Temno

Pak opět uslyšel o novém světci, v říjnu, kdy vrchnost odjela do Prahy. Hned první dny po tomto odjezdu zastavil se na Skalce žebravý mnich, který loni tu byl poprvé po fráteru Marciánovi, řečenému Nedělka; rovnou zase ke správci zamířil. Byl opět jeho hostem, a když správce začal o komisí papežem povolené, fráter nejenže o ní věděl, ale také hned posloužil novinkou, že zkoumání o mučednické smrti a zázracích začne v Praze teď v zimě a že bude snadné, když se zázraky dějí ještě teď, jako nedávno.

„Kde, kde – A sv. Jan?“ dychtivě se ptal správce.

„Ano, sv. Jan Nepomucký. Stalo se to letos o žních, v Pohledu u Německého Brodu. Tam se vracel správce, hospodářský pan správce, z pole, o žních, jak povídám, v pravé poledne, sám. A protože byl a je veliký ctitel sv. Jana, zastavil se u jeho kapličky pod stromy u cesty. Zastaví se, poklekne u kapličky –,“ mnich přitiskl své dlaně k prsům a obrátil oči vzhůru, „a začne se vroucně modlit k sv. Janu Nepomuckému. A jak se tak modlí, bylo, povídám, v pravé poledne, kolem ani živé duše a ticho všude, jak se ten pan správce modlí, uslyší pojednou hrát na varhany, ale jakoby z hloubky, zpod země, a vtom se také ozve zpěv celého houfu, ale v cizí řeči, a také tak jako ty varhany –“

„Ze země –,“ ozval se správce tišším hlasem.

„Ze země, z hloubky se to ozývalo. Správce obešla hrůza, vyskočí a pryč, domů. Přiběhne bez dechu, bez sebe, nemohl ani promluvit. A když pak vypravoval, co se mu přihodilo, nechtěli mu věřit a myslili, že má horečnou nemoc. A on to byl nový zázrak sv. Jana Nepomuckého.“ Mnich obrátil oči k nebi.

Správce, jenž naslouchal jako pěna, povzdechl:

„Kdyby tak našinec –“

Na zázračnou hudbu a tajemný zpěv myslil i pak, když mnich, jenž přišel ráno, vydal se odpoledne na další žebravou pouť. Večer pak četl správce v postile velmi roztržitě a v noci ve snách klečel u nějaké kaple pod starými stromy, ze které vycházely postavy v černých hábitech a mezi nimi fráter Jakub, jenž mu kynul, aby utekl, a on, správce, chtěl, ale nemohl vstát, nemohl se hnout. Až se zpotil.

Ráno potkal v nádvoří myslivce Machovce. Chtěl ho tím novým zázrakem ohromit i zkoumat.

„Poslouchejte,“ pravil, „když jste mně to o sv. Janu Nepomuckém, to jest o té komisí, nevyřídil –“

„Zapomněl jsem.“

„No, zapomněl, jak jinak.“ Správce se usmál. „Zato vám povím, co jsem včera slyšel.“ A pověděl to o správci, kapli, varhanách a zpěvu, a že pak myslili, že ten správce mluvil z horečné nemoci.

Myslivec poslouchal, hledě do země, pak upřel oči na správce a řekl:

„To by byl jistě zázrak. Ale snad ten správce opravdu stonal a měl fantas.“

„Žádnou fantas, zázrak to byl! Vy nevěříte?“

„Já při tom nebyl.“

„Bodejť, vy –“ Správce nedořekl a mrzutě se obrátil. Ale v duchu ostře hodil po myslivci: „Berane beranská!“

Zanedlouho pak se mu ještě ostřeji ozval.

Po Novém roce začal správce uctívat židy zvláštní přezdívkou. Říkal jim ábelesové, a jmenoval-li některého z těch, kteří byli pod zámkem v Podbřeží usedlí, přidal k jeho jménu také ábeles, a to ještě s nějakým urážlivým doplňkem. Tak říkal „Hirschl, ten starý zlodějský ábeles“, „Štark, ten šilhavý ábeles“, „Lowy, ten prašivý ábeles“ a vyrážel tu přezdívku i s tím ošklivým doplňkem vždycky zlostně a s opovržením.

Toho ábelesa měl z „Nového hospodářského a kancelářského kalendáře na rok 1725“, ve kterém našel nové, nebývalé čtení, a to „Vejtah inkvizitorního procesu, který v hlavním J. Mil. cís. rezidencí král. Star. Městě pražském v Království českém od slavné královské apelací – tribunálu – – – leta 1694 proti oboum židům pražským, totiž Lazarovi Ábelesovi a Löblovi Kurzhandlovi, za příčinou z nenávisti víry křesťanské od nich židův zamordovaného dvanáctiletého pacholete Šimona Ábelesa, vlastního syna téhož prvního žida, veden byl –“

Tento „Vejtah“ líčení strašlivé pře četl správce Čermák po kolik zimních večerů u kamen ve své klenuté jizbě, kdy do jejího ticha zaléhalo z nádvoří hučení starých lip a kdy sníh šlehal do oken. Všechno to, titul i otázky soudců i odpovědi nebohých obžalovaných i Haneli kuchařky, svědkyně, četl s žhavou dychtivostí fanatika. Až na samém konci se zamrzel na to čtení. Konec „Vejtahu“ žádný konec, jako by usekl.

Tu smutnou historii znal už dříve, třebaže jen povšechně, ale věděl, jak to s obžalovanými dopadlo, že Lazar Ábeles, zoufaje, oběsil se na okně svého žaláře, že Löbl Kurzhandl byl na popravišti zdola, od noh, nahoru kolem lámán, že v ukrutných bolestech dal se od přítomného jezovity pokřtít, že však si nepomohl, že byl přece utracen a tělo jeho do kola vpleteno a na kůl vyzdviženo. To správce věděl, proto však přece byl by se rád dočetl celého, podrobného líčení a konce jeho. A místo toho jenom dva řádky:

„S tímto inkvizitorním procesem budu, dá-li pánbůh, na rok 1726 laskavému čtenáři dálejc kontinuírovati.“

To bylo správci k zlosti; dál až za rok, celý rok čekat! Když dočetl, odplivl si a zlostně zamumlal: „Ábelesové!“ Tím obvinil všechny. Věřil, že Lazar Ábeles zamordoval svého synka Šimele, protože se stal křesťanem; ale správce byl také přesvědčen, že by tak každý žid i teď učinil, jakož také věřil, že židé pomáhají dopravovat tajným kacířům zapovězené knihy, že jim ty knihy vozí ve svém zboží, mezi plátny, v pytlích, v ovsu. Tímto čtením se proti židům ještě více zatvrdil.

Nejprve to ucítil mladý Lazar Kiš, přizák, dole z Podbřeží, osady pod zámkem. Kiš kupoval po vesnicích od přadlen a přádelníků přízi a vozil ji do Prahy. Nedlouho po tom, kdy správce dočetl „Vejtah“, chystal se tam opět. I šel nahoru na zámek, hodlaje na kancelář, požádat správce o cedulku, jak byla předepsána, aby se jí mohl v Praze v bráně vykázat, kdo je a odkud. Na kancelář však nedošel. Zahlédlť správce na nádvoří pod lipami sněhem ošlehanými. Mladý Kiš v umaštěném kožichu smekl opelichalou liščí čepici a poprosil o cedulku.

Dostal ne cedulku, ale spoustu zlostných slov, cože on jeden ábeles, neví-li, kde je kancelář, má-li on, správce, všeho nechat a rozběhnout se, jak se takovému ábelesovi uráčí. Když Kiš, přikrčen, mačkaje svou ryšavou čepici pod paždí, odvážil se něco prohodit na omluvenou, rozkřikl se správce, neslyšel-li, ať táhne, ať čeká u kanceláře, chce-li cedulku, a nepůjde-li, že mu – A správce se po něm rozpřáhl.

Mladý žid, zimou a strachy bledý, jemuž mrazivý vítr cuchal černé kudrny, už ani nehlesl a přihrben šoural se ke kanceláři, ač věděl, že tam správce teď schválně nepřijde, že ho nechá hodně dlouho čekat na cihlové podlaze promrzlé síně. Ale ohlédl se a na okamžik se zastavil, když zaslechl u lip jiný ještě hlas. Myslivec Machovec s puškou na rameni, chystaje se do lesa, zahlédl a slyšel, jak správce na mladého žida se rozkatil. Takové jednání se mu příčilo, a správce neměl rád. Proto tím více se pohoršil. Neudržel se a zeptal se, jda kolem správce, zkrátka a zamračeně se optal, čeho se Kiš dopustil.

„Co se do toho pletete?“ odbyl ho správce.

„Nepletu se, ale myslím si, že nic tak hrozného nevyvedl.“

„Abyste se vy žida nezastal! Nu, pravda, nevěrec – a všelijací nevěrci – těm jste patronem, s těma vy –“ Naráz však se odmlčel; vzpamatoval se v ten okamžik. Zadržel, čím chtěl myslivce bodnout, že by také nevěrců lutrijánských nedal, těch také ne a husitských kacířů. Myslivec kvapně a prudce přistoupil k němu.

„Jaký patron, a co ti všelijací nevěrci, co ti nevěrci,“ ptal se chmurně.

Správce hleděl na něj okamžik s posměškem v očích i na rtech a pak se optal mírněji, ale s ouštěpkem, je-li ten Kiš ábeles věřícím a kdo byl teď jeho patronem?

„Ale vy jste mluvil o nevěrcích! O jakých?“

„O jakých. Teď jste to slyšel, o těch ábelesích, o židech.“ Otočil se a šel ke stodolám. Myslivec hleděl okamžik za ním, pak zamířil branou ven. Kráčel s tváří zasmušilejší.

Správce na žida Kiše zapomněl; myslivce Machovce měl v hlavě. Odfukoval si, až se mu tváře vzdouvaly, odfukoval si, jako by chtěl tajenou svou zlost z nitra vyrazit dechnutím. To že je křesťan, opakoval si popuzen, takhle se žida zastávat! A sám na sebe se také mrzel, že by byl málem všecko pokazil, kdyby byl, jak v té zlosti vyhrkl, dále vyčítal. Je lišák ten myslivec –

To bylo koncem ledna. Zanedlouho, v únoru, přišla pozdě odpoledne z Prahy novina, která vzrušila všecku Skalku, pány i poddané, tak jako již vzrušila všechnu Prahu a vzrušovala dál celé království. Rytíř Mladota poslal slečně Polexině list, kterým jí a panu Lhotskému oznamoval, že komisí papežem povolená sešla se koncem ledna; v kapli svatováclavské že se sešli, arcibiskup, kanovníci, znalci, doktoři medicíny a chirurgie, chirurgové, a ti když odpřisáhli, že byl přinesen jazyk sv. Jana Nepomuckého v křišťálové schránce, zlatem, stříbrem a drahým kamením ozdobené, z tabernákula na oltáři sv. Jana Křtitele u sv. Víta, a tu že znalci jazyk zkoumali tím způsobem, jak bylo předepsáno z Říma. Zkoumali pečlivě, s úzkostí; až je svatá hrůza pojala, když zpozorovali, že jazyka přibývá, že nabíhá i že barvu mění. Když jej přinesli, byl temně, do hněda červený, ale za toho zkoumání že pak byl šarlatový.

Myslili, že se klamou, že je to světlem, a tak zkoumali zas a pozorovali. Celé dvě hodiny trvalo to zkoumání, až se přesvědčili, že se ta změna stala skutečně a že se nemohla jinak státi než z milosti boží, sumou že to je zázrak, nový veliký zázrak. Všecko to komisí zapsala, jak bylo, a že to pošlou do Říma, tam že teď nastane proces o svatořečení, ale že uplyne ještě drahně času, než dojde na prohlášení, takový proces že trvá třeba léta –

Slečna Polexina četla čím dál tím vzrušeněji; a vzrušeně také poslouchal pan Lhotský. Jak přečetla to o těch létech procesu, přestala a zachmuřila čelo.

„Léta, nač léta –“

„Ale bude to, jistě bude! To je novina! Farář jistě ještě nic neví. Abych pro něj vzkázal.“

„Vzkažte, pane strejce, pošlete, ale aby také správce zvě děl, to je takový ctitel sv. Jana Nepomuckého.“

„A myslivec aby také zvěděl.“

„Všichni, to všichni.“

Za chvíli už stáli správce i myslivec v pokoji slečny Polexiny, která jim s vyjasněnou tváří oznámila, co se stalo. Správce to vyslechl jako u vytržení, Machovec překvapen, užaslý, ale mlčky. Když pak vyšli z pokoje, zeptal se ho správce:

„No tak, to je také fantas? To také nebudete věřit, když jste tam nebyl?“

„Byli tam jiní,“ uhnul myslivec a víc neřekl.

Farář z Bílého Oujezda přichvátal už samý soumrak. Novinu vyslechl s nadšením a děkoval s poklonami slečně a panu Lhotskému, že si v té radosti ráčili na něj vzpomenout, on že ten zázrak v kostele oslaví, na kázání ohlásí, to že bude, až to lid dole uslyší! Nežli odešel, pomodlil se s panem Lhotským a slečnou Polexinou, na její vyzvání, svatojánské litanie. Klečel před slečniným oltáříkem; hořely na něm všechny voskovice, bílé s bělostnými mašlemi, červené i ty, jež byly ozdobeny bohatým dílem voskářským a jež postavila slečna k sošce sv. Jana Nepomuckého. –

Za týden v neděli vypravila se všechna Skalka do Bílého Oujezda do kostela na velikou slavnost kostelní, zámek i dvůr, vrchnost na kočáře, ouřad i čeleď, skoro plným počtem, pěšky. Správce jen vykročil, už vyhlížel, jde-li také myslivec. Šel. Ale jeho syna s ním neviděl. Pak v kostele ho také nespatřil a dcerka myslivcova také nestála jako jindy vedle panské stolice, ve které seděla slečna Polexina v staromódním, ale vzácném kožichu a vedle ní pan Lhotský ze Ptení, vyholený, svěže zarudlý, ve sváteční dlouhé paruce, v tmavém plášti.

Děti myslivcovy nepřišly. To nedalo správci pokoje. Proč, proč nepřišly – To není jen tak, náhodou. Přímo zeptati se nechtěl, nemohl. Teprve když se vraceli z kostela, zvěděl od šafáře, že Tomáš myslivcův se včera večer rozstonal a Helenka že zůstala u něho. Správce zakroutil hlavou. Pomyslil, že jistě není tak zle, aby to děvče musilo zůstat doma; snad jen tatík je tak opatrný, aby mu kuřátka nezabloudila, aby děti nic nezvěděly a neprohlédly.

On sám přišel, poněvadž nebylo vyhnutí; on sám to vydrží, beran – Když farář kázal o svatém mučedníku, o jeho utrpení, o jeho smrti a hrdinství, byl kdekdo v kostele pohnut a oči měl zakaleny, a i plakali, mnoho jich plakalo. A on, Machovec, stál s hlavou sehnutou, oči do země jako vždycky, to jistě aby mu do nich nebylo vidět, aby se pohledem neprozradil; stál jako kamenný sloup. Beran, jistě beran.