Temno

Téhož odpoledne, kdy Jiří meškal u Hubátia, dorazil deklamátor Svoboda do Kopidlna. Bylo to třetího dne, co se vypravil z Prahy. Šel pěšky, někdy se svezl kus cesty, jak se příležitost naskytla. Došed nehledal bratrovy myslivny. Vědělť, že by tam z rodiny nenašel nikoho. Hned jak myslivce odvedli do vězení, musily se obě dcery jeho z myslivny vystěhovat. Tři synové, myslivci, ponecháni zatím ve službě v jejich revírech, jak byli v Nadslavi, v Křešicích a v Hlásné Lhotě. Mluvilo se však o tom, že hrabě jich tam asi nenechá, protože jsou také podezřelí, pokud se víry týče.

Deklamátor Svoboda snadno se doptal na neteře. Našly si byt v dřevěném stavení na kraji města. Když vstoupil, daly se do pláče, jako by na pohřeb přicházel. Baruška, mladší, nemohla ani promluvit. Statečnější Zuzanka, která v únoru přiběhla do Prahy mu povědět, že jim náhle odvedli pantátu do vězení a proč, oznámila teď třesoucím se hlasem, že včera přišel z Prahy rozsudek.

„Od apelací. A je zlý,“ tázavě vyhrkl deklamátor.

„Zlý,“ opakovala Zuzka temně. „Dnes ráno to pantátovi ohlásili, že –“ Hlas jí selhal, nemohla dál; Barušce sedící u stolu sklesla hlava na ruku na stůl položenou. Deklamátor mžikaje očima hleděl úzkostně na Zuzku, jako by očekával vlastní svůj ortel, pak optal se jediným slovem: „Smrt –“

Zuzka přikývla, a jak jí vtom zatřásl náhlý příval prudkého pláče, vyrazila:

„Mečem popravit a pak tělo spálit –“ A zastřela dlaněma tvář.

Deklamátorovy oči náhle ustrnuly. Chvěl se a zvadlá jeho tvář pojednou požloutla i zesivěla.

V nízké roubené světnici tlumený vzlykot obou sester; deklamátor chvilku mlčel, až pak se optal:

„Byly jste u něho?“ Došoural se ke stolu a sklesl tam na lavici.

„Nebyly, nepustili nás k pantátovi. A tolikrát jsme prosily,“ oznamovala Baruška s netajenou hořkostí a žalem. „Och, prosily jsme –“

„A Jan, Karel, Frantík taky, všichni,“ doplňovala Zuzka, myslíc své bratry, „ale nic platno. Když ten ortel teď přišel, běžely jsme zase na zámek, a na kanceláři, teď že by nás pustili, povídali, ale ať pantátovi domluvíme, aby prosil o milost.“

Deklamátor chmurně zakýval hlavou a zeptal se, kdy je pustí.

„Zítra.“

„A co hoši?“

„Těm jsme dnes vzkázaly, ti zítra tu nebudou, přijdou později, to pak zase půjdeme, s nimi.“

„A zítra já s vámi.“ A pojednou se optal, co jezovité.

„Ten páter Malobický, co pantátu už jednou dostal do vězení, jak nás v myslivně tenkrát přepad a knihy pobral, tenkrát poprvé, ten onehdy byl u pantáty ve vězení. Ale nepochodil. Co s pantátou mluvil a jednal, to nevíme, ale odešel prý od něho celý rozzlobený.“

„To nám zahradník pověděl,“ přidala Baruška, „ten se nás přece tak neštítí jako ostatní lidé.“

Celý večer, dlouho do noci seděli a mluvili skoro jen o nebohém odsouzeném. Deklamátor dověděl se od neteří podrobností o svém bratru, kterak byl zatčen, také o hajném udavači, že byl za udání odměněn, padesát tolarů že dostal, jak otce vyslýchali na kanceláři, ouřad, a také konzistoř, za tu že byl farář a ještě jeden páter z Hradce, ti že otce vyslýchali, všecky výslechy že byly dlouhé, každé slovíčko že napsali a pak že to všecko poslali do Prahy, tam že to měli kolik neděl.

„To si apelací přispíšila,“ podotkl chmurně deklamátor. „Jindy tak nespěchají.“

„A to, pane strejčku, nám taky zámecký zahradník po straně svěřil, co na zámku zaslechl, že pantáta nic nezapřel, že měl odvolat, prosit a slíbit, že teď už opravdu se dá na katolickou víru. Ale on ne –“

„On ne,“ opakoval deklamátor smutně, než i vážně s jistým uspokojením. „To už loni řekl, když u mne byl a přinesl Kralickou, abych ji schoval, víte o tom, to už tenkrát řekl, že tuze lituje, co udělal, že odvolal a odpřisáhl, že nemá proto pokoje. ‘ – A co hrabě,“ vzpomněl pojednou deklamátor. „Ten tu teď není, ani hraběnka, ale brzo prý už přijedou.“

„Teď jsou snad spokojeni,“ řekl deklamátor trpce i ostře. „A nejvíc asi ti liščí jezuviti. Takový trest, taková pokuta! To je ukrutné, katanské!“ –

Zámečtí, a kdož z městských šli nazejtří ráno kolem zámku, ohlíželi se po dcerách myslivce Svobody, stojících u zámeckých vrat. Zamlklé, zasmušilé, Baruška i pobledlá vzrušením, čekaly na pražského strýce, jenž se odebral k vrchnímu.

Mocný pán v dlouhé kadeřavé paruce, v tmavohnědém kabátě seděl v černém křesle u psacího stolu ve své kanceláři a chladně, přísně mluvil k deklamátoru Svobodovi, jenž přednesl snažnou prosbu, aby směl navštívit svého bratra, a teď tu stál přikrčeně před nejvyšším správcem šlikovského panství. Vrchní se nejprve vyptával prosebníka, co je, kde je, kdy přišel, pak rozkládal mu o hrozném činu odsouzeného; zvláště přísně vytýkal jeho zatvrzelost, až ukončil tím, že jemu, deklamátorovi, a dcerám myslivcovým dovolí a tímto dovoluje, aby se k bratrovi podívali, aby mu však domluvil, ať se obrátí, kaje a želí, tak jedině snad, že praví snad, by trest mohl mu býti zmírněn, ovšem jen zmírněn, teď že by už nemohlo být jako poprvé, kdy Jeho Milost hraběcí se slitovala nad ním i nad jeho rodinou, že ho nechal ve službě, začež myslivec se šeredně odvděčil. Trestán že bude a být musí, ale aby se kál a ďábelské pejchy ať nechá a zatvrzelosti, ano pejchy, jak praví, on, vrchní, tu pejchu a zatvrzelost že myslivec ukázal ještě teď ve vězení, když jej velebný pán, pan páter Malobický, z křesťanské lásky navštívil, z křesťanské lásky a milosrdenství, aby arrestatum potěšil a na pravou cestu přivedl, k svaté samospasitelné víře katolické, začež on, bratr myslivec, se pěkně odměnil, že slov velebného pána nechtěl ani poslechnout, ani s ním mluvit, že mu neodpovídal a neodpověděl, ale jako dub mlčel, on, takový hříšník a na samém pokraji hrobu.

Deklamátor, tiskna oběma rukama třírohý svůj klobouk na prsa, bledl i červenal, přešlapoval a ukláněl se, kdykoliv se domníval, že vrchní už skončí svou řeč. Když skutečně domluvil svůj přísný, nelítostný výklad, přisvědčil deklamátor rychle, ale také obojetně, že jistě, že bratrovi domluví, aby všecko jak náleží rozvážil. Hluboce se poklonil a vykročil. Vrchní pokynul písaři, aby šel s ním, písař pak na chodbě poslal mušketýra, aby zavolal dcery myslivcovy.

Smutný průvod dětí odsouzeného myslivce Svobody bral se nádvořím, chodbami k vězení. Před nimi kráčel strýc deklamátor hledě do země. Žádný z nich ve svém vzrušení nedbal, jak zámečtí se zastavují, jak si je s lačnou zvědavostí prohlížejí, jak si na ně, zvláště na deklamátora ukazují, ale každý z nich se zachvěl, když mušketýr, pojednou stanuv na šeré chodbě, zarazil klíč do velikého zámku a rachotivě otvíral.

Nízkými dveřmi vstoupili; deklamátor napřed, za ním Zuzka s Baruškou. Mušketýr zůstal venku, písař hned u dveří. V klenuté nevelké místnosti šero; zamřežované okénko bránilo světlu májového dne. Jen pruh přísvitu pronikal mříží a chvěl se na podlaze špinavých, vyšlapaných prken plných suků. Vězeň seděl na chudé posteli, stojící u stěny, maje hlavu pochýlenu. Rachot klíče, kroky a tlumené zavzlykání z šera u dveří vytrhly jej ze zadumání.

Dcery stanuly u něho a hlasitě zaplakaly, když jej zblízka spatřily, když viděly, jak se za ty měsíce ve vězení přepadl, jak zhubl, ve tváři požloutl, jak dlouhé jeho šedé vlasy do běla prokvetly. Poznal je, nejistě však hleděl na nevelkého muže v paruce, té chvíle v ramenou jakoby sraženého. Ale jak zaslechl jeho hlas, vztáhl, mile překvapen, k němu ruce, na nichž okovy zachrastily, a pohnutě zvolal:

„Jene, bratře! Tys přišel! A vy, děti, tak vás přece pustili! To teď, teprve teď, když – A co hoši? Vyhnali je, vědí-li už o mně – A ty, bratře, tys v Praze slyšel o tom orteli?“

„Ne, Tomáši, teprve tady, včera.“

„A k hošům jsme poslali,“ vpadla Zuzka přemáhajíc pláč, „jsou ještě na místě, přijdou taky.“

„Jsou ještě na místě,“ opakoval chmurně myslivec, „ale jak dlouho. Vyženou je jako vás.“ Upřel hluboko zapadlé oči na dcery. „Pořád jsem na vás vzpomínal, co jste zkusily –“

„Copak my; ale vy, pantáto,“ povzdechla Baruška sedajíc vedle něho na pelest.

„Já – Po lesích jsem chodil, teď v téhle kleci, nikoho nevidět a bez knížky,“ povzdechl myslivec. „Pojď, Zuzko, sedni taky vedle mne. S nikým nepromluvit, tolik neděl! Jen jeden přišel, a toho zase já nerad viděl. Ten jezovit z Jičína, Malobický,“ myslivec vzhlédl k deklamátoru, jenž stál proti němu. „Ten tu byl a byl by chodil dál. Že přišel vyzejskat mou duši k spasení, to řekl, a začal domlouvat a přemlouvat. Ale já mlčel, já ani slova na to, nic, ať řekl co chtěl, ať se ptal nebo hrozil, já mlčel, a tak odešel.“

„To jste právě chybil, to jste si ublížil,“ ozval se písař mezi dveřmi.

Zapomněli, že tu je. Teď, když se přihlásil, zmlkli na okamžik; až deklamátor začal, že byl u pana vrchního.

„Dovolil, abych tě, bratře, navštívil, ale s tou vejhradou, abych ti domluvil, abys si rozmyslil, že by ti v trestu polevili, kdybys –“

„Bratře, chceš-li, abych s tebou mluvil, mlč, o tom mlč,“ vpadl chmurně a prudce myslivec. „Víš, co jsem ti řekl v Praze, jen si vzpomeň, já lhářem nebudu.“

„Pantáto,“ s bázní ozvala se Baruška chvějícím se hlasem, „kdybyste –“

„Pantáto,“ zaprosila s ní Zuzka tiše plačící.

„Chcete-li mně taky domlouvat?“ Pohlédl na ně káravě. „Jste-li mé dcery, nemluvte o tom. Co ty neděle ve dne v noci jsem se napřemýšlel, a taky o tom, co mne čeká! Nejednou přišlo pokušení, ďábel našeptával, abych prosil, odvolal, a ještě včera, když mně rozsudek ohlásili, hrozně jsem se zalek a byl jsem jako třtina. Ale pánbůh se nade mnou smiloval, posilnil mne, přemoh jsem strach, už jsem odevzdaný do vůle boží. Hřešil jsem předtím a zapřel jsem svou víru, ale teď už ne, teď už ji zachovám a nedám si svědomí utlačit ani –“ Nedořekl. „S pomocí boží vydržím. A vy, děti a bratře –“

„Nechte kázání,“ rozkřikl se písař ode dveří, „jste-li sám beran, nenuťte ostatních. Už byste mohli jít,“ vyzýval tvrdě.

Myslivec, jako by neslyšel, pokračoval hledě na deklamátora:

„Tobě nemusím nic vykládat. Myslil jsem na tebe, jak ty, co v Praze, co dědictví po dědu –“

„O to se neboj,“ vpadl deklamátor, rozuměje, že bratr myslí Kralickou bibli, kterou do Prahy přinesl.

„A taky na to jsem myslil, netrpíš-li.“ Oči myslivcovy pohleděly tázavě i starostlivě na bratra.

„Nic, nic.“ Deklamátor se rychle k němu přiklonil a přišeptal: „Kalich nebyl u mne, když přišli mně knihy přehlížet. Byl už kolik neděl jinde.“

Myslivcovi to stačilo, neboť věděl, jak bratří v Praze chovají posvátnou nádobu, že každý nějaký čas, po střídě.

„Co ty šepty!“ rozkřikl se písař a postoupil ode dveří. „Už pojďte!“

„Ještě chvilku,“ žádal deklamátor.

„Chvilku na věčnost,“ připomenul písaři myslivec ne prosebně, nýbrž zasmušile, s výčitkou. „My se ještě uvidíme, milé děti,“ obrátil se k dcerám, „dá pánbůh, vás ke mně ještě pustí a bratry, pozdravujte je, ale s tebou, bratře,“ myslivec vstal, „se už neuvidím.“

Deklamátor přikročil rychle proti němu, až k němu, jako by nechtěl, aby myslivec postoupil dále, na světlejší místo.

„Zaplať ti pánbůh za všecko – a –“ myslivcovi se zachvěl temný hlas, „neopouštěj tady Barušku a Zuzanku, kdyby tvé pomoci potřebovaly. A budou –,“ zhluboka, teskně povzdechl. „Ať ostanou věrny, a všichni.“

„Všecko udělám, všecko,“ ujišťoval deklamátor chvějícím se hlasem, bledý, chvěje se. „A tebe posilni pánbůh a potěš, měj se statečně –“

„Spánembohem!“ Vězeň podával ruku, od níž, od pouta, visel dlouhý řetěz.

Deklamátor mrknuv po písaři, který stál dále v příšeří, hmátl mžikem pod kabát, chytl bratra, objal jej a přitom vtiskl mu do dlaně nehrubou, nevelkou knížku. Ale vtom náhlá mlha. Oči se mu zalily slzami. Slyšel zachřestění řetězu, pláč obou neteří a do toho, jak bratr mu přišeptal: „Ta mě potěší.“ Myslil knížku, kterou si mžikem schoval pod svou šedou mysliveckou kamizolu, teď už hrubě sešlou.

Když se deklamátoru v očích zase projasnilo, viděl, že bratr objímá dcery, které na něm visely plačíce. Písař se znovu hartusivě ozval. Ještě jednou stisknutí ruky, ještě jednou „spánembohem“, ještě pohled ode dveří k chudému loži, u něhož stál chvěje se vyhublý starý myslivec dlouhých bílých vlasů.

Dveře zapadly, klíč zarachotil, zámek zapadl; ticho v šerém vězení. Myslivec zmožen sklesl na lože; přestal se přemáhat, bolesti se bránit. Sepjal ruce, sepjaté přitiskl ku bradě. Ale jak s žalem i úzkost přišla, sáhl pod kamizolu a vytáhl knížku. Ohlédl se do okénka, ke dveřím, pak jakoby náhle osvěžen rychle vstal a postoupil dále na světlejší místo, aby si prohlédl bratrův dar. Nová, a přece známá knížka, Klejchův špalíček silně ztenčený a upravený. Index, celé kusy z hrubé, na sedm set stránek silné knihy, katechismus její, mnohé písně vytrženy, zbytek upraven knihařským uměním deklamátorovým v tenkou knížku měkkých desk.

Ale i tak byla myslivcovi, toužícímu po nábožném čtení, vzácným darem, světlem i chlebem. Byly v ní i vroucí „nábožné modlitby“ i „zpěvové duchovní“. Dychtivě si knížečku prohlížel, žádostivě obrátil titulní list; zrak uvázl na motech z bible:

„Vždycky se modlete a neoblevujte.“

A níže žalmistovo:

„Vzývej mne v den soužení; vytrhnu tě a ty mne budeš slavit –“

Obracel, nežli se dal do řádného, pobožného čtení, narychlo přehlížel modlitby, písně. Ach, samé milé, známé. Jak pěkně mu je bratr vybral, ty staré, jež s otcem, dědem doma tajně zpívávali, jež si pozanotoval v lesní samotě „na šancích“ pod duby, kdež se i modlíval. Tu, hle, také stará, Lutherova:

A tu také „píseň lidí pocestných“: Ve jménu Páně na cestu se dávám – A četl znovu: na cestu se dávám – Přestal, zamyslil se; cesta mu připadla, která mu nastává, daleká cesta, předaleká, na věčnost – Zahleděl se do prázdna, ale pak jako by hrůze myšlenek utíkal, útočiště, útěchu hledal, nachýlil se ke knížce, dal se do čtení. Zabral se do něho s hlubokou vroucností.