F. L. Věk

Když Thám došel Štěpánskou ulicí na Koňský trh, pustil se dolů náměstím. Kráčel rychle, na rohu však Vodičkovy ulice, před domem U Bohuslavů, se zastavil. Chtěl do svého bytu, ale když k němu došel, uvázl mu krok. Měl oznámiti, že nepořídil, že nekoupil topivo, pro které vyšel a na které tam čekají. Přijíti s prázdnou a zůstat doma v tom studenu s nimi –

Tchyně se mu mihla v černém čepci, jejž nosila teď i doma, nejen na ulici, všecka zabalená v starém, velkém šátku přes ňadra dozadu uvázaném, jak stáhne rty, až uslyší, jak začne povzdychovat kolem Pauly, sedící na posteli. A ta jak se na něj podívá, trpce, snad s výčitkou –

To již šel dál, dolů zasněženým prostranstvím, kvapně, jako by ho někdo honil, dále napříč, ke Špinkům, odtud k Havířské ulici.

Už dva dni u něho v bytu jen poskrovnu topili a dnes v poledne přiložila tchyně poslední kousky dříví. Paula ani nehlesla, ač jí poslední dny nebylo valně. Viděl na ní, že je nějak bledší.

Celé dva dni sháněl peníze, ale nesehnal. Něco vypůjčil, než to nestačilo. Odpoledne řekl v divadle o zálohu, ředitel však ukázal mu v knize řadu číslic; nebyly velké, stály však dlouhou řadou a byly všecky jeho, pod jeho jménem, samé zálohy. Přitom ředitel stýskal, jaká je teď bída, příjmy žádné a vydání tolik při takovém personálu, že neví, jak to dále vytkne, že bude třeba redukce.

Thám rozmrzen, že jej, dramaturga, režiséra a vlastně ředitele českých her, tak odbyl, zamířil naposled k doktoru Heldovi. Dlouho se tomu bránil a váhal i tímto jej obtěžovat. Ale šel přec. Než nezastal ho doma a nedočkal se ho. Potkal pak P. Vrbu. Tomu o peníze neřekl; nebyl s ním důvěrněji známý –

Promrzlý a rozmrzelý vešel do kavárny U Modrého hroznu. V prvních místnostech se ani neohlédl a nikoho si nevšiml. Usedl ve třetí do kouta, sám, neboť nezastal žádného známého. Byloť ještě záhy. V druhém koutě seděli tři páni, dva mladí, Pražané, třetí, nejstarší z nich, patrně venkovský nějaký vrchnostenský úředník, hodně vypasený. Thám si jich hrubě nepovšiml. Srkal horký punč a hleděl před se, do prázdna.

V hlavě však bylo živo, myšlénky se různo kmitaly. Na dříví myslil, na peníze, a co ten ředitel, že tolik peněz jistě měl, ale nechtěl, držgrešla! A co s tou redukcí – Že by lidi ze společnosti propustili – a snad už o příštím termínu, o Velikonocích. Koho – Snad myslí méně potřebné síly. Snad také Paulu, ženu –

Myšlení se zastavovalo – Kdyby ji pustil – A dobře! Vždyť to všecko peklo z divadla, že jí k němu povolil – A kdyby snad i jeho, také jeho – Ředitel Steinsberk když teď musel od národního, když stavové všechno odevzdali Quardasonimu – Steinsberk si u Hybernů podrží spíše ty, které měl už u národního a spíše pustí je, starou hybernskou společnost. Ach, ale jeho přece ne –

Dopil naráz chladnoucí punč.

Koho by měl na české hry, ach – to nejde – A kdyby Paula musila od divadla, ušla by pokušení – On by měl spíš pokoj, nemusil by tak pozorovat a hlídat jako celý ten čas. A spíš by snad zapomněla a přivykla zase.

Zrak se mu šířil, hleděl před se strnuleji, jak se hloub zamýšlel. Viděl ji, Paulu, jak sedí doma přibledlá, tichá, jiná, jiná nežli tenkrát, té noci – Míval teď okamžiky, kdy si tak na ni vzpomněl, bez hněvu a výčitek, bez rmutu, kdy vše, čím se provinila, ustoupilo, kdy viděl jenom ji, ženu, její tvář, postavu.

Tak přišlo po velikém napětí. Unavovalo jej a přemáhalo žít vedle ní v hněvu, v trpkém mlčení, pak v těch krátkých rozhovorech, mrazivých, vynucených domácností, skládajících se z několika otázek a odpovědí o nejvšednějších věcech.

Dokud Paula tak zachmuřeně mlčela a vzhlížela, dokud se mu doma vyhnula, jak mohla, bouřila se mu krev – Zůstal také tvrdým, neustoupil, nepolevil. Ale bylo to namáhavé, samý nepokoj, nepohodlí. A on toužil po klidu – Než to musil doznati, že Paula po celý ten čas s Amlingem se nesetkala, co ji pozoroval, a v létě, když hráli v lázních, nezvěděl ani o řádce, která by ji došla.

Někdy již bez pochybností o tom myslil, že Paula uznala, že přestala v těch stycích – Než co mu tenkráte řekla, té noci, jaký odpor k sobě viděl v její tváři, jak se třásl v jejím hlase – To zadmýchalo vždycky v hasnoucí palčivost. Udržel se, zatvrdil a zase pochyboval.

Než pak už si musil bez pochyby doznati, že se Paula mění. Říkal si již, že se nemýlí; její tvář se mírnila klidnějším svitem, trpkost a tichý vzdor se tratily – A spíš promluvila, spíš prokázala tu tam malou pozornost v jídle, v péči o domácnost.

Nikdy se také o sestře, o Betyně, před ním nezmínila, a když stará o ní začala, zamluvila to. Posledně, bylo koncem roku, stýskala si paní Butteauová u stolu, jaké má teď Betyna soužení, kdyby ten rada byl alespoň poslední vůli zanechal – a to nic, a umře – když už bylo takřka před svatbou –

Thámovi přitom svitlo úštěpkem v očích pro tu svatbu. „A co teď, co teď,“ naříkala stará paní; Paula jí soucitně nepřisvědčila, nýbrž řekla dosti tvrdě: „Proč byla Betyna takový blázen a vypověděla u divadla, jak si to ten starý přál –“

„Ale když – když – to víš, on si to vymiňoval, má-li si ji vzít –“

„Ale maminko!“ vpadla jí Paula tenkrát káravě do řeči, takže paní Butteauová přestala. Thám ani nehlesl; ale to, že Paula tak mluvila, překvapovalo jej a rád to slyšel. Ale po stole, jak byl sám, připadlo mu, není-li to nějaká komedie, nějaká předehra, nějaká síť na něj, aby vzal Betynu zase k nim, když jí umřel bohatý příznivec, a nemá teď nikoho, kdo by ji vydržoval, metresu.

Ale tchyně se pak dlouho potom o Betyně nezmínila, Paula ani slovem. Ani o to nezavadily, že by mohl povolit a zas ji vzít. Zaslechl, že se nemá dobře, že při starém svém příznivci sobě nic nezachovala, ač se dost naplatil, ač tchyně dost u něho vypůjčovala. Betyna marnila. Teď že to bídně přetlouká, povídalo se mezi herci. Nelitoval jí.

O tom nepochyboval, že tchyně k ní dochází, a zvěděl, jak byl teď opatrný, že se Betyna též u nich časem staví, když on není doma. To však mu bylo podivno, že se o to nepokouší, aby směla zase zůstati, tj. že tchyně o tom ještě nezačala. Snad Paula nechce – Rád by tomu uvěřil a svědčilo by to, že Paula se opravdu obrací, že pomýšlí na smíření –

Rád by tomu uvěřil, protože si to vlastně sám přál, ač si to nedoznal. Kolikrát se mu již zdálo, že Paula na něj pohlédla, jako by chtěla promluvit vážnější slovo, jako by chtěla začít. Až v něm hrklo a čekal, čekal, s tváří sic vážnou, nutě se do přísnosti –

A pojednou zhasl ten zákmit v Pauliných očích, tvář tuhla, a jako by se jí kmitla nechuť, vnitřní otřesení, výraz podobný, jaký zahlédl oné noci a na který nemohl zapomenouti – Než hned zas mírně promluvila a nedávno teď optala se i s účastenstvím na jeho práci pro divadlo, kterou měl rozepsanou. Tenkrát se nemohl dost přemoci a utajiti, že ho to těší. Tváří to vyzradil, ač ne slovem –

Tálo v něm, víc nežli si doznával. Na to, že se měl trhnouti, že měl od ženy nadobro odejíti, už nevzpomněl jako první čas po té ráně.

Když poslední dny Paula ochuravěla, nechodil nevšímavě a tvrdě kolem jako loni, když po té bouři začala polehovat. Teď ji pozoroval a horlivěji sháněl peníze, aby mohl opatřit dříví, aby nemusila sedět v pokoji jen slabě vytopeném jako dosud.

Seděl nad prázdnou sklenicí se zrakem před se upřeným. Uvažoval, jak se odtud vrátí, jaká bude u nich zima a dočká-li se tu někoho. Doufal, že by tu snad ještě něco vypůjčil, až přijdou kolegové a známí –

Hlasitého hovoru vedle si nevšímal, vlastně vypravování, nebo vypasený úředník vrchnostenský měl slovo, a pořád jen o tom, jak je u nich s tou ukrutnou zimou, co mají se zvěří a s chudým lidem, hrabě že už poručil, aby mu rozdávali houně, a že v sousedství, v Duchcově –

Vtom ho jeden z jeho společníků, nejmladší, nějaký synek pražský bohatý, zarazil a ptal se, bývá-li v Duchcově a zná-li snad Casanovu –

„Ach, toť se ví, znal jsem ho a mluvil jsem s ním, ještě nedlouho před smrtí –“

„On už zemřel?! To ani nevím – A v Duchcově?“

„V Duchcově, bodejť, loni přede žněmi. A jak často jsem ho vídal – Takový velký, jako Herkules, a smědý! A oči měl, tuze ostré oči; ale býval moc mrzutý k posledu – Ten by se teď,“ správec se usmál, „v té zimě klepal. Bodejť, Talián. Už na podzim chodil v kožichu a v beranici, kožich měl takový úzký a přes obličej ještě šátek, vždycky červený, takhle vždycky,“ ukazoval, že přes dolní část obličeje. „A chrta vám měl, takovou vyzáblou mrchu, ale velikého –“

„Tak mrzutý býval, takový světák a galantní rytíř!“

„Mrzutý, bodejť, no, když mu bylo už přes osmdesát! Mrzutý, zlostný a přes tu chvíli naříkal a křičel, že ho chtějí otrávit, to když se přejedl, hehehe – a to že mu jakobíni nastrojili, nebo když ho kočí jednou převrhl. A nadával, že Němci jsou takový dobytek – A pořade: ‚Vy jste tu všichni canaille‘ –“

Všichni tři dali se do smíchu.

„Canaille,“ opakoval správce, smíchem svých společníků povzbuzen, „a hned na hraběte, proč to netrestá, proč ho nechá urážet. To se vám na hraběte osopil:

‘“ Správce mluvil po Casanovovi, a nápodobě i pohyby jeho, vstal prudce, až židle zahřmotila. Thám tím vytržen ohlédl se a chvilku bezděky naslouchal. Správce dal levou ruku v bok, pravou pateticky šermoval a přitom také tak mluvil:

„‚Cospetto, mne urážet? Já jsem velikého generála Podolského střelil v souboji, já měj souboj s korunním maršálem Branickým –‘ Vtom se hrabě Valdštejn usmál, jen usmál a hned byl oheň na střeše.“

„Snad ho Casanova nevyzval!“

‘“

Opět se všichni tři smáli a Thám se neodvrátil. Čekal, bude-li ten venkovan dále vypravovat o Casanovovi, kterého od vidění znal.

„Předloni byl tu v Praze,“ začínal správce.

„To jsem ho viděl v divadle. A když tu ještě byla Strinasacchi, když zpívala –“

Thám se náhle obrátil k otevřeným dveřím do druhého, kulečníkového pokoje. Zahlédl Merunku, herce, jenž vešed ledabyle pozdravil a k němu přisedl. Hovořili chvilku a Thám začal záhy o půjčce.

„Právě jdu od ředitele,“ vpadl Merunka. „Byl jsem také o zálohu.“

„Dostals?“

„Ani vindry, stýskal až běda, ani groše, nic; sám bych potřeboval, milý kamaráde, a také na dříví –“

Thám nepochodil a pak také ne, když přišli ještě dva kolegové herci a třetí zpěvák. Pozbyl naděje a omrzelo ho ještě na někoho čekat a někomu říkat. Zaplatil a šel.

Už byl večer a nebe temně modré jiskřilo se hvězdami. Mrzlo. Thám se ubíral rovnou domů. Chtěl přijít ještě včas, dokud by neulehly, aby mohl alespoň povědět, že se staral, třebaže marně, aby nemyslily, kdyby přišel pozdě, že je naschvál nechal tak v mrazu.

Minulé zimy, po tom ohromujícím objevení, chodil nechutě domů a z úmysla se zdržoval, aby přišel pozdě. To již měl pokaždé v bytě tmu a Paula byla vždycky už na loži v předním pokoji, kam ji tenkrát vyhostil. Šel vždycky rovnou kolem, vždycky v neladu mysli, ať v opilosti hněvivě podrážděn, ať střízliv s nechutí a pokaždé kvapně, aby už byl ve svém pokojíku. Tak bylo i na jaře i později.

Pak k podzimu zastal někdy Paulu s matkou při práci u svíčky. To již sám začínal dříve přicházeti. Než i tu míjel je mlčky, zamračen, nepozdravil a nedal „dobrou noc“. Jednou zastal Paulu samotnu v pokoji. Šila. Zarazil se, když ji tak zhlédl, ještě oblečenu, schýlenou nad šitím. V tom tichu nočním, při světle připadl mu její zjev nějak nově, jímavě. Bezděky šel volněji, tlumeněji, a nutilo ho, aby jí dal „dobrou noc“. Než nevypravil těch slov z úst; na prahu však svého pokojíku se ohlédl a setkal se s jejím pohledem. Nemohl pak dlouho usnouti.

Dva hlasy mu našeptávaly. Jeden, že kvůli němu zůstala vzhůru, že na něj čekala a že by ráda s ním zas mluvila – Druhý, že to všecko nastrojeno, že se stará schválně uklidila, Paula že počítala, že když budou tak sami, sami – Snad touží po objetí, ne kvůli němu, ale kvůli tomu – kvůli Amlingovi, aby byla volnější, jistější, aby pro všechen případ mohla složit vše na něj, na svého muže – Kvůli tomu že se paní Šturmová, jak tuhle o tom v divadle vypravovali, se svým mužem také smířila, že si ho po velkém hněvu sama nadcházela, a pak že se měl její milovník zas dobře –

Tento hlas přezvučel v otráveném nitru druhý – Thám povaloval se na loži, až usínal pak s tou myšlénkou, že bylo dobře, že se nezastavil a na ženu nepromluvil, že to všecko komedie, komedie –

Ráno však v jasném světle si to tak pevně již nejistil. Na Paule nezpozoroval žádné mrzutosti pro nezdařený pokus. Byla ten den i pak jako jindy. Večer ji zastal s matkou při práci, druhý den opět samotnu – Chovala se pořád stejně jako poslední dobu, klidněji, mírněji, ač ani slovem se nevtírala. Nemluvila víc, ale také ne vřeleji nebo ledověji než poslední čas – Upokojil se, podezření se rozplývalo –

Když za nějaký den zastal Paulu večer zase samotnou při práci, vyhrkl „dobrou noc“, temným hlasem, ne dost jistým, kvapně a ne s jasnou tváří. Zvedla kvapně hlavu, okamžik mlčela, jako překvapením, pak dala „dobrou noc“ mírně, tónem laskavě smutným. Nehnula se však a on se neobrátil. Byl rád a v nitru svém spokojen, že odpověděla tak. Pak už pokaždé pozdravil na noc, když přišel, a ona vždycky jen poděkovala. Více nic.

Vykládal si, že si snad netroufá – Když zašel do svého pokojíku, četl nebo psal; přes tu chvíli však zvedl hlavu a naslouchal, co vedle – Dřív o to nedbal, teď jako by žíznil. S dychtivostí naslouchal, a když onehdy uslyšel, že Paula vstala, a zpozoroval, že zhasila světlo, když zavadil šust šatů, jak se svlékala, o jeho sluch, neubránil se chvění, jež ho jako zima roztřáslo, až se sám na sebe rozmrzel. Vždycky teď přicházel v napětí očekávání, jak Paula, poví-li slovem, co poslední čas naznačovala chováním, že by si přála sblížení, že touží po změně nynějšího trapného poměru.

Toho večera však, když přicházel z kavárny od Modrého hroznu, na to nepomyslil. Tížilo ho, že nic nepořídil, že nikdo mu nechce nic půjčit, že byt bude všechen mrazivý. A jak říci za těch okolností, že nepochodil…

Když prošel průjezdem na dvorec a vstoupil na dřevěné schody ku svému bytu, zaslechl bouchání, jako by někdo štípal dříví. Vzácný to a líbezný zvuk toho mrazivého večera.

A nahoře na síni uviděl při svíčce, stojící v železném svícnu na obrácené konvi, tchyni v čepci, ve velikém šátku přes ňadra dozadu uvázaném, ana seká do bukového špalíku a že již má slušnou hromádku pěkných bukových polínek u pece, v níž hořelo, v peci jejich kamen! Samy si tedy opatřily dříví, nechtěly na něj čekati. Ale jak –

Jak madame Butteau žasnoucího zetě zhlédla, hned se vzpřímila, od práce zardělá, s očima veselýma.

„To se to štípe,“ zvolala. „Je po zimě. A jaké to dříví, vyschlé, jadrné, to hoří!“

„Kde jste je pořídily?!“

Paula vyšla z pokoje a stanula u prahu v lehkém šátku přes ramena. Nezasmušila se, neustoupila jako jindy, když jí Thám přišel znenadání do cesty. Usmála se a žádala matku, aby toho již nechala, na dnes a ráno že mají už dost dříví. Thám stanul u nich v nejistotě, v rozpacích, a znovu se ptal, odkud to dříví – Paula v nelíčeném úžasu se na něj podívala.

„Ale vždyť o tom víš!“

„Nevím –“

Matka s dcerou se na sebe podívaly a stará hned začala vykládat, že navečer přijely těžké selské saně, vrchovatě dřívím naložené, a sem, až na dvorec, a že přišel k nim nahoru nějaký sedlák, hodně velký, nemladý, v kožiše, a že mluvil, jako kniha že mluvil, tak hochböhmisch. „Ani jsme mu dobře nerozuměly,“ dodala.

Paule se kmitl úsměv přes rty, ale jen kmitl a hned se přemohla.

„A co chtěl!“ ptal se Thám, žasna víc a víc.

Paula se ozvala, aby šli dál, nač tady na studené síni, v pokoji že je líp – Ustoupila tam a za ní vešel Thám; paní Butteauová však ještě zůstala, volajíc:

„Přijdu hned, jen co ještě přiložím a dříví uklidím.“

Z pokoje svíčkou osvětleného zadýchalo příjemné teplo. Vanulo celým, i u dveří, u oken. Bělavá kamna s antikizující vázou navrchu, tratící se ve stínech kouta, po dlouhé době znamenitě zas vydávala.

Všechna místnost připadla Thámovi vlídnější, útulnější. Vstoupil však neklidně, zvědav, jaká to událost tajemná, a ještě více proto, že vstoupil s Paulou. Jindy by byl šel dále, do svého pokojíku. V tomto předním nikdy nezůstal, jen když přišel ke stolu. V tu chvíli však nemohl jen tak odejít –

Nitro se mu zachvělo, jako by sem poprvé za Paulou vstupoval. Hleděl na ni, jako by ji už dávno byl neviděl. Její tvář, poněkud bledší, jako unylejší, ho dojímala a celá se mu zdála sličnější.

Stanula u stolu a on zůstal proti ní, opodál. Vypravovala, doplňovala, co matka začala, o tom sedlákovi, že to nebyl jen tak sedlák, ale nějaký čtenář a vlastenec.

„Mluvil o tvých knihách, o divadlu také, chválil tě, a že s tvým vědomím přivezl to dříví.“ Umlkla. Thám okamžik stál tiše, pak se na ni zadíval, poslouchaje, až se vytrhl: „Neptala jsi se na jméno?“

„Ptala, ale on se jen usmál a řekl, však že ty víš, že také rád česky – Bože, jak to jen řekl, tak podivně, nějak staré nebo nové slovo, nepamatuji se již, nevzpomenu –“

Thám se vyptával na podobu a postavu, až začal skoro najisto hádat, že to byl Vavák. Jeho uznalost i šetrnost ho těšila; i to ho nemrzelo, že milčický rychtář tu, před Paulou, tak o něm mluvil. Thámovi oči i tvář se vyjasnily i tím, že ho rozehřívalo, jak tak s Paulou hovořil, její přítomnost, zvuk jejího hlasu, jenž mu v tu chvíli zazněl jako před lety v tom milému zvuku, jak mu rád naslouchával.

Mluvil o Vavákovi, připomínal, že to je ten, jenž před osmi nebo kolika lety přivedl mladou šlechtičnu, tu z Květnice, jak potom –

„Ach, už vím, už se pamatuju,“ vpadla rychle Paula, „ale od toho rychtáře je to hezké – Přec jednou uznání,“ dodala s úsměvem; přitom se však Thámovi do očí nepodívala a plaché zardění se jí kmitlo po tváři. Rychleji pak pokračovala, a co maminka, tu že měl vidět, jak se dala do dříví, hned že zatopila.

Thám jako by si vzpomněl, vytáhl sáček a řekl, že zapomněl dát na večeři. Dal z toho, co měl na dříví uchystáno, a dal značně víc, nežli poslední dobou dával. Paula vzala peníze a zanesla je ven matce jakožto hospodyni. Vrátila se však hned a začala se stolu uklízeti. Zeptala se vlídně, zůstane-li s nimi u večeře.

Cítil z tónu i na očích jí viděl, že by ráda, aby tak učinil. Znělo to upřímně, beze všeho koketství. Přisvědčil, už s úsměvem, a chtěl do svého pokojíku svléci kabát. Stála právě nedaleko do Thámova pokoje.

„Ještě tam nebude dost teplo. Nemohly jsme hned zatopit –“

Všiml si toho „nemohly“. Tedy snad ona, Paula, zatopila v jeho pokoji. Chtěl říci, že si na něj vzpomněla, ale ztajil to a jen pověděl:

„Přijdu zas sem –“

Stáli proti sobě. Okamžik si hleděli do očí, až Paula podala mu pojednou ruku a tlumeně vyrazila: „Děkuju ti.“

Pak se rychle obrátila; Thám vkročil kvapně do svého pokoje. Svlekl kabát, hledal kamizolu, která na stěně visela, sáhl po ní a nemohl ji hned ani ze hřebu sundat, jak po ní chvatně, neklidně sahal. A jak ji oblékl, jako by tuhl. Chvilku stál nehnutě, hleděl před se, až pak opět vkročil do předního pokoje, ještě vzrušen a v nejistotě, co z toho, co teď, co dál, jak s Paulou mluvit –

Nezastal jí. Přišla však za okamžik z kuchyně s talíři a za ní madame Butteau s jídlem čiperně, vesele, jako kdysi, když klidněji strojila a víc, a spokojeněji – Ale bylo zas po nouzi. Dříví dost a zeť dal peníze, tolik, že až nechtěla uvěřit – a přišel tak – a Paulinka –

Sedli, večeřeli, všichni patrně spokojeni. V pokoji teplo, po tuhém mrazu tím příjemnější. Libý pocit rozléval se blaženě tělem; než i nitro se Thámovi rozehřívalo i jasnilo v smírném utišení. Skřítek domácího krbu a jeho klidu, tak dlouho vyplašený, jako by se vrátil a všechny těžké stíny zažehnal.

Thámovi zapadla v tu chvíli památka na to, co ho tu kdys tak vzbouřilo. I s tchyní bylo mu jinak. Její pobízení se mu neprotivilo, poslouchal, co hovořila, o dříví, o Vavákovi, a zas o dříví, jak se jím topí, jak krásně hoří, to že je radost přikládat, hned však na Kovaříka, toho děsivého loupežníka, vzpomněla, slyšel-li on, Thám, také cestou. Už ho mají, toho Vojtu či Kovaříka, teď samý večer se rozneslo, že ho přivezli spoutaného v těžkých řetězech.

Ani nečekala, zeptají-li se, a již sama vykládala: „Mráz a chlad ho vyhnaly z lesů. Kdepak v lesích, když tady v městě, v kvartýrech je tak zle – Bože, co teď lidé zkusí. Chudí a také jiní, kdopak si teď může opatřit dost dříví. Vzpomínám často – oh –“

Thám si všiml, že tchyně se za řeči několikrát neklidně obrátila po dveřích, jako by naslouchala. Několikrát také vstala, že se musí podívat do kuchyně. Paula jí chtěla pomoci uklízet, ale stará nedopustila.

Thám s Paulou zůstali sami. Hned nepromluvil a ona také ne. Než bylo jim přece jinak nežli loni v zimě a pak zjara i v létě, kdy sedávali u stolu v dusném mlčení, kdy Thám od stolu pospíchal.

Až Thám začal. Zeptal se Pauly, jak jí je se zdravím. Usmála se vděčně, že už líp, značně líp.

„Skoro už dobře,“ dodala.

Stihl její plachý pohled, jenž se ihned sklopil. Začala hned o matce, ta že měla radost. Vtom vešla madame Butteau s košíkem dříví. Otřásla se u dveří a zvolala:

„To je tam, lidičky, mráz. Byla jsem dole na dvoře.“

„Zeptat se na toho loupežníka.“

„Na Kovaříka, ano, ráda bych věděla, co a jak. Ale nic nevědí –“ To stanula s košíkem u dveří zeťova pokojíku. Postavila však dříví a živě se obrátila ke stolu, když zahlédla, že Thám vstal.

„A ne, počkejte,“ protestovala, „ještě minoutku. Hned to bude.“ Zanesla košík, vrátila se a hned zase ven do kuchyně.

Thámovi se kmitl stín po čele, váhal, sedl však, když ho Paula mírně požádala a matku omlouvala, aby zůstal, že má jistě nějaké překvapení, však že beztoho již dávno –

Vtom zacinklo sklo, zadrnčely sklenice; do pokoje se hrnula madame Butteau, nesouc na táci sklenice kouřícího se punče i nasekaný jiskřivý cukr a zlaté citróny.

„Říkejte si, co chcete,“ bránila se již napřed jakoby žertem, ale rozhodně, „když je takový mráz a když –“ zardělá, i po čele, stavěla tác na stůl, „abyste si nepopřáli, a tady Paulince to bude zvlášť zdravé –“ Thámovi nebyl ten punč vhod; to že stará, když dostala o groš víc, hned musila něco vystrojit, jako by tu Betynu měla; však že je div, že ještě o ní nezačala –

V duchu tak v ten okamžik zabroukal, ale nezamračil se, neřekl, že to zbytečnost, ano usmál se, když už byl tak smířlivé nálady. Paní Butteauová přisedla zase k nim. Pili; když už dosrkovala vonný, horký nápoj, oddechla si, a to že je, to že hřeje – Najednou se zarazila, oči před se upřela (zasmušily se jí), povzdechla, teď smutně, ach, copak jim, ale Betyna chudák, to že ona se doma v koutku zimou klepe, ta že teď zkusí –

Pro lítost umlkla. Thám se zasmušil a hnedle se mu zas kmitlo, že to všecko snad je nalíčeno…

Ale Paula se lekla, jak se matka zmínila o Betyně, to viděl; upokojilo jej to, a že zaváděla hned řeč jinam. Paní Butteauová se proto patrně zamrzela. Do jejich hovoru již ani nepromluvila, za chvilku pak vstala, sklidila sklenice a odnesla je do kuchyně.

Thámovi se uvolnilo; mrak důmnění se rozplynul. Paulino chování jej zažehnalo. Začal o divadle, co slyšel, že prý kuronský vévoda hledá v Praze nové síly pro své divadlo na náchodském zámku, hlavně na letní sezónu, že prý Arnoldi (byl u Stavovského divadla a dobrý přítel Amlingův) dostal už nabídnutí.

Dvéře z kuchyně se pootevřely, paní Butteauová se jimi nachýlila do pokoje a volala kvapně, hlasem tlumeným:

„Paulinko! Pojď sem!“

Paula vstala, podívala se na Tháma, jakoby na rozpacích.

„Copak zas, maminka –“

„Snad máš pomoct,“ řekl to důvěřivě. Když Paula odešla, zamyslil se, že takhle v klidu bez hořkosti by to bylo líp; a nutno zapomenout, nebo vlastně nutno si nepřipomínat; co platno. Paula že už snad nahlíží –

Z kuchyně se ozvaly hlasy. Vypjal hlavu a naslouchal. Živý hovor – a – co se tam děje, jako by v pláči někdo mluvil. Že ona stará – Chvilku čekal, a když chtěl vstát, kvůli Paule, vkročila Paula sama. Vkročila, zůstala však u dveří, jako by se dál jít ostýchala. Ten ostych zahlédl i v tváři.

„Co je, prosím tě?“ ptal se kvapně.

Stanula před ním vzrušena.

„Ach bože – to je – ty budeš –“

Ptal se znovu, co se stalo.

„Prosím tě –“ A prosil hlas, prosily oči, „já za to nemohu, věř – Betyna –“

Zrak se mu rozšířil a v ramenou mu trhlo.

„Co je s ní!“ vyhrkl ostře.

„Přiběhla znenadání –“

„Pozvaly jste ji!“ Řekl to prudce, vytýkavě.

„Ne! Já nic nevím, věř. Já za to nemohu, jak jsem řekla.“ Znělo to pevně, přesvědčivě, s jistotou. „Co bych – Byla bych proti sobě. Když vím, že ty jí – Kvůli ní zas – a právě teď –“ Nedořekla, ale rozuměl, že to povzdech obavy, že Betyna mezi ně vstupuje zrovna v tuto chvíli příměří –

„A co chce, proč přišla,“ ptal se tlumeněji, ne tak zostra.

„Že nemůže doma vydržet zimou. Už dva dni prý ani nezatopila, nemá prý ani třísky – a nedostatek – Voda jí zmrzla ve sklenici – Je s ní zle. Věřím jí to.“

Thám stál chmurně a tvrdě řekl: „Udělala si to sama.“

„Já vím, já jí nehájím – ale, je to bída, a takový mráz! Maminka pláče, a je to přece jen má sestra. Nezlob se, a nemysli – Kdyby nebylo tak zle v té zimě, vždyť vím –“

„A co chce –“

„Přišla se ohřát, chce, abychom ji tu nechali na noc, v bytě že nemůže vydržet.“

„A chce tu ostat –“

„To bych ti přec neřekla, a dnes!“

To ho poněkud upokojilo. A Paula prosila: že je Betyně zle, věděl. V tom mrazu – Nemohl říci ne, odehnat švagrovou od prahu. Okamžik však mlčel, poněvadž hned nevěděl, jak vyslovit, že nebrání, až kývl hlavou a řekl: „Pro mne,“ a měl se k odchodu. Paula mu však sáhla kvapně na rukáv.

„Ne, proto nemusíš odcházet. Betyna zůstane v kuchyni –“

V té šetrnosti bylo velké podrobení, ano pokoření pro Betynu, pro ně všechny, že tak daleko slevily; ale nedalo mu, aby bezohledně toho užil. Nemohl už kvůli Paule.

„Přec v kuchyni nezůstane. Ať jde dál; a já půjdu, bude líp pro nás všechny.“

„Ale kdybys snad myslil, tak –“

„Ne, o tom už nemluvme.“

„Zůstala by v kuchyni –“

„Ne, je to tvá sestra.“

Podala mu ruku a vděčně, jako s pohnutím děkovala. Nechala svou ruku v jeho ruce a on ji chvilku tak podržel, stiskl ji a řekl s úsměvem, trochu nuceným:

„Dobrou noc.“

V kuchyni u nenatřeného stolku, na němž kahan hořel, seděla Betyna podomácku, ne zrovna pečlivě oděná, a jedla chvatně, s hladovou chutí z talíře, který jí paní Butteauová vytáhla z trouby. Matka stála v pohnutí nad dcerou, litujíc ji, chudáček, jak jí, jaký měla hlad. Pobízela ji, krájela chléb, pobízela, tlumeným hlasem, a že ještě má, že jí ještě nechala, punče také, aby se zahřála –

„Ještě že tě trefila doma.“ Myslila dolejší mistrovou, kterou pro Betynu poslala.

„Kde bych teď byla, snad ne někde na hostině,“ odsekla Betyna, hledíc si jídla. „A vidíte Paulu,“ tu se obrátila po matce. „Tak ona nechtěla.“

„Ale to ne, ale já jí nic neřekla –“

„Tak vidíte, protože nechtěla,“ opakovala Betyna umíněně.

„Ne, to ne, myslely jsme obě na tebe, a pořád, abys k nám zas přišla – vždyť víš, vždyť o to jednáme. Ale já nemohla přec před Thámem Paule říct, že pro tebe pošlu. Paula chtěla se napřed s Thámem udobřit, a pak teprve, abys ty –“

„Tak ještě se milostpánu neuráčilo? Ještě nejsou dobře?“

„Už jako by.“

„Ale mne on požene.“ Usmála se zlostně.

„Kdepak, už ne, však ona to Paula pořídí. Když už jsou takhle daleko – Ty kosti nech, tuhle máš ještě kousek – A teď ti udělám punč.“ Hned se k tomu měla jako mladice.

„Ten bude chutnat, tady v kuchyni!“

„Pst, ne tak nahlas, Betynko, mluv tiše. Co je dělat, dítě, však on si dá říct, jen počkej, a pak –“

Za chvilku vstoupila Paula, zasmušilá, rozmrzelá. Paní Butteauová upřela na ni dychtivě oči.

„Tak jak –“

„Pojďte do pokoje. Ale také jste mohla, maminko, počkat den, dva –“

„Abych zmrzla, viď, měla bys pak po starosti,“ vpadla Betyna, mačkajíc citrón do punče.

„To víš. Ale mohly jste to všecko zkazit, a pak byste to měly – A tak se mu poddávat a prosit ho a chlácholit –“ Stáhla obočí. Bylo znát na tváři i na hlase, jak nechutě se k tomu odhodlala.

„No mlč, Paulinko, mlč, už je to odbyto,“ konejšila paní Butteauová, „a dobře to dopadlo.“ A hned chutě pobízela: „Tak pojďte, Betyno, pojď, udělám ještě sklenici, je tuze dobrý, Paulinko, také ještě jednu.“ Tvář jí zase zářila. Tu chvíli bylo dobře. A pak se těšila důvěrou, že to zase půjde, když už takhle – „Pojď, pojď!“ pobízela Betynu, jež vstávala ze svého sedadla zvolna, jako by se rozpakovala.

„Bude on tam také?“ ptala se. „A musím ho odprosit?“ Úštěpek jí stáhl koutky sličných úst.

„Ne, odešel,“ řekla Paula, vytrhujíc se ze zamyšlení. „Ale žádné smíchy, Betyno, a ne dlouho sedět –“

Paní Butteauová stála již u dveří a vstoupila první s cukránkou a citróny. Za ní Paula, poslední Betyna, štíhlá, ale pohublejší, v šatech sešlejších, ale pořád zajímavě sličná. Do pokoje, z něhož ji švagr loni vyhnal, nevstupovala váhavě a nejistě, nýbrž se zrakem vpřed upřeným, zvědavým i smělým, jako vítězně –

Thám nevešel do svého pokoje tak, jak z něho prve vykročil, když se chystal zasednout s Paulou k večeři. Staré stíny, na chvíli zažehnané, zvedly se jako vyplašené a padly do klidného zjasnění usmiřující se duše. Do tepla, jež do srdce zadýchalo, studeně zaválo, jak uslyšel o Betyně.

Že sama přiběhla, možná. Ale hned se zase vtíralo důmnění, že ji zavolaly, že to všechno nastrojeno, že to nalíčily. Ale snad jen tchyně, jen ona. Připomínal si v paměti všecko o ní, shledával, jak byla nějak nepokojná, jak se obracela po dveřích, jako by naslouchala. A do kuchyně tak často chodila, i na dvoře byla. Že prý kvůli tomu loupežníku, kvůli Kovaříkovi –

Ale na Paulu nevěděl nic; ani stín na ni nepadl, jak o všem uvažoval. Jestliže si stará pro Betynu poslala, Paula o tom asi nevěděla. Leklať se, když matka o ní začala, a hned to zamlouvala. A jak potom přišla, jak ulekaně – A prosila! Ne, ona ne, tchyně – a nechť; pro dnes – Ale myslí-li dál, ať zkusí.

Vedle hovořily, tlumeně a ne dlouho. Pojednou zašramotily židle, vstávají – Thám sfoukl rychle svíčku, svlékal se nakvap a pospíchal do postele. Učinil tak náhle, bez rozmýšlení, z opatrnosti i z obavy, aby snad nepřišly, myslil tchyni s Betynou, se smiřovat, sehrát nějakou komedii.