Temno

Toho večera bylo u stolu blíženců v hospodské klenuté místnosti u Březinů jako obyčejně, jenže nejednali jako často od jara o židu Frešlovi, který máje měsíce potupil novou státui Jana Nepomuckého, postavenou před klášterem cyriáků u sv. Kříže většího, a jenž od té doby seděl v „očistci“ na Staroměstské radnici. Zapíral, když jej chytili, zapíral, když jej hodili na žebřík a mučili, a nepřiznal se ani pak, když jej nanovo vzali na skřipec a všelijak trápili.

To právě zajímalo všecku společnost u Březinů, nechá-li žid zapírání a přizná-li se. Florián Mariánek vždycky včas a hned zvěděl, kdykoliv Frešla vyslýchali právem útrpným (měl to vždy od samého krevního písaře), a hned s tím také k Březinům. Stůl blíženců a všechna společnost se pokaždé čertili, jak je ten žid zatvrzelý, že by ho měli ještě více skřípnout, a divoký Jiří Kocourek, někdy student, kněžství kandidát, pak kantor a teď švec, utrhoval se a vztekal se na rathouz, jaké okolky s tím smradem, jak dlouho se s ním budou ještě ohavět, on že by ho dal ihned pověsit, ne, pověsit ne, ale spálit, zaživa spálit, to že zaslouží, kluk rouhavá.

V polovici července vsak na Frešla zapomněli docela, když Florián Mariánek přinesl novinu, která byla vlastně tajemstvím a která proto nadmíru podráždila zvědavost všech. Že předevčírem večer přijel do jezovitské koleje u sv. Klimenta krytý vůz, vypravoval Mariánek a přibásnil, že ten vůz byl celý černý a spřežení v něm také vrané, z venkova že přijel, že byl všechen krytý, okénka že měl zastřená (to bylo pravda) a na kozlíku že seděl, rozumí se, kočí, ale také nějaký veliký mužský, z kočáru že vystoupili dva páni páteři a ještě jeden, toho že vzali ti dva pod paždí a ten chlap jako hora, nějaký lokaj, šel za nimi.

Páter, kterého ti dva vedli, nechtěl jít a něco zostra mluvil, pak začal sebou škubat, jako by se chtěl vytrhnout; vtom přiskočil ten obr, pomohl pánům páterům a násilou vtáhli toho vzpouzejícího se do koleje. Dveře se za nimi zavřely –

„A –?“ zeptal se dychtivě Fileček, když Mariánek přestal, jako by uťal.

„A – dál nevím.“ Tím Mariánek skončil.

Po nemalém napětí veliké zklamání. Ani mu věřit nechtěli, to že dělá naschvál, a Sameček až zlostně dorážel, cože si z nich tropí blázny, ať jich nenatahuje na skřipec, ať poví. Všechen stůl naléhal s ním, než marně. Mariánek se zadušoval, že opravdu víc neví, slíbil však, že si dá záležet, aby to tajemství vypátral.

Už nazejtří večer přinesl světýlko, ale jen světýlko: že ten kočár přijel z Košumberka, tam že patres mají rezidenci, ale o těch kněžích, co přijeli, že dosud nic neví, ani proč ten jeden nechtěl do koleje a proč jej tak tajně přivezli k sv. Klimentu.

Za týden však zasedl večer ke stolu blíženců s tváří vyjasněnou, spokojeně usmívavou, takže Sameček hned na něj, najisto a určitě:

„Tak už, Mariánku, víte –“

„A vím.“

„Tak co –“

Všichni se k němu nachylovali a naléhavě nutili jako děti dychtivé pohádky, aby pověděl.

„Dalo mně, ale už vím, už je to jisté.“

„Kdo to byli?“

„Pátres jezoviti z Košumberka.“

„A ten, co sebou škubal, co nechtěl –“

„Pošetilý páter, blázen. V té samotě na Košumberku nevěděli si s ním rady, nebylo tam pomoci, a tak ho přivezli do Prahy. A taky to tam nemohli tak utajit.“

„Kdo je to?“

„Páter Třepický, chodil na misie, znamenitý misionář, taky písničky skládal. Ta je taky od něho, co se zpívá, když spalují bludařské knihy, o Husovi a Žižkovi.“

„Co mu vlezlo do hlavy, z čeho se pošetil?“ ptal se starý Kubíček.

„Co mu vlezlo do hlavy – To všecko, kázání, misie. Jak se říká, s čím kdo zachází, tím schází.“

„A není pomoci?“

„Není, tady se to ještě zhoršilo. Tady v koleji začal najednou zuřit. Musili ho zavřít do sklípku jako zločince a řetězy přikovat. Pominul se, křičí, strašně prý křičí, zrovna řve.“

„Co křičí?“ ptal se tišeji starý Kubíček a zmlklé stolní kolegium dychtivě upřelo zraky na Mariánkovy rty.

‘ A přitom hrozně vyplazuje jazyk.“

„Ach, chudák,“ politoval starý Kubíček a prostomyslně dodal: „Tak už je tady na světě v horoucím pekle.“

Sameček se ušklíbl, chtěl starocha žertem uštípnout, ale obrátil se hned, když Mariánek dále vypravoval, že šílený páter Třepický nic nejí a jen po vodě volá a křičí: „Hořím, hořím! V pekelném plamenu hořím!“

Celý večer jednali jenom o něm, o jeho osudu, že aby kacíře a bludaře zachránil od věčného ohně, sám zakouší pekelných muk, to aby se raději bůh smiloval –

To přání se do týdne splnilo. Florián Mariánek přišel v sobotu večer se zprávou, tak že je páter Třepický už z řetězů ven, ale v nich že umřel, vlastně tedy že v pekle skonal, že ani na chvilku neměl úlevy nebo jasného vědomí, v koleji u sv. Klimenta že tají, jak umřel, a že ho vůbec tajili, tajně že ho přivezli, tajně do toho sklepení odklidili, snad že ani doktora nezavolali.

„A jak vy, Mariánku, jak vy jste to zvěděl?“ zeptal se Fileček.

„Pan páter rektor koleje mu to řekl,“ usmál se Sameček. „Copak náš Mariánek, ten s takovými pány –“

„To se ví, jakpak ne,“ přisvědčoval Mariánek s úsměškem, „ale tentokrát ne, tentokráte ženská, víme –“A pásl se na jejich úžasu.

„Která?“ zvolal Fileček.

„Ctná a vážená paní.“

„Která?“ hartusil Fileček.

„Stará paní.“

„Ach –“

Všichni rozuměli, že míní paní Lerchovou u Pražáků, matku nebožky paní Březinové.

„A jak by ta –“

„Kdybyste na všecko vzpomněli a myslili! Paní stará má bratrance jezovitu, pátera Suka –“

A zase obecné „Ach –“a hlasy překvapení a obdivu.

„Rozumíte?“ Mariánek se jen usmíval. „Tady byla cestička, na tu jsem přišel. A pan páter Suk všechno věděl, vždyť dal tomu bláznivému misionáři poslední pomazání a křikl mu svaté jméno Ježíš do ucha, když umíral.“

A hned nazejtří večer zabýval se stůl blíženců opět jezovitskou kolejí u sv. Klimenta. Tentokráte přišel s novinou Sameček, a notně nad ní rozmrzelý. Slyšel u nich, v perkamtu, že do té koleje povolali pátera Mateřovského; jednoho téhož jména že tam už mají, že jsou bratři ti dva jezovité, ten druhý, který sem do Prahy právě přijel, že byl dosud v Hradci nad Labem, misionář.

Fileček se ptal, proč ho sem povolali.

„Proč, protože to s tou rotou lutrijánskou umí, proto –,“ nerudně vysvětlil Sameček.

„A co tady v Praze?“

„Do vinic, rozumíte-li.“

„Vždyť tam jsou dva páteři,“ připomenul starý Kroupa, „ti stále posluhují svátostmi a konají pobožná cvičení.“

„Konají, ale to bejlí kacířské proto se pořád ještě drží.“ Sameček mávl rukou. „Co jsme tam už knih pobrali, a nic platno.“

„Když jim za ně zas jiné donášejí.“

„A když jsou taky zrádcové a tajní patronové. Jen si vzpomeňte, co se proneslo před třemi lety: inšpektor vinic, přes třicet let byl tím inšpektorem, a tajný husita! Zatímco páni pátres na vinicích kázali, tajné schůzky bludařské špehovali a rozháněli, a pořád ve strachu, aby vinaři jich neztloukli, neztýrali, přijímal pan inšpektor od poběhlých predikantů pod obojím způsobem, a když sem nemohli, zajížděl si k přijímání do Drážďan nebo do Žitavy – hh –“

„Ten se povedl,“ zasmál se Florián Mariánek, „ten, a pak ještě ten kostelník u sv. Pankráce, Jauris, tak, Jauris. Taky chlapík. Katolický kostelník a tajný husita. To ještě aby byl někdo z pánů páterů jezovitů tajně přijímal pod obojím.“

„Ssst, Mariánku,“ hrozil starý Kubíček. „Co to mluvíte, hříšný člověče, to jako by někdo řekl, že také vy chodíte do takových tajných pobožností bludařských.“

„Ach, tady v Praze nic není,“ Mariánek se jen smál, „tady nejsou, a do vinic je tuze daleko a špatné cesty.“

„No tak, no tak,“ horlivě se chytal mrzutý Sameček, „tady to slyšíte, tuze daleko a špatné cesty. Bodejť, to se ví, to je co říci, do Podola, do Michle a Libeň, Trója, Bubeneč a Holešovice a Podhoří v horoucích peklech. A tam chodit, a třeba v noci, jestliže si ten páter Mateřovský vzpomene a usmyslí. ‘ Ono se to poroučí, ale jděte, obcházejte pány a hlaste, že se půjde do těch ztracených koutů u Radlic nebo v Podhoří. Ale jak vás uvítají páni asesoři, třeba takhle urozený a statečný pan Palma, když je tak na kanapi rozvalen a břicho nad ním jako kopec, když mu melduju, že urozený a statečný pan Písecký z Granychsfeldu, pan perkmistr, ráčí vzkazovat, že se půjde –“

Nedomluvil pro hlasitý smích Floriána Mariánka a všech, protože všichni znali tlustého sládka Palmu a znali jeho čipernost. I Fileček se smíchu neubránil a odnesl to.

Blíženec Sameček popuzen, že došel takového politování, obořil se na něj, že se to panu komorníku zemských desk směje, a ještě že vyčítá jemu, Samečkovi, že u perkamtu mají férií víc nežli na vysokém učení, férie ženné a vinné a všelijaké jiné, a férie pořád, ad placitum, tak to že by je Filečkovi přál, aby alespoň jednou v noci se musil rozběhnouti takový kus světa, do těch koutů a brlohů mezi nečisté, bludařské vinaře a vrátit se třeba se hřbetem na modro zmalovaným, to že by mu opravdu přál –

Prozatím však bylo Samečkovo rozhorlení zbytečno. Příštího večera přišel opět a po něm zas a dále večer co večer. Urozený a statečný pan Písecký z Kranichsfeldu, pan perkmistr hor viničných, nevolal ho k mimořádné službě. Večery u stolu blíženců se zase uklidnily. Za mnoho dní neměli tam nic zvláštního, o čem by se živěji rozhovořili.

Až pak toho večera, kdy Helenka setkala se u Betlémské kaple s Žitavcem, Vostrým, zvěděli událost (a jim to bylo událostí), že paní Březinová přijela s Jiříkem z vinice na slavnost bratrstva Nanebevzetí Panny Marie v Betlémské kapli. Florián Mariánek, jenž s nimi mluvil, líčil večer u stolu, jak oběma na vinici znamenitě svědčilo, paní staré i panu Jiříkovi, a jak se jim tam líbí, že se tam ještě vrátí a zůstanou tam do podzima.

Starý Kubíček přitom vzpomněl, pravda, že pan Jiřík má rok filozofie tou nemocí zmařený, že nebude moci vstoupit do třetího roku, do metafyziky, nýbrž že musí ještě jednou do fyziky, ale však že nemá zmeškáno, zvláště oblíbil-li sobě eklesiastické duchovenství, a to že asi zajisté, že pan starý Březina nebude mít s ním tak těžkou alteraci jako s nejstarším Vojtěchem, pan Jiřík že jistě pomýšlí na důstojnost kněžskou.