Temno

Luka po šíru daleku na jih od Meziříčí a na sever k Rohenicům zatemnila se nocí. Kde za dne svítila oslnivými pablesky kovově třpytná hladina hluboké tůně, tam vyhaslo, slepo v černu rákosí a sítin. Houštiny po březích říčky i v jejím oblouku ztemněly; nad nimi jako nad shlukem stanů táborových vztyčené štandáry mladých topolů až po korunku osekaných. Skupiny stromů u řeky i stará doubrava za ní rozlehly se v masu obrovitých siluet měkkých obrysů.

Do těchto zčernalých luk brali se z různých stran jako stíny mužové a ženy. Vycházeli z Meziříčí za humny ze statků i chalup, brali se jednotlivě nebo po dvou po třech. Jiní docházeli z rohenické a slavětínské strany, od Královy Lhoty, z Bohuslavic i z Pohoře. Z těchto sousedních i vzdálenějších vesnic putovali polem, chodníky, po mezích vlhkých rosou, mezi lány hustého obilí, kolem pustých ouhorů i opuštěnými ouvozy, v jejichž březích černaly se trnkové houště nebo osamělá planá hruška. Šli bez hlasu, chvílemi se tratili v oupadech, pojednou se zase vynořovali a kráčeli vyšším chodníkem, stín za stínem, až náhle mizeli v lukách, jako by utonuli v černém, mlčícím jezeru.

Také Tomáš s Helenkou vyšli té noci do luk. Brali se kus za strýcem Klancem. Kráčel se ždáreckým Urbanem a Janem Jiráskovým, jehož bílý šerkový kabát jim naznačoval cestu v hustém šeru. Helenka kráčela jako u vidění. Z babiččiny sedničky vyšla v hlubokém dojmu. Ještě se v ní chvěl a již se brala do nového vzrušení. Už noční cesta sama napínala mysl.

Před nimi tmavá, nekonečná luka, vpravo, na východ, obzorem pásmo Orlických hor v zamžení par, v němž se tratily Dešenský kopec i Marušin kámen a ostatní hory a splývaly v hradbu ohromného stínu. Nad širou, černou rovinou vysoké nebe a po něm v tichém jiskření hvězd bělavá oblaka nehnutá. Do vlažného vzduchu červnové noci stoupal chlad z orosených luk; pojednou zavanula odněkud, z kusu již posečeného, kořenná, těžká vůně schnoucího sena.

A ticho, veliké ticho nade vším od hor po šíru daleku. Jen chvílemi udeřil do něho z odlehlých rákosin, z močálu vrbami porostlého chraptivý, ostrý hlas vodního chřástala.

Znenadání vynořily se dál nalevo na jiném chodníku jiné tři postavy, dva muži a žena v plachetce. Zastavily se s Klancem a jeho druhy, pak kráčely s nimi společně dál. Tomáš, kterého tajemná ta pouť vábila i zjařovala, hádal, kdo to asi. Helenka však se mu neozvala. V svém napětí a v dychtivém očekávání, v němž chvěla se i tichá bázeň, ani nevěděla, že mlčí. Dopředu upírala zrak, kam jdou, kde již dojdou, kde to shromáždění. A bude-li tam otec, bude-li možná, aby přišel. Kdyby ho stihli, kdyby správce – A slečna, slečna! A pan regent! Co by bylo –

„Pozor, Helenko!“ zvolal Tomáš. „Podej mně ruku.“ Dostaliť se do chrastin, do husté porostliny na stezník mokřinou. Než nedala se vésti; teprve až pak, když se jim nad hlavami zavřelo husté černo pod korunami starých olší, u lávky přes říčku, kdež na ně čekal strýc s ostatními. Nad nimi tma, pod lávkou černo; v něm tiché hrčení vody.

Když překročili lávku a vyrazili ze stromoví zase na volno, začernala se před nimi za loukou doubrava na nevalném chlumku. Tam byl konec jejich pouti. Tomáš si všiml, že stranou doubravy stál nějaký mužský, druhý pak ještě dále v lukách a vpravo ještě jeden. Stáli nehybně, jako by na někoho čekali. Zeptal se na ně.

„To jsou varty, hlídají,“ vysvětlil strýc.

U doubravy však ani člověka; jako by tam nikoho nebylo. A doubrava sama všecka černá, bez světýlka. Ale když vkročili pod její hustý kryt, zahlédli mužské i ženy prosmykující se jako černé stíny mezi kmeny z různých stran jednotlivě nebo v skupinách, všichni směrem do středu starého háje. Pak už také zablesklo světlo spletí černých haluzí.

Hořelo v dřevěné svítilně zavěšené na haluzi svalovitého dubu. Druhá lucerna s planoucí svíčkou lojovou stála na zemi stranou dubu mezi vyvstalými, křivolakými kořeny. U ní veliký korbel a košík bílou plachetkou zakrytý. Třeslavá zář luceren míhala se po kmenech starých stromů i po paloučku jimi obklopeném.

Poblíže té visuté svítilny stál kazatel Moc v tmavém plášti a kantor Tauc s několika sedláky v tmavých dlouhých kabátech i v bělavých šerkách, s širokými klobouky na hlavách. Mezi nimi Meziříčtí, které Tomáš dobře znal, Hubáček, Kolčar a Vaněček, všichni tři statní sedláci nejlepších let. Z přespolních ukázal Helence na bělovlasého Piksu Jakuba z Rohenic a na vysokého, hubeného Matěje Kupku slavětínského, nápadného dlouhým krkem. Tomáš tyto dva také dobře znal.

Na ostatní se přeptával a uslyšel, že ten zavalitý je Vilímek z Královy Lhoty a ten velký vedle něho, v šedivém kabátě, černých dlouhých vlasů, že je slavětínský mlynář, že mluví s Němečkem z Šestovic (ten byl nevelký), a ten hned u nich že je také ze Slavětína, Jakl, on, Mikuláš. Dle jména znal skoro všecky z vypravování otcových a u strýce, věděl, že jsou bratři zvláště horliví a zvláště vážení.

Ostatní kupili se kolem neveliké té prostory a již se dělili: na jedné straně muži, sedláci, chalupníci, na druhé ženy ve svátečním obleku v kabátkách nebo jen v kordulkách, vdané i svobodné, v bílých prostých čepcích, v plachetkách, nebo prostovlasé s pentlíkem nad čelem, pletence po zádech.

K té skupině předních u kazatele zavedl Klanc oba horáky, Jiráska s Urbanem, jenž řečně se hlásil k Mocovi a živě ho vítal.

Helenka stojíc mezi ženami pozorovala tuto skupinu i ostatní shromáždění tak tajemné v šeru háje i v míhavých, mdlých prosvitech svítilen. I otce vyhlížela, není-li mezi muži. Pak znenadání ho spatřila naproti přes trávník. Právě došel hrubě chvátaje, jak bylo zřejmo na zardělé, zpocené tváři a zrychleném dechu. Kazatel a ti kolem rádi jej uviděli, živě ho vítali.

Šum hovorů mezi stromy náhle ztichl, když mužové u dubu smeknuvše ustoupili mezi ostatní. Jen kazatel tam zůstal a s ním kantor Tauc. Moc sňal plášť a položil jej pod strom. Bez paruky, v černém sousedském kabátě, v černých punčochách s agendou v ruce stanul tváří v tvář shromážděným. Mužští smekli. Kantor zanotoval „Zpívejme my nyní –“a všichni, i kazatel, zpívali s ním. Světlo mohli v doubravě utajit, zpěv však celého houfu plným hlasem zpívaný byl by pronikl z háje ven a zalehl nočním, hlubokým tichem daleko do luk a do polí. Proto všichni tlumili své hlasy.

Helenka měla tak jako Tomáš kancionálek s sebou, než v tom hlubokém šeru nemohla ho vytáhnout z kapsy, třebaže i v sousedství, v zástupu zaplanula třetí lucerna. A také ho nepotřebovala; umělať tu píseň zpaměti. Dosud jí nikdá neslyšela ve sboru. Teď ji zpívali osmahlí muži, mladí i staří šedivci, sestry vrásčitých i hladkých, svěžích lící. Zpěv ten dojímal i v tom přidušení hlasů i tím, kde zněl, jak se tlumeně nesl pod černým krytem rozložitých korun a zanikal mezi starými kmeny plnými žluté plísně v třeslavé červené záři luceren a dál se tratícími v hlubokém temnu.

Když píseň utichla, zaznělo od dubu do ticha kazatelovo pozdravení shromážděným; pak začal zvučným, jímavým hlasem promlouvati:

„I nasázel Abrahám stromoví v Bersabé a vzýval tam jméno Hospodina, boha silného, věčného. Také my, bratři a sestry, sešli jsme se pod stromy, pod těmito duby jako v skrejši, abychom vzývali pánaboha svého podle víry předků svých, neb mocní tohoto světa vzali nám naše modlitebny a vy musíte chodit do papežských kostelů a jejich kněží poslouchat, obrazy a figury a všelijaké tatrmany rukou lidskou udělané vzývat, klanět se starým i novým svatým, což všechno je proti čisté pravdě Písma svatého.

Jsme drobty, ode všech utiskaní; ale Kristus Pán o nich poručil, aby nebyly zkaženy, ale zachovány.“

Myslivec Machovec nestál, jako v oujezdském kostele stával, s hlavou sehnutou, oči do země, aby mu do nich nebylo vidět; nebyl jako kamenný sloup, jak o něm správce Čermák zlostně řekl. Srdce myslivcovo teď všecko otevřeno kazatelově řeči. Zpočátku se jednou dvakrát ohlédl po svých dětech, ale pak už očí svých od kazatele neodvrátil. Než pojednou je sklopil na okamžik, když slyšel:

„Z donucení jste služebníci hříchu, z donucení vyznáváte ústy jinak, než srdcem věříte, a způsobem pokrytským jste živi.“

Hleděl na kazatele upřeně, s výrazem úzkostného napětí v tváři, jako by očekával rozsudek.

„Nemůžete být a nejste v svém svědomí upokojeni,“ rozbíral kazatel, „poněvadž, jak Kristus Pán praviti ráčil u sv. Matouše, ‚kdož by pak mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před otcem svým, kterýž jest v nebesích‘.“

Myslivec tajně, zhluboka povzdechl.

„A poněvadž sluší více boha poslouchati než lidí,“ mluvil kazatel, „máme i ústy vyznati, jak srdcem věříme, jak bůh přikázal v Knize Jozue: Ať neodchází kniha zákona toho od úst tvých, ale přemyšlovati budeš o něm dnem i nocí.“

Ta slova žehla. Myslivcovo svědomí ozvalo se slovy kazatelovými. Často mu vyčítalo zrovna toto, zrovna tím se znepokojoval, zrovna o tom často uvažoval v lesní samotě i doma v bezesných nocích, kdy bodalo ho v nitru, ať se rozhodne, že se musí rozhodnout. Tady všecky ty výčitky a domluvy, všecko svědomí nabylo zvuku, tady to slyšel nahlas.

Helenka za té řeči přes tu chvíli vzhlédla po otci, kdy to ono slovo kazatelovo ostřeji se doteklo i uhodilo. Všimla si, jak otci se mění tvář, jak se jí překmitují chmury, jak sebou trhl a maně si dvakrát prudce hrábl do vlasů, když kazatel uváděl, že tu tam bratři to poznali, a uváděl jich jména i osad jejich, že nechali toho obojetnictví, že se vytrhli z toho zajetí babylónského a vydali se do země zaslíbené, za hranice, kdež svobodně vyznávají víru svých předků. Helenka se lekla toho vyzvání i zřejmého otcova pohnutí.

A slyšela dál, jak kazatel napomínal, aby všichni zůstali věrni víře svých předků v těchto dobách protivenství, kdy se vyplnilo, co Písmo dí, že Hospodin vodit je bude mezi národy a prožene je pod hůl, jak vyzýval, aby se posilovali příklady těch, kteří pro víru statky i hrdlo vážili, aby se utěšovali svatým čtením a zpíváním pobožných písní a teď aby se posílili a utěšili nejmocnější posilou, večeří Páně.

I byla k ní příprava. Moc předříkával hlasitě vyznání hříchů a prosbu za odpuštění a tuto modlitbu říkalo všecko shromáždění šeptem za kazatelem. Pak proslovil obřadné otázky o lítosti a všechen houf odpovídal na ně hromadně. Po veřejném rozhřešení všech přijímání podobojí.

Kantor Tauc stal se té chvíle pomocníkem kazatelovým. Podával mu z košíka chléb už na rybičky nakrájený. Moc jej požehnal, jakož i víno, jež Tauc mu lil z korbele do kalicha. Muži i ženy přistupovali blíže k dubu. Kazatel lámal chléb a podával z patény do ruky každému z „hodovníků“; Tauc pak jda za ním s kalichem nachyloval jej k jejich rtům.

Helenka zahlédla Tomáše, jak se přibočil k otci a přistoupil s ním ku přijímání, zahlédla i otcovu zkroušenou tvář – Vtom jí zmizel i bratr a sama se ocitla s nejbližšími sestrami v řadě vpřed, aby přijímala. V ten okamžik jí zase zatanuly třesoucí se ruce babiččiny, vrásčitá její tvář, lesklá slzami – Ji samu zamrazilo a zachvěla se, když kazatel podal jí požehnaný chléb. A když vtom se jí pod očima zaleskl kalich, cítila, že zbledla.

Pak padla na kolena jako všichni na poděkování pánubohu. Zbožný tlumený zpěv opět zazněl a nesl se míhavou, jako zamženou, červenavou září chudých světel i ostrými stíny poletujícími po sloupoví drsných kmenů výš do černé klenby tichých, nehnutých korun.

Helenka nezpívala; nemohla pohnutím. Ale bylo jí blaze; pokrm a nápoj těla stal se jí pokrmem a nápojem duše. Všeliká tíha z ní spadla; cítila ulehčení, rozjasnění i přilnutí ke všem tu s ní klečícím. Byla s nimi jedna duše a zbožnou, vroucnou jejich píseň zpívala v svém srdci.