Temno

Ale když se pak jaro otvíralo, přestalo tajemství paní Březinové býti tajemstvím. Florián Mariánek jeden z prvních je vystihl pohledem a svěřil je v březnu měsíci jednou večer náramně důvěrně stolu blíženců s významným úsměvem a mžikaje očima. Přitom také upozornil svůj zalíbený stůl, aby si povšimli pana starého, jak radostí a spokojeností jen září a že mu teď už nic neschází nežli „fon“, když paní manželka je rodem fon, tak aby synek, a jistě že to bude synek, měl také fon, a to že pan starý také pořídí.

Pak už i po nákladnickém domě mezi čeledí a chasou pošuškávali vážně i s úsměvy o vráně a křtinách, o princi nebo princezně. Jen Jiřík neměl o nastávající události dosud ani tušení. V ten čas, kdy zima přecházela, nebyl zdráv. Útlý jeho organismus snášel tentokrát nesnadno dny plískanic, mlh a sychravých větrů. Babička, paní Lerchová, starostně jej pozorovala, zvláště když i za pohody prvního jara se nějak tratil. Napomínala jej, radila mu za každé návštěvy, až jej to již unavovalo. Byl by proto rád polevil a řidčeji přicházel, ale nedokázal toho kvůli Helence.

Od toho podvečera, co s ní kráčel Jezovitskou zahradou, nepromluvil za celý ten čas s ní samotnou. Jen ji vídal za svých návštěv, a ještě ne pokaždé. Ale jen když ji alespoň spatřil, když se mu jen kmitla, bylo mu jasněji. Nespokojen však a smuten se vracíval, když se jí nedočkal, když do pokoje ani nevstoupila, jsouc paní Lerchovou jinde zaměstnána. Začátkem května jednou odpoledne vypravil se k babičce, ačkoliv mu bylo hrubě nevolno. Zima, horko jej obcházely; náhlá však touha uvidět dnes Helenku byla mocnější. Cestou si maloval, kdyby ji tak zastal samotnu, kdyby s ní samotnou mohl promluvit. A když docházel, zabušilo mu srdce dychtivostí i nejistotou. Ale v pokoji zastal jen babičku a ta hned začala o jeho zdraví, a že neposlouchá, že se nešetří, takhle že nebude moci s ní do Hájku na pouť –

„Včera jsem si na ni vzpomněla, že by teď bylo pěkně tam zajet, a povídám tomu děvčeti,“ mínila Helenku. Nedořekla, jak si pojednou vzpomněla.

„Tys taky slyšel o její bábě,“ zvolala.

„Že se s ní ani rozloučit nesměla, slyšel,“ přisvědčil čileji Jiřík.

„Už se s ní nerozloučí, nikdá.“

Jiřík sebou trhl.

„Umřela.“

„Umřela! A co, jak jste se dověděli?“

„Přijel zase ten žid a ten tu novinu Heleně přinesl.“

Jiřík hleděl okamžik před se, aby přemohl své překvapení; pak se optal, co Helenka.

„Hrozně, to jsem neviděla.“

„Kdy přišla ta zpráva?“

„Dnes dopoledne. Ale po funuse je už dávno, už asi tři neděle. A jak s tím Hájkem, Jiříku, na pouť –“

Neměl chuti o ní poslouchat a mluvit, myslil jen na Helenku. Za chvilku vstal, věda, že se jí nedočká. Když vyšel na síň, zahleděl se po dveřích její komůrky. Nehnuly se a ticho za nimi. Na schodech ji také nepotkal. A přece ještě nevykročil rovnou z průjezdu na ulici. Chodba na zahrádku vedoucí jej zvábila. Kdyby snad – A nezklamal se.

Helenka seděla, kropicí konev u nohou, pod javorem, jehož koruna mladě zelená nesla se do patra blízko k oknu malého sklípku. V svém trudném zamyšlení nezaslechla, že někdo vešel. Až když blízko ní ozvaly se kroky v písku, kvapně povstala. Jiřík, ubledlý, chvěje se, podal jí ruku. „Helenko, potěš vás pánbůh ve vašem zármutku.“ Nemohla promluvit a oči se jí zalily slzami. Nežli se rozplynuly a skanuly, stála zase sama. Ale Jiříkův hlas jí ještě zněl. Ztišil v ten okamžik bolest a dojal ji blaživým pohnutím.

Nazejtří večer oznamoval s vážnou tváří Florián Mariánek stolu blíženců, že filozof pana starého, pan Jiřík, ulehl. Včera navečer že přišel od babičky nějak obklíčený, že paní stará hned poznala, že mu není dobře. Musil do postele; v noci mu bylo hůř a dnes časně ráno že poslali pro pana doktora Globice; přišel hned a navečer že tu byl zas, že to něco vážného, dle všeho horečka, a on, Mariánek, že musil k staré paní u Pražáků, oznámit jí to, paní stará že se tuze lekla a že má o pana Jiříka velkou starost. To však nepověděl, poněvadž jednaje se starou paní, toho nepostřehl, že Helenka stojící opodál zbledla –

Královský zemský fyzik fil. a med. doktor Globic z Budčína chodil teď k Březinům každý den a první čas dvakrát denně. Nežertoval s Jiříkem jako jindy, nemluvil latinsky, ale psal latinsky, dlouhé recepty psal, když byl Jiříkovi nejprve žilou pustil; psal samá cephalia, lékařství pro hlavu, a cordica, pro mdlé srdce, a balsamum vitae i perlový traňk. S těmi dlouhými pruhy papírovými chodili od Březinů do lékárny U zlatého noha pana Augustina Dutoye na Koňském trhu a nosili odtud láhve a lahvičky, které stavěli ubohému Jiříkovi na stolek u jeho zelené postele s bílými nebesy. Plná tvář doktorova ve spoustě kadeří velké paruky zvážněla, zchmuřila se, když Březina i mladá macecha úzkostně se venku ptali, jak je. Doktor netěšil, nesliboval, spíše na horší připravoval a jen opakoval, ať dávají nemocnému medicíny, jak napsal, a v pomoc boží ať doufají. On, jenž za velkého moru před třinácti lety ordinoval jako všichni pražští lékaři také modlení k sv. patronům proti moru, k sv. Šebestiánu, Rochovi a k sv. Rozálii, a dával nemocným klásti na srdce morový štítek s modlitbičkou, doporučil teď u Březinů, když bylo s Jiříkem hůř, aby mu pověsili na krk svěcený škapulíř, to že v takových případech je prospěšno, tak jako modlitby k čtrnácti svatým pomocníkům, o škapulíř ať řeknou panímámě, myslil paní Lerchovou, ta že má, jak se pamatuje, škapulíř v samém Římě svěcený.

Když došlo paní Lerchové vzkázání od Březinů o svěcený škapulíř, rozhodla se ihned, že jej sama pověsí vnukovi na hrdlo. Pěšky však až na Koňský trh nemohla. Dala si zapřáhnout do svého starého kočáru. Helenka pomáhala jí horlivěji nežli kdy jindy se strojit a dovedla ji k vozu. Nahoře a ještě cestou po schodech čekala, žádostivě čekala, že ji stará paní vybídne, ať přisedne a ji doprovodí, že jí bude potřebovat do schodů. Ale nedočkala se. Kočár zvolna odhrčel. A již za chvíli jej vyhlížela; rozčileně, nedočkavě očekávala paní starou. Pak, když vůz jen zahlédla, sběhla, seskočila se schodů a čekala před vraty.

Oddechla si, když stará paní vypravovala, že je Jiříkovi trochu líp, ale lítostí se jí sevřelo nitro, když stará paní líčila, jak chudáček leží bez vlády, slabý, ale všecko ošetření že má, jak náleží, že macecha jej opatruje jako vlastní matka. Lyzla že je také svědomitá i pan Hubátius že pomáhá, že celé večery vysedí u nemocného, pan doktor Globic že se také stará, ale že všecko u pánaboha, že řekl, tak aby se modlili. A stařena, jež den co den na modlitbách vzpomínala svého vnuka a na modlení v kostele a na mše za něj dala, pobídla, tak aby se pomodlily. Helenka ochotně s ní klekla před obrazy v koutě nad stolem, u nichž lampička hořela, a vroucně se modlila a říkala pak na vyzvání staré paní a bez vnitřního odporu modlitbu k čtrnáci svatým pomocníkům z její modlitební knihy.

Za týden poté zastavil se po ránu v domě U Pražáků doktor Globic, aby staré paní oznámil, že Jiřík má vyhráno, včera že byl u něho již jen jednou, dnes že už tam také nepůjde, on, doktor, že udělal své, teď jen Jiříka hledět, aby zesílil, že je tuze sláb; ze studia toho roku že ovšem nebude nic –

Helenka, když viděla doktora Globice v neobyčejný čas přicházet, lekla se, že je s Jiříkem opět hůř. Do pokoje nemohla. V kuchyni neměla stání; vycházela na síň, vyhlédnout, šel-li už doktor. Nezahlédla ho, ale pak mladého sladovnického, jenž přiběhl v patrném spěchu, všecek udýchán. Už na schodech se ptal, je-li tu doktor Globic.

„Je; kam má jít –“

„K Březinům.“

Helence se zatajil dech a stěží vyrazila:

„K mladému pánovi?“

„Ne, k paní staré.“ A již zaťukal a vešel.

Helence se uvolnilo, stála však dosud nehnutě, leknutím všecka zmožená. Sladovnický vykročil z velké světnice. Chtěla se ho zeptat, ale vtom už vycházel doktor Globic; ne vážně, zvolna sestupoval se schodů jako jindy, nýbrž kvapnějším krokem, ač ne kvapným. A také tak se ubíral na Koňský trh k Březinům, odkudž před hodinou odešel. Všiml si, že kolem něho přehnalo se několik mladých lidí, jako by někoho honili; dále v ulici byl mu nápadný houfec lidí náramně živě rokující. A dole na Koňském trhu u kotců a krámků neobyčejné rojení. Tam, když už se chtěl zeptati, co se děje, zastavil jej novoměstský měšťan a direktor při právě konířském Vojtěch Zahořanský z Vorlíka a ptal se ho všechen vzrušený, slyšel-li, co se stalo.

„Co – U Březinů snad?“

„Ne, u cyriáků. Mají tam státui sv. Jana Nepomuckého, před klášterem, nedávno ji postavili.“

„Vím, byl jsem se na ni podívat.“

„Tak tuto novou a již vysvěcenou státui potupil nějaký hanebný žid.“

„Co udělal –“

„Co udělal! Tergum obvertit in summum opprobrium sancti –“

„Fi!“ Královský zemský fyzikus se hlasitě uplivl. „Smrad! Ale to není možná!“

„Je, jak by nebylo, nějaký rybář ho viděl.“

„Kdy –“

„Dnes časně ráno.“

„Ale mají toho žida.“

„Už je ve Špince.“

„A co –“

„Víc nic nevím, jdu se na rathouz přeptat. A oni, kam pospíchají? Povídali o Březinových. K studentovi?“

„Tomu je líp, ale paní stará se náhle roznemohla.“

„Co se stalo?“

„Určitě nevím; ale čekají tam vránu, snad přišla dřív, před časem, je prý zle, pospíchám. A toho žida ať pověsí! Rouhat se sv. Janu! Sbohem, pane direktor.“

Večer bylo i dole v šenkovně u Březinů neobyčejné pohnutí. Neprve pro toho žida, jehož čin vzrušil a rozčiloval všecku Prahu. Florián Mariánek měl jak obyčejně nejobšírnější a nejdůkladnější zprávy. Vykládal o tom židovském rouhání toho dne již několikráte na různých místech a tady u Březinů toho večera již podruhé, že dnes ráno Vít Zelenka, staroměstský měšťan a rybář, před šestou šel k řece, nikde že nebylo člověka, ale najednou že zahlédl před novou státui na plácku před klášterem cyriáků žida, Frešl se jmenuje, a ten Frešl že se podíval na státui, pak že se opatrně rozhlížel, a když žádného neviděl (Vít Zelenka stál za stromem), tak že ten žid ze zadku se odkryl a takto ohavně se poklonil, třikrát, té nové státui. Vtom že ten rybář vyskočil a hnal se po židovi, ale ten utekl do domu k Hřebíkovům a tam se ukryl. Toť se ví, že ho našli a vytáhli a ztloukli ho hned tam, a ten chlap drzá, když ho vedli do arestu, křičel a prskal, že on to na sv. Jana neudělal, ale na děti –

Tady posluchači přerušili Mariánka; zlostně se chechtali, láli a klnuli Frešlovi a křičeli, ať ho pověsí. Jiří Kocourek byl, rozumí se, pro upálení. Nespokojil se tím, že žida Frešla, jak Mariánek pověděl, hodili na žebřík, že ho již jednou zmučili; škubal sebou a divoce rukama rozhazuje křičel, že by měli ztrestat všechno židovské plemeno, že by měli na ně jít a vytlouci Židovské Město –

Druhá senzace Mariánkova, tišší, která však dojímala stůl blíženců, byla, že mladá paní stará, paní Březinová, těžce onemocněla, že se ráno něco stalo, hned že poslali pro bábu, pak pro doktora Globice a také Tobiáš Ledecký chirurgus že byl povolán, pan starý že chodil vedle v pokoji, tam že čekal, čekal, pak když se nemohl dočekat, že vyrazil na chodbu a tam že běhal jako smyslů zbavený, za hlavu že se chytal, s paní že je zle, vykládal Mariánek, protože jí ušlo mnoho krve, že leží jako bez sebe a že se neví –