Temno

Odpoledne přijela paní Březinová. Nazejtří přibyli na vinici čtyři drvoštěpové, které pan starý poslal, aby zčásti uklidili starý dub. Jejich pila urovnala pahýl nad kořeny, řezala a svištěla v koruně, oddělujíc mohutné větve od kmene; v odříznutých blyštěly se sekery, odsekávaly menší haluze. Otepě z nich odnesli za lusthauz k plotu a tam vyrovnali z nich celý stoh.

Jiří nechodil přihlížet k té práci a také Helenka se tam neukázala. Až paní Březinová je pozvala druhého dne navečer, když dělníci odešli, aby se šli podívat. Když stanuli u trupu mrtvého, okleštěného stromu, v trávě ležícího, zadíval se naň Jiřík a pak prohodil, že je jako silný Samson ostříhaný, bez síly, škoda že již hlasu nevydá ani stínem nepochladí.

„A lavička zůstala pod ním,“ ukázala paní Březinová. „Ale teď nám bude celý lavičkou. Pojďte, zkusme to.“

Jiří první usedl na kmen, mladá macecha vedle něho. Když viděla, že Helenka stojí, pobídla ji, jen ať si také pohoví. Helenka se posadila vedle své paní, kousek dál, a když se zadívala jako paní a Jiří přes vinice pod nimi a na Prahu, na její báně a věže, na červené, cihlové hradby a bašty se zeleným, drnovým krytem, na všecko město vyzářené růžovým světlem západu, chytla ji náhlá tesknost, úzko u srdce. Jiří vážně mlčel, a jako by neslyšel, co macecha hovorně vykládá o Praze, až pak, když na konec řekla, že je krásná podívaná, ale dokud měli dub nad sebou, pod jeho košatou korunou, že to bylo hezčí, přisvědčil, že bylo, a kradí pohlédl na Helenku.

Ale ne výraz tichého přisvědčení, nýbrž stín teskna stihl v její tváři; a ráno po tomto večeru zahlédl ji na zahrádce, nepozorován, stoje náhodou za malinovým houštím, v takovém zamyšlení, že se až zarazil. Byl by nejraději vyrazil z křovin a zeptal se jí, co ji tíží; než neodvážil se.

Když ji pak za chvíli potkal, ta tam chmura v její tváři; místo ní úsměv. Ale tomu již nevěřil a jen vážněji a starostněji uvažoval, co se stalo nebo co se snad děje. Myslil na to doma ve svém pokoji, venku, na kmeni padlého dubu, kdež seděl s knihou v ruce, ale nečetl. Spřádaly se mu různé a divné myšlenky a dohady. Pokaždé se vracel k tomu, že to s Helenkou je od té chvíle, co mluvila s tím krajanem.

Druhého dne potkal ji na terase nad vinicí. Otázal se jen jakoby mimochodem, je-li ten její krajan dosud v Praze. Zarazila se, zarudlý stín mihl se jí čelem, ale hned a jistě odvětila, že neví, že ho od toho večera neviděla.

„S tím krajanem, Helenko, něco je; myslím, že vám přinesl nějakou zlou novinu.“ Netušená otázka ji zmohla; nemohla Jiříkovi lhát, zapírat.

„Vypravoval o našich.“

„O vašich –,“ opakoval tázavě.

„O mém otci.“ Pohlédla do země.

Jiří se zarazil. Za celý čas, co Helenka byla v Praze, poprvé teď o něm od ní uslyšel, o něm, o kacíři. Ulekl se, nemile, tísnivě jej to překvapilo. Okamžik mlčel, ale když Helenka bázlivě k němu vzhlédla, cítě, jak se jí jeho zamlknutí dotklo, zeptal se, stalo-li se mu něco.

„Ne, to ne, otec je zdráv.“

„Kde je, smím-li se optat“

„Daleko, v Žitavě.“

„A ten váš krajan přišel ze Žitavy?“ žasna zeptal se Jiří.

„Ne, nepřišel,“ kvapně zalhala, „povídal, že to slyšel. Já jsem s ním mluvila jen chvilku, jak jsem ho potkala.“ Opět upřela oči do země, ale hned jich pozvedla, když Jiří se jí znenadání otázal, zná-li pana Svobodu, deklamátora u zemských desk.

„Ne, toho pána neznám, nikdá jsem o něm neslyšela.“ Znělo to určitě, tónem nelíčeného překvapení. Žasla, proč pojednou ta otázka. Než Jiřík jí nevysvětlil.

Po tomto rozhovoru zůstalo v něm tíživé znepokojení pro Helenčina otce, zatvrzelého kacíře. Již od dětství vštípeny mu nechuť a odpor k jinověrcům; s hrůzou slýchal doma, ve školách, v kostele o luteránech a husitech jako o lidech ztracených a zatracených. Tak také naslouchal jako chlapec vypravování babiččinu o Davidovi Kuklovi z Tagenberka, někdy majetníku babiččina domu U Pražáků, že pro kacířskou svou víru opustil dům a všecko své bohatství a že v tom kacířství zemřel v cizině. Tenkráte se bál tajemného mu nevěrce i litoval ho, že byl tak zatvrzelý i nešťastný, protože zemřel ve své zatvrzelosti a jistě do pekelných muk se dostal.

Proto také myslil na Helenku hned tenkráte, když ji poprvé spatřil přicházející k babičce, čekající u dveří, s temnou bázní i s politováním, že je kacířka, když její otec zběhl pro víru.

Teď obcházela jej úzkost o ni, když mu připadlo, že se jí po otci zastesklo a snad také po jeho víře, že ač byla dosud horlivě pobožná a učinila vyznání víry, snad kolísá ve své pravověrnosti, že je v nebezpečenství a běží o její spásu. Jak se o tom přesvědčit, jistoty nabýti? Promluvit s ní o tom, upřímně, nepokrytě. Ale jak, kde – – Bylo by snad možná u dubu, až by tam přišla čekat na Tomáše.

I zašel tam hned navečer, seděl na kmeni, čekal. Nepřišla. Čekal i nazejtří, neklidně vyhlížel k lusthauzu, nezabělá-li se tam pod révím na verandě její šat, nezamíří-li k dubu. Nedočkal se. Příštího dne navečer ustoupil dál od starého dubu, když mu připadlo, že Helenka snad proto sem nepřichází, protože on tu. Aby ho nezhlédla, zasedl dál až za bezové husté křoví u staré zdi, zarostlé navrchu netřeskem a bejlím. Vykradl se tam hned po večeři za prvního soumraku a zůstal tam, i když bezové houští nad ním zčernalo i réví dole po vinicích. Čekal, čekal, ale marně.

Tou dobou stála Helenka za lusthauzem za malinovými keři, krytá stohem dubových otepí u plotu sousední vinice. Čekala tu na bratra tak, jak jí ustanovil, čekala tu tak jako každý večer s úzkostí, co přinese. Po tom, když se tu s Tomášem po návratu z města poprvé setkala, nemohla sem po tři večery, pro službu u paní Březinové a pak pro starou kuchařku, jež ji dlouho zdržela. Až čtvrtého dne setkala se tu s Tomášem. Tlumeně, se vší opatrností vypravoval jí, že bratrovi (jména nikdy nevyslovil) se dobře daří, že již navštívil některé bratry, on, Tomáš, že s ním mluvil, že mají smluvené místo ve břehu za vinicí pod starými osikami, že se však bratr dlouho neomeškal, ale zítra že s ním pobude déle, tak aby nečekala, on, Tomáš, že sem nepřijde, ale to že bratr znovu připomínal, aby byli on, Tomáš, a Helenka připraveni na každou hodinu.

Helenka zůstala příštího večera ve své světničce; než i nazejtří večer Tomáš nepřišel. Teď sedmého večera, zatímco Jiří čekal pod bezovým houštím u staré zdi, stála na smluveném místě, vzrušeně očekávajíc, že Tomáš dnes jistě přijde a co přinese. Dlouho nevyhlížela. Opodál vpravo pohnuly se tyče v plotu, nadzvedly se a otvorem pod nimi vklouzl Žitavec, bratr Vostrý, klobouk v ruce. Proskočil jako koník v trávě a již stál proti Helence.

„Ale, ale, děťátko,“ vítal ji tiše a podal jí ruku, a hned se ohlédl po Tomášovi, jenž se za ním protáhl a hned kousek dál ke stohu dubového klestí se postavil, tak aby viděl k lusthauzu, ale jeho aby nebylo vidět. Žitavec jen ruku podal Helence a hned usedl na zem do trávy u plotu a tiše ji vyzval, aby usedla vedle něho. Poslechla užaslá nad tím nenadálým příchodem, přepadená strachem, že přišli pro ni. Lekla se Vostrého víc nežli tenkráte doma v lese u židovského hřbitůvku, u splavu, kdy jí připadl jako hastrmánek.

Teď seděl vedle ní v trávě, ztráceje se v hustém šeru, z něhož vyrážel přibledlý, hladce oholený obličej; zdál se bledší v dlouhých černých vlasech. Viděla mu do tváře, husté černé obočí a pod ním na víčku i zahnědlý puchýřek zahlédla. Zachvěla se a nehnutě, jako strnulá naslouchala jeho hovoru. Mluvil přívětivě tlumeným hlasem. Strachu však se nemohla zbýti. Na Tomáše zapomněla, ale Jiří se jí kmitl. Než i ten zmizel, jak Vostrý začal svým měkkým, mírným způsobem o jejím otci, že ji nastokrát pozdravuje, to že jí Tomáš už vyřídil, ale kdyby pantátu byla slyšela, jak to jemu, Vostrému, ukládal, jak se mu hlas třásl, když také si vzpomněl, že on, Vostrý, děti jeho uvidí, že bude s nimi, s ní, s Helenkou mluvit a on ne, kdyby věděla, jak pantáta na ně a na ni obzvláště vzpomíná –

„A taky má obzvláštní strach o tebe –“ Žitavec jí teď, sestře, nevykal jako při prvním shledání u židovského hřbitova, kdy ještě nevěděl, čí je. „Vím to; hned tenkrát, když jsme se potkali u židovského krchůvka, pamatuješ se, když tam pantáta pak v noci ke mně přišel, hovořil o svých ouzkostech, jak se musí tajit, jak ho to souží, že musí svou víru zapírat, že je takový dvojitý, a povídal, jaký má přitom strach o vás, že ho to moří, aby vás zachoval v staré víře, a o tebe, děťátko, že má největší strach, že jseš pořád u vrchnosti, u té slečny, tuhé římanky –“

Pohladil si dlouhé vlasy od čela přes temeno a pokračoval, hledě na Helenku sedící nehnutě, s očima sklopenýma:

„Pěkně o tobě mluvil, že jseš při něm a při naší víře, jen co je pravda, a že ho máš ráda, to taky, ale že nemáš žádnou posilu, že nepřijdeš mezi bratry a sestry, a že bys v té panské službě mohla zvyknout, že svědomí se pomalu uspí, že přijde pokušení, děťátko, že bys mohla kolísat – To už tenkráte měl takovou starost a strach –“

Nic šerem se nehnulo, ani list v malinčí, ani v dubovém klestí; ticho. Helenčin hluboký vzdech se jím zachvěl. Roztesknila se, rozžehla pro otce, dojatá jeho láskou i starostí. Jako by se sám ozval, jako by zaslechla, když je varoval a napomínal, kmitl se jí v jizbě starého Lemfelda od bouře setmělé, jak tam tenkráte po misii sklesl na židli, přepadlý, zoufalý, jak sepjal ruce na prsou, prsty do prstů, a zaúpěl: „Hřešíme, Krista zapíráme. Děti, děti!“ To jí tak myslí skočilo a srdce jí sevřelo, až úzko. A teskno pak ještě prudší, jak Vostrý pokračoval:

„To bylo už tenkrát A copak to – To tě měl pantáta na očích, tos měla posilu v něm a v Tomáši a vy všichni v Písmu svatém. Ale teď, takové časy pořád sama mezi římany, ani se nemožeš v pobožnosti pocvičit, ani ne tak jako bratr. Jseš v římské famílii a jezovit tam chodí, musilas k němu na cvičení a pak vyznání víry –“ Měkký jeho hlas pojednou zněl trpce, tvrději jako v úžasu a ošklivosti. „Tomáš mně všecko pověděl, děťátko –“

Bílá hlava P. Daniela jako by se k ní naklonila, když o Lutrovi, o Husovi mluvil, o krticích, o slepejších. A v to zas Vostrého tichý hlas, naléhavá řeč, zrovna jako by uhodl, nač vzpomněla.

„Tupili ti naši víru a tupili tím otce. Teď přišla pomoc. Posílá pro tebe, vytrhneme tě odtud. Ale ty se prý bojíš, povídal Tomáš. Snad bys neváhala.“

Odmlčel se, čekal, ale když Helenka se neozvala, pokračoval, a důtklivěji: „Ale, ale, děťátko, jak bys mohla se rozmejšlet, když si vzpomeneš na pantátu, na jeho utrpení a soužení. A to ti také vzkazuje, abys pamatovala na matku a na babičku, co ta pro víru zkusila. Ujdeš pokušení a jezovitskému mámení a shledáš se s pantátou. Jen buď přichystaná. Budeš, viď –“

Všecka vzrušena, tiše se chvějíc odpověděla otázkou, kdy chtějí vyjít.

„Za týden, ale třeba i dřív.“ Vostrý tiše vstal. „Jak se dá. Rád bych tu ještě nějaký den pobyl mezi bratry, ale kdopak ví – A tak buď přichystána na každou chvíli. Budeš –“ A podával jí ruku jako na slib.

Vztáhla mlčky pravici. Tomáš přistoupil, nahlédl jí do tváře vzrušené a smutné a tiše, s úsměvem povzbuzoval:

„Ale jdi, bloudku, to se tak bojíš? Těšit se máš, já se těším. Čekej zase tu zítra navečer. A kdybych snad nepřišel, tak pozejtří a každý večer. Přijdu sem pro tebe.“

„Modli se, vzývej Hospodina,“ přišeptal mužík, „a pamatuj na pantátu. Dobrou noc.“ Zmizel plotem a Tomáš za ním. Helenka se dívala za nimi, až zmizeli v temnu mezi révím. Jako zmožena, osláblá vracela se do své světničky. Tam zakřesala, rozsvítila kahan, zavřela dveře i okenice, otevřela truhlu, vyndala z ní velký šátek, rozestřela jej na podlaze, skládala do něho šaty, prádlo, obuv a pak vše zavázala. Klečela nad uzlem, hleděla na něj, ale neviděla; zatmívalo se jí v očích. Náhle jej hodila do truhly, spustila víko, a jak zapadlo, sklesla na ně rukama i hlavou a dala se do pláče.

Tak bolestně se chystala na útěk. Toto její rozhodnutí, které by první čas svého pobytu v Praze byla s radostí učinila, nebylo z ochotné vůle, ne z horlivosti pro víru otcovu; v té již ochabla. Nutnosti povolila, tlaku, kterým ji tiskli Vostrý a Tomáš a nejmocněji její otec, trpící pro víru. Byl daleko, ale té chvíle, když Vostrý o něm mluvil, jako by nad ní stál. Jak jej tak zarmoutit – A bála se ho, zavrhl by ji, proklel. Musila poslechnout.

Doma však, ve světničce rozplakala se nad svým rozhodnutím, a ráno po té noci, pro ni tak těžké, když neviděla a neslyšela domlouvajícího Žitavce, kdy byla zase Jiřímu blíž, děsila se nad svým odhodláním. Odejít odtud, od Jiřího navždycky, nikdy ho již nespatřit, nebýt mu nablízku – A jak ustrne, odvrátí se od ní, až uslyší, za lhářku ji bude mít, která jej klamala.

Otevřela truhlu, chtíc si vzíti šátek; ale jak zhlédla uzel na cestu přichystaný, spustila prudce víko a vyběhla ven. Bolest rozchodu ji chytla. Již jenom několik dní – Z verandy zahlédla Jiříka na terase nad vinicí. Měl knihu v ruce, nečetl však. Stál obrácen ku Praze ozářené ranním světlem. Zapomněla na paní, na starou kuchařku, tiskla se za réví zaclánějící oblouk verandy a jako záclona tiše povívající, hleděla na Jiřího v hlubokém pohnutí, oddaně, s vroucí láskou i teskně, s žalem, jako by se již loučila. Oči se jí kalily –

Ale jak se obrátil, odtrhla se ze svého úkrytu a vběhla do síně. A přece pak opět čekala a hledala, aby jej mohla uvidět. Obávala se s ním se potkat, a přece po tom toužila. A pomyšlení přicházelo, kdyby zůstala nebo kdyby nějaká nenadálá překážka se naskytla – Nelekala se jí, chvílemi byla jejím tajným přáním. Hned se však opět bránila, že není možná, že musí, musí.

Pracovala roztržitě, a když před obědem vstoupila do zahrádky natrhat kvítí na stůl, zapomněla, proč přišla. Stála nad záhonky jako zapomenutá, hledíc za stoh dubového listí, k plotu, kdež včera večer seděla se Žitavcem. Písek pojednou zachrupal, kroky za ní. Prudce se ohlédla. Od malinového houští přicházel Jiří. Lekla se.

„Ani nevíte, Helenko, že vás už chvíli pozoruju. Tak zamyšlená –“

Začervenala se.

„A ne poprvé; už jednou jsem vás tady tak viděl. A vyhýbáte se, nechcete, abych s vámi promluvil.“

„Ne, to ne, pane Jiří!“ V těch slovech, v jejich tónu zaleknutí.

„K dubu už nechodíte.“

„Tomáš tam nebývá.“

„A nemluvíte s ním?“

„Tady někdy –,“ ukázala k plotu.

„Ach, tady –“ Zarazil se. „To snad schválně.“

„Ne, Tomáš tak chce,“ vpadla rychle.

„Denně bývám u dubu a také dál, abyste se nebála. Čekám –“

„Pane Jiří, nemůže to být –“ Pohlédla prosebně.

„Bojíte se. Ale už tu na vinici dlouho nebudeme. A já musím s vámi mluvit o něčem důležitém. Přijdete dnes? Přijďte, Helenko, přijdete, viďte.“ Hleděl na ni a žádal ji s takovou vroucností, že se zachvěla blahem. A žádal, po čem sama tajně dychtila.

„Přijdu,“ slíbila tiše, chvatně a sehnuvši se trhala kvítí. Když se vzpřímila, byla sama. Jako ve snu uvíjela kytici. A tak také jí míjel den. Neměl konce, a přece zas lekala se večera, kterého se nemohla dočkat. A se strachem pomýšlela na Tomáše, bude-li u plotu čekat.