F. L. Věk

U Butteauových hovořili těchto dnů často a mnoho, jako po celé Praze, o hudební události, na kterou všude a všichni dychtivě čekali. Nejmilejší mistr a skladatel Figarovy svatby skládal v Praze a pro Pražany velkou novou operu. A té se nemohl nikdo dočekati.

U Butteauových o ní již napřed slýchali více nežli kde jinde. Loty, jež hrávala menší úlohy ve hrách dramatických, zpívala tentokráte také ve sboru a přinášela zevrubné zprávy a všeliké drobné klepy ze zkoušek, o zpěvácích a zpěvačkách v nové opeře zaměstnaných, o hudbě samé i o jejím mistru, jak mu je pořád do smíchu, jak je veselý a žertovný, jak škádlil Saporitiovou, jak vyznamenává Micelliovou, kterak naučil štípnutím signoru Bondiniovu jak náleží vykřiknout, a jiné různé a drobné noviny.

To Věk s Lotkou ještě rád sedával, když takto vypravovala, vtipkujíc a žertujíc po svém způsobu; poslouchati o mistru, jehož byl nadšeným ctitelem, zbožňovatelem, mladého filosofa nikdy nemrzelo.

Nicméně se také nemrzel, když Lotku doma nezastal a o Mozartovi novinek neslyšel. Mohlť zato s Paulinou déle na housle hrát a spíše se u ní omeškat; a to mu bylo potěšením, rozkoší. Za tu nedlouhou dobu spřátelil se s mladou dívkou a nemýlil se domnívaje se, že ho ráda vítá, ano že ji to těší, zůstane-li u ní přes vyměřenou hodinu a dá-li se s ní do hovoru. Proč to vlastně bylo a že to není jen kvůli němu, ač si ho vážila a přátelsky mu byla nakloněna, toho netušil. A tak hledal příčinu toho nepravou stopou a nebránil se sladké naději, jež se v srdci jeho jednou probudila náhle, znenadání a oblažila je, jako když květ znenadání libě zavoní.

Přece však neodvážil se ani slovem citů svých se dotknouti, ano neosmělil se ani jediné své skladby, Paulině vlastně napsané, přinést. Ostýchal se. O příhodě však s profesorem Vydrou Paule vypravoval, hned za hodiny nejblíže příští. Poslouchala s patrným účastenstvím; slova vážného, vlasteneckého profesora živě ji dojímala, neboť jim rozuměla i jeho citu. Živěji však svitly její oči a bezděky slabě se usmála a prudčeji zamrkala, když mladý její učitel vypravoval, jak profesor Vydra doktora Tháma velmi chválil a že ho má zajisté v lásce. Když Věk podotkl, že lituje, že mu to ještě nemohl říci, chopila se Paula rychle péra a napsala na cedulku: „Byl nemocen. Ale dnes už tu byl. Já mu to za vás oznámím.“

„A kdy zas přijde?“ ptal se Věk. „Rád bych s ním mluvil.“

Otázka ta Paulu nějak překvapila. Nebyla jí vhod. Věděla, že Thám přijde zítra, jak dnes oznámil. Ale lekala se o tu hodinku vědouc, že tou dobou nebude ani Lotky, ani Betyny doma. Proto se zarazila nad Věkovou otázkou. Hned se však rozhodla a napsala na papírek: „Nevím, kdy přijde, ale povím mu to.“

Mladý učitel za tu ochotu děkoval. Všiml si, že v ten okamžik přeletěl Pauliným lícem živější nach. Netušil však, proč se červená, že ho klame a nemluví pravdu. Ale jemu se ten ruměnec líbil a těšil ho jako zoře nového, krásného dne.

Mozartova díla se nemohl ani dočekati. Těšil se na ně pro ně samé, ale těšil se také proto, že je uvidí ve společnosti Paulině, že bude vedle ní seděti. Byloť ujednáno, že půjde s ní a s paní Butteauovou do divadla. Také Thám se chtěl k nim přidružit. Loty i pan Butteau byli zaměstnáni při divadle. Ale nadarmo všecko těšení. Tato radost se mladému filosofovi nesplnila.

Dva dni před samým představením přišel v neobyčejnou hodinu k Butteauovým a ohlásil, že nepůjde, že nemůže s nimi do divadla.

„A proč?“ ptaly se jedním hlasem paní Butteauová i Loty i Betyna, kdežto Paula upírala udivený zrak na svého učitele.

„Protože budu sám v Donu Juanu zpívat.“ Řekl to s malou radostí, nějak plačtivě. Všichni na okamžik mlčeli, upírajíce tázavé pohledy na studenta, nežertuje-li. Ale jak tu stál s vážnou tváří, vypadaje přitom dost komicky, nebylo žádné pochyby. Loty se dala do smíchu a zatleskala rukama. Také paní Butteauová, jejíž zvědavost tímto nenadálým oznámením byla velice podrážděna, usilovně žádala na mladém filosofu, aby pověděl, aby vypravoval, jak se stalo.

Věk rozmrzelý nad tím, že se mu radost pokazila, že se nebude obdivovati novému dílu Mozartovu po boku Paulině, vysvětloval.

Dostal pojednou vzkaz od Praupnera, aby k němu, může-li, hned přišel. I pospíchal okamžitě do bytu regenta chori, jenž mu přál a jenž mu také hodinu u Butteauových opatřil. Když tam přišel, zastal u něho Štrobacha, jenž byl u divadla maestro della capella.

Praupner byl potěšen, že přišel hned na zavolanou, a pravil mu: „Pane Věku, mám k vám velikou žádost, ne tak pro sebe, jako tuhle pro přítele Štrobacha. Přišel ke mně v nesnázi, nemám-li nějakého zpěváka. Potřebuje ho jako soli.“

„Ó prosím, s největší radostí,“ vpadl Věk ředitelovi ochotně do řeči. Ten se však usmál a pravil: „Jen nepospíchejte. Není to na kůr, nežádá vás žádný regenschori, ale maestro della capella od divadla.“

Věk se zarazil.

„Milý příteli,“ začal kapelník, „jde tu jen o jednou. Vystoupíte na jeviště, a to v díle Mozartově, rozumíte-li. Někdy na to budete s radostí vzpomínat. Ve sboru nám dva náhle onemocněli, potřebujeme sílu, která je jistá a cvičená, nebo zkouška bude již jen jediná.“

Věka zarazilo, že by měl na jevišti vystoupit, ale ještě více na to, a na to hned u Praupnera vzpomněl, že se mu pokazí radost, že nebude v divadle vedle Pauly.

Váhal, až posléze svolil. Odepříti nebylo možno, leda se jen vymlouvati na svou nedostatečnost. Tomu se Praupner jen usmíval, nicméně aby svého chráněnce usvědčil, požádal kapelníka, aby nového choristu zkusil.

Ten hned, vyňav list s úlohou Věkovou, usedl ke klavíru. Nežli však uhodil na klávesy, otevřely se dveře a jimi vstoupil neveliký, dosti zavalitý muž, jemuž nebylo mnoho přes třicet, hustých, napudrovaných vlasů v cop spletených. Vstoupil rychle a všecky jeho pohyby byly velmi živé a čilé. Výrazný, ušlechtilý obličej, v jehož rysech zářil duch, byl mile jasný a usmál se na Praupnera i kapelníka, dobré známé.

Když Věk vypravuje až sem dospěl, nemohla se Lota zdržeti a zvolala:

„Mozart! To byl Mozart!“

„Ano, byl to on,“ dotvrdil Věk, „přišel navštívit Praupnera, má ho rád a váží si ho. Jak vkročil, hned jsem ho poznal, ale také jako by mne někdo bodl. Hrdlo se mně sevřelo, a vyznám se, srdce mně tlouklo –“

„Haha, to jste u dam větší hrdina!“ zvolala Loty se smějíc. „To vám srdce ještě ani nezatlouklo –“

Student se začervenal a neodpověděv na to pokračoval: „Nestydím se za to, že jsem byl v rozpacích. Byl to Mozart.“

„Nu a jak?“ ptala se Betyna.

„Štěstí mé bylo, že páni mu na vysvětlenou všechno pověděli a pak mne představil, totiž pan Praupner. ‘ A tak jsem začal; kapelník mne doprovázel a já zpíval před Praupnerem a – Mozartem.“

„A šlo to výborně, neboť vás přijali,“ vpadla paní Butteauová.

„Byli spokojeni,“ řekl Věk skromně, „a pak už jsem nemohl odříci. To jediné přitom je mně náhradou a těší mne, že jsem se setkal s Mozartem a že na mne promluvil.“

Věk upřel pohled na Paulu, chtěje jí říci, že mu to je náhradou za to, že nepůjde do divadla a nebude jí nablízku.

„A pak, co pak, když jste přezpíval?“ ptala se zvědavá žabka Betyna.

„Byl engažován,“ odvětila vesele Loty. „Však byste mohl s námi zůstat! Což by se vám u divadla nelíbilo?“

„Ó líbilo, ale –“

„Jaké ale – možná, že vás tam štěstí –“

„Ale Loty,“ kárala paní Butteauová, „co to mluvíš! Pan Věk má jinou budoucnost. A od Praupnera kam jste šli?“

„Mozart tam zůstal s kapelníkem a já šel rovnou sem,“ odvětil Věk.

To však nepověděl, že jak přezpíval, Mozart ho pochválil, a že kapelník vytáhnuv dvacetník dal ho Věkovi řka, to že je závdavek, aby mu zpěvavý ptáček neuletěl, a vtom že Mozart vtiskl mu, Věkovi, do dlaně dva dvacetníky a řekl, to že je na hrdla zavlažení. Řekl to a peníze dal tak, že student nemohl odmítnouti. Snad kdyby i byl chtěl, nebyl by tak učinil samým překvapením. Také to mladý filosof zatajil, že dal kapelníkův dvacetník zrovna ševcovi na dluh, Mozartovy peníze že ukryl do škatulky a schoval ve své truhlici, ačkoli mu byly dost vhod.

Loty měla větší potěšení z této události, než dávala najevo. Hned jí, jak Věk vypravoval, připadlo, že se s ním sejde o zkoušce, že ji po zkoušce jistě vyprovodí, a pak o představení a po něm! Než o tom mlčela a v duchu se jen usmívala, jak matka její ujednávala s Pauliným učitelem, že když nemohou společně do divadla, že se tedy sejdou po něm a že musí pak k nim na sklenici punče.

Pozvání toto F. Věka jakžtakž s jeho úlohou smířilo. Když šel do zkoušky, zase mu živě připadlo na mysl, jako hned když šel od Praupnera, co by tomu doma říkali, jak by maminka chudák trnula a jak by se otec zamračil a zlobil, vida ho nejen s „komedianty“ a herci obcovat, ale také s nimi hrát a veřejně před lidmi přestrojeného jako tatrmana vystupovat! On, kterému beztoho doma pomýšlejí na krásnou rochetu s drahou mašlí, který, jak se doma asi těší, vystoupí jednou na kazatelnu, aby hlásal slovo boží – – A nyní!

Takové myšlenky napadaly ho někdy, když se vracel všechen rozjařen od Butteauových, když myslil na Paulu a toužil po ní.

Ale jak překročil práh chrámu Tháliina na Ovocném trhu, zapomněl na kazatelnu, na kostel a na všechno. Vstoupil do místností nikdy nevídaných, do ruchu a šumu v zátiší kulis, jež mu byly dosud tajemstvím. A tu Loty, kde se vzala tu se vzala, jako by již čekala; prováděla ho, vše mu kolem ukazovala, se vším ho seznamovala. Dvakráte se s ní ocitl sám a sám v tajemném zášeří mezi malovanými skalami, houštím a stromy, na něž jen ze strany padal tajemný přísvit.

Lotka tu stanula vykládajíc těsně vedle něho, ale pak náhle umlkla u svém výkladu. Jak na ni filosof pohlédl, setkal se s jejím pohledem; v tom nebylo však obyčejného veselí a čtveráctví. Pohled ten se smál také, ale zářil podivným svitem, smál se vábivě, jako její rty, mezi nimiž se probělávaly krásné zuby.

Poprvé, když tak osamotněli, přihnaly se s veselým chechtotem dvě družky Lotčiny, podruhé pak sám Věk zmařil ten okamžik, na nějž Loty čekala; zaražen stál chvilku mlčky, pak sebrav se pravil nejistě, stísněně:

„Panno, nebudou-li nás hledat?“

„Tedy jděte!“ odsekla mu Loty mrzutě, hněvivě. V duchu si pak řekla: „To není z hlouposti, nýbrž zúmyslně. Ale počkej!“