F. L. Věk

Ve čtvrtek 5. prosince navečer vrátil se mladý teolog Ziegler z města do Vydrova bytu v Dominikánské ulici. Před domem ticho, prázdno i v domě i na schodech. Proud návštěv ustal. Celý den, jako již včera odpoledne hrnuli se pohlédnout na mrtvého profesora mnozí zvědavci, většinou však samí ctitelé a žáci, mladí ještě i starší, už v úřadech a hodnostech, i vznešené panstvo. Přicházeli rozloučit se se starým knězem, jenž jim byl učitelem i přítelem, jemuž byli „dimidium animae“, „gaudium vitae“, „jediní miláčkové“, jenž jim rozdával z bohatého pokladu svých vědomostí i z nebohatého svého váčku a sháněl podpory a příznivec.

Ziegler, otevřev přední pokoj, v němž hořela olejová lampička, odložil plášť, šukal něco po skříni i v zásuvce stolu, odkud vzal dva klíčky motouzem svázané a chystal se zase k odchodu. Nežli však vykročil, vstoupil do druhého pokoje, zpod jehož přivřených dveří prodíral se pruh zarudlé záře.

Vždycky se tam stavoval, když odcházel z domu, ohlásit to nebo se zeptat, přeje-li si něčeho pan profesor. Teď toho nebylo třeba. Ale Ziegler chtěl mu dát sbohem, sám, nerušeně se s ním rozloučit. Celý den se tu tlačili lidé a zítra záhy zrána nebožtíka odnesou do kostela.

Ležel, tiché světlo dvou voskovic v hlavách, v otevřené rakvi, spočívající na dvou stolicích černě zastřených, v sutaně svého řádu, černou sametovou čepičku nad lysým čelem, v ztuhlých, vyschlých, jako voskových rukou křížek a růženec, zsinalý, vyvstalé brady, s zahnědlým stínem po víčkách i pod očima hluboko zapadlýma. Podoba se nezměnila, ledaže rys utrpení vyvanul. Na studeném čele, v ztuhlém, hubeném líci klid, hluboký klid, tichý smír –

Ziegler, i po namáhání posledních dnů červený a svěží, zahleděl se na mrtvého a zamyslil. Vzpomněl, jak sem k němu vstoupil před pěti lety chudý s odporučením Vrbovým a Krameriovým, jak ho nebožtík laskavě přijal a jak ochotně podal mu pomocnou ruku. Uvolnilo se mu po trápení; ale také jemu se ulehčilo, cítil to již tyto dva dni, nebo služba byla poslední čas těžká. “, „miláčku“, že zítra tu již bude prázdno, sevřelo se mu v hrdle.

Poklekl u rakve, modlil se a nepřestal, i když za chvilku zaslechl, že někdo vstoupil do předního pokoje. Myslil, že to soudruh Doležal. Ale přece ne! Začínal naslouchat, hlavu pozvedl. Jiný krok, těžší, a hůl zašramotila, plášť jako by někdo odložil. Ziegler, upřev oči ku dveřím, vstával, než hned zase sklonil koleno k zemi.

P. Matouš Vrba, do běla šedý, přihnutý, v černém kabátě, v černých punčochách, vešel tiše, skoro po špičkách, jako by se bál, že vyruší spánek. Hlavou zakýval, dlaní dal Zieglerovi znamení, aby zůstal, a sám na chvilku se zadíval do tváře zesnulého. Povzdechoval, vážně hlavou pokyvoval, pak požehnav čelo a tvář nebožtíkovy křížky, poklekl, dost namáhavě, u rakve a ponořil se v tichou modlitbu.

Když vstal, přistoupil k němu Ziegler. Oba, jako by si řekli, obrátili se po mrtvém. Ticho bylo, voskovice klidně plály, svit jejich pokmitoval po zsinalé tváři, dojímavé v tom utišení, u výrazu věčného míru.

„Tak vidíte, tak vidíte –,“ povzdechoval Vrba. Odmlčel se a zase tlumeně, dojat řekl:

„To byl starý Čech a zlaté srdce! To pánbůh odmění. Ten věřil, že neumřela, a nedal se. Opravdu cordatus Bohemus. Requiescat in pace! Spánembohem!“

Nahnuv se nad mrtvým, požehnal mu po čele a obrátil se, vzdychaje.

Ziegler také udělal nebožtíkovi křížky na čele, na rtech i na prsou, políbil mu studenou pravici a odešel za P. Vrbou, maje oči plny slz.

V předním pokoji ho chytl starý kaplan za ruku.

„Co vy, kam vy teď! Chcete-li, pojďte ke mně, vejdeme se, místa dost.“

„Zaplaťpánbůh, velebný pane. Neráčejí mít o mne starost. Rád bych přijal, ale pan Kramerius byl už tak mnoho laskavý a nabídl mně –“

„Tak jsem přišel pozdě – a myslil jsem – že, no, pan Kramerius si ještě víc přispíšil. A co pan Doležal.“

„O toho se postará pan kanovník scholastikus Lenhard.“

„A napřesrok –“

„To už budeme v semináři.“

„Pánbůh vám všecko oplatí, no tak,“ bral plášť a hůl, „a jak dnes –“

„Doležal přijde, sám chtěl, má klíč, já jdu k panu Krameriovi.“

„Tak pojďme –“

Jejich kroky dozněly, v jizbě se ztišilo i zešeřilo. Ostřeji vysvítil při temné podlaze zpod dveří do druhého pokoje zardělý pruh světla od rakve, v níž odpočíval „cordatus Bohemus“.

Nazejtří ráno dlouho se neprojasňovalo. Zlaté slunce nad tmavými dveřmi hřeby okutými nejasnilo se tak jako samo průčelí starého domu, jenž měl po tom znamení jméno. Domy vpravo vlevo i naproti, nevzhledné a většinou staré, všecky v šeru, celá Bartolomějská ulice, křivolaká, nečistá.

Nahoře u Zlatého slunce, pod střechou, v chudém studentském pokojíku ne světleji. Tmavé domy naproti stínily a jediným oknem padalo nejasné světlo, ale jakési svítání, pruh kalného projasnění zimního, chmurného jitra. Tmavá kamna vpravo ode dveří studená; ne oheň, ale vítr v nich hlomozil.

Ode dveří fučelo, divže se na prknech podlahy prach vírem netočil. V čele jizby na stole slavný pořádek: knihy, nemnoho jich, papíry, brka, hřeben, kalamář, dýmka, zrcátko, a u toho, poblíže neustlané postele, Kavka, filosof, nevelký, skoro již ustrojený nedělně, v černém fraku, po umytí ledovou vodou červený jako rak, s navlhlými ještě vlasy. Díval se do papírového zrcátka, rovnal si na krku černý šátek a přitom budil:

„Honzíčku! Honzíčku!“ a zesiluje hlas: „Jendo!“

„Honzíček“ Hýbl v druhé posteli pruhovaných peřin jako myš v komisárku, nic. Víčka sotva dvacetileté hlavy dost širokého obličeje ani nemrkla; teprve když Kavka spícím zatřásl, zabručel hlas z postele:

„A já – do koleje nepůjdu – Jdi si sám.“

„Dnes není kolej. Je funus.“

„To je dobře –,“ zabručel Hýbl neotevřev oči a upadal zase do hlubin tvrdého, nezdolného spánku.

„Už vyzvánějí!“ hrozil Kavka, ač bylo ticho. „Slyšíš? Chtěls taky jít na funus, Vydrovi, víš, dnes má funus!“

To vydalo. Hýbl usedl na posteli, ospale se rozhlížel, zívl, sbíraje se, najednou vyskočil jako zajíc a bos, jak byl, postavil se k židli, kde byla mísa vody a džbán, a začal se špláchat, mýt a strojil se pak hbitě a chvatně; přitom poslouchal domluvy staršího kolegy, že se as celý den zase toulal, že ho on, Kavka, ani neviděl, že zas byl za školou, a v noci, kdy to přišel, to že bylo asi málo hodin.

Hýbl se přiznával bez mučení a vesele, že bylo opravdu dnes ráno, když přišel, ale co, když krajané, když pláteníci z České Třebové (byla jeho rodiště) a z Litomyšle, bývalý jeho kvartýrský a také jeden Kujebák – Kvůli tomu že se nejvíce zdrželi na Staré rychtě.

„Kujebina! Ten ti táh. A pořád.“ Hýbl hrábl hřebenem do vlasů, jež přičísl do čela, do spánku, a nápodoboval krajana Kujebáka: „To tu máte rychtu, to my ne, tady bych chtěl být rychtářem, to by byly pořád hromady –“

Kavka se smál a volal:

„Dělej! Dělej!“

Hýbl se strojil jako o závod. Za chvíli byl oblečen, ne však černě. Měl jen to, co na sobě, úzké nohavice v botách s holínkami, zelený kabát širokého límce a úzkých rukávů, na krku bělavý šátek. Vzav hůl a naraziv kastorový klobouk, který si koupil včera v Židech, poklonil se Kavkovi. Dole však na ulici zvážněl. Pohlédl ulicí dolů vpravo, kde od listopadu byla Krameriova Česká expedice.

„Tak dnes budou vzpomínat, až se odpoledne sejdou.“

Byl pátek, den schůze. I Hýbl už příslušel do toho kruhu. Již doma, v Třebové, byl vášnivý čtenář. Co měli v stavení, u sousedů, staročeské knihy, Paprockého, Hájka, Beckovského i lidové čtení o Enšpíglovi, Bruncvíkovi, o Jenovéfě a podobné, všecko dychtivě přečetl, a leccos nejednou. V Litomyšli na gymnasiu sháněl české knihy dál a četl a četl. Tu již také leccos novějšího, a proto když se stěhoval na filosofii do Prahy, toužil především uvidět Krameria a Českou expedici.

Přání se mu splnilo, byl laskavě přijat a v českém čtení pokračoval. Už nabyl i jakéhosi jména mezi kolegy, že umí česky, že píše nejen podle dobropísemnosti, ale hbitě tak jako oni německy –

Co se mu Expedice na podzim přistěhovala do sousedství, stavoval se tam ještě častěji; už i leckdy v korektorství pomohl. Nosil si odtud nejen české knihy a knížky, ale někdy také nějaký groš, jenž mu přišel vždycky vhod, nebo peníze z kondic stačily sotva na živobytí, ne však na divadlo, jež miloval, ne na česká představení v Raymanském domě na Malé Straně a v neděli odpoledne v Stavovském na Ovocném trhu. Vydru znal jenom dle jména už v Litomyšli. Pražští studenti roznášeli jeho jméno, jaký to matematik, jaký profesor! Slýchal o jeho jasných, znamenitých výkladech, o jeho osloveních, o jeho přátelství ke studentům. V Praze dověděl se víc, zvláště o jeho vlastenectví. Ale už ho nemohl poslouchati. Ani ho neuviděl, až včera dopoledne na okamžik, v rakvi.

Chtěl mu prokázat poslední poctu, chtěl s ostatními filosofy, jak se usnesli, že ho sami odnesou až ke hrobu. Sháněl černý oblek, ale když se jich tolik strojilo, nenašel nic, nevypůjčil nic. Mohl jíti, jenom jak byl, v davu, ne u rakve nebo nésti ji, jak se na to vystrojil kolega Kavka. Na Perštýně se zastavili u Sladkých na snídaní, na talíř polévky. Pak zamířili Dominikánskou ulicí ku Klementinu.

Prosincové jitro se nerozjasňovalo. V úzkých ulicích, zvláště v Jezovitské, ještě se šeřilo. Sníh řídko poletoval. Klementinum netvářně rozlehlé trčelo z kalného mlhava k těžkému, šedému nebi. V nádvořích se černaly houfy, šumělo tam, jako když vody jdou. Tu se Kavka trhl od Hýbla. Šel do sálu, kde se měli sejít filosofové smutečně oblečení. Hýbl zamířil Klementinem šerými dvory ke kostelu sv. Salvátora. Na prostoře u křížovníků tlačili se už zvědaví, od Karlova mostu hrnul se nový proud i z Jezovitské ulice. Kočáry na velkých perách s lokaji vzadu na stupátku i bez nich přijížděly, krokem, zvolna, chvílemi se zarážely v hradbě lidu a odjížděly pak od kostela Křižovnickou uličkou.

Hýbl se prosmýkal až do kostela, který se již plnil. Přítmím prožehovaly rudé, mihavé plameny velkých četných voskovic kolem katafalku i kolem rakve vysoko na něm postavené. Hýbl se na ni vážně zadíval; mrtvý se mu mihl, jak ho včera zhlédl v otevřené rakvi, s výrazem hlubokého klidu v zsinalé tváři. Dlouho však tak nestál. Proud se hrnul ode dveří, ze stran, přicházeli ctitelé, hodnostové, kanovníci, od gubernia páni.

Za chvilku se ocitl u samých dveří. Sám tam ustoupil, aby měl lepší přehled. Zahlédl mnohé, jak chodili kolem, z Expedice skoro všechny, Rulíka s Koželuhem, ředitele Faustina Procházku, Krameria, doktora Ivana Šedivého, také Tháma, Karla, jenž zadarmo na Akademickém gymnasiu učil češtině, on, chudý spisovatel. Hýbl ho znal i jeho Obranu; hleděl na něj s úctou pro jeho dílo, ale také proto, že je bratr Václavův, divadelního spisovatele, kterého si zvláště vážil, ač jej znal jenom z tištěných jeho kusů a z pověsti, jak hrával v Boudě a pak u Hybernů. Kolem, dveřmi, kmitl se také mladý, malý Jandera v bílém rouše premonstrátském, kromě Bolzana nejlepší žák nebožtíkův a jeho zástupce na stolici profesorské; přihrčel kočár a z něho vystoupili dva páni, jeden v kožichu, druhý vysoký, štíhlý, v tmavém plášti. Za tím Hýbl obracel oči a i krk natahoval, když vedle zaslechl, že to abbé Dobrovský, že přijel s hrabětem Nosticem.

Zvony se rozhlaholily kalným vzduchem, kostelem nesl se zpěv alumnů vážně a smutně nad spoustou hlav, nad něž šerem chrámu mihaly se řady světel. Pak stavěli bílé voskové svíce stranou, rakev v příkrovu zmizela z výše a spočinula na ramenou černě oděných filosofů. Pochodně zaplanuly vpravo vlevo, zvony vyzváněly, smuteční žalm proudil z chrámu ven s průvodem slavným, neobyčejným.

Studentů černá legie se světly na větru plápolajícími, kněžstva řad, kanovník v infuli, za rakví rektor magnificus, senát, členové university, profesoři, doktoři, studenti, nekonečný dav lidu, jenž nevyprovázel tak učence, jako oblíbeného kdysi kazatele.

Úzkou Jezovitskou ulicí valil se ten velký, tmavý proud kolem posupného Klementina, v stínech, mezi šerými domy; komže kněží z něho bíle prokvétaly, zář čadících pochodní rudě probleskovala, smuteční zpěv tlumeně se rozléhal do ulic a ve výši, mlhavým vzduchem, řídko poletujícím sněhem hučela smutně dunivá hrana.

Hýbl octl se vzadu v lidu, mezi několika studenty. Mluvili německy, povídali si, koho všecko viděli. Jeden jmenoval také profesora Meissnera a dodal, s tím že bude brzo loučení zaživa, po Novém roce že odjede, studentstvo že se s ním bude loučit před Štědrým dnem, že mu zazpívají velkou kantátu.

„U něho v bytu?“

„U Černého koně to bude, na dvoře, půjde se s pochodněmi –“

„Schneider složil tu kantátu a hudbu k ní skládá Vitásek.“

„A ne, to je jiná, ta bude až po Vánocích – tu naši složil Meinert a hudbu –“

Zarazili. Průvod v malé Jezovitské ulici uvázl, pak jako když se vlna přihrne; nastala tlačenice. Hýbl ztratil studenty a víc už nezaslechl o chystané slavnosti. Na Koňském trhu, jak šel po kraji davu, zatahal ho někdo za kabát. Kujebák v beranici, plných, červených tváří, v kožichu, vesele se usmívající. Přitočil se a tlumeným, více však bručivým, přichraptělým hlasem, mžikaje očima hlásil, že teď teprve vstal, a chce-li, aby šel, no tak, že půjdou –

„Nemůžu, půjdu až na hřbitov.“

„V takové zimě!“ – a Kujebák v teplém kožichu podíval se na studenta v kabátu, bez pláště, jak už promodrává.

„To nic, já půjdu, ale večer bych přišel.“

„No tak, na Rychtu, ale jistě!“ Zamrkal, ukázal bílé zuby a červené, plné tváře se mu zaleskly; vtom zmizel, jak se zastavil. Průvod se bral vzhůru ke Koňské bráně a Hýbl s ním.

Ignácius Ceypek uchystal oběd na půl jedné, ač jindy jídal P. Matouš Vrba v pravé poledne. Ale i o půl jedné zůstal Ceypek sám. Chodil k oknu, vyhlížel, v duchu broukal, že jídlo nebude k ničemu, že velebný pán jistě neposlechl a šel s průvodem až na hřbitov. Dnes, v tomhle nečase!

Vrátil se zase do kuchyně a z kuchyně za chvíli zase k oknu a upíral zraky do běla chumelice. Hodina s poledne už dávno minula, když se P. Vrba vrátil červený jako rak, prokřehlý, v bíle zaprášeném plášti i v zabělené sněhem čepici. Ceypek hned, zdali nepromrzl, nezebou-li ho nohy, co kolena, aby si vzal bačkory, nebo snad aby dříve pojedl lžičku polévky. Snášel polévku, pospíchal, staral se, až se mu v týle mašle třásla.

P. Vrba nic o sobě, a hned o pohřbu, to že bylo, kdyby byl viděl, studenti, bože, a toho lidstva, to že bylo vidět, v jaké lásce nebožtík u všech byl. A studenti, ti že mu prokázali poctu! Až na hřbitov, až na Volšana že ho sami nesli, pořád na ramenou, a tam jaké nastalo loučení, jaký všude pláč! Studenti plakali i staří, bývalí žáci, vlastenci, i panstvo –

Po obědě Ceypek se měl k odchodu. Čekal, že pan páter ho pozve na večer, na karty; ale ani zmínky o nich. Celé odpoledne P. Vrba psal do Dobrušky Věkovi o smrti profesora Vydry a jeho pohřbu a modlil se. Nazejtří ráno šel do bývalého jezovitského kostela sloužit zádušní mši za zesnulého vlastence. Ceypek přišel připravit oběd, a když se po něm chystal domů zatáhnout za šňůrku hodin a usnouti hned při prvním kousku, zval ho P. Vrba, tak aby na večer nezapomněl, že by mohl vystoupit s těmi dvaatřicíti a obrat ho, tak aby přišel.

Sotva se začalo smrákat, už docházel Ignácius Ceypek na Dobytčí trh k bytu P. Vrby. Ale bitva jen začala, jen několik „loupežníků“ plesklo o stůl, zarazili se oba hráči. Hlahol zvonů se k nim přihrnul. Hlučný, velký hlahol, jenž rostl a rozléhal se mocnějšími, dunivějšími vlnami, jak se slévaly hlasy zvonů ze Skalky, od jezovitů, ze Slovan. V to zahoukla rána z děla, druhá, třetí, a dál hřímala rána za ranou, divže se okna neotřásla.

Ignácius Ceypek se tou dělovou bouří znepokojil. Zapomněl přihodit, naslouchal i rány počítal. Velká voda se nepřihrnula, mrzlo, a střílejí – deset, dvanáct – a dál rána za ranou. Vstal s kartami v ruce, podíval se k oknu. Lidé se zastavovali, sem a tam i z domu vybíhali.

„A to je ta slavnost, na zejtřejší slavnost,“ připomínal od stolu P. Vrba, a nedočkavě, „už zapomněli; ta císařská, vědí. Jdou, dohrajeme.“

Ceypek musil zpátky do boje, ač by byl tentokráte rád uhodil kartami a vyběhl ven podívat, přitočit se někam a přeptat se, třeba že snad ještě něco bude. Hrál, přestal však zticha pohvizdovat a pokmitovat prsty volné ruky. V uši hučel hlahol zvonů a dunění hromových ran skoro jako tenkráte zamlada, kdy stával „v ohni“ proti Brandeburku. Teď ho to mátlo jako rekrutu.

Přestal útočit, jen se bránil a čím dále tím hůř, zvláště když přitom také počítal dělové rány. O půl sedmé umlkly zvony a tu Ceypek prohrál poprvé. Děla však bouchala dále! Když pak doduněla poslední rána, byla stá (Ceypek napočítal sto tři), slavil P. Vrba již potřetí velké vítězství.

Poražen, mrzut vracel se Ceypek do svého bytu. Nebylo pozdě, ale na Dobytčím trhu a dále v ulicích všude placho, prázdno jak obyčejně. Zato nazejtří ráno, byla neděle, uviděl víc, když se ubíral k P. Vrbovi za svým kuchařstvím. Nedošel tam ani hned a rovnou.

Zase zvonili, všude, po celé Praze, moře kovových hlasů proudilo mrazivým vzduchem prosincového jitra. Děla však nehoukala; zato turecká hudba řinčivě se rozléhala od Spálené ulice. Vojanské oddělení tudy táhlo na Dobytčí trh a zarazilo, v plné parádě, před jezuitským kostelem, kde již stáli městští granátníci v pláštích, ve vysokých beranicích lesklé, černé srsti.

Ceypek zapomněl na svůj úkol. Stařecká zvědavost ho vábila blíže k vojsku mezi houfce lidí, kteří před kostelem čekali, muži v pláštích, kožichách, ženské v čepcích a velkých šátkách. Čekali, povídali si, co to bude, jaká slavnost, takovou že budou mít na Starém Městě u radnice, a na Malé Straně u kostela sv. Mikuláše, a nahoře na Hradě, tam že bude teprve sláva.

Ceypek nakloňoval hlavu, stříbrný cvoček se mu probleskoval v uchu, chytal kdejaké slovo, pro sebe a také aby měl pro pana pátera; pojednou sebou trhl a postavil se rovně jako svíčka jako za mladých let na vojně, když vpředu rozkřikl se důstojník před řadou: „Habt Acht!“ V ten okamžik zavířily bubny, z polnic zahlaholila fanfára. Zraky všech se pozvedly vzhůru nad portál chrámových dveří, na nějž vystoupil ve vlásence s copem, ve fraku bohatě vyšitém náměstek purkmistrův Peška s papírem v ruce a s ním dva radní, vystrojení, starší v copu, mladší nakadeřených vlasů s licousky, v bílém šátku, v tmavomodrém kaputu.

Vojsko, granátníci vzdali čest, a když fanfára rázem utichla, četl náměstek patent panovníkův, tituly jeho, dál úvod a odůvodnění, proč „J. Majestátnost nejvýš přijala dědičnou rakouskou císařskou hodnost“, také že ustanovila, aby přitom všechna království, knížectví a provincie podržely své posavadní tituly, zřízení, výsady a poměry, jakož že i nadále má býti zachováno korunování na krále uherského a českého –

Četl česky, četl pak německy. Ceypek poslouchal jakoby kázání v kostele, ač mnoho mu ušlo, jak se hlas čtoucího s větrem rozcházel, a také že leccos nechytl, lecčemu dobře nerozuměl. Ale poslouchal a víc se díval na ceremonii jako v houfcích kolem. Začínal už přešlapovat, nohy ho zábly a vzpomněl skoro se strachem, co velebný pán, ale zamnul ruce zrudlé a čekal „ještě chvilku“, až náměstek spustil ruce, v nichž držel listinu, a zvolal J. Majestátu: „Vivat! Vivat!“

Fanfára zaječela, bubny zavířily. Vojsko vzdalo čest i granátníci, nad jejichž beranicemi, u větru se čepejřícími, šumně zavlál prapor. Zvony se rozezvučely, vpravo vlevo, sem tam po houfích vykřikli „vivat“, vojsko se řadilo, za ním granátníci a všecko pak postupovalo pádným krokem do kostela na hrubou mši. Na portále nahoře prázdno, houfce se rozcházely.

Nejrychleji odtud pospíchal Ceypek, poněvadž se tuze omeškal a měl v kuchyni co dohánět. „A co, a snad by se byl velebný pán taky podíval,“ těšil se, „a neřekne nic.“

Než mýlil se. P. Vrba nebyl nikde, stál za té ceremonie u okna a díval se k sv. Ignáci. Když Ceypek vkročil, chtěl spustit a vypravovat; zarazil však, když viděl, že je velebný pán vážný a málomluvný. Jen řekl: „Nu tak to viděli. Hm, teď to máme jako Francouzové. To všechno, no – antiquum – populosum et nobile regnum. Nobile regnum – no – no, neumřelo, ne – Tak jdou vařit, je čas –“

Ceypek už ani nehlesl. Chvíli však, jak v kuchyňce jídlo chystal a vařečkou se oháněl, přemýšlel, co to velebný pán myslil, co to latinsky brebentil a že nic neřekl –

Před touto slavností ráno sháněl Hýbl filosof své krajany třebovské i Kujebáka. Přišel si pro ně na Starou rychtu, kdež poslední dva večery strávil hlučně a vesele, dva večery a dvou nocí delší část: v pátek večer po Vydrově pohřbu a kus noci z pátku na sobotu, sobotní večer a noc ze soboty na dnešek, na neděli; pokaždé ve stálé rychetské společnosti několika studentů, muzikantů z Wollankova orchestru malostranského divadla, herce Sýkory a pana starého Hamousa, samých vlastenců, s nimiž seděl hlavní Hýblův mecenáš, vysokomýtský mladý měšťan zámožný, jenž přivezl do Prahy fůru obilí a dobře ji prodal, a krajané Hýblovi, dva pláteníci od České Třebové, jeden, Šimerka, pihovatý, s kovanými brejlemi na nose a kovovým hřebenem ve vlasech, druhý, Kudelka, malý, černý, černooký, s plesnivým copánkem.

Kdykoliv přijeli do Prahy s plátny, vždycky rovnou do Staré rychty. V jejích sklepeních měli skladiště, tu uložili své bedny s plátny, a v její klenuté hospodské místnosti trávili vesele večery. Měli tu již své pražské známé, skoro každý večer hrála muzika: buď přišel houslista s flétnistou, nebo harfeník, který hrál a také zpíval a často dojal pihovatého Šimerku a „rozebral“ malého, snědého Kudelku, takže až někdy nechal stolu a po hudbě, v taktu minetu nebo tajče nebo rejdováka přihoupal se před harfu, prsty luskaje, a houpal se v bocích a kroutil, s citem si pozvukuje.

Tu sobotu večer, když venku zvonili a děla hřímala a byla řeč o zítřejších slavnostech, smluvili si třebovští pláteníci a Kujebák, že se ráno podívají na Hrad a že je Honzíček Hýblův povede, jestliže nezaspí. Nezaspal, ač uměl, jak věděli, tvrdě spát, časně se probudil, ani ho Kavka nemusil budit. Zato musil Kujebu z postele skoro vytáhnout.

Pustili se na Hrad, ač věděli, že také dole v městech budou slavnosti. Vydali se na cestu, dříve nežli nastala proklamace na Dobytčím trhu a na Starém Městě, kde purkmistr Steiner v průvodu šesti radních přečetl z balkónu císařský patent do náměstí, kde se blýskala zbraň vojska i měšťanského sboru v plné parádě a kde kolem ozbrojených pestřily se houfce zvědavých.

Přes Kamenný most se lidé hrnuli proudem. Chvátali většinou na Hrad. Sotvakdo z nich zůstal na Malé Straně, kdež z portiku kostela sv. Mikuláše měl druhý náměstek purkmistrův, Karl, v průvodu dvou radních ohlásiti nový titul panovnický za vojenské asistence, jako se dálo na Starém i Novém Městě.

Hýbl, upjav zelený kabát, neboť na mostě zafoukalo ostřeji, pořád se ohlížel jako kvočna po krajanech, aby jich neztratil, zvláště Kujebu, jenž tudy šel poprvé, a Chmelíčka, pomocníka Kudelkova, jenž roznášíval kopy po domech. A tak se vůdce brzo zahřál, jak chvátal a musil se ohlížet vzad i vpřed a také cestu klestit. Zahřál se, až červenal, ačkoliv čiperně mrzlo. Čím dále, tím cesta klopotnější.

V Ostruhové ulici nemohli rovnou nahoru, neboť u místodržitelství stála řada skvostných kočárů s lokaji vzadu na stupátkách; kde ještě zbylo vedle vozů místa, všude lidí jako nabito. Hýbl s družinou prodral se na Zámecké schody. Tu již pihovatý Šimerka začal vzdychat a malý, smědý Kudelka volal „Honzíčka“ jako z hlubin, ze zástupu, do něhož zapadl, že ho nebylo ani vidět.

S tím pestrým, šumným a hlučným proudem, v němž se lidé jako spousta ryb v úzké vodě tlačili, zaráželi a strkali, dostali se na Hrad a šťastně až na nádvoří k samému kostelu svatovítskému.

Na dobré místo se prodrali, až na malého Kudelku, kterýž se někde v zástupu utopil. U samého proboštství opanovali kousek půdy a na kraji, Šimerka všechen udýchaný, s brejlemi na čele, a Chmelíček roznášeč, s čepicí v ruce jako v kostele. Smekl ji hned před kovanou branou do prvního nádvoří, jak zhlédl Platzerovy ohromné sochy zápasníků s kyji, smekl ji v úžasu i nad stavbami kolem. Stáli dobře, viděli zrovna na část Hradu s balkónem nad vchodem ku královským komnatám. Pod nimi v nádvoří černaly se řadou chlupaté, vysoké medvědí čáky císařských granátníků. Stáli tu dlouhým špalírem, v plné parádě, s lesklými bodáky na puškách, v gamaších, v bělostném řemení přes pláště, tamboři, tesaři v bílých zástěrách kožených na křídle, velící důstojník na koni a vedle jeho pobočník. Více nežli vojsko díval se zástup na balkón všechen změněný. Vznášelť se nad ním sametový baldachýn karmazínové barvy se zlatými portami, s mihotavě lesklým, zlatým třepením, a pod ním jako na oltáři či jako na zlaceném trůnu podobizna panovníkova v bělostném fraku, v červených, úzkých spodkách.

Tam že bude to prohlášení, z toho balkónu že to budou oznamovat, povídali kolem v hustém zástupu, v němž nebylo hnutí, po němž se černaly klobouky třírohé a trčely vyšší, měkké, i beránci čepice, vydrovice i čepice divných podob s fábory a krajkami.

Hýbl stoje vpředu zaslechl, jak vedle zamudroval jakýs starý soused v klobouku na tři facky a v copu: „A co císař rakouský – proč rakouský?“

„To mají tak,“ povídal mu soused, také starý, v šedivém plášti bez límce, „rakouský, proto rakouský, to že Rakousy, vědí, co je Vídeň, budou mít ten císařský titul. Jako země, vědí.“

„A co my, co Češi –,“ ptal se starý soused s copem jakoby s námitkou.

„No, to holt, jak to bylo. My jsme království, České království, a to ostane, jenže budeme furt říkat císař, když je to větší titul, vědí; to je to –“

„Jste na omylu,“ náhle se ozval za ním mladý muž v měkkém, špičatém klobouku, po německu, „ten titul není jen pro Rakousy, ten je pro všecky státy a země, také pro Čechy a pro Uhry –“

Starý soused s copem chtěl se prudce obrátit, aby viděl, kdo ho poučuje, a ostřeji se ozval tvrdou němčinou, v níž se mu jazyk těžko obracel:

„A jakpak, mladý pane, když už zeměpán je císařem, v říši, vědí –“

„To je,“ odsekl mladý, neleknuv se rány, „ale od kurfirstů volený, a ne dědičný, jako je ten Korsikán. A tak budeme mít také dědičného císaře. A tamhle tomu –,“ ukázal nahoru na věž, na lva nad makovicí, „tomu to neublíží, to všecko –“

Hýbl dále neposlouchal, nemohl, nebo jak zezadu dorážel tlak, byl odsunut stranou a krajané s ním. Než se zase zachytili, zabzučely kolem nové hovory; vpravo o kostele, o slavné mši, vlevo o divadle, že večer bude slavné představení.

„A odpoledne české divadlo!“ přihlásil Hýbl chutě a směle.

„A kdypak budou rozdávat!“ vykřikl ženský hlas více v pozadí.

„Co! Co!“

„To dříví, sto sáhů, magistrát sto sáhů chudým, a peníze.“

„Ale, a peníze? A moc?“ ptal se tam mužský hlas s ousměškem.

„Dost, čtyry tisíce, páni stavové je dali,“ vyvolával rezolutní ženský hlas.

„Ale,“ divil se zase ten úsměšný hlas. „A kdepak je budou rozdělovat?“

Kolem se začali smát.

„Na farách,“ volala babka.

„Ale, ale, odkudpak jste, matko? Z daleka?“

„Co jim je do toho –,“ odsekla stařena ostře, neboť smích kolem ji dráždil.

„To jsou snad z Přelouče,“ odpovídal posměšný hlas, „nebo furt spali nebo jejich pan farář –“

„Vždyť už včera to rozdávali!“ volala jiná žena, chtějíc babce pomoci. Kolem smích, řehot, a vybuchl ještě prudčeji, když babka začala se marjovat a hned zase nadávat, a to že jsou pletichy –

Z předních nádvoří, odkudž zaléhal sem ustavičný hukot jako z velké vody, přihrnula se náhle prudší vlna a za ní šumotu proud a mocné pohnutí. Lid se začal tlačit, vojáci tiskli jej více dozadu, aby byla volná dráha.

„Laufři! Vidíte! Laufři!“ volali kolem Hýbla. „Už jedou! Už jedou!“ Všichni se obraceli vpravo, natahovali krky, nastupovali na špičky, lokty si uvolňovali, jak ohromný tlak masy začal mnohé svírat a odstrkovat. Rachot kol se ozval v podjezdu z předního nádvoří, zablesklo se kování na krásných grošovaných bělouších s rudými chocholy na hlavě mezi ušima. Před koňmi se běhouni probělávali, v střevících, v bílých punčochách, v úzkých nohavicích z bílého atlasu, v takových kazajkách s bělostnou pásničkou v půli, krajkami vyzdobenou. Na kašketách se jim čepejřilo bílé peří a pod ním červenaly se obličeje od mrazu do temna zardělé.

Kráčeli v čele průvodu před skvostným kočárem s myslivcem vedle kočího a s premovanými lokaji vzadu mezi velkými péry povozu. V něm seděl nejvyšší purkrabí Českého království hrabě Chotek v nádherném kožichu a vicepresident hrabě Vratislav. Za jejich kočárem druhý, třetí, čtvrtý a dál jiné, v nich celé gubernium, guberniální radové a dva sekretáři; ti v posledním voze.

Šimerka úžasem mlčel, ale Kujeba se pořád ptal, kdo je tohle, a ten, a ten – Hýbl purkrabího znal a radu Krtičku, v sousedství jmenovali ty ostatní. Šimerka nasadiv brejle pořád chytal jejich těžká péra, hned to, hned druhé, pořád brejle rovnal, jako by mu dost neukazovaly, a Chmelíček vzadu, pořád maje smeknuto, div se nekřižoval, nahlas povzdechuje, a bože, to je krása, to že je paráda, a ti laufři, a ti koně!

Panstvo sestupovalo, kočár za kočárem zajížděl směrem k sv. Jiří, a nežli se zvědavci nadáli, uviděli nejvyššího purkrabí, vicepresidenta a jejich družinu, celé gubernium, ale již bez kožichů a plášťů, v uniformách, ve fracích se zlatými límci nahoře na balkóně proti Sv. Vítu, pod tím nádherným baldachýnem, pod obrazem. Bubny zavířily, fanfáry rozlehly se nádvořím mezi budovami královského Hradu a katedrálou, jež strměla jako z makoviště, ze zátopy tlačícího se kolem zástupu.

Ke kovanému zábradlí balkónu přistoupili oba guberniální sekretáři v parádě a jeden z nich, když fanfára zalehla, když granátníci vzdavše čest ustrnuli zas a stáli jako zeď, začal čísti, po česku, patent o titulu císaře rakouského. Druhý po něm německy. Po každém ohlášení fanfára, rachot bubnů, pak jako příval z výše hlahol svatovítských zvonů.

Páni zmizeli z balkónu, granátníci sešikovali se jim v průvod z královského paláce do kostela na slavnou mši.

To už ani Hýbl a jeho společnost neuviděli. Jak gubernium odcházelo z balkónu, vzedmul se dav vojskem přitlačen; v té náhlé tlačenici ztratil se Chmelíček. Ostatní, Kujebu a Šimerku, oba zardělé, Hýbl šťastně vyvedl, volaje, aby se ho drželi, že se do kostela nedostanou, to že je marné, že musí ven na druhé nádvoří. Vyvázli tam, jak se hradba lidu trhala a rozpadávala; jedni se hrnuli do kostela, jiní k Černé věži, na Prašný most, jiní zpět do předního nádvoří. Tam, u kované brány, Hýbl se zbytkem své výpravy zarazil v šumném proudu, čekaje, až se převalí, nepřiplaví-li také ztraceného Chmelíčka. A přinesl ho.

Viděli ho, jak se blíží, dosud s čepicí v ruce, jak se zastavuje, ohlíží, v úžasu, zmatený, i ve strachu, aby tu neostal sám. Šel kolem nich, ale ve své spletenosti jich neviděl. Zasmáli se, jak sebou škubl, jak skočil, když Hýbl na něj znenadání zkřikl, a jakou měl z toho radost. Pak ještě čekali na Kudelku. Než toho se nedočkali ani nedoptali ani tu, ani dole u mostu, až teprve na Staré rychtě, u oběda. Již u něho seděl a pochutnával si. Obávali se, že bude nadávat, ale pláteník s plesnivým copánkem se jen smál, to že měli pro pot a teď, co dostanou, zbytky, a on že se ňáko má, a že proto také viděl, celé to procesí, ale tadyhle Honzíčkovi Hýblovu že nechal, že mu oběd zamluvil –

Královský Hrad ztichl, fanfáry po pražských náměstích utichly. Úřední slavnost skončena. Po domech se o ní mluvilo a zvlášť o hradčanské parádě. O té více nežli o novém titulu. Byl to jen vyšší titul, kterým se král měl vyrovnati uchvatiteli trůnu francouzského. Změna z té novoty nebyla žádná; žádná nová povinnost, lev měl zůstati v své moci a peruť orlova neměla jeho právo zastínit, ztenčit, císařská koruna neměla se vznášet nad uherskou a českou. Nikdo netušil, co v druhém půlstoletí z toho budou odvozovat, jak i samo právo svatováclavské koruny bude popíráno.