Temno

Jiří nazejtří po tom večeru, kdy otec jeho se tak rozhodně vyslovil, nevykročil z domu. S otcem, s macechou uviděl se jen v poledne, a ještě nakrátko. Po jídle neposeděl jako jindá, nýbrž hned vstal a odešel, vymluviv se, že mu není dobře. Březina, když s ženou osaměl, ihned vyložil, proč Jiří tak pospíchá, proč asi mu je nevolno, a vyslovil přitom svou nevoli a nevrlost nad jednáním Jiříkovým. Čekal ženin souhlas, a horlivý. Paní Březinová však, uslyševši, že se Jiřímu nechce na kněžství, povzdechla soucitně.

„Ach, chudáček!“

„Jak, ještě litování?“

„Jistě, pane, ho lituju, když nemá k tomu náklonnosti –“

„Je-li však to proto, jak panímáma myslí, že mu nějaké děvče udělalo –“

Mladá paní nezalekla se té námitky prudce a rozčileně pronesené; usmívajíc se tvrdila své mínění:

„To teprve bych jej litovala. A víte něco? Kterou si Jiří oblíbil?“

„Nic nevíme, ani já, ani panímáma. Je to něco tajného. Už jsem se ptal také Hubátia, neví-li nebo nepozoroval-li něco.“

„A on –“

„Náramně se divil, to že by bylo tuze divné. On že neví nic a také že nic nepozoroval.“

„Snad se mýlíte, pane.“

„V tom jistě ne, že nechce na kněze. Ale v tom mu nepolevím.“ –

Jiří znal otcovu pevnou vůli. Proto slova jeho tak mocně účinkovala, proto se nemohl ani za dne upokojit. Zalekl se, starostně uvažoval, jak bude, co by si počal; svého rozhodnutí však se vzdáti nechtěl.

K babičce šel pozejtří; byl přesvědčen, že mluvila s otcem, a teď, až on přijde, že začne o kněžství. Mohl se tomu vyhnout, než přece tam pospíchal, poněvadž toužil uvidět Helenku. Stará paní však ani slovem nezavadila, ale také Helenky nespatřil. Vracel se smuten. Kvůli ní byl by se tam hned nazejtří rozběhl, odložil však návštěvu, aby se babička nepodivila, že přichází tak neobyčejně záhy. Až za dva dny se tam stavil. Helenky však opět nespatřil. Jako by zmizela. Čekal, ale nedočkal se, ačkoliv návštěvu hodně protáhl. Také našel si záminku, aby mohl do malého sklípku a odtud do zahrádky nahlédnout. V mladé zeleni dole však nikdo. A zeptati se nesměl. Domů šel smuten i znepokojen pomyšlením, že babička snad něco tuší a že Helenku poslala pryč. Kudy se ubíral domů, nedbal. Šel, oči do země, také kolem kostela sv. Jakuba i kolem domu U božího oka. Sotva si toho povšiml a nepřipadlo mu, aby se stavil u Hubátia, že tam už dlouho nebyl.

Když vstoupil doma do velkého pokoje, postřehl, že se macecha na něj zkoumavě podívala. A poslední dva tři dny, tak se mu zdálo, chovala se k němu nějak pozorněji a něžněji. Snad něco ví, pantáta jí asi řekl; a řekl-li, není macecha s pantátou zajedno, sic by na něj, na Jiříka, jinak hleděla, ne tak starostně i laskavě. Ten její zkoumavý pohled jej plašil; chtěl hned zase do svého pokojíka, do samoty. Macecha však jej zastavila vlídnou otázkou, s úsměvem pronesenou:

„Víš-li, Jiříku, nač vzpomínám?“

Pohlédl na ni tázavě.

„Že tomu teď rok, co jsi se roznemohl a pak já. Ale na to tak nevzpomínám, to bylo ošklivé, ta nemoc, ale na vinici, jak bylo krásně, takový den jako dnes, když mne tam přinesli, když jsi mne uvítal. To bylo kolem všecko tak krásně zelené a slunce svítilo. A jak nám tam svědčilo. Hned bych tam zase chtěla, teď tam všecko kvete, jabloně, kvítí.“

„Mohla byste tam, třeba zatím jen na nějaký den.“

„Ty bys nechtěl?“

„Chtěl, ale kolej –“

„Ráda bych třeba i na nějaký den. Ale Lyzla by se mnou nemohla, to by musila Helenka –“ Odmlčela se překvapena náhlým ruměncem, jak plápolavě přelétl přibledlou tváří studentovou; ale hned, cítíc jeho okamžitou rozpačitost, že neví kam pohledět, mluvila dále, jako by nic nezpozorovala:

„Teď by už byl čas, abych si o ni řekla; pantáta dal lhůtu do jara. Tak teď jen aby babička dovolila. Myslím, že mně to udělá k vůli.“

„Jistě,“ přisvědčil Jiří nejistě, klopě oči. A pojednou si vzpomněl, že má expliky přepisovat, že musí jít, dokud je světlo.

Paní Březinové zmizel úsměv z tváře. Zvážněla. Kolikrát už zabývala se tím, co jí muž svěřil a má-li Jiří opravdu takové milostné tajemství. Bylo v tom mnoho zvědavosti, ale i starosti o nevlastního syna, kterého měla ráda. Jen kde, kde by si některou zamiloval, když nikam nejde, když se vyhýbá paním, pannám, když i jí samé se zpočátku stranil a když byl tak dlouho na vinici. Tam byla jen Helenka. Vzpomněla na ni ve svých úvahách, ale hned to také odmítla, jak by to bylo možné: poddané děvče, takového rodu, a Jiří! Rodová vštípená jí povznesenost nedala pomysliti. Sic uvážila, že to děvče je sličné, milé a jinačí než ostatní jejího stavu. Než přece – Ale teď ten náhlý plápol jako by světlo rozsvítil. Jiří se tak zapálil při jejím jméně. Snad přece. A Helena – Nic na ni nevěděla, přála jí, měla ji ráda, nemohla pomyslit, že by ona snad sama jej uvábila, že snad nic ani neví. Ostýchavý student třeba jen tiše, tajně ji miluje. A snad ani ne. Pro to začervenání – Jestliže však přece – Ubohý hoch.

Toho dne pozdě odpoledne chystal se Hubátius do města. Když se dostrojil, a vzav hůl pod paždí, zavíral dveře, zaslechl, že někdo jde do schodů. Rychle se obrátil. Pan soused, deklamátor, bez uzlíku, hůl v ruce, v zaprášených střevících, stoupal opatrně, skoro po špičkách, plaše, jako by nepozorovaně chtěl proklouznout. Když vkročil na poslední schod, pozdravoval jej Hubátius, ne však hlučně a vesele jako jindá, a překvapen upřel oči na souseda, jehož se skoro lekl. Zdálť se mu všechen přepadlý, jakoby nezdravý. Deklamátor mlčky posmekl klobouk.

„Tak zase domů, pane deklamátor? Z domova domů, z Kopidlna –“

„Tak, tak, zase domů, ale ne z domova. Kopidlno není můj domov, tam –“ a pohnul zachmuřen dlaní.

Hubátiovi nedalo a zeptal se ne z pouhé zvědavosti, nýbrž z účastenství:

„Jak je tam, pane deklamátor; myslím –“

Deklamátor teď dlaní už mávl, a prudce.

„Zle, pane Hubátius, tuze zle.“

„Proces není ještě u konce.“

„Je, je, lata et publicata sententia.“ Řekl to trpce, s bolestným úsměškem. „Slavná apelací si přispíšila.“ Pojednou přistoupiv až k samému Hubátiovi, řekl temným hlasem, chvějícím se hlubokým vzrušením: „Jste jurista, co byste řekl. Slyšel jste, viďte, slyšel jste, proč můj bratr – Víte, jaký zločin,“ deklamátor se chvěl, „že nechtěl zapřít své mínění, potlačit své svědomí, za to smrt, smrt, poprava, a pak, pak tělo spálit,“ to temně, prudce vyrazil, „tohle slavná apelací, slyšíte,“ a chytl Hubátia za rukáv, „to je spravedlnost, svatá spravedlnost!“ Pojednou se otočil a zaťatou pěstí zahrozil mlčky, bled; jeho modré oči, jindá dobré, usmívavé, sršely hněvem a záští.

Hubátiovi bylo ho líto, ale také se zalekl a ohlédl, neposlouchá-li ještě někdo jiný, když deklamátor vášnivě rozkládal dál:

„Za to, že nechtěl jednat proti svému svědomí, a pro toho svatého, a ještě ten svatý ani svatým není, pro toho nesvatého svatého, kterého si páni patres jezuviti, ti –“

„Pane deklamátor,“ okřikl jej Hubátius a chytl jej za ruku, „pamatujte se! Proboha, co mluvíte!“

Deklamátor otočil po něm vyjevené oči, umlkl, najednou jako by se v ramenou srazil, a ten tam. Mihl se síní, prudce vrazil klíč do zámku, prudce otevřel a zmizel. Hubátius hleděl za ním zaleknut, ale také žasna. Nadál se přísného rozsudku, ale tak krutého ne. Popravit, upálit! Nedivil se pohnutí deklamátorovu; o novém svatém však takhle mluvit – Aby ještě soused sám se do něčeho nedostal!

Jiřík odešel od macechy zaražen, sám s sebou nespokojen. Jistě sobě povšimla jeho náhlé rozpačitosti, jak se začervenal. Odmlčela se, pohlédla na něj. Řekl-li jí pantáta, co bylo – Jistě že řekl, a tuší-li něco, a babička – Proto asi už podvakráte nezastal Helenky. V té nejistotě velký nepokoj.

Nazejtří byl by se hned ráno rozběhl k babičce; z opatrnosti však nesměl. Odpoledne se nemohl ani dočkat. Hleděl vyjíti z domu nepozorovaně. Plaše a rychle vykročil, když sobě zjistil, že otec odešel a že macecha se strojí někam na návštěvu. Ve velkém napětí blížil se k starému domu U Pražáků.

Když dole v prostorné síni minul houfec čekající se džbány a korbely v rukou u stolice, na níž šenkýřka trůnila, zahlédl Helenku. Jen se mu kmitla, jak sběhla se schodů na síň a zmizela dveřmi v pozadí vedoucími na zahrádku.

Náhle se mu vyjasnilo, ulehčilo. Helenka tu, zbytečně se strachoval. A teď by s ní mohl promluvit. Nerozmýšlel se, kvapně vešel za ní.

Zahrádka měla do ulice zeď, v jednom boku dům U Pražáků, v druhém zeď sousedního menšího příbytku, jež neměla žádných oken. V pozadí se táhl plot, oddělující zahradu od nádvoří a jeho přístavků; husté křoviny jej zakrývaly. Všechno tu v májové, mladé zeleni, javor u domu před oknem malého sklípku, dva stromy černého bezu u zdi a vysoká houština šeříku v koutě mezi zdí a sousedním domem květy všecka obalená. Po záhoncích samý květ, aurikule, modřenec, plné chudobky bílé, červené.

Jiří mžikem se rozhlédl. Helenka sama. Sbírala na lavičce pod kvetoucím šeříkem šití, které si tu zapomněla. Písek zachrustěl, stín padl na bělostné vinutí a rozechvělý hlas ztlumeně ji zavolal:

„Helenko!“

Zalekla se, zaradovala.

„Už jsem vás dávno neviděl.“

„Byla jsem náhodou pokaždé v městě.“

„Opravdu náhodou?“

Žasla.

„Nebylo-li schválně,“ dodal.

„Já že bych –,“ zalekla se, hned se však usmála tomu pomyšlení.

„Snad babička. Je doma?“

„Je v bratrstvu, dnes mají schůzi.“ Brala šití.

„Helenko, počkejte, proč odcházíte?“

„Proto, proč jste myslil, že mne paní babička z domu posílala. Pane Jiří,“ oči její zaprosily, „pusťte mne, bude líp.“

„Počkejte, prosím vás, kdy bude zase taková chvilka,“ a maně zachytil její ruku.

Lekla se, rozhlédla se zahrádkou, kolem i k nádvoří, k oknu u košatého javoru. Nikde nikdo. A přece zas opakovala:

„Bude líp, pane Jiří. Bylo by líp, kdybych –“

„Co –“

„Jak to mám říct. Prosím vás, ráda bych se byla už dávno optala, ale nebylo možná, a taky jsem se bála a bojím se, co byste si pomyslil, co byste řekl –“

„Co!“

„Z mysli mně nejde, co o Nový rok vám pan páter Daniel vypravoval, co pak řekl a paní babička.“

„Proč na to teď vzpomínáte, právě teď –“

„Já často.“

„Slyšela jste, co chtějí?“

„Abyste vstoupil do řádu pana pátera.“

„Ne, do řádu nevstoupím, do žádného, a –“

Nespustila z něho očí v napjatém očekávání, jak dořekne.

„– nechci na kněžství,“ vyrazil odhodlaně.

Vydechla si tajně, tváří se kmitl svit, hned však pohasl, a vážně se optala:

„Ale dřív, to jste chtěl, slyšela jsem.“

„Mluvili zas o mně. Ale už nechci.“

„Pane Jiří, často jsem teď myslila –,“ výraz tváře i zvuk hlasu smutněly, „často – že –“ Nemohla dál.

„Nač,“ zeptal se zaleknut.

„Že by bylo líp, kdybych tu nebyla, kdyby –,“ zbledla, víčka jí zamžikala.

„Co si myslíte?!“

Vzhlédla k němu; měla oči zaroseny.

„Helenko, proboha, nemluvte tak!“ Chytl ji za ruce. „Věřte mně, ať se děje cokoliv!“

V ten okamžik ukázala se v okně malého sklípku šedá hlava paní Lerchové v zlatém čepečku, lemovaném proužkem bělostných krajek. Stará paní se právě vrátila z bratrstva; že na Helenku marně volala, šla vyhlédnout, není-li na zahrádce. Uviděla ji, ale i vnuka, jak drží Helenku za ruce, jak oba jako zapomenutí pohnutě hovoří.

A přišlo světlo. Stará paní teď viděla, proč se Jiří vzpírá. V její tváři úžas, ohromení. Zmizela od okna, ne však nadlouho. Zjevila se tam opět a vedle ní mladá, sličná hlava paní Březinové v aksamitovém čepečku s krajkami. Právě vstoupila, a jen u prahu pozdravila, odstoupila paní prudce od okna a hned k ní, chytila ji za ruku, všecka od sebe, a vedla ji k oknu.

„Pojďte, pojďte, uvidíte.“

Mladá paní, žasnouc, co stará paní má, pak uviděla, ustrnula. Zahlédly, jak Jiří drží Helenku za ruce, jak se mu Helenka vyvinula, ale neslyšely, jak třesoucím se hlasem prosila:

„Jděte, jděte, já se bojím, o vás se bojím.“

„Nemáte mne ráda,“ vyrazil vyčítavě. V ten okamžik přišlo mu slovo, jež jindá si netroufal, nemohl vyslovit. A to slovo zmohlo Helenku.

„Mám, mám,“ bez ostychu, plně se vyznala a vyznání to zazářilo také v jejích očích. „Všecko bych pro vás podstoupila, věřte mně.“ A kvapila ze zahrádky, rozechvěná, zardělá. K oknu za javorem ani nevzhlédla.

Tam obě hlavy zmizely. Stará paní Lerchová seděla na truhle všechna popuzením zmožená. „Tohle, tohle!“ opakovala, hněvem se třesouc, a prudce klepla několikrát svou holí o podlahu. „A vy jste zrovna do toho přišla, zrovna, a přesvědčila jste se, jaké to kvítí, ta holka, ta beranka, kacířka. Bože, bože!“

„A já přišla, panímámo, o ni říct, abyste mně ji teď na jaro a na léto zase nechala, chtěla jsem ji teď k nám a pak na vinici.“

Stará paní se zlostně zasmála.

„To ještě, to ještě! A na vinici, a s Jiříkem. Však na té prokleté vinici –,“ klepla zase prudko holí, „tam se to zplichtilo, tam ho omámila, tam – A vy jste nic neviděla!“ vyrazila s výčitkou.

„Neviděla, nic jsem nepozorovala,“ bránila se paní Březinová, překvapená, zmatená prudkým výbuchem staré paní. „Nic, jistě.“

„Tak si ji vezměte, na vinici, a Jiříka, když nic –“

Paní Březinová, sedící vedle ní, prudce vstala.

„Panímámo,“ řekla přemáhajíc se, „Jiří chodil také sem k vám, a nic jste nepozorovala.“

„Baže nepozorovala, slepá jsem byla. A když ta ještěrka dovedla se tak přetvařovat. Kde je, a kde je Jiří?“

Paní Březinová vyhlédla do zahrádky a hlásila:

„Není tam, a nikdo.“

Šly do velkého pokoje. Zastaly tam jen Helenku. Seděla u okna, šití na klíně; nešila. Stará paní změřila ji svým pronikavým zrakem.

„Byl tu Jiří?“ vyrazila úsečně, hlasem zlostí ztemnělým. Helenka zaleknutá mlčela.

„Byl tu?“ opakovala ostře paní Lerchová.

„Byl.“

„Kde?“

„Na zahrádce.“

„Snad ho ještě dohoním,“ chytala se paní Březinová, chtíc ujíti prudkému výstupu. Stará paní ji nezdržela.

„Jděte, jděte,“ pobízela vzrušeně, „a povězte pantátovi, povězte mu, že už víme, proč nechce na kněžství, že miliskovat se na zahrádce je mu milejší, a s takovou!“

To zaslechla paní Březinová již venku, za dveřmi. Už nezahlédla, jak Helenka zbledla, jak stará paní hněvem všecka od sebe, potřásajíc holí, s opovržením opakovala:

„S takovou! S takovou svodnicí!“

„To nejsem!“ vykřikla Helenka.

„Jseš, mlč, jseš, a kacířka. Vždyť jsi beztoho proto ostala, proto jsi neutekla, abys mohla svádět nezkušené hochy!“ Helenka zaúpěla. Ale stará paní bouřila dál: „To mám za všecko. Jdi, jdi, kliď se mi odtud!“ Stará paní ukázala holí ke dveřím. „Na oči mně nechoď!“

Když Helenka prve vyběhla ze zahrádky, zůstal tam Jiří již jen okamžik. Kvapně vstoupiv do síně, ohlédl se po schodech vedoucích nahoru do pokojů, stanul, chvilku čekal. Helenky však nezahlédl. Vzrušen vrátil se domů. Ani se nesvléknuv, přecházel svým pokojíkem. Helenku měl na očích, uvažoval, co řekla, co snad hodlá, a co on, že nesmí polevit, ne – Náhle se zastavil prostřed pokoje a s úžasem pohleděl ke dveřím. Macecha vstoupila. Na pohled seznal, že se něco stalo, že něco nese.

„Jiříčku,“ její hlas se zachvěl, „byla jsem u babičky. Byla jsem říct o Helenku.“

„Co babička – Nebyla doma.“

„Byla, ve sklípku. Sotva jsem vkročila, vzala mne za ruku a vedla mne k oknu.“

Jiří sebou trhl.

„Abych se podívala.“ Paní Březinové patrně rozčilené začala váznout řeč. „Ach bože, Jiříčku, uviděla jsem, ach – tebe a –“ Přistoupila blíž a řekla tlumeněji: „Máš ji rád?“

„Mám.“

Překvapená tou rozhodností dodala s výčitkou:

„Ale nerozvážil jsi –“

„Rozvážil všecko.“

„Ne, ne, měl jsi se pamatovat. Helenka je hodné děvče, ale přece jen – Není možná, to není možná, abys kvůli ní –“

„Co babička?“

„Hrozně se hněvá.“

„Na Helenku!“

„Na Helenku tuze, jen co jsem zaslechla.“

Jiří se náhle otočil a sáhl po klobouku.

„Proboha, co chceš, snad ne –“

„Půjdu k babičce.“

„Ne, nepůjdeš, nesmíš,“ postavila se ke dveřím, „co si myslíš! Teď, v tu chvíli k babičce! A pantáta! Zamlčet to není možná.“

„Sám mu to řeknu.“

„Jiříčku, nedráždi ho, pamatuj se. Nezbývá, než abys poslechl, aby ses zřekl.“

„Ne, to neudělám.“

Paní Březinová žasnouc i trnouc, upírala na něj zrak. Nepoznávala ho v té jeho prudké rozhodnosti. Byl bledý, chvěl se, ale stál vztyčen a pevně rozhodnut. Vtom vešel Březina. Vrátiv se z města, ptal se po ženě. Řekli mu, že je u pana Jiřího. Pohledem poznal, že se stalo něco velmi vážného. Paní stará nemohla nic zatajit; mluvila, chvějíc se strachy, prosila muže, aby se nehněval, prosila Jiříka, aby se pamatoval. Pan starý zahořel, a nedbaje proseb ženiných, uhodil na Jiřího, jakou hanbu jim způsobil. Jiří mlčel, ale když otec se rozkřikl, však že to brzo ukončí, že se té ještěrky, té beranky zbaví, vykřikl:

„Co chcete, co myslíte!“

„Co ti bude zdrávo. Uvidíš!“ Vzal ženu za ruku, vyšel s ní ven a zavřel pokoj.

Jiří byl vězněm; bodlo jej to, tíže však jej skličovala starost, co otec zamýšlí s Helenkou. V té nejistotě byl večer hrozný. Jiří přecházel, posedoval v mučivém přemýšlení a v starosti. Ani nerozsvítil. Macecha pak vstoupila se svící v ruce. Uzřela jej, an sedí na loži jako zdrcen. Nemohla lítostí ani hned promluvit. Pohladila jej, konejšila, zvala jej, aby šel s ní, aby tu neseděl potmě.

„Pantáta není doma,“ dodala.

„Kde je?“

„Šel k babičce.“

Jiří pohnut děkoval maceše a prosil, aby ho nechala, že nepůjde, že nemůže.

Večer, noc trudně přešly a ráno nedalo jistoty, jak je u babičky, co se děje s Helenkou. Až v poledne zvěděl od Lyzly, jež mu přinesla jíst, že Helenka už není u paní babičky, že musila pryč. Vyskočil ze židle.

„Pryč! A kam?“

„To nevím.“

Zůstal v novém mučení. Nemohl v něm vydržet. Odpoledne, když myslil, že otec není té chvíle doma, vešel do velkého pokoje zeptat se macechy. Ale jen vstoupil, vrátil se znenadání otec. Paní Březinová zaleknuta uvítala jej prosebným pohledem. Jiří, zasmušiv se, sklopil oči v tichém odporu. Pan starý, zachmuřený, ne však už pobouřený, šel rovnou k němu. „Jiříku,“ oslovil jej vážně, ale ne bez citu, „pobloudils, nahlédni, že to není možná. Koho si to tvé oči vyvolily! Poddaná, z kacířského rodu!“

„Je pravá katolička.“

„Je katolička, snad, ale proč. Proč asi zůstala a neutekla s těmi bludaři. Rozuměj, že kvůli tobě, jen kvůli tobě, a ne pro víru!“

Ta slova uhodila. Jiří bezděky ustoupil, hledě vyjeveně na otce.

„Babička to řekla a má pravdu. To děvče zamýšlelo –“

„Ne, ne, pantáto, nic nezamýšlela, sama mi včera řekla, že by bylo líp, aby tu nebyla.“

„To že řekla? To má pravdu. A taky se tak stane.“

„Co myslíte?“

„Že tu nebude, ani tu, ani u babičky. A taky už není.“

„Kde je?“ Úzkost chvěla se v tom výkřiku.

„Nač to chceš vědět? Je to marné. Postarám se, aby tě dál už nemámila.“

„Co jste udělal?“

„Neptej se, to je má starost.“

„Ale proto přece na kněžství nepůjdu.“

„Uvidíme!“

Ve velkém pokoji vztyčil se Jiří v prudkém odporu; ale když se vrátil do svého pokojíčku, sklesl jako bez vlády zmožen strašným pomyšlením, že Helenky snad už ani víckrát neuvidí, a dal se do pláče –