F. L. Věk

Věk se vrátil domů nespokojen a dlouho myslil na Lotku. Nač se tak k němu měla, nač se tak těsně vedle něho stavěla v tom zákoutí a cože mu tak do očí hleděla? A jak se pak rázem změnila a se rozhněvala, když ji vyrušil svou poznámkou! Hněvá se. Nechť! Bude snad před ní pokoj o představení. Nyní teprve připadalo mu obtížno účinkovati při něm. Jak by bylo jinak, kdyby tak seděl vedle Pauly tam nahoře někde na galérii a nemusil se o nic starati!

To bylo v neděli. Příštího dne, v pondělí dne 29. října ráno, bral se Věk do koleje. Bylo sychravo, nepěkně a mžilo a nepodobalo se nikterak, že zatažená nebesa se vyjasní. Pořád panovala taková pohoda, a právě dnes, v den prvního představení Dona Juana tak škaredě!

První bylo, když mladý filosof z domu vykročil, že se zastavil u nejbližšího rohu přesvědčit se, je-li opera ohlášena. Nebylo by divu, kdyby tam něco jiného spatřil, když už ji několikráte odložili. Než hle, cedule švabachem tištěná hlásá:

Jakkoliv znal, jak jsou úlohy obsazeny, věda to juž od Butteauových i ze zkoušky, přece všechny osoby pozorně přečetl až do posledního řádku, kdež stálo:

V tom byl také on! On, na ceduli! V tu chvíli je maminka asi v kostele a modlí se za něj, aby ho pánbůh ochránil ode všeho zlého i od všelikého pokušení. Jistě by se více a horlivěji modlila, kdyby věděla, že syn její je také v zástupu na ceduli veřejně ohlášeném!

Zamyšlen bral se od cedule dále do Klementina, nechtěje ani dnešního dne zameškati hodiny profesora Vydry. Od té chvíle, kdy se s ním sblížil, chodil k němu pilně i do korepeticí, ač mu tyto právě někdy vadily dosti značně. Záhy však také ucítil, jak mu výborně slouží, neboť jimi se ponenáhlu počaly hojiti mnohé jeho slabiny matematické. Také to z toho měl, že si patrně naklonil profesora Vydru. Ten mu přál a rád vídal svého krajana, jak říkal Věkovi, poněvadž byl z hradeckého kraje. Také mu již půjčil několik starších knížek, ve kterých mladý filosof pilně čítal a tak se v mateřském svém jazyce na dobrých vzorech utvrzoval a zdokonaloval.

Toho rána po přednášce provázel profesora Vydru do jeho bytu v budově někdejšího Svatováclavského semináře proti kostelu sv. Jiljí na korepetici. Učený pán sám zavedl řeč na Mozartovo dílo a těšil se na ně velice. Když pak Věka propouštěl, sáhl do své sutany a vtiskl mu nějaké peníze do ruky. Věk se bránil a děkoval.

„Jen vezměte,“ pravil Vydra usmívaje se. „Vím, že nazbyt nemáte. Ode mne můžete. Máte to do divadla. Vím, že se těšíte.“

Věk se zapálil. Co by řekl? Vyznati se, že sám účinkuje a zpívá? To nebylo možno. Co by Vydra řekl! Nešťastného toho zpívání! Nezbylo nežli vzíti profesorův příspěvek…

Po celý den pak byl nějak rozechvěn. Čas mu zvolna ucházel, s neklidem očekával večer. Po obědě si zaskočil ještě do Řeznické ulice k Butteauovým. Tam panoval neobyčejný ruch. Loty chystala si divadelní úbor. Dělajíc, jako by byla příliš zaměstnána, Věka si skoro ani nevšimla. Po očku však pilně ho pozorovala, jak bude účinkovati její chování a není-li nějak zkroušen.

Byl jinačí, pravda, nějak neklidný, ale k ní kajícně nepřišel. Snad vzdoruje. Ano, naschvál hledí si Pauly a prohlíží si její nové šaty, které mu Paula ukazuje. A s jakým účastenstvím! Že by uměl tak výborně hráti, nebo snad – ale Loty zapudila myšlenku, okamžitou žárlivostí probuzenou. Nač to myslí! Jak by bylo možná!

Jak by jí připadlo, že mladý filosof opravdu s účastenstvím prohlíží si nové šaty, visící na dveřích do druhého pokoje, jež mu Paula v dětinské radosti ukazovala a s radostí naslouchala jeho chvále. Těšila se, že se tak pěkně povedly a že se bude v nich líbiti jemu, Thámovi, na kterého při nich ustavičně myslila.

Věk odešel, později Loty s Betynou, kterou si vzala s sebou na výpomoc do garderoby a která raději šla za kulisy nežli z hlediště se dívat. Otec Butteau byl už dávno v kanceláři divadelní. Paula osaměla s matkou, dokonávajíc poslední přípravu. Přes tu chvíli se podívala na hodiny a zase již vyhlížela ven. Tam bylo hůř a hůře. Drobný déšť v poledne sice ustal, ale po čtvrté hodině spustil se nanovo a silněji a hustěji.

Paní Butteauová to starostně pozorovala míníc, nepřestane-li pršet, že nebude možná, aby si Paula vzala nové šaty. To dívku hnětlo a tuze rmoutilo. Matka se až divila, poněvadž nikdy Paula nebyla tak marnivá a nestála hrubě o parádu a strojení. Nebyla by ovšem ani dnes o ně stála, kdyby tak toužebně si nepřála, aby se jemu líbila. Čekala ho již každé chvíle. Dívala se na hodiny, ale také několikráte ven ke schodům vyběhla. Kdykoliv se vrátila, vždy ji matka vítala osudným: „Ono ještě prší, a budeš vidět, že ani nepřestane!“

Již se smutně Paula tomu odevzdávala, že se půjde ustrojit do starších šatů; vtom se otevřely dveře a on, Thám, byl tu! Jak vesele vkročil a jakou veselou novinu přinášel: že objednal vůz!

„Jak je šetrný a starostlivý!“ pomyslila Paula.

„To jste se Paule nemohl lépe zachovat!“ zvolala paní Butteauová, sama jsouc tomu ráda a nedbajíc znamení dceřiných, aby mlčela a doktorovi nic nepovídala. Také hned Paula zmizela ve vedlejším pokoji a vyšla pak odtud na cestu připravena, v nových šatech všecka změněna. Slušely jí velmi a urostlá její mladistvá postava v nich vynikala znamenitě. Také vše ostatní, fiší přes ňadra volně křížem uvázané, účes vlasů, tentokráte napudrovaných, pod jejichž bělostí tím více vynikalo velké, tmavé dívčino oko s tmavým, pěkně sklenutým obočím, dodávalo jí půvabu.

Zarděla se, když matka z druhého pokoje vystoupivši, se světlem jí šla vstříc, a svíčku pozdvihnuvši, na ni svítila a řekla:

„Tak přece se ukaž, jak ti to sluší!“

Zarděla se, na okamžik oči sklopila, ale hned chvatným pohledem postřehla, že na ní upřeně tkví zraky Thámovy, zářící tichou radostí a obdivem.

Paní Butteauová byla připravena. Ještě vzaly na se veliké šátky a již sestupovaly před dům, kdež na ně čekal kočár Thámem objednaný.

Doma, v pokoji od zataženého nebe valně setmělém, prve již svítili. Venku nastával soumrak a pršelo. Ačkoliv Thám měl už sedadla zabezpečena a ačkoliv do počátku hry bylo ještě dlouho, nicméně na to naléhal, aby tak záhy vyjeli z domu. Vědělť že bude nával před divadlem nesmírný. Bylo to již znáti na ulicích, kudy jeli. Všude dost lidí, třebaže hustý déšť šlehal do špatného a zabláceného dláždění. Všichni skoro se brali jedním směrem, k Ovocnému trhu, k divadlu Nosticovu: muži v třírohých kloboucích a v límcových pláštích, sami nebo s dámami v šátcích nebo pláštích; tu tam bylo viděti veliký deštník, tenkráte ještě dosti vzácný, sem tam volali do houfů nosiči, nesoucí v nosítkách dámu, aby šli jim z cesty.

Okroče, kryté i polokryté povozy na pérách také všechny hrčely tím směrem; ale když se již blížily svému cíli, k divadlu, musily volněji jeti nebo zcela zastavit a čekat, až byla dráha plna kočárů před nimi se uvolnila.

Paula sedíc vedle své matky, všechno to roztržitě pozorovala v radostném svém vzrušení. Seděla tiše, ale v její tváři i v očích zářila tichá blaženost. Často setkal se pohled její s pohledem Thámovým, jasným a veselým, na ni se usmívajícím. Už ta cesta se jí líbila a nic nedbala, že déšť až k nim prošlehoval a že nevalný jejich povoz sebou hrozně házel na bídném dláždění a drkotal. Thám mluvil o cestě, litoval jejich nepohodlí, vypravoval o představení, a co je řečí, že ještě není k opeře žádné ouvertury, že jak cestou slyšel, o čtvrté hodině odpolední ji ještě orchestr neměl a snad dosud nemá, že jak slyšel, dají místo nové ouvertury onu k Idomeneovi Mozartovu.

Thám mohl nyní volněji vypravovati, nebo povoz jejich se náhle zastavil. Když mladý spisovatel z kočáru ven vyhlédl, spatřil před sebou nekonečnou řadu povozů. Bylo slyšeti zmatenou směs hlasů, pobídky kočích, volání pánů, výkřiky dam.

„To bychom se nedočkali,“ pravil Thám. „Nezbývá nežli ostatek dojíti, jak to dělají skoro všichni, třebaže je hodně bláta.“

Paní Butteauová souhlasila. Thám vyskočiv pomáhal jí a Paule z vozu.

Zabalivše se do svých šátků a vykasavše se, braly se blátem a kalužinkami do nedalekého divadla. Thám jim klestil cestu. Bylo toho třeba, neboť kolem divadla nastala hrozná tlačenice.

Ze všech stran, z Ovocného trhu, z Uhelného, z Rytířské, z Železné ulice, zevšad hrnuly se davy lidu, větším dílem do divadla. Přemnozí také venku zůstali nedbajíce nepohody a rozmnožovali tak davy diváků, těsně a početně tu stojících a pozorujících nejvíce panské kočáry, které nejprvnější dojížděly k divadlu. Hořící dvě svítilny před ním vrhaly na všechen ten ruch i zmatek, na všechno to vlnění a proudění plné šumu a hluku míhavou, kalnou zář.

Tak záhy se vznešené panstvo nikdy nesjíždělo. Bylo nedlouho po šesté, a již tu byl baron Bretfeld, známý přítel umění, v jehož domě scházela se nejvybranější společnost rodem i duchem a jenž proslul svými skvělými bály. Za ním hned přijel hrabě Věžník, a pak se již cesta netrhla. Přihrčel kočár poctivého Staročecha rytíře Jana z Neuperka, s nímž seděl v límcovém tmavém plášti „cordatus Bohemus“ profesor Vydra, požívající zvláštní přízně tohoto vlasteneckého šlechtice; tu povoz hraběte Kinského, za ním Kolovratův, za těmi Šternberský, Černínský, Valdštejnský, Lobkovicův, tu přijel hrabě Rotenhahn, za ním osvícený šlechtic Born, náčelník zednářů, tu kočáry nosticovské; v předním sám budovatel divadla, starý hrabě Nostic, bývalý nejvyšší purkrabí Království českého, a proti hraběti vychovatel jeho dětí, čtyřiatřicítiletý J. Dobrovský. Za těmi hrabě Lažanský a dál a dále, řada povozů nekonečná.

Když Thám s paní Butteauovou a s Paulou dosedl na zabezpečená místa na galérii, bylo již divadlo hrubě plno. Jmenovitě galérie byly všechny zasednuty; hlava na hlavě, všude nabito, a to tak, že ti v řadě nejposlednější drželi se sloupů i železných tyčí sloupy spojujících. Thám si tam všiml jmenovitě malého, suchého mužíka v copánku, jenž ostatním stál téměř na hlavách. Thám ho ukázal svým dámám.

„Vidíte-li ho, toho mužíčka? To je harfeník Hajzler; hraje po hospodách, nepatrný člověk, ale znamenitý na svém nástroji. Sám Mozart ho pochválil; tak se mu ten harfeník zalíbil, že mu složil téma s variacemi na harfu. Teď je Hajzler na to nějak hrd, to téma by nedal nikomu ani do ruky.“

A zas dolů hleděli, po divadle a tam, kam se zraky všech obracely, do orchestru, nevalného, o třech prvních, o dvojích druhých houslích, dvou bracích a basách a příslušných nástrojích foukacích. Klavír v orchestru byl ještě opuštěn. Dirigent a tvůrce opery, tak dlouho a dychtivě očekávaný, jenž měl za něj zasednouti, nepřicházel.

Thám sedě mezi matkou a dcerou, upozorňoval je, proč všichni tam hleděli a o čem v sousedství a všude hovořili, že hudebníci nemají dosud ouvertury, jak jsou nepokojní.

Hluk, šum a bzukot naplňovaly divadlo, a všude jen o ouvertuře hovořili, takže sluhové dole ve přízemí roznášejíce ochlazení marně nabízeli limonádu a mandlové mléko, a rovněž s malým úspěchem i na galériích vyvolávali prodavači kolkolem obcházejíce: „Pivo! Frische Würste! Frisches Bier! Pivo!“

Najednou Thám někoho zhlédnuv, dotkl se ruky Pauliny a chvatně pravil:

„Tu je! To je on!“ a určoval, kam by se měla dole v přízemí podívati. „To je on, kterého jste si přála poznati. Tamhleten vysoký, štíhlý, v toupé, ve hnědém kabátě, zrovna vedle toho tlustého starého pána s červenou vestou – vidíte-li ho – však teď se zrovna obrátil a dívá se kolem, a zrovna na nás – ale mne nevidí, je krátkozraký. To je Kramerius.“

„To je ten, co vydává české noviny?“ ptala se paní Butteauová dosti roztržitě, kdežto zatím Paula si bedlivě prohlížela ani ne třicítiletého vydavatele a nyní také od července tohoto roku majitele Pražských poštovských novin, jediných tenkráte českých.

Zato byla paní Butteauová pozornější, když Thám zraky své po lóžích obrátil a vysvětloval a povídal, jmenuje šlechtice a jich dámy. Paní Butteauová mnohé znala, ne však všechny, jmenovitě dámy, a ty ji zajímaly nejvíce. Paula však dlouho pozorovala staršího již pána v černém obleku v lóži rytíře z Neuperka. To je tedy Vydra, o kterém jí Thám a posléze i Věk tolik vypravovali.

„A pane Tháme, tamhle – to je hraběnka Rotenhahnová, není-liž pravda?“ ptala se paní Butteauová.

„Ano, rodem Černínová – a ti dva páni u ní –“

„Však jsem se chtěla zrovna ptát – jak čiperně s nimi rozmlouvá! To si myslím. Ten jeden už není mladík.“

„To je profesor Cornova.“

„Ale ten druhý, ten by se mi líbil, hezký člověk, takový milý, má tak něco jako kavalír, hm – to je –“

„Pan Dobrovský, tuze učený muž, hofmistr u hraběte Nostice.“

„Vida vida – a jak ta hraběnka s nimi živě rozmlouvá,“ divila se paní Butteauová.

„Je velmi vzdělaná,“ dodal Thám, „a vlastenka. Ta nezapomněla, že je z české krve, českého rodu. Má tuze ráda českou historii.“

„Vida vida,“ opakovala paní Butteauová, jen tak, aby něco řekla, neboť její oči byly už zas jinde. Znovu se ptala a zase vzpomněla, jak je asi za oponou, teď že by to také ráda viděla, no, však Betyna si všeho dobře všimne a poví, až přijde domů; a Loty, jak jí to asi sluší, a pan Věk, tomu je asi trochu úzko, a jakpak by ne, když poprvé vystoupí, to že Loty také poprvé…

A dále mluvila rozhovořená, až to Tháma v duchu mrzelo. Musil poslouchati, třebaže na půl ucha, ale přece sem tam nějaké slovíčko prohodit, a tak nebylo mu možná, aby všechnu svou pozornost obětoval Paule, jak chtěl a si přál. Ta seděla vedle něho jako u vidění, jako v pěkném snu. Byla šťastna, že sedí vedle něho, že mu tak blízko, že je tak pozorný, na ni laskavý, že ji má jistě rád. Té chvíle byla o tom přesvědčena. Bylo jí tak milo, a nadto kolem krásně osvětlené divadlo, tolik lidí, tolik dam krásně oblečených! Milovala divadlo, měla touhu po dráze umělecké. V ten okamžik na ni nemyslila, ale všecko to okolí rozhojňovalo její libé vzrušení, její blaženost.

Šum a hluk po divadle se čím dál tím více vzmáhal; čím dále tím častěji a obecněji se nahýbali dolů, obraceli se k orkestru, kde hudebníci seděli pořád ještě před pulty bez partesů, bez ouvertury. A na hodinách nad hlavní oponou bylo již několik minut přes určený čas; už měli začínati.

Vtom jako když vítr lesem zavane… Zvláštní šum rozletěl se divadlem, sem tam se ozvalo hlasitěji: „Ach –“

Přišel divadelní sluha do orkestru a rozdával partesy. Šly letem z ruky do ruky, již jsou na pultech; vtom jako když po větru zavanutí spustí náhlý liják a bouře, strhl se rázem po všech prostorách divadelních tleskot. Mocný, jediný, ohlušující, nad nějž vynikly okamžikem sborové, jásavé výkřiky slávy.

A ten, jehož tak vítali, nevelký mužík ušlechtilé tváře, v bíle pudrovaných vlasech do copu spletených, v sametovém kabátě tmavozelené barvy děkuje s úsměvem klaněl se na všechny strany, pak rychle zaťukal, a vtom, když divadlo, jako prve rázem vzezvučelo, nyní se také tak utišilo, ozvaly se první zvuky ouvertury k Donu Juanu, mohutné, slavnostní.

I paní Butteauová utichla, ne však nadlouho. Ale nyní již neměla žádného sluchu, a tak jen pro sebe si povídala:

„Co ona Loty? Kdypak vystoupí?“ Za chvilku náhle si zase vzpomněla: „A propánakrále, jestlipak si nezapomněla doma tu vyšívanou pentli!“ Thám jako by neslyšel. A Paula již dávno na maminku zapomněla.

Opona se vznesla do výše a ztichlé divadlo naslouchalo čarovným zpěvům Leporellovu, Dona Juana, Donny Anny, Dona Oktavia. Sign. Bassi jako Don Juan byl znamenitý, neméně Donna Anna Terezy Saporitiové. I výkony ostatních, signory Micelliové, signora Ponzianiho a všech zasluhovaly obdivu i chvály.

Paní Butteauová sice se obdivovala všem, nicméně nemohla se dočkati, až vystoupí sbor. Když pak jeviště počalo se plniti, když objevila se Zerlina se svým ženichem Masettem a sborem venkovanů, paní Butteauová stala se úplně neklidnou, a rozčileně se dopředu nachylujíc, mluvila uřvaně, rychle tu na Tháma, tu zas na Paulu, a z jeviště očí ani neodvrátila. Hledala Loty, až ji našla a poznala v oděvu andaluské venkovanky; pak i na Věka si vzpomněla a živě Tháma za rukáv chytla, když uzřela Paulina učitele.

Thám byl v duchu nad tím vyrušováním nevrlý a sotva na okamžik slechu paní Butteauové popřál; všecku pozornost svou věnoval jevišti a Paule. Té však matčiny krátké monology i naléhavé upozorňování nevadily. Neslyšela jich. Byla jako u vytržení. Mocné dojmy zachvátily její duši. Byla nadšena krásou velkolepého díla, byla blažena svou láskou a zase ji pojímala lítost, jak je ona sama ubohá, že jí neštěstím jejím bylo divadlo navždy zataraseno a že také pro to své neštěstí nebude ani v lásce šťastna, jak by snad býti mohla…

Bolestný ten záchvat trval jenom na okamžik.

Tam z jeviště ozval se zpěv Dona Oktavia o věrné pomoci přátelské. Zpěv ten, ač vlašským slovům nerozuměla, ji zvláště dojal. V ten okamžik také ucítila tajné stisknutí ruky. Zraky její setkaly se se zraky Thámovými. Viděla v nich nadšení, lásku – a vtom se její oči náhle zakalily.

Nevěděla sama, proč jí slzy vytryskly, zdali je vyvábily zpěv a hudba, nebo byly-li ze srdce… Ona také neuvažovala, ale když v ten okamžik Thám, k ní se náhle zlehounka nachýliv, rozechvěně zašeptal: „Máte mne ráda?“ usmála se v slzách a pokývla hlavou.

Nevýslovný její pohled a úsměv v ten okamžik, plný blaha, oddanosti a smutku, naplnily mladého spisovatele nadšením i hluboko ho dojaly.

Paula rdíc se hleděla zase na jeviště; zrak měla jako zamžený, srdce jí hlasitě bilo, ve spáncích tepala krev. Bylo jí blaze i úzko, byla by tak ráda si slovem, výkřikem uvolnila! Co tam na jevišti hráli a zpívali, o tom už nevěděla; hleděla na vše v blaženém vzrušení, nechávajíc ruku svou v ruce Thámově, jak ji byl, když se jí tak náhle otázal, uchopil.

Thám také juž tak nedbal opery. Ale také ani slovem nepromluvil; a tak seděli oba vedle sebe jako u vidění, jako ve snách.

Paní Butteauová musila se Tháma dvakrát na něco zeptati, Paula pak na její otázku ani pokynem neodpověděla, takže se až matka tomu divila, jak dceru i pana Tháma ta nová opera velice zajímá.

F. Věk cestou do divadla a tam pořád myslil na Paulu a přál si, kdyby tak mohl vedle ní sedět, a umiňoval si, až bude na jevišti, že se dobře po ní ohlédne. Ale pak na to pozapomněl, neboť zajalo jej dílo samo, nová Mozartova opera, na kterou se dávno tolik těšil. Se všemi dychtivě očekával, jak to dopadne v orkestru, dostanou-li ouverturu, napjatě naslouchal a škubl pak sebou, když z hlediště zahučela bouře pochvaly, vítající Mozarta.

Když poté začali, když zahráli toužebně očekávanou ouverturu, protlačil se bezděčný mladý chorista co možná dopředu, aby jak náleží slyšel. I naslouchal taje dech a čím dále s tím větším zalíbením, až i na Paulu zapomněl. Zalíbení to, jak výjevy před se šly, bylo čím dále tím větší a měnilo se v nadšení; a tak bedlivě, všechen okouzlen naslouchal čarovnému zpěvu a čarovné hudbě, že si ani nevšiml andaluské vesničanky, mladé a čiperné, jež těsně vedle něho se postavivši jej pozorovala. Byla to Loty; vypadala ve svém španělském obleku (třebaže nebyl na nit věrný) velmi pěkně. Španělský jonák, filosof, se jí patrně líbil.

Čekala prve, že přijde sám; než on pozdravil a mluvil jenom tolik, co bylo nutno a slušno. Mrzelo ji to. Když pak stojíc vedle něho zaťukala mu jemně na rameno, čtverácky se usmívajíc (bylo to, když Leporello-Ponziani dokončoval svou registrovou árii), a řekla: „Tak teď my –,“ usmál se na ni, a jsa rád, že namítl se někdo známější, komu by mohl dáti najevo své vzrušení, vzal ji bezděky za ruku a zvolal:

„Panno! To je krása!“

Loty byla spokojena. Pomyslila si: „Aha, už začíná, už se poddává! Jen ho nepustit!“

Pak už hopkovala vedle něho v družině Zerlinině a Masettově před lampy. V ten okamžik, když F. Věk poprvé ocitl se na jevišti a pohlédl jako omámen před se do hlediště, na nesmírný, jak se mu zdálo, počet na něj upřených zraků, pomyslil si, kdeže asi Paula sedí. Nepostřehl ji.

Pak o ní s Lotkou promluvil. Byl rád, že mohl tak učiniti. Vůbec toho večera bylo jinak, nežli za zkoušek. F. Věk byl rozjařen novou operou a všechno ovzduší a okolí na něj také účinkovalo, Loty pak ho nic nevábila, jako tenkráte o zkoušce. A tak s ní dnes rád mluvil, bylať Paulinou sestrou, byla tak rozmarnou, veselou a nic rozpustilou a žíhavou v řeči, jakou ráda bývala. I hezky jí to slušelo, a nic mu nebylo obtížno, když se na něj smála, ukazujíc mu své pěkné, bílé zuby. Věk jí ochotně přisvědčil, když také udala místo, kde se po opeře sejdou, že tam přijde také Betyna a pak že setkají se před divadlem s maminkou a s panem Thámem, tatínek že pak také beztoho přijde. Mladý chorista to rád slyšel těše se, že se sejdou s Paulou, že půjde v její společnosti až do Řeznické ulice a tam že také stráví ostatek večera při sklenici punče, na který ho paní Butteauová pozvala.

Zatvrzelý Don Juan zmizel v rozsedlině a v plamenech, už dozněl zpěv předních osob a sboru, „že klamný je ten světa shon“ a „jaký život, taký skon“. Rozkoš, bujnost, žal i radost, zpupnost a zoufání vyzněly v nesmrtelných melodiích; světoznámá nyní opera poprvé tenkráte skončena. Nesmírná pochvala, bouře potlesku, hlučné volání a pokřiky radosti, uznání a nadšení divadlem opět hřímající nechtěly se ani utišit. Tvůrce nového díla ukláněl se rozradován, blažen vědomím a důkazy, jichž se tvůrcům uměleckých děl ne vždy dostává, že mu totiž porozuměno. –

Věk svléknuv španělského venkovana, vyšel ven, ohlížeje se po Betyně, jež měla tu čekati. Ale nespatřil ji; zato Loty za chvilku přiběhla, také již přestrojená, majíc přes sebe tmavý vlněný šátek, z jehož zakuklení pěkně vyhlížela její čtverácky se usmívající tvář. Zavěsila se Věkovi na rámě. Vysvětlila, že Betynu poslala napřed před divadlo, aby dala pozor, aby jich maminka neminula.

Když sešli dolů, bylo před divadlem ještě boží dopuštění. Kolem se vše lidem hemžilo; kočáry hrčely, pokřiky vozků se ozývaly i zmatená směs hlasů, volání, pohvizdování si a popěvků árií, jež všem dosud v duši zvučely. A noc tmavá; skoro nic v ní nezmohlo těch několik svítilen rudě do tmy mrkajících.

Loty se tmy děsila i toho, že nenašli ani Betyny, ani maminky. Darmo se po nich ohlížela; na umluveném místě jich nebylo. Věk netušil, že jeho společnice prve Betynu schválně poslala, aby vyčkala matku a Paulu, a udala jim schválně jiné stanoviště, chtíc s Věkem osaměti.

Když všechno hledání bylo marno, s rezignací se posléze odevzdala a řekla, že tedy půjdou sami, že maminka je se sestrami beztoho napřed. Věk otálel chvilku. Byl by rád šel s Paulou. Než posléze nezbylo, nežli aby přijal Lotin návrh. A tak nastoupil sám s Lotkou cestu do jejího bytu. Klestil jí dráhu v tlačenici a Loty, jako by se obávala, že by ji od něho snad odtrhli, přitiskla se těsně k němu.

Nic jí ta obtížná cesta tlačenicí a tmou nevadila. Naopak, bavila ji. Mladá herečka se smála vtipkujíc a kráčela těsně vedle mladého filosofa i pak, když se dostali na volnější místo. Byla tma, na nebi ani jediné hvězdy a vzduch vlhký a dost sychravý. Mladí lidé nedbali a necítili. Věk nadšen, rozradován dílem Mozartovým těšil se nadto na osvětlenou jizbu u Butteauových, že si tam zasedne poblíže Pauly, že se jí zeptá, jak se jí opera líbila. Kdyby se také mohl zeptati, zdaliž i ona si tam na něj vzpomněla… A vedle její svižná sestřice, již nejednou v duchu pojmenoval, že je jako hadová panenka, sama ho teď vedla.

Nic se na cestu neohlížel. V duchu byl daleko napřed a přitom naslouchal smíchu rozveselené Lotky, jež se smála té bludné cestě (neboť dostali se do uliček u Staroměstského náměstí) a tu zase tmě, a aby se na ni podíval, vidí-li jí do očí. Musil se nachýliti a pohlédnouti do tváře šátkem vroubené, jež připadala v tu chvíli nějak pobledlou, ale milou, vábnou, a jež se na něj usmívala, jak i za hustého šera poznal.

Vtom ho zase škádlila, jaký je Don Juan, že ji unesl, a hned zas polonahlas pozvukovala si tu menuet, tu Zerlininu líbeznou árii, kterou odprošuje Masetta a dobývá si jeho lásky a odpuštění.

Věk jí rád naslouchal a tiše také přizvukoval; tak kráčeli těsně vedle sebe tmavými ulicemi a uličkami. On sám chtěl se pak poohlédnouti míně, že si nějak zašli, ale Loty se mu dala do smíchu, že se bojí, že je pěkný rytíř, jen aby se nebál, že se ho sama zastane.

Vtom ucítil, jak se k němu přitiskla, a spatřil, jak vzhlédnuvši k němu upírá na něj usmívající se oči. Vypadala pěkně, cítil její rámě ve svém a bok její na svém. Mladá krev prve juž rozjařená rozněcovala se mu živěji a rozehřávala se a jistě ji nekonejšily ani Lotiny pohledy, ani lahodný, čím dále tím více tlumený smích i hovor, přerývaný zápalným vzrušením.

Také její lichotný, tichý zpěv, jemuž buď naslouchal, nebo k němu přizvukoval, opojoval a nedal, aby se tak pamatoval, jako při zkouškách.

A noc a samota, neobyčejná chvíle a situace, v jaké byl mladý filosof poprvé, účinkovaly na smysly, na mladou, bujnou krev.

Pak už ani nedbal, kudy jdou, a s rozkoší jakousi naslouchal, když Lotka polonahlas zpívala Zerlininu árii, kterou již za zkoušek nadšeně chválila. Zpívala tlumeně, sladkou italštinou o léku divné síly, jejž svému milému radila:

Vzhlédnuvši vábně Věkovi do tváře, dále si jako pro sebe pozvukovala:

Tu, jakoby si šátek upravujíc, umlkla a usmála se, a usmívala se a nic neříkala, když Věk se k ní naklonil a řekl: „Nuže? Co dále?“

Cítil, že se třese, že divná zimnice se ho zmocnila. Jakkoliv se nejprve bál a ostýchal, chopil se Lotiny ruky. A ona ji pryč nevztáhla, neodstrčila ho, jak se obával, a místo odpovědi dále si popěvovala:

Ani si nevšiml jak její ruka, již držel pod šátkem, se teď divně hnula; ucítil však, že ruka jeho spočinula na jejím pasu. A Loty tiše pěla:

Znal text italský ze zkoušek, rozuměl, co vše to znamená. I kdyby byl nerozuměl, byl by vždycky udělal, co teď udělal. V tom ohni klonil se níže k Lotce a ruka jeho osmělivši se tiskla ji v pasu poblíže místa, o němž pěla, opakujíc vábně, tiše, jako ve sladké mdlobě, obracejíc k němu tvář svou:

A ten úsměv její přitom! Hlava se mladému filosofovi zatočila, chvěl se mocně a neohlížeje se, nevěda o světě, sklonil se rychle k těm pějícím, usmívajícím se ústům, aby přitiskl na ně své žhavé rety… Ale hned se vzpřímil jako prut, jak v ten okamžik ozval se Lotčin výkřik.

Vykřikla, ruku jeho odstrčila od místa, „kde skrývala zázračný lék“. Odtrhla se od něho a – dala se do smíchu. Smála se dlouho, vesele, bujně, škodolibě.

Věk byl, jako když do něho udeří. První pomyšlení jeho bylo, aby utekl. Ale zůstal a stál nehnutě jako sloup, v rozpacích, a Lotka se mu smála. Styděl se a měl zlost. Kdyby se nebyla smála, byl by se lekl a snad odprošoval. Než její smích ho připamatoval, že hrála komedii.

„Nu, teď se náš Don Juan nebál, že nás zavolají k výstupu?“ otázala se Lotka za smíchu.

Ah! Teď se mu teprve vyjasnilo. Mstí se mu, že jí u zkoušky tam za kulisami nechtěl rozuměti.

Neřekl nic a jen se rozhlížel, kde jsou.

„Hledáte cestu domů?“ ptala se ne bez posměchu.

„Vyprovodím vás, dovolíte-li,“ odvětil temně.

„Ó, s největší radostí, Done Juane!“

Všecko, každé slovo, každý tón zněly mu jako výsměšek. Kráčel vedle Lotky, ale rámě jí nepodal. Hlavu sklopil bezděky a myslil na – Paulu. Byl by sám sebe ztrestal, kdyby mohl. Hluboká lítost ho pojala. Styděl se a mrzel a zlobil sám na sebe, že se tak zapomněl, že se dal tak smysly uchvátit i lákáním té hadové panenky. Bylo mu, jako by spáchal těžký, smrtelný hřích. Jak vstoupí k Butteauovým, jak před Paulu, jak na ni pohlédne? A smí-li tam už vůbec, nebude-li ta ještěrka mlčeti, poví-li, co se teď stalo? Ó, jak ji zná, ona toho nesmlčí.

A on nebude tam směti! A kdyby i směl, co si Paula pomyslí? Ta! Ta! Zač ho bude mít? Jestliže tak myslila a cítila, jak někdy ve sladké naději počínal věřiti? To tam, všecko pryč! Jak by mohla… ne, ne!

Čím dál uvažoval, připadalo tím mu vše horší. Ani nevěděl, ani nedbal, že kráčí mlčky vedle Lotky. Ta také nemluvila; jen ho pozorovala, v duchu se mu smějíc a pomýšlejíc, že s ním nic není. Vytrestala ho, jak zasluhoval, ale kdyby byl jen trochu smělý a nedal se hned a naráz zastrašit a odbýt! Ani nepromluví!

„Jsme doma. Naši už budou také doma a čekají na nás, co se nám asi stalo, nebo že jsme zabloudili –“

Všecko to znělo zase výsměšně. Dával jí dobrou noc. Připomenula, že maminka čeká s punčem… Stála na stupni u dveří, on pak o něco níže…

Poděkoval, že je pozdě a že mu není dobře. Nevěděl nic lepšího; zasmála se zas a nachylujíc se k němu, jako by si šátek spravovala, otevřela náruč a škádlivě, tlumeně zazpívala:

Ale nedozpívala. Viděla, jak prudce smekl klobouk a se poklonil, a jak náhle odešed ve tmě rychle zanikal. A on slyšel za sebou její smích, pak rachot klepadla na dvéře.

Zastavil se, naslouchal; bylo mu úzko, smutno. Tam ty dvéře se teď otevrou – mohl také jimi, mohl teď zasednouti vedle Pauly. Ó Paula! Paula! Teď asi slyší o něm, co vyvedl, teď se Loty nanovo směje a ta žabka Betyna s ní, i paní Butteauová a Thám sám také… A Paula! Ta se asi diví, jaký on je, že by si nikdy nepomyslila.

Paula byla v tom okamžiku všecka šťastná. Obličej její zářil, usmívala se, jak seděla vedle Tháma s ostatními u kouřícího se punče, a nepovšimla si toho dnes hrubě více nežli ostatní, když Loty oznamovala, že pan Věk nepřijde, že mu nebylo dobře. A Loty zasmávši se spustila hned také:

Když se jí paní Butteauová ptala, co se mu stalo, zase zanotovala:

Paní Butteauová měla o Věka starost největší. Znovu se tázala, co se mu stalo a zdali ji, Lotku, vyprovázel. Ta zasedajíc na pohovku k punči, zase odvětila rozmarným zpěvem rozkošné Zerliny:

Znovu se dala zničehonic do smíchu; paní Butteauová žasla a volala:

„Ten pan Mozart vám všem popletl hlavy!“

Thám a Paula na sebe pohlédli zářivým pohledem…