Temno

Pan Lhotský šel pozdě spat, ale časně vstal a vypravil se na hon. Málomluvný, vážný myslivec v zelenavém kabátci širokých výložků u rukávů, opásaný tesákem, v černém prostém klobouku třírohém, ve vysokých botách čekal už pod utišeným topolem, pušku za řemen na rameni. S ním tu stál jeho Tomáš, výrostek šestnáctiletý; kromě pušky měl ještě brašnu. Pan Lhotský, čilý a čiperný, svěže zardělý, v zeleném kabátě, sotva k nim došel a již se ptal, no tak co Helenka, co říkala, měla-li radost z obrázku a pentliček. Myslivec palcem potáhl řemen své pušky, pohodil ramenem, a pak, že děkuje, že Helena měla radost a že teď, když odcházeli, rovnala si ty pentličky a prohlížela.

„A co obrázek sv. Jana –“

„Ten si už pověsila –,“ a hned se ptal, kam půjdou, kam urozený pán poroučí. –

Když byli dávno ze dvora, ukládal po snídaní šafář, jak mu pan regent poručil, do široké nenatřené skříně, stojící na síni vedle dveří do kanceláře, sedlo a řemení z Prahy přivezené. Správce Čermák stál u něho a prohlížel si nádherný postroj. Šafář chválil, obdivoval se, správce mlčel, až pak pojednou, když šafář poslední kus zavěšoval, usmál se a řekl s ouštěpkem:

„Na tomhle řemení by si psi nepochutnali.“ A odešel do kanceláře.

Byla to narážka na příhodu, která se stala panu Lhotskému před léty, když ještě byl samostatným pánem, když ještě panoval na svém dvoře v Mastech. Měl tu málo koní a málo skotu, málo ovcí a vepřů, a ještě všecko hubené, málo obilí na sýpce i málo píce; měl tu všeho málo, jen dluhů mnoho a psů honicích.

Tenkráte stalo se, že jednou v zimě večer přijel na své karetě nějaký císařský hejtman se svým sluhou do mastského dvora. Jel někam do Rychnova nebo kam; než kočí za hrozné vánice sněhové zabloudil a tak se dostali divnou náhodou až do Mast, do dvora. Pan Lhotský přijal hejtmana velmi laskavě, nabídl mu nocleh, pozval jej k večeři, a pak, aby host měl nějakou kratochvíli, zahrál si s ním v karty. Tu kratochvíli hejtman draho zaplatil; prohrál, a znamenitě.

Záhy zrána jej Lhotský probudil, poněvadž hejtman chtěl časně odjet. Ale když už na cestu připraven seděl s hostitelem u snídaně, přišel kočí a ošívaje se oznamoval, že nemohou dál, že nemůže zapřáhnout, že, no, že hladoví psi páně dobyli se v noci z psince a ohlodali, okousali všecko řemení lojem namazané (viselo pod stříškou u konírny), všecko okousali a místem i přehryzali.

Hejtman klel, pan Lhotský se zlobil, že není možná, že jeho psi, jak by mohli – Než přesvědčil se, že tomu tak, a nezbylo než poslat do Podbřeží pod Skalku pro žida, jenž byl trochu řemenářem i sedlářem, a čekat, až řemení spraví. A tu pan Lhotský, aby zkrátil hejtmanu mrzuté čekání, prý mu zase nabídl, aby si hodili barvičku, ale hejtman se prý po čertech pěkně poděkoval.

To byla ta příhoda, o které Matěj Čermák v Dobrušce po kostele v hospodě vypravoval, kdy ještě nebyl na Skalce správcem, a na kterou si teď vzpomněl, když viděl nádherné to řemení lesklé, mastnotou nenamazané, nýbrž stříbrem pobité. A s ouštěpkem si vzpomněl. Neměl pana regenta v lásce.

Nemohlť mu zapomenout, že s novotou, kterou on, správce, po svém nastoupení zavedl, tak ostře zatočil. Správce totiž dal o své vůli, nikomu nic neohlásiv, do kanceláře, kdež visel velký krucifix pod namalovaným mladotovským znakem, vpravo vlevo u toho krucifixu zavěsit na červených pentličkách po pamfilu a pod každou tu kartu připevnit dýmku. Dole pak pod krucifix s tou divnou ozdobou zavěsil vyobrazení lavice s nahou figurou sedláka na ní ležícího hřbetem vzhůru, kteréž figuře kanuly z očí slze surově jako vše namalované. A pod to nápis: Soudná lavice.

Když pan Lhotský vstoupil do kanceláře a hroznou tu ozdobu spatřil, ustrnul

„Co je to! Kdo to dal udělat?“ vybuchl.

„Já, prosím.“

„A nač?“

„Pro strach sedlákům, aby nehráli v karty a nekouřili, aby měli respekt.“

„Respekt! Takhle? A co ty karty a fajfky?“ Ty karty a dýmky regenta, bývalého karbaníka a teď silného kuřáka, bodly víc než ubohá figura slzy ronící.

„To, prosím, aby sedláci se lekli, hned jak sem vkročí, aby nehráli v karty a nebánili.“

„Myslíte, že to pomůže? Pryč s tím!“ poroučel regent rozhorleně. „Fajfky, karty i tu lavici pryč! Tohle u Krista Pána, taková paráda? Karty, fajfky, všecko pryč! Lavici máme opravdivou i lískovku, té sedláci se bojí ažaž.“

„Měli jsme to na Rychnovsku,“ odvážil se správce obhájit své novoty. „Měli –“

„Měli neměli, ale já to nechci!“ Lhotský odešel popuzen, v duchu laje správci, chlap pitomá, nemotorná, že by bodal kartami v očích, a nevzpomene, že on, regent, kouří. A ta lavice – jako v nějaké mučírně –

Tak jen krucifix pod mladotovským znakem zůstal v kanceláři; a v mysli správce Čermáka zarazila se zlost, že mu regent zkazil novotu, na které si zakládal. Nezapomenul mu to. Také nad tím se pohoršoval, že regent nebyl, po jeho, dost pobožný. „Lehkovážným dědkem, starým hříšníkem“ jej v duchu jmenoval, zvláště když jednou za hovoru o pekle Lhotský prohodil s úsměškem, že je v pekle daleko levněji, než se káže, a že kněží vždy horčejší peklo dělají, než je samo v sobě. Tenkrát byl Machovec myslivec při tom a ten se jen usmál, když regent to pronesl, jako by přisvědčoval, a jistě také jemu, správci, na posměch. A správce věděl, že mu regent hrubě nepřeje, jak se ukázalo také včera, když jej tak zkrátka odbyl. Zato jak jednal s myslivcem – Tomu dar i jeho děvčeti dar, svěcený obrázek, jak zvěděl od Kačky kuchařky. Na něj si v Praze nevzpomněl.

O tom se najisto přesvědčil, když odpoledne přišel podat ouřední zprávu. Regent ji vyslechl a dost, ani slova, žádný obrázek sv. Jana z Prahy, nic. Ba ještě posměšek a ťafku.

„Chtěl jsem taky vám fajfku přivézt, ale když nekouříte, když kouření pronásledujete –“

„Prosím, jen u sedláků, u poddaných, těm se to nesluší.“

Správce odešel s tajenou zlostí. Ještě se pro to ohavné udění omlouvat!

Když si Lhotský odbyl toto úřední jednání, zašel k slečně Polexině a zavedl ji ke skříni, ukázat jí nádherné sedlo a řemení, jež přivezl z Prahy. Slečna se obdivovala, ale když se vrátili do pokoje, připomenula přísně a káravě, to že je přílišná outrata, co v tom peněz, co to stálo, tohle a nový kočár, nové koně a pozlacená kareta, jak o tom také od Lhotského zvěděla, a pak projížďky, assemblée, pankety, nové šaty a rajfroky, všecka ta sláva, to že se paní hrabinka ukázala, ale na to že jistě nestačilo a nemohlo stačit, co oni tady na Skalce nahospodařili.

„Na to ještě dluhy,“ dodala zkoumavě, ale najisto.

Lhotský přisvědčil.

„U žida?“

„To ne, milá Polexino. Nějaký Březina půjčil.“

„Lichvář –“

„Ó ne, nikoliv. Možný měšťan, sládek. Teď se to měšťanstvo v Praze hrubě vzmáhá. Už i svobodství kupují, jako nějaký Müller, ten koupil velký svobodný dvůr za Prahou a ještě půjčuje. Pan Cikán, jen co jsem slyšel,“ mínil rytíře Václava Romediho Cikána z Čermné, „také si u něho vypůjčil, a pan Vunšvic, a pan Tunkl také. Ten prý už i poddané prodává.“

Slečna pohnula pohrdlivě dlaní.

„Pan Tunkl! To je outěcha!“ –

Toho dne večer bylo u správce Čermáka zase modlení jako každé soboty a v čas postu dvakráte týdně. Vybílená jeho jizba klenutá, samý svatý obrázek, většinou rytiny křiklavě kolorované nebo černé. Visely po stěnách i v koutě nad stolem, kdež na prkénku mžikala věčná lampička. Na dveřích přibitý velký arch s hrubými dřevoryty čtrnácti svatých pomocníků s modlitbou k nim, tlustým švabachem vytištěnou.

V této jizbě klečel správce každé soboty večer na podlaze před stolem a modlil se růženec; s ním modlili se šafář nebo šafářka, někdy oba dva, a Kačka kuchařka ve velkém bílém čepci. Na jaře klekal tu s nimi hospodářský praktikant, písař kancelářský, synek sousedský z Dobrušky, přičinlivý hoch. Ale nerad tu klekal, nerad se tak dlouho modlil; kleče za správcem, obyčejně usnul. Tím si správce popudil tak, že mu službu všelijak sladil a nakonec jej po šesti nedělích pustil domů do Dobrušky, protože prý není k ničemu.

Tak správcovi zůstali jen šafář a Kačka, ti s ním klečívali; a on, oči obrácené k obrázkům nahoře v koutě, pouštěl na růženci zrníčko po zrníčku, říkal nahlas otčenáše a zdrávasy se zvláštním hlasu povyšováním a zase klesáním, nepřirozeně protahuje slabiky nebo je tak ukracuje; a přitom přes tu chvíli zhluboka povzdychoval.

Tyto pobožnosti, které konal už na dřívějším svém místě, začal tu hned, jak se na Skalku dostal. I před myslivcem Machovcem o nich mluvil a pak už jej na ně přímo pozval. Než myslivec jako by nerozuměl a na to pozvání odvětil bez obalu, že nemůže, že se vracívá pozdě z lesa, a je-li doma, že se pomodlí sám.

„Tak by děti mohly přijít.“

„Ty se modlí se mnou.“

Toto odbytí urazilo správce. „Modlíš ty se asi,“ pomyslil si tenkrát, a zlobně. „Takhle s regentem se peklu smát a mně!“ V tom mínění, že o pobožnost hrubě nedbá, utvrdilo jej také to, že myslivec šel jenom jednou do roka, v čas velkonoční, do Oujezda k zpovědi a k přijímání. A on, správce, byl u správy každý měsíc. A pak ty zavřené okenice – Nač je zavírá? Snad strojí nějaké myslivecké čáry. Pobožnost by nemusil okenicemi schovávat. Nebo je to pobožnost – A jak to podezření mu šlehlo nitrem jako náhlý, ostrý plamínek, zakmitaly se mu oči z koutka do koutka. Pobožnost, která by se musila schovávat –

Toho podezření už nezapudil z mysli, nebránil se mu. Utvrzovalo se v něm a sílilo; skoro každý večer chodil se podívat, má-li Machovec okenice zavřeny. Za nimi záhada, nějaké tajemství. Také druhého večera po příjezdu Lhotského, prve nežli začal své modlení, byl se na ně podívat. Myslil na ně, na myslivcovu pobožnost i pak, když ve své jizbě poklekl na modlení. Ani růženec mu nezahnal těch podezíravých myšlenek; vtíralyť se dnes silněji, vnucovaly se, dnes, kdy se zlobil na Lhotského a tím ostřeji záviděl myslivcovi regentovu přízeň.

V tu chvíli, co se správce Čermák vzdychavě modlil se šafářem a Kačkou, pokračoval pan Lhotský ve svém vypravování a svých vzpomínkách na Prahu, sedě nahoře v jídelně sám se svou neteří. Zavadil také o své malé dobrodružství s hradeckými jezovity, kterak se s nimi potkal, ale nic o tom, jak jej P. Firmus opravil a jakou pochybnost, ano podezření o skaleckém panství vyslovil, a nic také o svých úvahách o rodu Mateřovských, o jeho proměně. Připadloť mu včas, že z Mladotů jich také kolik, jak mu starý rytíř Deym vypravoval, odešlo po té rebelii pro víru ze země, ale zato teď že z nich bylo a je kolik duchovních, též u jezovitů, že si Polexina na tom zakládá, zvláště že s hrdostí vzpomíná na nebožtíka bratrance, jenž byl kanovníkem u sv. Víta v Praze. Jako vzácnou památku chovala jeho duchovní řeči, české, tiskem na světlo vydané.

O jezovitech nic dál, ale na sv. Jana Nepomuckého došlo už hned při obědě a obšírněji teď po večeři. Mluvili o „svatém“, a ne o „blahoslaveném“, o svatém, jímž byla teď nadšena všecka česká koruna, všecky její země, o jehož zázracích, o těch, které už dřív se staly, i o těch, které nedávno, vzrušeně hovořili všude, v palácích, v sousedských domech i v selských chatrčích, jehož obrazy teď všude v horoucí úctě zavěšovali po stěnách v bytech, v kaplích, kostelích, jehož sochy se množily v úžasný počet a všude se zjevovaly, ve výklencích domů, na oltářích, pod osamělými stromy v polích, u lávek přes potoky i nad řekami na klenutých mostech, jehož slávu hlásali kněží z kazatelen a zapálení misionáři jezovitští pod širým nebem, k jehož poctě konaly se hodinky duchovní a sloužilo se mší tisíce tisíců, pro nějž se všude rozčilovali, zůstane-li, jak bylo předloni papežem vyhlášeno, že je blahoslavený, nebo povolí-li Řím to, čeho si v Čechách toužebně přáli, povýší-li blahoslaveného na svatého, kterým doma již byl.

Pan Lhotský o tomto právě vykládal, jak pro to všecka Praha hoří a že neustanou, arcibiskup, kanovníci, obzvláště že se jezovité přičiňují, aby vymohli v Římě komisí, ta že bude znova vyšetřovat o těch zázracích a stran svatořečení, ale to že bude stát peníze, taková komisí v Římě že je drahá věc, ale že se ty peníze seženou, jak by se nesehnaly.

A jak pan Lhotský v hovoru přeskakoval, došlo ze sv. Jana Nepomuckého na Eugenia Savojského, toho slavného feldmaršála že také viděl; o korunovaci že ten princ v kostele nebyl, to postonával, ale o holdování stavů že stál za císařem, takový mužíček nepatrný v ohromné paruce.

Ten mužíček nepatrný rázem zajal mysl slečny Polexiny, ne svou válečnou slávou, ale že v jeho pluku sloužil jako kapitán synovec jejího Vilíma v souboji padlého, také Vilím, Vilím Šťastný Florián Kunáš z Machovic, a ten že ve vojště prince Eugenia, v ležení zemřel, v půlnoční Itálii, když táhli na Turín, u Carmagnoly města že zemřel. Jen to strýci připomenula a on hned novinou se odsloužil, to že asi neví, že vdova po nebožtíku královském podkomořím Janu Václavu Kunášovi se teď nedávno vdala. Slečna Polexina užasla. Bylť nebožtík podkomoří mladší bratr jejího Vilíma, znala jej i ženu jeho, rodem Harrachovu.

„Dvanáct let seděla na vdovské stolici,“ vykládal Lhotský, „dvanáct let,“ a pozdvihl prst, „a teď se teprve vdá.“

„Za koho –“

„Za Videršperkara na Mutěníně. V Plzni měli oddavky.“

Při těch svatbách už odbytých náhle mu připadly jiné, jež se teprve připravovaly. Pověděl, co slyšel, že nejstarší císařově princezně, Marii Terezii, už chystají ženicha, prince „z Lotringen“, ten princ že také přijel teď do Prahy a jistě že tam je s dvorem dosud, patnáct let že mu je a princezně teprve šest, ta že bude dědičkou.

„Ale vždyť by mohl ještě dědic přijít –“

„Mohl, císaři je teprve osmatřicet Ale abys věděla, co se v Praze povídalo, proč vlastně se dal teď korunovat. Dvanáct let panuje a ještě nebyl v Čechách, až teď pojednou. To si vzpomněli na to, co se odstarodávna povídá, že se českému králi nenarodí syn, dokud by ten král nebyl korunován. A opravdu samé dcery a žádný princ, a tak se císař pojednou odhodlal. To by mohlo tak být, a i to, že císař s císařovnou přijeli se pomodlit u hrobu sv. Jana Nepomuckého, aby to byl dědic, syn –“

„Jak! Což snad –“

„Ano, ano. Císařovna je sama druhá. Už to i veřejně a s velkou slávou vyhlásili. Arcibiskup tomu již také připíjel, po korunovaci, o hostině, o té slavné hostině ve Vladislavském sále; nejprve na zdraví císařovo pil, pak na císařovnino a pak ‚dero Hansels im Keller‘.“

Slečna upřela tázavě oči na zardělou, usmívající se tvář strýcovu. Tomu rčení nerozuměla.

„To tak Němci říkají,“ vesele vysvětloval, „to jest arcibiskup pil na zdraví toho, co císařovna nosí pod srdcem, to je ten Hansel im Keller.“

„Ach –“

„Kdyby to byl syn, to jest kdyby sv. Jan Nepomucký jej vyorodoval –“

„To by byl nový zázrak!“