F. L. Věk

To byla bitva u Chlumce.

Než po této první zprávě žádná jiná, nic určitějšího a zevrubnějšího. Nejistota zůstala, dychtivost rostla. Dne 5. září vracel se doktor Held z nemocnice milosrdných bratří. Na kraji Spálené ulice chytil jej starý rytíř Eisenstein.

„Pane doktore! Pane doktore, vy jistě víte o madame Dupasquierové –“

„Že se před týdnem vdala, ano –“

„Tedy přec! Je-li možná! A prý –“

„A vzala si toho svého strážce nemluvného, toho pana Zimmermanna.“

„A co, pane doktore –“

„Víc nevím nic, leda to ještě, že odjedou z Prahy nebo již odjeli.“

„Ahá! V tom něco je. A co Leon –“

„Mladý ‚Napo-leon‘?“

„Jen se smějte, doktore, ale on je, a to všecko, ta svatba, vždyť víme, jak to chodí, že takové milostnice musí se pak vdát a že si je někdo musí vzít. A odjeli, pravíte, do Francie, není-li pravda? Vidíte, jistě do Francie.“

Vtom přiběhl k nim nějaký mužský všechen udýchán, jehož doktor neznal, ale jenž na něj volal:

„Pane doktore, vezou raněné, z té bitvy na saských hranicích –“ A letěl dál. A hned jiný se kolem mihl, všechen zardělý, uhnaný, volaje, křiče před se, na celou ulici, že vezou raněné, že jsou už na Poříčí. Do toho vyvolávání zalehl šum od Starých alejí, několik lidí běželo v největším chvatu směrem k Prašné bráně.

Doktor Held, zapomenuv na rytíře Eisensteina, jenž v tom náhlém vzrušení zmizel, nechtěl věřit nenadálé novině; vykládaje známým ze sousedství, kteří se kolem něho shlukli, že není možná, že by přec od vojska poslali napřed zprávu, nějaké oznámení, jistě, aby se tu mohli na transport raněných uchystat, lože, místnosti a všechno připravit, že přece není možná –

Ale bylo. Sám se přesvědčil, když se také vydal za proudem. Nekonečná řada povozů, většinou samých selských, košatinových nebo fasuňků, mezi nimiž jenom tu i tam jel nějaký okroč žlutě natřený a ještě řidčeji kočár, vjížděla Poříčskou branou za průvodu malého oddílu pěších vojáků v šedých pláštích a bílém řemení. S vojáky kráčeli lehce ranění, kteří vydrželi a nemusili na vůz. Ti s menšími ranami, kteří nemohli na nohy, seděli na vozích zrovna nacpáni nebo jen vpředu i vzadu povozů, vezoucích těžce raněné, ležící na trochu slámě.

Vůz za vozem, konce jich nebylo; z nejednoho vyrazil bolestný výkřik nebo zaúpění, když vůz na dlažbě náhle prudce zahrkl nebo se otřásl. Od Poříčské brány bral se ten smutný průvod do města. Část vozů odbočila na Josefské náměstí, část na Senovážné; průvod však tím nepřestal a také neslábl. Jiné a jiné povozy s bolestným nákladem jely dále Starými alejemi, Ovocnou ulicí; část zarazila na Židovské zahradě, část na Dobytčím trhu, jiná jela od Prašné brány Celetnou ulicí na Staroměstský rynk.

Řady těch povozů jely pak už mezi zástupy lidí. Shlukovali se vpravo vlevo, tlačili se k vozům, jež místem musily na chvilku zarazit, co se uvolnilo. Nejtěsněji bylo v Celetné ulici, kdež úzká prostora nestačila. Účastenství i zvědavost shlukly tolik lidí. Než i ti, kteří přišli, jen aby viděli, obměkčili se naráz, jak spatřili smutné divadlo, vozy plné raněných, velkou většinou Francouzů, Rusů a Prušáků v pláštích nebo bez nich, v nejrůznějších uniformách, s nevalnými obvazy, krví prosáklými.

Dech se tajil pohledem na nebožáky, kteří krváceli u průsmyku Nakléřovského a v chlumecké bitvě. Srdce svíralo se, když je z vozů skládali, zsinalé, zmořené bolestí i hroznou cestou, třesoucí se, s očima horečně zanícenýma, když slyšeli jejich úpění a bolestné výkřiky, kdykoliv při skládání skládací nevolky zavadili o jejich rány bídně ovázané nebo když prudčeji jimi pohnuli. A jaké ukládání ubohých! První chvíli neměli ani nač je položit, leda jen na drobet slámy z vozu nebo v některém domě sehnané. Leckde nebylo ani té, a nezbylo nežli raněné položit na holou dlažbu, na chodníky, do průjezdu domů.

Než tato bída přemáhána bez odkladu. Hluboký soucit Pražanů hned činem se jevil. Po prvním bolestném úžasu skutky milosrdenství. Nikde nezůstali nad raněnými trnoucími diváky, hned a všude pomyslili na přispění. Všude sháněli víno, jídlo, polévky na první občerstvenou a záhy také odnášeli raněné z dlažby do bytů, do chudých i bohatých, a do hostinců. Mnohé z nich uložili v Platejzu, u Zlatého soudku, v domě milesimovském v Celetné ulici a u Zlatého hřebene. V kupeckém krámě na rohu Spálené ulice, proti Perštýnu, zřídil kupec obvaziště, kdež převazovali rány. Do večera byli všichni ranění a nemocní pod střechou.

Doktor Held vrátil se do svého bytu teprve před jedenáctou v noci. Až do té chvíle pomáhal raněným a nemocným vojákům; domů přišel v šatu umazaném i krví potřísněném, unaven, vysílen, rozrušen. Hospodyně bázlivě mu oznámila, že tu byla návštěva. Mrzutě, netečně mávl rukou, rychle se však obrátil, když uslyšel, že tu byla ta stará paní, Francouzka, která chodívala k paní z Hanoldů.

„Co chtěla?“ zeptal se čile.

„Neřekla, ale že přijde zítra.“

Nepřišla, ale již ráno čekala před domem, když odcházel do nemocnice milosrdných bratří. Uslyšel, že včera přijela z venkova.

„Sama?“ vpadl jí dychtivě do řeči.

„Ano, já jen na nějaký den. Bratr mně nepíše a teď, když Rusové jsou tu, myslím, že se spíše doptám. Neměla jsem žádného stání. A když jsem přijela, zrovna do té hrůzy, o které jsem neměla ani tušení. Ach bože, je-li také můj bratr mezi nimi, můj ubohý Charles – Ach pane doktore, jdu k vám o radu, o pomoc, abyste se mne ujal –“

Doktor konejšil její úzkostný strach a slíbil ochotně, že tak učiní, jak žádá, dopoledne že musí k milosrdným, odpoledne však že půjde zase mezi raněné a že začne pátrat.

„Doufám však, že pana bratra nenajdeme, že je zdráv. S ním se nesejdu, ale včera, hned jak raněné přivezli, jsem měl setkání – s rytmistrem z Hanoldů –“

Paní de Lozier strnula úžasem.

„Ano, je raněn a těžce, a dostal se mně náhodou v ošetřování.“

„Mon dieu! Mon dieu! A těžce raněn?“

„Velmi těžce, na pravé noze a na hlavě. Nevím, nebude-li třeba operace. Dal jsem o něm vzkázati jeho bratranci.“

„Ach, ach – A poznal vás?“

„Poznal a hned se mne ptal na Jeanettu, je-li zdráva.“

„Žasnu –“

„Řekl jsem, že asi je, jinak že nevím nic určitého, když je Jeanetta s matkou už přes rok na venkově.“

„Co pan z Hanoldů?“

„Zarazil se, pohlédl na mne a podal mi ruku. Pak, když jsem obvaz dokonal, řekl tiše: ‚Děkuju vám. Vím, že je zle, ale jen kdybych mohl ještě uvidět Jeanettu, mé dítě – Oh, jak byla roztomilá! Ach, Jeanettu a –‘ Nedořekl. Snad v tom návalu, v tom vědomí, že je v nebezpečenství, vzpomněl i na paní.“

„Och, má Lory, má ubohá Lory!“

„Bylo mně ho líto, udatného vojáka; řekl jsem mu, že by bratranec mohl za něj psát a požádat –“

„To jste mu řekl?“

„Dobře tuší, jak s ním je, a odepřít snad poslední přání – Snad už mladý Hanold psal paní z Hanoldů. A vy, madame, budete také –“

„Ano, slíbila jsem, že jak dojedu, podám o Praze zprávu. Toho se chudinka ovšem nenaděje –“

„A já se, madame, přičiním, abych také vám mohl podati zprávu co nejdříve. Dnes v tom návalu a zmatku je to nemožné, ale jen co se uvolní –“

Než neuvolnilo se tak hned. Toho dne, 6. září, přibyl do Prahy nový transport raněných a také mnoho set zajatých Francouzů, kteréž však vedli dál, do josefovské pevnosti. Také příštího dne přijel nový průvod povozů, většinou selských, plných raněnými i nemocnými. Rozdělovali je po soukromých domech, po velkých místnostech v hostincích, po školách. Doktor Held měl teď kromě své nemocnice u milosrdných ještě druhou, improvizovanou, ve škole v klášteře uršulinek v Nových alejích. Z těch nových transportů dostalo se i na něj, takže za ty dva dni k jeho padesáti vojenským pacientům přibylo přes sto nových s ranami zanedbanými, plnými červů, hrozně páchnoucími. Domů přicházel teď jen v poledne a pozdě večer, někdy až v noci, když ve vojanském jeho špitále byla zvláštní práce. Při veškeré té klopotě nezapomněl na paní de Lozier, ale také ne na svého bratra na Rusi, zmizevšího už před lety. Held byl sice už přesvědčen, že jeho nešťastný Ignác je mrtev, než přece nanovo pátral mezi raněnými ruskými důstojníky, jako nedávno, když do Prahy přitrhly ruské pluky. Ale opět nadarmo. Zato paní de Lozier mohl podati příjemnou zprávu. Vyšetřilť během týdne, že její bratr neleží raněn v Praze, že sice u Chlumce v bitvě bojoval, ale zdráv že vyvázl a že postupuje dále se svým plukem.

Druhý den po tom, co toto vzkázání poslal staré Francouzce, přišla v poledne nenadálá a nehlášená návštěva. Held, jenž právě hledal nějakou knihu, rychle se obrátil, jak zaslechl, že někdo vstoupil. Lory! Paní Hanoldová! Vešla v černém obleku, tiše, vedouc Jeanettu. Paní Hanoldové, jež pohnutím nemohla hned promluviti, kmitl se nach pobledlou tváří, když Held vyrazil jí vstříc v radostném překvapení.

„Vy!“ Stiskl jí ruku a políbil. Pak chytil Jeanettu a políbil ji na čelo.

„Ráno jsem přijela,“ hlas paní Hanoldové zněl zastřeně a slabě se chvěl, „jsem u paní Lozierové, od ní jdu nejprve k vám.“

„Psala vám.“

„Ano, a bratranec. Vím všechno. Je to nebezpečné?“

„Je,“ a francouzsky dodal, že bude potřeba amputace nohy a také že běží o levé oko.

Statný, sličný muž měl býti tak zohaven. Zatrnulo v ní hrůzou i soucitem.

„Znáte jeho přání,“ ptala se mdlým, nejistým hlasem.

„Ano, a vy –“

„Uvidí Jeanettu, ovšem – Jak mu to odepřít. Ale také po mně se ptal, psal bratranec –“ dodala váhavě, hledíc na Helda a čekajíc, co on, jako by on měl rozhodnout.

„A přeje si s vámi promluvit, slyšel jsem. Splňte i toto přání.“

Paní Hanoldová zasmušivši se přisvědčila:

„Ano, kvůli Jeanettě.“ Podala mu ruku a v pohledu jí svitlo vděčností. „Ale vy –“ dodala zase po německu starostně, se smutným úsměvem, „nedbáte toho, co jsem vám psala, nešetříte se. Paní Lozierová mi vypravovala, jak se raněným obětujete –“

Held to zamluvil a zdržel ji, když vstávala, chtějíc odejít. Zvěděl, že teď zůstane u paní de Lozier, že pro několik dní nehledala bytu.

„Tedy zas odjedete?“ zeptal se s tichou výčitkou.

„Musím.“

„A zůstanete tam?“ dodal tlumeněji.

„Je tak lépe. Prosím vás,“ dodala pohnutě po francouzsku a rychle vstala, majíc se k odchodu, „prosím vás, ne teď, ne teď –“

„Ale uvidím vás ještě –“

„Ano,“ přisvědčila chvatně a podala mu ruku.

Druhého dne se dověděl, že byla v nemocnici s Jeanettou a s paní de Lozier, sama že zůstala nejprve v pozadí, madame že přivedla Jeanettu k rytmistrovu loži, že děvčátko, ač je připravili, bylo jako u vyjevení, jak se leklo otce, když jej zhlédlo ne jako u nich v parku, zdravého, nýbrž s obvázanou hlavou, bledého. Ležel jako bez ducha, hned však oživl, když paní de Lozier šetrně mu oznámila.

„Jeanetta, mé dítě!“ vydechl, „ach, mé dítě!“

Paní Hanoldová, jež vešla neklidná, vzrušila se tím pohledem. Lítost, soucit ji přemohly a zachvěla se, když se rytmistr Jeanetty hned také optal, nepřišla-li s nimi matinka.

Neudržela se, přistoupila. Vztáhl k ní ruku.

„Děkuju, děkuju vám – vy jste přišla. A já – vidíte –“

Lékař, jenž tu měl dopoledne službu, připomenul, že je nutno, aby raněný se příliš nerozčiloval, a prosil, aby se návštěva zkrátila. Paní Hanoldová postřehla mužův pohled, který na ně, na dceru, na ni, upřel, dlouhý, smutný, jako se loučící, plný pohnutí. A jak Jeanettu miluje!

Teprve za několik dní po amputaci, jež se zdařila a při kteréž Held nebyl, navštívila paní Hanoldová s dceruškou svého muže a pak denně. Raněný se sbíral, s okem však bylo zle. Pohaslo mu. Held zvěděl, že když rytmistr vyvázl z nebezpečenství, chtěla paní Hanoldová odjeti z Prahy, že však na jeho prosbu odjezd odložila. Raněnému, zmrzačenému nemohla odříci. Held si to sice vyložil, že kvůli Jeanettě tak učinila, než v srdci se mu hnulo cosi jako žárlivost, v níž byl i úsměšek, že Lory povolila; k němu, Heldovi, že je důslednější, že i tady se mu vyhýbá. Mluvilť s ní za těch několik neděl třikráte a jen náhodou, když ji potkal na ulici. Než pojednou se s ní setkal doma. V poledne koncem října přišla sama, bez Jeanetty.

„Odjedeme,“ pravila vzrušeně, „ale nejdu se loučit. Přijdu ještě s Jeanettou, ale musím s vámi promluvit. Včera u Slívků, včera i předtím, mluvili o Hanoldovi, paní radová, hraběnka Bubnová, tuze ho litují, byly jej kolikrát navštívit – A on je ubohý. Mluvily pro něj, prosily za něj, byly dojaty jeho utrpením i zkroušeností, jak mně hraběnka řekla. A jí žádal, velmi prý prosil, aby byla prostřednicí –“

„Mezi vámi!“

„Abych mu dala Jeanettu –“

„Není možná!“ vyhrkl Held bezděky.

„Ano, a to také věděl, že ji nedám z rukou.“

„Tedy vy – s ní abyste –“

„Ano.“ Paní Hanoldová nevědouc vstala. „Opřela jsem se, zamítla – ale tolik mi vykládaly, že kvůli Jeanettě, která o našem sporu neví, a on – teď zmrzačený, že nemůže žít bez svého dítěte, že by si zoufal. Ach, tolik domlouvaly a dokazovaly, jaký prospěch z toho bude mít Jeanetta, abych svůj odpor přemohla. Citu, srdce se dovolávaly a on co slibuje. Také sám pak prosil, zsinalý, mrzák, oko se mu slzami zalilo, když mluvil o Jeanettě, kdyby se měl rozloučit –“

„Svolila jste,“ řekl Held temně, ale bez výčitky.

„Ano,“ vydechla a na okamžik sklopila oči, „ano, nová oběť, ale – rozumějte mi – je to tak jako teď, v Praze. Tisíce raněných přijali tady z milosrdenství – tak i já. Jen z lásky k dítěti. Bude vídat dítě, bude s ním mluvit, ale já, já je budu vychovávat a hlídat. Ale jinak – jinak –“ mluvila rychleji, vztyčivši se, „bude, jak bylo a jak je. Jsme rozvedeni a zůstaneme s Hanoldem rozvedeni – úplně – navždy. Jediné, co se změnilo, je, že budeme pod jednou střechou, že Jeanetta bude mít otce, který ji má rád, a to mu dnes věřím – a bude mít matku, která nemá muže, která bude nešťastná dál, která –“ rty se jí chvěly i hlas se náhle zachvěl, „bude mít v srdci –“ Pláč zdusil jí slova.

Held už za její řeči dojat přiskočil k ní a tiše ji jménem volal, za ruce vzal, na čelo políbil, přivinul, ubledlou, chvějící se, s očima přivřenýma; přivinul ji, přitiskl, sám se chvěje jako bez smyslu, a políbil dlouhým polibkem, v ten okamžik jako strnulou, bez sebe. Náhle se vytrhla.

„Sbohem,“ vydechla, a nežli se nadál, byla ze dveří. Spěchal za ní, ale již vycházela z druhého, přednějšího pokoje na síň.

Za tři dny přišla s Jeanettou a s paní de Lozier, aby se rozloučily. Byla bledá, zdánlivě však klidná. Ale všecka se zachvěla, když Held naposledy, u prahu, políbil a tiskl jí ruku; oči se jí náhle zatměly pro slzy.