Temno

Když sodálové dozpívali, vystoupil na Husovu kazatelnu zavalitý jezovita v bělostné rochetě a vykládal nasládlým, chvílemi tremolujícím hlasem shromážděnému bratrstvu o jeho patronce, velikomocné císařovně nebes i země, nejblahoslavenější Panně Marii, o jejím nanebevzetí a její slávě mezi kůry andělskými, o jejím svatém dvořanstvu, z něhož jmenovitě připomenul hlasem povýšeným, jakoby radostí se chvějícím, veleslavná knížata a měšťany nebeské, svaté patrony české, před bohem všech Čechů orodovníky a zástupce, svaté Cyrhu a Strachotu, svatého Václava i ostatní, zvláště však radostně Jana Nepomuckého, ač dosud nebyl vyhlášen za svatého.

Helenka, klečíc s pochýlenou hlavou, s rukama sepjatýma, slyšela hlas z kazatelny se třepetající a rozletující nad shromážděním, nevěděla však nic a nedbala, o čem kněz káže. Když skončil, pozvedla prudce hlavu a rozhlédla se. Březinovy hledala, Jiříka, ke dveřím oči plaše obrátila. Nepostřehla tam Žitavce, než proto přece se neupokojila.

Litanie se začaly. Helenka neříkala s ostatními a mlčela i pak, když modravý oblak kadidlového dýmu vznesl se od stupňů oltáře nad řady planoucích voskovic, nad zlacené sochy andělů a svatých do šera chrámové klenby a když v ten okamžik sodálové znovu zazpívali. Když přestali a vstávali, lekla se, že musí také jít. Ke dveřím kráčela s obavou, že bratr Vostrý se opět přihlásí a že ji přede všemi osloví tím svým: „Ale – ale, děťátko, vítám vás.“ Plaše se podívala tam, kdež prve stál, a bezděky se tiskla do tlačenice ve dveřích, aby se v ní ztratila.

S tím hustým proudem ven se hrnoucím dostala se na volnou prostoru Betlémského plácku; již se zatmíval od soumraku. Nestanula, nečekala; jen se nejistě ohlédla po kapli a hned zamířila domů. Myslila na Vostrého, čeká-li, ví-li o něm Tomáš a jak Vostrý o ní zvěděl, že půjde sem do kaple, a ví-li, u koho ona je. Výčitka ji uhlodla, že tak pospíchá, že před ním utíká a on že snad přináší zprávu o jejím otci.

Když minula na Perštýně nákladnický dům U Sladkých, zaslechla za sebou rychlé kroky a vtom také tlumené, naléhavé zavolání:

„Ale – ale, děťátko –“

A stanul vedle ní přibledlý mužík v třírohém klobouku, hladce vyholený, hustého černého obočí, dlouhých černých vlasů za uši sčesaných.

„Měl jsem vás co honit, panenko.“ Podal jí usmívaje se ruku. „Pozdrav vás pánbůh, tady se teď můžu přihlásit.“

Helenka mu podala nejistě pravici, nevědouc co říci. Než on nečekaje pokračoval:

„Řízením božím jsem vás našel, a hned. Ale kampak jdete, kdepak tu pozůstáváte, děťátko –“

„Na Koňském trhu u Březinů.“

„Tak to bych mohl s vámi, vím o tom domě.“

Lekla se, že půjde s ní až tam; než neodvážila se, aby se ho zeptala. Zahnuli do Skořepky. Vostrý začal opět o boží pomoci a prozřetelnosti, že jde k nim, k bratrovi a k ní, a že hned prvního dne ji našel. Mysl že ho vedla, vykládal, nejprve k Betlémské kapli, k božímu stánku, kdež někdy mistr Hus kázával a kdež teď ti černí panují. Chtěl nejprve zhlédnout to svaté místo, že sem jde pokaždé, když přijde do Prahy, nejdřív, a vtom že také uviděl ji, v tom že je zjevná boží pomoc.

„A kde je váš bratr, děťátko, rád bych s ním promluvil.“

Helenka mu pověděla a Vostrý se ihned zevrubně vyptával, ve které vinici Tomáš pracuje, on, Vostrý, že pražské vinice zná, že tam už kolikrát byl se podívat „na ukrytý semeno“, mínil tajné souvěrce, a že tam už dost „božího chleba“, čtení, roznesl.

„Odkud teď jdete?“ zeptala se Helenka v napětí.

„Ze Sacka, děťátko, od vašeho pantáty přicházím.“

„Od pantáty! Co dělá, kde je, je-li zdráv –,“ ptala se chvatně.

„Je, teď je zdravý, ale stonal, a dlouho. A co dělá – zahradničí; bylo by mu dobře, že vyšel z českýho Ejpta, ale stýská se mu po dětech, po vás, ale nemůže k vám a pro vás, teď nemůže, on sám ne, ale pořád na vás myslí, pořád. Pozdravuje vás, nastokrát vás pozdravuje.“

Helence se ozvalo srdce. Otec se jí znenadání přiblížil, slyšela ho. Zapomněla na ulici, přestala se lekat, neuvidí-li ji nějaký známý, a obracela se po Vostrém.

„Tak dávno jsme o něm neslyšeli,“ povzdechla.

„Je to těžký, děťátko, a já jsem se tentokrát omeškal, nemoh jsem rovnou do Prahy, jen samou oklikou, to rozumíte, proč; jsem všude u ouřadů prohlášený, a tak jsem se musil skrývat u bratrů, někdy dost dlouho. Nejdýl u – Ale abych nezamluvil: moh jsem tu být už dřív, ale upadl jsem v osidla; římani mne polapili, v Poděbradech, přes čtrnáct dní jsem seďal ve vězení, až před třemi dny jsem s pomocí boží z něho se dostal a dnes, chvála bohu, jsem dorazil do Prahy.“

„Kde budete na noc?“ zeptala se Helenka starostně.

„Mám tu starý pelíšek,“ usmál se, „o nocleh žádná starost.“

To již prošli úzkou, špinavou Skořepkou, Uhelným trhem a zahnuli přes Můstek na Koňský trh, na jehož dolejším konci černaly se boudy a krámce, v ten sváteční den zavřené. Helenka se již zase plaše ohlížela, strachujíc se, že Vostrý s ní půjde až k Březinovým. Než za těmi boudami se pojednou zastavil a na okamžik se odmlčel. Postřehla, že na ni upřel oči, že ji pozoruje a chystá se něco jí povědět. A pojednou se tiše optal:

„Kdypak bych, děťátko, moh s vámi zas mluvit?“

„Tady v městě sotva, my se vrátíme odtud zase na vinici, byla jsem tam s nemocnou paní. Snad už zítra, ale já ještě nevím, až jak páni –“

„Na tu vinici, co je bratr?“

„Na vedlejší.“

„Však já vás najdu, ale nejdřiu bratříčka, s tím musím nejdřiu promluvit.“ Přistoupil blíže, viděla mu do očí, mihl se jí rudý puchýřek na jeho víčku, když se k ní naklonil a zašeptal: „No, však jste už nejdýl pobyli v tom zajetí. Přišel jsem pro vás, pantáta mne posílá.“

V náhlém leknutí od něho odstoupila a nemohla hned promluvit. A vtom zahlédla, že od bud se blíží pan starý Březina s paní.

„Proboha, páni!“ vydechla.

V ten okamžik přešla kolem nějaká ženská a s ní skoro zároveň Jiří s Hubátiem, kterých, jsouc dolů k boudám obrácena, nepostřehla. Jiří však ji poznal. Podíval se na ni a ostře na Vostrého; zacházeje, ještě se ohlédl.

„Vaši páni?“ Vostrý upřel zrak náměstím dolů, kam ulekaně hleděla. „Tak to jděte, děťátko, to jděte, však já se zase přihlásím.“ Jen dořekl, ustoupil a ztratil se mezi lidmi, kteří se tudy ubírali.

Helenka se po něm už neohlédla. Mžikem byla na rohu u Císařských, přeběhla napříč Jindřišskou ulici, vyhnula se skupině lidí stojících před Březinovými a zmizela v osvětleném průjezdu. Nevšimla si, že u té skupiny stál Jiří s Hubátiem. Jak ji zhlédl, dal Hubátiovi dobrou noc.

Nezamířil do svého pokojíku, nýbrž rovnou do velkého pokoje, poněvadž se nadál, že tam zastane Helenku. Nemýlil se. Pomáhala již Lyzle dávat na stůl. Všiml si, že se zarazila, když vstoupil. Ptal se po rodičích, jsou-li už doma, ačkoliv věděl, že teprve dojdou. Lyzla připomenula Helence, aby uchystala z kredence cínovou mísu a panu starému jeho zamilovanou stříbrnou pozlacenou konvičku, ona že se podívá do kuchyně. Helenka chvějící se rukou vybírala mísu, vyňala z pouzdra stříbrnou konvičku, bojíc se ohlédnout se. Ale musila. Stanulť Jiřík opodál a ptal se, jak se jí slavnost líbila. Přisvědčila, že líbila.

„S nějakým venkovským jste mluvila,“ zeptal se znenadání, „snad s nějakým krajanem –“

„Tak, s krajanem, krajan to byl, z Hradecka, zastavil mne, poznal mne,“ dokládala rychle jako na omluvenou a zarděla se.

„Ani jste si mne nevšimla,“ zažertoval, „když jsem šel kolem.“

Chtěla se usmát, sklopila však oči a tišeji dodala, že ten krajan se ptal po Tomášovi.

„To musí za ním na vinici – a – Helenko –,“ Jiříkovi se zjasnila tvář, „my tam taky půjdeme. Už je to jisté, pantáta svolil, když ho panímáma žádala, ovšem už ne nadlouho, snad jen do konce tohohle měsíce.“

Vtom přistoupil blíže a vroucněji připomínal:

„Škoda, že starý dub – Škoda, že tam už nebude. Ale, Helenko, co je vám, co se stalo – To snad ten krajan –“

„Ne, ne, nic, já jen vzpomněla na ten dub, na znamení –“ Nuceně se usmála, a vzavši mísu i konvičku, chtěla je odnést na stůl.

„Ne, Helenko, počkejte, řekněte mi, něco se stalo, povězte,“ naléhal tišším hlasem.

„Co by se stalo. Ne, prosím vás –,“ trhla sebou a naslouchala. „Už jdou!“ Chvatně vzala nádobí a donesla je na stůl a nervózně, jen aby něco dělala, jala se horlivě přestavovat talíře. Jiří nemohl se dále vyptávat, musil naproti svým rodičům.

Zasedli k večeři. Mluvili o slavnosti bratrstva v Betlémské kapli, o kázání, o nových členech. Jiří málo hovořil a i roztržitě poslouchal. Pozoroval Helenku, která je obsluhovala, a přemítal na mysli, cože je tak zamyšlena, smutna.

Když Jiří Vostrý Žitavec se s Helenkou rozešel, zamířil rovnou dolů Koňským trhem a zase na Můstek; odtud bral se rychle kolem Staré rychty, kolem kotců k sv. Havlu a dále do Železné ulice. Vykračoval si najisto, poněvadž tudy nešel poprvé. Také na Staroměstském náměstí se nerozpakoval. Jen se rozhlédl a hned se pustil napříč kolem vojenské strážnice a Krocínovy kašny ke klášteru sv. Mikuláše. Obešed jeho průčelí, zahnul do nedalekých Židů. Všude cestou potkával dost lidí nebo míjel hovějící si za teplého večera před domy nebo na podsíních.

Před branou Židovského Města, dosud otevřenou, bylo živo a za ní také, zvláště vpravo na plácku v koutě u kašny. V klikaté ulici Židovského Města se valem stmívalo. Neměla tak jako ostatní ulice žádné svítilny; jen zář z oken nevysokých domů, tu tam ještě dřevěných, chatrně zjasňovala strouhy u chodníků plné nečistoty a kaluže stojaté, hnijící vody. Nade vším těžký zápach a dusno srpnového teplého večera.

Každý žid mohl tu v Židovském Městě přijmout cizího žida na nocleh, ale noclehář ten měl se vykázati ceduličkou kvartýrmistra židovského, na kteréž mělo být uvedeno jméno příchozího, kterou branou přibyl do Prahy a odkud, jak dlouho tu hodlá zůstati. Tuto ceduličku však dostal od kvartýrmistra, jen když mu ukázal svůj pas nebo lístek od své vrchnosti.

Jiří Vostrý nebyl ani žid, aniž měl ceduličku od židovského kvartýrmistra, nicméně hledal tu nocleh. Zahnul do postranní, nečisté uličky, kdež byla hospůdka U černého slunce, za dne tmavá, špinavá díra, plná židů, kteří tu mezi sebou měli své handle, večer navštěvovaná křesťanskými hostmi; o šábesu však a v neděli nikdo o ni nezavadil.

Také toho svátečního večera byla tichá; zardělá zář drala se okenicemi z její jizby. Svítili, než ani hlásek se tam neozval. A dveře zavřeny. Pohnuly se, když Vostrý na ně zatloukl. Žid černé, rozdělené brady a kučeravých vlasů vyhlédl.

„Šoye Šamšon,“ hlásil se tiše Vostrý, „jdu na noc.“

„Máte-li cedulku?“

„Nemám.“

„Tak si jděte, kam chcete, u mne spát nebudete.“

„Ale, ale, děťátko, vždyť mne znáte. Žitavec, Vostrý,“ připomínal se emigrant a nachýlil se k židovi do dveří. „Pojďte, ukažte se.“

Vostrý vklouzl do malé, nízké síně, kdež hořel na staré bedně kahan. Za okamžik zarachotil v zámku klíč; pruh světla uskočil z ulice, dveře se zavřely. Vostrý se již nevrátil. Černé slunce ho přijalo.