F. L. Věk

Dni se hrubě krátily, soumraky přicházely časněji a časněji. V domácnosti i v krámě nebylo tolik práce; mladý patron míval teď více pokdy nežli na jaře, v létě i počátkem podzimu. Na zahradách shrabali žluté i od dešťů zhnědlé listí ovocných stromů, v holých korunách hučel vítr a hlas jeho zněl příjemně u kamen už hodně vytápěných.

Pak uhodil mráz. Tou dobou visely již před Věkovým krámem pruhované houně, jezevčí kůže upravená i rudé soukenné vytírky na koňské chomouty, i palcové rukavice a pestré vlněné šátky. Pod nimi, vedle pytlů plných ševcovských floků objevily se hranice otýpek bukových loučí a za sklem krámových dveří archy betléma pestře rukou malované. Záhy však mráz před ně nadýchal na sklené tabule záslonu ledových, podivných květů.

V krámě teď mnoho oleje do lampiček prodávali, i bukových loučí, jež kupovali, kdož si jich nebo borových nemohli sami ze svého nadělati. Svítili jimi i v jizbách měšťanských, aby nebylo třeba tolik oleje a lojových svíček. Sníh, jenž se poprvé brzo po Dušičkách ukázal, napadl opět a zůstal. Byl advent. Ráno ještě za tmy chodili měšťané staří i mladí v límcových pláštích i v kožiších, sousedky i svobodné v kabátcích, kožíšcích i ve velkých šátcích a děti s nimi do kostela na „roráte“ a pálili kusy voskovic i sloupky prostě bílé nebo květy zdobené. Tmou studeného kostela, kde se kouřilo od úst, hojně planula zarudlá světla a světélka a zvučely varhany a staré adventní písně vážných, krásných nápěvů, plné radostné předtuchy a naděje v narození Spasitelovo. –

V nehlučném jindy městečku bylo v zimě teprve ticho. Všechno kolem ve sněhu strnulo, všude hluboký klid, až z něho, zvláště když za tichých podvečerů sníh zamodrával a nad fialovými té chvíle lesy západ rudě dohoříval, vanulo takové teskno podivné. Ale to nejvíce mladý kupec cítíval. Ostatní trávili dni klidně po svém, dle obyčeje. Kolovraty, jež donedávna na půdě za komínem odpočívaly, vrčely v každé domácnosti, zvláště odpoledne a večer, a ženské, staré i mladé, seděly za nimi; také nejeden soused pilně předl a nikdo se mu nedivil, aniž se mu smál. Předení bylo děvčatům, kdy se scházely na přástvy, zábavou. Předly, jak měly úkol, zpívaly, žertovaly, klevetily, poslouchaly žerty „panicův“ či mládenců nebo poslouchaly vypravování starých o strašidlech, duchách, o princeznách i o starých časích, jaké byly kruté vojny, jak bylo ještě za děda, kdy lidé chodili se strachem na přástvy, protože nejednou zasvítila tmou i ze tmy do oken dvě zelenavá světla – vlčí oči, a kdy opravdu dál v horách u Roketnice jednou vlk přástevnici pokousal. Tak večery míjely, příze přibývalo, pak kanafasu i plátna do truhel.

F. Věk do takových přástev nepřišel. Večery trávil buď v krámě, nebo s matkou, pak na svém pokojíčku, krátě si chvíli jak obyčejně čtením a hrou na klavír nebo na housle. Jen pořídku si vyšel, a to do hospody, a ne z touhy, nýbrž více ze svých ohledů vlastenských a sousedských. Bez přástev však nebyl. Matka jeho proseděla skoro všecka ta zimní odpoledne u kolovratu, větším dílem sama. Občas měla návštěvu, nějakou kamarádku z mladých let nebo sousedku. Návštěva však nepřišla zahálet. Každá si přinesla svůj len, ale jak bylo mravem u lidí ne hamižných, nedopustila stará Věková, aby z něho předla, nýbrž půjčivši jí nejen kolovrat i přeslici, přinesla jí také svého lnu.

Takovým návštěvám se mladý kupec nevyhýbal. Jak mohl, přišel z krámu a pobyl ve světnici, příjemně vyhřáté, do níž plně padalo světlo slunných odpolední. V něm jasněji se bělala jasanová tabule mocného stolu s trnoží, v něm živěji vystoupily barvy ptáků a květin na staré truhle opodál velkých zelených kamen s lavičkou a bidélky nahoře, v něm zatřpytilo se sklo bíle natřené police na prádelníku i všecko její lepší nádobí, květované, bílé talíře, kávové koflíčky i stříbrolesklé v nich lžičky i velká taková lžíce na bílé polévkové míse s uchy.

F. Věk rád jednal se starými lidmi, a proto mu bylo příjemno seděti s těmi usedlými přástevnicemi, jež leccos pamatovaly, leccos věděly, a chutě s nimi pil kávu z květovaných koflíčků, kterou pokaždé stará Věková svou přástevnici uctila.

Dvakráte také byla u Věků na denní přástvu či návštěvu sousedka Snížková. Stařenu tu vysokého čela, zahnutého pěkného nosu, s lalouškem pod bradou, mladý kupec rád vídal pro její rozšafnost. Než za první její návštěvy divil se, proč tak pořád pobožnou řeč vede o kázáních, o čtení v postile, o poutích, jak teď zase budou, teď že již jich nebudou zapovídat. Zpočátku poslouchal a do hovoru se nemíchal, ale pak si již všiml, že Snížková nějak zkoumavě na něj hledí a také tak se ho dotazuje. Naslouchal a nedal ani dost málo najevo, že mu to příliš dlouho.

Bylť příliš vychovancem své doby, a sám jsa nábožensky indiferentní, choval se k jiným nanejvýš snášenlivě. Byl by to měl za surovost dotknouti se přesvědčení sousedčina, ač šetrně dal najevo, že s ní ve všem nesouhlasí.

Zato před samým odchodem sousedčiným zaslechl, co ho více zajalo. Stará Snížková jen tak za řeči, jak se Věková ptala, zmínila se o vnučce, a také zas jaká je čtenářka, ta že sežene knížku kde která a že by u těch lejster pořád seděla.

„To znám ještě jednu takovou čtenářku,“ mínil Věk. „Paulovu Frantinu. Ta pořád vypůjčuje a pomalu nebudu již nic pro ni mít.“

„Ta?!“ žasla Snížková. „I bože chraň, ta nečte nic, nebo jen málo, a myslím že nic.“

Věkovi bylo to divno, a když Frantina Paulova druhého dne přišla s knížkou, žádajíc o novou, vzal ji mladý kupec na paškál; bez mučení, červenajíc se, vyznalo děvče, že to vypůjčuje nejvíc pro Snížkovu Márinku, jak jí tak po babičce všude říkali.

„A proč ona mně sama neřekne? Copak se mne bojí?“ tázal se Věk opravdu překvapen.

„Já nevím, ale vždycky mne pošle a říká, abych to neříkala.“

„Tak?“ divil se Věk, hlas protahuje. A již rozhlížel se policí svých knih a vybíral déle nežli jindy, až vytáhl pěkně vázaný výtisk nedávno vydaných Letopisů trojánských, který nemínil půjčovati. Ten dal Frantině a uložil jí, aby Márince Snížkové nic neříkala, že by si snad už víc nic nevypůjčila, a dodal, že takovou horlivou, hezkou čtenářku si nesmí poplašit a že tu má ještě kolik pěkných knížek.

Frantina nemlčela a řekla všecko vnučce Snížkové, která se zapálila, když to slyšela, a na kamarádku se durdila, proč to říkala. Tuze zhluboka však ten hněv nešel. A dost milá byla jí ta zpráva, jakož včera ráda slyšela, když babička přišla od Věků, že ten mladý je hodný, že to asi tak zlé nebude s tím neznabožstvím, že se ani neušklíbl, a nic, když mluvila o těch pobožných věcech, ale na pouti že nedrží, to že na něm pozorovala. –

Když Snížková meškala podruhé u staré Věkové, přiběhla pro ni pojednou stará podruhyně, že má jít domů, že přišel tkadlec s kanafasem.

„A proč vy se belháte?“ ptala se Snížková. „Což není Mařenka doma?“

„I je, ale nechtěla sem snad jít, poslala mne.“

To zaslechl také mladý Věk, jenž přišel před chvilkou z krámu. Bylo mu to hned divno a myslil na to ještě chvilku; také mu přitom připadlo, co mu matka na jaře, když z Prahy přijel, řekla, že všecky holky se přišly na klavír podívat, až na Snížkovou. Je tak ostýchavá, nebo co, nebo trochu hrdá?

Až do té chvíle se děvčatům pořád ještě vyhýbal a na ženění nepomyslil ani pak, i když se mu matka opětně přímo zmínila, a to z toho důvodu, že jí síly nestačí na všechno hospodářství, zvláště teď, co je obchod tak velký. Podařiloť se Věkovi ho tak rozšířiti, že všichni kramáři či menší kupci z okolí od něho brali. Také začal přijímat plátna od tkalců z okolí. Povozy zblízka i zdaleka, prázdné nebo vysoko narovnané, plné beden, balíků i sudů, ty nejvíce z Prahy, zastavovaly se před Věkovým domem. Někdy až z Vídně i z Terstu zboží přivezly.

Čiperné hospodyně bylo dosti nutná potřeba. Stará Věková měla dobře. Také by o takovou nebývalo zle ani doma, ani v okolí. I nabídky pořád docházely. Než Věk jako by neslyšel. Věková se však mýlila, domnívajíc se, že mu ještě ta komediantnice vězí v hlavě. Už na ni nevzpomínal, jako vzpomínal, aniž se tajně trudil; také se již ani jednou nepodíval na papírky, na které mu odpovědi psávala, jsouc němá. Ležely hluboko v kufru s Mozartovým dvacetníkem. Věkovi napadlo, když se na jaře z Prahy vrátil, aby je spálil. Ale neudělal to přec. Bylo mu jich nějak líto, vlastně těch čistých někdy vzpomínek. Ale ještě více toho, že se tak zklamal. Jen hořkost mu zůstala a nedůvěra k ženským. Také ho pojala podivná nedůvěra k sobě samu. Měl neštěstí v lásce a nevěřil teď, že by si jej která již mohla oblíbit. Leda snad pro jeho slušné jmění a pro zaopatření… A to by raději snesl všecku nesnáz nežli to… Proto se měl tak k ženským. Nevyhledával jich, nebo se bál, že kdyby s některou promluvil, že by mu ji hned dávali. Také se s nimi skoro jen v krámě stýkal. Byly to, z mladých, služky a městská děvčata.

Měl se za filosofa; časem však přese všechnu filosofii, přese všechno své umínění okamžikem sveden, zažertoval v krámě s mladým děvčetem, nebo mu, jak v mladém, zdravém muži přemohla příroda filosofa, v očích zahořelo, když vešlo kypré, mladé děvče. Někdy se mu div vážky v rukou nechvěly, někdy zapomenuv se i ruku vztáhl, aby štípl do kulaté brady nebo do plného ramene…

Než to stalo se jen zřídka.

Zato častěji jej taková divná tesknota napadala. Bývalo to, když byl sám, obyčejně za nedělních odpolední, když si vyšel do polí, nebo za večerních chvílí, kdy meškal na sedničce. Obchod a všecky z něho starosti bývaly těch chvílí nic; cítíval v nitru pusto a prázdno. Někdy čtením nebo hrou se povyrazil, časem však nesáhl v takové chvíli ani po houslích. Někdy sebral náhle klobouk a zašel do hospody mezi „ty kmotry a dědky“, jak v takové rozmrzelosti jmenoval sousedskou společnost. Té se zpočátku také vyhýbal, a když konšelé s představeným pili jeho „příjemné“ do obce, sud piva, jejž zaplatil, ujav otcův obchod, nešel mezi ně, ač ho důtklivě zvali.

Byl jejich rodák, ale byl už jiný nežli oni. Mnoho mu teď připadalo doma směšným a hloupým a myslil, že jako pravý osvícenec a syn své doby má nejen právo, než i povinnost posměškem i opovržením odbývati předsudky starých dob, jak v duchu nazýval i nejeden slušný zvyk věky jako posvěcený. Jinak bylo skutečně mnoho zastaralého a směšného v městské společnosti, mnoho neuvědomělosti, a v selském lidu, s nímž se v obchodě hodně stýkal, zvláště hojné pověry. V mladistvé bujnosti měl první čas pro to vše jenom posměšek, ať tajený nebo zjevný. Než co se zjara z Prahy vrátil, jednal rozvážlivěji. V České expedici se mu oči otevřely a poznal, že ne smíchu, ale rozumného poučování je nutno.

Začal se s lidem a se sousedy sbližovati. Také obchod, železná nutnost i duch společenský, člověku přirozený, nutily ho, aby se tak nestranil, ale společnost a styk s lidmi vyhledával. Tak ponenáhlu, pomaloučku stával se celým Dobruščanem a v lecčem povoloval, bezděky, ač se měl ustavičně za neporušeného osvícence a „frajgajsta“, jakým, byť i ne zcela neporušeným, byl skutečně své společnosti.

Již jej začaly zajímati maloměstské drobné, někdy titěrné záležitosti i spory, a když přišel do hospody, kde nebylo nikdy plno, neboť tenkrát sousedé do hospod málo chodili, a kde seděli všichni hosté kolem jednoho stolu, kolem dřevěného svícnu s lojovou svíčkou a s fidibusy, podrobil se všem formálnostem, a když jej vítali: „Vítáme vás z procházky,“ říkal:

„Děkuju, zdrávi poseděli.“

A když odcházejícímu přáli: „Šťastné navrácení,“ opáčil:

„Zdrávi poseděli.“

Teď v adventě přemílal sousedský hovor často mlácení obilí, prasata, jak se tomu onomu sousedu zabilo, jaké byly droby, jitrnice a jelita, a zase o počasí, o sněhu, o hrozných vánicích i o cestách do hor zavátých.

Někdy F. Věk dlouho nevydržel, a jak mrzut přišel, tak také odešel, a vždy dosud bez lucerny. ) Jindy se však zdržel, rozhovořil se živě a míval hlavní slovo. To když došlo na veřejné události, na politické i vojenské, když běželo o to, bude-li vojna s Pruskem, jak dopadne povstání Nydrlendrů, jak vojna s Turkem, co nového ve Francouzích. Někdy sám vypravoval, čeho se dočetl v novinách nebo o čem dostal zprávu z Prahy, někdy přinesl Krameriovy noviny a sám předčítal a míval přitom výklad o českém jazyce, o českém čtení, nebo něco z české kroniky, jak se hodilo. Nejvíce zajímaly zprávy z tureckého bojiště; zvláštní podivení způsobilo počátkem října, že když už mezi císařským lidem v Charvátích a mezi Turky v Bosnii příměří bylo prohlášeno, Rusové v Moldavě a ve Valaších s celou mocí vytáhli do pole. Rusům přály Krameriovy noviny, přál jim Věk i sousedé a s nelíčeným obdivem poslouchali za listopadového večera, když jim četl, jak „rekové slavní Rusové nedaleko řeky Kubánu zase Turky, ač počtem silnější, na hlavu porazili a celé nepřátelské ležení vybojovali“. A živě dobrušští sousedé přisvědčovali a hlavami pokyvovali, když nakonec četl:

„Takováť je ruská moc! I v tomto třetím tažení šťastná; a napotom vždy pruskému dvoru navzdory nepřátele Turky s neohroženou myslí potírati bude.“

Nad jiné však Věka i sousedy zajímalo, kdy bude korunovace. Z Prahy měl koncem jara zprávy, že bude ještě v září. Než v říjnu teprve byl Leopold na římského císaře korunován. Tu šla řeč, že poté v listopadu bude korunovace v Prešpurku a pak v Praze. O korunovaci uherské mohl pak Věk sousedům skutečně přečísti z novin obšírnou zprávu, o české pak jenom to, že bude teprve zjara, bezpochyby koncem máje měsíce. Bylo z toho dosti výkladů a pochybností, že všem bude po právu, jen Čechům ne. Již i Věk psal do Prahy o zevrubnější, jistější zprávy. Vtom noviny ohlašovaly, že královský Hrad v Praze bude od dělostřelců, pokud v něm přebývali, vyprázdněn a opět k předešlému stavu přiveden. Ještě více však Věka potěšila novina, že „páni stavové na všeobecném sněmu mimo jiné důležitosti Království českého také z vlastenecké náklonnosti i našeho milého jazyka českého se ujali a chtí pro lepší rozšíření jeho, aby opět tak v celém království uveden byl, jakož naši slavní předkové vždy sobě na tom velice záležeti dali“. Již za dne, koho ze známých Věk potkal, každému to vesele oznamoval, večer pak všem v hospodě to přečetl a živě a s radostí vykládal, co v sobě několik těch řádků obsahuje. V duchu se však poté zlobil, že ti staří nějak netečně, jak se mu zdálo, to vyslechli, ano že syndikus městský zase šťoural, kdovíco a jak, páni stavové třeba že ano, ale ve Vídni, tam že fouká jiný vítr a do Čech obyčejně studený –

Když se toho večera domů ubíral, bez světla, v šedém svém plášti zahalen, ve sněhu, tmou, zahlédl pojednou, že se blíží napříč náměstím směrem k němu dvě ženské. Byly ve velkých šátcích; větší, hřmotná, nesla kolovrat, druhá, menší a útlejší, nesla rozžatou lucernu. Zardělý její svit míhal se na sněhu třaslavým okruhem a v něm kmitaly se dlouhé stíny postav i dosti velké lucerny, v jejíž záři bylo také viděti, že poletuje sníh. Obě ženské pospíchaly, ale smály se. Věk poznal po hlase, že to je Snížkova Márinka s děvečkou. Šly patrně z přástvy. Jeho, že šel stranou, ve tmě nepostřehly, a čerstvý sníh tlumil jeho krok. Bezděky zvolnil krok a šel tak, aby se s nimi setkal. Vtom zaslechl, bylo to již nedaleko jejich domu, jak děvečka řekla:

„Babička čeká, svítí.“

Nato zaslechl dívčin hlas: „Ale u Věků je už tma.“

„Ale nespí,“ ozval se Věk a vesele, potěšen toho okamžiku, že si panenka všimla jeho oken. Nežli dořekl, vykřikla, upřímně, ulekaně, a divže lucernu nepustila. Uleknutá upřela zraky na mladého kupce, jenž usmívaje se před ní náhle stanul a okamžik mlčky, překvapen hleděl na dívku, stojící v záři lucerny. Z velkého šátku půvabně vyhlížela mladistvá její tvář, zardělá, s výrazem milého zmatku. Na šátku, na vlasech nad čelem bělaly se sněhové chomáčky a teď se také jeden na řasách zachytil. Zamrkala bezděky a vykročila. Byla by nejraději utekla. Děvečka se smála, jak se lekly, a že pana souseda ani neviděly, ani neslyšely. Ten šel s nimi, vedle Márinky, nikoliv však blízko, a žertem se jí ptal, cože se tak lekla, a ptal se, kde byly, a že jí radost pokazil, že se tak vesele smála.

Stanuli právě na suché, tmavé podsíni Snížkova stavení. Pověděla mu, kde byly, že na přástvě, a to že se Baruška, děvečka, tak rozesmála.

„A mne se už nebojíte?“

Usmála se a zavrtěla hlavou. Vtom Barka dvéře otevřela. Márinka dala „dobrou noc“ a vklouzla do dveří. Jak se v nich bezděky ohlédla, viděla, že soused ještě stojí na podsíni a že se za ní dívá. Vběhla jako divá do světnice, až se babička divila, cože je tak udýchaná a cože lucernu nezhasí. Vnučka se nic už nesmála, když se Barka na tu otázku zas zachechtala a se smíchem vypravovala, jak je tuhle soused, kupec, pěkně polekal.

Márinka byla ráda, když babička ji vyzvala, aby šla spat. Děvče chutě vklouzlo do postele, teď v zimě spala dole ve světnici s babičkou, a byla ráda, že babička zhasivši nehovořila ještě potmě jako jindy. Vnučka zavrtána jako myška do peřin ani nedutala, jako by spala, a myslila na to, co se jí teď přihodilo. Nemluvila pravdu, když na sousedovu otázku prve řekla, že se ho nebojí. Bála se ho, jak vedle ní kráčel, ale také ji to těšilo a vzrušilo, že nemohla ani usnout. A pak, když slyšela poklidné babiččino oddechování ve spaní, povytáhla se z peřin výše ke hlavám své postele poblíže okna, pak vztyčivši se poodhrnula bílou plátěnou záclonu a upřela zrak svůj ven. Tam byla tmavá noc; jen sníh na střechách a na ulici jí prosvitoval a jasné, rudé, jediné světlo. U Věků, nahoře v sedničce. Nešel spat. Co dělá? Vtom se Snížková hnula a vnučka vklouzla zase do peřin. Ležela tiše, přemýšlejíc, cože nejde spat, nesmál-li se jí, co si myslil, a že se přesvědčí, jak bude dlouho svítit. Vtom se jí zase mihlo, co tenkrát řekl Frantině, že takovou hezkou čtenářku si nesmí poplašit. Těšilo ji to a často si na to vzpomněla, ač jí také někdy připadlo, neřekl-li to jen tak. Podívala se zase zpod záslony… Svítil ještě. Ulehla, chtějíc zvěděti, jak bude soused dlouho vzhůru.

Ale když poté do světnice zahučel ohlas rohu a temný zpěv ponocného, jenž v plášti, v beranici a s pikou v ruce zvolna kráčel ulicí:

spala již Márinka Snížková. A Věk dosud svítil.

Stávalo se vnučce Snížkové, že když se ráno probudila, že cítívala podivnou tíhu na mysli, neurčitý smutek; zdávalo se jí, že je opuštěna, jako by se neměla nač těšit. S takovým smutkem vstávala a nadarmo se mu bránila i dlouho za dne a rozpomínala, co jí je, že nemá žádné příčiny. Ale toho rána, jak oči otevřela, bylo její první, co se večer stalo, jak se setkala se sousedem; bylo jí volno, pěkně. Ležíc vzpomínala na vše, jak bylo, a pak, jak se ozval babiččin hlas, chutě vstala, svěží, jako vlaštovička.

Věk, když ráno, časně, vyšel před krám, upřel nejprve zrak na Snížkovo stavení, jež v jitřním šeru ještě temno stálo, a vzpomněl si maně, že Márinka ještě asi spí. I mihla se mu zas, jak ji včera večer, přišed domů, chvíli měl na očích, ve velkém šátku, s chomáčky sněhovými na vlasech i na řasách, jak se upřímně lekla a na něj se podívala.

Tu ta malá příhoda zběhla se nedlouho po tom, co vyzvěděl Věk, kdo je vlastně jeho horlivou čtenářkou, a když proto začal si bezděky všímati sousedčiny vnučky. Na ní už beztoho od svatodušních svátků, co s ní na kůru zpíval, déle utkvěl jeho zrak, kdykoliv ji potkal, nežli na ostatních děvčatech. Než to hleděl na ni jen jako na pěkný obrázek. Měl ji za dětinu ještě, jako za panenku. Až pak přišlo to s těmi knihami a to, co mu matka pověděla. I toho si všiml, že dosud nebyla nikdy u něho pro nic v krámě, ač jiná děvčata dosti často přiběhla, že je před ním nějak plachá, jako by se mu vyhýbala. A přece zase byl její pohled tak milý a jemu zdálo se, že ho ráda vidí.

Když ji potkal odpoledne po onom večeru, kdy ji bezděky tak zalekl, zarděla se jako mák. Zalahodilo mu to; sám však, ač ji měl za onačejší všech městských děvčat, zůstával k ní jako dřív, ledaže teď spíše s ní mimochodem promluvil, na babičku se zeptal nebo zažertoval.

Tu noc před Štědrým dnem bylo v Dobrušce živo, a nejvíce ve staveních, kde té doby se odbývaly přástvy. Z toho, co děvčata přes úkol přepředla, i z toho, co přidala na hotových, pořízeno jídlo, buchty, koláče i káva; mládenci pak, kteří na přástvy chodili a žertem děvčatům nitě trhali nebo pazdeří z klína setřásli, opatřili pivo, rosolky. Bylo veselo, všude až přes půlnoc, někde až do úsvitu.

F. Věk jako loni, tak i letos nešel nikam, ač věděl, že všichni mladí jdou a že mu to budou míti za zlé. Ráno pak, na Štědrý den, se podivil, že nebyl sám. Od Barky, děvečky Snížkovy, se dověděl, že Márinka také nikde nebyla, že se sice chystala celý den, ale samý večer že se pojednou rozmyslila. Nemocná nebyla. Divil se tomu, ale hrubě si tím hlavy nelámal.

Štědrý večer, bez vánočního stromku, jako všude tenkráte bylo, slavil po matčině přání s veškerou svou čeledí. Zachoval také kvůli matce a pro vzpomínky na chlapecká léta všechny obyčeje, ač dle zásad svého vzdělání měl jimi i všemi těmi nevinnými pověrami povrhnouti. Na jitřní však nešel. Netušil, že tam někomu scházel.

Márinka Snížková se nadála, že tam bude, buď u primu u houslí, nebo u tenoru. Těšila se již zvečera na jitřní, více nežli kdy jindy, až se jí babička zeptala. Vnučka jí řekla, že na pastýřskou mši, jak budou pastýři zpívat a pastýřky a dudy hrát, že to je takové pěkné. Pastýři zpívali i pastýřky, sama měla jeden pastýřův hlas, a na varhanách hráli jako na dudy, a přece ji ta všecka pastorála tak netěšila.

Zato na slavný den, před hrubou na Boží hod, rázem se zapýřila a zaradovala, když Věk přišel na kůr. Nenadála se ho, když včera nebyl, a nevěděla také, že regenschori ho požádal, aby zazpíval velké tenorové sólo. Mladý kupec, jak se vítal s hudebníky a ochotníky, jichž byl dnes plný kůr, netušil, že Snížkovu příchodem svým tak vzrušil. Ale pak, když stoje vedle ní zpíval, byl při hlase a zpíval pěkně, a partesy obraceje stranou pohlédl, byl až překvapen pohledem své mladičké sousedky, jenž na něm upřeně tkvěl, vyjasněn, s nelíčeným obdivem a tak oddaně zároveň. Až jej to zarazilo a všiml si, když Snížkové vnučka hned poté vpadla, že se jí třásl hlas a že chvilku zpívala nejistě.

V ten okamžik mu připadlo, jak tenkráte večer, kdy ji potkal vracející se z přástvy, že všimla si ihned jeho oken, že je tam tma. Po žádných jiných se neohlédla. Tenkráte toho valně nedbal, ale teď po tom, co postřehl, vypadalo to jinak. Myslil na to i pak doma; ale jak sám o sobě pochyboval a nevěřil a nechtěl věřit, usmál se sám sobě, co si to myslí. I je-li tomu tak, to že je na okamžik, že co taková panenka, ta že je vrtkavá, nestálá. A pak – Paula byla také jako andělíček, a přece –

Přece mu to nebylo nemilo a na okamžik byl tím pomyšlením jako stržen, jak by bylo hezké, kdyby ho takové děvčátko mělo opravdu, upřímně rádo, ale jen jeho, opravdu, beze lsti, bez přetvářky, bez ohledu na jeho postavení a jmění. Ale hned zakroutil živě hlavou, jako by to bylo nemožné, jako by to bylo jen marné myšlení, vstal a chopil se houslí.

Vtom mu matka přinesla psaní. Bylo od Hněvkovského a obsahovalo veršované přání k Vánocům i k novému již roku, a také mnohé jiné zprávy, zvláště o Krameriovi, o Expedici, o Heldovi i o Thámovi. O tom nebylo mnoho, poněvadž Hněvkovský, jak psal, málo ho vídá, zvláště když Thám, jsa u Šenfeldovských novin, nikdy teď do Expedice nepřijde. Ale hlavní je to, že je u divadla, že hraje a pilně překládá a sám snad zase nový kus skládá. Jinak, jako doma, že je všecko u něho při starém, že se ještě nic nezlepšilo, protože na Thámovi spokojenosti hrubě není vidět, a že prý často bývá u Modrého hroznu. Ač se Věk mohl podobné noviny nadíti, přece se nad ní vážně zamyslil. Paula tedy nepolevila a drží pořád ještě se svými proti němu.

Poslední novina toho listu, ač byla vesele psána, mladého kupce neobveselila. Hněvkovský psal o Šedivém, že je teď nešťastným pastýřem, protože se s jeho pastýřkou staly tak divné věci. Jistěže se pamatuje (on Věk), co v Expedici o ní slyšel, jak se Šedivý namáhal dostat se za ní do baronova domu, a že se tam dostal, jak už (Hněvkovský) jednou psal, že to Šedivý pořídil jako učitel německého jazyka, že tu slečnu tak učil, až se s ní v hraběcí zahradě Gallasovské večer při měsíčku sešel a tím své vyučování skončil, jelikož, jak slyší, starý baron Materna něco zvětřil, a proto dal neteř tajně z domu. Ale Šedivý, jemuž Amor byl milostiv, že vyzvěděl, kde slečna je, u měštěnína bohatého, a také že to pořídil, že mohl jí psaníčka posílat. A také ona, ta Maternová, že mu několikrát psala. Ale pak dost, jako by uťal, ačkoliv se v domě nic nezměnilo. Tajný posel, služka, zůstala věrna; zato slečna přestala sama dopisovati. A to že Šedivého trápí a že jistě teď nějakou truchlohru složí, když sám tolik a zbytečně truchlí nad ženskou nevěrností, které se mohl nadíti.

Věk to tak zlehka nebral jako přítel Hněvkovský. Drže list v ruce, hleděl do země a myslil na Tháma, na Šedivého, na Paulu, s níž se mu Betyna na mysli kmitla, a na tu Maternovou. Byla také taková nezkušená panenka z venkovského zákoutí, povídali to v Expedici, byla hodná, a medle – Pojednou mávl rukou a kvapně vstal. Rozsvítil a sedl ke knize.

To o Vánocích bylo naposled, co déle a vážně uvažoval o ženění a o ženských. Přivedla jej na to bezděky vnučka staré Snížkové. Došel však k divným koncům a dřívější nedůvěra jeho jenom utvrzena těmi zprávami z Prahy a vlastními úvahami. Při tom zůstal a ženění zůstalo v dalekém poli.