F. L. Věk

Asi za čtrnácte dní poté kráčel F. Věk zase venkovskou silnicí, ale ne z Krče do Prahy, nýbrž tou, jež vedla do Dobrušky. Bylo za nevlídného dne říjnového. Nebe všecko zataženo a sychravý vítr vál krajinou. Maje hřebíčkový kabát dosti ošumělý až ke krku zapjatý, malý tlumok přes rameno zavěšený, ve střevících hrubě sešlých a sešlapaných, blížil se s holí v ruce k rodnému městu. Bylo odpoledne a ještě dosti světlo. Mladý filosof kráčel zvolna, téměř jen co noha nohu minula. Nepospíchal. Nehnalať ho touha, nebyl radostně rozechvěn jako vždycky, když ještě v benediktinském klášteře meškávaje, domů na vakace chodil.

Nepospíchal, ano váhal, a když viděl, že by do Dobrušky, kterou měl před sebou, došel za denního světla, uchýlil se z cesty do nedalekého lesíka a tam usedl na pokraji. Z lesa nesl se táhlý šumot, a suché listí starého dubu, pod nímž usedl do odkvetlého brunátného vřesu, hlasně mu nad hlavou harašilo. Věk, přepadlý v tváři, hleděl vážně, zamyšleně k rodnému městu.

Byl by se nikdy nenadál, že se takto vrátí, že se bude štítit za božího dne do rodného domu vkročit a že bude čekat, až se setmí, aby ho nikdo neviděl a nepoznal. Takto se vrací ze studií k prahu otcovského domu! Jak ho přijmou? A což nepřijmou-li ho, nedá-li se přísný otec usmířit a zapudí-li ho, co pak? Nyní jen na domov, na otce, hlavně však na matku myslil.

Z počátku své cesty byl však v duchu pořád ještě v Praze. S těžkým srdcem z ní vycházel, tajně, aby nikdo nevěděl, s nikým se nerozloučiv. Dala mu sice poslední dobou tolik hořkostí, a přece dlouho stál na místě, odkudž ji mohl naposled vidět, a dlouho hleděl na stínové obrysy královského města mlhou pronikající.

Nikdo ho nevyprovázel; a on také nechtěl, aby se tak stalo. Thám by byl přišel, ale Věk si toho nepřál, ač se na něj nehněval. Nemohl, ba pohnut se s ním rozešel. Lotka skutečně tentokráte nemlčela. Nejprve matce pověděla, ta otci, a od toho se to Thám dověděl. Ten pak chtěl to říci Paule, ale ta měla tu podivnou zprávu již od Betyny. Paula byla velmi zaražena, litovala svého mladého učitele; bylať mu přátelsky nakloněna. Paní Butteauovou novina ta netěšila a nechtěla jí zpočátku ani uvěřiti.

Ale pan Věk z výletu zmizel a nepřišel příštího dne, ani pozejtří. Vůbec nepřicházel. Tu se pak dověděla, že vůbec nepřijde a že pan Věk jí vzkazuje upřímné a srdečné díky za její a veškeré rodiny laskavost. Thám přišel s tímto vzkazem. Bylť u Věka. Nemoha se dočekati, sám si k němu došel. Jen Paula o tom věděla. Věk se zarazil, když viděl vstupovati svého přítele, rádce a – soka.

Thám přišel vážný, ano pohnutý. Ptal se mladého přítele, hněvá-li se, a vyřizoval, jak je Paula dojata a že jej, svého učitele, prosí, aby jí věnoval své přátelství. To hnulo chladem a upjatostí, do kterých se mladý Věk nutil. Podal Thámovi ruku a ten ho objal. Když však Thám jen nadhodil, že u Butteauových se po něm, po Věkovi, shánějí a že o něm často rozprávějí, zasmušil se Věk a řekl:

„Ne, toho ode mne nežádají. Tam nepůjdu. Jak bych mohl!“

Tak se s Thámem rozešli. Věk byl by rád Paulu i teď vídal, než k Butteauovým nechtěl, nemohl. Jak by pohleděl na Paulu, jaké by bylo s ní setkání, a pak s Lotkou! Ale bez Pauly ani teď nemohl býti. Chodil k sv. Štěpánu do kostela, věda, kdy tam Paula chodívá. A tu, stoje za sloupem, sotva z ní zraky odvrátil. Paula neměla o tom ani tušení. Častěji mu také připadlo, co mu Thám tenkráte pravil, když u něho byl naposledy. Pravil mu: „Lépe by bylo, kdybych já byl na vašem místě –“

Thám si přál jeho nešťastné lásky, přál si, aby ho Paula nemilovala. Proč? Vždyť ji miluje, a jak vroucně! Věkovi byla ta slova nápadná, a jak je uslyšel, pohlédl tázavě na Tháma; než ten více nic neřekl a jen tlumeně si povzdechl.

Od té chvíle, co se mladý filosof přesvědčil v kunratickém lese, jak nadarmo doufal, jak se nadarmo těšil líbeznou nadějí, častěji nežli kdy předtím na domov vzpomínal. Ztratil ho, a za tu oběť ničeho nedosáhl. Rodiče hluboce zarmoutil a sám se jen trudu dočkal. Doma se na něj rozhněvali nadobro. Neodpověděli ani na jeho druhý list. To se pak už mrzel na tu tvrdošíjnost, jak to v duchu nazýval; ale nyní zase měkl. Bylo mu nejvíce o matku. Divil se, že ta mohla také tak zanevřít a zcela jej opustit.

Bylo mu tou dobou tuze zle. Měl veliký na všem nedostatek a tuhý boj o živobytí. To však ho nehnětlo. Vůči těm starostem byl otupělý; byloť mu všecko lhostejno. Až pojednou jím otřáslo psaní kmotříčkovo. Ten oznamoval, že mu chtěl už dříve psáti, ale že to nešlo, že maminka ho za to žádala, nechtíc syna lekati. Upadlať do těžké nemoci. Věděla, že by František, o tom se dověděv, ihned přišel, takové mínění o něm ještě měla. Byla by ho z té duše ráda viděla, než bála se pantáty, že by Františka zle přijal nebo ho k ní ani nepustil. A to by bylo nejhůře bývalo. Proto poprosila tajně kmotříčka, od něhož věděla, že také od Františka dostal dopis, aby do Prahy teď nic nepsal, leda až by s ní bylo hůř, to že by přece ráda Františka viděla, děj se co děj.

Ale ono zatím se jí uvolnilo, a tu sedl pan učitel a o své vůli napsal Františkovi list. Myslil, že pro kmotřičku to bude nejlepší medicína; až tu hoch bude, rychle se pozdraví. Beztoho se kvůli němu rozstonala. Starý sice bude se bránit. Ale panímámě teď také něco po vůli udělá a také přece snad uzná, že není po otcovsku, aby dítě nechal v nebezpečenství a ve špatné společnosti, ale aby je z ní vytrhl, třebaže František z ní nechtěl a pantáty neposlechl. Až mu teď napíše, že maminka se roznemohla, a to nepochybně kvůli němu, to jím jistě hne. Regenschori to chtěl už dříve tak napsati, ale bál se, když bylo s kmotřičkou zle, že by jí dodalo to prudké pohnutí mysli a bouřka, kterou by pantáta jistě strhl, až by František vstupoval do světnice. Teď bude snad jinak.

V jednom se nemýlil. Františkem to trhlo, když četl kmotříčkův list, a zbledl, čta, že matka kvůli němu onemocněla. Proto ona chudák mu nepsala, neodpověděla! Četl dále, chvatně, s úzkostí, a vydechl si, když četl, že matce je již lépe, že je z nebezpečenství, ale že má pořád starost o něj, že o něm, arci jen tajně, pořád hovoří a na něj se vyptává.

Věkovi se zalily oči slzami. Než dočetl, už se rozhodl. To ani kmotříček nemusil navrhovati. To se ví, že k ní půjde, že k ní pochvátá, ať už se děje cokoliv. Hned se připravil na cestu. S nikým se ani nerozloučil, jsa toho mínění, že se zase vrátí. Ponoukalo ho, aby si zašel k profesoru Vydrovi, ale zdálo se mu již pozdě, a druhého dne ráno vyrazil z Prahy. Nikoli však časně, na úsvitě, nýbrž až bylo po mši u Sv. Štěpána.

Když Paula sestupovala ze schodů kostelních, zalekla se. Spatřilať tam svého mladého učitele. Až se překvapením zarděla. Byl bledší a nějak přepadlý, a jak se na ni smutně usmál, bylo jí ho z té duše líto. Čekal na ni. Řekl jí chvatně a neklidně, že jí přišel dát sbohem, že je na cestě do rodiště, protože mu matka stůně. Podal jí ruku přeje jí, aby se měla dobře a byla šťastna.

Nemohla mu odpověděti, ale na její tváři zračilo se pohnutí. Stiskla mu ruku. Hleděl na ni okamžik, jako by jí chtěl ještě něco říci, než pojednou pozdravil a odešel. Ale ještě jednou se obrátil, a tu se mu mihly Pauliny krásné oči na něm tkvící, v ten okamžik jakoby zamžené. Stála bez hnutí a hleděla za ním, až zašel za roh ulice.

Odtud se zastavil v bytě, a vzav svůj tlumoček, vydal se na cestu. Šel pěšky. Na vůz neměl peněz a nemohl jich sehnati. Neměl ani tolik, aby vystačil na tu pěší cestu. I jeden z Mozartových dvacetníků musil obětovati; druhý však si zachoval a byl raději celý den o hladu, jen aby ho nemusil rozměnit.

Tak se domů ubíral; zpočátku v duchu se vracel do Prahy k Paule. Ale k domovu přitom chvátal, nedbaje únavy. Chtělť už matku spatřit. Ale jak rodné město uviděl, jak se k němu blížil, uvolnil krok a váhal. Jak ho přijmou? Jak otec? Jak bude?

Pohlédl na sebe, na sešlý dost kabát i střevíce. Tak má domů vstoupiti, on, na němž si rodiče tolik zakládali, do něhož se tolik nadáli! Jak budou lidé na něj hledět a na něj ukazovati! Proto sešel z cesty a usedl na pokraj lesa pod starý dub a čekal, až nastane soumrak.

Smutný říjnový den pohasínal, když Věk povstal zpod dubu a zamířil na opuštěnou silnici. Vál studený vítr. Pole již temněla, lesy dál už černaly, soumrak nastal. Bylo pusto a smutno kolem, a mladému filosofovi nejsmutněji. Už ve staveních rozžehovali světla, již zář jejich padala na ulici, když vstupoval do města. Nejprve zaměřil ne domů, ale ke starému Žalmanovi. Nežli vešel, zastavil se před jeho chalupou.

Tu vedle stavení, ve kterém se narodil a mladistvá léta strávil, naproti statue sv. Jana, u níž si s kamarády hrával. Všecko tu, jak bývalo, jen on, on se tolik změnil!

Zaklepal na dvéře. Volné, šouravé kroky se ozvaly, pak stařecký hlas tázající se, kdo to.

„Já, František.“

„Jaký František?“ ozvalo se dosti nerudně. Jak by se byl starý Žalman nadál Věkova, svého Františka!

„Věkův –“

„I proboha věčného! Hochu. Je-li možná?“

Klapla závora, hořejší polovice branky se otevřela, pak druhá, a Věk vešel do tmavé síně. Ve světnici hořela v dřevěném svícnu louč a v záři její spatřil starého Žalmana, sehnutějšího nežli býval, dosud však tak svěžího jako jindy. Jen zrak starci slábl. Stínil si ho dlaní, jak na Františka hleděl. To ho potěšilo, že stařec ho vítal jako jindy, laskavě a upřímně. Žalman uslyšev, že jde z Prahy přímo k němu, snášel už chléb a máslo, co měl.

Věk se nejprve po matce otázal. Vydechl si, že je jí lépe, že se teď valem pozdravuje.

Za chvíli poté běželo nějaké děvče malé do školy a vyřizovalo panu učiteli Havránkovi, že ho starý Žalman pozdravuje a tuze prosí, aby k němu přišel, ale hned, možná-li. Více nevědělo a marně se regenschori dotazoval. Než poslechl. Vzav plášť, zašel si ke starému sousedovi, u něhož nebyl jaktěživ. Jak užasl, když vstoupiv spatřil z lavice u kamen vstávati mladíka, jenž se k němu ostýchavě blížil.

„A co žes ke mně nepřišel?“ zvolal učitel, když Františka uvítal. „Věděl jsem, že přijdeš najisto, že není s tebou tak zle, jak pantáta povídal, že ti jsou kdovíjací lidé milejší nežli otec a matka. Ale čekal jsem tě u nás.“

František jen tak něco odpověděl, ale kmotr porozuměl a pochopil, že se pan filosof styděl kmotřičky a dětí a pomocníka. Regenschori se u starého Žalmana dlouho neomeškal, domů však nezamířil, nýbrž zrovna k Věkovům. Starý byl v krámě pod mořskými pannami a odvažoval zrovna nějaké koření do kornoutků, aby měl na neděli.

Byl vážný a zachmuřený jako teď pořád, co se vrátil posledně z Prahy. S podivením pohleděl na kmotra, cože tak pozdě přichází. Ten trochu pohovořiv doložil, že dnes s kmotřičkou nemluvil a že by se jí rád poptal, jak se jí daří. Šel dál, do světnice za krám. Sice již poslední dni přecházela, ale v tuto chvíli ležela. Zatím starý Věk odvažoval, pak odbyl dva lidi, kteří přišli pro olej, a kmotr ještě neodcházel. Vyšel teprv, když Věk už pomýšlel na to, že čas, aby zavřel krám. Regenschori dal dobrou noc, a nic.

Věkovi to bylo nějak divno. Vešed ptal se, co tu kmotříček chtěl, že se tak omeškal. To se již začal odstrojovat. Věková mlčela a teprve, když se ještě jednou zeptal, odvětila mdlým hlasem:

„František psal –“

Ale Věk nic a odvazoval si s krku šátek. Vtom setkal se pohled jeho s úzkostným zrakem ženiným, který na něm tkvěl. Jako by jím prosila. A chudák, byla tak utrápena. Nemohl mlčet a neslyšeti jako dosud.

„Hm –,“ řekl, „vida – A co chce? Peníze – Toť, co jiného – Pan hladký je hořký host – to věřím –“ To všecko znělo tvrdě.

„Ne, peníze nechce, ale prosí –“

Zase nastala chvilka mlčení a zase začal starý Věk:

„Tak přece, a oč –“

„Abychom mu odpustili. Jde do sebe – Tuze lituje. Plakal prý – a kmotříček nad ním –“

Věk sebou trhl.

„Cože! Plakal a kmotr nad ním? Vždyť jsi povídala, že psal –“

„Psal – a také sám to povídal. Přišel. Je prý tuze zkroušený – je to na něm vidět – Kmotrovi ho bylo tuze líto –“ To již na loži usednuvši, Věková třesoucím se hlasem mluvila. Dále pro pláč nemohla.

Starý Věk žasl. Té noviny se nenadál. Nemrzela ho; hoch se poddal, šel do sebe, ale on také nechtěl jen tak poleviti… Nemohl. Než ženy bylo mu líto.

Zapomněv, že se chce odstrojiti, přecházel světnicí, pak jako maně a mimochodem se zeptal:

„A kde je? U kmotra?“

„Ne – u Žalmana –“

„To bylo potřeba! Dělat po cizích staveních ostudu!“

„Když se vás bál, pantáto –“

Věk zase nic, než odpověď panímámina nebyla Františkovi na škodu. Také se pak nerozzlobil a neřekl jí zostra, aby mlčela, aby o tom darebném nezvedenci nemluvila, jako jindy, když za Františka prosívala, když obrátivši k Věkovi svou bledou, ustaranou tvář, znova jala se za syna orodovat, aby ho neodháněl, aby ho nechal domů.

„Já ho nevyženu – pro svou hanbu a ostudu. Ale já s ním nic nechci. On se mne a tebe odřekl, ať mi tedy dá pokoj!“

František myslil, že bude dnes noclehovat u starého Žalmana. Seděl s ním na lavici a naslouchal jeho těšivým slovům, jež prostý ten tkadlec měl většinou z bible. Vtom přišel kmotříček podruhé a vyzval kmotřence svého, aby šel s ním, že matka již všecko ví a že již pantátu jistě připravila.

Srdce mladému filosofu hlasitě tlouklo, když překračoval práh domova. Spatřil bledou, nemocí a trápením sešlou matku.

Vítala ho pláčem. Byl by nejraději k ní skočil, aby jí zulíbal ruce, jež po něm vztahovala. Ale opodál stál otec, zasmušilý jako mrak. K tomu musil nejprve. Znal ho.

Blížil se k němu, aby mu ruku políbil. Ale Věk nepromluviv, náhle se obrátil a vyšel vedle do světničky. Syn zůstal, jako by před ním uhodilo. Než vtom zaslechl matčin hlas, a již byl u ní, na kolenou u postele, a líbaje hubené její upracované ruce vyvstalých žil, plakal a plakal –

Kmotříček, chori et scholarum rector, stál opodál, zlehka odkašlávaje, a jsa dojat, v duchu pomýšlel:

„Je to hlaváč paličatá!“ Myslil starého Věka. „Ale to nic – teď se už poddá. Teď to půjde. Ubohá kmotra! Ta má radost, ze srdce jí toho přeju. – Chudák!“