F. L. Věk

Když Věk na první shledání stručně mamince vypověděl, jak se měl, jak pořídil, a sám vyslechl, co nového v domácnosti i obchodu, jak je s polní prací, vytasil se s darem. Šetrná kupcová žasla, jakou sumu František za to jistě dal a že je to zbytečné, nač jí takové drahé věci. Ale přece ji to těšilo, to pozoroval. Pak si vyšel na sedničku, a tu, když ho obklopilo její ticho, když opět zhlédl čistotnou její úpravu, na okně kvetoucí měsíční růže a zase své knihy a housle, vydechl si a byl rád, že tu zas je.

Zanedlouho poté, bylo v sobotu, pozdě odpoledne, přivezl forman klavír, knihy a zboží v Praze objednané. Pěkný vykládaný klavír vzbudil v domě největší podivení a způsobil dost řečí v sousedství. Byltě jediný jen spinet v Dobrušce, a to u Věkova kmotříčka, a ten nástroj byl už starý, vyšeptalého hlasu.

Právě navečer odzvonili, vyzváněli velkým, protože bylo před nedělí, když Věk si všecko na pokojíčku dorovnal. I zasedl ke klavíru, nač se beztoho již těšil, a spustil. A hrál, co uměl zpaměti, nejvíce z Mozarta; ale pak, když matka vstoupila a u klavíru stanula, divíc se synovi, jak krásně hraje, jak dovedně, přešel do jiného světa, jí bližšího a milejšího. Po vážné předehře zahrál jednu z jejích milých pobožných písní, které doma, za jeho dětství, zpívala, které již její matka i dědeček zpívávali, a vida, jak se jí líbí, jak je potěšena, začal novou, a vtom jala se stará sousedka v bílém čepečku, v široké modré zástěře tiše přizvukovati svým už neplným, ale příjemným hlasem. Syn hraje zanotoval s ní a tiché, prosté duo v průvodu klavíru zvučelo bílou sedničkou a otevřenými dveřmi ven, dolů na síň, kde se již smrákalo. Když dohrál, rychle povstal a objal náhle matku, divže ji nezdvihl a jí v radosti nezatočil. A ona, nemohouc ani hned promluviti, nerozumějíc zplna jeho vzrušení, ale tušíc, srdečně potěšená, usmívala se a řekla:

„To jsme to hezky zasvětili,“ a pohlédla na klavír, jehož plocha tmavohnědé barvy i kovové vykládání se mdle leskly v posledním světle do bílé sedničky padajícím. –

F. Věk vrátiv se z Prahy, dal se jinak do práce nežli před dvěma lety, kdy pln nechuti, ano s odporem se stavěl za kramářský pult. Nyní si bedlivě hleděl svého obchodu a snažil se ho zvelebit a rozšířit; i začalo se mu v tom dařiti. Také polem se nyní s větší chutí zabýval.

Nastalo pěkné jaro, skoro až suché; v kraji dál toho času vůbec nepršelo a bylo slyšeti, že tu a tam už podnikají prosebná procesí. Stromy rozkvetly i odkvetly, osení se pěkně zelenalo a již v klas vyhánělo. Čas Věkovi rychle ubíhal v neúnavné práci a v rozmanitých hospodářských starostech. Věková byla se synem tuze spokojena, sousedé se pak divili, že je mladý kupec na svůj věk velmi vážný. Nic se nebláznil, nesháněl čtveráctví a kudrlinek jako jeho vrstevníci a nehledal také společností. Nenavštívil vlastně nikoho, vyjma starého Žalmana, do jehož zašlého brlohu vklouzl ještě toho večera, jak z Prahy přijel. I dar mu přivezl, jak se proneslo, krásně kovanou dřevěnku, a z té že si ten starý bubák perlinčan nějak v neděli pobafoval, až se mu brada i zapadlé tváře házely.

Lidé se divili, proč mladý, studovaný kupec si toho starocha oblíbil, a když jej s ním vídali někdy navečer na zahradě pod stromem nebo na záspi u dveří seděti, říkali mnozí horlivci, to že jsou dva berani, starý a mladý, zjevný a tajný, však že by Věk častěji chodil do kostela, kdyby něco na tom nebylo, a u velikonoční zpovědi že ho také nikdo neviděl.

Že se Věk mimo svůj obchod lidí dost stranil, měli mu mnozí až za pýchu, že snad nemůže přece zapomenout, že je studovaný člověk. Když pak s ním měli co jednati, přesvědčili se, že v tom málomluvném, jako nevšímavém kupci není žádné pýchy. A když se ho zeptali, vědouce, že je se světem ve spojení, co nového, ochotně pověděl a obyčejně se rozhovořil. A tak se v jeho krámě neb u něho v bytě odbývaly malé schůzky zvědavějších a čipernějších sousedů. Jim vykládal, co nového v Praze, jak je s korunovací, jak ji král již slíbil, co v tom je, jak snad bude líp teď s českou řečí, a zase jak je s vojnou, jmenovitě s tureckou, jak ve Francouzích s tou rebelií. Toho si všimli, že Francouzům nenadává jako radní Jetmar, ano na podivení všech někdy se těch rebelantů zastal. Noviny své chutě půjčoval, takže šly celým sousedstvem, jakož i jeho nové české knihy kratochvilné.

On sám po starých pátral ve městě, i v okolí si je vypůjčoval nebo kupoval; nebylo to snadno, poněvadž lid na vsích postrašený nedávným ještě pronásledováním i teď knihy tajil a zapíral. Než jeho kupecké známosti a starého Žalmana známosti mu v tom dobře posloužily. Skrze Žalmana seznámil se s mnohými písmáky a čtenáři v okolí i dále v horách. Jim ochotně a rád své nové knížky půjčoval nebo dával, těše se, že vlastenecké čtení pronikne tak i do odlehlých koutů a pohorských samot. O tom pokaždé s potěšením podával zprávu Krameriovi nebo Hněvkovskému, s nimiž si dopisoval. V jednom listu ke Krameriovi napsal, že teď, co si lidu více všímá, byv na to uveden jím, Krameriem, se přesvědčil, že je kmen opravdu zdravý, že je mezi lidem dost lačných po čtení a vědění, jen kdyby dosti knížek bylo; hůře že je v městech, jmenovitě větších, v okolí, u nich v Dobrušce ani tak ne, v těch že se německý jazyk silně ujímá.

O Praze, o záležitostech vlastenských podával mu Hněvkovský nejobšírnější zprávy. Psával dosti rozmarně a vesele a takové bývaly také jeho básničky, jež časem k listu přidal. O Thámovi, když se Věk na něj posledně v listu svém zeptal, oznámil, že je s ním, jak bylo, že se, pokud ví, u Tháma nic nezměnilo. Novinky ze světa hudebního Věkovi Held oznamoval, jak byl slíbil, když se v Praze loučili.

Ve čtení a hudbě byly odpočinek a zábava mladého kupce. Četl nebo hrál zpravidla večer a v neděli odpoledne, kdy mladí sousedé a synkové se bavili na hampejze hrou v kuželky. Hrával na klavír nebo na housle, obyčejně sám. Časem si zašel do školy, aby si zahrál s kmotříčkem, regenschorim.

Hned jak se z Prahy vrátil, vzpomněl si na dobrušskou čtenářku Krameriových novin, sousedku Snížkovu. Měla stavení nedaleko, skoro naproti. Jediná dcera její byla provdána v Jaroměři za hodináře, který také z Dobrušky pocházel. Ta dcera jí zemřela přede dvěma roky, a když loni také zeť stále postonával, zajela stará Snížková k němu, aby mu vedla domácnost a ošetřovala ho i aby se o svou jedinou vnučku starala. Když pak zeť zemřel, bylo to nedlouho před smrtí starého Věka, vrátila se do Dobrušky s vnučkou, a ta u ní zůstala.

Věk se zeptal staré Snížkové na Krameriovy noviny, když ji zahlédl před jejím dřevěným stavením. Měla je skutečně, a to po svém bratru faráři, jenž nedávno zemřel. Ten měl na ty noviny zaplaceno a jeho kaplan to tak zprostředkoval, aby docházely teď jí. Když to stará, vážná sousedka zahnutého, pěkného nosu, s lalouškem pod bradou mladému kupci vyložila, dodala, ona že na ně nemá dost zraku, ale vnučka, ta že jich užije, to že je takový čtenář. Zpráva o novinách Věka dosti zklamala; sousedčina dodatku, jen tak mimochodem proneseného, si tuze nevšiml. Na vnučku se ani nezeptal.

Po tom, co se mu v Praze přihodilo, ženským se vyhýbal. Se známými děvčaty, svými bývalými kamarádkami školními, promluvil, jen když musil. Nebylo mu s nimi do žertů, nechtělo se mu do planých řečí. A vážněji on, jenž čítal Voltaira i latinské klasiky (na čemž si také zakládal), s nimi promluviti nemohl. U muzik, jež někdy v neděli bývaly a k nimž po tehdejším zvyku děvčata sama chodila, byl by se neukázal, kdyby ani smutku po tatínkovi nebylo, a kdyby ho i kmotr regenschori, jenž o muzikách hrával, i sama matka dost byli pobízeli.

Věková však jinak smýšlela stran ženských nežli její syn. Uvažujíc, že sama valem stárne, že jí sil ubývá, že správa domácnosti a hospodářství ji hrubě namáhá, docházela k tomu, že by bylo dobře, kdyby se František začal po nevěstě ohlížet. Také již cizí lidé se začali o něj starat a jí samé donesen nejeden návrh buď přímo, neb nepřímo. Než syn, když mu jen naznačila své mínění, zkrátka odvětil, že je času dost, že nechce… Řekl to rozhodně a přitom se tak nějak tvářil, jako by měl hroznou nechuť k ženění.

Ale jednou na jedno děvčátko přece vlídněji pohlédl, a to o svatodušních svátcích, v neděli. Po ranní, když na hrubou vyzváněli, zamířil ke kostelu. Vzkázalť mu kmotr regenschori tuze důtklivou žádost, aby přišel na kůr zazpívat, že se mu hlavní zpěvák, tenor, náhle roznemohl. Jindy Věk časem na housle vypomohl; dnes měl zpívati, a to beze vší přípravy. A proto se mu tam tuze nechtělo. Ale šel. Jasné modré nebe jen zářilo, všecko omladlé stromoví se bujně zelenalo, sousedské zahrady rděly se pivoňkami a růžovými poupaty i probělávaly se bezovým, širokým květem. Vzduchem, jenž se třpytil a zrovna voněl, nesl se hlahol zvonů. Na domech, vpravo vlevo, před svátky namnoze čerstvě obílených, oken pečlivě vycíděných, že se jen leskla, na všech domech kamenných, podivných copových štítů i dřevěných zelenaly se hojné lipové ratolesti, jež všude v svatvečer zatkli za okna, na dvéře i na sloupy dřevěných podsíní.

Jarní kolem svěžest i sváteční nálada účinkovaly také na mysl mladého kupce, a tak když došel na kůr, s větší chutí postavil se dopředu k partesům rozloženým na zábradlí, kdež kdysi jako chlapec zpívával.

Tam stála již sopranistka, štíhlé děvčátko, urostlé jako proutek, sotva šestnáctileté, útlých ramínek, v nových světlých šatech s andělíčky na rameně, panenka svěží tváře, učesaná tak, že jí zplna bylo viděti pěkné, skoro dětské ještě čelo. Držíc v levé ruce kytičku z božího dřevce, rezedy a z polorozkvetlé růže, nastupovala trochu na špičky, aby viděla přes pult na kůrovém zábradlí dolů do kostela, na jehož barokových oltářích zelenalo se hojně lipových ratolestí a stály prosté vázy s živými květinami, nejvíce s růžemi, pivoňkami nebo zlatými liliemi. A dole, v lavicích a mezi nimi, bylo jako na makovém poli od různobarevných obleků.

Nahoře u hlavního oltáře ve vyhrazených stolicích bělaly se sváteční pláště konšelů a předních sousedů, níže třpytily se zlaté čepce s naškrobenými širokými stuhami místních sousedek, mezi nimi probělávaly se selské holubinky, ozdobné pleny, strakaté šátky, živé barvy na oblecích svobodných děvčat, veských i městských. Ohlas kroků stále přicházejících, pokašlávání starých, šum z hustého zástupu, jakož i zvuky z nástrojů na kůru laděných nesly se volnou prostorou chrámovou, již nejvíce v presbyteriu ozařovaly dlouhé tlumy jarních paprsků, padající tam starými gotickými okny.

Pro ten šum a směs hlasů nezaslechla hned vnučka staré Snížkové, stojící u sopránu, že se někdo vedle ní u tenoru postavil. Věkův zrak na ní utkvěl. Její zjev se mu zalíbil, a když pak ohlédnuvši se nápadně se zarazila a náhlý ruměnec se jí rozlil po mladé tváři, bezděky ji vlídně pozdravil a více si jí všiml a promluvil na ni, což by byl jindy sotva učinil. Řekl jí také, že musí zpívat bez přípravy, aby se nezlobila, jestliže to splete. Panenka nemohla ani hned odpověděti. Jen se usmála, zakroutila hlavou a pak řekla upřímně:

„To já spíš.“

Když pak zpívala, poznal Věk, že její příjemný hlásek nemá dosti školy. Ale dnes mu to málo vadilo, protože si více mladé zpěvačky všímal, jak jí to slušelo, jak si upřímně dávala takt pravicí opřenou o zábradlí, vlastně jen drobným ukazováčkem. Jindy ji častěji vídal; někdy se mu mihla naproti nahoře u okna jejich sedničky, parádního jejich pokojíčku, někdy stála s děvčaty přede dveřmi nebo sedala s babičkou za jarních podvečerů na jejich podsíňce na lávce. Ačkoliv mu padla do očí svou mladistvou, urostlou postavou více než kterékoliv z děvčat, přece se o ni nezajímal. Až teď o Boží hod svatodušní. Ale když šel z kostela a když doma po obědě usedl na sedničce, už na mladičkou sopranistku nemyslil, ani nevzpomněl.

Neměl ani tušení, jak s ní jinak bylo. Poprvé jej spatřila o pohřbu jeho otce, ve smutku oblečeného, zarmouceného, sama nedávno předtím otce ztrativši. Živě ho litovala a jen jeho o pohřbu pozorovala. Od těch dob si ho bezděky více než kohokoliv z města všímala a byla ráda, když jej zhlédla ať ze sedničky nebo z podsíně. Ale potkati jej, to se nějak strachovala. Slyšela, že je učený, že studoval, všechny latinské a ještě jiné školy, ale že je takový samotář a pyšný, jak některé holky o něm povídaly. Než v duchu ho hájila, pročže chodí k tomu starému Žalmanovi a že je jinak hodný a zvláště k mamince. O tom šel jeden hlas. Někdy jí ho bylo až líto. Zvědělať, že nechtěl býti kupcem, že k tomu neměl žádné chuti, že se jen z donucení dostal do krámu. To také zaslechla od kamarádek, že prý chtěl býti komediantem, že měl nějakou komediantnici tak tuze rád…

Zpočátku tomu nechtěla ani věřit, ale když jí to také babička dotvrdila, že se to před dvěma lety silně povídalo a že by stará Věková byla málem měla z toho smrt, tu již uvažovala, jaká ta komediantnice asi byla, jak asi krásná, když si ji tak tuze oblíbil; a myslí-li ještě na ni, má-li ji dosud rád…

V okně jeho sedničky viděla někdy pozdě v noci, když se sama ze spaní vytrhla, zář. Nač tak dlouho svítí? Čte-li tak dlouho? Nebo hraje? Aby tak pozdě v noci hrál, to jistě ne. Co dělá? Slyšela, co má knih, jaký krásný klavír a jak prý krásně hraje. Děvčata se tam byla podívat, když ten klavír přivezli. Stará Věková je tam sama vedla a ráda jim jej ukázala. Děvčata Mařence také říkala, aby šla s nimi. Ale nešla, nedala si říci, ač byla by klavír ráda viděla i pokojíček mladého Věka, jak je zařízen. Ale kdyby on tak najednou vešel! Utekla by… Lekla se, když tak znenadání vedle ní na kůru stanul, divže se nezachvěla a měla pak kvůli němu strach ze zpěvu; byla by nejraději nezpívala, a přece zase cítila, že je dnes v kostele jinak, když teď vedle ní stál. Neodvážila se v tu stranu ani se ohlédnout, mnoho ho neviděla, a přece byla by to těžko nesla, kdyby se byl jinam postavil. Zarazila se, když na ni promluvil, a přece ji naplnilo jakousi hrdostí a povzneslo ji to, a nezapomněla na to ani, když šla z kostela, ani pak odpoledne. Se vším se vždycky svěřila babičce a nezatajila také dnes, že byl mladý Věk na kůru, ale více neřekla nic.

Pro mladinké děvče bylo toto nahodilé a nenadálé setkání událostí, na jakou se tak hned nezapomíná. U Věka pak způsobilo jenom to, že když Snížkovu vnučku náhodou zhlédl, že spíše a déle na ní utkvěly jeho zraky. Podíval se na ni jako na pěkný obrázek, a potkal-li ji, vlídně ji pozdravil a zase šel po svém; nedbal, hledě si svého.

Sám jsa bez všeho rozčilujícího vzrušení, bez společnosti, kterou by vyhledával, přečasto o samotě, mohl se sám sebou zabývati. První dobu, co obchod převzal, ani tak ne; ale když si vše urovnal a když vše v obchodu i v hospodářství šlo svým během a bývalo více pokdy, začasté se zamyslil, někdy za čtení, někdy i bez knihy. Staré duševní zápasy, jež byly přerušeny a potuchly před prvním návratem do domova a za nevolného prvního kupectví, vracely se zase. Dříve v Praze tuho vzdoroval skepsi vliv prvotního vychování i pobytu v klášteře; ale pak studium na filosofii, výklady Meissnerovy, čtení francouzských spisovatelů, hlavně Voltaira a Rousseaua, společnost kolegů, všecko tehdejší okolí a ovzduší plno hesel o pokroku, vlastní pak pozorování a úvahy způsobily vítězství racionalismu nad pouhou věrou. Byl deistou. V tomto smýšlení a cítění odcizil se matce i veškeré své společnosti maloměstské. Tím přesvědčení jeho a skutečný život přicházely do rozporu. Neměl však ani dost síly, aby své přesvědčení vyjevil; také šetřil své matky. Takovým však pokrytcem nebyl, aby se stavěl horlivě pobožným; netajil se nechutí svou proti všemu pobožnůstkářství a odporem proti pověrám a přílišnému, nesmyslnému horlivství. On sobě vyčítal, že je nevěren svému přesvědčení, a leckdes ho vinili z neznabožství a na faře z indiferentismu. Chodilť málo do kostela, ač sám o samotě se modlíval. Zvláště kázání se vyhýbal, a to jmenovitě od té doby, když nedlouho po svatodušních svátcích slyšel, jak farář na kázání hřímal proti revoluci francouzské, přitom, jak říkal, proti „stromu francouzské svobody“, jehož původem jest pekelný satan, tak kázal, poněvadž ten strom svým stínem bezbožnost kryje a poněvadž se pod ním rotí buřiči a lidé různých tvářností. Ti že nerozumným zvířatům se připodobniti mohou, když jako tigris se radují z prolívání lidské krve a jako jedovatá ještěrka své vlastní matky střeva požírají…

Zpočátku se tomu horlení Věk v duchu usmíval, ale pak, když to hřímání se mu přílišným zdálo, rozhorlil se a před samým koncem odešel. Lidé se kolem po něm tuze ohlíželi. I matce se to doneslo. Znepokojovala se velmi, poněvadž už sama pozorovala, že František není tak pobožný, jak býval. V mateřské však shovívavosti mlčela, těšíc se v duchu, že ho to také přejde, jen až tu déle pobude, že přijde do rozumu, jako s tou herečkou. Jen kdyby tolik nečetl a kdyby pomýšlel na ženění!

Té neděle, kdy se to s tím kázáním stalo, navečer seděla stará Snížková se sousedkou na podsíňce svého domu. Seděly na lavičce u dveří a vedle nich na stoličce Mařenka. Přišla sousedka druhá, zastavil se tu kmotr Vejr a již byla černá, hovorná hodinka. Mluvilo se o ledačems, mladé děvče na stoličce jen poslouchalo, až starý kmotr také vzpomněl na dnešní kázání a jak mu je tamhle mladý Věk naproti na chvíli pokazil. Pověděl, jak se ten mladík zničehonic sebral a odešel. Mdlo že mu jistě nebylo, nikdo že ho neuřkl, ale mračil se, jako by měl zlost. Starý Vejr nedocházel zpočátku žádné víry, jmenovitě ne u Snížkové, poněvadž stařena si myslila, že to není ani možná. Bylať tuze pobožná, bratr její byl farářem, děti své i vnučku vedla rovněž k přísné pobožnosti. Ale když starý Vejr to ono doložil, stran kostela, zpovědi i starého Žalmana, když vzpomněl, že se Věk tuhle zastal, a tuze ostře, nějakého „berana“ ze vsi, kterého u Věka v krámě Vít koželuh a Bouček krejčí začali si dobírat a trápit, že Věk kupuje helvitské knihy a taky takové že snad i rozdává, trnuly sousedky a Snížková mínila, cože ten mladý člověk myslí, a ubohá Věková, tu že jde o synovu duši. Vnučka vedle zbystřeně naslouchala hovoru o mladém sousedovi. V jejím obličeji byl té chvíle výraz obavy a na babiččino vážné slovo zachvělo se její nitro úzkostí. Když pak na sedničce, chystajíc se na lože, osaměla, myslila zase na to, co na podsíňce slyšela. Maně přistoupila k okénku a vyhlížela okno Věkovy světničky. Svítil. Co dělá?… Čte-li zase takové bezbožné knihy?

Strach ji napadl a v té divné úzkosti klekla u postele a začala se modliti. –

Začátkem žní dostal Věk psaní od Hněvkovského. Psal mu jako jindy o jednání pánů stavů, o důležitostech vlasteneckých, o sobě, to nejveseleji, vyřizoval vzkaz od Krameria, že toleranční kalendáře, o něž Věk psal, hodlaje hodně je šířiti, se tisknou; nakonec Hněvkovský jako mimochodem oznamoval, že si Šedivý již vstup do zakleté zahrady k té své princezně vymohl. Ale jak, toho Hněvkovský neudal.