Temno

Za čtrnáct dní poté, v sobotu za listopadového, chmurného podvečera, zastavil se Tomáš Machovcův v domě U Pražáků. Odskočil sem z Koňského trhu od Březinů, kamž z vinice přišel pro potraviny. Nedal se za Helenkou nahoru do bytu, nýbrž vzkázal jí po služce, aby přišla na okamžik dolů. Přiběhla dychtivě očekávajíc novinu z domova. Tomáš neměl žádné; Helence hned pokynul, aby šli z průjezdu ven přede dveře, a tam se jí tlumeně optal, půjde-li zítra do kostela.

Helenka divíc se přisvědčila.

„Na ranní nebo na hrubou –“

„Na kázání a na hrubou.“

„To je dobře. A sama půjdeš.“

„Sama.“

„Tak jdi, jako bys šla do kostela, ale nepůjdeš tam. U kostela na tebe počkám a pak půjdeme na naši pobožnost.“

Helenka nemohla překvapením, leknutím hned promluvit. Tomáš měl velmi naspěch a pro šero nepostřehl němého pohnutí sestřina, a jen opakoval, tak aby se přichystala, že tam musí jít, že tam bude také kazatel.

„Tedy u kostelních dveří. Už musím jít. Dobrou noc.“

Rychlým krokem zmizel v houstnoucím šeru. Helenku chytla třesavka. Nebyla ze sychravého chladu, ale z bratrova vyzvání. Dolů sem k bratrovi skoky sběhla, zpátky se vracela zvolna, jako znaveným krokem. Prudké vzrušení nepřecházelo a nepřešlo. Paní Lerchová sobě povšimla, že Helenka, jindy tak hbitá, čilá a pozorná, dnes při večeři nějak těžko jí posluhuje a plete se. Zeptala se jí, co se jí stalo.

„Bolí mne tuze hlava.“

„Půjdeš si dřív lehnout.“

Šla, ulehla, spánek však nešel. Té noci jen na chvilku zedřímla a ještě ji mořily těžké sny. Tenkráte v Mezřiči bez bázně kráčela v noci do luk do tajné pobožnosti. Na zítřejší jen se strachem myslila. Nejvíc pro mladého pána, pro Jiřího.

Ráno se zvolna strojila, nejistě pak vycházela z domu, plaše se ohlížejíc, jako by číhali, kam jde, jako by věděli, kam se chystá. Divné myšlení, podivná přání se jí rojily v mysli, co by bylo, kdyby je stihli, a kdyby raději Tomáš nemohl a nepřišel, kdyby se minuli, nebo kdyby Šantrůčková pojednou, náhodou se k ní přidala. Hned ji však svědomí káralo, že si tajně přeje takových věcí, že se tak bojí.

Když se blížila ke kostelu sv. Haštala, k němuž se hrnuli ze všech domů kolem i ze sousedních ulic, píchlo jí u srdce. Pan Jiří! Kmitl se kus před ní, vcházel právě do kostela. Nechtěla svým očím věřit. Ale byl to on, jistě. Šel na hrubou. Ještě nikdá ho tu neviděla, nechodil sem. Jako lichotný vánek zalahodilo jí pomyšlení, že kvůli ní – A ona tam nebude, zrovna dnes, kdy přišel!

Ohlédla se, rozhlížela se. Rozšířené, ustrašené její oči těkaly v okolí kostela po plácku, k ulicím, po lidech jednotlivě i v houfcích docházejících. Nejde – Tomáš nikde, to již nepřijde, namlouvala si; a netrudila se, úlevu pociťovala. Že ještě chvilku počká, a nepřijde-li, půjde ona do kostela. Ale ta chvilka byla chvilečkou; vykročila a rovnou k hlavním dveřím kostelním, kdež stál houfec mládenců, šviháků vystrojených, s bělostnými taclemi, s krajkovými bílými šátky na krku, v kabátech tmavých i zelených, modrých, prostých i stříbrem premovaných, s rukávy širokého vyložení, španihelskou nebo fíkovou hůlkou v ruce, s lesklými přezkami nebo mašlemi na střevících.

Jdouc kolem toho houfku, zrychlila Helenka krok a sklopila zrak U samého však prahu se náhle zastavila. Někdo se dotkl jejího paže. Tomáš! Zasmušila se a váhavě k němu přistoupila.

„Co myslíš!“ přišeptal jí žasna.

„Když jsi nešel –“

„Tady jsem čekal. Pojď!“

Nebylo zbytí, musila. Nedbala měšťanských synků a šviháků, kteří překvapeně, s úsměvem je pozorovali a si je ukazovali; ale po kostelních dveřích se ohlédla. Na Jiříka myslila, že tam je, a kdyby teď vykročil a uviděl ji, že nevstoupila, že se pryč obrací, a kdyby věděl kam – Teď, poprvé, bylo jí nesnadno, obtížno jít mezi souvěrce.

„Kde to bude?“ zeptala se, když kousek zašli.

„To sám nevím; vinař na nás čeká, ten nás zavede.“

Za chvilku stanuli u něho. Byl starší muž, prostě oděný. Čekal na rohu nejbližší ulice, jak měl s Tomášem smluveno. Pozdravil Helenku, ruku jí podal a bez prodlení je vedl dále. Dostali se do ulice, kterou Helenka poznala; domnívala se, že je povede tou ulicí na Velké náměstí. Než vinař zahnul nalevo, do jiné, neširoké mezi domy většinou starými a zasmušilými; šli pak ještě jinou, až pojednou stanuli v uličce, do které se tenkráte po Božím těle s Tomášem utekla před Šantrůčkovou, v uličce tísněné a zašeřené zachmuřeným obrem, temně šerým Týnským kostelem. Pod jeho vysokými zaprášenými, zašlými okny, mezi jeho pilíři pestro a živo, zvláště před zčernalým portálem s kamennými baldachýny a konzolami a se starobylými zašlými skulpturami. Byl otevřen. Lidé jím vstupovali do proudu figurální hudby z chrámu se řinoucí, do koloratur svěžích chlapeckých hlasů, do hudby varhan, nástrojů, již provázelo hluboké, temné pohřimování tympánů.

Vinař se ani neohlédl a rychle se proplétal mezi lidmi dál křivolakou ulicí plnou rohů a divných výstupků, až pojednou stanul před starým patrovým domem šindelové střechy, v jehož přízemí byla hospoda, teď v čas služeb božích zavřená. Helenka pohlédla překvapeně na Tomáše a Tomáš také tak na ni. Oběma se kmitlo, jak tu tenkráte po Božím těle spatřili toho tajemného měšťana, jenž Tomášovi přinesl na vinici Klejchovu knížku a jenž tenkráte nesl nějakou skřínku v šátku zabalenou.

„Tady říkají U Vorlíčků, tady té hospodě,“ podotkl vinař a vstoupil do průjezdu. Poznali jej, neširoké nádvoří za ním, pavlače nad nádvořím vlevo a tmavou stěnu bez oken sousedního domu vpravo, i domek v pozadí nádvoří. A k tomu domku vinař kráčel.

„Snad tu bude ten –,“ přišeptal Tomáš Helence, mysle na neznámého dárce. Helenka všecka vzrušena jako by neslyšela. Tady, blízko kostela, za bílého dne tajná pobožnost! Ohlédla se plaše, jako by je sledovali, jako by tu někdo musil na ně vykřiknout a zadržet je, co dělají, kam jdou. Lidé přicházeli od Týnského kostela, jiní se tam ubírali a nikdo si jich nevšiml, nikdo se za nimi neohlédl.

Když vstupovali do nádvorního stavení, přikmitla se Helence síň mezřičské školy, jak se tam stavili, když šli na tajnou pobožnost v lukách, přikmitl se jí kantor Tauc, jak ji na té síni napomenul, aby si vzala příklad z babičky, kdyby přišlo pokušení, aby si pamatovala, jak je babička věrná a stálá v pravdě boží, v té že vychovala všecky své děti a také její, Helenčinu, matku, ta že byla ve víře jako babička. Tato náhlá vzpomínka zachvěla jí srdcem. Zastyděla se, že teď tak váhala.

Tomáš jí tu na síni zase něco šeptem řekl. Ale již mu nerozuměla. V uších jí znělo rozčilením. I Tomáš byl vzrušen, ne bázní, ale dychtivým očekáváním, a bude-li tam také ten –

Vkročili do velké světnice nevysokého dřevěného stropu, kdysi vybílené, bez obrazů, bez ozdoby, chudého nábytku. V čele stál stůl pokrytý bělostným ubrusem, dvě židle u něho; opodál, u boční stěny, menší stůl s cínovou konvicí a bílou mísou. Před hlavním stolem řada židlí; na nich sedělo několik starších mužů po městsku oděných a několik žen v čepcích. Za nimi houfek mladších, mužů i žen, ale většinou mužů. U stolu, na kterém ležely dvě tři knihy a nějaká podlouhlá, tmavě okutá skřínka, seděl kazatel, jak Tomáš hádal, ne v taláru, nýbrž v černém kabátě, v černých punčochách, tak jako byl ustrojen kazatel Moc, když konal pobožnost v mezřičských lukách; jenže ten tu měl paruku. S tím kazatelem, kterýž přijel z Drážďan, jak vinař jim cestou pověděl, seděl mužík, suchý, povadlý, také v paruce. Tomáš poznal na první pohled, že to ten jeho tajemný dárce. Podíval se na Helenku, jež porozuměvši přikývla hlavou, že ano, že jej poznává. Vinař je vedl přímo ke stolu.

„To je syn a dcera bratra Machovce.“

Kazatel, jenž o nich už věděl, vstal, podal jim ruku a vlídně promluvil, že slyšel o jejich otci, jak je statečný, také oni aby stálí byli a vytrvali při bratřích a posilovali se s nimi a doufali v boha, jenž jich neopustí a požehná jim a jejich otci. Vtom přistoupil k nim deklamátor Svoboda. Stiskl jim ruku, uvítal je usmívavě (i jeho modré oči se usmívaly) a hned se k Helence obrátil, že jí přinesl knížku, aby nebyla bez posily.

„Nemáte žádné?“ dodal tázavě.

„Nemám, pane.“

„Bratře, ne pane,“ opravoval vlídně deklamátor. „Tak tu je.“ Sáhl do kapsy a podal jí nevelkou knížku, také Klejchův špalíček.

Když poodstoupil, seskupili se kolem nich ostatní bratři a sestry, ruce jim podávali a srdečně je vítali. Zatím vešlo ještě pět šest bratří, ne však najednou, nýbrž jednotlivě, po chvilkách. Pak se ozval klíč v zámku, dveře se zavřely a pobožnost se začala. Kazatel stoje za stolem, maje po boku deklamátora, zanotoval: „Nenaříkej, ctný národe –“a sbor bratří a sester zpíval dál starou tu píseň, ne však plným hlasem, ač stáli v ústraní a okna byla dobře zavřena i ucpána.

Když dozpívali, začal kazatel. Tomáš naslouchal s plnou dychtivostí. Helenka v ty chvíle zapomněla na svatohaštalský kostel, dojem však nejistoty a temné bázně jí zůstal. Kazatelových slov srdečné útěchy, mužného povzbuzení a vyzvání, jež všechny kolem dojímala, nevnímala s tak vřelým účastenstvím jako tenkráte za tajné pobožnosti v lukách, a maně si oddechla, když kazatel skončil, vyzvav shromážděné, aby přistoupili k večeři Páně, aby pili z kalicha, jenž posiloval tolik pokolení jejich předků ve víře, po celá dvě století, a ještě déle, za dob pro víru jejich slavných a požehnaných a zase těžkých a bolestných.

Kazatel hlasitě předříkával vyznání hříchů a prosbu za odpuštění, kterouž shromáždění se modlilo potichu s ním, přednesl otázky o lítosti; odpověděli na ně všichni najednou. Jeden ze starších přinesl z vedlejšího stolu bílou mísu s rybičkami nakrájeného chleba i cínovou konvici vína. Deklamátor Svoboda přistoupil ke kazatelovu stolu, otevřel skřínku a vyňal z ní kalich. Tomáš s Helenkou opět na sebe pohlédli. Ta skřínka! A žasli. Na stole nestál prostý cínový kalich, jakým u nich přisluhoval kazatel Moc, ale krásný kalich umělého díla zlatem se lesknoucí, zlatý nebo bohatě vyzlacený. A starý. Dvě stě let a více, pravil kazatel, pijí z něho hodovníci při večeři Páně. A ten mužík v paruce ho patrně má a schovává, to jistě nesl onehdy tento kalich. To vše mžiklo Tomášovou myslí.

Před ním, v první řadě, už přijímali. Kazatel lámal chléb a podával jej z patény (ta byla prostá, cínová) do ruky všem účastníkům. Deklamátor Svoboda, jda za ním s kalichem, nachyloval jej k jejich rtům. Přistoupil k Helence. Kmitly se jí jeho modré, vlídné oči, té chvíle plné vážnosti i laskavosti. Ale jen se jí kmitly. Víc neviděla; sklopila víčka, chvějíc se. Tenkráte v noci v lukách zatanuly jí v okamžik přijímání třesoucí se, zvadlé ruce babiččiny, sahající po požehnaném chlebu z rukou kazatelových, zatanula jí její vrásčitá tvář, jak se zaleskla slzami zbožného pohnutí; a jí samé bylo v tom černém háji ve chvíli přijímání blaze a volno, cítila uvolnění a přilnutí ke všem s ní klečícím. A teď – Přijímala, chvěla se také, ale v ten okamžik přelétl jí před očima římský kostel plný světel, obrazů, zlatého lesku a lahodné hudby, plný lidí, a mezi nimi Jiří, stojící u dveří, hledající ji očima. Přitiskla víčka, chtíc zapudit ten obraz, a sama nad sebou se horšila.

Kolem zazněl zpěv. Otevřela oči, mlčela, nemohouc do zpěvu. Cítila se vinnou a nejistě, ostýchavě přistoupila, když pobožnost dokončena, s Tomášem k deklamátorovi, jenž na ně přikývl, aby šli k němu a ke kazateli. Vyptávali se na otce, kdy a jak prchl, kam se dostal, co o něm vědí. Tomáš měl slovo. Když pověděl, jak bylo na Skalce, jak tam přišla misie, kteří jezovité, jak otec prchl a kde se skrýval, nejprve u jejich strýce, pak na Jičínsku, na Veliši, u myslivce Svobody, zakýval deklamátor hlavou, usmál se tiše, a pohlédnuv na kazatele, řekl po latinsku: „Můj bratr.“

Zatím se shromáždění rozcházelo, ale ne najednou, nýbrž po jednom po dvou, v intervalech; jedni dveřmi, jak si Tomáš všiml, kterými on s Helenkou přišel, a ven nádvořím, druzí vedlejšími dveřmi. Těmi zmizel také kazatel. Trvalo drahnou chvíli, nežli se rozešli. Tomáš s Helenkou zůstali skoro až naposledy. Vinař je tak pozdě vyvedl. Zatímco čekali, viděli odcházet i toho mužíka, jenž jim knížky dal a jehož jména se ani tu nedověděli. Odcházel tentokráte sám. Kalich už prve zmizel ve skřínce; teď také i skřínka. Deklamátor Svoboda ji odnášel v šátku zavázanou.

Když vycházeli z průjezdu, Helenka se plaše rozhlížela. Než nikdo si jich nevšiml. Vinař je vyvedl k staroměstským masným krámům, odtud až blízko k Sv. Haštalu. Tam dal Helence sbohem a s ním i Tomáš. Helenka zašla ke kostelu, z něhož vycházelo několik lidí; byli poslední. Okamžik stála, váhajíc, pak zamířila domů. Vracela se nejistá, se strachem. Kdyby se tak paní stará zeptala na kázání, jak někdy činila – Nejvíce však tížilo pomyšlení na mladého pána.

Paní Lerchová se tentokráte o bohoslužbě nezmínila. Jiřík přišel nazejtří. Helenka nebyla v pokoji, když vstoupil, ale potkala ho na schodech, když odcházel. Pozdravil, zastavil se, pohlédl na ni, jako by jí chtěl něco říci, ale hned zase vykročil, nepromluviv.