Temno

P. Daniel Suk vracel se pozejtří poté z návštěvy u své sestřenice, staré paní Lerchové. Smrákalo se, mžilo a foukal sychravý vítr. Ulice, jejichž chatrná, blátivá dlažba se mokře leskla, pustly. Bělovlasý jezovita v tmavém plášti vykračoval rychle, ne však proto, že bylo nevlídno, nýbrž proto, že mu tichá radost poháněla kroky.

Zvědělť u paní Lerchové zevrubně o Tomášově útěku, o predikantu žitavském a také o Helence. Ten útěk jej popudil, zato však měl z Helenky velikou, upřímnou radost. S tou radostí hřály jej také uspokojení a sebelibost, že on, on má hlavní zásluhu, že to děvče zůstalo, že se ubránilo ďábelskému pokušení, že se stala takovou pevnou katoličkou. K němu chodila na katechismus, on ji vyučoval, varoval, nabádal, utvrzoval, kde jen mohl, a s boží pomocí ne nadarmo. Teď se to vyjevilo. Zachránil duši, vytrhl ji z kacířství, zachoval ji pravé, samospasitelné víře. Dal si Helenku zavolat, před sestřenicí ji pochválil a vybídl, aby se jen horlivě modlila, nejprve a především za bratra, aby jej bůh osvítil a zbavil takových zatvrzelých svodníků, jako je ten žitavský predikant.

Celou cestu myslil na Machovcovy děti a také pak, když prošed klementinskými nádvořími, vstoupil do koleje a bral se předlouhou chodbou nevalně osvětlenou visutou svítilnou, když kráčel kolem řady dveří ke svému pokojíku. Nežli tam došel, zastavil se u jedněch, u bytu P. Mateřovského, „hradeckého“, který vedl výpravu do vinice Kantůrky. Než dveře zavřeny, páter nebyl doma. P. Daniel vešel do sousedního pokoje, v němž přebýval druhý Mateřovský, „pražský“.

Zastal jej čtoucího u stolu, na němž hořely dvě svíce. Pražský Mateřovský v černé sutáně, černou sametovou čepičku na hlavě, silně podobný svému bratru, měl v rukou rukopisný sešit, „Breviarium politicorum secundum rubricas Mazarinicas“. Právě se zamyslil nad řádky: „Haec quinque prae oculis habe, nempe: I. Simula. 2. Dissimula. 3. Nulli crede. 4. Omnia lauda. 5. Vide, quid agas –“, když vešel P. Daniel. Krátkozraký bělovlasý kněz mžouraje nepostřehl, že Mateřovský stáhl mrzutě husté černé obočí a že nerad odkládal svůj sešit. Položil jej za knihu patrně novou nebo alespoň nově svázanou, dosti hrubou, s červenou ořízkou. Ale když host přistoupil, uvítal jej vlídně a s úsměvem odpověděl na jeho otázku, kde je bratr, že odešel k výslechu toho starého vinaře chyceného ve vinici Kantůrce.

P. Daniel hned se chytil toho vinaře a ostře jej požehnal, když uslyšel, že nemohou nic z něho dobýt, že je zatvrzelý a lišák starý, že se nedá chytit, ze všech otázek, i těch nejlapavějších, že se umí vytočit a vykroutit. Zato přichválil P. Daniel Helenku; vypravoval o ní, že je zas u jeho sestřenice, o to děvče že pečoval hned od počátku, jak se k sestřenici dostalo, a že se mu podařilo s pomocí boží vytrhat kořínky nevěry a kacířství.

Vykládal o tom hovorně, hodně obšírně, až to P. Mateřovského unavovalo. Mlčel, ani slůvka nepřidal, aby hovor neprotáhl. Oddechl si v duchu, když host posléze vstal a měl se k odchodu, hned se však zasmušil, když si vtom P. Daniel povšiml nové knihy na stole. Hned se k ní naklonil, a přimhuřuje oči, četl si polonahlas titul její: „Cithara Nového zákona, pravého Boha v předrahých Kristové víry tajemstvích a v svatých jeho libozpěvně oslavující –“ Mile překvapen říkal si čím dále tím rychleji a již také hlasitěji: „Milým vlastencům místo nekatolických, bludy kacířskými porušených písní za dar obětované – písně celoroční –“

„P. Koniáš mně ji z Hradce poslal,“ vpadl P. Mateřovský, aby zabránil dalšímu čtení. „Včera jsem ji dostal, nedávno tomu, co byla na světlo vydána.“

„A kde, kde – tady ne, sic bych věděl.“

„Ne, v Hradci Králové.“

„A to je, to je radost, milý bratře. Hle, P. Koniáš, náš bojovník přeudatný, neohrožený. Tak už plní, o čem mluvil. Víte-li, když tu byl, kdypak, předloni, když se vrátil z misie potlučený, bouli vzadu na hlavě, pravý raněný bojovník, tu jsem s ním mluvíval a tu mi také povídal, a svatá je to pravda, že není dost na kázáních, na misiích, obzvláště ne na pálení knih, po tom že zůstává v sprostném lidu hlad po knihách, to že je nutno dát mu jiné, nové, pravé, aby se nevracel k bludařským, a tak hle, začal, a s kancionálem, to je dobře, to je, ach, kancionál v našem svatováclavském jazyku. A má-li pak tu také staročeské,“ hned se přebíral v knize, kterou si držel takřka u samého nosu, „píseň sv. Vojtěcha, Hospodine, pomiluj ny –“

„Ještě jsem to jak náleží neprohlédl. Ale libo-li, vezměte si kancionál domů, podívejte se.“

P. Daniel s nadšenou radostí přijal nabídnutí, přitiskl knihu pod paždí, sahal po klobouku, ale neodešel a jen přichvaloval, tak že máme zase novou, pěknou knihu v svatováclavském jazyku, však že beztoho se dost odstrkuje, i u nich, myslil u nich v řádu, že všude německá řeč začíná míti vrch a je, přirozené Čechy, Pemáky, jak je s posmíškem jmenují, všude odstrkují, a panstvo urozené že si oblibuje víc a více německý jazyk.

„Nedivme se,“ uhodil dosti nerudně P. Mateřovský už netrpělivý, „nezapomeňme, jak u dvora na to hledí, tam je česká řeč řečí rebelů, a na Bílou horu pamatujte a že tolik kacířství bylo českou řečí hlásáno a také sepsáno.“

„Ale je to přece řeč svatého Václava a svatého Vojtěcha!“ rozhorleně odrazil P. Daniel, rudna v tváři až po bílé vlasy. „A provinila-li se česká řeč proti církvi a císařům bludným učením, tak ať proti starým, kacířským knihám se vydávají nové, pravé katolické.“

„Nahoře je nedůvěra, my to nepředěláme,“ P. Mateřovský pokrčil rameny, „takový vítr shora fouká, a my nemůžeme a nesmíme proti němu. A ostatek, co; lid má, což jeho jest, kážeme mu po česku a všecko, jak potřebuje, a my, co my. Mluvíme česky, německy –“

„Ale mateřská řeč! Ach, to by nebožtík páter Balbín –“

„Mateřská řeč – hh –,“ vpadl P. Mateřovský, „my máme matku, ale ne mateřskou řeč, máme matku, svatou církev, a řeč pak jakákoliv, jen když slouží svatému náboženství.“

P. Suk překvapen, zaražen na to ani slova; přitiskl kancionál pod paždí a zase jej vytáhl, otočil kloboukem v pravé a nejistě ustupoval ke dveřím. V rozpacích podíval se na kancionál a prohodil, aby něco řekl, to že stálo peněz, taková hrubá kniha, kdo asi na ni dal, to že páter Koniáš sám nemohl.

P. Mateřovský cítě, že starocha příliš zostra odrazil, ochotně na to a mírněji, to že všecko zaplatil hrabě Šlik, pán na Kopidlně, a hraběnka, rodem Kolovratová, že také přidala.

„Znají se s P. Koniášem, ještě když byl v Jičíně,“ dodával na vysvětlenou.

„Ach, ach, tam tenkrát dosvědčil P. Koniáš veřejně a písemně, kterak zázračně jej uzdravila jičínská Panna Maria. V jičínském duchovním shromáždění o tom kázal –“

„Nu, a tam hrabě s hraběnkou z Kopidlna dojížděl, oba jsou horliví, příkladní katolíci a přejí nám, a P. Koniášovi obzvláště. Ten kancionál, prosím vás, nechte si, jak dlouho chcete –,“ kvapně připojil, obávaje se, že by staroch chytl se zase hraběte Šlika, Jičína a P. Koniáše. Tentokráte se mu povedlo. P. Daniel děkoval za tu ochotu, a že se těší na kancionál, že ještě dnes začne, a konečně dal spánembohem.

P. Mateřovský si oddechl; ihned zas usedl, chopil se Breviaria politicorum, ale hned je zas odložil. Bratr, „hradecký“, vstoupil v tmavém plášti, od větru ve tváři červenější.

„Cože tak pozdě,“ ptal se pražský, „to tak dlouho byl výslech?“

„Stavil jsem se také u strýce. Nevím, co s ním; je teď tak divný, nemluví, mračí se –“

„To že nesmí ven.“

„Snad. Ale když je sám, to si zpívá.“

„Je-li možná!“

„Matěj mi to povídal, a nějakou prý divnou píseň.“

„Jakou?“

„Matěj slovům nerozuměl; strýc si jen tak notuje, Matěj té noty nezná, nikdá jí neslyšel.“

„Tak ať si ji zapamatuje, ať naslouchá.“

„Už jsem mu to poručil; jen aby si ji pamatoval.“

„A co ten vinař; jaký byl dnes výslech?“

„Beran, beran, zapírá a zapírá, ale dnes,“ Mateřovský se spokojeně usmál, „přece se podřekl; poprvé.“

Bratr rychle vstal a dychtivě se ptal, co, jak.

„Sice málo, maličko, a hned lišák starý uhýbal, ale slovo bylo již venku. Vystřelená rána nedá se chytit.“

„A co –“

„Z toho podřeknutí jenom světýlko, slabá, ne tuze zřetelná stopa, přece však jen stopa.“

„O těch uprchlých?“

„Ne, o nových kacířích.“

„Tak! A kde –“

Hradecký Mateřovský okamžik upíral mlčky své smolné oči na bratra a jen se usmíval, pak vyhrkl:

„Ne ve vinicích, ale tady, v Praze!“

„Jak! Že by tu ještě byli? Byli tu, arciť jen malé hnízdo, a to se vybralo, pamatuju se, před desíti, a víc, před třinácti lety, to na ně uhodil farář ve čtvrti svatojindřišské, to tam hospodský Partáček přechovával žitavského predikanta Stránského, tuze nebezpečného kazatele, kacíře tuze smělého; bylo to ve Vajblově domě, a ten Vajbl, považ, byl radním na Novém Městě, radním povídám, a takovou nečistotu kacířskou přechovával. Ten Stránský podával v jeho domě sub utraque.“

„Ale komu, Pražanům?“

„Několika zbloudilým Pražanům. Všecky je schytali a zavřeli, jen ten predikant utekl, toho nedostali. Od těch časů byl pokoj. A teď, povídáš, že by zas –“

„Dle toho, jak se ten vinař podřekl, bych myslil, že se i tu v Praze skrývají a scházejí. Kde, o tom nemám té chvíle ani zdání. Ale budu pátrat, dáme si záležet. Praha musí být čistá. Rád bych, abychom byli hotovi do kanonizace sv. Jana Nepomuckého.“

„To si dlouhou lhůtu nekladeš.“

„Ale musí to do té doby být, tady a ve vinicích. Tam bude potřeba generální vizitace. Přičiním se u konzistoře, aby ji včas smluvili s viničním úřadem.“

„Ale teď hned ne.“

„Kdežpak! Teď jsou poplašeni, vzhůru. Musíme je pouspat.“

„Pražský“ bratr se usmál a přikýval hlavou v plném souhlase a porozumění.

Téhož deštivého zářijového večera vypravil se deklamátor Svoboda do své hospůdky U Vorlíčků, kamž neměl daleko. Přes ramena přehodil si svůj tmavý plášť s límcem, vzal hůl a lucerničku, ve které však nerozsvítil, ač bylo husté temno. Klikatinou Týnské, neosvětlené ulice kráčel najisto kolem nároží křivolace vystupujících, pod oblouky tu tam mezi domy ve výši patra se přepínajícími. V zardělé záři linoucí se z oken leskla se dlažba i její bláto. Opodál Týnského kostela, jenž trčel jako obrovitý stín nad úzkou ulicí, hořela visutá svítilna v dlouhém, šerém průjezdu starého patrového domu. Rudý její plamen nevalně osvětloval jenom kraj průjezdu; dále šero a za průjezdem v úzkém nádvoří temno, jímž černala se nalevo v patře dlouhá pavlač, napravo slepá zeď sousedního domu a v pozadí nevysoké stavení šindelové střechy, to, ve kterém byli Tomáš s Helenkou na tajné bratrské pobožnosti.

Tam všude ani světélka; jen vpředu do ulice v přízemní hospodě U Vorlíčků svítili. Tam vešel deklamátor Svoboda.

V klenuté nevelké místnosti skoro prázdno. U jednoho stolu čtyři řemeslníci bez paruk hráli v karty, u vedlejšího stolu dva sousedé v parukách.

Deklamátor zamířil rovnou ke stolu v pravém koutě nedaleko kamen. Tam bylo jeho místo, tam sedal každý večer. Když hospodský dával mu na stůl pintu piva, zeptal se deklamátor tiše:

„Přišel?“

Hospodský zakroutil hlavou a také tak opatrně tiše dodal:

„Ale čekám ho dnes najisto.“

A dost. Odešel od stolu, postavil se u hráčů, pozoruje hru, za chvilku přisedl k sousedům, podal jim šňupec ze své tmavé kulaté tabatěrky a připletl se do jejich hovoru, jednajícího o události, jež se zběhla nedaleko, v Železné ulici, že tam umřel Vavřinec Straka, krejčí, že udělal před svou smrtí poslední vůli, ale svého jediného syna že exhereditýroval, protože se k němu šeredně zachoval, neboť na otci vypresoval svůj mateřský díl a ty peníze pak ničemně a darebně proutratil a tak říkaje rozházel, a pak že na tatíka pořád ještě dorážel a i nevážlivě ruku svou na něj položil a otce zaškrtit chtěl, a když se lidé z domu sběhli, utekl a pryč, – ten tam, že se z dešperací dal na vojnu, teď že o něm žádný nic neví, jen to, že z vojny zběhl a někam do Nydrlantu se dostal –

Hospodský, když poseděl se sousedy, zašel také ze zdvořilosti k deklamátoru Svobodovi. Přisedl, začal o počasí, nahlas, pak opřev lokty na stolní desce, přiklonil se k hosti a tlumeně řekl, že se diví, že bratr nejde, a Novotný, mínil uvězněného starého vinaře, že byl už na žebřík hozen, ale nic, ani slova z něho nedobyli, to že jisto.

„A co to děvče,“ přišeptal deklamátor, mrknuv po sousedech. „Jak to u výslechu –“

„Také nic, nic o tom útěku, že o něm nevěděla, to že bratr smluvil s Žitavcem, ale jinak nic ani o bratrovi, ani o Vostrém. Mám to od purkmistrova služebníka,“ doložil hospodský, „ten sedí v předsíni na rathouze a ví všecko.“

Deklamátor zasmušile pokyvoval hlavou a tiše povzdechl:

„Kdo by si pomyslil! Tak ji omámili!“

Hospodský se ohlédl, a vida, že jeden z hráčů má dopito, odskočil mu nalit, pak opět přisedl k Svobodovi a zeptal se tlumeně, co mladý Březina.

„Zatím nic nepozoruju; podezření měl, ale uchlácholil jsem ho,“ v modrých očích mu blesklo úsměškem, „Panenkami Mariami. Hodný mladík, ale od jezovitů popletený. Jako všichni,“ přidal trpce a zas se ohlédl po dveřích.

Těmi v ten okamžik vstoupil nějaký soused vysoké, hubené postavy, zmoklý, v zablácených střevících, Fiala soustružník. Pozdravil se se všemi, zabroukal na nepohodu, to že měl cestu, že musil do Roztok, to že bylo, déšť, bláto – Přisedl k Svobodovi. Ten upíral na něj pátravě oči, chtěje vyzkoumati, s jakou přichází, a potichu se optal, jak je.

„Dobře.“

Mluvili dál o cestě, o počasí, o všedních záležitostech, žádný však ani slovem nezavadil o to, nač každý myslil. Fiala požádal o chléb a sýr, najedl se, vypil sklenici piva, pak vstal, měl se k odchodu, že je unaven, že by si rád lehl.

„Svezu se s vámi.“ Svoboda rozsvítil si v lucerně o lojovou svíčku hořící na stole. Dali dobrou noc a odešli. Hospodský, vzav prázdné sklenice, šel jakoby náhodou s nimi na síň. Tam se všickni zastavili a Fiala tiše oznámil hospodskému, že se bratři šťastně dostali z vinice, tři dni pak že se skrývali v Podhoří a v noci na dnešek že vyrazili.

„Ale nahledal jsem se, nežli jsem vypátral jejich stopu. Od bratra k bratru jsem musil –“

„Zaplať pánbůh,“ povzdechl hospodský spokojeně. Byl by rád zvěděl zevrubnější zprávu, Svoboda však jej napomenul, aby šel, aby titam v světnici si nepovšimli, zítra že mu to poví. Vykročil do šerého průjezdu, po jehož stěnách a stropě poletovaly jako splašené zášlehy světla i stíny, jak vítr zmítal visutou svítilnou. Ale jen stanul na ulici před průjezdem, sfoukl světlo ve své lucerně. Husté kolem šero; v něm se černaly staré domy vpravo vlevo. Týnský chrám, jeho pilíře, vysoká okna tmou zalitá nad oběma jako černá mátoha tratící se ve výši v temnotách.

Svoboda, vzav Fialu za ruku, zašel s ním k chrámovému pilíři. Tam v černém ústraní začal se Fiala zpovídat Nachyluje se k Svobodovi, postavou menšímu, šeptem vypravoval, kterak se doptal na bratra Vostrého s Tomášem, kde se ukrývají, co dalo Vostrému, nežli se dostal z Kantůrky, jednu chvíli že se biřic hnal kolem něho v réví ležícího, divže o něj nezakopl. Tu se Fiala odmlčel. Ozvalyť se v pusté, liduprázdné ulici kroky. Někdo šel kolem s lucerničkou; než až k nim za pilíř se její světlo nedostalo. Chodec přešel, kroky jeho i hůl utichly.

Fiala šeptal zase dál o tom, jak uprchlíci vyrazili a že nejprve chtějí k Českému Brodu; za ty první dni od útěku, a pak než opět se z nového úkrytu vydají na další cestu, že nejprudší honba za nimi přejde a tak že s pomocí boží se dostanou na hranice i za ně, ale že to nějaký čas potrvá.

„Dostanou, doufám,“ přisvědčil Svoboda, „nejhorší mají za sebou, zaplať pánbůh.“

„U bratra,“ Fiala mínil deklamátorova bratra, myslivce, „hodlají se také zastavit.“

„Arci, arci; ale nebudou všickni. To děvče, to děvče!“ dodal s povzdechem. „Jak se jen stalo – Kdybychom ji mohli z toho vytrhnout – Všímej si jí dobře. A teď jdi, bratře. Bůh tě pozdrav za novinu. Zítra přijď.“

Podali si ruce. Fiala zamířil k Staroměstskému rynku, deklamátor v opačnou stranu, k sv. Jakubu. Záhy zmizeli ve tmách černé, klikaté uličky, do jejíhož ticha hrčela voda ze žlabů.