Temno

V roubené sedničce hnědých trámů, ve které nalevo při delší stěně stála odestlaná postel a napravo u dveří malovaná truhla, seděla u stolu vysoká, přihrbená stařena v bílém prostém čepci přiléhavém, v bělostných rukávcích, v černém živůtku s proramenicemi, v tmavozelené mezulánce, v červených punčochách, bez střevíců. Vysoký věk dal jí šediny, vyschlé paže, popelavý, vrásčitý obličej; v její tváři, v šedivých očích přísná vážnost z přešlých utrpení, z uzavřeného života, za stálého ohrožení pro tajenou víru.

Jako vesnická Sibyla seděla u dubového stolu s trnoži; před ní stará bible zažloutlých stran s usmolenými rohy v tmavých, zašlých deskách. Seděla v tichu nízké sedničky v přísvitu jediného nevelkého okna plného muškátu a šedé rozmarýny. Bylo jím vidět do sadu na staré jabloně ve vysoké trávě bělostně postřiknuté krupičkou kvetoucího kozího pysku. Šeřilo se tam zeleným zamžením, jež i okenní tabulky zadýchalo.

Stařena tiše četla v úplném ponoření duše v slova Svatého písma. Do toho hlubokého klidu pojednou snašin hlas. Výměnice zasmušila čelo, ale jen na okamžik. Jak vstoupila vnoučata, zjasnilo se jí v očích. Vítala je sedíc, nemohouc sama volně povstati, pohladila je, vyptávala se. Odpovídali, jak se dostali ze dvora, co otec, o škole a kazateli z Lubáně. Babička tiše pokývala hlavou, když Helenka jí oznamovala, že přijde sem k ní, navečer, a povzdechla v blaživém uspokojení: „Tak přijde – Dlouho jsem čekala – Přijde a posilní a potěší člověka. Buď pánbůh pochválen!“

Vstoupil hospodář, její syn, vysoké postavy, čtyřicátník; byl v koženkách po kolena, bez vesty, v bílé košili, v týle olověným knoflíkem zapjaté. Vítal děti nebožky své sestry, upřímně vítal a hned také zval, aby se šly posilniti, tetka že čeká.

Za drahnou chvíli vrátily se opět k babičce. Usedly k ní, hovořily, a nejvíce zas o Skalce. Tomáš si stěžoval do správce Čermáka, jaký je tuhý říman, jak po otci a po nich pase a je hlídá, že slídí jako ohař; Helenka povídala o urozené slečně. Sama o ní nezačala, nýbrž babička. Zevrubně se vyptávala, jak je se službou, s pobožností, s kostelem, a zakroutila pak hlavou překvapena, když slyšela, že urozená slečna chce jí poslat léky.

„Buď opatrná, a když přijde pokušení nebo protivenství, vzpomeň si, Helenko, na nebožku mámu, a ty taky, Tomáši, abyste ostali v tom, v čem jste se narodili. Smrtelně byste hřešili, kdybyste někdy couvli. Ať táta nemusí nad vámi plakat. Držte se Písma, to vás posilní, zkusila jsem to sama, v tom je outěcha.“ Osmahlou, vyschlou a žilovatou rukou postrčila bibli a pobídla vnučku, aby četla.

Tichou sedničkou zněl Helenčin čistý, příjemný hlas. Četla plynule a upřímně. Začala tam, kde babička prve přestala, v evangeliu sv. Matouše:

„Vystříhejte se pak lidí; neboť vás vydávati budou do sněmů a v shromážděních svých budou vás bičovati.

A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé, ale kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude –“

V sedničce se smrákalo, když Helenka přestala číst na babiččino vyzvání. Vtom na síni hlasy.

„Snad už jde!“ Stará výměnice se obrátila dychtivě po dveřích. Tomáš k nim skočil, povyhlédl a hlásil: „Ne, to není kazatel. Přišli dva cizí; strejc je vítá.“

Za chvíli oba vstoupili do sedničky, Jiří Urban, mladý sedlák ze Žďárek, prostřední, skrovné postavy; nápadný byl krevnatou, podlouhlou tváří špičatého, tenkého nosu, přižloutlými vlasy s pačesy do čela a světlým obočím. Měl tmavozelený kabát s mosaznými placatými knoflíky, koženky po kolena, bílé vlněné punčochy a střevíce hustě zaprášené. Za ním o něco větší, ramenatý selský synek, tmavých, za uši sčesaných vlasů dlouhých, v bílém šerkovém kabátě, v koženkách a v botách s holínkami. Byl Jan Jiráskův z Hronova; oba z náchodského panství.

Ráno za tmy se vypravili z kopců od kladských hranic sem do kraje. Dobrých osm hodin putovali. Do Meziříčí mohli dorazit ještě za světla, z opatrnosti však zůstali v lese u Bohuslavic a tu čekali na soumrak. V tom lese skrývalo se už také několik bratří ze Šonova, z Krčína, od Hrádku. Z lesa nevydali se všichni najednou, nýbrž jednotlivě, po dvou a tady v Meziříčí se opatrně rozešli k souvěrcům, k Hubáčkom, Kolčarom, Vaněčkom a jiným.

To všecko živě a řečně vypověděl žďárecký Urban; modré oči se mu jen leskly. Druh jeho byl málomluvný; ale stará Klancová se po něm obrátila a znova mu ruku podala, když Urban o něm za řeči pověděl, že seďal za víru v arestě na náchodském zámku, tam že ho také bili a že musil v železech a poutech na panském díle pracovat.

A dále vypravoval Urban v šeré světničce, jak je u nich na náchodském panství, že tam zase měli misii, pátery jezovity, Mateřovského a toho Firmusa a ještě jednoho, ten že nekázal, ale jen zpovídal, ale ti dva taky, a po knihách že pátrali, toť se ví, a jak – Na bratra Vostrého z Hlavňova se doptával a vtom na Novoměstsko vzpomněl, to že snad slyšeli, tu hrůzu do nebe volající, jak sestru Tlaskalovou z Provodova zavřeli na Novém Městě na zámku, ta že ve vězení slehla, dvojani že se jí narodili, a když prosila, aby směla po čas šestinedělí být doma u mámy, že ji nenechali a že pak v tom arestě umřela i obě děti.

„A co její muž?“ ptala se chmurně stará Klancová.

„Ten ušel do Saska.“

Vtom chvatně vešel kantor Tauc; když se příchozí k němu hlásili, podal jim upřímně ruku.

„Vítám vás, horáci, však si ještě pohovoříme.“ A hned se k stařeně obrátil a hlásil: „Tak už jde,“ a k sedlákovi: „Pojď.“

Oba vykročili rychle ven pro kazatele Moce, jejž kantor tajně zavedl za humny do Klancova statku.

V sedničce náhlý ruch. Selka přinesla lojovou svíčku v dřevěném svícnu, postavila na stůl, na nějž prostřela bílý ubrus a na nějž Helenka položila opět bábinu bibli. Stařena zůstala u stolu. Bylo na ní zřejmo, jak ji kantorova zpráva vzrušila. V ten okamžik zapomněla na bratry z hor i na vnoučata. Majíc ruce na bibli sepjaté, ohlížela se nedočkavě po dveřích; rty se jí pohybovaly, jako by bezzubé dásně něco překusovaly. A pojednou poručila: „Chleba a ještě svíčku!“

Selka jí přinesla bochník chleba, talíř a nůž. Dvě světla na stole v té komoře něco neobyčejného, svátečního.

„A okno –,“ připomenula neklidně výměnice.

Helenka rychle zatáhla plátěnou bílou záclonu. Vcházel Moc v tmavém plášti provázen kantorem a hospodářem, jenž přinesl a na truhlu postavil ozdobný korbílek z bílých a hnědých dužin s vyřezávaným víčkem. Šum v sedničce náhle zmlkl. Do hlubokého, jako kostelního ticha zaznělo z prahu kazatelovo vážné „Pán s vámi!“

Stará Klancová viděla jenom kazatele; jen na něm tkvěly její oči. Byla dojata jeho příchodem, jeho zvláštní návštěvou, i vzrušena pomyšlením, že jí přináší večeři Páně. Chtěla povstati, ale mohla jen vztáhnouti k němu své ruce. Moc se s ní srdečně pozdravil, pak i s ostatními. Uvítali jej, ale nezůstali. Sednička jim nestačila, a pak mělo v posvátnou chvíli být v ní volno. Hospodář vyšel rychle na síň zavřít branku i hořejší polovici dveří. Vrátil se, ale již nevkročil do sedničky, nýbrž zůstal, jakož i selka i hosté z hor, u dveří a v nich. Když také Helenka s Tomášem chtěli vyjít, zadržela je babička, aby zůstali, aby byli s ní. Zatím kantor Tauc nakrájel z bochníku několik „rybiček“, tenké, čtverhranné kousky střídy bez kůrky, jež položil na talíř, a ustoupil ke dveřím.

Sednička stala se pojednou svatyní. Kazatel sdělal plášť, vyňal z torby, kterou pod ním nesl, nevelkou, ale silnou knihu, agendu, cínovou paténu a prostý kalich cínový, položil a postavil vše na stůl bělostným ubrusem zastřený. Stařena majíc ruce sepjaty, sledovala každé jeho hnutí. Šedé její přísné oči oživly leskem vzrušení a zbožného pohnutí.

Kazatel, stoje u stolu tváří k ní, zanotoval neplným hlasem: „Již se všecko vyplnilo.“ Kantor Tauc hned vpadl a za ním všichni ve dveřích a u nich a v sedničce Tomáš s Helenkou; i stařenin vetchý, třesoucí se hlas ozval se v malém tom sboru, jenž nezvučel zplna a jasně, nýbrž ztlumeně, zaraženě, aby nepronikal za stěny ven.

Když dozpívali, vzal kazatel agendu a četl z ní vyznání hříchů i prosbu za odpuštění. Stará Klancová říkala tu modlitbu s ním potichu. Ale pak se ozvala, když se jí optal, lituje-li svých hříchů. Hlasem odpověděla:

„Lituju z milosti boží.“

„Věříš-li, že jsou ti odpuštěny pro utrpení a smrt Kristovu na kříži?“

„Věřím z milosti boží.“

„Na takové tvé vyznání zvěstuju ti, když hříchů svých srdečně želíš, milost boží a odpuštění.“

Pak vzal jednu z rybiček, položil ji na cínovou paténu mdle se lesknoucí, nalil z korbílka do kalicha víno, požehnal chléb na paténě a víno v kalichu, ulomil z rybičky a podal ten kousek stařeně, proslovuje:

„Vezmi a jez, to jest pravé tělo Krista Ježíše, Spasitele tvého, za všechny naše hříchy na smrt vydané. To tě potěšuj, posiluj a zachovej v pravé víře k životu věčnému. Amen.“

Stařena přijala ten kousek střídy a vložila jej do úst. Bylo vidět, jak se jí ruce třesou.

Kazatel vzal kalich, přistoupil až k ní a zase tím obřadným tónem proslovil:

„Vezmi a pij, to jest pravá krev Krista Ježíše, Spasitele tvého, za všechny naše hříchy vylitá. Ta tě potěšuj, posiluj a zachovej v pravé víře k životu věčnému. Amen.“

Kolem ticho plné zbožné úcty a vroucího účastenství. Všichni upírali své zraky na kazatele a stařenu. Ale Helenka, stojíc jako zapomenutá, měla na očích jen babičku. Dojata, s pohnutím patřila, jak zbožně a zkroušeně přijímá tělo Páně, viděla, jak nachýlila šedou hlavu do týla a jak přivřela oči, když ucítila na rtech kalich, víno –

A v ten okamžik vyhrkly stařeně zpod víček slzy – Helenka ucítila své srdce prudce bít; rozechvěná hleděla na ty slze, jež hojně se ronily a stékaly po uvadlých tvářích k bradě.

Kazatel poklekl a poklekli všichni a říkali modlitbu na poděkování. Helenka sepjala ruce, ale nemodlila se, ač do hloubi duše své nábožně dojata. Hleděla na babičku, která bledší a jako bělejší seděla za stolem nehnutě, s očima přivřenýma. Na lících se jí leskly stopy radostných slz; a tvář všecka zjasněna výrazem pokory, tiché blaženosti a zbožného vytržení.