Temno

V září toho roku 1725 přijeli do Prahy jízdečtí verbíři a usadili se na Koňském trhu v hospodě U zlaté husy podle Zeleného domu sládka Bernarda Palmy. Tu rozbili svůj stánek, tu vábili mladé muže, aby se dali „pod dragouny“; vábili je, lákali, mámili, aby uvěřili, „že na tej vojně, tam že „hojně“ a veselo a jaká krása sloužit na koni v dragounském mundúru a rystuňku.

Ten mundúr a rystuňk verbíři vyvěsili na znamení „verbuňku“ a jako volavého u Zlaté husy v přízemním okně pěknou novou uniformu slavného pluku savojského prince Eugenia, bělostný dlouhý plášť s červeným límcem a s takovou podšívkou, vedle kabát šarlatové barvy s černými výložky rukávů širšími a s černým obšitím šosů lehko zahnutých. Na těch šosích, na výložkách, vpředu na kabátě třpyt žlutých kovových knoflíků. Nad rudým kabátem černý klobouk na tři facky s lesklým premováním a níž pod kabátem a běležlutou kamizolou jezdecké boty s ostruhami jako stříbrnými, třpytný palaš vedle, karabina, pistole dvě.

To v okně; v průjezdě pak verbířská muzika hlučná. Veselo při ní a zpěvu dost a pití dost, piva, vína, tam i v hospodské místnosti. Proti ní přes průjezd klenutá jizba, v ní stůl s registrovými archy, kalamářem, péry, a za ním dragounský důstojník v uniformě lesknoucí se zlatými portami a prýmky, stará vojna krevnaté tváře, plné brunátných, zamodralých žilek, hladce vyholený, červeného krku, v paruce à la brigadière. Nad ním oblaka tabákového dýmu, kolem něho dragouni, starý strážmistr šedých knírů, kaprál od verbuňku a tři obecní dragouni, všichni v pěkných nových uniformách jako na parádu.

Před tou jizbou v průjezdě plno mladých mužů, tovaryšů, plavců z Podskalí, pacholků od koní. Ta nádhera v okně, žádost peněz i zvědavost je přilákaly; a toho onoho i dešperace sem vehnala. Venku před Zlatou husou pořád plno, stále houf zvědavých, starých, mladých. Tlačili se, aby se dostali do průjezdu, aby viděli na muzikanty, oficíra, na dragouny v červených kabátech, aby se podívali na rozjařené, opilé synky, kteří svou kůži už prodali a teď zpívali, výskali a pili, verbuňk tanec tančili a i plakali. To bylo divadlo; na to se lidé tlačili, ale také čekali, až vyrazí verbířský průvod z Husy ven na Koňský trh, jak se alespoň jednou denně dálo.

Na ten se podívat přišel také Ignác Fileček, komorník desk zemských. Netlačil se v průjezdu, nýbrž čekal kousek výše na chodníku a hleděl k Zlaté huse, odkudž právě vyrážela ne tuze ladně písnička opilých odvedenců:

Vtom před Filečkem jeho blíženec, Filip Sameček, komorník při královském ouřadě perkmistrovském hor viničných pražských. Oba v polovičních, španihelských parukách pozdravili se, zdvořile si navzájem pikslu nabídli (španihelskou hůl každý pod paždí), Fileček stříbrnou s obrazem Turka na víčku, Sameček stříbrnou s tajenou figurou nahé ženštiny na dně pod tabákem. Oba občerstvili své hodně dlouhé, na konci bambulové nosy, oba však nestejné míry: Fileček spokojeně usmívavý, Sameček, jindy samý šprým, té chvíle mrzutý. A hned se začal durdit, když měl odpovědět, jak se má; že by se radši neviděl, tisíc láter, že je jako honicí pes.

„Co, co se stalo?“

„Co se stalo. Samá štrapací. Vždycky se mně smějou, že my v perkamtě máme víc férií než na vysokém učení, férie ženné a hned nato vinné, férie pořád, ad placitum. Čisté férie!“ Sameček se uplivl. „Člověk nemá ani v noci pokoje, nic, pořád jen lítat.“

„Lítat! Sakrherte, lítat! Nějaká ta citací –“

„Ano, citací za citací.“

„Ty mám taky.“

„A v horoucích peklích špunty vysekávat, jako včera až v Radlicích.“

„Vždyť se jim za to všecko platí; u perkamtu se platí za každý krok, i když si člověk jen sáhne na perkmistrovu kliku.“ Fileček tím štípnutím chtěl zahnat Samečkovy zlé humory. Než nepochodil. Sameček se ještě více čepejřil.

„Ono se jim řekne, ale do Radlic, konec světa, a takovou cestou, samé bláto a výmol, a mezi takovou rotu, mezi vinaře, beztoho je to samý pohyn a kacíř. A ještě pak ta nesnáz –“

„Co se stalo?“

„No, trochu jsem se zdržel, a tady už samý večer zahlídnu člověka v plášti, starce, měl bílé vlasy, u cesty pod vinicí, tady u Košíř. Právě ho tam zavedl jakoby z vinice nějaký člověk, ten starého vedl pod paždí. Ale jak mne zhlíd, zmizel ve vinici. Ten starý seděl v trávě. Co s ním měl ten chlap, myslím si, dle všeho nějaký vinař, a proč utíká, a co ten staroch? Jdu k němu a on – kdo by řekl – hned na mne, co že nejedou, že mají přijet čtyřma pro něj.“

„Starý kníže!“ hádal Fileček. „Starý Mateřovský!“

„Byl to on, byl. Že mají pro něj přijet čtyřma. Nu, byl by toho potřeboval. Už chudák nemohl.“

„A kdo ten chlap, co utekl –“

„Ptal jsem se ho, a on, to že byl anděl, který ho vedl, – no co, blázen, pošetilý staroch – jaké řeči. Volám na toho ‚anděla‘, ale uletěl, zmizel. Tak jsem dělal anděla já. Starého Mateřovského nemohl jsem tak nechat.“

„A šel?“

„Nechtělo se mu, pořád mlel jednu, že mají pro něj přijet, a čtyřma. A tak tu já, že velebný pán, jako synovec jeho, páter Mateřovský, bude mít starost a že ho jistě už hledá –“

„To si dal říct?“

„Dal; hned vstal a šel. Ale jakápak chůze s takovým starcem. Už bylo tma, když jsem ho dovedl domů. To byla cesta! Už se mně po ní ani ke stolu nechtělo.“ Mínil ke stolu v hospodě U Březinů. „A ráno jsem nebyl ještě z postele, a už perkmistr vzkazuje cito, cito shánět asesory. Co dělat, člověk nesmí odporírovat. A odpoledne zase služba, teď teprve jdu z perkamtu. Tak to mají ty férie. To oni u desk –“

Umlkl. Řinčivá hudba zarazila mu řeč. Hlas polní trouby, pronikavého klarinetu, píšťaly a temný rachot bubnu rozlehly se před Zlatou husou. Verbířský hudební sbor rozrazil tam hustý zástup a zatáčel Koňským trhem vzhůru. Za hudebníky dragoun s velkým smolným džbánem na hlavě, vedle něho jiný s půlpinetní sklenicí cínového víka, plnou piva. Třetí za nimi měl v rukou cínovou hlubokou mísu s tolary a zlatníky a potřásal jí a hrkal jí ustavičně, až mince hlasně drnčely a chřestily. Chvilkou hrábl také do nádoby, do peněz, plnou hrst jich vybral a zas je zvysoka pomalu pouštěl do mísy, aby dobře bylo vidět stříbrný ten déšť.

Za dragouny synkové a mladí muži, kteří se už dali naverbovat, snítky, kytky za klobouky i na prsou i pestré fábory. Šli řadou, ruce jeden druhému na ramenou nebo kolem krku. Tak objatí kráčeli, nepevným krokem, zardělí, rozjaření, zpívající. A zase vykřikovali, výskali, zvláště když dragoun před nimi vyšvihl sklenici piva nad hlavu a volal velikým hlasem po německu: „Jeho císařská a královská Milost, náš nejmilostivější pán, Carolus vivat, vivat!“ a když hudba v to spustila břesknou fanfáru.

Lidé stáli a zastavovali se na chodnících i na prostranství, kluci, výrostkové i nejeden tovaryš hnal se za průvodem nebo vedle něho dál, vzhůru kolem strážnice prostřed trhu, výš, směrem k bráně.

Sameček zapomněl na vinaře, na perkmistra i jeho asesory a díval se s Filečkem a díval, obracel zraky za hlučným průvodem. A vtom jemu i Filečkovi někdo znenadání pleskl na rameno a volal na ně vesele:

„Tak co, chasníci, dáte-li se taky pod dragouny! Dáte, viďte!“

Mrzutě se otočili. Florián Mariánek! Smál se, až mu bylo vidět všechny jeho nažloutlé zuby i mezeru po vyraženém v dolní řadě. A smál se zas, když ho Sameček odrazil, co by verboval, ať on se dá, on že by byl na koně.

„Ale dal bych se, opravdu,“ notoval Mariánek, „dal, ale musil bych opustit vás, stůl blíženců a pana Kroupu a pana Kubíčka starého, a to ne, to kdyby mne hned i obrstvachtmistrem udělali a třeba jenerálem, to ne. Vás opustit! Ustýskal bych se pro vás na vojně, umřel bych. A víte-li,“ obracel vážněji, „že se mladý lid blázní, že se šmahem dávají na vojnu, však právě běžím k Zlaté huse přesvědčit se, že prý od nás ze sousedství Marka barvíře mladší tovaryš se dal taky naverbovat, kvůli nějaké panně, nadosmrti na vojnu, blázen. A žádný obr, a dá se –“

Hudba, jež vzdálivši se zněla tlumeněji, pojednou zase sílila. Obrátilť se průvod před Koňskou branou a postupoval opět prostranstvím dolů.

„Tak co večír, uvidíme se, přijdete,“ vzpomněl a rychle pověděl Mariánek, obraceje se po průvodu. „Teď se půjdu podívat po tom chlapci. Sbohem zatím.“ A již byl z chodníku na prostranství, už se tam ztratil mezi čekajícími a vyhlížejícími. Průvod se blížil, hudba na okamžik umlkla. Tím plněji vyrazil a rozléhal se zpěv naverbovaných:

I v oknech z obou stran domů, tenkráte nevysokých, většinou jen patrových, plno diváků. Také štíhlá, mladá paní Březinová v domácím kabátku přiléhavém krátkých rukávů s krajkami, v bělostném čepečku, jenž jí velmi slušel, půvabná i v tom domácím obleku, stála u okna a dívala se za průvodem, jenž hluče míjel jejich dům a zacházel dolů prostranstvím mezi zástupy na něj zevlujícími. Zadívavši se ani nezpozorovala, že vstoupil její muž. Přišel ve sváteční paruce, v hnědém nedělním kabátě a v takové kamizole.

„Sama? Myslil jsem, rozmilá Toničko, že tu je Jiřík. Slyšel jsem vás před chvílí muzicírovat –“ Maně se podíval po loutně ležící na stole.

„Už jsme dohráli a dozpívali.“ Mile se usmála přistupujíc blíže k muži. „S Jiříkem ráda hraju.“

„A on zas, že krásně zpíváte i na loutnu hráte.“

„Jde nám to, těším se vždycky.“

„Jiřík jistě taky. Vidíte, rozmilá Toničko, bál jsem se ho –“

„Jiříka?!“

„Proto jen, že je tak plachý, že se vás bude stranit, abyste pak o něm nemyslila zle, a že kvůli němu nebude snad dobrá vůle.“

„To jste se, pane, zbytečně lekal. Dobrá vůle mezi námi s Jiříkem je, a jaká! To ta muzika –,“ dodala žertovně.

„Ta pomohla, snad, ale dříve vy sama, Toničko, vy hlavně, vy máte tu zásluhu. Však to i panímáma uznává.“ Mínil starou paní Lerchovou, matku nebožky první své ženy. „Včera jsem se u ní zastavil, chválila vás.“

Lehounký červánek překmitl po tvářích mladé paní.

„Zná mne málo, jak mne mohla chválit?“

„To má z Jiříka –“

„Vyptávala se ho –“

„Snad, no, je to vlastní jeho bába. Ale jak jsem u ní naposledy byl, řekla mně, že Jiřík sám o vás tak pěkně mluvil. Ale kam šel –“

„Z muziky do muziky. Povídal, že jde k panu Hubátiusovi, dnes že bude poprvé hrát v jeho novém kvartýru. Pan Hubátius se přestěhoval.“

„A zase hned hrát?“ ptal se Březina vážněji, jakoby starostně.

„Jsou vagací, má teď čas.“

„Ale nenamáhá-li ho to. Není tak pevného zdraví –“

„V muzice si odpočine. Je to jeho potěšení.“

„To jsem věděl, jak pochodím, že ho, Toničko, nedáte.“ Březina se usmíval. „Tak rozmilá Toničko –“

„Kam jdete, pane –“

„To byste neřekla. Baron Mladota mne pozval.“

„Baron Mladota?“

„Však se domnívám proč. Mám u něho peníze.“

„Chce zaplatit.“

„I to asi ne, ale abych mu ještě půjčil, myslím si, byli v Karlových Vařích, a dlouho, a snad i ve Vídni, a to se rozejde peněz.“

„To dlouho nebudete.“

„Přijdu brzo, milá Toničko. Však víte, teď vždycky pospíchám domů, to mohu říct, a vy to víte, a proč pospíchám, to taky, viďte?“ Vážný pán v dlouhé paruce usmál se a naklonil se ne s ohněm, ale s něžnou důstojností k své mladé ženě a políbil ji na čelo.