F. L. Věk

Baronka Skronská se do Vánoc pozdravila. Umění doktora Helda jí mnoho pomohlo. Rozplývala se opět chválou a vděčností a jakoby se kajíc, sama někdy začala o paní Hanoldové a pokaždé, když Lory psala, oznámila mu to i její pozdravy. Zdálo se, že se na Votavanech utišilo. Held však nebyl upokojený. Po tom, co slyšel, bylo se obávati nových výbuchů. Za příležitosti ptával se rady Slívky přímo i nepřímo a vyrozuměl ze všeho tolik, že na Votavanech trvá příměří, chladné, neveselé. Po Novém roce oznámil rada Slívka, že rytmistr Hanold odjel do Vídně. Lory zůstala sama s Jeanettou na osamělém zámku, při němž stmíval se starý park do sněhu zapadlý. Zůstala v tichu, ale ne v klidu, jistě v tesknotě a v starostech, co muž, jak asi hýří, jak rozhazuje a ničí jmění svého dítěte a ji dále klame.

V tento čas chodili stálí hosté do České expedice v Dominikánské ulici nevesele. Vstupujíce, ohlíželi se po pultu principálově, sedí-li tam. Kramerius se přemáhal, pracoval, sedal dole v Expedici, ale nevydržel tam tak dlouho jako jindy a některý den vynechal vůbec. Od Nového roku (1808) začal se nápadně tratit; postonával a nechtělo býti lépe.

P. Vrba nevynechal teď ani jednoho pátku; kromě toho dne přicházel i jindy, jako vždy v svém modrém plášti, v kterém už tak dlouho z Expedice do kraje mezi lid neroznášel, v zimní čepici se štítkem, víc už přihrbený a hlavy již celé bílé, opíraje se o hůl, podívat se, přeptat, jak je s panem Krameriem. Oddechl si, když ho zahlédl za pultem nebo u stolu píšícího, a lekal se, když na jeho místě uzřel starého Rulíka, vlastence sice výtečného, „spisoskladatele“ a dávného přítele Krameriova, ale když tam Rulík stál, bylo zřejmo, že je majiteli Expedice a spisovateli vlasteneckých novin zase hůř.

Někdy, když Rulík, měšťan a zpěvák u Sv. Víta, nemohl nebo když mu na Hrad, kde bydlel, nebylo možná včas vzkázati, zaskočil za něj mladý Hýbl, jenž pomáhal při korektorství. Byl jako štika v Expedici a s nejstarším synem Krameriovým, patnáctiletým Václavem, odbýval všecko jako starý.

Ten den po Hromnicích přistěhoval se k P. Vrbovi nájemník – starý Ignácius Ceypek. V dosavadním svém bytě výpověď nedostal a také o nový byt sám se nehlásil; P. Vrba sám ho vybídl, i kvůli sobě i kvůli němu. Zvykl už na starého kuchaře, býval až mrzut, když mu v obvyklou chvíli nepřišel, a bez jeho umění kuchařského také již nemohl býti jako bez jeho útoků v kartách. Ceypek pak těžko sám sháněl živobytí zvláště za té ustavičné drahoty, a proto rád přijal pozvání starého kaplana. Ceypkovy krámy odvezli na vozíčku, sloupkové hodiny, jež hrály starou vojenskou píseň o princi Eugenovi i dostaveníčko z Dona Juana a před ním ještě laškovný menuet, odnesl si sám.

Tak v bytě o klenutých dvou pokojích, plných zašlých obrazů a sošek ze zrušených klášterů, přebývali zase dva staří. P. Vrba zůstal ve svém předním pokoji, v „kaplance“, jak jej jmenoval, Ceypka pustil do „farářského“ či „na děkanství“, jak žertem říkal pokoji, v němž farář Hejna žil a umřel.

Nový nájemník s cvočkem v uchu neplatil nic a ještě občas obral svého domácího o nějaký halíř, když se pustili do dvaatřiceti loupežníků. Zato mu vařil podle chuti, ne draho, ne dle své kuchařské knihy; nebylo možná v ten čas drahoty, kdy všecko tolik platilo, jenom ne peníze. V té knize mohl opět jen vyhledávat recepty na vzácné krmě, jen v ní slabikovati, když P. Vrba si vyšel.

Ceypek chodil teď také do Expedice, také v pátek, ale hned ráno, když se vydávaly c. k. Vlastenské noviny. Jak číslo přinesl, dal se starý kaplan do čtení (četl dosud bez brejlí) a skoro pokaždé zavolal svého kuchaře, aby jen poslechl, proboha, co zase ten korunovaný jakubín, ten Bonaparte, vyvádí.

Poslední dobu, v únoru měsíci, P. Vrba často zavzdychal nad Krameriovými novinami; jednou, kdy venku se sypal sníh, zeptal se znenadání Ceypka, jenž seděl u kamen, to že je čtení, co.

„To se poslouchá, velebný pane, seděl bych –“

„To si myslím, ale to nevědí, jak je to bolestně psáno. To spisuje člověk na smrt nemocný, vědí-li, to pan Kramerius leže říká do pera svému nejstaršímu synkovi. A nejen to, ještě knížky spisuje.“

Vědělť od Hýbla, že Kramerius by rád dokonal nový spis Mladšího Robinzona, ten že už skoro hotový, a že ještě vzdychá, kdyby mohl také dokončiti Obnoveného Ezopa, kterého před rokem začal.

Koncem února vypravil se P. Vrba z přízemí Krameriova domu, z Expedice, po úzkých, příkrých schodech nahoru do patra navštívit nemocného. Lekl se. Krameria sotva poznal. Ležel v posteli nápadně vyhublý, čelo měl víc lysé, v tváři zrovna plavý. Naříkal na bolesti, že má život tak opuchlý, že nemůže spát, to že jsou nekonečné noci a v bolestech.

„A kdybych mohl jíst, ale není chuti k jídlu. Já vím, já vím, velebný pane –“ Zamlčel se, zapadlé oči zahleděly se do prázdna. Pak je otočil zase po hosti. „Dole v Expedici, velebný pane, vzpomínají prý, pánbůh je pozdrav. Kdybych mohl zase tak dolů mezi ně –“

„Budou moci, přijdou za –“

Kramerius, jako by neslyšel, povzdechl:

„Kdybych mohl zase pracovat, chtěl bych toho – je toho ještě tolik –“

„Budou zas, vlastenče, a dost toho vykonali, budou a dožijí se. Neumřela, neumřela, ale spí!“ těšil z té duše, s celou vroucností a zatřepal prstem.

Rozlítostněn vzhledem Krameriovým, jeho utrpením a dojat tou oddaností věci vlastenské, vrátil se domů; vypravoval o své návštěvě Ceypkovi, lítostivě vzpomínaje dětí Krameriových, čtyř synků.

„Všichni nedospělí, nejstarší šestnácti let, nejmenší ani ne šestiletý! Ó kdyby byla tak pomoc!“

Nazejtří zašel k doktoru Heldovi, aby zvěděl, co ten míní.

„Já nevím nic jistého,“ řekl Held, „pan Kramerius má svého dávného lékaře.“

„Ale jdou tam, ať ne jako doktor, ale jako vlastenec. Já bych šel, být na jejich místě.“

Nedlouho poté, bylo v polovici března, navštívil Held P. Vrbu. Bylo v teplý den, kdy venku prudce tálo. P. Vrba vstal dychtivě ze starého černého křesla, když doktor vstupuje hned u dveří ohlašoval, tak že tedy byl u Krameria.

„Nu a –“

Held zasmušil tvář.

„Je zle, je to rakovina jater, velebný pane. Pomoc žádná, a přijde-li vodnatelnost plic, a ta by mohla, bude rychlý konec.“

„Tedy není pomoci –,“ zavzdychl ulekaně P. Vrba.

„Není, bohužel.“

„A co on, chudák –“

„Snáší všecko tuze statečně. Nejvíc ho souží pomyšlení na děti. A pracuje pořád. To je hrdina větší nežli voják na bojišti. Ten krev prolívá, padne v extázi, naráz, a tu ten náš rozsévač rozsévá a ouhor vzdělává až do posledního vzdechnutí.“

Nazejtří sloužil P. Vrba za nemocného mši a po mši hned psal do Dobrušky svému milému Zieglerovi, jenž byl jeho chloubou, zvláště od té doby, co mladý kaplan uveřejňoval své práce v Hlasateli. Oznamoval mu, jak je u Krameriů, kdež on, Ziegler, došel tak přátelského přijetí, když jako chudý študent přibyl do Prahy, a že chlapci, jež on vyučoval, budou, bohužel, asi brzo sirotky.

Za týden po tom, bylo koncem března, došlo Zieglera nové psaní. Poznav z adresy, že je opět od Vrby, chvatně je otvíral, tuše smutnou novinu. A přišla. „Včera, dne 22. t. , zesnul v Pánu náš nový Veleslavín, náš milý Kramerius. Prsní vodnatelnost konec učinila jeho dlouhému trápení. Pan Faustin Procházka, náš učenec a bibliotekář, připravil ho, jak si nebožtík sám přál, na pouť do onoho světa. Smutku a pláče je v rodině, to si pomysliti můžou, smutku a zármutku je mezi námi, kteří jsme byli jako rodina v české jeho Expedici. ‘ Smutná, bolestná pravda. A jaký jim byl sběh obecného lidu u Expedice! Sprostný lid cítil, že mu odešel jeho dobrý přítel. Nechť truchlí Čechie, má proč, její obránce a věrný syn, poctivý starý Čech, odešel. Expedice osiřela, kdož se jí ujme? O noviny, jak slyším, i nadále se bude starati přítel zesnulého, pan Rulík.“

P. Vrba dále vypisoval poslední okamžiky Krameriovy, a že zítra, tj. 24. t. , bude pohřben na hřbitově volšanském. Ziegler, nechav všeho, chvátal k Věkovi. Toho, jako Zieglera, třebaže se mohli takové zprávy nadíti, pojal hluboký smutek, a Věk bezděky opakoval, co napsal P. Vrba: „Expedice osiřela. Kdo se jí ujme, kdo jeho díla!“

„A kdo dovede tak lidu psát, tak mu rozumět, čeho mu potřeba, tak k němu promluvit!“

Když dva dni poté sloužil Ziegler mši za zesnulého, byly v kostele děti školní, jimž ve škole vyložil, že zemřelý byl i jejich přítel; na mši byl Věk s ženou i s dcerkou, byl i starý Bílek. Toho si Věk pozval druhého dne na nové, právě došlé číslo vlastenských novin. Tentokráte nechal zpráv vyplňujících skoro celé číslo, jak je v Itálii a v Němcích, v Petrohradě, co Napoleon, jak je v Portugalsku i Španělích, jež oboje Bonaparte právě uchvacoval, a hned noviny obrátiv, četl zprávičku na samém konci listu:

„V Praze 22. března. V ten den skonal v padesátém třetím roce náš milý vlastenec, výborný Čech, Václav Kramerius, který psal tyto noviny dvacet let.“

Věk maně ustal a Bílek pokýval soucitně i uznale šedou hlavou, nedýmaje, drže dýmčičku v dlani.

„Noviny však nezhynou,“ pokračoval Věk vážně, „zvolila sobě k nim osiřelá vdova se čtyřmi nedospělými syny takového Čecha, kterému je v češtině málokdo roven. Má tedy naději, že ji ani Čechové, ani jiní Slované, kteří nebožtíkovy noviny milovali, neopustí.“

„Ba tak, ba tak,“ přisvědčoval Bílek.

„Neopustí, ale kdyby také duch nebožtíkův v nich zůstal!“

Osiřelou Expedici uviděl Věk až na podzim toho roku. Před začátkem školního roku, koncem října, vydal se na cestu jako za posledních let s Vašíkem. Ten už se chystal do Litomyšle popáté, do páté a poslední třídy tehdejšího gymnasia. Ze všeho obleku poslední rok vyrostl, plášť mu byl krátký, i kabát, střevíce nestačily. Věková povzdechovala, jak ten hoch roste, zvláště ten poslední rok, ale povzdechla bez zármutku, v srdci majíc radost, jaký z Vašíka už student, jak mu to sluší.

Věk jel tentokráte s ním až na místo, hlavně kvůli staré tetě, když o ní už předtím Vašík psal a o prázdninách také Máli sestřenice, že silně schází.

Stará Jetmarová uvítala Věka a Vašíka s radostí, jakož i dcery, a zrovna okřála. Hned zase do kuchyně šukavým krokem, ač poslední dobou ji tam musila Baruška zastávat, a hned zase zpátky podívat se na Vašíčka, kterého i Baruška otáčela, jak vyrostl, namoutě, a to že mu už dlouho nebudou říkat „Vašíku“, no jak dlouho, nejdéle rok, napřesrok, až bude panem filosofem, až bude nosit hůl, španihelku, to že by je hnal.

„To tě maminka krmila,“ prohlížela Baruška dál, „je to vidět, ale u nás pane, letos, kafíčko nic, jen úkrop bude, zelovka. Pan drahota bude s námi ostávat.“

„Ten ostává všude,“ přisvědčoval Věk, „a nejhůř je teď s kupectvím.“ Vyložil příbuzným, co Napoleonův zákaz způsobil, jak Terst zpustl, všechen handl že nadobro uvázl, a co je bankrotů všude, v Terstu, ve Vídni, v Praze, on že kávu ani neprodává, a kdo by ji kupoval, tolik zlatých za libru, ceny že ještě stoupají, a s bavlnou je ještě hůř; dříve že byl cent za 80 zlatých, teď že za něj platí pět set!

„A vojna snad zas bude,“ povzdechovala Máli. Stará Jetmarová, jež úzkostně naslouchala, pohybujíc ustavičně vysedlou, zvadlou bradou, upřela oči na Věka.

„Z Vídně píšou, že ne, že nic nebude,“ vykládal, „ale myslím, že se na ni chystají. Napoleon je ve Španělích jako ve skřipci a tu si ve Vídni myslí, teď že by byla chvíle –“

„Ten landvér je už asi na to –“

„I myslím také; ta obrana země nebude na obranu, nýbrž na Francouze, a na – nás, na naše kapsy. V Praze sešel se sněm a páni povolí obraně země všecko na mundúr, na zbraň. To zase půjde do miliónů, a na koho to padne –“

Mluvili o zemské obraně, která se dle patentu v červnu vydaného zřizovala, prapory dle krajů království. Baruška přidala, jak je po vsích, mezi sedláky pro ten landvér zle, že skládají o tom písničky, tuhle že jí ňáký Stráník ze Sedlišť také jednu strčil, bože, to že je skládání, jen jaké řeči o pánech, že už to chtěla spálit. Věk požádal o tu písničku, je-li ještě. Baruška mu ji přinesla ze sedničky, ale žádala, aby ji schoval, aby ji žádnému neukazoval a neříkal – Věk jen do toho skládání nahlédl a hned poznal, jaká nechuť poddaného lidu z toho čiší pro nová břemena, že má sedlák chránit pány a kněze, ale robotu že nechali. A Napoleon! Z toho měl skladatel radost, „že pejchu shlazuje“ a že páni budou chtít, „abychom šli proti němu rychle“, ale že „s radostí budem zbraň skládat, jeho pustíme“. Věk nečetl nic nahlas. Ale ten hlas lidu jej zajímal. Papír složil a schoval, míně s úsměvem, že to veřejně zpívat nejde.

„Tady Vašíček by, myslím, taky šel k té obraně,“ škádlila Baruška.

„Šel, ale k studentskému legionu. V Praze mají takový legion,“ posvědčoval s jasnýma očima, plný chuti, „a zpívají vojenské, a taky po česku.“

„Ó to bys ty!“ usmála se Baruška s úštěpkem. „Neseš-li pak si zase české knížky? To za ním táhnou,“ obrátila se k Věkovi, „to za ním studenti chodí, aby jim půjčil, a on sám ještě shání, ale samé české; tuhle si přines od starého Voseckého takovou učouděnou, tlustou knihu, a to by v tom ležel –“

„To je dobře,“ chválil Věk upřímně. „Rád mu české knihy opatřím, ať se cvičí v mateřském jazyku.“

„A vezu si také knížky od pana pátera Zieglera,“ schválně se Vašík pochluboval.

„No jen si toho navoz, to se budeš teprve hádat.“

„Ale Baruško –,“ napomínala stará Jetmarová, „co žaluješ.“

„Musím. Vašík se rád hádá s Němci.“

„S Čechy také,“ přiznával horlivě, „když haní českou řeč.“

Věk položil mu ruku na rameno.

„To je dobře, a vždycky se hlas a braň.“

„No tak, no tak,“ durdila se Baruška, „to mám pomoc! Ale až dostane primu z mravů nebo karcer –“

Ještě stranou, před Máli, broukala, jak to bratranec hocha vede; Máli přisvědčovala, a že přece každý, kdo je gebildet, a páni, od ouřadů a kněží, že všecko německy.

Věk se vydal druhého dne ráno do Prahy. Vašík ho vyprovodil až za Babku na mýtskou silnici. Smutně se tu rozloučil; dlouho hleděl za vozem tratícím se na nekonečné silnici, ale neplakal tak hořce a neklesl žalem pod planou hrušku, jež ve břehu dosud šustila svým prořidlým zbarveným listím. Na zpáteční cestě vykonal první návštěvu u Kamberských. Především se stavil dole v klenuté oficíně u starého Cardy, jejž měl v úctě ne tak proto, že uměl znamenitě pouštět sedlákům žilou, nýbrž proto, že byl leta na vojně felčarem a věděl z ní divných příběhů. Od Cardy šel nahoru, síní kolem dveří vedoucích do klenuté komory s mandlem, v jehož zásuvce pořád ještě nehodně odpočíval Emánek. Šel kolem beze strachu a sotva si na kostlivce vzpomněl, jakož i před prázdninami celý rok nebyl se na něj s Karlíčkem Kamberských podívat.

Starého pána chirurga potkal nahoře nad schody jako vždy hladce oholeného i za té drahoty plného, svěže zardělého, bílý šátek na krku, v tmavém šosatém kabátě, úzké nohavice v nízkých holinkách, hůl s třapečkem v ruce. Hned spustil na Vašíka latinsky, vesele ho vítaje, a Vašík se nezačervenal v rozpacích, nezajíkal se, nýbrž hbitě již odpověděl týmž jazykem, jak se na to směle a ne bez úspěchu odvažoval už poslední rok.

Paní chirurgová v bílém čepečku, také červená, kulatá, v pantoflích, v modré zástěře, vstoupila do světnice za Vašíkem s mísou rudých šípků, jež chystala na hečepeče, svá nejznamenitější povidla. Vašíka jen uvítala a již se otočila a přinesla talíř jablek krásně červených zrovna v ten okamžik, kdy její Karlíček, zaslechnuv, že přišel kamarád, vrazil bouřlivě do světnice.

První jeho novina byla, že u Sobotků je zase Václav, že se vrátil o vagacích z vandru. Na tu zprávu neměl Vašík dlouhého stání. Zamířil do sousedství, do truhlářské dílny, kam tak rád chodíval. Dobrácký tovaryš, jenž domov nadevše miloval, byl hubenější, vážnější; dobré jeho oči, mírná tvář se vyjasnily radostí, když Vašík přiběhl a tak upřímně se k němu hlásil. Uslyšel už té chvíle, kde všude tovaryš vandrem chodil, ještě šíře pak za večerů, kdy zasedli spolu v šustících pentlích hoblovaček u kamínek, i to, jak se Václavu stýskalo, co se navzpomínal na domov a na všechny –

Václav předtím, nežli ho to neštěstí stihlo, chodíval v sobotu, v neděli domů do vsi, k matce a za milou. Vašík se teď těšil, že když Václavova matka zemřela a milou mu vdali za jiného, že bude v ten čas doma bývat. Ale Václav nebýval, nýbrž chodíval na Špitálský plácek do Sokolova domu, do toho, kde ležel, maje zlomenou nohu a kde ho soused Sokol skrýval, aby ho nelapli a neodvedli na vojnu.

Vašík si jednou postěžoval Karlíkovi Kamberskému, že Václav teď bývá málo doma, že chodí k Sokolům.

„To se ví, ty hloupý; chodí tam za holkou.“

Vašík se vyjeveně na něj podíval a pak řekl:

„Za Sokolovou?“

Vašík vzpomněl na to mladé děvče, které v komoře u Sokolů zahlédl tenkráte večer, když ho tam zavedl Karlíkův pantáta. Přineslo tenkráte Václavovi vody a ptalo se ho, chce-li ještě něco jíst –

Nějak zvláště ho ta novina zajímala, jakož poslední čas zprávy a hovory o milostných poměrech starších studentů vůbec. Věděl, kdo z filosofů i z gymnazistů má milou a kterou, býval i důvěrníkem kamarádům, kteří se již také odvážili na psaníčka nebo štamblaty. O sobě však choval v nejhlubším tajemství, proč chodí na horní podsíň, proč tam obchází Havelkův krám, proč do něho po očku, dychtivě nahlíží: aby uviděl Havelkovu pannu Márinku. Byla sic jistě o tři, čtyři leta starší nežli on, ale on nepočítal.

Líbila se mu, tolik se mu líbila černooká, zahnutého nosu, urostlá; s posvátnou úctou na ni hledíval a červenal se, když ji měl potkati.

Věk, dojev do Prahy, ubytoval se jak obyčejně u Zlatého bažanta. Hned nazejtří dopoledne vypravil se do České expedice v Dominikánské ulici. Bylo mu, jako by ani nebylo pravda, že se tam udála taková změna. Maně se zastavil, když docházeje uviděl před sebou na rohu prostý patrový dům, jenž byl vlastencům jako hradem, kdež se scházeli, radili, potěšovali, kam přicházeli věrní z široka daleka, z celých Čech, kdež se starala a pracovala do únavy ta milá hlava a bilo srdce národu nejvěrnější, duše všeho snažení. A odešla –

Věk bral nejistě za kliku, a hned jak práh překročil, obrátil zraky k pultu, u něhož Kramerius sedával. Prázdno, nikdo tam – V krámě se naoko nic nezměnilo, všecko, jak bývalo, lavice, regály, stohy knížek a knih. Z pozadí vyšel výrostek, student, vítaje Věka a tázaje se, čeho si přeje.

Cizí ho vítal a sám tu také cizí. Pozdravil Krameriova syna, dal se s ním do hovoru, vyptávaje se na nebožtíka otce. Vtom vešel z vedlejších dveří asi dvaadvacetiletý muž, v kamizole, podomácku, nic na hlavě, zardělých, plných tváří, bledě modrých očí, s šustícími pruhy kartáčových otisků v ruce, Hýbl – Přicházel z tiskárny vedle.

„Ach, pan Věk!“ zvolal, sotvaže se podíval. „Pěkně vítám, vlastenče od hor!“

Věk se s ním zahovořil a od něho víc uslyšel nežli od nezkušeného, ostýchavého studenta. Nejprve, že Hýbl nechal škol a inženýrského studia, že se věnoval jen literatuře.

„Nebyl jsem nikde celý, a tak jsem se rozhodl. Budeš se ohánět perem a tím snad víc posloužíš vlastenské věci nežli kružítkem a sáhem.“

„No a jak –“

„Živobytí, myslejí. A v tom jsem ostal studentem,“ vykládal vesele, „někdy je, někdy není, někdy bene, jindy půst. Jsem korektorem, opravuju, překládám, dobře spím, dlouho bývám vzhůru –“

„Mnoho práce –,“ ptal se Věk s úsměvem.

„Ano, na Staré rychtě. Tam se už nějaká ta švanda smele, ale i tam nezapomínáme – náš vlastenský stůl. A stavějí se tam.“

Věk slíbil.

„A tady,“ obracel Hýbl vážně, „tady byla zpočátku velká potíž a starost, a je. Kdo nahradí pana Krameria! Co lidí přicházelo, hlavně z venkova, je-li pravda, že umřel. Ani tomu věřit nechtěli, jako sedláci o císaři Josefovi. Formani s cedulkami chodili, abysme to potvrdili, že mají doma, v horách, dát jistou vědomost, a jak bude s novinami a knihami.“

„A myslejí –“

„Půjde to dál, ano! Bude to sice kříž, zvláště teď za té drahoty, a kdyby měla nastat zase vojna – Pan profesor Nejedlý také naříká.“

„Co!“ ptal se Věk chvatně.

„Bude-li vojna, přestane vydávat Hlasatele.“

„Oh! To by byla zas rána!“

Odpoledne, když si Věk zařídil své hlavní obchodní záležitosti a když nezastal Helda doma, vypravil se za Koňskou bránu a polem do Volšan. Byl chmurný listopadový den. Na hřbitově se vyptával na Krameriův hrob. Hrobník mu ochotně ukázal, a jak s ním kousek šel, hovorně vykládal, to že jich tu již bylo, každý že jen k hrobu pana Krameria, páni i sprostní, toho že měli lidé jistě moc rádi.

Věk stanul u prostého hrobu drnem obloženého, dosud bez pomníku. Navlhlé, zhnědlé i žluté listí leželo na rovu a kolem, šedo po nebi, vzduch kalný. – Věk se zadumal. Vzbuzoval si nebožtíka před duševní zrak, jak ho znal z poslední doby i jak jej viděl před lety, za soumraku, jak k nim v Expedici shromážděným mluvil s takovou důvěrou do budoucnosti, jak ukázal na slovanský nejvíce rozšířený národ, jak jej samého povznesl a všechnu pochybnost rozplašil. Bude-li tak, splní-li se, več šlechetný vlastenec doufal, čím se těšil –

Ještě jeden tak pevně věřil a již tu také odpočívá. Věk hledal v teskné, rozcitlivělé náladě jeho hrob, až jej našel. Stanislav Vydra! „Dimidium animae, gaudium meum, moji miláčkové!“ zaslechl Věk v duchu a nové dojmy, nové vzpomínky prochvívaly myslí. Na svého učitele myslil a vlastní mladost stanula s ním u tichého hrobu, přes všechno bloudění, přes všechny hlouposti a chyby tak milá a půvabná, až pro ni srdce zatrnulo –

Z té sentimentálnosti se nedostal ani zpáteční cestou, zvláště když šel kolem Kanálské zahrady a zadíval se v mrak jejího stromoví v mlhavu již splývající a rozpomínal se na Hněvkovského a na studentské časy.

Hlučný ruch ve bráně a dál, jak šel Koňským trhem dolů, vytrhl ho do skutečnosti. Od Prašné brány kdesi zařinčela turecká muzika. Lidé chvátali k Starým alejím a Věk, když zaslechl, že „landvér“ táhne z cvičení, přidal také do kroku. Chtěl uvidět pražský „patalión obrany země“. Širokou ulicí v nehnuté hradbě diváků vpravo vlevo pohybovalo se vojenské těleso v tmavých pláštích, v hrncových čákách, nahoře širších, pušky na rameně, pravidelným, pádným krokem a tím jako rozhoupané. Sem tam vynikal z té šumotné masy důstojník na koni.

Když hudba docházela, věděl už Věk, že to není obyčejný landvér, že je to studentský legion, který byl na cvičení za Invalidovnou. Viděl samé mladé, mladičké inteligentní tváře, hladké, vesele se ohlížející a kynoucí za sympatické pozdravy, jimiž je z obecenstva vítali, zvláště dámy. Věk hleděl vážně po řadách kolem šumně postupujících – Jakých obětí ještě válka pohltí! Co by zmařila v těch tu řadách práce a ducha, co obětí a nadějí!

Večer se dostal zase do války, na Staré rychtě, „u vlastenského stolu“, kdež se stavil, jak Hýblovi slíbil. Stůl byl tichý a svorný, útok přišel ze sousedství od malého stolku, kdež seděl doktor Srnka v široké kravatě skoro přes bradu, dost už rozcuchaný a zardělý.

U stolu mluvili o Napoleonu, o válce, o landvéru, to že nebude jen náhrada či rezerva pravidelného vojska, ale vojsko samo, to že bude národ ve zbrani.

„Ale bez zbraně a bez munice,“ pošklíbl se u stolku doktor a nazvedl svou poloplnou pintu.

Ohlédli se po něm, ale hovořili dál. Vychrtlý Lumenda učitel pochvaloval si přisládlým hlasem, že teď bude zřizování těch zeměhajičů rychlejší, když páni stavové povolili tolik peněz, milión pětkrát sto tisíc a k tomu čtyři milióny z domestikálního jmění na potřebnost oděvu a rystunk zemskočeské obrany, to že jsou sumy, z toho že se už dá něco –

„Milióny! Milióny!“ zabručel před sebe doktor Srnka.

Lumenda jako v odpověď rozkládal důrazněji:

„Páni stavové se o peníze rychle postarají.“

„A kdo to zaplatí?“ ozvalo se od malého stolku.

Nedbali toho, jen Věk se tam obracel a nezačernil tak mrzutě jako prve Lumenda. Doktor ho zajímal, začínal na něj jinak hledět nežli ostatní.

„Ve Vídni,“ pokračoval Lumenda, „rádi o tom uslyšeli, i to, že páni stavové spojenými hlasy prohlásili, že i krev i život chtějí –“

„A – á – á –,“ bručivě hlubokým hlasem přerušoval doktor Srnka, ukláněje se naprázdno. „Und die Belohnung, der Dank –,“ mluvil, křivě ústa s úsměškem; zajel prsty za širokou svou kravatu, jezdil tam okamžik, až pojednou, obrátiv se přímo k „vlastenskému“ stolu, se zeptal: „A vědí-li, už to mají.“

„Kdo!“

„Co!“ ptali se zvědavě, Věk s úsměvem, čekaje nějakou podivnou odpověď.

„Páni stavové.“

„Co tedy –“

„Už je to tu – už to přišlo – veliké privilegium!“ Vyvalil oči, roztáhl prsty své pravice.

„Ach, ach!“ Lumenda vstával, pan starý Hamous se obrátil celý k Srnkovi, z něhož nikdo nespouštěl očí a jenž seděl proti nim se usmívaje, jako by se pásl na jejich zvědavosti.

„Velké právo, velké privilegium!“ začal s líčenou vážností. „Obzvláštní milost: červené fraky! Páni stavové mají –,“ slova sázel zvolna, s důrazem, jako by hlásil událost nadmíru důležitou, „mají od včerejška svou uniformu, vědí-li, červený frak.“

Věk nevěděl, mluví-li žertem, Lumenda vyvaloval oči, poslouchaje s napětím, pan starý Hamous se nedůvěřivě usmíval jako Hýbl.

„Na ja, glauben Sie mir,“ ujišťoval doktor Srnka, „červené fraky, prächtige Uniform – wird anderthalb Millionen kosten. Co to je, pakatel – Jenže je v tom chlup! Chlup! K červenému fraku bílé kalhoty, nun aber, jakou portu na ně, jak širokou, verstehen Sie, s tou portou nejsou páni stavové spokojeni. Hören Sie?“ zvolal mocnějším hlasem a mávnuv pravicí mluvil pateticky: „Kanonendonner – Europa erhebt und bei uns – portičky.“ Doktor Srnka brunátněl, oči mu blýskaly. „Die Herren Stände, mein Gott, je to k smíchu a k pláči – und wir – miserable Nation –“

Najednou vstal, ne pružně a nestál zcela jistě, a začal deklamovat:

U stolu kolem šum a hluk odstrkovaných židlí. Vstávali, přistupovali, aby se podívali a poslechli. Doktor Srnka se odmlčel, rozhlédl se, ušklíbl se, a pokloniv se půlkruhu tlačících se posluchačů, optal se s impertinentní zdvořilostí:

„Poroučej

Suppe mit Ulmer-Gerstel,

Rindfleisch mit Kremser Senf,

Austerlitzer Wachteln,

český koláče? – – – Wird wieder aufgewärmt und aufgetischt, jen strpení, meine Herren, wird schon kommen –“ Sáhl na hřebík, vrazil ošumělý kastor na rozcuchanou hlavu, a strčiv hůl pod paždí, odcházel dost divadelně, ač ne zrovna po šňůře, hostmi, z nichž někteří se mu smáli, jiní tleskali.

Věk tleskal také. Když se obrátil zase ke stolu, viděl, že se Lumenda ztratil. Zmizel strachy a nevrátil se. Hýbl nějak zvážněl, a když pak Věka na kus vyprovázel, do půlnoci mnoho nescházelo, začal o Srnkovi a řekl:

„Já vždycky myslil, že to takový frajgajst bez citu.“

„A jak cítí – všecko, a –“

„Ale víry nemá.“

„Proto je mu hůř nežli nám; ale prosím jich, řeknou mu o tu báseň na Hvězdu, na Bílou horu, rád bych ji znal celou. Četli ji?“

„Nečetl, řeknu mu o ni a pošlu ji, tj. půjčí-li mně ji; je dost smělý, ale zase po čertech opatrný, a to dnešního dne musí být.“

„Bohužel. Za Josefa bylo jinak.“

Druhého dne navštívil P. Vrbu. Zastal ho u černého stolu s mřížkou, píšícího. Věk se v duchu zarazil, že starý kaplan za krátkou dobu, co ho neviděl, dost sešel. Věka jen uvítal a hned huboval na zlé časy, že nemůže nic dělat, tj. do světa s knížkami, když panuje pořád taková drahota, kapitálku že mu ubývá.

„Á nic neplýtvám, to vědí, knížky kupuju jenom pro sebe a noviny; rozdávat nemůžu skoro nic. A všeho toho příčina ten jakubínský zplozenec, Bonapart, ten Antikrist – A pan Kramerius, ten nám to taky vyved, že umřel, vědí –“ Vzpomínal, litoval, až se starý Ceypek ukázal. Z kuchyně přišel, přihrbený, s cvočkem v uchu, s černou mašlí dosud v týle, i copánek měl, v bílé zástěře přišel jako kuchař.

„Tak vidějí,“ starý kaplan se pochechtával, „jaká to pýcha! Zástěru musí mít, a kdybysme brambory vařili – a my je míváme, v mundúru, vědí, a jde to; nestačilo by jinak na knížky a na noviny. Ale jak povídám, zástěra jako sníh a kuchařská kniha, ta taky, to v ní študýruje. Ale já bych se měl hůř bez něho, on to všecko tak pěkně rovná s tím jídlem v té drahotě, a – a muziku teď také máme!“ vzpomněl P. Vrba. Šel do druhého pokoje, ale hned se vrátil. Jen vstoupil zase k Věkovi, zavanuly z „děkanství“ lahodné kovové zvuky. Staré sloupkové hodiny zahrály píseň o Eugenu Savojském.

P. Vrba přikloniv hlavu hleděl s úsměvem na Věka. „Slyšejí? Pěkný kousek, co, a ještě dva to hraje. A baronská muzika, po baronovi jsou ty hodiny, po českém vladyce Maternovi z Květnice!“

Měl z nich radost a Věkovi v duchu připadlo, jak staroušek je už dětina, ale hodný, dobrý, jenž si od úst utrhuje, aby si mohl pořídit, co českého vyjde tiskem.

Věk tohoto dne Helda doma zastal. Za řeči se mu zmínil o jeho skladbě, o písni v Hlasateli, a co žena doma řekla. Heldovi se však do žertu nechtělo. Usmál se jen a zamluvil. O Thámovi neměl zprávy pražádné, nepochyboval však, že živoří jako dřív u společnosti a Thámová jistě také, jenže jinde.

„Ale je-li s ní ten klacek, ten Amling, to snese všecko. Ale až ho zmrzí!“

Zabrali se pak do veřejných záležitostí a Věk si odnesl některé zajímavé zprávy, jmenovitě, že se schyluje k válce, jak Held zaslechl u svých známostí, jmenovitě od rytíře Jeníka, jenž měl pramen v kruzích šlechtických a také na purkrabství.

Toho dne, kterého Věk se rozloučil, zahlédl navečer doktor Held zemského radu Slívku v Nových alejích. Pospíšil si za ním, neboť už delší čas s ním nemluvil. Baronka Skronská meškala dosud na svém panstvíčku, a tak nedopídil se Held žádných zpráv o Votavanech za kolik měsíců.

Starý rada měl noviny a zajímavé. Paní z Hanoldů mu psala, tu ty dni, že si stýská, že pokoj s mužem dlouho netrval, že nastaly zase dřívější nesnáze i spory, že se obávala již nejhoršího, ale katastrofa že odvrácena: Hanold odjel na vojnu, do služby ku svému pluku.

„To je vojna! To je vidět –,“ doložil rada Slívka.

„Paní z Hanoldů přijede asi do Prahy k paní baronce,“ prohodil Held, jako by o vojně ani neslyšel.

„Myslím ne. Píše, že hodlá zůstat celou zimu na Votavanech, je prý mnoho rovnání v hospodářství, že je s tím mnoho starostí.“

„Usteskla by si, píše, ale malá Jeanetta je jí outěchou; a myslím jedinou její radostí.“

Když Held šel sám, zapomněl na hluk a šum ulice.

V mysli viděl zámek, při něm starý rozlehlý park žloutnoucí a pod jeho klenbami, na osamělých stezkách paní Hanoldovou s malou Jeanettou, v tichém zákoutí na lavičce pod pestrým baldachýnem zbarvené koruny, prozářeným podzimním sluncem. Jindy za svobodna a volná, sterbegedankenvoll, teď musí mysliti na život, žít svému dítěti – A vzpomene-li také –