F. L. Věk

Kavárna U Modrého hroznu byla toho svatojanského večera skoro opuštěna. V zadní místnosti sedělo jen několik studentů a dva herci od Stavovského divadla. Všichni byli obráceni ke stolu v čele u zdi, odkudž doktor Müller, pihovatý, světlovlasý, bílých řas, jim agitačně rozkládal. Dělával to, kdykoliv se dostal mezi studenty, kdy se jen trochu hodilo, v kavárnách i po hospodách, a vždycky horlivě, přemáhaje netečnost, nedbaje ousměšků, jež si tropili z jeho berlínské výslovnosti.

Také u Modrého hroznu rozkládal živě, a již až vášnivě, s ohněm proselytství, o nastávajícím velikém zápase s Napoleonem, o Německu povstávajícím z ponížení, a že by všude, kdež se německá řeč ozývá, měli přísahat pomstu a boj až do vyhlazení Galům, sveřepým Francouzům, jejich císaři, tomu korsickému uchvatiteli, všude, kde se německá řeč ozývá –

Crrrnk – Opodál v koutě u kulatého stolu lžička prudce do sklenice puštěná ostře zacrnčela. Doktor nelibě vyrušen bleskl v tu stranu šedýma očima, posluchači se ohlédli. Dva z nich se na sebe podívali a usmáli, když tam spatřili doktora Srnku. Seděl sám, maje noviny v rukou. Jak četl, zajela mu brada do širokého černého nákrčníku a z hustých vlasů volně rozhozených padal hustý pramen do osmahlého čela. Že se po něm ohlédli, že Prušák zablýskal zlostně očima, jako by neviděl. A jako by neslyšel, když doktor Müller, znovu zplápolav nadšením, zase chytl řeč.

Horlil dál, Pražany popadl a cuchal, tady, tady v staroslavné Praze že fučí chlad až mráz, tady že je málo srdcí, která by bušila pro velké Německo, v té Praze, která by se mohla státi jeho středem, sem že by měl přijít nějaký Fichte, aby mluvil, rozněcoval, rozpaloval, jako před třemi lety v Berlíně, když tam tisícům řečnil v sále Akademie – Ach, kdyby slyšeli, kdyby slyšeli, jak mluvil, jak, a jak všechno vzplanulo nadšením, obzvláště když volal – a Müller, zažehnut ohněm, unesen vzpomínkou, pateticky zacitoval:

„Pomyslete, že s hlasem mým pojí se hlasové vašich předků z šedé dávnověkosti –“

V koutě u stolku doktora Srnky hlučně zašustěly noviny prudce obrácené.

„Vašich předků,“ pokračoval Müller, přemáhaje zlost z bezohlednosti toho výra tam v koutě, „těch předků, kteří svými těly opřeli se světovému panství římskému, je zaplavujícímu, kteří svou krví vybojovali volnost hor, rovin a řek, kteréž –“ řečníkův hlas mohutněl, „za vašich časů staly se kořistí cizincovou!“ V rozhorlení mávl rukou nad hlavou, jejíž světlé vlasy se v ten okamžik ostře odrážely od zrudnuvší tváře. Ale pravici hned spustil, jak se tam z kouta ozval doktor Srnka, poukloniv se nad svým stolem směrem k Müllerovi, s úsměškem:

„Velice pěkné – s dovolením, že vyrušuju – velice pěkné, ale v Berlíně a pro Berlín, ale nic pro nás, a taky ne tuze opatrné –“

„Co se do toho pletete?“ rozkřikl se popuzený Prušák, „jakým právem –“

„Týmže právem, jakým vy tu kážete. Já jen chtěl připomenout, že se časy mění, že i tichý kout je nejistý, když začne foukat jiný vítr.“

„Co vy – Co víte vy –“

„Mnoho ne, pravda,“ Srnka se ušklíbl, „ale přece víc nežli tak leckdo, obzvláště to, že Jeho Excelence,“ vyslovil s ironickou devótností, „pan pruský ministr Stein ten zlý vítr dobře čije, poněvadž ujel z Prahy –“

Všichni žasli, doktor Müller ztuhl, vyvaluje šedé oči světlých řas na doktora Srnku, ohromen, že tajemství prozrazeno; pojednou vyskočil a vyhrkl:

„Jak to víte?“ ale hned se opravil, popíraje ostře a důrazně: „To není pravda!“

„Buďto to víte a zapíráte,“ Srnka mluvil klidně a velmi určitě, „nebo to nevíte, pak vám to povídám jako tu těm mladým pánům Pražanům, kteří to jistě nevědí a jimž jistě na tom tak nezáleží, že pruský ministr Stein odjel včera nebo již předevčírem z Prahy.“

„Už kolik dnů churaví a nevychází z domu –“

„Ano, drážďanský vítr jej ofoukl. Ale mezitím byl také zdráv a vyjel si z Prahy; jinak stůně dál, tady v Praze, ale v kočáře je jako ryba a směje se, že vypálil těm pánům rybník a že ho již nedohoní – Směje se, jak si v té své ‚nemoci‘ vyšel z domu, snad v přestrojení, kdož to ví, snad s vaší pomocí, ale vás se na to neptám, a vsedl do vozu, čekajícího za branou.“

„Kam by jel?“ vskočil s úsměškem doktor Müller. „Snad do Berlína nebo do Drážďan k Napoleonovi.“

„Snad,“ přisvědčil Srnka také s posměškem, „snad tam, nebo,“ vstal, a opřev se dlaněma o tabuli svého stolu, nachýlil se vrchním tělem ke společnosti, „snad také k caru, k Jeho Veličenstvu carovi všech Rusů. Tam bude jistější nežli tu v Praze, kdež jsme teď s Napoleonem alianc; v Rusku se také dá víc dělat proti němu nežli tu, tady by policie pana ministra nemohla trpět, v takové práci, teď o slavné schůzi v Drážďanech a po ní! A vy, pane, a vaši krajané –“

Z přednějšího pokoje vstoupil starý muž vysoké postavy, v ramenou přihrblý, v ježatém kastoru, v šosatém, dost ošumělém hřebíčkovém kabátě, ve vestě až ke krku, na němž se bělal šátek vpředu uvázaný, v botách nízkých holení. Pod paždí měl velký deštník, pestrou mřížkovanou látkou potažený. Přišel v ramenou sehnutý; mžikl přes kulaté okuláry po společnosti, pověsil kastor na hřebík a usedl pod klobouk sám stranou. Vlasy na temeni hrubě prořídlé, krátké licousy i husté obočí byly prokvetlé.

Doktor Srnka div nezavrčel, když jej zhlédl; hned nechal Prušáka i jeho společnosti, na ministra Steina zapomněl; příchozí, „stařec z hor“, cenzor Berghofer, zabral všecku jeho mysl. Doktor se jeho přítomností rozčiloval; bylo to zřejmo, jak vzal rychle noviny do ruky, jak se v nich hrabal, nervózně je obracel, jako by něco hledal. Pak pojednou vzhlédl ke společnosti studentů a doktora Müllera.

„To snad nečtli –“ začal vážně, „tohle číslo Der österreichische Beobachter, to je nejnovější. Je tu článek od Gentze. Gentz, víte-li, výborně placené a zaplacené péro – péro se platí, rudka také, zvláště když hodně maže –“

Ve společnosti náhle neklidný ruch z těchto Srnkových slov. Šťouchali se tam, dva tři se ohlédli po cenzorovi, jejž znali; seděl, jich si nevšímaje, cpal krátkou a nevzhlednou dýmku. Tabák bral ne z váčku, nýbrž z obyčejné měchuřiny. Doktor Srnka jako by cenzora neviděl; ale také nedbal pohnutí na společnosti patrného a kousavě pokračoval:

„Péro se platí, ať píše ostře nebo zhruba, jen když píše do noty, po přání, když je písař grammaticus, rétor, geometer, pictor, aliptes – augur – jak to povídá Juvenál, všecka čest. Všecko tohle dohromady takový spisovatel, qui omnia novit – Všecko, mladí pánové, můžete napsat, svinstvo, patolízalství, blbost, jenom ne pravdu – ách, už odcházejí?“ ptal se posměšně, když většina společnosti pojednou odcházela.

„Co tak najednou?“ volal doktor za odcházejícími. „Počkají, přečtu jim ten článek – Sic není dovoleno v kavárně předčítat, ale jsme mezi sebou, všecko upřímný člověk, a oni nemají strach, jak vidím, opravdu hrdinové –“

Odcházející se ani neohlédli a také ani nehlesli. Teprve v druhé místnosti vyhrkl jeden z nich:

„Bodejť, blázen, budeme ho poslouchat a mít z toho opletání u policie.“

„Všimli jste si Berghofra? Ani nemrkl, jako by neslyšel, ale přes brejle se na doktora díval, to jsem ho stih.“

Ze společnosti, kterouž horlivě podněcoval k německému cítění Müller, zůstali on, Müller, oba herci a student jakýsi. Herce zajímal a bavil doktor Srnka, o němž slýchali jako o podivínu. Ten, maje noviny kus před sebou, jal se čísti: „Mlčením nesmíme pominouti knížku, která nedávno byla vydána, velmi duchaplné pojednání o důstojnosti, užitečnosti, utrpeních a tudíž také o žádoucí láskyplné úctě veškerého stavu vojanského, v kterémž pojednání světle se dokazuje, že stav vojanský je ozdobou státu a že jest jen stavu vojanského zásluhou, že je tolik skromnosti v našich městech, tolik klidu a takové ticho mezi občanstvem, jakož i to, že stav vojanský je základ mravnosti –“

Nežli doříkal, zmizeli studenti i herci a v prvním pokoji dohonil jich také doktor Müller, zlobě se, že ten bláznivý doktor ani nečte, že to není v novinách, že jen tak to říká, jako by četl.

„Nač? Co tím chce?“ ptal se student. „Proč to dělá?“

„Nevím, snad kvůli cenzorovi –“

„Ať nechá žertů, mohl by se po čertech spálit.“

To si oba herci již ve dveřích povídali. Vyšli ven a s nimi student. Prušák, náhle se rozhodnuv, nevydal se s nimi. Zůstal v přední místnosti. V zadním pokoji seděl Srnka sám s cenzorem, jenž zapálil si fidibusem, klidně pokuřoval a připíjel z koflíčku černou kávu. Srnka, postřehnuv, že mu poslední posluchačstvo odchází, byl na rozpacích, ale jak pochytil, že „stařec z hor“ se tomu ušklíbl, popadl noviny, a zavrčev s úsměvem „s dovolením“, jal se zase čísti:

„To pojednání také světle dokazuje, že u nás není voják pes, prase, mrcha, hovado, že by bylo nejen pod důstojností ctihodného stavu vojanského, anobrž že by to i lidskost uráželo. S rekruty se nikde tak humánně nejedná jako u nás; takových nadávek nikdo ve vojsku si nedovolí, nikdo tam nešlape vojáky nohama, nikdo jim nevyráží zubů holí, nikdo jich nekope, nebije holí do břicha, jestliže voják nevěda trochu je povystrčí z linie řady –“

„S dovolením,“ přerušil cenzor dost nevrle, „sice velmi pěkné čtení, pane, ale nenové. Už jsem to kdesi čet; rukopis ten dostal teď tady imprimatur,“ cenzor se usmál, „psáno velmi ostře, velmi ostře, ale velmi vtipně. Ten pan spisovatel se mně líbil.“

Doktor Srnka se prudce obrátil po cenzorovi. Kosa přišla na kámen. Chtěl pozlobit, dopálit, překvapit, a sám byl jako u vyjevení. Ani si nevšiml, že vtom stanulo ve dveřích několik hostí z vedlejší místnosti a s nimi doktor Müller, že se přišli na něho podívat. Cenzor po nich mrkl, ustal mluvit a zvědavci zmizeli. Vzav svůj kastor, přistoupil těsně k doktoru Srnkovi.

„Dobrou noc,“ řekl drsně, „víte, kde ostává augur, magus, scriptor et cetera, znáte mne, protože mně čtete. Navštivte mne někdy. Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ opakoval doktor bezděky. Vstal, hleděl za přihrblým „starcem z hor“, an odchází do druhé místnosti, a tiše zaklel. Zlobil se na sebe a řekl si osle, že se dal tak překvapit. Dal klobouk na hlavu, zaplatil a šel, s hlavou pochýlenou a zamračen. Nevšiml si, že když kráčel první místností, vstal tam doktor Müller a šel za ním. Před kavárnou, poblíže divadla, jej zastavil:

„S dovolením, pane, odkud máte tu zprávu o ministru Steinovi?“

Doktor Srnka se prudce po něm otočil a utrhl se:

„S dovolením, co je vám po tom? Snad nemyslíte, že ji mám z policie.“

„Pane, kdybych si to myslil, neptal bych se vás.“

„No tak –“ Srnkův tón se zmírnil, „no, tajemství to není. Tak chcete vědět, od koho to mám?“

„Prosím o to.“

„Od vás.“

„Není možná, vždyť –“

Srnka se zkrátka zasmál a hleděl okamžik na žasnoucího Prušáka. Pak, přistoupiv k němu, vzal jej za knoflík a tlumeně a ne bez humoru mu vykládal:

„Já skoro nic nevěděl, jen co mně napověděli, já jen tak domněnky – Abyste věřil: léčím starého mládence a ten bydlí na Malé Straně naproti bytu ministra Steina. Ten starý mládenec neleží, ale nemůže spát, a tak v té nespavosti dělá trochu filosofa, trochu policajta, přemýšlí, mudruje a zase lelkuje po ulici, po sousedství, pozoruje protějšky. A tak ví, co a jak u Steinů, kdo tam chodí a tak, rozumíme – A když je to takový protějšek, takové sousedství, roste zvědavost, no zkrátka a dobře – můj pacient se i poptal, přeptal; mnoho nezvěděl, ale přec, řekl mně to, já si ostatek zkombinoval, a když jsem vás prve viděl rozkládat to prušáctví, jářku, sáhneš mu na zub. A chytil jste se. Konec znáte. Děkuju pěkně. Ostatně se nic nestalo. Když váš ministr je už den, dva dny z Prahy, už ho nedohoní. Je teď někde na Moravě a k carovi pojede. Ať si ho slavná policie chytá, ale vy si dejte na ni pozor, vy – Teď bude na vás všechny ostřejší. Pozor na svatou Hermandadu! Tak ještě jednou děkuju pěkně za zprávu a dobrou noc!“

Pleskl po vrchu svého kastoru a šel. Užaslý Prušák hleděl za ním, pak zaklel.