět se vracel k Tartinimu, bože, to že je houslista, na tom že je vidět, co říká starý Brixi, co je muzika. A co se všechno o tom Taliánu vypravuje, že se s nějakou pannou, neteří kardinála Cornara, dal v Padově tajně oddat, že jej proto stíhali a že se utekl do Assisi do kláštera, tam že se ho ujal P. Černohorský, tady od sv. Jakuba, jenž tam je varhaníkem, a ten že ho jak náleží na housle doučil, že ten Talián má moc a moc od P. Černohorského, ale také prý, jak se povídá, od čerta, ďábel že se Tartinimu zjevil, tomu že se zapsal, od toho že má ten hlavní kumšt a tajemství, od čerta – A tu se Hubátius srdečně, zhluboka zasmál a směje se opakoval, že má čerta, jistě že má, ale tady – a zdvihnuv pravici, třepotal a mihotal prsty, v těch že má ďábelskou moc –

Jiřík naslouchal dychtivě vypravování o dobrodružstvích Tartiniho i jeho umění, o pražských hudebnících a varhanících, s nimiž skoro se všemi se Hubátius znal. Bylť Jiřík už také hudec a housličky obzvláště miloval. Už třetí rok se na ně učil, hned od principie, u regenta chori u sv. Martina ve zdi, u Šimona Brixiho, od něhož hráli nejedno „concertum seu offertorium“ a „Regina coeli“ navečer před sv. Janem Nepomuckým, když byla na Vltavě na i lodích „musica navalis“. Hubátius ho k Briximu zavedl. Tenkrát nežli se s ním k Briximu vydal, připravil studentíka a poučil ho, jak mluvit.

‘ Tak se tě optá. Tak co bys mu, Jiříku, řekl?“

Jiřík pohlédl udiveně na Hubátia.

„Vidíš, mlčel bys jako každý, a starý Brixi by se ušklíbil a řekl by ti, jako vždycky říkává:

„Co mu tedy mám říct –“

„To, jak on to chce a žádá. ‘ On sebou škubne, podívá se na tebe přes okuláry a vyhrkne: ‚Aj, aj! A když to víš, tak mně ještě pověz, co jsou housle. Tu mi hrej, můj papoušku –‘“

„A já?“ ptal se Jiřík.

‘ Nu, on se zamračí a utrhne se: ‚To je pravda, mládenečku, ale co jsou tvé uši? ‘“

A tak se stalo. Brixi byl překvapen, kroutil hlavou, ale přijal Jiříka do učení a byl pak i s jeho ušima výborně spokojen. K Briximu chodil od principie skoro po celá svá „studia inferiora“, dobrá čtyři léta. V poetice přestal. Ale tu také Hubátius poctivě prohlásil, že Jiřík jeho podpory už nepotřebuje, že mu všecko jde znamenitě a skládat latinské básně, které dostávali za úkol, že lépe umí nežli on; on, Hubátius, že na „poetickou robotu“ není, že mu verše tuze kulhají, že aby měl pořád Alerovy „berle“ po ruce.

S Jiříkem už neopakoval; ale k Březinům dost často docházel, víc už domácí přítel, a hrával s Jiříkem na housle. A ten také Hubátia dost často navštívil.

Také toho odpoledne, kterého Fileček a Sameček dívali se na verbířský průvod, ubíral se k Hubátiovi, poprvé do jeho nového bytu. Přestěhovalť se, poněvadž se rozzlobil na svou kvartýrskou. Pantátovi svému do Tábora psával většinou latinsky, adresu vždy po francouzsku, nebo psal psaní kus latině, kus česky. Otec mu odpovídal zpravidla česky. A tu Hubátius pojednou zpozoroval, že poslední listy nebyly neporušeny, že mu je kvartýrská otvírá. Oznámil to otci a žádal, aby psal jen po latinsku. Než ani to nic nevydalo.

Hubátia už předtím dohřívala mlsnota paní kvartýrské. Tu mlsnotu osvědčila pokaždé, kdykoliv mu z domova poslali tunčici soleného másla nebo koláče nebo když rakařka táborská mu přivezla raky. To ještě mlčel. Ale to otvírání jej dohřálo. Uhodil na kvartýrskou, a ona hrubě nezapírala a smála se, však že nic zlého nechtěla, že si jen myslila, že ta psaníčka jsou od jeho Amázie. A na to si Hubátius v duchu řekl: „Já ti dám Amázii, kozo mlsná!“ A dal jí výpověď.

A tak se vystěhoval od Bílého Indiána či Krocana v Celetné ulici do starého domu U božího oka poblíže svatojakubského kláštera. Dům ten stál při Týnském dvoru, ale vcházelo se do něho ze Štupartské ulice. Do toho domu vstoupil Jiřík Březina dotčeného odpoledne poprvé. Z prostorného klenutého průjezdu mohlo se nalevo na nevelké uzavřené nádvoří s dvojí pavlačí a přímo na dřevěné, ne hrubě světlé schody, vedoucí do pater. V druhém a posledním, jež mělo okna menší nežli první patro, bydlil Hubátius.

Na chodbě dvoje dveře. Jiřík nevěděl, do kterých. Jak uvažoval, na které zaklepat, ozvaly se níž na schodech kroky. Nahoru stoupal nevelký muž v třírohém klobouku, v paruce, v tmavohnědém kabátě. Pod paždí nesl plno starých knih –. Jak stanul na chodbě, v modrých punčochách, ve střevících bez přezek, viděl Jiřík, že příchozí je nevelký, slabý, asi padesátník, uvadlé tváře, pěkných modrých očí, vlídně usmívavých. Přivřely se a jakoby zjasnělé se otevřely, když se Jiřík zeptal, kde tu ostává pan Hubátius. Mužík pokývl hlavou, usmál se a řekl:

„Pan muzikus, veselý muzikus.“ Ukázal na dveře vpravo a dobrácky, tlumeně, jako by tajemství svěřoval: „Tady, tadyhle.“ A pošoupnuv knihy pod paždí, zmizel ve dveřích nalevo.

Vtom se otevřely ty napravo a jimi vyhlédl Hubátius podomácku oděný, v kamizole bez rukávů, a hlučně vítal svého bývalého žáka, teď mladého přítele. Jiřík vkročil do nevelkého, nevysokého pokoje o jednom okně. Zhlédl tu mnoho známého z bývalého bytu Hubátiova: pult pro partesy, postel černou, pácovanou, bez nebes, s peřinami ve strakatém povlečení, kord na stěně, vedle něho dvoje housle, loutnu, na stole u zdi postavenou „bibliotéku“ asi o šesti knihách, mezi nimiž vynikaly svou někdy bílou vazbou Compendium institutionum a Jus feudale. O toto se opírala ta „berlička“ v tmavé vazbě, Alerův Gradus ad Parnassum, vedle ní latinské modlitební knížky v černém papírovém pouzdře a stoh partesů.

Jiřík to všecko dobře znal, i knihu v kvítkované vazbě s opisy různých písní a písniček, českých, německých i latinských. Z tohoto rukopisného svazku opsal si loni dlouhou píseň i s notami, oslavující bělohorskou porážku: „Aria o bílohorské bitvě a viktorii anno 1620, 8. novembris“, s refrénem: „Viktoria, viktoria v celé české zemi.“

To všechno Jiřík znal už od Bílého Indiána; na to sotva pohlédl i na ostatní všední nábytek nového bytu. Ale hned k oknu přistoupil; to jej vábilo, podívaná odtud. Impozantní průčelí kostela sv. Jakuba vypínalo se před ním opodál nalevo. Za kostelem přes ulici rozlehlý, starý Štupartův dům s Čertovou krčmou, vpravo domy Týnského dvora s východní jeho branou. Hubátius se smál, že má teď blízko i do kostela, i do krčmy, a hned také zatahal Jiříka za šos, tak aby šel, že si zahrají, že má nové, krásné duo.

Když se stavěli před pult, vzpomněl Jiřík na Hubátiova souseda. Zeptal se, kdo je.

„Mé auditorium, pan Johanes Svoboda, deklamátor u zemských desk. Myslil jsem si, když jsem se tu usadil, že bude proklínat mou muziku. A ne, ona nás skamarádila. Pan soused sám mne zastavil a pochvaloval si, jak se teď má, co vedle hraju.“

„Je muzikant –?“

„Dokonce ne, na nic neumí. Jen si snad někdy zazpívá; ale taky žádný zpěvák. Jednou jsem ho slyšel. To ti zpíval takovou divnou, nějak starodávnou. A zrovna se lekl, když jsem mu pak pověděl, tentokrát že jsem já poslouchal, a styděl se a omlouval, že není zpěvák, to že si tak někdy zazpívá nějakou pobožnou, a že kdyby byl věděl, že jsem doma, že by se byl neproducíroval –“

„To poslouchá za stěnou, ve svém pokoji?“

„Teď už někdy přijde sem ke mně, když jsem ho pozval.“

„Prve nesl si tolik knih –“

„Ty on snáší jako sysel, a většinou staré; i v Židech je kupuje. Tak začněme, Jiříku.“

Ale jen přehráli dva tři řádky, otevřely se dveře a jimi tiše proklouzl pan deklamátor už po domácku oblečený, v kamizole s rukávy, bez paruky, kterou doma nastrčil na stojánek a za kterou si natáhl na hlavu černou vlněnou čepičku. Již ve dveřích kýval dlaní, aby se nedali vyrušovat; usedl na židli u studených zelených kamen s kranclem, pobožně poslouchal a nehnul se, až když dohráli. Pak přistoupil k hudcům a chválil, to že byl pěkný kousek, krásné duo, a že jim to šlo, tady mladý panáček, mínil Jiříka, že je taky houslista, opravdu.

Hubátius je seznámil. Pan deklamátor mluvil, mluvil, bylo však zřejmo, že chce něco jiného říci. Za hovoru kolikrát hmátl na kapsu své kamizoly, hmátl, tiskl. Hubátius se tiše usmíval, tuše, že deklamátor nese zas nějakou knížku. Uhodl však jen napolo. Nebyla to kniha, co konečně z kapsy vytáhl, ale noviny, číslo Rosenmüllerova Českého postilióna. Hned je rozdělával, vykládaje, že šel přes Uhelný trh kolem Rosenmüllerovy impresí, kolem Zlatého kříže, a tak že si tam koupil tuhleto numero, tam že jsou noviny – začal se usmívat –, co se ve světě děje, co se píše z Říma – to již četl nadpisy z čísla samého, z Bryslu, z Tešen, z Petršpurku.

„A z Prahy nic?“ zažertoval Hubátius.

„I taky, taky. Tady medle –,“ rychle obrátil list a četl: „Vysoce urozeného pána, pana Františka Josefa svaté římské říše hraběte z Trautmannsdorfu a Weinsberku, svobodného pána na Gleichenberku atd. paní manželka, též vysoce urozená paní, paní Terezie hraběnka z Trautmannsdorfu, rozená šlechtična z Račína, 29. dne minulého měsíce srpna v svém obydlí v královském Novém Městě pražském jedním mladým panem hrabětem obveselila, který na křtu svatém František Tadeus jméno dostal –“

„Tak pana hraběte obveselila jedním mladým panem hrabětem –,“ smál se Hubátius. „A jiného z Prahy nic?“

„Nic, ale tady z Vídně,“ hlásil deklamátor Svoboda jakoby zapálen čtenářskou vášní. „To je také novina.“ A četl:

„Z Vídeňského Nového Města zprávu máme, že tam Jeho cís. a král. katolická Milost náš nejmilostivější pán minulý outerý s honbou své vyražení míti a nato do Baden přijeti, tam s Její cís. Milostí slavně panující římskou císařovnou obědvati, odpoledne zase s honbou svou kratochvíli míti a navečer zase do Nového Města navrátiti se ráčil –“

Četl s velkou vážností, ale oči, jež k oběma zvedl, usmívaly se čtverácky. A hned zase pokračoval:

„Jest slyšeti, že oboje slavně panující –“

„Co je?!“ vykřikl Hubátius a skočil k oknu. A hned hlásil, že je dole nějaký shon, že lidé běží branou do Ungeltu.

Deklamátor složil noviny a strkal je zase do kapsy, dobře postřehnuv, že už není vhodná chvíle na čtení, a řekl, usmívaje se, tam dole že je asi také nějaká novina. Když viděl, že Hubátius chvatně skládá partesy, že již nebudou hrát, poděkoval, to že byla čistá kratochvíle, tuze pěkná produkcí. Usmál se rty, očima, pokýval hlavou a zmizel zase tak, jak přišel.

„Nějaký čtenář,“ mínil Jiřík.

„To je; už kolikrát přišel s knížkou, pochlubit se, co koupil, nebo i nabídnout, abych si ji přečetl. Ale kdepak, není času, a pak takové staré špargály. Už jdeš?“

„Je čas.“

„Půjdu s tebou, podívat se, co se v Ungeltu stalo.“

Tam nic; uslyšeli však, že na rynku je náramný shon.

„Pojďme tam!“ vybízel Hubátius.

Kvapně prošli Týnským nádvořím plným vozů kupeckých cizích a venkovských. Kupců i vozků u nich málo. Také ouředníci ungeltu, kteří tu právě meškali, nechali na chvíli své povinnosti a rokovali ve skupině o tom, co se stalo, vážný královské váhy Tollenstein, Wussín, jeden z přehlídačů zboží, a Beránek, štemplíř koží, jimž všem živě něco vykládal Anton Rasch, „sklepů verwalter“.

Hubátius s Jiříkem kvapně odtud prošli Týnskou ulicí kolem krámků mezi pilíři Týnského kostela. Všude tu dost lidí, spěchajících na náměstí nebo odtud se vracejících. Z výkřiků, z otázek, úryvkových hovorů vyrozuměli, že někoho chytili, nějakého zločince, že ho zavedli do šatlavy na Staroměstské radnici. Když vyrazili z temna úzké ulice na volné prostranství Staroměstského náměstí, ozářeného posledním světlem denním, zahlédli ohromný tmavý zástup kolem radnice, nejhustší v tu stranu Sirkové ulice, nad nějž trčel potemnělý sloup mariánské státue. Dále vpravo, kdež stála strážnice pod zažloutlým stromem, bylo teď volno. Voják v bílé uniformě, v černých gamaších, s puškou na rameni přestal přecházet po prkně sem tam; stál obrácen k radnici, k zástupu a zvědavě pozoroval.

Jiřík byl by zůstal na kraji náměstí, Hubátius hnal se však dál až do houfu. Tu zaslechli, že na Hradě u sv. Víta chytili nějakého mladého člověka, ten že oloupil hrob sv. Jana Nepomuckého, že se dal v poledne v kostele zavřít, ale odpoledne po nešporách že ho dopadli, že ten mládenec uřezal z baldachýnu nad hrobem sv. Jana Nepomuckého zlaté prýmy a zlaté střapce, že to u něho našli, a jak vypadal lotr, když ho sem přivedli, oškubaný, cáry že z něho visely, a potlučený, že je samá krev, plný ran, lidé že ho chtěli roztrhat, rouhače ohavného.