Temno

Nad vinicemi ve svazích a v úpatí Žižkova rozléhalo se troubení. Prosté fanfáry tam hlaholily, oznamujíce, že konec díla. Zněly tam i níže na Špitálsku ve vinicích, které se tu ještě zachovaly; byloť jich tam mnoho vysekáno, když před devíti lety se zakládala nová silnice od Špitálské brány.

Slunce již zapadlo. Vinaři, kteří od časného rána osečkovali réví přes tyčky přerostlé nebo okopávali vinné keře, toho roku potřetí a naposled, ubírali se domů, většinou do blízkých vesnic. Kráčeli vinicemi jednotlivě i celými řadami; místem bylo vidět nad révím jen jejich hlavy a ramena, místem se v něm na okamžik tratili, až opět prokmitly zelenem jejich slaměné klobouky, osmahlé tváře, zabělaly se košile; tu tam zahořela červená kamizola, tu tam zableskla se lopata nebo motyka na rameni, až zhaslo vše a zůstala všude, ve svazích i v úpatích, jednolitá temná zeleň „vinného lesa“ bez odstínů.

Potůčky dělníků srážely se před viničnými vraty a brankami v hloučky, jež se tratily na cestě a stezkách ku Praze, do vesnic, k přívozu. Troubení ztichlo, vinice opuštěné; z nich čněly boudy s lisem, tu bělavé, zděné, tu tmavší, dřevěné, a sem tam lusthauz, většinou prostý, prkenný pod šindelovou střechou, nebo výstavnější jako Březinův, jenž vysoko na terase nejdéle se probělával v posledním světle hasnoucího dne. Na vinici Kantůrce, poslední z žižkovských, temněl ovocný sad na dole v úpatí, temnělo réví ve svahu i starý košatý buk, jenž byl mezník, nahoře v koutě vinice. Hradbu či plot měla na obou svých kratších stranách a na jedné delší, bočné, k severu. Na druhé, jižní, táhl se od dotčeného buku svahem dolů starý, sešlý příkop, dělící Kantůrku od sousední vinice. Prostřed Kantůrky ve svahu stála dřevěná bouda s lisem.

Vrata dole v hradbě zavřena, na sadě a výše po vinici ticho, nikde člověka. Jen u starého příkopu zarostlého travou a bejlím, nad nímž tu tam černal se šípkový rozlezlý keř, seděl mladý vinař pod jívovým houštím. Byl tu na stráži.

Viděl dolu k vratům a k sadu, viděl do sousední vinice a dobře také na boudu. Srpnový večer byl vlahý, bez větru. Ticho v réví, v křovinách i nahoře v starém buku.

U viničné boudy pod nevelkým přístřeškem černalo se několik prázdných sudů a koše a nůše na nich; jiné sudy vnitř boudy u hrubého dřevěného lisu, jakož i kádě, kadečky, kbelíky a džbery. Od vchodu nalevo přepažená nevelká komora s nízkými dveřmi. Náčiní i lis splývaly v hustém šeru; mělať všecka ta místnost jen dvě nevelká okna. A venku již pozdní večer, nebe zaklopené, bez hvězd a měsíce.

Dvířka komory se otevřela; zardělé světlo kahanu, jejž držel v ruce starý vinař, bez klobouku, bez kazajky, proskočilo prostornou boudou, po lisu a nádobách; zároveň zamíhaly se za nimi vysoké stíny a v koutech zhoustla černá tma. Vinař šedých vlasů postavil kahan na zem a odvalil dva prázdné sudy na sobě stojící. Úzká ulička se za nimi otevřela, vedoucí mezi ostatními sudy k lisu. Vinař vzav kahan, prosoukal se jí a zmizel za lisem; záhy se však vrátil, a ne sám. Žitavec, Jiří Vostrý se za ním protáhl. Bral se najisto, bez rozpaku a vešel do komory. Vtom zaklepal někdo na hlavní dveře. Vinař k nim rychle dokročil, tázaje se, kdo to.

„Skrytý semeno,“ ozval se temný hlas.

Vinař otevřel a do boudy vstoupil nevelký hubený muž v třírohém klobouku, za ním pak větší a hřmotnější v čepici, dle obleku „polní mistr“, ovčák. Vinař jim podal mlčky ruku a vedl je, zavřev opět dveře, do komory.

V nízké jizbě, na jejíchž stěnách leskly se skleněné násosky ve světle hořící louče zaražené do dřevěného černého svícnu a visely čerpy a nálevky, byla nevelká společnost: na lavici vinařova žena a její mladší syn, u stolu Vostrý a vinař ze sousední vinice. Příchozí, ten menší, švec z Libně, a ovčák, se všemi se pozdravili. Starý vinař sfouknuv kahan, postavil jej na jediné malé okno zabedněné okenicí.

„Ale, ale, tak vítám vás,“ začal Vostrý, „a pozdrav vás bůh, že jste přišli posilnit se slovem božím.“

„Čekám ještě bratra Rejsu a Řezníčka,“ připomenul starý vinař.

„Tak, ale, ale zatím nebudeme zahálet; začneme na vinici Páně.“ Vostrý sáhl do hluboké kapsy svého kabátu, vytáhl odtud nevelkou, ale dosti hrubou knížku v tmavé, hodně otřelé vazbě. „Pojďte, bratři, pojď, sestro, začneme ve jméno Páně,“ vyzýval. Ale jen knihu otevřel a začal čisti, zaklepal někdo třikrát na okenici velmi rychlým ťukotem. Všichni sebou škubli a upřeli oči k oknu, libeňský švec ulekaně vstal.

„To je Václav,“ hlásil starý vinař překvapen, „to něco je.“

Vtom opět zaklepání na okenici, zase trojí, ale prudší.

„Dvojí zaklepání,“ vyhrkl starý vinař, „to je zlé. Bratře,“ obrátil se k Vostrému, „hned pryč, musíš se zase schovat. Jdou na nás a jsou blízko. A ty, ženo, pootevři, kdyby tuhle bratři mohli snad ještě vyklouznout.“ Za té řeči rozsvítil kahan. Zatím Vostrý sklapl knihu, strčil ji do kapsy a podal všem ruku.

„Ale, ale, to je na mě, to mají mou šlopu.“ Mluvil rychle, ne však ustrašeně, ani ne rozčileně, nýbrž s jistým klidem a odhodláním. „Nesmějí mne dostat, už kvůli tobě ne,“ pohlédl na vinaře, „buďte s pánembohem a mějte se statečně!“ To řekl už u prahu, vycházeje za vinařem. Ten mu svítil a vedl jej opět průlinou mezi sudy za lis. Vostrý za ním zmizel. Vinař, nahnut a nastrkuje kahan co nejdále před se, ptal se tlumeně, ví-li, jak mu prve řekl.

„Vím, vím, jen se neboj!“ zašeptal hlas ze tmy. „Hůl už mám a brašnu taky, všecko, už jdi, spánembohem.“

Vinař zahradiv uličku oběma poodvalenými sudy, sfoukl světlo. Když se obrátil, byli hosté už ti tam. Vyskočili hlavními dveřmi, jež vinařka pootevřela; před nimi čekal její starší syn. Přiběhl varovat a teď zmizel s prchajícími v černu mezi keři hustého réví.

Jen tam zapadli, ozvaly se u boudy hlasy, začernaly se postavy šesti mužů, z nichž čtyři byli v pláštích. V čele P. Mateřovský, za ním dva z osmi asesorů perkmistrovského úřadu hor viničných, oba staroměstští, Václav Zatočil a Daniel Šut, jež k té noční pochůzce splašil Sameček, komorník, a tyto dva proto, aby neměl dlouhého shánění, neboť oba bydleli blízko sebe na Perštýně. Teď na vinici bral se za nimi s dvěma muži ozbrojenými šavlemi a holemi.

Sešli se po západu slunce u Špitálské brány; za soumraku dorazili do vinice vedle Kantůrky, kdež počkali, a pak postoupili až k hraničnému příkopu. Strážce skrytého v černu jívového houští nepostřehli, ani to, že jakmile je zhlédl a zaslechl jejich hlasy, odplazil se od keře až do réví. Tu se vymrštil a letěl přikrčen k boudě dát umluvené znamení.

Když komise tam dorazila, bylo kolem prázdno a ticho. Zahlédli jen proužek světla rudě žířící skulinou okenice.

„Postavte se, jak jsem řekl,“ poroučel tlumeně P. Mateřovský.

Sameček s oběma dráby rozestavili se kolem boudy, zatímco jejich velitel s oběma asesory postoupil ke dveřím, na něž zabušil. Ale nic, nikdo se neozval. Mateřovský zatloukl nanovo a zostra poroučel, aby otevřeli. Za dveřmi volné kroky, pak hlas vinařův, kdo to je.

„Ve jméno pana perkmistra, otevřete!“ poroučeli oba asesoři.

Vinař poslechl.

„Jdeme k vám,“ hlásil P. Mateřovský starci držícímu v ruce hořící kahan. „Zaveďte nás; ale dřív dveře zavřít.“

Vinař poslechl.

„Klíč teď zatím mně.“ P. Mateřovský vzal vinařovi klíč z ruky. „A teď k vám.“ Rozhlížejíce se šli za vinařem do jeho jizby.

Venku zůstal Sameček s oběma dráby. Nestáli pohromadě, nýbrž jeden od druhého na několik kroků, tak, aby všechnu prostoru kolem boudy měli na očích. Stáli v temnu; jen před Samečkem pruh třaslavého světla a s ním neklidné černé stíny. Vytáhlť lucernu, kterou dosud zakrýval pláštěm. Na jeho stanovišti světlo, zato v sousedství tím temněji, a za ním, jak se ohlédl po vinici, nahoře ve svahu i dole, všude zátopa černé, nekonečné tmy. Stál mlčky, nedbal toho, co si jeho společníci tlumeně povídají, a jen mrzutě pomýšlel, to že bude doba, než pan páter ty husity vyslechne a než všechno prohledá a proslídí –

P. Mateřovský začínal opravdu gruntovně. Rozhlédnuv se jizbou zkušeným svým bystrým zrakem, spustil ihned s důrazem, přísně:

„Novotný, mluvte pravdu, nic nezapírejte, není vám nic platno. U vás bývají kacířské schůzky a taky dnes.“

„Ráčejí tu schůzku vidět,“ odpovídal vinař klidně, zasmušile, „tadyhle je má žena a tu je můj syn.“

„Tak, a nikdo jiný tu není; a co ‚bratři‘, ‚sestry‘,“ P. Mateřovský vyrazil ta slova s posměškem i opovržením, „a což ten predikant, který sem do vinic se zas opovážil, vykonává tu lutrijánská kázání, posluhuje kacířskou večeří a utvrzuje vás tajné nevěrce.“

„O tom já nic nevím.“

„Novotný, mluvte pravdu,“ důrazně napomínal asesor Zatočil.

„Víte přec,“ přikládal Šut a ještě ostřeji i latinou, ač vinař jí nerozuměl, „že takové tajné schůzky se pro crimine contra statum pokládají a dle nejvyšších patentů se přísně trestají.“

„A že budete tak dlouho trápen a trýzněn,“ uhodil P. Mateřovský, „až povíte pravdu a přiznáte se.“

„Já si, páni, pomoct nemůžu.“ Vinař pokrčil rameny a pohnul dlaněmi. „Já nic nevím, všecko to pánubohu poroučím.“

„Nehřešte a nevolejte pánaboha v zatvrzelém zapírání. O vás dobře víme, jaký jste, že jste beran, že máte kacířské knihy.“

„Ráčejí se přesvědčit.“

„Člověče, buďte ještě opovážlivý! Mlčte!“ rozkřikl se P. Mateřovský podrážděn tou pevností, kterouž měl za smělý odpor; černé oči mu jen svítily. „Však my se přesvědčíme. A nejprve o tom predikantovi. Kde je!“

„Nevím o žádném.“

„Tak že tady u vás není?“

„Není prosím.“

P. Mateřovský vzal kahan a svítil jím pod postel, pod stůl, do všech koutů, rozhodil chudé postele. Když nic nenašel, poručil vinaři, sám drže hořící kahan, aby zapálil louč a svítil jim. Vyšli ven. V tmavé prostoře se vyjasnilo ostřeji nežli prve. Sudy, džbery, lis, všecko nádobí se plněji vynořilo ze tmy, takže bylo možná přehlédnout, jak vyplňují, a dost vysoko, všecku místnost.

„Tady nemůže být,“ prohodil Šut po německu.

„Všecko plno, ani koutku,“ přisvědčil také tak Zatočil. P. Mateřovský mlčel a jen slídivě se rozhlížel. Pojednou prudce vykročil k oběma sudům zakrývajícím uličku.

„Sdělejte ten sud!“ poručil vinaři.

Ten poslechl váhavě. P. Mateřovský se nahnul přes zbylý, spodní. V krevnatém jeho zardělém obličeji, v záři kahanu ještě zarudlejším, prosvitlo náhlou radostí. Rychle ustoupil a poroučel:

„Tenhle sud odval taky, sem ke dveřím.“

Vinař ještě volněji a jakoby s námahou odvaloval velký sud. Zatím P. Mateřovský tlumeně upozornil své společníky, tady že je ulička, tam že je skrýš. „A všimněte si, jak ten chlap zvolna dělá, jak se mu do toho nechce, – to je – No, bude-li to!“ rozkřikl se na vinaře.

Sud se zakutálel stranou, jezovita vstoupil do černé uličky a svítil do ní drže kahan nad hlavou. Pak se obrátil k vinaři a poručil mu, aby šel s loučí napřed. Vinař poslechl. P. Mateřovský kráčeje za ním pobízel ho:

„Nu, jen dál, jen dál. Co stojíš!“

Vinař se zalekl. Ale vtom se i páter zastavil překvapen. Venku se ozval výkřik, pak prudké hlasy.

Sameček tam první vykřikl. Jak stál mrzutě zamyšlen, nedbaje obou drábů, zaslechl pojednou, jako by u boudy blízko něho v temnu něco zašramotilo; ale hned to ztichlo. Na zemi však něco černého. Oba dráboyé opodál, každý na svém místě, tlumeně si povídali. Patrně nic nepostřehli. Sameček na ně nezavolal z opatrnosti; nevěřil svým očím. Snad se mýlí a ještě by se mu ti dva vysmáli. Přece však obrátil se po tom podezřelém místě a posvítil tam. V zardělém, kmitavém pruhu jeho lucerny zjevilo se z černa něco divného. Někdo tam ležel na břiše, plaze se od boudy. Vtom, jak chtěl Sameček rychle přistoupit a líp si posvítit, pozvedla ta plazící se postava hlavu. Sameček náhle pohleděl v pobledlou tvář v černých dlouhých vlasech. Upřela na něj ostře oči, ale jen okamžik. Než se vzpamatoval ze svého ustrnutí, než mohl vyrazit hlas, vymrštila se postava a skočila jako kočka. To zahlédl, i jak se rozpřáhla, a již zařinčelo a sypalo se sklo jeho lucerny; náhlá tma, světlo zhaslo. Sameček vykřikl. To divné zjevení mihlo se kolem jako černý stín a rozplynulo se v tmách.

Oba drábové přiskočili. Sameček stál jako omráčený, rozbitou lucernu u nohou. Vyděšen trhavě jim pověděl, co viděl, co se stalo, jak to na něj skočilo jako strašidlo, ukazoval, kudy zmizelo. Jeden z biřiců hnal se ke dveřím zavolat pány; Sameček za ním. Ale vtom už vycházel P. Mateřovský.

„To byl on!“ vykřikl, když uslyšel. „Za ním, hned za ním do vinice!“

„Jakpak v té tmě, velebný pane!“

„Vezměte světla, počkejte!“ Vrátil se do boudy, kdež stál starý vinař mezi dvěma asesory. P. Mateřovský zapomněl ve svém vzrušení na němčinu a po česku hlásil svým společníkům:

„Byl tu, je tu, ten predikant.“ Nevšiml si, že starý Novotný zamrkal očima a že se mu rty stáhly na mžik úsměvem. Zvolna se otočil, když se jezovita na něj obořil, ať přinese lucernu a louče. Rozsvítili v lucerně, kterou si vzal P. Mateřovský, zažehli louče. Těmi svítili si jako pochodněmi oba drábové a Sameček. Oba měšťané zůstali se starým vinařem a jeho rodinou v boudě, kterou zavřeli.

Černou vinicí kmitala se rudá světla, dole při sadě, prostředkem i nahoru do svahu k starému buku se jedno třaslavě neslo. Plamen lucerny kmital se v černém réví jako svatojanská muška; plápolavě svítily hořící louče. Jejich zář poletovala po vinných keřích, jež se rázem vyjasňovaly a hned zas utápěly se v černé tmě, jak stíhající chvátali dále. Louče hořely tu zvysoka, tu se skláněly, jak Sameček a biřici svítili dolů mezi keře. Chvílemi ozvaly se do nočního ticha jejich hlasy a volání Mateřovského; pak zase mrtvé ticho v černu vlažné noci.

Zatím pátrali asesoři viničného soudu v uličce, kterou před chvílí P. Mateřovský objevil. Na jejich rozkaz svítil jim vinař kahanem. Dostali se za lis, shledali tu nevelkou prostoru, koutek, a nic jiného. Prohlíželi vše kolem, i půdu, i prkennou stěnu, ke které byl v tom zákoutí přístup, neshledali však nic podezřelého. Vrátili se, usedli na sudy (vinař musil s nimi) a čekali. Zatočil zase na něj, že jistě o tom člověku věděl, že tu byl skrytý.

„Jak bych věděl,“ zapíral starý Novotný, „možná, že tu někdo byl, ale o tom jsem nic nevěděl a nevím. Ráčejí vědět, že všelijaká povětrná chasa, nehodní lidé se ve vinicích na noc skrývají, aby se právu ustranili –“

Šut na to prudce:

„Však vy to právo taky poznáte.“

Vinař se již neozval. Stál zasmušilý, napjatě naslouchal. Když dlouho čekali, vzal Zatočil od Šuta klíč, pootevřel, na práh vstoupil. Viděl světla kmitající se po vinici, zaslechl volání. Zavřel zas a vraceje se ohlásil, že ještě hledají. Za drahnou chvíli vykročil Šut před boudu a pozoroval, naslouchal. Od prahu oznamoval, že jedno světlo je u příkopu, druhé na sousední vinici –

Bylo pozdě na noc, když P. Mateřovský zabušil na dveře. Vešel se Samečkem a s oběma biřici. Těm louče dohořely a světlo v lucerně skomíralo. Všichni byli udýchaní, unavení; střevíce měli plné hlíny, Sameček také na kolenou i na rukou, neboť za té honby dvakráte klopýtl a upadl. P. Mateřovský hrozně se zamračil na vinaře a vykřikl:

„Ty šelmo! Ty to odstůněš, nepovíš-li!“

Staroch pokrčil rameny a odpověděl, že nic neví.

Jezovita prudce vstal ze sudu, na který unaveně sklesl a ostře poručil drábům: „Vezměte ho. Ale svázat, ať vám neuteče!“

Komise za chvíli odešla; spoutaný vinař kráčel před ní mezi oběma biřici. Vzadu, za pány, poslední, Sameček, zmořený, mrzutý, v duchu klnoucí.

Ve dveřích viničné boudy stála vinařka a její syn. Hleděli za průvodem ve tmě se ztrácejícím. Syn pochmurně mlčel, stará žena plakala.