Temno

Florián Mariánek si od konce září ani neoddechl; po všechen ten čas měl samé sháňky, všelijakou také pomoc i práci při okrašlování domů. Přitom, jak mu jinak nedalo, musil mít o všem vědomost, o tom, co se kde chystá, děje, o přípravách ke slavnosti, o výzdobě kostelů, paláců, o chystané iluminaci. Poslední den před samou slavností, to jest v sobotu dne 8. října toho roku 1729 pozdě odpoledne vracel se z Hradčan, kde byl obhlédnout všecku jejich dekoraci, jmenovitě velikou triumfální bránu před Švarcenberským palácem, okrasu arcibiskupského paláce, ohromný obraz namalovaný na průčelí Svatovítského kostela, na vítězné brány před ním, bohatě okrášlené alegorickými figurami, malbami a zlacenými nápisy. To, že byly latinské a německé, že ani jediný z nich český, netrklo Floriána Mariánka. Jako by se to samo sebou rozumělo, když teď německá řeč začínala mít všude přednost. On jen na ty brány hleděl a na ozdobnou kapli ze dřeva, z plátna vybudovanou, bohatě vymalovanou, po jejíchž stěnách větve palmové a vavřínové, lilie a růže a v čele obraz sv. , kanonizační bulu podávajícího, sochu sv. Václava, sochu Českého království, sochy dvanácte jeho krajů holdujících sv. Janu.

I do kostela se dostal a důkladně obhlédl jeho nádhernou výzdobu, nový baldachýn nad hlavním oltářem, stříbrem a zlatem krumplovaný, rudé hedvábné a damaškové koberce a čalouny po stěnách, jejich zrcadla, spoustu stříbrných lamp mezi pilíři ověšenými koberci a girlandami. Nejdéle postál u hrobu sv. Jana a vyšel pak jako zmámený tím bohatstvím, pestrotou barev, leskem zlata, stříbra a drahého kamení. Kráčel dolů Ostruhovou ulicí, zvolna, zastavuje se, ne však únavou, nýbrž pro spoustu lidí, nahoru dolů se valící. Na Vlašském plácku, nad nímž se vypínal ještě nedostavěný kostel sv. Mikuláše, nemohl dále pro množství kočárů a vozů, přijíždějících od Kamenného mostu. Ty nejpřednější nejely, nýbrž vlekly se a ještě co krok se zastavovaly; zadnější stály nekonečnou řadou.

Mariánek tlačil se, obcházel, až se dostal do Mostecké ulice, kdež povozy a kočáry malované, zrcadlové, karety stály ještě hustěji v proudech lidí, valících se i od mostu, i k mostu, k jeho věžím ozdobeným chvojí, alegoriemi, obrazy utopení sv. Jana i lampičkami a pochodněmi na zítřek uchystanými. Mariánek se prodral až na most, ne však daleko. Vpravo vlevo spousta lidí jako zeď, venkovanů v bílých i pestrých krojích, měšťanů, řemeslníků v parukách i bez nich. Most zatopen pestrými barvami zástupů, prostřed nichž dvě řady povozů a kočárů, mířících na Malou Stranu, na Staré Město, nemohoucí se skoro hnouti. Nad tou pestrou, hlučící směsí, nad níž trčely dlouhou řadou v živé směsi barev poutnické korouhve, bleskotaly v zářícím slunci zlacené emblémy na dřevěném chrámci vznášejícím se nad sochou nového svatého, plném maleb a zlacení, soch, obrazů, visutých lamp, s řadami svíček na oltáři bohatě zřízeném u nohou sochy. Do hluku a šumu tísnících se zástupů doráželo vykřikování předřikavačů, v to zpěv jejich zástupů i hlučná hudba, doprovázející poutnický zpěv.

Mariánek dral se a dral kupředu zrudlý, zpocený, stál však skoro pořád na jednom místě. Cítil horký dech sousedů; dýchali mu do týla, do tváří, strkali jej a šťouchali, jak se lokty probíjel, dopředu vzpínal, láli mu, pokřikovali na něj; zaslechl klení kočího a zlostné volání, že už hodinu jede tím mostem a ještě není u konce, ať se hýbají u všech čertů. Do toho na druhé straně u zábradlí, k němuž příboj náhlé tlačenice přirazil, jek a nářek A napravo kousek dál strkanice u dvou senfů, světle zeleného a malinové barvy, když jejich nosiči, pobízeni zoufalým voláním dam v nosítkách, chtěli si cestu proklestit.

Mariánek záhy seznal, že neprorazí, tudy že se přes most nedostane. Podnikl ústup, který byl také nesnadný; už se zlobil a v té zlosti si pomyslil, jak bude zítra o iluminaci, to že se most zboří, a co ten jeden most, že by ani tři nestačily. Udýchán, pokopán, s natrženým kabátem vyrazil konečně do postranní ulice, odkudž pospíchal k řece, k přívozu. Tam bylo volněji, ač ne tak volno jako jindy. Nikdy tu přívozem nejezdilo tolik lodí, člunů, lodiček a prámů jako dnes a včera. A všecky, ať malé, ať velké, všecky ozdobeny chvojím a všecky plny, plničky.

Slunce již chvíli zapadlo a již se soumračilo, když se Mariánek dostal na staroměstský břeh. Vtom zvysoka udeřil plný, kovový hlas; zvon se ozval, za ním druhý, třetí a všechny na Malé Straně, na Starém Městě, z Hradčan a jiné. Za chvíli vyzváněli po veškeré Praze, po všech kostelích, farních, klášterních a jiných. Na sto zvonů, a více jich, hlaholíc hlásilo zítřejší velikou slavnost. Vigilie se začaly.

Florián Mariánek mířil na Koňský trh ke svému stolu. Stmívalo se a po ulicích ještě živo, hlučno. V některých svítily nárožní svítilny, většina však měla jen záři linoucí se z oken a průjezdů hospod. Tam všude šum a ruch, veselost, muzika, tu harfa a housle, tam loutna nebo dudy nebo i „bandy“ poutnické. Mariánek potkával houfce venkovanů, znavené, ušlé, patrně nevědoucí, kam na nocleh, nebo bloudící. Ale viděl také jiné, již odpočívající na stupních státuí a kostelů, u sv. Mikuláše na Starém Městě, u sv. Havla, na sousedních podsíních a na podsíních Uhelného trhu. Všude tu jako tábor, plno uzlů a vaků, u nich poutníci a poutnice sedící, o zeď, o pilíře opřené.

Zmožen, hladov a ještě více žízniv došel Mariánek k Březinovu domu, vyzdobenému chvojím, břízkami, zelenými věnci, obrazem sv. Jana a v patře koberci a červeným suknem. Z průjezdu rozléval se proud záře; v klenuté šenkovně dost lojových svíček, než mraky kouře z dýmek kalily a dusily jejich mrkavé světlo. Všecka místnost plna domácími hosty i cizími. Ani místečka prázdného; jen privilegovaný stůl blíženců měl jediné a to čekalo na Mariánka. Žufnička v zarudlém a také vyrudlém dlouhém kabátě hrál na loutnu a zpíval, ale jeho nevalný tenor nemohl proniknout směs hlučných hovorů ode všech stolů se rozléhající.

Velké slovo měl divoký Jiří Kocourek, někdy student, kněžství kandidát, pak kantor a teď švec, jenž celé hospodě chlubivě připomínal, tak co, co, vědí-li, že to loni prorokoval, že letos bude kanonizací, a s těmi zázraky zrovna tak, jak to řekl, v Římě že to taky uznali, čtyři zázraky, zrovna jak on to tady povídal, čtyři zázraky, to že je moc, že jenom dvou je potřeba, jenom dvou, tak že se tomu učili, když byl v teologii, aby věděli, dvou, a tady byly čtyři!

Do toho pan Vencl, písař pivovarský, přiběhl s novinou, že ve Spálené ulici u trinitárů hrála na lešení muzika, čtyřicet muzikantů, a pojednou že lešení prask, prolomilo se, spadlo a s ním muzika, všech čtyřicet muzikantů že se válelo na hromadě, ale že žádnému se nic nestalo, jen paruky že si pomíchali, to že je div divoucí, učiněný zázrak –

Pak Mariánek měl slovo o své cestě, o svém utrpení, co viděl na Hradčanech, to že se nedá vypovědět, ta krása a nádhera, obzvláště u Sv. Víta, u hrobu sv. Jana, těch darů, co již došly, a co teprve jich ještě donesou, co tam už velikých obětních voskovic malovaných, vyzlacených, co stříbrných lamp a svícnů a stříbrných figur svatých, a jazyků zlatých a zlatých i stříbrných srdcí, jedno že je všechno diamanty posázeno, a ten baldachýn nad oltářem, samé krumplování, a figura sv. Jana že má na hlavě zlatou korunu, a jo, taky co kalichů darem dáno, také ten, vědí-li, co vzali těm husitům, když je přepadli u Vorlíčků, jak ten deklamátor zemských desk ten kalich držel a byl přitom šlakem poražen, tak ten kalich, z toho že dával pít ten arcikacíř Jan Hus, ten kalich, teď upravený a posvěcený, byl prezentýrován sv. Janu Nepomuckému.

Pak o zítřku mluvili, o velkém procesí ze Strahova k sv. Vítu, o zítřejší první iluminaci, že Praha, co stojí, neviděla takového osvětlení, jaké bude zítra, a nejen zítra, nýbrž po celý týden, každý den iluminací a každý den průvod, slavné procesí. Mariánek vytáhl z kapsy tištěnou vyhlášku arcibiskupovu, aby sobě a společnosti připomenul, jaký bude pořádek; četl, která procesí z kterých krajů účastní se kterého dne slavného průvodu.

„Medle Nepomuk napřed, vidíte, rodiště sv. Jana. Tady druhého dne, v pondělí, vidíte, první –“ a vypočítával dle vyhlášky: Plzeň s arciděkanem, Klatovy, Nepomuk, Ne-po-muk, Rokycany, Žebrák, Beroun, Rakovník a selský lid z okolí těch měst. „Jen si považte,“ položil vyhlášku na stůl, „doslechl jsem se, že z těchhle končin procesí budou mít přes sto korouhví, šedesát farářů je povede, jedenáct muzik jim bude hrát. To jest jen z jedné strany. A teď sesumírujte, co už jich tu je a co ještě přijdou z ostatních krajů, co tisíce tisíců se přivalí, co farářů a kněží s nimi, bože – Ale zítřejší slavnost, ta bude jako naše, pražská, a jistě bude nejkrásnější, a večer iluminací a muzika na šífech, tentokrát z obou stran mostu, tři sta muzikantů a zpěváků, a kanóny na Vyšehradě, v Brusce, na Petříně, a vojsko v parádě, naši Sikkingen dostali na zítřek nové uniformy, časně ráno pomašírují na Hradčany –“

„Kdyby člověk mohl s nimi,“ povzdechl Fileček. „Ale takhle, kdo se tam dostane, co z té slávy uvidíme.“ Mariánek neřekl nic a jen se obojetně usmíval; ale když vstali a strojili se na odchod, tentokráte mnohem později než jindy, přišeptal Filečkovi a přišeptal Samečkovi, chtějí-li tu slávu na Hradčanech vidět, aby přišli zítra po čtvrté ráno sem k Březinovým, aby tu čekali před domem, on že je zavede na Hradčany a že ten div divoucí uvidí, jistojistě, a dobře že uvidí, že jim za to ručí.

Noc na ten podzimní čas nadobyčej vlažná ztišila hlučnou Prahu. Světla všude pohasla, hospody zavřeny, ulice opuštěny, stupně však chrámové i podsíně plny poutníků noclehářů a plna jich křížová chodba minoritského kláštera u sv. Jakuba. Také před kostelem křižovníků a v sousedství u sv. Salvátora odpočívali a na Kamenném mostě plny jich chodníky z obou stran. Seděli opřeni o zábradlí, choulili se u svých uzlů, leželi nataženi, zmoženi spánkem, mužští, ženské. Pestré řady jich splývající jako dva obrovské záhony kvetoucího máku v kouzelném světle ouplňku.

Spali; ale tu tam ještě v některé skupině tlumený hovor, zachechtání, výsknutí mladého ženského hlasu a hned také zlostné kárání nějaké babky; mužský je okřikl, ticho, až všechen hlas umlkl. Ztemnělé sochy svatých nad spícími; dole hučivě šuměl splav.

Dlouho však nezněl do hlubokého ticha. Sotvaže začalo svítat, Praha se již budila. Tou ranní dobou kráčeli přes Kamenný most Florián Mariánek a za ním blíženci, Ignác Fileček a Filip Sameček, oba krčící se v jitřním chladu. Vyrazili proto tak časně, aby snáze se dostali nahoru na Pohořelec, kdež si Mariánek zamluvil u dobrého známého okno.

O něco později, po páté ranní, řinčela po Kamenném mostě vojenská hudba; za ní vykračoval si pluk svobodného pána ze Sikkingen, kterýž pluk tu v Praze již léta byl posádkou. Vojáci v třírohých kloboucích, v nových šosatých kabátech bělošedé barvy, v bílém řemení, těžké pušky na rameni, postupovali nahoru na Hrad; plukovní prapor, nesený v čele prvního bataillonu, bílý, s říšským orlem a monogramem C. VI. na jedné a s obrázkem Panny Marie na druhé straně, třepetal se v ranním větru a třepetaly se praporce ostatních dvou bataillonů, oba zelené, s devízou na jedné a se znakem Uherského a Českého království na druhé straně.

Za nimi třinácte městských kompanií v plné parádě a s nimi davy lidí, Pražanů, venkovanů, čím dále tím hustší a mocnější, řada panských povozů, nádherných kočárů. V jednom z nich baron Mladota ze Solopysk, pán na Skalce, a s ním manželka jeho a teta, slečna Polexina. Vezl je na Hradčany k Sv. Vítu, kdež měly zabezpečená místa; sám pak mířil na Strahov, kdež se mělo procesí seřadit.

Mohutný proud byl už za časného rána; pak už zátopa se valila Kamenným mostem na Malou Stranu, k přívozům, od přívozů na Malou Stranu a odtud všecko nahoru na Sión a na Hradčany. Floriánu Mariánkovi a blížencům bylo tou dobou již dobře. Sice již dlouho čekali a musili dále čekati, nicméně si libovali; ušli tlačenici a měli jistotu, že slavné procesí uvidí dobře a pohodlně. Seděli v nízké světnici u okna, povídali si, blíženci podávali šňupat, Fileček ze stříbrné tabatěrky s figurou Turka vyrytou na víčku, Sameček ze stříbrné tabatěrky s figurou nahé ženštiny, vyrytou vnitř na dně pod tabákem. Když Fileček posledně podával, divže mu tabatěrka nevypadla z ruky, jak se lekl. Zahřmělať rána z děla, druhá, třetí, až se nízká okna zatřásla. V to zvony se rozezvučely a vyzváněly zhluboka, slavnostně; v jejich hlas udeřil přes tu chvíli dělový výstřel, tu plněji, jasněji, z Petřína, tu temněji, od Brusky, z Vyšehradu.

„To už to začalo,“ Mariánek podíval se na své staré stříbrné hodinky, ctihodné velikosti, „pravda, začalo, půl osmé, už vycházejí ze Strahova.“

Od té chvíle nehnul se s blíženci od okna. Zatím jen slyšeli hlahol zvonů, bouchání děl a pak už také hudbu a vidě li dole řady městských vojáků z obou stran prostranství, postlaného zeleným puškvorcem, a za řadami tísnící se davy lidu. Hudba zněla jasněji, blížila se. Mariánek otevřel okno. Nebylo chladno, slunce zářilo. V napětí, v dychtivém očekávání vyhlížel s blíženci směrem ke Strahovu. Dlouho nečekali; průvod se ukázal, blížil se. V čele sám jediný kněz vysoké postavy v pluviálu s hořící svící v ruce jako vůdce.

„To je farář od sv. Martina!“ zvolal Mariánek, „hlele, ten napřed, ten to vede.“

Za farářem praporečníci, nesoucí prapory pražských měst, a za nimi sbor hudebníků v tmavých kabátech, v černých punčochách a v střevících. Hrajíce došli, hrajíce zacházeli; za nimi nekonečný průvod, mohutný proud plný barev, lesku zlatých port, dracounů a bohatého vyšívání, bleskotu křížů nad korouhvemi, prokvetlý řadami plaménků voskových svěc, jež nesli duchovní, nad nímž se rozléval hlahol zvonů a co chvíli bouchaly hřímavé výstřely děl.

V čele hned za hudebníky temné i bílé řady mnichů, trinitáři v bílých hábitech se škapulířem, s červenomodrým křížem na prsou, bílí cyriákové s červeným srdcem, serviti, pauláni, augustiniáni, františkáni, hyberňáci, minorité, dominikáni, v černých, hnědých, bílých hábitech s černými škapulíři, bílí premonstráti, každý svíčku v ruce, strakatina mnichů s tonzurami i lysohlavých, většinou oholených, ale také bradatých a jiných s věnečky vlasů kolem vyholených temen; mladí, starší i bělovlasí, ti bledých, asketických obličejů, ten onen nažloutlý, zapadlých očí, většina však červených tváří, ten zasmušilý, ten do země hledící, jiní veselých oček, mlsných rtů, hubení, tlustí s laloky a zášíjky, strakatina mnichů.

Za ní nový sbor hudebníků hlučně hrajících, za těmi magistráty pražských měst, primátoři, rychtáři, radní, „urození a stateční vladykové“, členové šestipanského úřadu a jiných, všichni ve velkých parukách, v slavnostových pláštích, většinou červených, planoucí pochodně v rukou. Tu začal Mariánek vykřikovat a jmenovat, tu že je, hele, primátor staroměstský pan Brandt a vedle rychtář Klouzal a za nimi, vidí-li, hle, pan Vejvoda s panem starým, mínil sládka Březinu, a tam na kraji pan Zahořanský. Také Sameček sebou škubl a vykřikl, když zahlédl svého představeného, perkmistra hor viničných Píseckého z Kranichsfeldu, postavou nevelkého, jehož drobný obličej ztrácel se v ohromné paruce.

Za magistráty učenost, vysoké učení, černě odění profesoři s bělostnými krajkovými šátky na krku, hodnostové, zlaté řetězy kolem hrdla, všichni ve velkých parukách až na ramena, až na záda. Mariánek volal na blížence, znají-li toho vysokého, to že je ten mazaný advokát a profesor Neumann, vědí-li, ten, jenž i excelencpána tajného radu hraběte Šporka dostal do arestu, do Černé věže. Vtom umlkl překvapen a vychyloval se tak jako Fileček a Sameček. Blížilať se ohromná korouhev z rudého damašku zlatem vyšívaná, s obrazem sv. Jana, čtrnáct stop široká, dvacet vysoká; jako rudý mrak bleskotající zlatými svity vznášela se nad pestrým proudem. Devět mužů ji neslo na třech žerdích, druhých devět kráčelo kolem na vystřídání.

Fileček povzdechoval „Jezus, Jezus“ to že je, ti že se pronesou, a štěstí že není vítr, jinak, při větru že by nebylo možná, kdepak, a i teď jaká tíže, aby se podívali, jak ti nosiči jsou červení, jak těžko jdou, jak se korouhev třese.

A již nová podívaná, nová hudba, té chvíle tichá, a za ní sbor zpěváků. Ten zpíval; za ním blížil se zástup alumnů prostovlasých, v bělostných rochetách, každý s hořící svíčkou v ruce. Průvod vpředu nějak vázl, alumnové se na chvilku zastavili. Mariánek mlčel, dychtivě však přehlížel jejich řady, jako by někoho hledal. Náhle sebou trhl a tlumeně volal:

„Podívejte se, hleďte, vidíte, tamhle v druhé řadě, ten poslední, znáte-li ho –“

„Kde, kde, kdo –“

„V druhé řadě, ten poslední, dívá se do země, no, Jiříček pana starého, Jiříček Březinův.“

„Ach, už vidím! Už vidím!“ zvolal Sameček a Fileček hned za ním, že taky, a povzdechl:

„Ach, chudáček, je nějak bledý.“

„To po té nemoci.“

„A nic se nerozhlíží.“

A konec. První řada alumnů se hnula, vykročila, ostatní za ní. Bílý mrak rochet zmizel a ti v okně hned zapomněli na Jiříka, na alumny, jak se blížil jiný zástup skvělejší barvami, třpytem zlatých port a krumplování na těžkých pluviálech. Pražští faráři přecházeli kolem okna a za nimi šest kněží nesoucích na nosítkách červeným suknem zastřených vyzdobenou sochu sv. Jana v životní velikosti.

Proud průvodu neměl konce a rozvíjel se čím dále tím pestřeji, leskleji, nádherněji, jak se v něm brali konzistorní radové, preláti Království českého, kanovníci, hradecký a litoměřický biskup, všichni v infulích, ve skvostných pluviálech, zlaté, blýsknavé kříže na zlatých řetězích na prsou, shluk vysokých infulí, bílých, brokátových na hlavách tváří většinou rumných a ducatých. Za nimi, nad nimi nejvýše infule primasa království, pražského arcibiskupa hraběte Kuenburka v nádherném pluviálu. Vznášel se, stařec osmdesátiletý, vetchý, bělovlasý, na nosítkách nesených služebníky pestře oděnými a premovanými. Seděl nahrben, drže v rukou relikviář z křišťálu a zlata, vyzdobený drahým kamením, chovající jazyk nového světce.

Mariánek i Fileček a Sameček pokřižovali se, mlčíce v obdivu a úctě; až pak se ozvali, když za arcibiskupem zjevil se skvělý zástup: královští místodržící, zemští vysocí úředníci, každý s voskovou planoucí pochodní v ruce, šlechta z celé české koruny, panstvo mladé i staré, všichni v drahých parukách grand in-folio, v aksamitových, hedvábných kabátech odstávajících šosů, tmavých i jasných barev, jež se na prsou ztrácely v nákladném vyšívání.

Přešlo i toto nádherné divadlo; za ním nové, poslední, těm třem u okna ne již tak vzácné, ač bylo pestré a rozmanité a ze všech nejmohutnější: bratrstva s hořícími svícemi, zástupy lidu pražského i venkovského. Korouhve různých barev nad nimi. Ze zástupů rozléhal se zpěv. Mariánek a blíženci vyčkali u okna až do konce; ještě i pak zůstali a hleděli za pestrým proudem, hrnoucím se k Hradčanskému náměstí a dál slavnostní branou před Švarcenberským palácem a slávobranami v Královském hradě do chrámu sv. Víta. Ještě když průvod zašel, rozléhal se k zářícímu nebi zpěv posledních zástupů, splývající s hlaholem zvonů a s houkáním děl. –

Mariánek s Filečkem a Samečkem se nedal za slavným průvodem. Věděli, že by se nedostali do kostela, ani ne do nádvoří. Mariánek připomenul, teď že snáze dojdou do města; kdyby čekali, až bude po kázáních, českém před kostelem, německém v kostele, až bude po slavné mši, to že by pozdě obědovali. Blíženci chutě přisvědčili a šli.

Když slavné bohoslužby skončeny, rozlévala se zátopa lidí z Hradu dolů; proudy se hrnuly k Zámeckým schodům, k Ostruhové ulici, Hradčanským náměstím. Čtyři jezovité, dostavše se z kostela, a ne snadno, zarazili opodál Zámeckých schodů, aby chvíli počkali, než největší tíseň pomine. P. Koniáš přivedl sem pod paždí bělovlasého P. Daniela; teď ho pustil a stál vedle něho s bratřími Mateřovskými. Dívali se na hlučný nával kolem se valící, dívali se přes nízkou zeď, jak proud šumí dole Ostruhovou ulicí. P. Koniáš zahleděl se dál na Prahu vyzářenou poledním sluncem, na její báně, kostely, věže, paláce, ke Kamennému mostu, na němž strakato, nejvíce bílo a červeno, od zástupů i od korouhví nad nimi, a nejpestřeji kolem chrámce nad sochou sv. Jana, kdež prošlehovaly pablesky zlacených andělů a emblémů. P. Daniel byl zamyšlen. Prve, když vycházeli z kostela, připomenul nahlas, že všecky nápisy na té dekoraci jsou jen latinské a německé, že tu ani slova českého, to že není jak se patří.

„Kdo by to tak vykládal,“ odbyl ho P. Mateřovský „pražský“. „Hlavní je oslava sv. Jana a ty nápisy jsou fortelné, co na tom, v jaké jsou řeči, a je to především pro panstvo a pro cizince.“ P. Daniel na to neodpověděl a netroufal si už říci, co mu tou odpovědí připadlo, aha, tak že české kázání venku před kostelem, na dvoře pro sprostný lid a německé v kostele pro panstvo, a ještě víc, co ho také hnětlo, že u nich, v řádu, v koleji bude na oslavu sv. Jana i theatrum, divadlo studenty provozované, jedno latinské, druhé německé, a žádné české, to že řeč sv. Vojtěcha, sv. Václava pěkně odbývají. Ale co, Pemáci, Pemáci –

P. Koniáš dotkl se jeho ruky.

„Podívejte se, jen pohleďte,“ oči mu zářily a chorobně bledá tvář zjasněla, „na to lidstvo, tady kolem a dole v ulicích, na mostě. A všecko teď pravověrný lid. Tři sta let to trvalo, rozvažte si, tři sta let! Husa spálili, ale duch toho slepejše strašil pořád. Teď už je přemožen. Ty zbytečky v horách nevydrží, budou jako sníh na slunci. Podívejte se,“ mávl rukou k mostu, „jak se tam tlačí k sv. Janu, a tady u jeho hrobu jsem viděl, jak líbali stupně a zábradlí oltáře, i plakat jsem je viděl, plakali zbožným pohnutím.“

P. Daniel vyjasniv pohled, přikyvoval usmívaje se a přisvědčoval:

„Tak, tak, bude zase jako za Karla IV. A Praha, Praha,“ přimhouřil oči a pohleděl dolů na město nádherně rozložené a vyzářené, „ta zas bude a už je civitas devotissima, civitas devotissima.“

„Až na toho Šporka hraběte a jeho frajmaury,“ uštípl P. Mateřovský „pražský“, „těm nesvítí pět hvězd sv. Jana Nepomuckého, ale tři blikavé hvězdičky jejich lóže.“

„A ty sfoukneme!“ P. Koniáš mávl prudce rukou jako na doraženou; P. Daniel, upíraje oči na Prahu, spokojeně si opakoval:

„Civitas devotissima.“

Noc po tom dni v Praze přejasná nádherným, velkolepým osvětlením. Všude samá zář od nejzazších konců, od hradeb, od Vyšehradu a výšiny Nového Města dolů k řece, na mostě, na vodě, za vodou a zase svahy vzhůru na Strahov, na Hradčanech, v Královském hradě i na chrámu sv. Víta, všude spousta světel v oknech i venku, i na věžích, barevné svítilny, lampy, průsvitné obrazy, smolné ohně a zář voskových pochodní. V té záplavě světla nekonečné proudy lidstva, hluk a šum i veselá hudba na prostranstvích.

Fiala, soustružník, nevyšel se podívat. Zavřel se ve světnici za svým krámem v přízemí šerého domu v Železné ulici a četl ve staré knize, jež mu zůstala dědictvím z uklizených knih nebožtíka Jana Svobody, deklamátora zemských desk. Bylo to Severinovo vydání díla Petra z Mladenovic, Spis o utrpení mistra Jana Husa. Fiala nechtěl té slávy venku vidět, chtěl zapomenout; četl pobožně, ale pak pojednou i do jeho tichého zákoutí vrazil ohlas řinčivé hudby a mocného hluku. V ten okamžik si vzpomněl na ubohého deklamátora, co by říkal, kdyby se byl toho dožil. Nezůstal by, byl by vyšel ze země. A co zbývá. Fiala povzdechl. „Vyhráli, ti černí vyhráli,“ pomyslil, „udeřili námi o zem. Co zbývá –“

Paní Březinová si včera vzpomněla, že z jejich vinice, od lusthauzu bude překrásná podívaná na slavnou iluminaci. Pan starý přisvědčil a pobídl, aby se šli podívat, že uvidí osvětlení vcelku, a když bude ještě každého dne po celý týden, že si je mohou zase v městě prohlédnout, on sám že by také šel, ale dnes že nemůže, proto však aby se na vinici vydali. Paní stará vyzvala Jiřího, jenž i jako teolog bydlel doma, pozvala svého bratra; paní obrstvachtmistrová Richtrová, zaslechnuvši o té výpravě, pozvala se sama.

Zajeli tedy na vinici, a když nastal večer, stáli na verandě před lusthauzem, odkudž byl širý rozhled na Prahu. Teď místo ní pohádka, zázrak. Umlkli obdivem, úžasem, když uviděli moře světel, řady ozářených oken, ulic, ozářené brány, věže, svítící veliké transparenty na nich, když uvázl jejich pohled na velkolepém pozadí, na osvětleném Strahově, klášteře, kostele i věžích, na královském hradě, na kostele sv. Víta a jeho věži. Tam všude spousta světel v oknech, venku na římsách, na střechách tisíce planoucích voskových pochodní. Jejich světla mihotala se a třepetala nad Hradem, na kostele až po hřeben jeho střechy, na věži, z níž do daleka zářily veliké průsvitné obrazy. Nerozeznali jich, ale slyšeli už předtím, že tam budou obrazy svatých zemských patronů. Hrad a chrám sv. Víta s věží velebně se pnoucí, nesčetnými světly jako osypané, to vše jako vidění, jako něco vykouzleného, nejúchvatnější z úchvatného pohledu na zářící Prahu, nad níž zardělá záplava vysoko vystupovala a rozlévala se po nočním nebi.

První nabyla hlasu paní Zuzana Richtrová; začala vykřikovat, ach světe, ne, tohle, to že jakživa neviděla a nebožtík Kristián taky ne, ani když byli ve Vídni. Začala sebou potrhávat, když večerní vítr přivál k nim od města tlumený ohlas hudby, a vzpomínat, ach teď na mostě, a na řece, to že je krása, tři sta muzikantů a zpěváků na šífech, z obou stran mostu, jedni že přestanou, druzí začnou, tam že ono je, no, pan Hubátius že jim zítra poví, to že zas přinese noviny, čtverák –

Jiří v obleku alumna, v tmavomodrém taláru přepásaném šerpou a v plášti s červeným límcem, stál v pozadí a mlčel. Vzácná, kouzelná podívaná strhla i jeho pozornost. Díval se, díval, ale pak mu myšlenky utíkaly. Před tím nádherným divadlem vzpomněl si na tiché letní podvečery, jak tu a pod dubem sedali, Helenka s nimi, jak se dívali na zrůžovělou Prahu, jak to bylo krásné. Maně se ohlédl; všude tma, smutno, prázdno –

Když se pak z vinice vraceli, když stoupali stezkou dolů, kráčel Jiří poslední, sám a zůstával pozadu. Společnost už docházela ku bráně; nedbal, ani jí neviděl. Stanul, zahleděl se nalevo do hustého, setmělého réví. Ani lístek se nehnul, ale bolestné zavzlyknutí se mu tam ozvalo, Helenčino zavzlyknutí.

Srdce ho prudčeji zabolelo.