F. L. Věk

Zima toho roku nepolevovala ani v únoru. Farář Ziegler nezažil na Dobřanech ještě tak dlouhé a tak tuhé. Faru měl zavátu, zahrádku před okny zavátu; závěj tak jako pahorek, plot v ní zmizel nadobro, ani vrškem nečouhal ze sněhu. Cestu do kostela musili denně prohazovat; chodníky i cesta ze vsi, polem, všecky zachumeleny. Sníh na všem, sníh všecko zalehl, ukryl, vyrovnal; oupady zmizely, keře i houštiny, leckde i stromky až po vrcholy, jež pak tu tam označovaly směr těm, kteří musili polem, obroučky na nohou, aby se tak nebořili do sněhu.

Jednou odpoledne v únoru seděl farář Ziegler ve svém vybíleném roubeném pokoji, do jehož ticha neúnavně tikaly kolikeré hodiny po stěnách rozvěšené a pozvukoval oheň v tmavozelených kamnech. Venku zahučel chvílemi vítr; a bílo venku. Vějavka tam, prášenice bělostná, tak hustě rozvířená, že nebylo vidět ani mohutnou lípu opodál před farou.

Farář v teplém, tmavém podvlíkači, v teplých střevících, sedě v lenošce s knihou v ruce blízko kamen, nedbal, že se venku čerti žení. Četl Buffonovu Théorie de la terre; pro ni zapomněl na vše. Až domácí pes jej vytrhl. Zuřivě se rozštěkal venku před dřevěnou „besídkou“, chránící domácí dvéře před závějemi. Farář, ohlédnuv se k záspí, naslouchal. Kdo by teď, za toho božího dopuštění, v ten nečas –

Pes neumlkal. Farář se zamračil, položil otevřenou knihu na stůl hřbetem vzhůru a šel ven se podívat. Ale již v druhém, předním pokojíku, kdež měl svou bibliotéku a jímž se vycházelo na síň, se zastavil. Venku na síni hlasy. Hospodyně s někým mluvila a ne ostře, vyzývajíc ho, aby šel dál, že jemnostpán je doma a obroučky aby jí dal, ten příchozí, že je dá osušit, a tadyhle že je koště, aby si ometl boty.

Farář otevřel dvéře. V příšeří síně zahlédl muže dost vysokého v límcovém plášti, v beranici, s hrubým vlňákem kolem krku, ve vysokých botách, jenž postaviv do kouta hůl, odevzdával hospodyni pytel. Sňal jej právě s ramene a žádal, aby jej hospodyně někam uložila. Farář příchozího na pohled nepoznal, až po hlase.

„Propánakrále, Patrčko, vlastenče!“ zvolal překvapen, rád vida hosta, jehož se nenadál. Patrčka pozdravil, ale ještě neviděl a neprohlédl až v pokoji, když sňal kulaté brejle, sněhem prve ošlehané, nyní opocením oslepené. Sám byl od větru i namáhavou cestou jako rak červený. Potěšen srdečným uvítáním i že zase vidí ctěného svého příznivce, tiskl Zieglerovi ruku. „Musil jsem se stavit, jemnostpane.“

„Tak vy nejdete ke mně?“

„Chodím za obchodem. Pytel jsem nechal venku.“ Trpce sám sobě se usmál.

„Co sháníte do pytle, prosím vás?“

„Přízi, jemnostpane. Vyšel jsem si do kopců mezi tkalce a prádelníky, začínám přezačit. Zatím, pro počátek, chodím pro přízi sám. Tak jsem se dostal až v tyhle končiny a tu mne chytla ta vánice. To bylo –“

„Psí čas, sibérie, opravdu. Ale sedněte, Michálku, odpočiňte si a počkejte, nejdřív posilnit se musíte – trochu kafíčka, chleba, másla, Baruško!“ volal ze světnice, pospíchaje ke kuchyni, kdež poručil, ať uvaří kávu. Byla to v ten čas vzácná úcta, ale přišel milý host. A také dost vzácný. Už dlouho nenavštívil Dobřan a farář vůbec o něm mnoho nevěděl, co je s ním od té doby, co se vrátil s nepořízenou z Vídně. Zato literárně se hlásil, občas v Hromádkových Prvotinách. Když Patrčka byl posledně na Dobřanech, měl už leccos napsáno; Ziegler znal jej už jako spisovatele, ale jen z jeho rukopisů. Teď už znali Patrčku mnozí a mnozí čtenáři, teď už byl skutečným spisovatelem, o němž byl dobřanský farář přesvědčen, že bude dobrým pracovníkem na úhoru české literatury.

Venku se prášilo, sníh padal, padal bez ustání do časného hasnutí dne i za soumraku, jejž bolavě tlumil. Ziegler se svým hostem seděl po kávě. Živě hovořili a žádný z nich nedbal, že se v jizbě zešeřilo.

Ziegler měl nejprve kopu otázek o Vídni; na Hromádku se vyptával, na jeho noviny a hospodářství. Patrčka doličoval, že nemohl tam vydržet, že z toho nebylo živobytí, Hromádko že chtěl jen služby a služby a málo za to dát a že nesnesl přímého slova, a tak že tam nemohl vydržet, ale jinak že se v dobrém rozešli.

Co teď má v péře, co píše, ptal se Ziegler; host sáhl s úsměvem na náprsní kapsu. „Nebudu-li obtěžovat, jemnostpane, něco nesu. Kdybyste mně to dobrotivě přehlédl.“

„I ano, s radostí, to se ví –“

„A co pan Polák, jemnostpane –“

„Ach bože, Polák, náš oficír. Milý zlatý –“ Farář vyskočil ze židle a chvátal do druhého pokoje, odkudž se hned vrátil s papíry v ruce; ale již také běžel ven, volaje na hospodyni, aby přinesla světlo.

„To se podivíte, milý Silorade,“ připravoval na překvapení, když se zase vrátil ke stolu. „Píše, vzpomíná, i z vojny píše. Teď na Paříž táhnou. Nic se mu nestalo ani v té hrozné sekanici u Lipska, pánbůh nám ho zachoval. Teď už je ve francké zemi. Čekám každou chvíli zase psaní. Ale pořád psal, jak mohl, i v bitvách, za hřmění děl, opravdu.“

Hospodyně přinesla dvě hořící svíčky.

„Tak se přesvědčte sám,“ Ziegler vytáhl první list, ten, který na podzim také Václavovi ukázal, „vidíte, tento psal v ohni a tenhle hned po bitvě u Lipska; ale Múza, chudák, mu mlčí, bodejť ne. A tadyhle to psaní od švejcarských hranic – teď už je ve Francii – a vaše slovo, příteli,“ vyhrkl farář živěji, jak mu náhle připadlo, „je tam taky, slyšíte, až ve Frankrajchu hlaholí.“ A pleskl Patrčku na rameno. „Vy jste jako Tyrtaeus!“

Patrčka se zapálil.

„Jak to, jemnostpane –“

„Vaše písně zpívají naše české pluky –“

„Snad něco málo. Když u nás vojsko leželo, nežli vytrhli do pole, naučil se ten onen mou vojenskou píseň, také Pitka v Josefově měl jich několik ode mne, ten zas měl známosti u pluku Gyulai, leželi v Josefově –“

„Já vím, ale ať tak nebo onak, dostal jsem jistotnou zprávu, že naše pluky zpívají vaše zpěvy válečné. To je něco. Slyšíte, v staré Galii rozléhá se česká píseň proti francouzskému Caesarovi. Už i ve vojště řeč česká se mile rozlíhá. V tom si, milý Silorade, srdce vlastenské musí polibovat. Podívejte se, kde až ty písně –“ Rychle zas vstal, čile přinesl mapu. „Tadyhle, vidíte,“ ukazoval na místa červeně podtržená, „tadyhle mezi Ženevou a Basilejí, na tom prostranství vrazili do Francie naši, Rusové a Bavoři, tadyhle přes Ženevu našeho Bubny sbor a Blücher s Prušany, ten zas víc na půlnoc, tadyhle přes Moselu a Mass, vidíte? Teď kdovíkde už jsou – Ale Napoleon se brání jako křeček, podivuhodný muž, ano, ale nakonec – to víte, taková přesila – aha – tadyhle,“ jel zase prstem po mapě, pátraje, „Langres – tam je, jak se proslýchá, teď Švarcenberk, tj. byl nedávno, a Rusové – bože, Rusové, vlastenče! Věřte, někdy jsem už na Dobřany huboval, ale loni na podzim divže jsem jich neproklínal, když jsem tolik četl o Rusech a když mně pak mladý Věk vypravoval.“

„Šťastní lidé v Praze,“ povzdechl Patrčka.

„O mladém Věkovi nic nevíte?“

„Teď nic. Už mně dlouho nepsal.“

„A mně taky ne. A domů snad teď také málo píše, tuhle si mně Věk postěžoval, když jsem si vyjel do Dobrušky, a že když píše, že jen zkrátka a ne tak vesele jako jindy –“

„Ach, jak je možná žít v Praze a nebýt veselým a spokojeným!“

„Tak pořád ještě stýskáte?“ zeptal se farář vážně.

„Obchod se mně teď trochu líp daří, pravda, ale,“ Patrčka sklopil oči, „jinak všechno při starém. Kdyby nebylo tolik hloupostí, tolik zabedněnosti – Dívají se na člověka tak – a že píšu, jako bych kdožvíco páchal –“

„Ale, Michálku, Silorade, mně se zdá, že jste si za to na ně trochu posvítil –“

Patrčka se rychle obrátil po faráři a usmívaje se pohlédl mu do očí, čekaje vysvětlení.

„V básni Ponocný, nedávno v Prvotinách,“ pokračoval farář, zkoumavě hledě na Patrčku. „Co ten ponocný, jak zpívá, co v noci všecko přehlíží, všeliké tajnosti.“

„Ano, jemnostpane, a nepravosti.“

A hned zacitoval:

„Ale ty narážky na pana pulmistra, na jeho nepravé oučty, na pána, když jede na cesty, Michálku –“

„Na ouřední cesty, pan zkoušený radní –“

„A myslí, že jeho panička je věrná. A ten, ‚co k ctnosti nutí –‘“

„Račte uhodnout, je to naše panstvo v Solnici.“

„Pozor, příteli!“ varoval farář.

„Nikdo není jmenován.“

„Ale když já jsem v tom něco tušil, jak by to u vás nepoznali –“

„Ať poznají; dobře. Ale nepoznají, protože tam nikdo nic nečte.“

„To je štěstí, sice by si jinak na vás zchladili žáhu. Buďte opatrný.“

Patrčka potřásl hlavou, pak rovnaje si brejle, namítl:

„Co by člověk pořád mlčel a na všecko. A co by mně mohli udělat! Ale abych nezapomněl, jemnostpane, mám vyřídit úctu od Pitky z Josefova.“

„Mluvil jste s ním?“

„Byl jsem tam nedávno.“

„Já tam byl na podzim podívat se na zajaté Francouze, na ty od Chlumce. Teď jich tam je víc, od Lipska mnoho zajatých.“

„Povídal Pitka, těch že před Vánocemi přivedli přes šest tisíc. Nejvíc pěchoty, ale také dělostřelce a sapéry. Byla jich plná kasárna od Novoměstské brány až k Hradecké. A teď je nacpali všechny do jedněch, do jezdeckých.“

„Proč –“

„Prý se začali bouřit. Teď se, chudáci, mají. Opravdu jsou tam prý jako napěchováni. I na chodbách musí spát, teď za těch mrazů.“

„Jak by pak nestonali a neumírali. Tuze prý mrou.“

„Už kolik set jich zahrabali. Ale proto je ještě dost veselého ducha mezi nimi. Na dvoře v těch kasárnách vedou vojnu dál. Viděl jsem to, Pitka mne tam zavedl. Jeden z nich dělá Napoleona, ten sedí na zadku dvounohého koně a generály má, Neye, Macdonalda a jiné, a ti také jezdí na takových koních –“

„Což o generály, ale kanóny!“ farář se zasmál.

„I ty mají. Vytrhali trouby u kamen a střílejí o všechno pryč –“

„Na studeno, sněhem. Chuďasové, toť zoufalá veselost. Co je čeká, když je taková oumrtnost mezi nimi –“

„Zato Rusové, ti tu zimu snášejí, těm jde k duhu.“

U Rusů pak ostali do večeře a vrátili se k nim opět po večeři. Vzpomínali, jak táhli tady krajinou, jak bylo v Praze, jaké vítání. Ziegler přečetl Patrčkovi Václavovu zprávu o Štěpánkově kuse, o českém představení, jak se Rusové bratřili s Čechy, mluvil o ruské moci, o ruském vojsku a caru. „A víte-li, Silorade, že má car zejtra svátek; zejtra je Alexandra,“ vzpomněl farář maně a hned zase dále vypravoval o Dobrovském, o jeho ruské návštěvě, jaké má zprávy o tom.

Bylo již pozdě, když si dali „dobrou noc“. Farář ulehl, v jeho pokoji setmělo se; z okna však pokoje, v němž byl Patrčka bytem, linula dlouho zardělá zář na zachumelenou zahrádku, do tmavé zimní noci.

Ráno, když se farář chystal do kostela na mši, zašel ke dveřím Patrčkova pokoje a naslouchal. Ticho.

„Spí,“ pomyslil si farář a tiše odešel do kostela, na Patrčku ani nezaklepav. Když se po mši vrátil, zastavila jej hospodyně hned na síni a tajemně oznamovala, že pan Patrčka – kdopak ví – no – že jak vedle uklízela, že ho slyšela, nahlas sám k sobě mluvil a tak jako by kázal a pak zase ticho, ale za chvilku že zas –

Ziegler se usmál a zažertoval, opravdu že se učí Patrčka kázání, že bude za něj, za faráře, kázat. Sám hned rychle vstoupil do pokoje, tam však tichým krokem bral se ke dveřím Patrčkova bytu a tam tiše naslouchal. Patrčka mluvil zas a hodně nahlas, takže mu bylo rozumět.

Patrčka deklamoval dál, netuše, že má posluchače. Na chvilku přestal, pak opět začal, ale tlumeněji, takže Ziegler dobře nerozuměl, až pak nanovo vyrazil deklamátorským patosem:

A zase ticho. Ziegler okamžik čekal, pak chtěl vzíti za kliku a vstoupit, vtom opět zaznělo za dveřmi:

Hned potom zazněl mohutněji zase motiv, již jednou přednesený, v němž všechna radost, všechno nadšení jakoby mohutným, závěrečným sborem se ozvalo:

Teď je konec, pomyslil farář. A byl. Ticho za dveřmi. Když vstoupil, zarazil se Patrčka, jenž napolo ustrojen stál u stolu a chtěl uschovat arch papíru, jejž měl v ruce.

„Pomalu, sem s tím!“ poroučel žertovně Ziegler.

„Trochu jsem si zaveršoval, jemnostpane. Hned včera večer, jak jsme se rozešli. Když jsme tolik o Rusech hovořili, rozehřálo mne to, psal jsem hezky dlouho; teď ráno jsem to dopsal.“

„A četl jste si to. Slyšel jsem za dveřmi, tak jaké tajení.“

„Není to vypilováno, uhlazeno –“ Patrčka podávaje papír dodal: „Zmínil jste se včera, že bude mít car dnes svátek –“

„Ach, ten jste oslavil!“ , panovníka všech Rusů, dne 26. února 1814.“ A četl si dál, tiše, tu pokýval hlavou, tu začal polonahlas, pak už zřetelně, zplna: „Plesej, vlasti věrný Čechu! Zná on též tvůj tvrdý meč –“ pak opět mlčky, až vyříkav poslední verše „zazní nad hvězdami ples“, podal Patrčkovi ruku.

„City tisíců jste vyslovil, city všech upřímných Slovanů. Ať se to taky čte. Hned odtud to pošleme Hromádkovi. Ale –“ odmlčev se, hleděl farář upřeně na mladého veršovce, jenž se tím zarazil, zvláště když Ziegler vyhrkl: „Něco tomu schází.“

„Co, jemnostpane –“

„Až to přibrousíte, připilujete, a tady budete mít na to pokdy a svatý pokoj, tady – rozumíte? Zůstanete tu dnes, zítra a jak dlouho budete chtít. Příze vám neuteče. A tak tuhle, jak jsem povídal, nakonec toto.“ Sednuv, vzal brk a připsal pod báseň:

„Ať vědí, že Dobřany – Chcete?“

„Jak by ne! S největší radostí.“

„Tak, a teď pojďte k snídaní.“

Doktor Held zašel denně po dopolední vizitě v nemocnici u milosrdných bratří do druhé své nemocnice, zřízené ve škole u uršulinek na Nových alejích, kdež měl nemocné vojáky, většinou Rusy. Od podzimu minulého roku, od září do tohoto času, do února, se mnoho loží v té vojenské nemocnici uprázdnilo. Smrt mnohé uklidila; jiní pozdravivše se úplně odtáhli zase k vojsku, jiní uzdravení, ale mrzáci, vrátili nebo vraceli se domů do vlasti.

Než přestože se tak uvolnilo, zůstala tato nemocnice doktoru Heldovi velikou přítěží. Pořád ještě měl s ní velké starosti a ztráty času, pořád mnoho práce velmi namáhavé. V únoru toho roku 1814 ještě mrzlo. Na Vltavě živo a na ulicích cinkot zvonců, drnkot drkáčů a svištění saní nebylo žádnou vzácností. Hlučno a veselo bylo o masopustě. Held však o něm nevěděl. Sloužil a jen sloužil svým nemocným v špitálech a po domech od rána do večera. Toho měsíce za jasného, mrazivého dne vracel se jednou v poledne domů ze svého vojenského špitálu.

Dychtil po odpočinutí, po chvilce klidu, ticha a samoty. V ten čas míval nejspíše pokoj, neboť návštěvy nepřicházely, to jest, hospodyně jich nepouštěla. Ale toho poledne přivedl si pak návštěvu sám. Na schodech ku svému bytu došel drobné, staré dámy v límcovém redingotu, v čepci. Zamračil se, když ji zhlédl a když se mu mihlo, že snad jde k němu. Ale jak se obrátila, když jí pohlédl do zvadlé, ušlechtilé tváře pěkného nosu, radostně překvapen sám se k ní hlásil.

„Madame de Lozier!“

Hned ji zval, hned si ji vedl do svého bytu. Přijela z votavanského zámku a šla k němu na poradu. Churavěla od Vánoc, ne sice zle, ale stále. Než v této churavosti bylo také mnoho tesknoty, jež jí tam v té samotě v opuštěném zámku v zachumeleném parku za té dlouhé zimy přicházela s touhou po změně, po rušnějším životě, po Praze; a s tou touhou i dychtivost zvědět něco více, nežli co četla v novinách o běhu válečném, zvědět zase něco o svém bratrovi, o němž už delší dobu nedocházely zprávy. To ji tísnilo zvláště teď, když počalo jí svítat, když bylo již jako jisto, že spojenci zmohou „korsického tyrana“, jak říkala, že na francouzský trůn bohdá dosedne legitimní král a že by snad mohla pak za bratrem – Tak tesknila a toužila stará Francouzka na votavanském zámku, ale bála se povzdechnouti z lásky a šetrnosti k paní Hanoldové, nechtějíc ji ani načas opustit. Paní z Hanoldů však sama postřehla, uhodla, co oddaná její společnice tají. Sama jí o Praze začala, sama ji tam posílala, ať se jde poradit, a že snad také zví něco určitějšího o svém bratru. Ale v tom upřímném pobízení ozvaly se také její tesknota i tajená touha. Sama také dychtila uslyšet zas o Praze, to jest o Heldovi. Tak dávno ani slovíčka o něm k ní nezavanulo –

Madame de Lozier se zpočátku zdráhala, neboť jí bylo líto paní Hanoldové, k níž lnula a jíž byla věrně oddána, ale pak přece poslechla. Usadili ji do krytých saní, jež ji letem unášely do Prahy, kdež nejprve zamířila k doktoru Heldovi. Byla jeho uvítáním a shledáním se s ním všecka dojata. Vzrušeně líčila, jak se na Prahu těšila, jakou měla radost, když vjížděli do hlučných ulic. Ach, že tu přece jen jiný život, povzdechla, nežli o samotě, v opuštěném zámku, třebaže ji tam chovali jako v bavlnce, paní baronka, duše andělská, však kdyby té nebylo –

Held bezděky sebou hnul. Teď konečně uslyšel, nač nedočkavě čekal; paní de Lozier začala o Lory a vypravovala pak obšírně s živými posunky. Heldovo srdce až zatrnulo. Vše, co těžkého se mu stalo, všechen žal a vzrušení, jež čas zatím ztlumil i rezignace, náhle se vzbudilo, oživlo. Minulost jej ovanula sladce i bolně, obraz Lořin pobledlý zjasněl.

Slyšel, že je zdráva, ač tady v Praze že jí lépe svědčilo, Jeanetta že roste a kvete, ach kvete, rozmilé dítě, a bystrá a dobrého srdce že je, něžná, milá, jen kvete, ta oběť, jež jí paní baronka přinesla, že kvůli ní zůstala na venkově, že nebyla marná, ne – A jak ji dceruška miluje, ach, v ní že je všecko a jediné, ano, jediné blaho, jediná útěcha paní baronky, jediná za těch chmurných, tíživých okolností.

„Jak pan z Hanoldů?“ vpadl Held, zachmuřiv čelo.

„Poloslepý a mrzák, jak odjel z Prahy. Jinak zdráv. Ale zkrušilo jej to a zkrotilo. Není už tak divoký –“

„Nemůže ani být. Jak se chová k paní baronce?“

„Musím říci, dost uznale a šetrně, pokud se stýkají. Ale těch styků je velmi málo. Ani ne vždycky u diner, to je vše. Paní baronka žije o samotě jako poustevnice, vzdaluje se. Baron by si přál a snaží se, aby častěji s ním byla; než ona je pevná a důsledná. Jen v naší, to jest mé a Jeanettině společnosti s ním pobude. Jeanetta je jakousi prostřednicí bezděčnou – ale jinak chlad, chlad. Zkrátka, cizí lidé pod jednou střechou. Trudné živobytí. Na Prahu vzpomíná paní baronka často, jako já. Často o ní mluvíme, také o vás.“

„Nepodívá se zas do Prahy?“

„Mluvila o tom; přijede snad na jaře, s Jeanettou. Ta, pane doktore, na vás také pamatuje, zvláště jak ji po nemoci snesli poprvé tady na zahradu, jak vám trhala kvítí, jak jste přišel ke kočáru, když odjížděli na venkov – Ach, tak dlouho již mluvím, a ještě jsem vám nevyřídila, že vás paní baronka srdečně pozdravuje.“

Vešla hospodyně, podala psaní, jež právě teď došlo. Doktor chtěl je stranou položit a přečíst si je, až by paní de Lozier odešla; ale jak maně pohlédl na adresu, zarazil se a psaní podržel v ruce.

„Račte dovolit, madame, ten list mne velice překvapuje. Je z Ruska, přes Varšavu došel. Kdo by mně psal? Rukopis neznámý – Ale měl jsem na Rusi bratra, jako vy, madame, račte prominout, že –“ doktor mluvil rychleji a neklidně.

„Ó vím o vašem panu bratru, paní baronka mně o něm a jeho osudu vypravovala. Sama také vzpomněla, že snad jste se teď nějakých zpráv dopátral, když tudy Rusové táhli nebo teď snad –“

„Ne, nic, ačkoliv jsem se neustále sháněl a vyptával. Nejeden Rus mně slíbil, že bude doma pátrat. Snad některý teď se vrátil a dostál slovu; proto zde to psaní – Až mám skoro strach je otevřít, madame –“

„Neotálejte, beze všeho,“ pobízela upřímně, ač i v bezděčné zvědavosti.

„Je víc nežli dvacet let, co jsem s bratrem mluvil. Roku 1793 došlo poslední jeho psaní z Mohyleva. Tam jsem mu také psal, ale nic, žádná odpověď, ani na to, ani na druhé mé psaní. Každý poštovní den jsem dychtivě očekával odpověď, marně však. Bratr byl v polském vojsku, ráčíte vědět, a pak ty události! Konec Polska – Domníval jsem se, že bratr buď padl, nebo že se dostal do zajetí, že jej zavezli snad na Sibiř. Sháněl jsem se, jak jen bylo možná r. 1799, když Rusové tudy poprvé táhli, a teď zas. Už jsem se vzdal veškeré naděje. Jsem přesvědčen, že je bratr mrtev. Nebo kdyby žil, jak by mohl vydržet, aby mně ani řádky neposlal? Je mrtev, s tou myšlenkou jsem se již smířil, a přece se bojím a váhám otevřít toto psaní, jež mně dotvrdí, že jsem se nemýlil –“

Paní de Lozier vstávala.

„Ne, prosím, račte zůstat, madame, jsem přesvědčen o vašem a paní baronky účastenství –“ a rup – pečeť pukla, list se rozdělal. Doktor jen nahlédl, trhl sebou a vydechl: „Bože!“ a hned četl, ale vtom už stránku obrátil, na konec se podíval; nevěda prudce vstal, a zapomenuv na paní de Lozier, četl opět od počátku, chvatně, dychtivě četl, řádky očima přebíhal, prudce zas obrátil a dále tak četl, až ruka držící list mu poklesla. Zhluboka povzdechl, okamžik před se hleděl užaslý; a zas nemoha uvěřit list prohlížel, podpis, nadpis, řádky zas letmo pročítal i zas adresu a zvolal:

„Madame, můj bratr žije, je naživu, toto psaní je od něho. On sám píše – já už jeho písma nepoznal, změnilo se tak. Ach bože, co se nebožka matka pro něj naplakala a sestry! A on živ, on živ! A řádkem nedal o sobě vědět!“ Toto znělo trpce; než hned zase v úžasu i v radosti opakoval: „Ale je živ, je živ! Chudák! Odpusťte, madame,“ vzpomněl pojednou na svého hosta, „ale taková zpráva –“

„Ne, pane doktore – vy mně promiňte, že ještě prodlévám, že vás nutím svou přítomností, abyste se ve svém vzrušení ohlížel a nemohl se oddat svým citům. Ach, jsem dojata a žasnu, jak je možná – Zítra mně povíte, až vás navštívím. Jak jest jen možná –“

„Bratr měl zprávu už před lety, že jsem já zemřel – Nyní se dověděl náhodou –“

„V Petrohradě –“

„Ano, je v Petrohradě, ale má se stěhovat, dostane se do Brestu Litevského za správce přístavu – Byl zajat, z Polska se dostal do Ruska,“ doktor vzal opět psaní do ruky – „Ne, jak se mu písmo změnilo! A řeč! Píše, a bídně, německy. Svou mateřštinu jistě zapomněl. A jistě bychom se nepoznali.“

„Nebyl na Sibiři?“

„Ne; nejvíce v Petrohradě, tam měl mnoho známých od dřívějších dob – A oženil se tam, brzo po tom zajetí. Syna má a ten, madame, je teď u vás, ve vaší vlasti, ve Francii, s armádou, jako váš pan bratr, je důstojníkem u carského dělostřelectva. Mám najednou nového příbuzného a tu jeho adresa, hleďte, madame – mám mu psát, žádá bratr.“ Ukázal zadní stránku dopisu, kdež paní de Lozier četla: „A Monsieur Valerian de Held, Chevalier de l’Ordre de Ste Anne, Lieutenant dans la 25me Compagnie de l’Artillerie volante dans le Corps de Son Exc. le Comte de Worontzoff. Quartier général.“

„Ach, tam je také můj bratr, alespoň byl, když vytrhli z Ruska. Můj bože, jaká šťastná náhoda! Snad se i shledají, až o sobě zvědí. Budete panu poručíkovi psát?“

„Jistě, madame.“

„Napíšete mu také o mém bratru?“

„Ano, všecko, všecko, madame,“ sliboval doktor horlivě a již netrpělivě.

„Jak bůh divně řídí naše osudy! Jsem šťastna, pane doktore, že jste našel bratra. Ach, jak paní baronka užasne, až jí budu vypravovat. Ale ne, tak dlouho ji čekat nenechám, tolik dní. Budují psát a ještě dnes. Oh, s jakým účastenstvím bude číst, jak se potěší – Buďte sbohem! Gratuluju a přeju ještě, abyste se s panem bratrem brzo také uviděli –“

Hospodyně přinesší maso žasla, že se pán ani nedotkl polévky, kterouž po odchodu paní de Lozier na stůl dala. Chodil vzrušen po pokoji, psaní v ruce. Směs citů v něm zvířilo, úžas, radost, jež nebyla bez trpkosti, že bratr mohl být tak divný a léta mlčet, že ani domů sestrám nepsal nebo bratranci faráři Bílému v Pace – A zase nahlížel do listu, četl četné bratrovy otázky, uhodil na místo, kterého si prve v chvatném čtení hrubě nevšiml a nad kterým se nyní zachmuřil, že bratr není zdráv, že se mu valně nedaří, že nerad se chystá na to místo v Brestu Litevském, že se bojí do toho židovského města, ale že tam musí. Bude tam hmotně líp, jistější postavení a domovu bude blíž, odtud že by spíše mohl jednou do vlasti.

Stýská, ale na hudbu nezapomněl; o svých skladbách se zmiňuje. A Valerián! S jakou láskou a starostí o něm píše – Lory se podiví, až bude číst, a jistě s účastenstvím, ta jistě – Ubohá! Jaký její život! Nešťastná – „A jak jsme všichni nešťastní!“ pomyslil a povzdechl.

Ráno v úterý dne 12. dubna toho roku 1814 hřímala děla nad Prahou. Včera o Velikonočním pondělí odpoledne došla do Prahy ouřední zpráva, že spojenci opanovali Paříž, že car Alexander dne 31. března slavně vjel do Paříže.

Proto v Praze slavnostní střelba. Stříleli ráno, stříleli podruhé v poledne na tu oslavu, a když odpoledne začaly dělové rány hřmíti potřetí, až se okna otřásla, prchal doktor Srnka z Prahy. Ne před tou střelbou, té uniknouti nemohl, ale všemu ruchu a neklidu, jak byl všude, na ulicích i po všech domech. Venku na placích a v ulicích všude jako o Boží hod, všude hemžení, všude lidstva v skupinách, v houfcích a proudem. V něm všude dost bleskotu z uniforem císařských i ruských; mělať Praha v ten čas zčásti i ruskou posádku.

V tom hemžení samé gratulace, radostné pozdravy, živé hovory po skupinách a všude pilné a hlučné přípravy k slavné iluminaci na veřejných budovách, na kasárnách, na hlavních strážích, ruské na Koňském trhu a císařské na Staroměstském náměstí, na palácích, klášteřích i soukromých domech.

Doktor Srnka chtěl ujíti všemu tomu ruchu a hřmotu. Prchal tam, kam už minulého roku častěji se utíkal, na Nebozízek k „starci z hor“; od té doby, co jej vyléčil, co se dobře seznali a sobě porozuměli. Někdy zanesl do cenzorova osamělého domu nějakou vzácnější knihu, někdy zase sám si odtud odnášel zapovězené ovoce, frajmaurskou brožuru nebo knihu, cizozemské letáky zle stíhané. Nahoře sedávali spolu v bytě nebo před domem, nebo chodili cestičkami ve vysoké stráni pod stromy, hovořili, mlčeli, přeli se a škorpili a hned zase svorně rezonovali a hubovali na politiku a vládu.

Toho pozdního odpoledne mělo býti naposled. Cenzor Berghofer zadal o penzi. Nechtělo se mu za těch poměrů déle sloužit; on, josefinista, milovník svobody, liberál, nemohl už déle zůstat v byrokratickém jhu a být slepým vykonavatelem bezohledné moci, jež nenáviděla a trestala každé volnější hnutí a stíhala již pro pouhé podezření. Vypřáhl se z toho jha; ale ani tu zůstat nechtěl a žít pod touto policejní vládou. Syn jeho uchytil se před lety v Hamburku a zavedl si tam obchod. K němu se chystal zrovna teď po svátcích; chtěl žít u něho ve svobodném říšském městě, kdež přece volněji než tu.

Doktor Srnka šel se rozloučit s cenzorem i uniknout plesu, slavnostnímu hluku, jenž, jak tušil, ještě poroste a večerem se rozbouří. Slyšelť, že bude veliký, slavný průvod vojska císařského i ruského i městských střelců s hudbou při pochodních. A jemu nebylo do jásání; bál se ho. Snadno však se nedostal do tichého zákoutí na osamělou stezku vedoucí nahoru k stavení „starce z hor“. U křížovnického kláštera musil zastaviti v tlačenici před Mosteckou věží, jejíž brána byla ověnčena chvojím a lampičkami. A tam někdo znenadání zezadu položil mu ruku na rameno a radostně zvolal:

„Pane doktor, to bude, co? To je radost!“

Srnka se mrzutě ohlédl. Štěpánek.

„Proč?“ zavrčel Srnka.

„No, to vítězství, to slavné vítězství! A kdo ho dobyl! Náš český hrdina.“

„Který?“ žasl doktor.

„Ach bože, pane doktor! Tím se přec můžeme honosit, protože jen Čech na toho korsikánského hrdopyška musil dorůst – Kníže Švarcenberk –“

„Ach tak! Vivat ten Čech!“ zvolal ironicky Srnka a dral se dál, nedbaje, že Štěpánek všechen užaslý za ním hledí. Přes Kamenný most mohl místy jen co noha nohu mine, místy musil se i zastavit; tolik lidstva proudem se valilo tam i zpět. Všichni kolem mluvili jen o Stavovském domě, většina tam chvátala podívat se na jeho výzdobu, na spoustu lampiček v průčelí, na nápisy, a že tam stojí dvě lešení krásně vystrojená, na těch že budou večer hrát, pořád hrát, jak na jednom přestanou, hned začnou na druhém, na jednom smyčcové a foukací nástroje, na druhém turecká hudba.

Doktor Srnka zrudl zlostí, že se musil tak prodírat tlačenicí; už lokty vpravo vlevo strkal, tlačil. Teprve když stanul o samotě, v utišení na úpatí Nebozízku, oddechl si a uplivl se. Nahoru došel ještě za světla a zmizel v osamělém stavení pod stromy, po Praze se ani neohlédnuv.

Nevyšel ven až navečer, když i v oknech cenzorova domu zahořely svíčky. Vykročil s hostitelem, aby se dali dál, výše pod stromy; než oba naráz se zastavili a stáli jako přimraženi, hledíce dolů na Prahu, rozloženou v nádherné, nevýslovné kráse v šeru i v záři, v hlubokých stínech i v nesčetných světlech. Nad ní nebylo soumraku. Zářivá záplava nesla se nad ní od královského Hradu až za Vyšehrad, vysoko do tmy se nesla; pod tou záplavou dole městem nesčíslné řady plamínků a plamenů, hořících svíček a lamp i lampiček, nesčíslné řady ozářených oken, ulic a uliček, souběžných, protínajících se a mezi nimi zářivé oblouky a brány, nesčíslné řady světel městem na obou březích Vltavy a podél jejích břehů, na Barvířském i Střeleckém ostrově. A řeka plna planoucích odlesků, sta a sta plamenných mečů hluboko do ní se pochvívajících, místem jakoby rozžhavena, jakoby hoříc tiše se valila dál do nové spousty světel pod Hradčany, pod královský Hrad nádherně osvětlený, jenž se ve svém rozzáření a slavné, oslňující kráse dvakráte v ní zhlížel.

Zdola z města zavanul nahoru ohlas řinčivé hudby i mocného šumu a hluku.

Doktor Srnka v zapjatém po krk kabátě, v kastoru, maje bradu v širokém nákrčníku, zasmušile se díval na všecku tu krásu. „Stařec z hor“, také v dlouhém kabátě, nastrčil kulaté brejle na oči pod hustým, sivým obočím a řekl úsměšně:

„Radost! To je radost! A jak by ne. Za jednoho přemoženého samovládce celá kopa vítězných. To je radost!“

„A ti si budou pomáhat, svorně pomáhat. Nač všechna revoluce, nač všechny zápasy nejlepších duchů – Starý systém vyhrál. Tady jeho triumf!“ Srnka mávl nadol rukou.

„Odměna za milióny lidských životů, za milióny obětovaných peněz. Národové nic nedostanou, uvidíte. Už se to ukazuje. Starý systém nejen bude, ale již začíná vládnout – Hleďte, tamhle,“ ukázal směrem k Fürstenberské zahradě, „ten Hessenkassel, co tam donedávna se schovával a svůj poklad hlídal, už se vrátil mezi své drahé poddané. A jak je oblažil. Psal mně o tom syn. Cop, cop zase panuje, ve vojsku, v ouřadech, všude a všecko obrací a ničí, co se stalo za jeho nepřítomnosti, byť i dobré bylo. Kdo byl za jeho vlády kaprálem a stal se za jeho nepřítomnosti oficírem, kdo z asesora radou, musí zase být tím, čím byl před r. 1807, tj. kaprálem, zase asesorem – A platy zase staré, mizerné a všecko staré, mizerné. A zrovna tak v Hannoversku. Zas útrpné právo a šlechta zas všecko a lid nic, jen misera contribuens plebs –“

„To je u nás líp,“ ušklíbl se Srnka, „u nás se nic nezměnilo a také nezmění. Ach, u nás nikdo nic nečeká, ani nechce. A ještě, uvidíte, skřípnou naivní vlastence, kteří mají bláznivou radost z českého nápisu a že smějí psát o národu a vlasti. Za vojny směli, ale teď dostanou. U nás nic, leda podpora autokracie v Němcích, nic, jen policie. Pflicht ist für keine Herren, Pflicht ist nur für die Diener, und wer es anders sagt, der ist ein Jakobiner –“ Srnka se zkrátka uplivl, ale hned se obrátil po cenzorovi, jenž s úsměškem i trpce šlehl: „Už nebude jakobínská čepice strašit. Viďte.“

„Ne, já už ne,“ přiznal se bezděky doktor, stahuje obočí.

„Víte-li, co se s ní stalo? Na městském hejtmanství ji spálili. Slyšel jsem to.“

„Haha – A to je dobře. Dobré omen. Jen pálit, jen pálit a Fénix vyletí. Husa upálili, ale myšlenka zůstala. Ideje vstávají z mrtvých. Svoboda vstane –“

„Ale my se jí, starý, nedočkáme.“

„Vy v Němcích spíš. Ale já tady!“ Srnka mluvil silnějším hlasem, neboť zdola zahlomozila hudba, a pojednou zlostně vykřikl:

„Pojďme!“

„Počkejte, podívejte se!“ „Stařec z hor“ ukázal ke Karlovu mostu, na nějž vsouval se zpod oblouku Mostecké věže pochodňový průvod a temný nesl se v záři velikého množství světel mezi obrubami světýlek a lampiček na zábradlích mostu směrem k Malé Straně.

„To je průvod vojska, i ruského, a městské gardy,“ řekl Srnka mrzutě. „Povídali o něm. Jdou před Lobkovický palác poděkovat kněžně, sestře knížete Švarcenberka, českého hrdiny. Chchch –“ vzpomněl si pojednou a úštěpkem dodal: „Druhého Žižky.“ Umlkl a zadíval se bezděky uváben na skvělý průvod a na všecko nádherné divadlo od zářícího Hradu královského, od hradčanských paláců a Strahovského kláštera dolů přes Malou Stranu a za řeku do zářivých té chvíle výšin Nového Města, na tisíce světel všude z temna planoucích –

„Oh, Praho, Praho, jak jsi krásná,“ zabručel doktor, „a jak jasná! Jak budeš zase černá, smutná, jak povládne zase hůl a temnota – Ach, jsem sentimentální. Pojďte!“ Obrátil se cestičkou vzhůru a „stařec z hor“, pošoupnuv brejle a ohlédnuv se ještě jednou po kouzelném, úchvatném obraze, dal se za ním.

V ten okamžik zableskly se ze Střeleckého ostrova vysoko k temným nebesům různobarevné zářivé prskavky, sršíce vysoko pod temná nebesa; v průvodu pochodňovém zařinčely činely, spustila turecká hudba. Vítr ji nesl do stráně k Nebozízku i ohlas mocného křiku, táhlého volání tisíců: „Vivat! Vivat!“

Dole v městě hluk, šum, ohlasy hudby v nekonečném, neustávajícím proudění zástupů. Mladý Věk se v něm octl bez druhů, nikoho z nich nehledaje. Ani na ně nevzpomněl, bloudě sám a sám. Nebyl radostně vzrušen, neprohlížel s obdivem a účastenstvím stále se měnící, stále překvapující, až oslňující světelnou nádheru. Dosud se neprobral z rány, která jej udeřila před tímto slavným večerem, odpoledne, když přišel do Toškánova domu učit Jeníka. Včera, o Velkonočním pondělí odpoledne, zasnoubila se Katinka mladému Plešnerovi. Byla rodinná slavnost, příbuzenstvo obou stran sešlo se a slavilo zasnoubení dlouho do noci. To všecko Hanzi pověděl Václavovi. Hoch chtěl slavit ještě dodatečně tím, aby byl zproštěn hodiny. Václav, jenž stěží utajil své pohnutí za veselého vypravování chlapcova, ihned svolil. Odešel, nevěsty ani nespatřiv. Odcházel jakoby udeřen; té noviny mohl se nadít, mohl ji očekávat, neměl žádné naděje, věděl, že marně miluje a touží, a přece ucítil bolest náhlé, nenadálé rány.

Vyšel z bohatého domu jako zmámený. Chvátal domů, do zákoutí, do samoty; když tam sklesl na židli u stolu, dal se do pláče. Zůstal dlouho doma, zapomenuv na chystané oslavy, nedbaje slavnostního šumu z ulice; až zvědavé otázky divící se kvartýrské jej vypudily. Vyšel ven a jako motýl světlem přivábený dostal se nejprve do Starých alejí před Toškánův dům bohatě ozářený. Loni, když car přijížděl, pomáhal tu osvětlovat, loni, kdy Katinka chodila do jeho hodin, kdy s ní mluvíval, a pak, kdy jí hrál – Konec, konec – A v tu chvíli také uviděl, že je konec.

Z osvětleného volného průjezdu vyšel mladý Plešner v redingotu, veda pod paždí Katinku; za nimi mladý Toškán s paní. Těchto si Václav sotva povšiml. Jen Katinku viděl. Kolena se mu zachvěla a zbledl, když ji tak náhle spatřil, s ním, s ženichem. Šli, krásný, elegantní párek. Nesla se štíhlá, sličná, on vedle ní s hlavou vypjatou, jen záře, v živém hovoru. A ona klidně veselá, usmívavá.

Nežli se Václav vzpamatoval, zmizeli mu v proudu. A již jich nezastihl. Také sám v něm zapadl a dal se jím nésti, nedbaje hrubě, co kolem. Jen chvilkou se zastavil a pozapomněl, když oslňující některé osvětlení, nápadné transparenty a nádherná dekorace, množství praporů mu oči ulákaly. Ale hned šel opět dál, propadaje tupé zmámenosti, z níž se vytrhoval otázkami, jež si poslední dobou tak často předkládal, je-li to možná, je-li to možná, aby Katinka po všem, jak s ním hovořila, jak s ním jednala – To že jen pro kratochvíli, obracel to, chodívala do hodin, že snad mu přála, ale že v ní nebylo ani jiskry toho ohně, jenž vzplápolal v něm, že jej neměla za nebezpečného, proto že tak důvěrně s ním jednala, že jako nádavkem k povinnostem domácího učitele musil hrát se starým Toškánem staré kusy, tak že také musil jeho dceři sloužit za kratochvíli – ano – jako tenkráte, když tak znenadání přistoupila za něj a sama jej políbila. Kratochvíle, žert –

Tak to někdy bral; a to bouřilo, uráželo. Kdyby jen žal mu zůstal alespoň bez této hořkosti. Co chtěla, proč začínala? Proč přestala pak chodit do hodin, proč jindy ji často potkal a proč teď skoro nikdy, proč jindy s ní mohl mluvit a proč se pak vyhýbala? Bylo po kratochvíli! Horko zahanbení jej obcházelo i hořkost ponížení.

Než míval chvíle, kdy se mu zdálo nemožným, že by Katinka byla schopna takového jednání. Tu jindy si obracel její řeč a nic v ní neshledával líčeného, jen přímé srdce. A zacházel ve vzpomínkách do ebenového pokoje za deštivého šera, jak bylo tenkráte, když zasedl a hrál a kdy za ním tiše stanula jako světlé zjevení a k němu se sklonila – Kolem šuměla směs hlasů, proud lidí neustával, rostl; hlomozu, hukotu, ruchu přibývalo. Václav v tom vlnění jako zničená lodička dal se nésti. Chodil, zastavoval se a zase chodil a dlouho bloudil. Mnoho přehlédl, málo však viděl. Dostal se k pochodňovému průvodu, nechal jej přejít, pak nevěda pustil se tím směrem, na Malou Stranu.

Za Kamenným mostem v Mostecké ulici vrazil na Havelku a Svobodu „Vládyboře“, který nic nerezonoval, anobrž byl nadšen. Oba se sami přihlásili a vzali Václava mezi sebe. Nemohl od nich, chodil s nimi, musil; stál s nimi v tlačenici před Stavovským domem, po jehož celém ozdobeném průčelí táhly se dva nápisy, český a německý, vroubené přečetnými lampičkami a před nímž na tribunách hrály hudby.

Pak, bylo již okolo půlnoci, zatáhli přátelé mladého Věka do hospody U Glaubiců. V místnosti plné dýmu, plné lidí a stolů a plné šumu a hovorů ozýval se z kouta drnkot harfy, hlas houslí a zpěv. Nejnovější tam zpívali, oblíbenou: „Poslyšte, vlastenci, česky co míním zazpívat.“ Kamarádi se přitlačili k nějaké známé společnosti studentské. Václav, ač nerad, ač se vzpíral a chtěl odejít, musil usednout s nimi, právě když za průvodu harfy a houslí zpíval obstarožný harfeník:

Svoboda se smál těm veršům, ale hlučně přiťukl ke džbánům všeho kola stolového, co zatím z kouta dále pěl harfeník:

U stolu harfeníka už neposlouchali, nýbrž Svobodu, jenž jim vypravoval, žertem i vážně, nejnovější zprávu, vědí-li, jak ten kozák přišel do nebe, kozák, kterému po bitvě u Lipska nohu uřízli a který umřel. S carem Pavlem že se sešel v nebi a všecko že mu vypravoval, že Francouzové byli v Moskvě, Bonapart, ale jak ho vyhnali a u Lipska potřeli. „A kdo vás vedl,“ ptal se car Pavel. „Maršálek kníže Švarcenberk,“ kozák na to. „Vskutku, to musí být výborný muž, ten rakouský maršálek,“ zase car. A kozák: „Ba věru, tak jako že kozák jsem. A nač se přitom nejvíc pyšním, jest to, že Slovan je tak jako já.“ A car se optal: „A jaký Slovan, když Rus není?“ „Čech jest, gosudare, Čech, v Čechách rozený i vychovaný. Pod tím jsme bojovali jako samí rekové.“

Džbánky nad stolem zacvakaly a v to znělo z kouta:

Nežli harfeník sloku dozpíval, Václav zmizel. Jen odešel, vstoupil mistr Prax, na hlavě klobouk na dvě facky, ve fraku a úzkých šedých nohavicích, v botách s kopnami. Přicházel nadšený obecnou radostí i zastavením, jež učinil u Modré štiky v Jezovitské ulici. Pak se dlouho tlačil před Stavovským domem, mezi ženskými nejvíc, a poslouchal hudbu. Našel si místečko, že se „muší“ posilnit, a hned plácal s celou společností, když zpěvák u harfy spustil:

Ale pak začal mistr marnotratně rozhazovat. Právě když se domohl slova a vykládal svému stolu o ruském obědu, co všechno Rusové mají k obědu, rosolku napřed, pastičky, uzený jazyk, selátko, pak čtverou polívku, přistoupil Grán s otevřenou skříňkou na řemeni, plnou zboží, a výmluvně ukazoval a nabízel něco nového, pikslu s kozákem a tu pentli k hodinkám s kozákem, skleničku s kozákem na koni krásně malovaným; na všem kozák s píkou, na koni i na hlavičkách dýmek.

Mistr Prax kozáky miloval jako všichni, a nadšeněji nežli kdo jiný, zvláště této chvíle u Glaubiců. I jal se u Grána vybírat – Za sádrovku, kterouž tenkráte rozbil ze vzteku na doktora Srnku i na paní von Lorenc, opatřil si ihned nazejtří jinou a zase ji tak chutě cpal i miloval; ale tu ta porculánka jej okouzlila kozákem na ní namalovaným. I kupoval, smlouval, všechen už zardělý, smlouval těžkým jazykem a jaksi se omlouval i kuráže si dodával, to že drak doma, to že Aninka zase bude mít vejklady o kozácích, a to že jí muší taky něco koupit, aby tak tuze nekázala, a tak tedy, tadyhletu skleničku taky s kozákem – no – tou že ji omámí, zkrotí –

Koupil hlavičku s kozákem, koupil skleničku s kozákem; zatímco platil a hlavičku zabalenou do kapsy strkal, mrkli kumpáni na Grána, přišeptali, že to srovnají, aby dal pikslu.

Grán ihned schopil, rychle zabalil březovou tabatěrku s malovaným kozákem na víčku, jež mělo prostřed kousek řemínku na vytahování, a mistr Prax strčil ji za skleničku do druhé kapsy, nevšímaje si, že kolem na se mrkají, pošťuchují se, pochechtávají –

Až po půlnoci vstal a bral se domů. Šel zvolna, ač ne dost jistě, ale spokojen a vesel, pozvukuje si přes tu chvíli notu písničky tenkráte právě nové a módní, oblíbené, písně o loučícím se kozákovi: „Schöne Minka, ich muss scheiden –“ O Mince pozvukoval nanovo a naposledy, když vstupoval na zděnou pavlač vedoucí k jeho bytu, a když, hmataje dost těžce po kapse, vytahoval, jak myslil, skleničku s kozákem pro Aninku, na její uchlácholení, netuše, jaká bouřka dýchavičná se nad ním strhne.

Týden poté psal mladý Věk psaní domů, tentokráte sestře Lidušce. Dostal od ní zprávu, že koncem dubna bude se vdávat, i pozvání, aby přijel jí za mládence. Děkoval, omlouvaje se zároveň, že nemůže přijet, že by tuze rád, že však není možná pro kondice, které má. A jak sestře přál, aby byla šťastna, dojalo jej, až se mu oči kalily. S jedinou, rozmilou sestrou se loučil; všecko čisté štěstí první mladosti, které s ní v otcovském domě žil, překmitlo se mu jako slunná chvíle kvetoucího, zářícího jara. Sestře přijde nové štěstí, jež jí z hloubi srdce přál, ale jemu – Jej to štěstí minulo navždy, navždycky.

Na Katinku se zamyslil, uvidí-li ji snad dnes. Od toho osvětlení, co se mu zjevila jako nevěsta, jí nespatřil. A toužil ji uvidět, třeba jen pohledem, třeba jen zdaleka – Ale teď teprve se bude vyhýbat.

Začervenal se, dech se mu zatajil, když znenadání, jak ubíraje se do hodiny, vstupoval ze schodů na chodbu (šel s hlavou sklopenou), uslyšel své jméno. Katinka před ním.

„Mám štěstí,“ řekla s úsměvem, „chtěla jsem se v hodině zastavit a požádat vás. Ráda bych s vámi promluvila. Nepospícháte? Mohl byste se zastavit v zahradě, až budete odcházet?“

Náhlým setkáním a ještě více tím pozváním byl popleten a nemohl klidně odpovědět. Jen přisvědčil, že přijde.

Tak vzrušen neučil dosud nikdy, vyjma onu hodinu, kterouž měl tenkráte potom, když hrál Katince Beethovena. Jak učil, nedbal; jen myslil na konec, kterého se nemohl dočkat, a díval se přes tu chvíli na hodinky. Třesoucím se, hlubokým povzdechem vydechl, když skončil. Nastávalť okamžik – Rychle sestupoval ze schodů, váhavým však krokem a s tlukoucím srdcem vstupoval do zahrady, rozčilen napětím, proč Katinka ho požádala, aby přišel.

Bylo pozdě odpoledne; zahrada v posledním světle jarního slunce. Na keřích plno pupenců, na tom, na onom už mladistvě zelené listí. Kos ozýval se odněkud z hloubi mezi starými stromy. Pod rozložitým kaštanem, obsypaným zlatě hnědými pupeny, stanul Václav tváří v tvář Katince. Došla sem právě z druhého konce zahrady, bělostný, jemný šál volně přes ramena.

„Musím s vámi promluvit. Není mezi námi, jak bývalo,“ řekla svým mile přímým způsobem.

„Já se, slečno, nezměnil – já –“

„Ani já – ale vy si myslíte a míníte, že divně jednám. Ale pojďme, projdeme se.“

Mlčky poslechl.

„Co jste si myslil, že jsem přestala chodit do hodin?“

„Že vás to mrzelo.“

„Ne, to ne. Já bych po dnešní den přicházela. Ráda jsem s vámi hovořila i přela se, jste upřímný, dobrý.“

Václav se trpce usmál.

„Učila jsem se také, mohla jsem s vámi jednat o věcech, které mne těší, o kterých doma s nikým, s nikým není možná promluvit. Vy jste mně rozuměl jako dosud nikdo, i v tom, co mají všichni za pošetilost a potřeštěnost. Myslila jsem, že jsme spolu přátelé, dobří přátelé, jako bývají mezi vámi muži. Domnívala jsem se, že může být také takové přátelství mezi mužem a ženou. A tak jsem jednala. Až jsem poznala, že to snad není možná, alespoň mezi námi ne –“

Václav stanul a plaše po ní pohlédl.

„Už asi víte, kdy jsem to poznala – víte-li, tam –“ vykročivši, sklopila bezděky na okamžik oči, „když jste hrál Beethovena.“

Václav hleděl do země.

„Byla jsem tak dojata,“ Katinka mluvila rychleji, „a v tom hlubokém dojmu vyjádřila jsem své pohnutí i svůj dík, jak okamžik vnukl –“ Spánky se jí v ten okamžik pozarděly.

„Ten okamžik mne zmátl,“ vyznal Václav, „omámil mne, ale že bych snad nehodně si vykládal –“

„Ne, to ne,“ vpadla chvatně, „ale mně se vyjasnilo, uviděla jsem –“ Nedomluvila, ale jak pojednou se zastavila, pohlédla k němu a ptala se i tvrdila:

„Vy mne milujete –“

„Ano.“

„Mám pravdu, vidíte. Já chtěla přátelství, upřímné, bez vášně, to jsem mohla dát – Ale když jsem seznala – Teď mi již rozumíte. Mohla jsem chodit dále do hodin?“

Pohlédl jí do tváře jindy vždy jasně klidné a veselé, nyní vzrušené, a řekl temně:

„Bylo to šílenství, jak jsem mohl pomyslit –“

„Ne, myslíte-li na nějaké rozdíly, mýlíte se. Nedala bych si bránit.“

„A sama milujete.“

„Vdávám se bez donucování, ráda. Vyjdu z těch hrozných předsudků a tradicí. Můj nastávající muž není jim tak oddán, budu volnější, samostatnější, budu spíše žít –“

„A spokojeně?“

„Žádám jen tolik, co je možná.“

„Abyste byla hodně šťastna!“ vyrazil v náhlém pohnutí.

„Vím, jak mi to přejete. A vy abyste na mne zapomněl. Ale přáteli zůstaneme.“

„Abych na vás zapomněl!“ Znělo to trpce. „Buďte šťastna!“ Políbil jí ruku a šel.

Hleděla za ním hluboce dojata.

Václav po té schůzce již málokdy promluvil s Katinkou a vždy jen náhodou, na potkání, několik slov, nebo ji jen zahlédl. Pak už ani to ne. Počátkem máje odjela z Prahy. Musila se starou paní, s matkou, na pouť na Sv. Horu u Příbrami. Václavovi to oznámila, když vycházel z hodiny; vyrozuměl, že jede nerada, ale že musí být matce po vůli. Ty dni její cesty připadal mu rozlehlý, hlučný dům toškánovský jako prázdný. A pak se mu stal pustým a smutným, když Katinka koncem května odjela nadobro z Prahy, se švagrovou na mladějovský zámek.

Odpoledne před odjezdem přišla znenadání do hodiny dát mu sbohem. Věděl, že tam na mladějovském zámku bude mít svatbu, než ani slovem o to nezavadil a Katinka o tom také mlčela. Loučení bylo krátké. Katinka, patrně neklidná, pospíchala; chtěla tu chvíli ukrátiti sobě i Václavovi, jenž stěží mohl promluvit. Když odešla, skončil hned hodinu a rychle odešel –

Přišel červenec, nastal den, kdy na mladějovském zámku kněz oddal Katinku mladému bankéři; toho odpoledne chodil Václav Prahou jako zmámený. I v kostele sv. Jindřicha se ocitl. Kněz, právě doslouživ tichou mši, odcházel od oltáře. Václav si toho nevšiml; nedbal, co kolem. Byl myslí daleko, v kapli mladějovského zámku. A pojednou stáli před ním starý Tomáš a stará Mariána, jež doma teď sama převlíkala a strojila P. Marii, když stará jemnostpaní odjela do Mladějova na svatbu.

„Tak přišli se taky pomodlit za naši slečinku, to jsou hodný,“ potěšen vítal Václava starý šafář Toškánova domu.

„To byla za ni mše svatá, my tuhle s Tomášem jsme za ní –“ začala stařena povídavě, ale společník jí nedal domluvit a vpadl srdečně:

„Aby pánbůh dal naší slečince štěstí!“

Václav stiskl mu ruku a vyrazil z kostela.

Když se odpoledne vrátil do bytu, našel na stole psaní. Neotevřel je hned, jak by jindy byl učinil, a také ho pak nečetl s takovým účastenstvím, ač bylo z domova. Otec psal, že jsou zdrávi, Liduška že je spokojena, on že byl onehdy na Dobřanech, tam že nastanou asi změny, neboť farář Ziegler pomýšlí z Dobřan pryč. On, Věk, že se tomu nediví, poněvadž takový muž jako Ziegler měl by mít jiné místo, kdež by mohl jinak působit nežli tady v horské osamělosti. Pan farář že se usilovně připravuje na zkoušky, že se chystá na zimu do Prahy, že se chce stát doktorem teologie, aby se mohl ucházet o nějakou teologickou profesuru.

Také o jeho chráněnci Polákovi psal, že Polák z vojny pilně dopisuje na Dobřany, že se stal nadporučíkem, ale že jej dali k jinému, uherskému pluku; tím se mu zmařila naděje, že se teď, když se vrací z Francouz, podívá do vlasti, ale jinak že mu štěstí přeje. Stal se pobočníkem podmaršálka Kollera, druhého majetníka toho pluku, a jak se těší, že teď bude zase možná sloužit vlastenské Múze.

Také Patrčkovi v Solnici se lépe daří, oznamoval Věk z Dobrušky, že Patrčka už nechodí po horách, po vsích kupovat přízi, že si již zařídil krám a tam že mu přízi z vesnic nosí a že tkalcům ji vydává a dává na stavy. V tom že mu je líp a také že přitom píše a básně skládá, že však má mrzutosti s městským řízením a s vrchním, ti že, bůh milý ví, jak se dověděli, že je Patrčka v básni Ponocný pošlehal, že sice nikoho nejmenoval, ale že se poznali, že ta báseň jde v opisech z ruky do ruky, že si ji lidé čtou a pánům se smějí a ti že se zlobí, hrubě zlobí a také hrozí Patrčkovi, tomu že se ty veršíky nevyplatí.

Přečetl, dlouho však se nezdržel v myšlenkách u Patrčky ani u Poláka. Hned mu zas utíkaly na mladějovský zámek.