Temno

Dal se jím dolů, za příkopy přes Můstek, kolem Staré rychty, kolem vojenské strážnice při kotcích, dlouhém to stavení s řadou krámů a krámků, kůrkami krytém; kolem něho a za ním v podloubí u sv. Havla mezi boudami a stánky dosud šum a ruch tandlmarku, ač se den už nachyloval. Jiří se po tom rojení ani neohlédl. Pospíchaje přešel Celetnou ulicí, dál šerým průjezdem, nevalně čistou uličkou Templovou ke klášteru sv. Jakuba.

Minulé neděle sem pospíchal do kostela. Zaslechlť u svého učitele hudby, varhaníka u sv. Martina Brixiho, že u sv. Jakuba zahraje o hrubé veliké sólo ten taliánský houslista, jenž tu v Praze zbyl od předloňska, od korunovace po představení Fuxovy slavnostní opery, Giuseppe Tartini, nyní v domácí kapele hraběte Kinského.

Jiřík znal toho umělce a ještě více o něm slyšel od svého bývalého informátora Hubátia, a proto v neděli tak chvátal k sv. Jakubu. A Tartini tam opravdu hrál. Jiřík, sám nadšený houslista, naslouchal u vytržení, a ještě když se vracel domů, byl jako u vidění, maje duši plnou těch kouzelných zvuků.

Teď chrámové dveře zavřeny a ticho kolem. Ohlédl se po kostele a chvátal dále do končin u sv. Haštala. Tam nedaleko kostela stál nákladnický dům jeho babičky, staré paní Lerchové, řečený U Pražáků, velké patrové stavení zasmušilého vzhledu, vynikající nad své nevýstavné okolí, nad sousední menší a užší domy, většinou šindelem kryté, mezi jejichž střechami dřevěné žlaby čouhaly ven nad ulici. Obyčejná domácí lucerna visela vedle vrat starobylého pivovaru.

Paní Lerchová měla dva syny: z prvního manželství Rafaela Bláhu, z druhého Karla Wirtha. Oba byli sládci. Na tomto třetím pivovaru, U Pražáků, hospodařila sama. Vládla hojnou čeládkou jak mužskou, tak ženskou, kterou namnoze „vejhosty z poddanství vyjednala“, to jest koupila a tím do své poddanosti přivedla.

Jiřík často k ní docházel. Jednu z těch nejprvnějších návštěv za dob útlého mládí vykonal podivně vystrojen. Bylo mu asi pět let, když se ubíral k babičce přát jí, on a mladší jeho sestřička, která pak záhy zemřela; on v bílé kutně mnichů dominikánských, s černým škapulířem, sestra pak v hábu jeptišek řádu sv. Voršily, jak tenkrát začínala móda děti takto strojit na vycházky.

Jiřík si živě pamatoval, jak jej doma oblékali za mnicha a nebožku sestru za jeptišku, jak matka, která si (za ofěru) vymohla povolení k tomu v klášteřích u dominikánů i u voršilek, radostně si je prohlížela, a pantáta potěšen jak postavil maličkou jeptišku na stůl a jak jej, Jiříka, i Rézinku otáčeli, prohlíželi, celý dům, nahoře v pokoji a ještě i dole v průjezdě, jak se jim všichni obdivovali a jak pak matka a Maří děvečka je vedly sem k Pražákům a jak babičce se zakalily oči, když zhlédla mniška a roztomilou malou jeptišku, když jí oba najednou odříkávali přání a pak on sám, poněvadž Rézinka, malá jeptiška, pojednou se zajíkla, zarazila a nemohla dál. –

Pak chodíval k babičce sám o svátcích, na koledy i jen tak jako školáček, i když vstoupil do gymnázia; nejčastěji teď, co osiřel, co mu zemřela matka.

Dnes chvátal do starého nákladnického domu, že se mu dostalo zase matky, neboť právě proto tím vroucněji ozvaly se mu vzpomínky na nebožku, tím více se mu zastesklo. Neubránil se a chvátal tam, kde by jí byl jakoby blíže, když bude u její matky, u babičky, která chovala její památku tak jako on.

V průjezdě trůnila jako jindy šenkýřka Voršila na stolici sedací; houfec se džbánky v rukou, čekající na pivo, tlačil se kolem ní. Jiřík se mihl kolem a rovnou po dřevěných schodech do patra k velkému pokoji. Ale nevkročil, na síni se zastavil, neboť zaslechl z pokoje, jak byly dveře otevřeny, známý hlas. Babiččin podstarší Franta, jemuž v domě Vašíček říkali, pokorně žádal:

„Prosím vás, panímaminko, slevte mi něco na té pokažené várce.“

A na to babiččin přísný hlas:

„Slyšíš, podstarší, porovnej ty se se starším, jak chceš. Já s ním tak uděláno mám, aby on mně třeba dvacet várek pokazil, on jest mně povinen za všechno stát, já mu nic nepřehlížím. On je u mne už dvacet let, já nevím, co sobě naspílá, porovnej ty se s ním sám, já ti pomoci nemohu.“

A jako by hůl klepla do podlahy.

Jiříkovi bývalo vždycky nevolno až trapno, kdykoliv babička někomu z čeládky ostře domlouvala nebo jej plísnila. Tu, mohl-li, odešel, zmizel. I teď nechtělo se mu vkročit do toho nemilého jednání. Proto se obrátil k druhým dveřím, vpravo, vedoucím do babiččina „malého sklípku“, to jest do malého klenutého pokoje. Ten velký, ve kterém paní Lerchová právě meškala s podstarším, byl stropu dřevěného.

Jiřík měl rád ten klenutý pokojíček, který jej jako útlého chlapce tolik vábil; tenkrát ne tak svou útulností jako tím, co choval, co zdobilo jeho stěny. Pamatoval se na první dojem v něm, jak vstoupiv uviděl krucifix v koutě, ne v plném světle, jak v tom příšeří se leskly zlacené paprsky kolem hlavy korunované zkrvaveným trním; ty jen mdle, kovovým leskem, jasně však třpytilo se v boku Ukřižovaného, jak z rány tam prokmitovaly zářivé pablesky. Tenkráte neviděl, že šlehají z broušených křišťálů do boku vsazených, on jen žasl nad divem těch blesků a toho záření ze svaté rány.

Z krucifixu úžas i tichý záchvěv strachu; libost však a zjasnění z obrazu naproti na stěně, z jeho zahrady plné kvítí, kdež Kristus vstavší z mrtvých zjevil se Maří Magdaléně. Ježíš v tmavorudém plášti, v klobouku a před ním na kolenou mladá žena zlatovlasá, v pozadí temno stromů a křovin a za nimi obloha v prvním úsvitu ranním. Na tomto obraze, pod nímž visely dva uschlé věnečky od Božího těla, oči nechával.

Ještě jednu vzácnost měl malý sklípek: skleněnou skřínku na prádelníku mosazí kovaném. V ní soška Panny Marie s Ježíškem, mezi dvěma umělými stromečky ostré zeleni a vedle ní Jezulátko voskové. Na dně akštejnový růženec, dotýkaný, mezi dvěma voskovými sloupky, hojně ozdobenými, a modlitební knížky se stříbrnou sponou. Mezi listy té knihy několik suchých, vybledlých květů, jež přinesl nějaký poutník z Palestiny a jež paní Lerchová chystala si do rakve. Tato kvítka dojala jejího vnuka, když je jako chlapeček spatřil; vyrostlať v Jetsemanské zahradě, v těch místech, kdež Kristus za noci se modlil v úzkostech, s duší zarmoucenou až k smrti, jak o tom s pohnutím slyšel a pak i sám četl.

Tu ve sklípku sedával s babičkou již jako studentík, když staré paní se zachtělo samoty a ticha, aby měla chvíli pokoj od lidí a hospodářských starostí, kdy zatoužila po onačejším slově. Jiřík jí tu čítával. Ráda poslouchala, co říkal svým ne silným, ale příjemným hlasem buď z Hájkovy kroniky, nebo ze Šteyerova díla „Zrcadlo svaté anebo Životové světic milých božích“; ráda poslouchala a přitom s tichým potěšením hleděla na útlého chlapce přibledlé jemné tváře, upírajícího oči dlouhých tmavých řas po řádcích v knize.

Četl rád babičce, líbilo se mu, když tak sami dva v tichu seděli; a čtení samo, ať děje dávných časů, nebo utrpení a hrdinství světic, jej poutalo a často i dojímalo. Sám tu také jednou naslouchal, ne čtení, ale vypravování, to ještě nežli vstoupil do principie, jednou za listopadového odpoledne, kdy k nim do malého sklípku vkročil P. Daniel Suk, starý jezovita, bratranec babiččin, jenž sem k Pražákům dost často návštěvou docházel. Nikdy nebyl misionářem; dlouhá léta učil po různých kolejích svého řádu, nejdéle v Klatovech a pak tu v Praze u sv. Klimenta. Poslední však léta přestal učit; a místo katedry dali mu zpovědnici.

Tento páter Daniel, vlídných tmavých očí, krátkozraký, hrubě roztržitý, oblíbil si vnoučka své sestřenice. Tenkrát, když jej stihl ve sklípku, babičce čtoucího z Hájkovy kroniky, pohladil ho a pochválil, to že je dobře, dobře, ale sám ať si také čte, nebožtík pan páter Bohuslav, páter Balbín, aby věděl, že už jako hošík přečetl Hájkovu kroniku pětkrát za sebou.

Tu měl hned Balbína, jakož i jindy často. P. Daniel rád o něm vypravoval, a ne bez pochluby to, že s tímto učeným mužem žil tady v koleji u sv. Klimenta a že mu jako mladý kněz mohl i posloužit, že ho páter Balbín měl rád, a když byl šlakem raněn, že si jej, pátera Daniela, vyvolil, aby mu cedulky rovnal a shledával, a také že mu často diktoval a on, P. Daniel, psal, a Balbín že byl spokojen a jak děkoval, bože, takový milý, hodný muž, takový učený, a jak skromný!

P. Daniel, jenž s nadšením mluvil o Balbínovi, s hrůzou však a ošklivostí o Žižkovi a husitech a nazýval Luthera a Kalvína plazícími se slepejši, začal tenkráte, když Jiříka zastal u kroniky a když pak paní Lerchovou ze sklípku vyvolali, sám vypravovat. O sv. Vojtěchu mluvil, o jeho životu, o písni „Hospodine, pomiluj ny“, kterouž měl nad jiné rád. Jiříkovi živě a nadšeně vykládal, že ji sv. Vojtěch sám složil, svou svatostí posvětil, mocí biskupskou potvrdil a také nadal spasitelnými čtyřicítidenními odpustky.

Vypravoval o biskupu Vojtěchovi, jak opustil Čechy, jak se vydal daleko na půlnoc až poblíže k moři, jak tam v pruské zemi pohanům kázal a mučednickou smrt podstoupil, jak jej zabili pod dubem v posvátném háji. A když mu hlavu usekli a v plášti zahalenu ji nesli, tu jeho sťatá hlava začala hlasitě zpívat „Hospodine, pomiluj ny –“

Tenkrát seděl Jiřík ve sklípku nehnutě, tiše jako pěna, s očima rozšířenýma. V duchu viděl vše, háj a pruh moře za ním, starý dub, takový, jaký měli na žižkovské vinici, a slyšel, jak pod ním zpívá mrtvá hlava, jak do šera se temně ozývá „Hospodine, pomiluj ny“, a viděl, jak vrahové pohané, polonazí, bradatí, jaké vídal v kostelích namalované na mučednických obrazích, padají v hrůze na kolena –

Od těch dob P. Daniel často vypravoval ve velkém pokoji, kdež obyčejně sedali, ale nic už Jiříka tak nedojalo jako to, co slyšel o starodávné písni za listopadového soumraku v šeřícím se klenutém malém pokojíku.

Teď tam rychle vkročil, aby nemusil slyšet babiččino přísné jednání s podstarším. Pod klenutým vybíleným stropem a v koutech už příšeří. U jediného okna nad zahrádkou světleji. Na okně Hájkova kronika v tmavé staré vazbě kožené, na ní v novější Zrcadlo svaté, vedle prostý kalamář, několik brkových per a několik starých, pořezaných vrubů. Nad nimi na zdi v okenním výklenku přibitý arch už zežloutlý s tištěným novoročním vinšem „všeho časného i věčného prospěchu vysoce urozeným, urozeným a statečným, všem duchovním i světským vyššího i nižšího stavu pánům bratrům, paním a pannám sestrám veleslavné kongregací české pod titulem Vítěz – a slavného nanebevzetí Panny Marie v chrámu Páně betlémském“, kterýžto vinš „služebně“ přednášel „Josef Zelenka, téhož veleslavného bratrstva (p. ) sakristán“. Pod tím přáním byl i seznam sodálů, bratří a sester, kteří roku minulého, 1724, zemřeli. )

Jindy byl by Jiřík sáhl po kronice. Teď stanuv u ní, ani si jí nevšiml. Zahleděl se dolů do zahrádky, kdež se svěže zelenaly keře i javor poblíž okna a kdež květin kvetlo dosud málo. Zahleděl se, zamyslil. Zatanulo mu, jak nebožka matka jej a sestru malou vodívala dolů do zahrádky, když navštívili babičku. Vtom za ním hlas úžasu. Obrátil se. Babička. Stála ve dveřích, statná stařena šedých vlasů, v čepci, šátek křížem přes ňadra, v modré zástěře, v soukenných tmavých střevících, rovnou, prostou hůl v ruce. Výrazná hlava s krátkým masitým podkrčím; tvář bez ruměnce, plná, povadlá, hnědé však oči jako mladé, s moudrostí zkušených let, přímé a bystré.

„A tohle! Jiříku!“ Šla k vnukovi těžkým krokem o holi, ale nebelhajíc. „Co se stalo – Svatebčan přec, a tady ve sklípku!“ A jakoby unavena usedla u okna na vykládanou truhlu, ve které měla složeno své sváteční šatstvo. Nestrojila se už do něho a nejkrásnější a nejdražší kusy z něho určila již za dary kostelům jmenovitě damaškové manto se stříbrnými krajkami Panně Marii škapulířové k sv. Haštalu.

Jiřík teď teprve živě pocítil, že vyvedl něco divného. V rozpacích přisedl k babičce.

„Stalo se něco? Tobě snad?“ ptala se zkrátka, dost zostra, už napřed uchystaná zastat se svého vnuka.

„Ne, babičko, nic.“

„Tak tedy co –“ A pojednou, kloníc se k němu, zeptala se měkčeji: „Bylo ti smutno, viď –“

„Bylo, nemohl jsem tam vydržet.“

„A tak jsi se rozběh k bábě. No, rozumím.“ Pohladila ho po rameni: „Taky dnes vzpomínám, milý hochu, ba, vzpomínám.“ Ale ztlumivši záchvat citovosti, dodala mírně káravě: „Ale odcházet jsi neměl. Pantátu to bude mrzet, a taky abys u nové panímámy polévku nerozlil. Mluvila s tebou?“

„Mluvila, ale ne mnoho. Pořád kolem lidi a já –“

„A tys se tuze k ní netlačil. Všimne si toho, a ne-li ona, tedy jiní. Musíš se vrátit“

„Teď už tancují.“

„Tím spíš si povšimnou.“

„Ale já nechci tancovat.“

„To nemusíš. Ale ukázat se musíš. Nic platno. Tak už tancují –“ Začala se vyptávat na hosti, jak bylo u traktace, až pojednou skončila a rozhodně připomenula:

„Tak, Jiříku –“

„To jsem si, babičko, nemyslil –“ A sklopil oči.

„Ale na to taky nemyslíš, že budeš s novou matkou žít, že s ní budeš pořád, že ty nesmíš nic začít, aby si nemohla stěžovat.“

Jiřík, jenž zasmušen naslouchal, maje hlavu sklopenu, upřel, když domluvila, na ni zrak, a tak, že ji to překvapilo. V pohledu jeho šedomodrých očí, jindá měkkém a tichém, trpkost a zklamání, smutek a výčitka. A pojednou vstal. Ale stará paní jej chytla za ruce, přitáhla jej k sobě, zase jej hladila a chlácholila:

„Mlč, milý hochu, mlč, já rozumím, já bych radši, abys tu ostal, jseš hodný, ale pro dobrou vůli, aby neřekli, pantáta, že jsem tě schválně nechala, a nevěsta, macecha, žes před ní utekl. Přijď zejtra, Jiříčku, přijď jistě, a to si pamatuj, že tě nedám, kdyby – To věř, že ne, ne, nedám –“

Jiřík stržen tím vroucím projevem své babičky, vždy rázné a přísné, chytl ji, objal, mlčky, srdečně, pak se vytrhl a rychle odešel.