F. L. Věk

V druhé polovici října proskakovaly poplašné pověsti při západních hranicích, hlavně v těch stranách při hlavní silnici od Plzně k Domažlicům a přes Klenčí do Bavor. Jak tomu dávno, co tudy táhly prapor za praporem, pluk za plukem, císařští myslivci, granátníci a jiná pěchota, švališéři, huláni, kyrysníci, dělostřelba, vozatajstvo, co děl, co vozů, celá armáda. Jak tomu dávno – Po žních bylo. S jakou odvahou, s jakými nadějemi postupovalo tenkráte všecko do Bavor s Napoleonem spojených! A jaké zprávy docházely od polovice října!

Nikdo nevěděl nic jistého, ale zrovna z té nejistoty rojily se nejdivnější noviny, pravé Jobovy zvěsti. Povídalo se, s jakou ohromnou armádou přitrhl Napoleon od Rýna do Švábska, že se vojska jeho rozlila jako záplava, že zatopují ze všech stran císařskou armádu, ta že je na ústupu nebo již sklíčena, že se již nemůže ani hnout, že Francouzové táhnou dál, že snadno a brzo by mohli dorazit až sem, k hranicím, kdože je již zadrží –

Formané, kteří před čtrnácti dny vyjeli a kteří měli býti zase již doma, nepřijeli a nebylo o nich ani hlasu. Pak už také nepřijela švábská pošta a přestala nadobro. Jen kurýr se někdy mihl Klenčí, projel tryskem ani se nezastaviv nebo zarazil na chvilku, co na poště přesedl na čerstvého koně, a hnal opět pustou silnicí dále k Plzni.

Pašerové, vandrovní, kvapně se z Bavor vracející jako ptáci před bouří, roznášeli děsivé zprávy, jaký strach, jaká hrůza všude v Bavořích, rezervní vojsko že netáhne kupředu, za armádou, do ohně, nýbrž zpátky, a jakými rychlými pochody, že Francouz už jim v patách, když zničil hlavní armádu, že císařští tu budou co nevidět a ostanou tu při hranicích, tady že se to pak semele, až přitrhnou Francouzové a budou chtít do Čech.

Válečné hrůzy vyvstávaly jako přízrak. Všude si připomínali a malovali přehnanými barvami, jaké výpalné Francouzové ukládají a drancují, co vsí a měst už sežehli. A vtom se vojsko pojednou objevilo. Oddělení císařských myslivců v šedých pláštích, v černých gamaších přitrhlo do Klenčí. Z Bavor přitáhli. To bylo zjištění všech těch divokých, zmatených zpráv, to je stvrdilo.

Myslivci v Klenčí nezůstali. Samý podvečer, kdy začalo poprchávat, přibyli do Domažlic. Všecko město se poplašilo ne tak praporem vojáků, ale tím, že byli na ústupu, že za nimi táhnou jiní, všecka záloha. Vojáci nevěděli, jak je u hlavní armády; jenom to slyšeli, že je za Lechem, na samém konci Bavor, někde na Ulmu.

Kdekdo z Domažlických měl se ochotně a soucitně k myslivcům zabláceným a dlouhým pochodem zmořeným. Jen Vio, ředitel divadelní německé společnosti, je proklínal. Kazili mu večer. Sic jiné dni se mu Domažličtí nehrnuli proudem, ale toho večera sotvakdo se z nich u kasy zastavil. A vojáci a důstojníci si ani nepovšimli, že je dnes představení. Přišli jen na noc, ráno měli táhnout dál, aby bylo místo pro jiné. Přišli hladoví a mnohý byl tak znavený, že se natáhl, jak jen došel na byt, a usnul rázem.

Nikoho neulákalo, že ředitel ohlásil divokou frašku s Bernardonem, kus hrubě zastaralý; v menších místech však vždycky ještě působil, tu se Bernardonu ještě rádi smáli a snesli i hrubé šprýmy hansvurstovské.

Direktor, hladce oholený, v opelichaném kožichu a v čepici s beránkem a štítem, nohy v sešlapaných bačkorách, asi padesátník, seděl v studené síni nad schody před „sálem“ u stolku, na němž planula lojová svíčka u dvou talířů na sebe položených. Nic necrnčely penězi, nepřicházely duše, které by složily obolus, aby mohly do ráje Tháliina.

Před chudým jejím stánkem, v nevytopené, mrazivé místnosti, jejímž šerem mrkaly na „lustru“ čtyři lojové svíčky, skoro prázdno, ač už osmou pověžný ohlásil a odzpíval. Za oprýskanou, odřenou oponou, jejímž modrým nebem proráželo na kolika místech tkanivo hrubého režného plátna, bylo skoro živěji.

Dva herci, už vystrojení, přecházeli jevištěm, až prkna vrzala, v kulisách nalevo stála ředitelova dcerka, naivka i milovnice, v lehkých šatech, promodrávajíc zimou ve svěží posud, pohublé tváři. Vedle v kumbálku, jejž osvětlovala svíčka zastrčená v láhvi u škatule s líčidlem, v „garderóbě“, seděla stará herečka v čepci, zachuchlaná obnošeným velkým šátkem, „komická stará“ a „heroická matka“ společnosti s paní Thámovou, „heroinou“, dnešního večera mladou bohatou vdovou, kteráž také přitahovala velký šátek k tělu přes vybledlé, kdysi nákladné šaty staromódní rokokového střihu. Pohublou tvář měla ostře, do červena nalíčenou, obočí namalováno, vlasy napudrované.

Stará hubovala na vojsko, to že byl čert dlužen na té štaci mizerné; v Klatovech že nebylo nic, ale tady, a teď ještě ty kobylky.

„Kdoví, sehrajeme-li,“ ozvala se Thámová hlasem jako unaveným.

„Ať sehrajem nesehrajem, díl nedá, chlap –,“ vyjela ostře stará herečka, žehnajíc řediteli. Pojednou se obrátila k Thámové:

„Večeřelas?“

„Nevečeřela. Muž nepřišel ani nic neposlal.“

„Sám někde chlastal.“

„Ne, dnes ne. Byl snad na faře.“

„Na faře?! Objednat si a nám funus?“ Stará se zkrátka zachechtala.

„Tady ne, tady bych nechtěla –“ Thámová potřásla prudce rameny.

„Jen si vybírej!“ pošklíbla se stará. „Psí konec všude! Ale o té faře, jaks povídala –“

„Pozvali ho, snad děkan; to, co jsme v Čechách, už asi třikrát ho takhle pozvali. Jistě si něco přines zas na penězích.“

„Co bys povídala! Na faru zvát komedianta!“

„Toho ne, to vím. Ale spisovatele. On je tak na českých farách prohlášený,“ mluvila Thámová ironicky, uštěpačnou pochlubou. „Český spisovatel! To vynáší!“

„To je něco jiného!“ Stará se smála. „To se budeš dnes mít!“

„Budu!“ Thámová pokývla hlavou. „Budu se mít, jako jsem se měla a mám. Pozvu vás na večeři, chch –“ Přitáhla šátek přes ramena těsněji k ňadrům. Vedle na nevysokém jevišti, k němuž vedly z kumbálku tři dřevěné schůdky, strhl se smích. Heroická stará vystoupila kvapně na schůdky.

Jen vyhlédla do nevelikého, nízkého jeviště, nad nímž se táhla sufita, pruh světle modře natřeného, oprýskaného plátna, a již se hnala do protějších kulis, kdež se shlukli oba herci i naivka jako vrány na výra; to na výrostka, benjamina společnosti, jenž zpředu, v „sále“, nadzvedl přední oponu a protáhl se pod ní na pódium se džbánem piva. Chtěl s ním nepozorovaně do kulis vpravo. Měl ho tam z dolejší šenkovny tajně zanést jejich „garderobiéru“ Thámovi, jejž napadla jako často před samým vystoupením pekelná žízeň a jenž už nemohl do šenkovny, protože byl nalíčen a přistrojen.

Čekal v koutku za kulisami v kmitavém svitu olejové, nečisté lampy, sedě vedle pušky o zeď opřené, na nevysoké kované bedně, v staré paruce s copem a s vukličkami nad spánky, bez vousů, v usmoleném klobouku na tři facky, zdobeném velikou rozčepejřenou kokardou, v tmavomodrém fráčku vojanském s červeným vyložením, s širokým vojanským nákrčníkem, v punčochách, v sešlapaných střevících s přezkami, celý ošumělý v ošumělé úloze zastaralého, komického Bernardona s nábojnicí, se šavlí na řemeni přes rameno, zjev směšný i ubohý.

Pil ze džbánu, hltal z něho jako přisátý, jako by neslyšel, jak na něj pokřikují, že už dost, už dost, ať jim také nechá, ať to všechno nevytáhne nenasytné hrdlo vysmolené. Doráželi na něj, komická stará chytala ho za rameno. Thám však pil a pil, až pojednou odtrhl džbán od úst, to jak se nad ním ostře ozval hlas jeho ženy.

Oddechnuv si, zardělý, maje rty mokré, upřel na ni tmavé oči svítící mdlým, kalným leskem, s kterým už přišel do divadla, a podával jí džbán. Ale jen ruku vztáhl, už nádoba letěla, křápla. Thámová ji vyrazila; střepy se rozskočily a kaluž piva zaleskla se na špinavých prknech. Herci, naivka i stará pokřikovali úžasem a lítostí nad pivem, co ho ještě bylo. Thámová zlostně vyčítala, na pivo že má, na večeři ne, to ne.

„Halt! Ticho! Co je to!“ zajelo ostře do toho hluku za kulisami. Ředitel dokročil na svou společnost. „Seberte se!“ poroučel mrzutě. „Nebude se hrát. Pitomci zatr… pitomí šosáci – ničemu to nerozumí, neví, co je to divadlo, co kumšt. Franci, gardinu vzhůru. Umělec ať hlady chcípá –“

„A co díly, pane direktor! Chceme večeřet! Díly!“ Hlásila se stará důtklivě a herci s ní. Ředitel mávl majestátně pravicí:

„Pst, promluvím nyní k obecenstvu, k těm – Mlčet!“

Důstojně, v kožichu, v bačkorách, pokročil, jak se opona zatím vyhrnula, až na kraj chudého jeviště, smekl čepici, poklonil se, přihladil od čela do týla prošedivělé dlouhé vlasy a oznamoval, skoro do prázdna a do šera, hlubokým hlasem, pateticky, že se velectěnému obecenstvu oznamuje, že se dnešní výtečná a veselá, velice směšná hra na pozejtří odkládá, když tu má velectěné obecenstvo vzácné hosty, slavné obránce vlasti, že zaplacené entrée platí na příští představení, pro dnes že přeje vzácnému panstvu, pánům a dámám, šťastnou dobrou noc.

Poklonil se, „panstvo“ se hlasitě ozývalo, výrostkové pokřikovali, ale Franci spustil prudko oponu, až spodní bidlo uhodilo o pódium. Ředitel, otočiv se zády k panstvu, promluvil nanovo, ku své společnosti, ale ne již tak pateticky:

„Tady není žádná štace, potvorné hnízdo, uchystejte se, zítra odjedeme!“ Nedbaje návalu naléhavých žádostí, ať vyplatí díly, ať mají na večeři, volal do kulis: „Herr Garderobiér, pakovat, zejtra pryč, ani den už nepřidám.“

Bral se vážně do „šatny“ a ven; za ním skoro všecka společnost, hlučíc o výplatu. Za kulisami zůstal jen Bernardon Thám a jeho žena. I ta kvapně odešla, jak Thám, prohledav kapsy, podal jí nějaké drobné peníze. Nechala ho. Vstal, odkopl střepy, otevřel víko bedny, na které seděl, hodil do ní klobouk, paruku, fráček, nábojnici, šavli, stál chvilku nad tou bernardonskou maškarou, nějako do půdy zarostlý, ale jako nejistý, pochýlený rákos, náhle plivl do bedny, přirazil víko a šel zvolna, ne zcela jistě do „garderoby“ se umýt a přistrojit.

Zastal tam jednoho z kolegů, jenž vrátiv se svazoval svůj mundúr do uzlíku.

„Kde je má žena!“ zeptal se Thám drsným, přichraptělým hlasem a nalil z konve vody na hliněnou mísu.

„Šla s mutter.“

„S tou čarodějnicí – tou –,“ nedořekl, zkrátka se zachechtal a začal si drhnout obličej.

„Stavíš se dole?“ volal na něj kolega. „Všecko tam šlo, je tam vojsko, něco by mohlo kápnout. Budou vojákům zpívat.“

Thám se vztyčil jako prut, mokrý, maje líčení po tváři rozmazané, a zprudka se optal: „Žena taky?“

„Ne, ta šla se starou na kvartýr.“

Thám se zas nahnul nad mísu a myl se dále.

Ale sám pak neminul hospodu, kde kolegové si mezi vojáky vydělávali na pivo a na večeři, a vrátil se odtud pozdě, když už Thámová spala na chudém loži chudé světničky, kterou měli u řemeslnické rodiny najatu.

Ráno dlouho ležel a neprobudil se ani, když kolem šuměl hluk, když polnice zahlaholila, když duněly pádné vojanské kroky a buben zavířil. Myslivci táhli z města. Až jej direktor probudil před samým polednem. Zatřásl jím, ať vstává, cože nechystá garderobu a všecko, že pojedou, v tom prokletém hnízdě že není živobytí, ať všecko zchystá, ale ať mlčí, žádnému nic, když ohlásili na zejtřek představení, že jim nic nevrátí z toho, co vybral, co by vracel, takový mizerný groš, až hanba.

Při tom chystání se nikdo nezpozdil, jen direktor. Nemohl v městě sehnat žádný povoz. Několik jich musilo za vojáky s jejich bagáží, jinde zapřeli, že nemohou, a na dvou místech řekli ředitelovi přímo, že nepojedou teď v tenhle nejistý čas, vojsko že pořád táhne, že se jím silnice od Klenče k Plzni jen rojí.

Ředitel v zlostném rozčilení smekal čepici a hladil vlasy od čela do týla, když o tom společnosti vypravoval. Zato navečer ohlašoval vítězně, že tady nezamrznou, že vůz má, že byl v sousední vsi a tam že našel sedláka, který pojede, a že ani nechtěl, aby mu napřed zaplatili, ani závdavek ne, „takový poctivec“, to řekl hlubším hlasem, ale oni ať mlčí, ať dělají, jako by se zítra hrálo.

Před půlnocí padl stánek Thálie. Rozebrali chudé stavivo, stočili těch několik odřených dekorací a naložili to pak s třemi bednami ráno, ještě za tmy na selský vůz, jenž přirachotil, jak bylo sjednáno.

Vyjeli do šerého, sychravého říjnového rána. Pouštěli se zase do mlhy neznáma, vydávali se jako na chatrné lodi chatrné mužstvo bez zásob do širokého moře, bez radosti, bez nadšení, kdy v patách za nimi hrnul se a hlučel příboj nešťastné války. Bylo nutno kvapit silnicí, pustou té chvíle, zátopou šedé mlhy, z níž jako šeré stínové ostrovy trčely lesíky a vrcholy košatých stromů stojících v skupinách.

„Komická stará“, Thámová i naivka seděly na voze vpředu i vzadu, jak prostora dala. Mužští musili pěšky. Ředitel s černým hubeným pudlem vpředu, ostatní u vozu, Thám v plášti sám za vozem, ruce v kapsách, lopatky výš, jak se v chladu krčil. Šel lhostejněji nežli všichni ostatní. Starali se, jak bude dál, nevrazí-li někde do vojska, a jak dojedou do Plzně v tom rojení. Thám se tím netrudil. Netěšil se na nic, nečekal nic a také se ničeho nelekal. Duše mu dávno zchladla lhostejností, ztupěla ranou, již mu Pavla dala, zmarem všeho jeho snažení i trampotami toho potulného, bídného života, plného nedostatku a ponižování.

Poprvé jel do Plzně před šesti léty, r. 1799, když se rozloučil s Prahou, aby se přidal k potulné káře Thespidově, kterou tenkráte zřídil a řídil kolega Šantroch. Za tichého soumraku koncem měsíce máje dojel v dostavníku s ženou a tchyní do královského města. Bylo mu jedno, kam jede; přijížděl v tupé odevzdanosti, s jakou vyjížděl z Prahy, kdež se sám s nikým nerozloučil. Nedbal o to, poněvadž se domníval ve svém zklamání, že jim to všem jedno, jede-li, zůstane-li, že to jako kámen hozený do vody, on i všecka jeho práce, i všecky jeho oběti. Z domu U Bohuslavů vyšel chmurný; nic tu neopouštěl, jen kupu svých rukopisů a v nich tolik svého marného, jak trpce si řekl, marného snažení, tolik práce vykonané v nedostatku, v nesnázích, tolik svých zklamaných, oprchalých nadějí. A zbytečná všecka ta práce, jíž obětoval svůj úřad, postavení a pohodlné živobytí. Co v ní utraceno a marně! Všecko nic nevážilo, ani tolik, aby ho v Praze zachovali. A žena!

Viděl ji v tom odjezdu z Prahy žalem zkrušenou, jako zničenou. Věděl, že to je pro toho milence, ne pro Prahu, ale jen pro něj, pro Amlinga, že jí ničím to, že on, její muž, bude s ní, že budou teď sami a sobě blíž. Zůstali sobě blízko, vlastenské dílo ho již neodvádělo. Bylo však už pozdě. Po zážehu hněvu a žárlivosti zůstala mu v duši lítostivá hořkost, pak tupé ztišení a poznání, nač nadále bouřit a nutit, že konec, konec. A tak zůstalo mezi nimi chladno.

Paula první čas dlouho tesknila. Nadarmo nezaúpěla v Praze, nežli vykročila z bytu, chytnuvši se v úzkosti své matky: „Já se bojím toho živobytí! Já se bojím!“ Tesknila po Amlingovi, toužila po psaní od něho. Neposlal však ani řádky.

První čas se Šantrochově společnosti nedařilo zle. Než jak opustila Plzeň, bila ji nehoda za nehodou a Thámovi mívali jako všichni nedostatek. Paní Nouze ráda zajíždí do Svárova. Thám na ni zapomínal u sklenice. V hospodě jí ucházel, doma však na něj čekala, dorážela šklebivě a neodbytně. A Paula kárala, zlobila se, plakala, stará Butteauová domlouvala.

Do roka je tchyně opustila. Betyna pro ni psala, když se blížila její hořká chvíle. Tenkrát Paula chtěla živou mocí do Prahy a v Thámovi zase vybuchla stará žárlivost a vztek. Tenkráte zase zabouřil; v tom hněvu odjela stará Butteauová, u Thámů pak zalehl domácnost těžký mrak a bylo dusněji. Thámovi nezůstalo nic v náhradu, neměl nic, z čeho by prožehoval hřejný paprslek do chladu lhostejnosti a tupé rezignace.

Po uznání a herecké slávě již nežíznil. To koření mu zhořklo, nevěřil v ně. V Praze v českých představeních hrával hrdiny a milovníky, tady u společnosti úlohy starší, hlavně komické. Hrál je, protože to bylo jeho živobytím a již řemeslem. Musil míti humor a míval jej; rostl z té hořkosti, z opovrhování svého okolí, nad něž se přece cítil i v tom ponížení. Humor ten vzpružoval pitím. To mu dávalo o představení jiskru a mimo představení alespoň na chvíle uvolnění v neladu duše.

Jižními Čechami toulali se do konce roku; po Novém pustili se přes hranice do Rakous, pak na Moravu. I tam nečekala žádná úleva v hmotném. Ponížené Múze sloužili přečasto v nedostatku, pořád cizím jazykem jako v Čechách. O domovu, o Praze sotvakdy doslechl, leda když se mu ve větším městě někde náhodou namanuly noviny. Ani v těch mnoho nenašel. Sám nepsal nikomu. Pustili ho z Prahy, neměli tam pro něj místečka, a ostatek – co všechno, nač všechno – Nechtěl připomínek na své nedokončené a zmařené dílo.

Stará Butteauová Paule někdy psala. Thám těch listů nečítal, nedbal o ně a Paula mu z nich nic neříkala, leda když obsahovaly také nějakou novinku o pražském divadle. Také Betyna poslala časem list. O těchto dopisech se Thámová zpočátku ani nezmiňovala, ano snažila se je utajit, nedávajíc si jich posílati přímo na svou adresu. To bylo, dokud přinášely zprávy, anebo alespoň zmínku o Amlingovi, jenž sám ani řádečkem se neozval. Poslední zmínka o něm přišla koncem prvního roku, že jej u divadla pustili a že odjel z Prahy. Kam, Betyna nevěděla.

Ostatně psávala skoro jen o sobě, o nových svých známostech. O matce zmiňovala se jakoby mimochodem, o svém synku mlčela, jako by ho ani neměla.

Šantrochova společnost se rozpadla toho nepokojného roku pátého. Thám se uchytil na vraku společnosti Viovy a s ní se dostal opět do Čech. Nedělo se mu však jako Antaeovi, nevzpružil se na rodné půdě. V duši se mu nezjasnilo; mraky táhly, mlhy padaly a dusily.

Bylo také hmotně hůř, jak drahoty přibývalo. Sešlá, hrubě prořídlá společnost musila se uchylovat do menších měst a nemohla pominout ani malá, zapadlá hnízda. I za lepších časů přijímali tu Múzu jako žebračku; teď byla obtížnou. Lidé sháněli chléb, a ne zábavu, Bernardonův smích a šprýmy Kašpárkovy vyznívaly často nahlucho do mrazivého chladna. Do toho živoření zalehla ještě hrůza zuřivé vojny. Vyplašila je a hnala je jako vichřice, proti kteréž není žádné opory.

Vůz hrkotal pustou silnicí mezi chlumy a černými lesíky. Hustá mlha po nich roztrhaná v bělavé, roztřepené plachty vzdouvala se mezi nimi v dolcích a po lukách tichým vlněním a proudem. Rozbřesklo, rozednilo se a nikoho dosud nepotkali. Jeli vysoko poli, míjeli tu boží muka, tu osamělé jeřáby, v jejichž prořídlých korunách rdělo se plodem a zvučelo hlasy hladových kvíčal.

Po vsích, kterými projeli, ticho, vojska nikde; než jak sjeli za Milavčí na dol, dohnal je nějaký kočár. Přejel, jen se mihl, a uháněl jakoby na útěku dál. Za ním za chvíli přiharcoval nějaký jezdec v plášti a také ten jako stín přeletěl a zmizel v ohebu cesty mezi stromy, z nichž žluté, pestré listí zrovna v chumáčcích se sypalo. Studený vítr je rozfukoval do vybledlé trávy, do prachu a rozháněl dále do polí, nad nimiž visely šedé, těžké oblaky jako ztuhlé.

Slunce dosud ani nezahlédli, ač už bylo okolo desáté. V tu dobu začali potkávati selské povozy, které, většinou prázdné, uháněly proti nim nebo zahnuvše zajížděly polem k odlehlejším vesnicím. Direktor i sedlák u koní volali, křičeli na vozky nápadně chvátající, ale ti buď ani neodpověděli, nebo jen rukou zpátky kývali jako na znamení, že tam něco je.

Pěší, které společnost potkala, oznamovali, že je v Staňkově mnoho vojska, že přitáhlo z Bavor od Klenče přes Horšův Týn a že prý ho ještě táhne jako kobylek. Domažlický sedlák se zarážel, pak i koně zastavil, a drbaje se za uchem, začal, že tuhle tohle s tím vojskem, to že se mu nelíbí a dostanou-li se dál, a kdyby si tak vojanští páni vzpomněli, a proč ti tam, co potkali, tak ujížděli, to že snad aby jich vojáci nevzali na přípřež, to že uklízejí koně a vozy, a co on, kdyby mu tak vojsko poručilo –

Ředitel v starém šedém plášti, podšitém při kraji pruhy rudého sukna, zahrál v odpověď velkou scénu. Bylo zrovna pod dvěma duby kraj silnice, kdež povoz s chrámkem Thálie zastavil. Ředitel, postaviv se před sedláka v kožichu, posmekl, a pohladiv si dlouhé vlasy od čela do týla, rozhodil pravicí a spustil basovým hlasem, hluboko z prsou, jistě a sebevědomě, co si pantáta myslí, co se bojí, že přece ví, koho veze, že jich nikdo nezastaví, a kdyby stavil, on, ředitel, oznámí, kdo je, a žádný se neopováží mu dělat nesnáze, s nimi že je on, pantáta, jistější nežli doma. A pak plat, plat! Jak by bylo s platem, kdyby je tu na silnici složil, chce-li peníze, ať jede…

V ten okamžik přisvědčovala z té duše celá společnost svému patronu, až na Tháma, jenž stál opodál za vozem, v duchu se s opovržením usmívaje, když direktor mluvil tak jistě o penězích, jako by jich měl plnou bednu. Thám ani nehlesl. Nebylo zbytí; tu na silnici nemohli zůstat. Ostatní však jako sbor pomáhali direktorovi, nejhlasitěji a nejrázněji „komická stará“.

Sedlák podlehl.

„No tak,“ řekl rezignovaně, „ale jestli –“ Trhl opratí.

Vůz hrkotal dál a zvolna, neboť cesta byla bídná. Ředitel s černým, hubeným pudlem kráčel jako ztracenec výpravy napřed před vozem, jenž sice nevezl Caesara, ale vezl jeho štěstí, všecko jeho jmění. Několik těch beden starých kostýmů, trochu toho pomalovaného, odřeného plátna bylo také kotvou, držící ještě ten vrak, aby se nerozpadl nadobro, aby se nemusili rozprchnout jako rozplašené stádce do bídy ještě větší.

Před Staňkovem direktor pojednou stanuv rozhlížel se, náhle se otočil a rychleji se vrátil k povozu. Vážně, s důstojným klidem a také zase zhluboka vyslovil se, že by snad bylo líp, aby nejeli přímo do Staňkova a Staňkovem, že se, jak se podobá, hemží vojskem, že by bylo moudřejší tady objet, ukazoval rukou, a vyrazit pak za Staňkovem na silnici, že to navrhuje ne ze strachu, ó jak by se bál, ale že by se musili v Staňkově zdržet, že by snad nemohli rovnou dál, a jemu že se nechce čekat.

Sedlák se zasmušil, v duchu lituje, že prve povolil, a nahlas nechutě rozbíral, jak se to budou divně tlouci polem, cestou necestou, ale Staňkovem – arci, to zas – Mihlo se mu, že by bylo nejlíp shodit všecko z vozu a otočit. Ale dobrákovi se vzepřelo svědomí, jak tady s těmi, jak ty komedianty nechat tak v širém poli, a direktor by mu nic nedal, nic, už to řekl, a z vojska strach nemá.

Sedlák bručel i zaklel, ale ze silnice zahnul. Direktor to přijal klidně, ani nemrkl, v duchu si však zhluboka oddechl a pochválil, že ten hřbet je dobrý chlap a spravedlivý. Ochotně mu vyhověl, když žádal, aby se koním na té cestě ulehčilo. Ženské musily slézt. Kráčely s mužskými za vozem. Direktor s vychrtlým pudlem opět v čele a kus napřed.

Jen Thám s milovníkem společnosti (byl už starší a ne zrovna hustohustých kadeří a hrával také intriguanty) bral se rovnou dále, silnicí k městečku, že se podívají, jak tam je, a že společnost dohoní. Po vojsku však netoužil ani jeden, ani druhý, ale šli už tak dlouho studeným jitrem, mlha zrovna máčela a sychravo lezlo do těla. Bylo nutno zahřát alespoň žaloudek.

Než cesta za hřejným douškem samá nesnáz. Silnicí se až do samého města nedostali. Narazili na řadu děl a vozů; spřežení u každého vozu dvě, u děl tři, a kolem dělostřelci v čákách s chocholy rovně nad ně trčícími z černožluté kokardy, všichni v pláštích, všichni blátem zamazáni jako jejich koně. Důstojníci v dvourohých kloboucích napříč hlavy posazených seděli na koních, skrčení do vyhrnutých límců šerých plášťů. Ten onen voják seděl u cesty a pokuřoval z dýmky vedle kamarádů, kteří se natáhli a nedbali větru, v němž se chvěla vybledlá tráva a uschlé bodláčí.

Thám s kolegou se musili uhýbat, vyhýbat a místem si zacházet, nežli pronikli ku stavením. Tam všude vojáků jako mhy, u příbytků, na jejich dvorečkách, na volnějších místech, vojáků od vozatajstva se žlutými výložky, v hrncových čákách, v tmavých pláštích a vysokých botách, u vozů, u koní, pěších v gamaších u pyramid pušek, k nimž přihodili těžká „telata“ na bílém řemení. Stáli, ukusovali z komisárku nebo pokuřovali nebo se strkali a tahali o plecháč piva, o krapet kořalky.

Šum a hluk všude, hovory, pokřiky, rozkazy. Důstojník v klobouku napříč přejížděl; u té oné čety zarazil, zaklel nebo se rozkřikl a hned zas uzdou koně trhl, otočil se, snaže se, aby se poklusem dostal dál. Než tlačenice srážela koně z rychlých kroků. Mezi uniformami mihali se domácí lidé v dřevákách nebo v pantoflích, v kožíšku nebo v kazajce. Stáli, dívali se na vojáky nebo jim vynášeli chléb, máslo, mléko; sem tam mihly se na záspi ženské v šátcích na pokos, v červených punčochách, aby poskytly kus plátna i loje ubohému, jenž naříkal, že má nohy odřeny, do krve odřeny, že už tolik dní jsou na takovém marši. Přezouval se, nohy mazal, fáčoval a vypravoval ten a jinde jiní totéž na dotazy pohostinných obyvatelů (vojáci byli Češi a Němci), že je v poli zle, oni že ani v ohni nebyli, a už coufají, ale hlavní armáda, ach bože, co se děje, že je asi tuze zle, že se všecko tutlá a tají, oni že taky nevědí, kam je ženou, ale česká, hlavní armáda že byla v Bavořích roztrhána, takže prý všecko vnic přišlo, a všecko že tak trhlo skrz taškářství generálů. Princ Ferdinand, komendant té armády, že je ještě mladý pán, toho že ti taškáři generálové šidí, Wernek, Afenberg, to že jsou největší škůdníci té vojny a Mak, Mak –

Thám s hercem se zastavovali, naslouchali i ptali se také. Šum a hluk zatopil všecko a roznášel se, jakož i divný puch ze vší té masy, z koní, z jejich kalů, z kalužin. Před hospodou nejhustší mrak. Vojáci se do ní dobývali; u jejích dveří a v nich bylo zaklínováno. Někteří podávali otevřenými okny korbele a džbánky kamarádům, jiní se drali do oken.

Thám se tam ani nepokusil. Na chvíli zapomněl na chlad a žízeň, jak pozoroval to hemžení a zápolení. Čekat bylo by marno, uvažoval s druhem, že beztoho nezůstane ani krůpěje, až vojsko odtáhne. Nepomohl jim ani vyšší důstojník, jenž v klobouku napříč znenadání na vysokém koni před hospodou zarazil. Jak se mu plášť rozletěl, zahlédli světle modrý frak s červenými výložky a na černošedých úzkých kalhotách zablýštěly se mu knoflíky řadou od stehna až dolů. Lál, německy, a šermoval rukou. Na chvilku ten šturm na hospodu zarazil. Vojáci se obraceli a začali se rozcházet, ale jak důstojník koně otočil a zajel, proud na okamžik zaražený spustil se nanovo.

Thám zabručel a ztemna zaklel. Nezbylo nežli jíti dál o suchých rtech, zvláště když kolega hartusivě připomínal, aby raději šli, že by se pak třeba ani odtud nedostali. Než zastavili se ještě jednou, před školou, táhlým, nízkým stavením šindelové střechy. Stál před ní fasuňkový vůz plný marodů. Vojáci krčili se zimomřivě do plášťů, bledí, zasmušilí, nebo leželi s očima horečně planoucíma na slámě vozem nastlané.

Učitelka v čepci, kabátku, v pantoflích, ustrašená i rozlítostněná tím trudným pohledem, podávala jim do vozu, plná ochoty a soucitu, teplého mléka, jež nabírala z velkého hrnce do malých. „Pijte, vojáčkové, pijte! Oh, chudáčkové, oh – kdybyste alespoň – Ježíš!“ tlumeně vyjekla, jak zasténal na druhé straně voják v bílé uniformě, pláštěm volně přikrytý, jejž z vozu skládali. Učitel přitom pomáhal v čapce z hubky, v kamizole, v nohavicích po kolena, v punčochách a střevících, nemladý, ale ochotný, jenž třesa se soucitem, pořád napomínal: „Jen pomalu, vojáčkové, zpolehoučka, ták, ták, aby chudáčka tak nebolelo – zpolehoučka – tak, a mlčte, vojáčku, dáme vás do postele, pěkně si poležíte.“

Plukovní lékař v klobouku napříč, v modrém fraku s červeným límcem stojatým, v bílých nohavicích a vysokých botách, jenž tomu skládání s jakýmsi malým důstojníkem přihlížel, ušklíbl se: „Ten nadělá řečí – to bysme –“

Thám to zaslechl a odvrátil se a rychlejším krokem bral se odtud. Jaká to bída! A což teprve tam v poli, pomýšlel, co krve tam, jakých bolestných a strašlivých zranění, a mrtvých – A nač to, nač. Ani za takové nouze obecné, za takové bídy nedali si ve Vídni pokoj. A co z toho bude; je-li tak, jak vojáci vypravovali, přitrhne-li nepřítel – Co oni teď, to zas kolega uvažoval, co jejich společnost. Co už pro vojnu zkusili a co by bylo pak teprve.

Thám hleděl před se a nedbal, jak druh obzírá a vyzírá do polí vpravo, kam zajela jejich archa a odkud se měla stočiti zase na silnici. Až pojednou, náhle se zastaviv, vykřikl a rukou před se ukázal: „Tamhle!“

Mezi brunátným ouhorem a zoraným lánem po mezi kráčel ředitel v plášti. Černý bod se míhal kolem něho – pudl. Dále za nimi vrch povozu, bělavá plachta, koňské hlavy dvě před ní. Jedou nějakou hlubokou cestou pod zemí. Za nimi pole, pustá strniště, chlumy a nade vším šedá, zimavá oblaka. Thám s milovníkem pustil se rovnou ku svým. Z městečka zaječela polnice, bubny zarachotily. Vojsko se hnulo. Zahlédli pěší, v jejich čele bubeník a pištci, jejich nota, ač úsečná a do kroku, tesklivě se nesla do pustého okolí.

Jak se herci zastavovali a ohlíželi, viděli na silnici temný proud pěších, před sebou pak svého direktora jako se štábem. Dcera u něho stála, Franci a druhý herec. Vůz zmizel v hluboké cestě pod mezí pod zcuchaným šípkovým keřem, jehož plody leskle se rděly z prožloutlého a zčernalého listí. Thámová a komická stará také se chvilku dívaly na silnici na hlomozný proud vojska, na pěší, na dělostřelectvo za ním rachotící, ale pak, jak byly prokřehlé od ostrého větru, hledaly útulek i odpočinek na voze pod třesoucí se hrubou plachtou.

Seděly tam chvíli, nežli se na cestě uvolnilo. Když vojsko přešlo a přejelo, dal direktor znamení, aby se povoz hnul. Za půl hodiny dorazili na silnici. Všem se uvolnilo, direktor a sedlák si oddechli nejupřímněji. Ale pak, asi za půl hodiny, se zas nejprudčeji lekli. Direktor, opět v čele, zaslechl náhle pokřik u vozu a za vozem. Ohlédl se a strnul. Vojsko za nimi, koňáci, celý mrak jich.

„Nalevo! Uhněte nalevo!“ vzkřikl, mávaje nalevo rukou. Sedlák už sám chytl podsedního u huby a zaváděl spřežení s povozem z cesty ku kraji. Ženské uskakovaly do příkopu a za něj; vůz s celým pokladem ředitelovým se k němu silně nahnul, jak sedlák s herci jej tam odsadil, poněvadž koňáci jeli celou šířkou silnice.

Kyrysníci byli, v helmicích s černým hřebenem, v bílých dlouhých pláštích, zpod nichž mdle probleskovaly konce palašových pochev. Než sem tam začernal se mezi nimi kyrys, jak ten onen jel bez pláště, jen v bílém fráčku, mnohý i bez helmy, jen v čapce. A žádný z nich do parády. Všichni uprášeni, umazáni a také zamlklí; koně plní zaschlého bláta, patrně ušlí, kráčeli s hlavami sehnutými proti větru, jenž rozvíval jim hřívy a ohony.

„Ach, tamhleten je podvázaný!“ volala naivka za příkopem, ukazujíc na kyrysníka se zavázanou hlavou, na níž neměl helmici, nýbrž jen bílou čapku.

„A ten kůň, vidíte!“ vzkřikl Franci. Kyrysnický bělouš šel kolem v boku zkrvácený, s hrubou náplastí na pleci.

„Odkud, stateční bojovníci!“ volal direktor po německu.

Z řad nic, žádná odpověď. Dva tři kyrysníci se na ten hluboký hlas ohlédli, ostatní jako by neslyšeli, ani nehnuli tváří, kterouž zahrabávali před ostrým větrem do vyhrnutého límce.

„Odkud, vojáčkové!“ zvolal po česku „milovník“, stoje vedle Tháma.

„Od Ulmu, z Bavor,“ ozval se z řady kyrysník, jenž měl pravici zavázanou.

„Bylo zle –,“ volal tázavě Thám. Ale kyrysník přejel a starý strážmistr šedivých knírů hned za ním zle a neuctivě zahoukl v odpověď z koně. Cvakot, dusot zaléhal, spousta černých hřebenů a bílých plášťů zanikala pustou silnicí. U vozu rozumovala všechna společnost nad kyrysníkovou odpovědí, tam že tedy bylo zle, a tihle všichni jako na útěku.

„Ježíš Maria!“ zajekla direktorova dcerka, ukazujíc dolů silnicí. Jezdec, dva, tři, také kyrysníci a každý z nich vedl osedlaného koně.

„Ti se opozdili.“

„Těch se zeptáme, ti nám spíše povědí,“ troštoval se Thám a zavolal, když dojížděli:

„Od Ulmu?“

„Od Ulmu,“ odpověděl mladičký kyrysník, hladký, bez knírů, ale od větru do ruda ošlehaný.

„Byla tam bitva, a kdy –“

„Kolik bitev.“

„A jak to dopadlo –“

„Takhle, vidějí, že nás ženou. Ale jsme prodáni; potvory všecko prodaly.“

„Kdo –“

„Mak a ten Vernek. Ta duše! S lifranty to uměl, ale s Vonapartem ne.“

„A co arcikníže Ferdinand.“

„S tím jsme se prosekali, pár tisíc jen.“

„A ostatní armáda –“

„Ach bože, ta je tam,“ mávl za sebe, v stranu Bavor, „všecko tam ostalo u Ulmu, celá armáda.“

„Vy jste raněn.“

„Jen mě tak škrábli.“ Vystrčil z rukávu pravici, jež byla obvázána. „Ale kamarádů tam ostalo a co jich je plezírováno, co jich je ve špitálu! A mnoho jich také vezou na vozích. Ale kdo jen trochu může, ostane na koni, žádnému se nechce do špitálu mezi ty rasy. Prosím jich, nemají trochu tabáku?“

Žádný neměl, jen sedlák, a ten ochotně jej podal i s měchuřinou mladému kyrysníku, tázaje se, odkud je.

„A z nedaleka, z Prácheňska, od Mirotic. Neměl bych tam daleko –,“ odpovídal jako oživen vzpomínkou na domov, trpčeji však dodal: „Ale to je marné, kdopak ví, kam nás zas poženou.“ Všiml si, že kamarádi jsou kus napřed. Dal sbohem, bodl koně a kvapil za nimi.

Sedlák vyjel zase na silnici; daleko se však nedostali. Hlučný dusot je zastavil. Sedlák zaklel, direktor přitiskl zoufale dlaň k temeni. Za nimi zase jízda, v bílých pláštích, ale bez helmic, v ošňorovaných čákách, a les pik nad nimi. Vůz musil nanovo na samý kraj silnice a herci a herečky za příkop. Huláni přejížděli řada za řadou, s volně přikloněnými pikami černožlutých praporečků. Na leckteré píce však scházel, leckde byl potrhán nebo zamazán. Nejeden z hulánů podvázán; ticho v řadách, většina se choulila do plášťů, všechno unaveno. Stočené štandáry trčely ochable nad řadami.

Důstojník jakýs, nemladý, hubený, čáko měl černým pouzdrem potažené, jeda vedle řad, zarazil pojednou koně, díval se na vůz u cesty a pak přímo k němu. Vyptával se po německu, kam jedou, čí je to vůz, co vezou. Sedlák, jenž nerozuměl, ale tušil, oč běží, ztuhl leknutím. Direktor smekl, pohladil vlasy od čela do týla, zhluboka se poklonil, odpovídaje pokorně, že to je všechen jeho majetek, kostýmy, dekorace.

„Dolů s tím haraburdím!“ poručil ostře důstojník.

Direktor jako by nerozuměl, chtěl vykládat, ale jak se důstojník osopil, začal prosit, aby ho neničil, že to je všechno jeho jmění a chléb tu ubohých lidí.

„My těch nebohých máme ještě víc a trpí víc. Naši ranění a nemocní se tlačí na vozích. Potřebujeme vozů. Hned to složte, do vsi vám to odvezou na trakaři a nikdo vám to neukradne. Dolů s tím!“ Zahřměl a křikl na dva hulány, když i sedlák začal prosit. Náklad složili, vůz musil otočit. Sedlák hartusil, ať mu direktor zaplatí, oba huláni však nutili, ať už jede. Musil.

Prázdný vůz mezi dvěma pikami hrkotal zpátky naproti vozům s raněnými a nemocnými; huláni zajížděli, les jejich pik s praporečky splýval. U cesty, kraj strniště opodál dvou očesaných, skoro holých sliv omšených kmenů, ve vybledlé trávě několik beden s Bernardonem a s celým bohatstvím. Na nich ženské jako na rozvalinách. „Komická stará“ klela a zlobila se, dcera ředitelova plakala, tisknouc se k Thámové chmurně mlčící; „milovník“, ruku zastrčenou za ošumělý kaput, díval se za hulány. Franci, sedě u beden, uškuboval trávu, hledě na direktora, jak chodí sem tam, jak stanul u beden, nad dekoracemi, nad svým malovaným lesem a komnatami i žalářem, jako král na zbořeništi svého paláce. Stál tak okamžik, pak zhluboka povzdechl:

„Oh die Kunst! Die arme Kunst! Und diese verfluchte Soldateska!“ a pln rozhořčení mávl pravicí v tu stranu za hulány.

Thám, opíraje se o kmen staré slívy, zabručel kolegovi vedle stojícímu: „Die Kunst!“ Ušklíbl se. „Und das tragikomische Ende! Teď jsme teprva na suchu.“