F. L. Věk

Všude po Praze čekali dychtivě určitější zprávy z bojiště. Noviny docházely pomalu a přinášely bulletiny o událostech, které se zběhly již před mnohými dny, a nadto ještě nejisté. Pražské listy měly málo přímých zpráv, a ještě bylo znát, že nepíšou o všem, o čem by měly a mohly. Nesměly.

Z toho nejistota, nedůvěra a jako černava počalo se šířit tušení něčeho zlého. Nejdivnější a nejzamotanější zprávy o srážkách a bojích z pramenů soukromých, prý z Vídně nebo z gubernia prý, se trousily a rostly letem. Mluvilo se o srážce u Vertyngu ve Švábích, že tam bylo zle, že se to tají, ale že jistě tam císařské vojsko prohrálo, správu vedoucí generál Auffenberg že upadl do zajetí s kolika sty vojáky, a u Günzburku za Augšburkem, tam že Francouzové také zvítězili, Ney, jejich generál; císařský generál D’Asper že musil za Dunaj, Günzburk že je v rukou francouzských, císařská armáda že všecka couvla k Ulmu.

Outěcha byla ve spojencích, v Rusích, kteří pod Kutuzovem stáli u Innu, aby zabránili postup Francouzů do Rakous a na Vídeň. V těch byla naděje a v tom, že druhá, silnější ruská armáda už táhne, že přitrhne co nevidět. Než přece žádná jistota. Nedůvěry, obav všude jako těžkých mraků.

V neděli dne 27. října vystavena ve všech pražských kostelích velebná svátost a u všech jejích oltářů vznášely se vřelé modlitby za vítězství.

P. Vrba modlil se z té duše ráno při mši i po ní i odpoledne o nešporách. Prosil zkroušeně a lítostivě, aby se pánbůh smiloval a učinil těm vojnám konec, aby poražen a potřen byl ten zpupný císař francouzský, jejž nenáviděl jako předtím jakobíny. Když se vrátil z kostela do svého bytu, den už zhasínal. Měl na sobě plášť, ten plný kapes, jenž tento rok celý zahálel, poněvadž za té drahoty a tesknosti obecné nebylo možná apoštolovat českému čtení.

Uloživ plášť, usedl, dost prokřehlý, do černého křesla po nebožtíku faráři Hejnovi u kamen, z nichž příjemně zalehal hukot plamenů do klenuté jizby, zamžené prvním soumrakem, plné zašlých obrazů i sošek ze zrušených klášterů. V tu chvíli vstoupil mimo nadání doktor Held. Návštěva byla tím milejší, že se doktor tu nestavoval jen mimochodem, nýbrž že přišel schválně.

P. Vrba začal o dnešních pobožnostech a hned se také dychtivě ptal, nemá-li doktor nějakou novinu, že se stýká s pány od gubernia a s urozenstvem.

„Velebný pane, raději o tom nemluvit. Mám noviny, ale nestojí zanic.“

„Tak co, tak jak –“

„V Bavořích je asi zle. To už je jako jisto, že naše armáda coufla k Ulmu, že se chtěla tam retovat, ale že ji tam Francouzové obklíčili kolem dokola – všecko. A nejhůř, že ta pevnost Ulm je prý nedodělaná.“

„Ach, běda! Ach, kdyby nás pánbůh dnes vyslyšel!“

Doktor Held se v duchu skepticky usmál, nahlas však těšil:

„No, kdož ví, všecko třeba tak není, a pak, velebný pane, Rusové!“

P. Vrbovi zajiskřilo v očích.

„Ano, ano, Heldíčku, mají pravdu! To je přec! Rusové, slovanští hrdinové, ti na ty jakubíny! Však vědí před šesti léty, Suvorov, kozáci!“

„Ale já, velebný pane, dnes na vojnu ani tak nemyslím.“

„Tak! A nač!“

„Chtěl bych být dnes tam, kde oni by taky chtěli být.“

„Já? A kde medle?“

„Na muzikální akademii.“ Held se čtverácky usmál.

„Já?!“ vykřikl P. Vrba a škubl sebou. Dotklo se ho, jak by on v tento čas –

„Oni, a chtěli by slyšet knížete, pravého knížete, jak veřejně zpívá česky.“

„Doktůrku –“

„Rafaëla zpívá, a snad v tuto chvíli.“

„Jakého Rafaëla a který kníže, jaký kníže.“

„Archanděla Rafaëla, kníže Lobkovic, František, vojvoda roudnický. Ta muzikální akademie, aby věděli, je dnes odpoledne v Roudnici na zámku, kníže sám zpívá.“

„A řekli, že –“

„Česky, ano; dávají tam z jeho vůle Haydnovo oratorium Stvoření světa, vědí, a s českými slovy, s českým textem.“

„Ach! A jak to vědí –“

„Psal mně Antonio Cartellieri, knížecí kapelmajstr, psal mně před třemi dny a zval mě, známe se odtud z Prahy, z divadla; měl jsem tam přijet. Byl bych jel, rád, to vědí, zvlášť když je to takhle, všechno česky, a muzikališ by taky za to stálo. Cartellieri je chlapík, sám komponist, kolik oper složil, kapelu má znamenitou, kníže, to vědí, na groš nekouká, v služebnictvu a v hausoficírech má znamenité muzikanty i zpěváky. Sám znalec muziky a pěkně zpívá, a demoiselle Nitšová zpívá Gabriela.“

„Kdo je ta zpěvačka?“

„Žádná od divadla, je knížecího forstmistra dcera, dobrá zpěvačka. Uriela zpívá jakýsi pan Kozderka, taky knížecí úředník. To ono je dnes v Roudnici! Sjede se všecko urozenstvo z okolí, úřednictvo je tam, rozumí se měšťanstvo, kníže je taky pozval.“

„A všecko česky!“

„Ano, a orchestr znamenitý: Vranický, mladší, Kraft tatík a syn, ty znám, a ostatek všecko samý dobrý muzikant, jak Cartellieri píše. Sehrají všechno.“

To nebylo P. Vrbovi to hlavní. Naslouchal Heldovi, hleděl na něj, ale na očích mu bylo znáti, že mysl jinam utíká.

„A kdo to na česko přetlumočil?“ zeptal se pojednou.

„Nějaký pan Krušina, píše se Kruchina, je u knížete sekretářem, sám taky šlechtic.“

P. Vrba trhl prudce rukama.

„Je-li možná! Snad ne ze Švamberka!“

„Ano, ze Švamberka.“

„Oh, oh, to je vzácná a podivná věc. Potomek takového starožitného rodu, a tak mocného, tak bohatého! Vždyť Švamberkové dědili, vědí, po Rožmbercích! Po Rožmbercích, a byli v příbuzenstvu s jinými slavnými rody staročeskými. A teď sekretářem u Lobkoviců. A Čech! Čech!“ opakoval jasněji. „Ten že tedy slova přeložil a kníže pán, vojvoda roudnický!“

„Tak vidějí, velebný pane, kde všude máme vlastence. Ale aby se přesvědčili –“ Held hrábl do náprsní kapsy a vytáhl malou knížku, „tady to mají, to je český text. Přijmou to ode mne. Dostal jsem tři exempláry, Cartellieri mně je poslal. Hned jsem si vzpomněl, jeden dáš do Expedice, druhý velebnému pánu.“

P. Vrba měl už knížku v rukou. Hrábl po ní jako hladový.

„Zaplaťpánbůh, to mám radost, to si ještě dnes přečtu. A jak v Expedici, pan Kramerius –“

„To vědí, měl radost a všichni, kdo tam byli. Vždyť se můžeme pochlubit, že i na vojvodských, na knížecích zámcích se dává slavné opus po česku.“

„Áno, ano, jak říkám: Spí, jen spí, neumřela.“ P. Vrba zatřepal vztyčeným ukazovákem. „Už se probouzí.“

Jakmile doktor Held vykročil, rozžehl P. Vrba svíčku, přitáhl černý stůl s dřevěnou mřížkou blíž ke kamnům, a do křesla usednuv, dychtivě otevřel tenkou knížku v osmerce.

„Stwoření swěta w hudbu postawené od pana Josefa Haydn w umnění hudebním doktora. Z Němčiny w Češtinu přeložené k potěšení Nejoswícenějšímu pánu a panu Františkowi Josefowi wéwodowi Raudnickému, swaté Římské říše knížeti a wladaři domu Lobkowického atd. atd. welikému ctiteli wlasti a jazyka Českého. W nejhlubší poníženosti obětowáno od Jana Kruchiny. – We Wídni 1805.“

P. Vrba, jako by chtěl pamlsku déle užíti, přestal číst, obracel listy, prohlížel stránky, potěšen už titulem, až se dal do předmluvy. Její spisovatel jej zajímal více nežli Haydn a jeho dílo. Krušina ze Švamberka českým spisovatelem! A jak psal! Hned na počátku potrhoval P. Vrba hlavou v radostném údivu.

„– jsem já tak šťastný každodenně očitým swědkem býti: kterak Waše Oswícenost chtědlností a horliwou láskou wlastenskou i našeho líbezného jazyka Českého naplněna jest –“

Jiné místo dvakráte četl, poprvé tiše, podruhé hlasnějším šeptem a s citem, že „tu radost spolu pocítiti schopen jest, který ještě před krátkým časem tohoto století na to swírání a utiskání té starodáwné Slowanské a překrásné řeči České truchliwě popatřil –“

Pak na tom místě uvázly mu oči, kde psáno, že pisatelovo srdce pronikla slova knížete z Lobkowic: „O kýž toto řečnicstwí w našem Českém jazyku se jedenkráte zpíwá –“

Tomu, co dál četl, jak že „den po dni naše ušlechtilá řeč Česká po tak mnohém pronásledowání chwála Bohu! zase kwésti počíná a za nejpotřebnější ano i také w celém tomto mocnářstwí řeč se držeti může, zwlášť když se pohlédne na občanstwo polské, bratrance Čechů dle jazyka, a že se také těm millionům obywatelů těch krajin, w kterých krásný jazyk Slowenský libě wyzwukuje, s touto Haydenskou hudbou (s českým textem) jistou radost způsobiti může“, tomu zvlášť živě a rád v duchu posvědčoval.

Zapomněl na vojnu, na Ceypka, že má přijít, jak obyčejně teď na podzim zvečera na těch dvaatřicet. Když vstoupil, stáhl P. Vrba obočí, poněvadž ještě nedočetl. Ceypek musil počkat, a pak ještě neuviděl hned karty. Dřív P. Vrba nějak rozohněný, zardělý, živě mu rozkládal, a to že by si měl přečíst, to že by měl slyšet, co je dnes na roudnickém zámku, co vojvoda, kníže pán – a česky, všechno česky, a panstva tam, urozenstva jako maku, samý hrabě, kníže – A kdo to skládal, taky člověk staročeského rodu urozeného.

To všechno vykládal jako o překot z radosti i z úmyslu. Bylť o Ceypkovi přesvědčen, že ta stará vojna má jako většina kolem českou řeč přece jen za něco sprostšího, že si to z vojny přinesl, kdež s nimi, Čechy, tak dělali a hrubě je ponižovali; tak aby viděl, aby slyšel, že onačejší páni nežli takový kaprál nebo lajtnant – Vojvoda, urozenstvo!

Doktor Held dal se z bytu P. Vrby napříč Dobytčím trhem a rovnou do Ječné ulice. Ráno dostal připomínku baronky Skronské, že z venkova již přijely, už před čtrnácti dny, a on že si dosud na ně nevzpomněl. Věděl, že baronka s neteří Lory je zase v Praze, ale nepospíchal do jejího domu, jako již minulé zimy, od onoho večera, kdy přinesl společnosti u baronky Skronské zprávu, že zemřel profesor Vydra. Tenkráte začal uvažovat o slečně Lory, když si musil povšimnouti, že za řeči s ním jako by tajemný plápol náhle zahořel v jejích slovech i v jejích očích, a že okamžikem to vše zhaslo, ne samo sebou, nýbrž udušeno, poněvadž slečna se tak opanovala.

Zalahodilo mu na okamžik, než pamatoval se. Nebyl tak samolibý, aby to měl zajisté. Za dalších návštěv však se přesvědčil, že se nemýlil. Vycítil, že slečně Lory není jedno, přišel-li návštěvou nebo vynechal-li ji; postřehl náhlé radostné vzplanutí, vstoupil-li znenadání, i to, jak byla ráda, mohla-li třeba na chvilku oddělit se od společnosti a zabrati se do hovoru s ním, třebaže v mnohém názoru nebylo mezi nimi shody.

Ji vábil vyčtený svět idyl, šťastných pastýřů a pastýřek, vysněná Arkádie, líbezná zátiší luk, starých dubů, šerých hájů i tichých jezer červánky ozářených, ale ji také opojoval proud nových směrů, čarovná romantika, nová poezie lunojasné, luzné noci plné kouzla, v níž život i báseň, myšlenky i city, slova i tóny měly splývati, poezie nekonečné touhy.

Held, vychováním a přesvědčením josefinista, jemuž Voltaire byl nejvzácnějším spisovatelem, měl to vše za módní, za blouznění dívčího srdce, plného neukojené tužby. V tom jí nerozuměl a nemohl s ní nadšeně mluvit o té neb oné knize nové školy, již mu vřele doporučila nebo sama zapůjčila.

Zato v hovorech o hudbě se mile scházeli. V tom i on, lékař, svému povolání až obětivě odevzdaný, zablouznit si neměl za nic nebezpečného. Než po onom večeru i v tom sám sebe střehl.

Jindy, unesen skladbou, do které se nořil celou duší, zapomínal na společnost zbožně naslouchající jeho mistrné a procítěné hře. Po tom večeru vytrhoval se z toho zanícení a tak postihl, jak na něm tkví Lořiny rozzářené oči, že v nich více nežli hudební zanícení.

Proto pak nepřicházel tak často, a jak jen možná bylo, zůstával v plné společnosti. Chtěl slečnu i sebe chránit. Jeho povolání a zkušenost daly mu sílu pamatovati se i v tom jeho věku kvetoucí mužnosti. Neměl se za hrdinu a světce, nevyhledával pokušení a vážnost k baronce a k neteři jej tvrdila v jeho jednání.

Tak se bránil až do jara, kdy odjela baronka Skronská se slečnou Lory na venkov. Jeho povolání zabíralo mu skoro všechen čas i všechnu mysl. Měl jako lékař už zvučné jméno. Mladí lékaři domácí i cizí vyžadovali na něm povolení, aby jej směli provázeti při vizitacích v nemocnici milosrdných bratří, jejíž byl představeným. Tam strávil mnoho času a ostatek dne věnoval svým nemocným po městě.

Toho léta přibylo mu v nemocnici nesmírné práce.

Ve „špinhause“ vypukl tyfus; Held přijal všech šedesát onemocnělých a staral se o nešťastné trestance s celou odevzdaností. Potíral strašlivou nemoc, jež před léty jej samého užuž dávila, tenkráte, když P. Vrba, sveden nepravou zprávou, psal Věkovi do Dobrušky o Heldově smrti, a že za něj sloužil už zádušní mši, jako to učinil Heldův bratranec v Nové Pace farář Bílý, jehož psaní o partesy Heldovy a kytaru, adresované „panně Barboře Held v Kvartyru nebožtíka Pana Doktora Helda v Praze“, choval na památku své živé smrti.

V ten čas parných dnů, kdy do svého bytu u piaristů, kam se přestěhoval ze Sirkové ulice, přicházel unaven, zmořen, kdy někdy nesáhl ani na klavír, svou radost i útěchu, a hned se natáhl na pohovku vysílen, bez myšlénky, a jen zhluboka oddechoval, maje oči přivřeny, došlo znenadání psaní od slečny Lory. Bylo německé s francouzskou adresou a s pečetí, nesoucí v drobném, něžném věnečku anglické slovo „Truth“.

Slečna Lory psala ve jménu své tety, která se roznemohla. Z města k ní dojížděl lékař, baronka však, majíc jedinou důvěru v jeho, Heldovo umění, dala psáti jemu. Neť vylíčila chorobu a ptala se za tetu o radu. Přitom se zmínila, jak žijí, jaký tu klidný život, někdy až únavně, mrtvě tichý, že se hodně prochází a bloudí parkem a chodí do nedalekých rozvalin starého hradu i osamělým hřbitovem u venkovského kostela, „einsam – – Sterbegedanken voll, jako Hölty, und wählet zum Sitz ein Grab, und beschauet die Kreuze mit dem wehenden Todtenkranz“ – Tu že hluboko cítí ty verše, že hledá útěchu v poezii, hlavně u svých milých básníků Matthissona, Novalisa, Höltyho, a že začala také číst česky.

„Pan baron Jeník poslal tetičce nějaké knihy a přidal také pro mne nejnovější českou, od pana Nejedlého, překlad z Gessnera Dafnys a první plavec. Dala jsem se do českého čtení, ale jde to ztěžka. Originál Gessnerův tu nemám a bez něho těžko všemu rozumět, když spisovná řeč česká je přece jinačí nežli obyčejná. Teď jen zatrhuju, a je toho dost, co mi nejasno nebo čemu nerozumím, ale až přijedeme zase do Prahy, budu se pilně dožadovat o vysvětlení pana Jeníka a s dovolením i Vás, pane doktore. Až přijedeme! Až zase budeme v Praze! Ó, někdy napadá mne tesknota a zrovna touha po milé Praze, a tím více se těším na podzimní a zimní večery, na milou naši společnost, na Vaši hru –“ V té únavě tělesné i duševní, v hrůze epidemie, kdy vídal ve špitále denně tolik bídy a trapného skonávání, jen se usmál tomu hřbitovnímu blouznění, a když list dočítal, zchmuřil obočí při jeho touhyplném konci.

Druhého dne odpověděl, lékařsky jak náleží obšírně, na ostatek dost stručně. Nejšíře o nové české knize, že ji viděl v České expedici, ale dosud že jí nečetl, poněvadž je hrubě svou lékařskou službou zaměstnán (více o sobě nepsal), že rád slečně radou poslouží a že by měl z toho velikou radost, kdyby získal české knize tak něžnou a cituplnou čtenářku.

Slečna psala pak ještě jednou, opět za tetu, děkujíc za radu, která znamenitě posloužila. O sobě však se již nezmínila, leda to, že by se hned vydala do Prahy, ale kvůli tetě že tu budou letos déle, až do října. V doušce napsala po česku: „Čtu česky.“

Held se usmál, ale ta dvě slova viděl rád.

To bylo v srpnu. Pak nedošlo již žádné psaní, až v říjnu ten lístek s připomínkou a pozváním samé baronky. Nebylo možná již odkládati. Jak se tam od P. Vrby bral, myslil nejvíce na slečnu Lory, jaká bude, a přál si, aby se s ní setkal jen ve společnosti.

Nesetkal. Když vstoupil do salónu, zastal jen ji v úzkých, bělavých šatech, pod ňadry po módě přepásaných bledě zelenou pentlí, v plné záři voskovic, přebírající nějaké partesy na klavíru, vedle nichž ležela nevelká kniha, Nejedlého překlad z Gessnera. Zarděla se, tlumeně vykřikla, když zaslechla Heldův hlas, a prudce odstoupila od klavíru, jako by chtěla chvátat v ústrety. Než jen chvatný krok a stanula nehnutě; jen ruku vstříc vztáhla, jak docházel. Nepromluvila, byla však všecka jako projasněna radostí z jeho příchodu.

A ta radost tak prošlehnuvší, již nemohla hned opět utajiti, ovanula Helda, jako když náhle květ zavoní. Jak se brániti. A líbila se mu v ten okamžik víc, zdála se mu hezčí, svěžejší, plnější. Vřeleji, nežli chtěl a zamýšlel, ji uvítal a pochválil, jak znamenitě vypadá, jak jí venkov svědčil. Cítila, že nechválí naplano, že jeho pohled neutkvěl na ni lhostejně a bez účastenství.

Z vedlejší komnaty vstoupila baronka a její hosté, baron Stentsch a starý guberniální rada Slívka, bělovlasý, v bělostném šátku na krku a tmavomodrém fraku. Usedli v salónu, mluvili o prázdninách, baronka o své nemoci, velebila Helda, že vlastně on jí pomohl, dotazovala se, byl-li přec na nějaký den z Prahy. Řekl, že nemohl, že bylo příliš práce.

„A jaké!“ doplňoval rada Slívka, vzpomínaje na hrůzu „špinhausu“, na epidemii v létě, a jak se doktor Held obětoval. Baronka povzdechovala úžasem, a slečna Lory jako ulekaně naslouchajíc, podotkla tišším hlasem, pan doktor že se ve svém listu ani slovem o tom nezmínil, že neměly ani tušení, v jakém je nebezpečenství. Úcta, obdiv ji zchvátil, jaká to síla, jak je mužný, obětivý, a v ňadrech se jí rozlil zážeh oddanosti, že by ho byla za ruce chytla a stiskla mu je.

Doktor Held zamlouval vše povinností, povoláním, pak na pomoc vzal Haydnovo Stvoření světa, že je dnes v Roudnici provozují, a to po česku. Vypravoval o tom, zavedl společnost do hudby, pověděl další novinky, o svém příteli Vitáskovi, že dokončil novou skladbu na klavír, a jak náhle vzpomněl, živěji vypravoval, že příští měsíc bude vzácný požitek, muzikální akademie v divadle, že přijedou oba bratří Pixisové, to že bude brilantní koncert, Fridrich, to že je umělec, housle že mu hovoří, zpívají, pláčou, a když Petr sáhne do kláves, to že je hra!

„Kdy to bude?“ ptala se baronka.

„Teď, počátkem listopadu, už je to smluveno a také ohlásili, co chtějí hrát. Fridrich koncert od Viottiho do E moll –“

„A Francouzové do dur –,“ vpadl baron Stentsch, „ti koncertují! Je prý zle.“

„Naši se snad přece udrží, co přijdou Rusové,“ těšil rada Slívka.

„Kdyby tak s nimi váš pan bratr přibyl!“ vzpomněla slečna Lory, jež jako všichni tu znala příhodu bratra doktora Helda, Ignáce, jak v Polsku či na Rusi zmizel beze stopy.

„Oh, slečno, když před šesti lety, když tu byli Rusové poprvé, jsem ničeho nedopátral –,“ Held mávl zkrátka rukou, „to již teď teprve ne. Již jsem se vzdal veškeré naděje. Taková léta a žádné zprávy, ani slova, ani zmínky.“

„Kolik let už nemáte žádných zpráv?“ ptala se baronka.

„Už jedenáct.“

„To věru –,“ přisvědčoval vážně rada Slívka.

Mluvili dál o Rusích, o těch, kteří juž přitáhli a stáli pod Kutuzovem někde v Rakousích, i o druhé, větší jejich armádě, která byla na cestě; vzpomněli, jak asi v Itálii, tam že bude líp, arcikníže Karel že Massenu jistě spořádá.

„A jak arcikníže Ferdinand Napoleona?“ zeptal se baron Stentsch a usmál se jízlivě. „To jest generál Mack, to je vlastní vojevůdce. Oh takový! Kdyby byl arcikníže Karel zůstal v dvorské válečné radě, ten by byl nepřipustil, ne, to ne, aby Mack vedl armádu a proti Napoleonu! Ale jistým pánům je to vhod, Mack se jim koří, je jim po vůli.“

„Ale statečný je, sloužil od píky,“ hájil rada Slívka.

„I ano, starý kaprál, proto před pány ode dvora ohromný respekt. Myslím, že už teď je zle, že je hůř, nežli se píše v novinách, vlastně nepíše. To se zas všecko ututlá, zatajuje,“ horlil baron Stentsch. „A vůbec, proč si vojnu zas začínali! Že Anglicko chtělo, tomu je to vhod, ale my to odneseme a zaplatíme proudy krve a milióny! Na vojnu má ministerium kuráže dost, ale doma, u nás – Ó to se bojí každého šustu, tady se odevzdá cenzura policii a jedná se s vážnými muži jako s chlapci, tady je hned každý revolucionář, kdo nosí širokou kravatu, kdo chodí v pantalónech, tady se zavedou Recensierungs-Kommissiony, aby lidé zhloupli. Našeho práva se nedbá. A to je, oh – uvidíte, jak to všecko bídně skončí tam, tam –,“ potřásal pravicí k oknu, ven, míně válečné pole, „a my, my, jen mlčet, nesmíme ani zvědět, jak je, že je a bude čím dále tím hůř.“

Slečna Lory naslouchala již netrpělivě. Vojna, pořád vojna, jen samá vojna. Těšila se na tento první večer, zvláště že uslyší zase doktora Helda. A on jako by na klavír zcela zapomněl, dal se také strhnouti.

„Ano,“ přisvědčoval, „máte pravdu, pane barone. Kde je osvícenost a liberálnost dob Josefových! A kdo teď v čele! Teď panuje fušerství a zatemnělost, a fušerství je neštěstí, v medicíně, ve vědě, v politice, všude.“

„A mistrovství nade všechno, zvláště ve hře na klavír, pane doktore,“ vpadla baronka Skronská s úsměvem, přetínajíc nit politického hovoru. Held nemohl se bránit takovému uznání i vyzvání. Usedl ke klavíru, jenž pocházel z prohlášené dílny Weisovy, a zahrál.

Slečně Lory se pohnula ramena vnitřním blaživým otřesením, jak usedala do křesla v rozkošně vzrušující dychtivosti, s jakou čekávala za dětství začátek krásné pohádky, uvádějící v kouzelnou říši vil a zakletých zámků. Doktor sáhl do kláves. Líbezná prška tónů se rozšuměla a řinula jako májová vláha do prahnoucího srdce.

Lory seděla trochu stranou v pozadí a mohla se volně zadívati ku klavíru. Seděla nehnutě s očima rozšířenýma, v obdivu, v tiché rozkoši. Ohlasy Kouzelné flétny nesly se ztichlým salónem vyzářeným voskovicemi v zlacených dvouramenných svícnech empirového slohu, zapuštěných do zelenavých stěn. To nebyl parádní koncert, ale řeč srdce, nehrál zručný virtuos, nýbrž umělec, jenž s celou duší vsál dílo velikého mistra.

Lory seděla v sladkém zapomenutí. Když zalkala árie Paminy, zvlhly jí oči, a když Held dokončil, zas chvěl se jí na rtech blaživý povzdech. Jako ze snu se probírala a ohlížela. Slyšela náhlý šum, viděla, že se ohlížejí, doktor vstal prudce od piana a baron Stentsch kráčel rychle ke dveřím. Rytíř Jeník tam stál a něco jako by hlásil. Zdálo se jí, že se omlouvá, zaslechla, že se ptá, vědí-li. A byl nějak vzrušen. Všichni spěchali k němu. Vstala také.

„Račte prominout,“ omlouval se Jeník živě, „vyrušuju, ale novina sama mne omluví. Přicházím od švakra Henneta a ten se vrátil právě od purkrabího. Došla štafeta.“

„Vy nás lekáte! Co je?“ ptala se dychtivě baronka Skronská i rada Slívka.

„Co by bylo, zle!“ zvolal baron Stentsch a již se rozpaloval.

„Ano, zle,“ přisvědčoval Jeník, „tuze zle. Zdá se, že je všechno ztraceno. Celá armáda Mackova, u Ulmu celá armáda,“ opakoval přísně, „i s velitelem je zajata.“

Baronka tlumeně vykřikla, rada Slívka sebou škubl.

„To není možná!“

„Je to jisté?“ ptal se temně baron Stentsch, jenž čekal zprávu o prohrané bitvě, ale ne něco tak ohromujícího.

„Je to jisté, bohužel.“

„A co arcikníže Ferdinand – Také zajat?“ vzpomněla baronka.

„Ten prý s nějakým oddělením vyvázl a pospíchá Bavorskem zpátky do Čech. Nezaskočí-li ho. Ale zle je, už z toho, že rezervní vojsko všecko je na ústupu. Již couvlo do Čech, všecko se žene k Plzni, tam je koncentrace.“

„A tam u Ulmu, celá armáda,“ zamračeně opakoval baron Stentsch jako před sebe.

„Ano, přes třicet tisíc našich, jistě, osmnáct generálů, složili zbraň před Napoleonem, a co děl ztraceno, a všeho! Francouzové mají teď volnou cestu na Vídeň.“

„Tu kryje Kutuzov se svými Rusy,“ těšil se rada Slívka.

„Co to je, ta hrstka.“

„Ale druhá ruská armáda již táhne.“

„Ta přijde po funuse s křížkem, milý pane rado,“ vyhrkl Jeník po česku.

„Co jsem říkal!“ Baron Stentsch jako vítězně se rozhlížel po společnosti. „Mack! Co jsem povídal! Toho by měli zastřelit!“

„Vojenskému soudu neujde, nemůže,“ přisvědčoval Jeník, „to je bezhlavost, takhle kapitulovat.“

„Vojenský soud!“ opakoval baron Stentsch rudý rozčilením. „Toho před něj poženou, ale kdyby byl také takový mocný soud, který by odsoudil a ztrestal tu bezhlavost, co dala Mackovi takovou moc, tu hroznou bezhlavost. A celý ten systém!“ dodal prudčeji, svíraje rty.

Baronka se lekala, že by Francouzové mohli snad až do samých Čech, sem.

„Ne, ne,“ konejšil ji zas rada Slívka, „armáda je snad, želbohu, ztracena, ale jsou tu národové. A Tyrolsko je vojensky opatřeno, arcikníže Karel přikvačí z Itálie na pomoc, a pak spojenci.“

„Milý pane rado,“ řekl Jeník trpce, „na spojence není spolehnutí, pomoc z Itálie nemůže přijít včas a národové –,“ pokrčil rameny.

„To si zas na ně vzpomenou,“ přidal Held trpce.

Lory povzdychla. Sen se rozplynul, zbraně řinčely, vojna zas bouřlivě zaduněla. Smutně se ohlédla po klavíru, kde vedle svazku partesů ležela nevelká knížka v deskách barev mramorových, s rudou náhřbetní vinětou, Gessnerův Dafnys a Prwnj Plawec.