Temno

Jiří po tom nakvašeném hovoru o Janu Husovi a Janu Nepomuckém nestavil se za delší čas u deklamátora Svobody. Nechtělo se mu tam, tajná nechuť mu nedala i obava, že by deklamátor snad začal zase takovou rozprávku. Ale když se s ním pak u Hubátia setkal, nic na něm nepozoroval; byl, jako předtím býval, jako by o tom hovoru nic nevěděl. A také touha po čtení se ozvala. I navštívil opět deklamátora a pak zas. Hovořili o knihách a také si zas knihy odnášel.

Ale poté jednou, bylo na podzim, ukázal se mu deklamátor zase podivný, nějak záhadný. Stalo se u Hubátia, když dohráli, to již při rozžatých svíčkách, jak teď za podzimních podvečerů hrávali. Housle ležely na stole. Jiřík seděl na židli u pulpitu, auditorium se schoulilo v křesle u vyhřátých kamen, Hubátius, zapáliv si loučkou svou bílou holandskou dýmčičku, spustil se na postel. Chutě pokuřuje, chutě a vesele hovořil. Vypravoval, co se mu dnes přihodilo, jaké bene měl, že šel před samým polednem s mladým Blatnickým (byl bohatý, měšťanský synek) a vtom že potkali Holtzhaye, to že je, aby věděli, výborný loutenist, že se živí instrukcí v muzice, ten že zvandroval světa kus, Uhry, Slezsko i Polsko, a v Bavorsku že byl, ve Vídni, všude že učil na loutnu, a v jakých domích, u vrchností, u hrabat, baronů, teď že učí také v Praze, a taky mladého Blatnického.

„No, tak jsme ho potkali a Blatnický se ho ptá, kam jde. Že na oběd. A kde obědvá; že se stravuje u trubače Maška, ale že má toho dost, že to není k jídlu, co mu dávají. ‚A tak jdou se mnou na oběd,‘ pozval ho zčistajasna Blatnický. ‚A ty také,‘ povídá mně. Řku kam. ‚Kam chcete,‘ povídá, ‚k Modré hvězdě nebo do Železných dveří. Ale do Železných dveří, tam je přec jenom chutnější strava, nad ten traktér není, a pak také společnost! ‘ To jdu, povídám, já taky jinam nechodím –“ Hubátius se zhluboka, srdečně zasmál. „A tadyhle pan Holtzhay taky ne. No, tak jdeme. Jakživ jsem to neviděl. To není jako v Ungeltě nebo u Kunášů, nebo, pane deklamátor, salva venia, u Vorlíčků.“ To píchl své hospody a deklamátorovu. Ten se jen tiše usmál a štiplavě se optal, uměl-li Hubátius tam také po pansku jíst.

„To jste měli vidět, jakého jsem dělal kavalero! A jedli jsme! To jsem si, pane, vzpomněl, když jsem jako hladový filozof chodil ke Kunášům na Dobytčím trhu, když jsem tam obědval s vychrtlým laufrem barona Netolického a když jsem tam visel pořád na dveřích a šenkýřce už ani křída nestačila, protože jsem neměl ani na ty hubené obídky. A tady v traktéru u městského kuchaře šestero jídel za sebou, a jakých! To se nácek měl! Však, pane, také ty peníze, deset grošů za oběd, pití nepočítajíc! A toho panstva tam!“

Deklamátor sebou zavrtěl; zdálo se, že ho to nebaví.

Hubátius však si toho nevšiml a pokračoval: „Ten loutenist Holtzhay znal všechny, jmenoval nám tu to, tam ono panstvo, a najednou, jak dva páni vešli, mrkne na nás, nahne se nad stůl a šeptá: ‚Ten větší, to je baron Stillenau, sekretář hraběte Šporka, a ten druhý, ten s tou větší parukou, to je vznešený Engličan, až se Šotlandu, je tu v Praze už delší čas, ostává u Jednorožce, kolik pokojů tam má. Tam ho navštěvuje mnoho zdejšího panstva a on zas je. Nejčastěji bývá v paláci hraběte Šporka, za dne, a občas prý v noci a tajně.“

„Kdo je ten Engličan?“ ptal se Jiřík.

„Povídal Holtzhay, že to je kápo těch frajmaurů, v tom tajném bratrstvu či spolku, že je se Šporkem známý už z časů, kdy byl Špork v Englicku. Tam jsou ti frajmauři, co tam mají spolky, lóže jim říkají, a všecko v tajnosti, jako tady.“

„Tady?“ divil se Jiřík.

„Už tu prý je taky taková lóže. No, ten Engličan, ten jejich mistr, ten tu není nadarmo a nechodí jen tak do Šporkova paláce.“

„Pro to!“ usmál se deklamátor. „Když jsou známí –“

„Jsou, jsou, ale nač by tam chodil tajně, v noci, on, a prý taky hrabě Vrbna a hrabě Sweerts, ty jsem slyšel jmenovat, a kdožpak ví, kdo ještě, a všichni v noci, na tajné schůze, do toho spolku.“

„Byl ten loutenist při tom? Když je to taková tajnost, kdo to může vědět,“ namítl deklamátor.

„To jsem tomu Holtzhayovi také řekl. A on se jen usmál, čeho prý se pátres jezovité nedovědí. Koupili si Šporkova sekretáře, toho prvního, Kronského, však už od Šporka utek, musil, toho si koupili a koupí si třeba i lokaje, hajduka, no, všude prý mají své lidi, o všem se dovědí, povídal ten Holtzhay.“

Jiřík si všiml, jak se deklamátor nějak zlomyslně usmál a ochotně hlavou přikýval. Sám se optal Hubátia, je-li ta tajná společnost, ti frajmauři, proti nim, proti jezovitům.

„A jak prý!“ přisvědčil Hubátius.

„Nu, to by nebylo neštěstí,“ zvolal živě deklamátor a jen se usmíval.

Jiřík se po něm obrátil a hned na Hubátia, a nějak zostra, že ti frajmauři jsou tedy proti náboženství.

„Zcela prý ne; mají náboženství, ale své, Naturreligion, jak Holtzhay povídal, v pánaboha věří, ale jsou prý proti zjevení, proti Písmu svatému.“

„A to je zlé! To je zle!“ Deklamátor sebou prudce zavrtěl a zatřepal rukama. „To nic nepořídí!“ Jiřík opět žasl. Prve proti jezovitům, a teď tak pro Svaté písmo –

Uvažoval pak ještě cestou domů o deklamátorovi, jaký je přece podivín, i o tajné společnosti, o frajmaurech; o těch s hrůzou, jak mohou být lidé tak nevěřící, že se věčnosti a božího soudu nebojí, ale že je tak, jak Hubátius po tom loutenistovi také řekl, že to všecko mají z francouzských, neznabožských knih, a nejen panstvo, ale prý i měšťané, zdejší Taliáni, Casanova apatykář u Zlatého jelena a jiní; kdo by řekl –

Maně se zastavil, ač vál mrazivý vítr a sníh poletoval, když už byl skoro doma, na rohu Jindřišské ulice; zadíval se do ní ke Šporkovu paláci. Jen dvě tři okna viděl zářit do šera. Teď on tam hrabě Špork sám, ale pak v noci, až k němu tajně přijdou, až začne on nebo ten Angličan tajné ceremonie, prý v zednické zástěře, a hrabata tovaryši, všichni ďáblem zmámení –

To bylo nedlouho před vánočními svátky.

Na Štědrý den stavěl Jiřík betlém, krásný betlém, který mu před léty dal pantáta namalovat u Františka Rainera, jenž měl dům na Dobytčím trhu a byl strýcem Václava Rainera. Jiří stavěl ty jesle jako školáček a také pak, když chodil do gymnázia, i loni jako filozof prvního roku. Činil to z pobožnosti i pro poetický půvab svaté noci, pastýřské idyly i rodinné tradice. A tak o vánočních svátcích toho roku opět se vznášel ve velkém pokoji na obvyklém místě na užší stěně bez okna na dlouhém prkně velký betlém, bohatý a malebný, plný omšených skal, s orientálním městem v pozadí, jehož domy měly skutečná skleněná okna, s bílými ovečkami, s pastýři v domácích selských šatech, s myslivcem i s kominíkem.

Tentokráte mu zase pomáhala mladá jeho macecha tak jako loni, jenže ne tak vesele jako minulého Štědrého dne. Byla vážnější, kolikrát i zapomněla mu podat pastýře nebo ovečku, zahleděvši se ven do mrazivého dne, jako by pozorovala sníh tiše padající. Jiřík si toho hrubě nepovšiml; sám také stál po okamžiky jako zapomenutý, jako by se rozmýšlel, kam, na které místo je lépe zapíchnout figuru, kterou v ruce držel. Ale nic nevyhledával, nýbrž vázl v díle myšlenkami na Helenku, kdyby tak pojednou vstoupila, kdyby se dívala, nebo kdyby mohla o svátcích přijít, až bude betlém hotov.

Jako rétor a ještě loni zasedl si na Boží hod odpoledne pod betlém a v milé tichosti, sám, četl si ze Zdoroslavíčka „Pastýřské rozmlouvání dvou pastýřův, Mavona a Davona, kteří o závod muzicírují a nočním časem boha vychvalují, když měsíc a hvězdy jasněji svítí“. To se mu tak líbilo, když četl:

A s tichým zalíbením četl další skládání pastýřská „Vzhůru, vzhůru, k drahému dítěti pospěšte –“ a „Již jest v karmazín červený ráno oblečeno –“

Letos však z té nevelké knížky nečetl. Ale kdyby si byl i na Zdoroslavíčka vzpomněl, nebyl by mohl číst. Přišlať toho odpoledne na Boží hod návštěva, podívat se na jeho betlém, paní obrstvachtmistrová Zuzana Richtrová, obstárlá, ale vystrojená, v širokém rajfroku, která loni o svatbách pana starého nevynechala ani jediného tance, ani prudké kuranty. Přišla se podívat na betlém, ale z betléma hned se dostala jako při každém hovoru na své válečné výpravy i na svého zesnulého muže a ovšem také na prince Eugenia Savojského, jak pod ním bojovali, jak jejich feldpáter, páter Fagot, na kázání vojákům pověděl, prince Savojského že si pánbůh vyvolil jako Gedeona proti Turkům, ale princi že přála také Matička boží, Panna Maria, vždyť bitva u Petrovaradína (v té že také byli, ona a nebožtík její Kristián) strhla se na den Panny Marie Sněžné a ta hrozná patálie u Bělehradu (v té že také byli) na den Nanebevzetí Panny Marie, a po této bitvě že se stal nebožtík Kristián obrstvachtmistrem, aby povážili, co to bylo, když sloužil „von Pik’ auf“, to že byl rejtar, péro, to ne, s tím že tuze neuměl, ale s palašem, bože! A jaký to byl muž, jako kytka, když ho poprvé uviděla, v Chrudimi, když tam přitáhli Caprariho kyrysaři a Kristián s nimi, že byla jako blázen, pantáta, radním byl v Chrudimi, ten že bránil, a jak, ale co platno, ona že se tak láskou zapálila, že s Kristiánem ujela, bože.

Utišilo se ve velkém pokoji, když se paní obrstvachtmistrová v rajfroku protáhla dveřmi nacelo rozevřenými a když se zase zavřely. Soumrak se vkrádal; mohutný stůl, kredenc, všechen nábytek ztemnělý, čalouny, obrazy svatých a krajiny na plátně malované i betlém, u něhož svítil plamínek v lampičce zaražené v prkně zrovna proti jezulátku v jeslích.

V tu chvíli černé hodinky si vzpomněl Březina, že by manželka mohla zazpívat a Jiřík přitom na housle zahrát. Mladá paní nesáhla tak čile a chutě po loutně, ale vyplnila přání svého muže hned; Jiřík zaskočil do svého pokojíčka pro housle a již byl koncert. Březina, ještě v paruce, seděl v křesle, zpěvačka a hudec vedle na konci stolu. Venku sněžilo; v pokoji měkký soumrak, klid a útulno. Několik akordů na loutně úvodem, pak zpěv a tlumený doprovod houslí.

Paní Březinová měla krásný hlas a pěkně zpívala. Mile zněla před betlémem, pod jeho světélkem, stará vánoční píseň v souladném doprovodu plném citu. Pan starý poslouchal pobožně, nespouštěje očí ze své mladé ženy. Ale pak i Jiřík, jenž hrál maje oči sklopeny, pohlédl po maceše, jak se jí hlas náhle zachvěl a na okamžik i zakolísal. Bylo právě, když zpívala:

A repetici „nynej, vonné konvalium – –“ vynechala. Jen struny zněly. Hned se však vzchopila a začala zas, ač ne tak zplna a svěže, spíše s namáháním, jak se zdálo:

Přestala, nemohla dál. Březina k ní rychle přistoupil a dotazoval se, co jí je, nepostřehnuv v příšeří, že zbledla a hned zase zčervenala.

„Nic, nic – ale hlas nějak –“

„Tak už dost, Jiříku, dost.“

Jiřík hleděl překvapen i starostně na macechu; když otec opakoval, tak že už dnes dost, odnášel housle do svého pokoje. Jak zavřel dveře, ptal se Březina znovu, naléhavěji, co je, co se stalo. Paní Březinová okamžik mlčela, pak prudce vstala, chytla jej kolem krku, hlavu na prsa mu přiklonila a pošeptala mu. A on ji k sobě přitiskl, hladil ji a políbil za sladké tajemství, jež mu cudně svěřila –