F. L. Věk

Stará rychta v létě zvážněla, dost ztichla, protože její obec silně prořídla. Než na podzim, samý konec října měsíce, jak dopršel čas vagací, rozhlučelo se v ní zas a zarojilo jako v oule. Studenti se vrátili. Jan Hýbl mezi nejprvnějšími. S formanem přijel z České Třebové, do Prahy dorazil pozdě odpoledne, a jen se smrklo, pospíchal ze starého svého bytu U Zlatého slunce v Bartolomějské ulici do Staré rychty.

U „vlastenského“ stolu našel skoro všechny až na herce a hudebníky z Volánkova divadelního orkestru malostranského. U stolu seděli Frič Jan, měšťan, Lumenda, učitel, naryšavělých vlasů, už bez copu, Zima, tiskař, pan starý Hamous, červených, ducatých tváří, v zeleném kabátě a dlouhé vestě, který statečně bánil z dýmky či z „kuřky“, jak tu u vlasteneckého stolu říkali, maje váček plný tabáku před sebou na stole i kulatou tabatěrku.

Hýbl shledal také u vedlejšího malého stolu opodál velkých, zelených kamen stálého hosta a souseda jejich stolu, vlasatého Srnku, starého mládence. Seděl jak obyčejně již zarudlý, zamračeně zamyšlený, v hřebíčkovém ošumělém fraku, v úzkých nohavicích do bot, holení nevysokých, v širokém nákrčníku, s vlasy dost pocuchanými. Byl doktor medicíny, bydlil kdes u sv. Havla v chudém bytu, praxi neměl skoro žádnou, žil samotářsky, mnoho četl a pil. Na Staré rychtě měl jedno ze svých zastavení; když se mu rozsvěcovalo v hlavě, mluvil jako k sobě, o cenzuře, o vládě, vždycky kousavě, citoval latinsky, francouzsky, nejvíce z Voltaira, někdy si i bručivě zazpíval nebo sedřiml nad korbelem.

Sedal vždycky sám, ten stolek měl už tak vyhrazený, a jen někdy přijal pozvánky studentů, aby usedl mezi nimi. S „vlastenským“ stolem se znal, nikdy však u něho nepobyl ani na chvíli. O jeho vážné vlastenské hovory jako by nedbal, zčistajasna však hodil jim nějaké slovo, otázku, poznámku, kousavou nebo polemickou. Stříklo to někdy jako ledový proud do varu vlastenského nadšení. Nejvíce to Hýbla dráždilo. Měl proto doktora Srnku za bezcitného, francouzskou, německou literaturou odcizeného liberála, za cynika, jenž se směje domácímu a cizí ctí nadevšecko.

Tento první večer po vagacích začínal se na Staré rychtě jak náleží vážně. U vlastenského stolu mluvili o venkově, o minulých feriích, o vojně, Hýbl začal o změně, o které zaslechl, hned jak přijel, že se bude Kramerius ty dni stěhovat; v Bartolomějské ulici že ostane, ale Česká expedice že teď bude v domě, jak se tam říká Jeruzalém, v numeře 308, přímo proti Červenému srdci, tam že teď bude mít Kramerius lepší pohodlí a milovníci českých knih a novin lepší přístup.

„Jak mu je?“ zeptal se Zima.

„Krameriovi? Nevím, v krámě jsem ho neviděl,“ odpovídal Hýbl, „šel jsem tam hned, jak jsem přijel; řekli mně, že teď v létě bylo trochu líp.“

„Kdyby pánbůh dal,“ povzdychl Lumenda, „toť by byla rána –“

Z Expedice se tak hned nedostali. Mluvili o knihách. Byly zbraní i outěchou. Každá nová byla kvítkem, svědčícím, že se práce na ouhoru daří, každou měli za krok kupředu, každá byla jim novým kamenem do hradby. Ten rok, jinak zlý, měl ourodu. Přinesl Nejedlého druhý díl překladů z Gessnera a Hněvkovského Děvín.

O těch dvou knihách jednali, nejvíce o Děvínu. Hýbl o něm začal, jak o vagacích z něho deklamoval na faře a jinde a jak všude poslouchali, to že byla radost deklamírovat. I pan starý Hamous přisvědčoval, on že to taky tady slyšel, a co se nasmál, to že je fortelně skládáno. Lumenda tvrdil, takové knihy že v českém jazyku dosud nebylo a není a že se to také u vznešených uznává, i tam že o Děvínu vědí, slečna z Hartigu, teď hraběnka Ledebourová, vnučka ministra Colloreda, že přeložila druhý zpěv Děvína do německého.

„Není divu,“ rozkládal Hýbl jako starý, „taková báseň! Ta se rovná všem cizozemským. Jediný Ariosto a Wieland s Oberonem se mohou naproti postavit. To řek sám profesor Nejedlý. A je to pravda. Wielandovy verše jsou nejlíbeznější v němčině a jaký to rozdíl mezi ním a Hněvkovským? Tady je Ariostovi rovný.“

Vedle u stolku se doktor Srnka zkrátka zasmál. „Na, na,“ zabručel, „Wieland, Ariosto, arme Teufel, jetzt sind sie tot, maustot –“

„Co myslejí, pane doktor,“ ozval se Frič nějak podrážděně. „Slečna z Hartigu, hraběnka Ledebourová, slyšeli, přeložila –“

„Ach, ach, když slečna,“ doktor se ironicky ukláněl horním tělem, „ein adeliges Fräulein, eine Gräfin! Oh, oh, to je perník na českou pracharandu. Aber –,“ zamhouřil oči, vycenil zuby a mrskal dlaněmi před se do vzduchu, „až přijde teď šlechta na sněm – Das wird etliche Millionen kosten, hned všecko povolí, na vojnu, na Francouze, devot und – ach – ach – diese Krieche –,“ přitiskl vrch dlaně na rty, jako by chtěl zarazit proud, a skloniv, už zrudlý, vlasatou hlavu, začal pozvukovati s přimhouřenýma očima dva tři takty Marseillaisy; náhle se však rozesmál tenkým smíchem a pleskal levicí do nohy nad kolenem. „Der Adel, der Adel! Perník, perník, a ta sprostá pracharanda! Und Wieland –,“ náhle se obrátil na Hýbla:

„A jak by řekli na česko: Lindenallee –“

„Jak?“ pomáhal Lumenda. „To už máme – Allee, vejsada, Lindenallee, lipová vejsada!“

„Bravo! Bravo!“ chválil doktor ironicky. „Vejsada, posada, vejpada –“

„Jaká vejpada!“ zvolal Hýbl prudce.

„Divotvorná vejpada! Sie hatte ein drolliges Aussehen, měla divotvornou vejpadu, sami to taky jednou povídali, sehr schöne Wörter, und wie denn, jak tohle; eine Halsbinde von Battist –“ Doktor mrkal a jen se šklíbil. Lumenda a všichni obrátili zraky na Hýbla.

Ten se dlouho nerozpakoval.

„Tuhle jsme o tom mluvili s panem Thámem, Ignácem. Halsbinde, krkopás, Battist, kmentový krkopás –“

„Ach, to je taky krásné, umějí dělat slovíčka, to by mohli složit nějaký druhý Děvín.“

„Až oni, pane doktor, složej nějakého Oberona!“ zprudka odsekl Hýbl, červenaje. Všichni se dali do smíchu, i sám doktor Srnka.

Do toho smíchu a šumu, do směsi hlasů u stolů, na nichž hořely lojové svíčky v dřevěných svícnech s fidibusy a nad nimiž se vznášel hustý kouř z dýmek jako roztáhlé plachty, zavířil proud tónů. Harfa, ne pedálová, ale zvučná, zahrála. Přišel Hajzler, častý host Staré rychty, po Praze známý a oblíbený, samouk, mistr ve variacích, jemuž sám Mozart kdysi složil rozkošné impromptu.

Harfeník, jenž usedl na lavici poblíže dveří, asi čtyřicetiletý, držel se starší módy. Měl kalhoty po kolena, punčochy, střevíce s přezkami, kvítkovanou dlouhou vestu, tmavý kabát úzkých rukávů; dlouhé vlasy spočívaly mu v týle spleteny v copánek. Studenti jej uvítali hlučným pokřikem. S hudbou rozšumělo se pod klenutým stropem hospodské jizby bujnější veselí. Hajzler začal vážně; hrál variace na kusy z Figarovy svatby. Hosté naslouchali, ten onen přizvukoval zamilované árii, pak se i rozezpívali.

To bylo po desáté, kdy u vlastenského stolu prořídlo. Učitel Lumenda odešel s Fričem už po deváté, Zima za chvíli po nich. Pan starý Hamous zůstal; seděl však, už zardělejší, s vestou porozpjatou, obrácen do plné jizby, aby dobře viděl na tu „študýrovanou rotu“, jak říkal mladé společnosti. Měl ji rád, její zpěv i veselé kousky, a z ní nejvíce Hýbla, poněvadž byl upřímný vlastenec, a přitom kopa veselá, jenž často jej a všechny rozesmál.

Už se mu od stolu ztratil a kmital se brzo tu, brzo tam, jak na něj volali a připíjeli mu a naléhali, ať udělá nějaký kumšt s kartami nebo ať čaruje. Starší jurista jakýs tlačil se k němu s ducatým, krevnatým studentem z venkova, nastávajícím filosofem, dosud v koženkách a v kabátě venkovského střihu. Jurista volal „Jendu“, Hýbla, tu ten mladý zajíc že se naparuje a chce se vsadit, že donese tři nože ode dveří na stůl, nůž za nožem, jak mu je Hýbl dá, tak ať to s ním udělá, ať vidí ten filosof.

Hýbl, z jehož širokého obličeje modré oči jen zářily, pohladil vlasy do čela, do spánků, pohlédl s úsměvem na venkovského studenta, jenž patrně rychle pil a byl už dost zmožen, nejsa kozák ještě tužený. Vtom se vrhnul do jizby houfec nových hostů. Přicházeli z Malé Strany, z českého představení, studentů několik, Sýkora herec, starý Haberzeth, epizodista, jenž vypomáhal už v Boudě, hudebníci z orchestru a také Hýblův krajan, malý, osmáhlý, černých oček, v límcovém plášti, Kudelka, pláteník, jenž se tak rád dal muzikou „rozebrat“.

Kdykoliv přijel do Prahy s plátny, býval Hýblovi mecenášem i z krajanské lásky, i že byl Hýbl takový „enšpígl“. Kudelka býval i jeho odběratelem. Hýbl pokaždé ho upozornil, aby neminul Českou expedici, aby to ono čtení koupil, to že je krásná knížka, nebo mu ji sám přinesl, jakož vnutil nejednou bohatším kolegům, aby se stavili u Krameria.

Nastávající filosof z venkovského gymnasia, ducatý, v koženkách, v kabátě divného střihu, ostal sám jako kůl. Jurista jej opustil, a Hýbl skočiv naproti příchozím, vedl si Kudelku pláteníka, jenž ruce rozpřáhl a ryčně zahlaholil, když zhlédl mladého krajana. K vlastenskému stolu šli, k panu starému, s nímž se třebovský pláteník znal jako se všemi stálými hosty Staré rychty.

Také trochu i s doktorem Srnkou. Ten už neseděl u svého stolku. Stál opodál, červený, rozcuchanější, jezdě dvěma prsty za svým černým nákrčníkem náramně širokým, jako by se rozmýšlel, neměl-li by se ohruzit a pustit se do toho hlučícího, šumného proudu, mezi ten mladý lid, který dovedl být upřímně veselým, kterého nic nedusí, mezi kterým odstupuje zlý duch rozmrzelosti a hořkosti.

Džbánky bouchaly, cvakaly, šumná směs hlasů vzkypěla co chvíli tu tam chechtotem. Pak naráz celá hospoda ztichla, když Hýbl vyskočil za stolem na lavici a začal přednášeti z Hněvkovského Děvína. Musil však ustávati, jak každou chvíli se zasmáli; když skončil, zamíchaly se ruce kdekteré, nad hlavami, před obličeji, a tleskaly, plácaly, až se třásly zarudlé plameny svíček. Pan starý Hamous utíral oči modrým šátkem, pořád opakuje: „To je kacafírek!“ a Kudelka s korbelem v ruce vítal deklamátora s krajanskou chloubou:

„Ty enšpígle, ty –“

Pak i Kudelkovi zatleskali, to když zase pozpívali, a harfa hrála už kolikátý kousek. To v duši měkl, už ho zpěv a struny „rozebraly“, a jak Hajzler spustil, na Hýblovo přišeptání, „jeho“ minet, tu již jako magnetem tažen, houpal se od stolu dle taktu až před harfu, houpal se, kroutil před ní v bocích, s rukama nad hlavou v rozcitlivění přikloněnou, a přizvukoval, maje slze v očích.

To bylo, když ručička ukazovala skoro na dvanáctou, když doktor Srnka seděl už mezi studenty a kdy ten venkovský student, zmožený cestou a ještě více prudkým pitím, u nedopitého džbánku v koutě usnul. Hlava mu padla na stěnu a zůstal tak jako přikutý. Zazpívali, Hajzler opět zahrál, než hluboký spánek mládí byl pevnější; nic ho nezmohlo, student sebou ani nehnul, ani když Hýbl vstoupil na lavici, a pokloniv se důstojně, spustil jako na kazatelně, rozkládaje rukama.

„Consurgunt, qui vos mordebunt.

Slova, která jsem láskám vašim v latinském jazyku přednesl, vykládají se na naši českou a přirozenou řeč od slova k slovu takto: Povstanou ti, kteří vás budou kousati.

Kolem se smáli, vstávali, obstupovali kazatele; napřed Kudelka s panem starým Hamousem, jenž smíchy toho večera jako utýrán ulehčoval si v nových záchvatech chechtotu:

„I kuš, ty kacafírku –“

Starý Haberzeth, z jehož velkých úst ryčel řehtavý smích, zůstal sedět, i Hajzler harfeník a doktor Srnka. Ten opřen o lenoch židle, s nohama nataženýma, ruce v kapsách, na kazatele sotva pohlédl. Jen se pochechtával, v hrdle, takže smích nebylo slyšeti, ale znáti, jak se doktorovo břicho v pruhované světlé vestě potřásalo.

rozkládal Hýbl kazatelským patosem.

„Psst! Ticho!“

„Silentium! Psst!“ začali z auditoria prudce napomínat, jak se u dveří strhl hlomoz. Ohlíželi se tam, ale hned opět upřeli zraky na kazatele, když šum naráz přestal. Noční ptáci, noví příchozí poslechli. Dva z nich kamarádi postavili se k posluchačům, třetí, Thám, jim cizí, jenž náhodou s nimi najednou sem vstoupil, usedl s kloboukem na hlavě, v tmavém, sešlém kaputu, opodál studenta, nejtvrdším spánkem zmoženého, v samém sousedství starého Haberzetha.

Nikdo si Tháma nevšiml, jen Haberzeth; jak se na něj podíval, už z něho zraku nespustil, sleduje každé jeho pohnutí. Na Thámovi bylo znáti, že má dost. Svého souseda nedbal, hledě jen na kazatelského deklamátora. Nesmál se hlasem jako ti v houfu před ním; jen se usmíval, tupě a lítostivě zároveň, až se pak náhle obrátil, když se vedle něho zčistajasna ozvalo s patosem jako na jevišti: „Jene Dolinský!“

Starý Haberzeth tak spustil svým vyšeptalým basem, dotýkaje se Thámovy ruky. Nežli Thám, jímž to nenadálé oslovení prudce hnulo, mohl odpovědět, pokračoval Haberzeth týmže patetickým tónem, i oči zapadlé vyvaluje divadelně, tak jako by s Thámem seděl na jevišti divadla U Hybernů jako před třinácti lety, když Haberzeth hrál Švédu štítonoše v Šikanedrově činohře Jan Dolinský aneb Krevní právo a když Thám měl titulní úlohu.

Nikdy, i za mladších let, kdy Haberzethovi časem svěřili větší úlohu, nikdy nikoho tak nedojal jako Tháma těmito několika slovy. Starý herec v své ošumělosti, sám smutný, teskný západ, vyvolal rázem ráno, svěží ráno života a práce, radost mladých dní, čas nadšení a veselého trudu, Boudu, dobu „vlastenského herního tovaryšstva“.

„Ty! Haberzethe! Ty starý Švejdo!“ Thám dojat potřásal hercovy ruce.

„Sst! Silentium! Psst!“ okřikovali z posluchačstva veselého kazatele a ohlíželi se po nich. Thám jakoby neslyše připíjel Haberzethovi a zas mu rukou potřásal. Začal se ho vyptávat, co je, kde je, hraje-li ještě. A on – ať se na něj, na Tháma, podívá. – Dobře že Hýbl své kázání skončil. Halas, chechtot, plácání zabouřily na jeho „amen“. Rojilo se kolem něho, u stolů, džbánky cvakaly.

Thám, přikloňuje se kývavě k Haberzethovi, mluvil přerývaně a ne hbitým jazykem, ne s jasným vyslovováním:

„Vidíš, no – ty hraješ, ty ještě hraješ, takový starý kocour, a já – mne tu nechtěli, mne vyhnali, já, já musil pryč – já Jan Dolinský, já Frydrich Rakouský, já Břetislav český Achilles – a musil pryč, pryč. A ty stará partyko – a já – ale jsem tu zas –,“ rozchechtal se, „a hraju, hraju, flamendra hraju, vidíš, duše jedna švejcká – Vidíš, co ze mne udělali, však víš, ten kluk – ten –“ Uplivl se.

„Kdes byl?“

„Slavná direkce, starý Vio, ‚takový poctivec‘,“ Thám napodobil z prsou hlubokým hlasem rčení svého posledního ředitele, „ten ostal na mrazu, Vio, v polích ho nechali s dekoracemi, se vším, se vším, i s námi, hehehe – Vojsko nás shodilo z vozu, my museli pryč – Ale on, Vio, mne nevyhnal jako tady. Ale hlad nás rozehnal, psí nouze, víš. Já s ženou. To byla cesta od Domažlic až sem – to byla veselá cesta. Skoro prosit – já svobodných umění a mudrctví mistr, Jan Dolinský, haha, Břetislav, český kníže – prosit po farách.“

„Kdes nechal paní?“

„Tady je.“

„U Butteauové. A co ty teď?“

„Co, nic, konec je, konec – konec –“ Prsoma se nachyloval níž a níže ke stolu a roztažené ruce, jak jimi mával, klesaly mu jako chabnoucí perutě.

Starý Haberzeth nad ním zvážněl; bylo mu ho líto. Kolem se smáli, chechtali, pokřikovali; jurista vyskočil ze židle (náhlý nápad ho tak vymrštil) a jal se volati do šumu, ukazuje na studenta, jenž dosud spal jako zabitý:

„Ten beán je pryč, umřel, maustot, Morfeus ho zabil, musíme ho pochovat; kamarádi, postavíme mu castrum.“

Chytlo. Vzkřikli, dva tři studenti sklízeli ihned z dlouhého stolu, jiní snášeli tmavé pláště, stavěli svíčky do hlav a na židle kolem jako kolem katafalku, a do smíchu a veselosti zabručel kdos už napřed:

„De profundis ad te clamavi!“

V ten okamžik přistoupil doktor Srnka, rudý, rozcuchaný, jemuž široká kravata lezla již přes bradu, k Hýblovi, vykládajícímu panu starému Hamousovi a Kudelkovi s copánkem, co to ten jurista navrhl, co chtějí.

„Herr Hýbl,“ doktor Srnka mu položil ruku na rameno, „to castrum doloris – vědí-li pak, kde se už opravdu chystá.“

Hýbl se nevrle ohlédl a zeptal se zkrátka kde.

„To oni nevidějí, nechtějí vidět. Tady u nás, v Čechách. A vědí, kdo tam bude na něm ležet?“ ptal se bez úsměšku, vážně, skoro smutně.

„Kdo –“

„Nostra natio Bohemica, český národ, Sie Idealist –“

„To není pravda!“ rozkřikl se Hýbl uražen a pohněván. „To oni si myslejí, to oni by si přáli!“

Doktor Srnka se usmál.

„Já? Já?“ Chytl Hýbla za rámě. „O Sie wahnwitziger Mensch! Ich! Ich!“ zasmál se, náhle však zvážněv, mluvil, hledě Hýblovi do očí: „Kdybych já moh tak věřit jako oni! Nebo kdyby oni viděli jako já, co je jinde, co je svět, welcher Fortschritt, welcher Aufschwung in der Kunst, in der Literatur, a co jsme my! Armseliges Volk, misera contribuens plebs und Kanonenfutter. My musíme všecko – a ještě – mit Freude, mit Dank –“ V tmavých očích se mu zablýsklo, a jak prudčeji mluvil, potrhoval Hýbla za rameno.

„De profundis clamavi ad te Domine!“ zazpívalo několik hlasů u improvizovaného castra, kamž starý jurista s dvěma studenty odnášel studenta dosud spícího. Všichni se tam tlačili i Thám, jenž volal, maje ruce nad hlavou:

„Mne tam položte! Pusťte, pusťte mne, já si tam lehnu.“ I škubal se z rukou starého Haberzetha, jenž mu zabraňoval a z místa ho nechtěl pustit.

„Domine exaudi vocem meam!“ zahlaholil zesílený sbor. Vtom náhlý výbuch ohromného smíchu po celé jizbě, jak student v brslenkách, červený, ducatý, na castru pojednou otevřel oči, sedl, rozhlédl se a hup, jako zajíc skokem dolů.

Hýbl se také chechtal a tleskaje rukama obrátil se po doktoru Srnkovi a volal vítězoslavně:

„Vidějí? Tak vidějí! A my taky tak vyskočíme! A oni, co oni!“

Doktor Srnka mávl rukou a ušklíbl se.

„Das soll ein Beweis sein?“ ptal se pohrdlivě.

Hýbl však už neposlouchal. Odskočil ke castru, aby byl blíže studenta z mrtvých povstavšího; vtom zaslechl Tháma jmenovat a zahlédl starého Haberzetha, že někoho, patrně zmoženého, tlačí na židli.

„Kdo je to?“ ptal se Hýbl.

„Thám, ten herec.“

„To je ten herec –“

Hýbla jako by bodl. Vzpříčiv lokte, prorazil si několikerým mávnutím cestu až k Thámovi samému, kterého osobně neznal, o kterém však tolik slyšel, kterého ctil jako vlastence a spisovatele. Ještě se zeptal starého Haberzetha a ten mu dotvrdil, že to Václav Thám, bratr Karla Ignáce, s nímž se Hýbl dobře znal z Expedice. Hýbl, rychle se nahnuv, podal Thámovi ruku a zvolal nadšeně:

„Ctný vlastenče, vítáme jich, vítáme jich!“

Za chvilku odváděl ho s Haberzethem k vlastenskému stolu, kde pan starý Hamous s Kudelkou seděli, už poslední. U sousedního stolu bylo prázdno. Doktor Srnka odešel, a to nejistým krokem, bruče a pozvukuje si nějakou písničku.