Temno

Jednou odpoledne počátkem března zašel si Jiří k Božímu oku na concertum. Hubátius rozkládaje partesy, podotkl, že budou bez auditoria.

„Stůně deklamátor, nebo není doma?“

„Nestůně, doma je, ale není s ním řeč.“

„Něco se stalo?“

„Asi. Včera odpoledne dostal hosta, mladé děvče, venkovské, hezké, statné děvče. Byla to jeho neť, dcera toho myslivce z Kopidlna, však jsem vám o něm vypravoval, když tu loni v létě byl u deklamátora, povídal jsem, jak mu je podobný.“

„Co to děvče?“

„Přišlo znenadání, nečekal jí, tuze se divil, když ji uviděl, tady na síni, když jsem tam s deklamátorem právě stál. Hned ji zavedl do kvartýru, uctil ji, dlouho spolu hovořili, dlouho svítili. Bylo to asi něco důležitého, co to děvče přineslo. Ale nepobylo tu. Časně ráno zas odešla. Ani jsem jí už nespatřil. A po té návštěvě je deklamátor všechen změněný.“

„Jak –“

„Zdá se mně, že se vyhýbá, že mu není do řeči; proto myslím, že dnes nepřijde. A to jsem zpozoroval, že dnes chodil s knihami; dvakrát jsem ho zahlédl, vždycky s balíkem pod paždí –“

„To přec není nic divného.“

„Je, protože ty knihy nepřinášel ze Židů, nýbrž odnášel odtud z domu.“

„Odnášel, a balíky!“

„A ne sám. Taky pomocníka měl. Ten taky odnášel knihy, a večer, náhodou jsem ho zahlédl, takový dlouhý, hubený, celý balík odnášel a tak se ohlížel a pospíchal a ke schodům zrovna skočil, když jsem právě pootevřel dveře.“

„Byl deklamátor doma?“

„To se ví, že byl.“

„Co se stalo, že tohle dělá. Že by knihy prodával –“

„To sotva. Zeptat se není možná; a taky se člověku vyhýbá. No, uvidíme, přijde-li.“

Začali, hráli, ale auditorium nevklouzlo ani pak, když po přestávce začali novou skladbu. A deklamátor doma byl, to věděl Hubátius najisto.

Záhada zůstala záhadou; za týden však pojednou šlehlo světlo do jejího temna. Jiří přišel odpoledne k babičce; zastal ji v malém sklípku a musil tam s ní zůstat, neboť se jí nechtělo do velkého pokoje, zvláště když za chvilku přišel bratranec, P. Daniel.

„Ach, Jiříčku, to je dobře, žes tady,“ bělovlasý kněz zamžoural očima, „to je dobře, povíš doma novinu. Novinu nesu. To byste neřekli!“

„Co se stalo?“ ptala se rychle paní Lerchová.

„Stalo, ó stalo! K nám do koleje došla zpráva – Nu, takhle: P. ‘ Řku, jaká stopa. A on na to: ‚Pamatujete se, jak loni v srpnu utekl z Březinovy vinice mladý vinař s žitavským predikantem –‘“

„Tomáš!“ bezděky zvolal Jiří překvapen.

„Tak mají po něm stopu!“ tázala se i žasla stará paní. „A kde?“

„Dost daleko, na Jičínsku u Kopidlna se našla. P. Malobický z jičínské koleje přijel k nám a ten všecko pověděl P. Mateřovskému, a ten zas mně.“

„A co –“

„Pro primo, na Kopidlně panuje hrabě Šlik, tuze hodný a zbožný pán, a paní hraběnka také nadmíru pobožná, oba dali peníze na Citharu, na ten kancionál, jak jsem vám o něm –“

„Ale co přinesl ten jičínský velebný pán?“ vpadla nedočkavě paní Lerchová.

„Na tom kopidlanském panství je ve službách toho pana hraběte myslivec, nějaký Svoboda, tajný husita –“

Jiřík překvapením prudce vstal; deklamátor Svoboda se mu mihl a že má bratra myslivce, právě tam, jak Hubátius vypravoval.

„Ten myslivec,“ pokračoval P. Daniel, „měl už jednou pro to své bludařství soud, kacířské knihy se u něho našly; ale že bludy odpřisáhl i to, že takových knih už nebude přechovávat a v nich číst, smiloval se ten pan hrabě a nechal ho ve službě. Smiloval se nad ním a nad jeho rodinou; má ten myslivec dvě dcery a tři syny, ti jsou také při myslivosti.“

„A teď přísahu zrušil,“ vpadla stará paní.

„Nejen to, alebrž se i rouhal, a jak!“

„Rouhal!“ opakovala ulekaně paní Lerchová.

„Svatému Janu Nepomuckému. Mluvil s dvěma sedláky v lese, snad také byli berani, a těm vykládal o nastávající kanonizaci, že už bude svatořečení ‚toho Nepomuka‘, jak on povídal, to že je jako proces před soudem, že musí být svědkové na ty zázraky, a že se i našli, ale ti svědkové že roku nepřečkají, poněvadž lživě svědčili, že se staly zázraky, nic že se nestalo, jenom klam a podvod.“

Paní Lerchová tlumeně vykřikla odporem a pobouřením. Jiřímu strnuly oči. Hleděl na starého kněze a myslil na myslivcova bratra, deklamátora Svobodu, a polekaně.

„A to ještě ten rouhač myslivec vykládal sedlákům, že v tom svatořečení jsou naše praktiky, nás z tovaryšstva Ježíšova, to že všechno my jezuité, abysme měli za svatého Husa taky svatého. Slyšíte-li, svatého Husa řekl, toho slepejše, toho arcikacíře pojmenoval svatým!“

Paní Lerchová klepla holí opřenou o křeslo, hrozíc se, že je možná, aby člověk takhle mluvil. Také Jiří byl ohromen tou řečí myslivcovou; než opět se mu přikmitl deklamátor, jak tenkráte před svatojanskou slavností na vodě si vzpomněl na Husa, sice že to nebylo nic rouhavého, ale jej, Jiřího, že to přece mrzelo.

„A jak, prosím vás,“ ptala se stará paní, „když ti berani byli mezi sebou, jak to vyšlo najevo.“

„Byli neprozřetelní; nevšimli sobě, že nablízku stojí hajný, a ten to na zámku udal.“

„A jak ten vinař, Tomáš?“ vzpomněl Jiří, „jak ta stopa –“

„Ta se našla vlastně už před tím rouháním. To taky vypravoval P. Malobický, ten je vlastně na tu stopu uvedl, jak to mám od pana pátera Mateřovského. Jak jsem povídal, ten myslivec i křivě přísahal.“

„Ale Tomáš, velebný pane.“

„Ten tam taky byl, u Kopidlna, pod ochranou toho myslivce, on i ten predikant.“

„Chytili je –,“ ptal se dychtivě Jiří.

„Nechytili. Ti tam byli už na podzim a tohle rouhání stalo se teď nedávno.“

„Jak se dověděli, že Tomáš tam byl a ten –“

„Valdhorna ho prozradila a kacířská knížka.“

P. Daniel vypravoval o příhodě v lese na hradišti u Kopidlna, jak o ní uslyšel P. Malobický od hraběte Šlika, jakož i o knížce, kterou hajný tam u valu našel a kterou si myslivec Svoboda nechal, a ta knížka že jistě byla kacířská, hrabě že chtěl hned tenkráte, když mluvil s P. Malobickým, dát prohledati Svobodovu myslivnu, na radu však P. Malobického že to odložili.

„Ale nenyčky, když hrabě Šlik uslyšel o tom myslivcově rouhání, rozpálil se hněvem a již nečekal na pana P. Malobického. Poručil, aby ihned prohledali myslivnu; a tak se stalo. Šli tam ze zámecké kanceláře a také kopidlanský farář a hledali.“

„A našli –“ ptal se tišeji Jiří.

„Našli, a zrovna tu, kterou hajný našel. Myslivec předtím říkal, že ji spálil. Nic nespálil, našli ji, hajný ji hned poznal, jen se na ni podíval, našli ji a ještě jednu knížku, také kacířskou. A tak se prokázalo, že myslivec křivě přísahal.“

Všecko, co teď slyšel, vzrušovalo Jiřího hlavně kvůli deklamátoru Svobodovi. Vše, co mu bylo na něm podivného, záhadného, teď náhle jasnělo, i ta návštěva jeho neteře, i to nedávné stěhování knih; nejdříve však se ozvalo, že se přece nemýlil, že ten predikant, kterého zahlédl na Hubátiově a deklamátorově síni, jistě byl u deklamátora. To vše se v ten okamžik valem přihrnulo na mysl, i to, mluvila-li Helenka pravdu tenkráte na vinici, když na jeho otázku odpověděla, že deklamátora nezná. Sám teď chtěl v tom vzrušujícím překvapení povědět, že ten myslivec má tu v Praze bratra; ale zaváhal, a než se rozhodl, ptala se paní Lerchová, co se stalo s tím myslivcem.

„Hrabě ho dal zavřít na zámku; věc šla ke konzistoři a půjde k apelacím. Teď už nejde jen o službu a chléb, ale o hrdlo, holečkové, o hrdlo, když se ten myslivec dopustil křivé přísahy a tak ohavně se rouhal. A, a, jen si považte, tady v Praze má bratra, P. Mateřovský mně to řekl, a on to má od P. Malobického, ten toho myslivce a celou famílii tuze dobře zná.“

„Co je ten bratr,“ ptala se stará paní.

„Je prý ouředníkem u zemských desk.“

Vtom si paní Lerchová vzpomněla zase na Tomáše, co se s ním stalo, když se dostal z toho Kopidlna dál. „Dostal, a jistě taky přes hranice, ďábel je chránil, jistě jej zavedl do jejich Jeruzaléma, do Žitavy.“ Stará paní se chopila své hole, vstala v náhlém rozhodnutí nadobyčej rychle a ven ke dveřím. Otevřela je, zaklepala prudce holí o podlahu a ostře zavolala:

„Heleno!“

Jiří se zalekl. Sklopil oči, když Helenka, nic netušíc, ochotně přiběhla. Hned však postřehla, že se něco přihodilo; nejistě postoupila ke křeslu, do něhož paní zas usedla.

„Novinu ti povím, Heleno,“ začala bez úvodu, „o bratříčkovi. Dověděli jsme se, tadyhle velebný pán přinesl jistotnou zprávu, že s tím nehodným predikantem utíkal přes –“

„Kopidlno –“ pomohl P. Daniel.

„Měl tam spolky s nějakým myslivcem.“

Jiří viděl, že se Helenka zalekla.

„S křivopřísežníkem,“ dodal chvatně P. Daniel, „odpřisáhl, že nebude mít kacířských knih, a pak u něho dvě našli.“

„A jedna byla tvého bratra, ztratil ji tam v lese,“ doplnila paní Lerchová.

Helenka se zachvěla strachem o Tomáše, co o něm uslyší, že ho snad přece chytili. A vtom už pokračovala, a přísně, paní Lerchová: „Tu knížku mají, škoda že taky jeho nechytili.“

Helenka si v duchu vydechla.

„Co ty víš o tom myslivci,“ vpadl P. Daniel ne tak mírně a usmívavě jako jindy. „Znáš-li ho?“

„Neznám.“

„Ale slyšelas o něm.“

Okamžik váhala, plaše pohlédla na Jiříka, jenž seděl hledě do země; před ním lháti nemohla. Přisvědčila, že slyšela, ale už dávno, doma od otce.

„Tos mně neřekla, když jsem se tě vyptával,“ ostře vyčetl P. Daniel, a náhle, jak si vzpomněl, se optal: „A tak taky znáš bratra toho myslivce, je tady v Praze, ouředník u zemských desk; my víme všechno.“

Jiří pozvedl kvapně hlavu a pohlédl po Helence.

Ta přímo hledíc páterovi do očí odvětila klidně a jistě:

„Neznám.“

„Že neznáš? Tak jsi s ním nemluvila?“

Helenka, jež dosud nevěděla, že ten tajemný měšťan, jenž Tomášovi zanesl na vinici Klejchovu knížku a s nímž pak o tajné pobožnosti u Vorlíčků mluvili, je bratr kopidlanského myslivce, odpověděla bez rozpaků a váhání zase tak jistě, přesvědčujícím tónem ryzí pravdy:

„Nemluvila, neznám ho.“

Jiří, jenž v stísnění čekal její odpověď, cítil, že mluví pravdu a že bylo pravda, co mu řekla tenkráte na vinici, když se jí ptal na deklamátora Svobodu.

Také P. Daniel dál už nenaléhal otázkami; jen paní Lerchová dodala, a přísně:

„Tak vidíš, do jakých čistých spolků se tvůj bratr dostal, s rouhači a křivopřísežníky. Do toho tě chtěli taky přivést. Děkuj pánubohu. Tak, teď víš.“ A mírněji skončila: „Tak si jdi.“

Helenka odcházejíc postihla Jiříkův pohled; byl jasný.

A teď Jiří sám se dostal do výslechu, když podotkl, že zná myslivcova bratra, toho úředníka zemských desk, že bydlí zrovna vedle Hubátia na jedné síni. Pověděl, jak se s ním seznámil a že deklamátor chodíval k Hubátiovi poslouchat, když hráli na housle. Že si také od něho knihy vypůjčoval, netroufal si v ten okamžik říci. Žaslať babička a hrozila se i tak, s kým se to scházel, a neukonejšilo jí, když Jiří opakoval jí svědectví Hubátiovo o deklamátorovi. P. Daniel hleděl okamžik před se, zamyšlen, až pojednou se vytrhl.

„To bys, Jiříčku, měl povědět panu páteru Mateřovskému.“

„A proč?“

„Protože je ten ouředník bratr toho myslivce. P. Mateřovský už o něm ví, povídal mně to, a přitom, tady že by byla snad stopa –“

„Jaká?“

„Abyste věděli, jsou i tady v Praze, nejen ve vinicích, povídám tady v městě tajní evangelíci a husiti.“

„Není možná!“ žasla paní Lerchová.

„Jsou prý najisto. Nu, když to řekne páter Mateřovský –“

„A tak by si myslil, že ten deklamátor –,“ dohadovala se stará paní.

„To neřekl, nic neřekl, ale kdo by si hned pomyslil tak jako ty, Rózičko. Ale mlčet o tom, mlčet.“

„A ty, Jiříku, tam k Hubátiovi nechoď. Hrajte si u vás, doma, nemusíte tam,“ vyzývala paní Lerchová.

„Nebojte se babičko, ten pan deklamátor přestal už k Hubátiovi chodit.“

Jiřík odešel, ne však domů, nýbrž k Božímu oku do bytu Hubátiova. Na mysli měl deklamátora, který přesto, že ho měl v domnění, byl mu sympatický pro jeho lásku k hudbě a knihám. A dobrý se mu zdál, hned jak se s ním seznámil, a k němu, k Jiříkovi, byl zvláště hodný; zval ho k sobě, rád jej viděl, knihy mu ochotně půjčoval a někdy zavedl pěkný hovor o knihách, o české řeči a historii. Jiřík vzrušen tím, co teď od P. Daniela o něm uslyšel, pospíchal k Hubátiovi, aby mu to oznámil a s ním o tom promluvil.

V starém domě U božího oka, jindy tichém, nápadný ruch. Před průjezdem, v průjezdě hlouček lidí, žen i mužů, na schodech také skupina a všude patrné vzrušení; nahoře nad schody dvě ženy pozorovaly dveře deklamátorova bytu a šeptaly si v dychtivé zvědavosti. Jiřík se nikde nezastavil, nikoho se nezeptal, ale tím prudčeji se hnal do schodů, tuše, že se něco stalo. Ani nezaklepav, vrazil do Hubátiova pokojíku.

„Co se tu děje!“ zvolal hned na prahu.

„Divné věci.“ Hubátius byl nadobyčej vážný. „Zčistajasna přišla komisí a prohlíží deklamátorův byt.“

„Co, knihy?“

„Ty především.“

„Kdo tam je?“

„Jezovita, P. Mateřovský.“

„Ach! Sám?“

„Ne; kaplan z Týna je s ním, farář nemohl. Jsem jako zmámený, proč na deklamátora tak uhodili.“ Jiří pověděl novinu, kterou si nesl od P. Daniela.

„Ach, tak to je!“ zvolal Hubátius. „Teď rozumím, proč tu bylo to děvče. Proč pak to uklízení knih.“

„A když je uklízel, byly tedy zakázané, kacířské.“

„To snad, ale proto bych souseda ještě neodsoudil. Je knihomol, sehnal kde co, třeba lutrijánské a husitské, a snad i turecké, mohamedánské, jen když to byl starý špargál. Proto může být, a já také myslím, že je, dobrý katolík. Kdopak může za bratra.“

Jiří neodpíral, ba spíše rád výklad ten slyšel, a jen se optal, je-li tu komisí už dlouho.

„Och, dlouho, přehrabávají a přehlížejí všecko zevrubně. Týnský kostelník jim ty knihy snáší a podává.“

Někdo zaklepal na dveře. Týnský kaplan vstoupil. Ptal se po Hubátiovi.

„Máme tu u souseda,“ vykládal, „komisí; pan Svoboda je v podezření, že má kacířské knihy.“

„Našli jste nějaké?“ zeptal se kvapně Hubátius.

„Dosud nic. Ale ten pan Svoboda se odvolal na vás, že ho dobře znáte.“

„Znám tuze dobře.“

„Měl jste snad někdy nějaké podezření stran víry –“

„Neměl, velebný pane, chodí ke správě boží, do kostela, všecko.“

„Nebo měl-li nějaké spolky.“

„Co já vím, neměl. Nikdo ho nenavštěvoval, sám také nikam nechodil a nechodí, leda večer do hospody k Vorlíčkovům na pintu piva a někdy sem ke mně poslechnout si muziku, když tadyhle s panem Březinou hrajeme na housle.“ Hubátius sice vzpomněl na dlouhého souseda, jenž od deklamátora knihy odnášel, ale nezdálo se mu, aby tu jedinou návštěvu uváděl. A nechtěl se také zmínit o knihách, jež ten muž odnesl; nic jistého o tom nevěděl a sousedovi by tím přitížil.

„Ach pan Březina!“ zvolal kaplan. „Taky vás jmenoval, a že vám půjčoval knihy.“

„Půjčoval.“

„Jaké – Ale ne, počkejte, pojďte se mnou, prosím vás, k panu páteru Mateřovskému vedle, to bude nejlíp, když to také před ním vypovíte.“

Šli. Jiří zneklidněn a v napětí. Pokoj deklamátorův jako o velkém smýčení nebo stěhování. Všude samé knihy, jako by napršely. Stojany skoro vyprázdněny, po stole však, po lavici, po židlích a posteli i na podlaze hromádky knih nebo jednotlivé folianty většinou ve vepřovici svázané. Nad tím vším mohutná postava P. Mateřovského krevnaté tváře; právě čekal, až mu kostelník podá ze stojanu poslední knihu. Nevelký deklamátor zdál se vedle jezovity v černé sutaně menší a drobnější. Byl bez paruky; ta trčela zavěšená na stojánku na stole nad knihami. Komise přišla znenadání, takže deklamátor neměl ani času, aby si ji dal na hlavu. A v prudkém překvapení na ni nevzpomněl. Byl v černé vlněné čepičce, když vstoupili. Smekl ji a držel dosud v ruce.

Jiří viděl jej tak poprvé, krátce ostříhaného. Zdálo se mu, že deklamátorovi uši odstávají, a vůbec připadal mu hubenější, seschlý, nějak ubohý. Až mu ho bylo líto. Stál přihrben, ač ne skleslý nebo sklíčený. V pěkných modrých očích zasvitlo, když vstoupil Hubátius s Jiříkem. Ten rozhlédnuv se tím zpuštěním pokoje, všiml si, že jest i almara dokořen otevřena. Mrkl po jejím dnu. Okované skřínky tam nespatřil.

P. Mateřovský se hrubě ani neomluvil, když se Hubátius přihlásil, a hned, že je dobře, že pan soused přišel; vyptával se jako kaplan a pak také Jiřího, že prý si vypůjčoval odtud knihy, aby pověděl jaké, a že tu býval a knihy si prohlížel. Jiří přisvědčil, že vypůjčoval a pan deklamátor že také mu knihy ukazoval, když nějak zvláště vzácnou a starou koupil. „Koupil,“ vpadl Mateřovský, „a kde?“

„Kupoval, co já vím, nejvíce v Židech.“

„A tak,“ přidal se Hubátius s úsměvem, „že panu deklamátorovi ani na tabák nezbylo. To všecko z lásky k starým knihám.“

„A jaké knihy vám půjčoval?“ ptal se Mateřovský Jiřího.

„Většinou historické, Beckovského kroniku, Balbínovy knihy –“

P. Mateřovský stáhl své husté černé obočí.

„A také knihu mariánskou, Obroviště mariánského Atlanta, o zázračných obrazích Panny Marie.“

Mateřovský překvapen upřel své černé oči na deklamátora, ale hned se zase ptal Jiříka, zdali také někdo jiný si tu vypůjčoval knihy.

„Co já vím, ne,“ odpověděl Jiří.

„Jenom loni na Silvestra,“ vzpomněl Hubátius.

Deklamátor, jenž stál s pochýlenou hlavou, vztyčil ji a napjatě upřel zrak na Hubátia, jenž pokračoval: „Nesl nějakou knihu do své hospody U Vorlíčků, to jsem viděl, že něco nese pan deklamátor, potkal jsem ho v Týnské ulici, a jak mně pak řekl, byla to kronika; nesl ji dobrému známému, s kterým večer sedává.“

„Vám nepůjčoval nic?“

„Velebný pane,“ Hubátius se usmíval, „já na ty staré knihy nemám ani kdy, ani chuti.“

Mateřovský jim poděkoval několika slovy a tím je propustil. Jiří šel opět k Hubátiovi a čekal u něho, až komisí odešla. Čekali, číhali, až půjde. Zahlédli oba kněze, kostelníka, jenž kráčel za nimi a nic neodnášel. Nic nenašli, co by bylo zakázaného nebo jen podezřelého. Zašli, zvědavci zmizeli ze schodů i z průjezdu.

„Tak nepochodili, nic nepopadli,“ zvolal Hubátius, když komise zašla, a zvolal to s uspokojením, skoro vesele. Přálť sousedovi. Jiří však mlčel; nebyl uklidněn a také sám s sebou spokojen. Nevyčítal si, že prve tak svědčil a že zamlčel to, co jej předtím znepokojilo, některé narážky a hovory deklamátorovy; ale to jej temně tížilo, že deklamátor tolik z bibliotéky stěhoval, když se dověděl, co se stalo s jeho bratrem, a že asi dozajista byl ve spojení s tím predikantem a s tajnými bludaři. Chtěl se o tom zmínit Hubátiovi, než vtom vešel deklamátor.

Byl bez paruky, měl však jako jindy černou vlněnou čepičku na hlavě. Nebylo to však jejich auditorium, které jindy s úsměvem na rtech i v modrých očích se protáhlo, vklouzlo tiše dveřmi a schoulilo se v křesle u kamen. Deklamátor vstoupil zvolna, skoro ostýchavě, postál okamžik u dveří, pohleděl pátravě na mladé hudebníky, pak rovnou k nim a podal každému z nich ruku.

„Pozdrav pánbůh, mladí páni, zastali jste se mne.“ Byl patrně pohnut „Jak si páni pátres na mne vzpomněli! Nu, pochodili – Ach, zlý čas na mne uhodil, to je zkouška, a bude. Pozdrav pánbůh, rád jsem tu býval, tuze rád.“ Modré oči mu zamžikaly. „Tak spánembohem.“ A kvapně odešel, dříve nežli se oba přátelé vytrhli ze svého překvapení.

„To jako by se s námi loučil,“ řekl Jiří.

„Baže; myslím, že na concertum už nepřijde, že máme po auditorium.“