Temno

Pan starý Březina odešel z vinice za soumraku. Jeho paní odebrala se po jeho odchodu do svého pokoje a unavena návštěvami záhy ulehla. Jiřík byl té chvíle ve svém bytě. Chodíval také časně spat, než toho večera neměl na spaní ani pomyšlení. Stál u okna, vyhlížel ven k verandě, neukáže-li se tam Helenka. Chtěl ještě dnes vědět, proč ji P. Daniel odvolal od stolu; bylť tím velmi znepokojen. U okna čekal už drahnou chvíli, čím dále tím neklidněji. Pak vyšel ven, nahlédl do vedlejšího příbytku. Nespatřil nikoho. Dveře kuchyně na konci chodby byly zavřeny. Domníval se, že stará kuchařka šla již spat a Helenka že je ve své světničce. Opatrně obešel stavení, podívat se na její okno. Tma v něm. Nebylo možná, usuzoval, aby již Helenka spala. Ještě více znepokojen vrátil se do svého bytu. Jen se opět u okna postavil, kmitla se kolem něho. Někam chvátala. Okamžik váhal, pak vykročil rychle ven.

To již měsíc vyšel. Ztemnělá vinice zjasnila se jeho svitem. Na jejím stezníku, vyzářeném i přemřežovaném stíny rév po tyčích, nikdo. Ale pod dubem! V osvětleném místě padal na jeho mohutný kmen dlouhý stín. Helenka tam stála u lavičky. Jiříkovi zabušilo srdce. Jíti tam, být s ní – Zima jej chytila, chvěl se. Být s ní, zeptat se jí, zvědět ještě teď jistotu – Vykročil. Neviděl, jak se lekla, když ho zahlédla přicházet. Stanul před ní a nemohl hned promluvit A nemohl z ní očí spustit. Byla jako jiná v tom měsíčném světle, bledší, ale krásnější.

„Helenko,“ zavanulo k ní rozechvěně. „Vy tady –“

„Čekám na bratra,“ odpověděla, a také ne klidně.

„Myslil jsem, že nemáte pokoje, že se něco stalo. Pan páter vás zavolal. Něco vám říkal, snad vyčítal,“ ptal se rychle a prudčeji.

„Ne, to ne, ale měl výklad. Povídal, že jsem už dávno nebyla v kostele, tak abych zas slyšela pobožné slovo.“

„To!“ Jiřík si vydechl. „Jen o kostelu.“ Odmlčel se a na okamžik se na ni zahleděl. „Helenko,“ usmál se, „vy jste chodila k sv. Haštalu.“

„Chodila, na hrubou.“

„Každé neděle –“

Zarazila se nad tou otázkou. Ale Jiřík už odpovídal za ni, s úsměvem:

„Každé neděle ne, Helenko. Byl jsem tam taky a neviděl jsem vás.“

Sklopila hlavu, pak jako by si vzpomněla, řekla, temnějším však hlasem a nejistě, jednou že nebyla, to že šla s bratrem k Týnu. Neřekla do Týna, nemohla Jiříkovi tak zalhat; mluvila pravdu, a přece to těžko vyřkla, poněvadž to nebyla plná pravda, poněvadž zamlčela něco, nad čímž by se zhrozil a nač sama teď vzpomněla s leknutím.

„Já tam tenkrát čekal, na vás, Helenko –“ Pohled jeho šedomodrých očí, měkký a tichý, se zjasnil v tom vyznání i všechen jeho přibledlý, jemný obličej. „Čekal jsem na vás,“ opakoval, „a do Jezovitské zahrady jsem šel, Helenko, za vámi, a teď –“

Poslouchala to chvějíc se radostným návalem; než přemohla se.

„Pane Jiří, prosila jsem vás tam –“

„A teď –“

„Prosím zas.“

„Abych odešel! Tam jste se bála o mne. Teď se bojíte o sebe?“

Helenka se smutně usmála.

„A kdybyste se nemusila bát, posílala byste mne taky?“ ptal se naléhavěji a přistoupil blíž.

„Ne,“ odvětila bez rozmýšlení, srdečně a v pohledu plném něhy a oddanosti zazářila ta odpověď ještě vroucněji.

„Helenko,“ vzal ji za ruku, „tam jsem vás všude hledal a tady jsem vás našel.“

Stáli mlčky proti sobě vzrušeni a šťastni. Jejich stíny nehnutě spočívaly na vyzářeném kmeni starého dubu, v jehož koruně šoumal večerní vánek. Ten tu byl jediný hlas a tlukot jejich srdcí. Než jen na chvilečku. Za lusthauzem od malinového houští ozval se zpěv:

„Tomáš!“ lekla se Helenka a maně ustoupila. Obrátili se po hlase, jenž zpíval dál:

„Tomáše se bojíte?“ zeptal se Jiří s úsměvem, jako by nebylo možná. Byl překvapen, když Helenka náhle zasmušilá přisvědčila:

„Bojím.“ A dodala tiše, rozechvěně: „Prosím vás –“

„Tak dobrou noc. Nebojte se, Helenko, nikoho se nebojte.“

Podala mu ruku a on ji chytil za obě.

„Dobrou noc!“

Helenka štěstím opojená hleděla za ním, až zmizel. Pak sklesla na lavičku a zasmušile, jako odsouzená se obrátila v stranu, odkud vystoupil Tomáš.