F. L. Věk

Podvečer jednoho dne počátkem února vrátil se doktor Held, unaven službou v klášteře u milosrdných i četnými návštěvami u svých nemocných, do svého bytu, příjemně vytopeného. Jak odložil plášť a klobouk a vzal místo fraku pohodlnější kamizolu, zasedl ke klavíru. Ani nerozsvítil. Chtěl si oddechnout, okřát. Šeřilo se a v tlum houstnoucích stínů, v nichž ztrácely se klavír i nábytek kolem, ronily se první tlumené zvuky, lahodné, snivé; pak vážněly, až spojily se ve velebnou melodii v posvátném háji Kouzelné flétny…

Někdo zaklepal na dvéře, jednou, dvakrát. Teprve třetí zaklepání doktor zaslechl. Ustal a nevrle zvolal: „Herein!“

Vstoupila jakás stařena v čepci, s šátkem přes ramena.

„Co je!“ zvolal doktor od piana po česku, vida, jak myslil, nějakou ženu z lidu.

„Pane doktore,“ začala po německu příchozí, blížíc se volně k němu, „prosím, račte omluvit, že tak pozdě –“ Stála před ním jako udýchaná a maně se ohlédla po stolici. „Račte dovolit, nohy, nemohu –“ Sedla na židli. Doktor rozeznával v šeru postavu staré, sešlé paní, a jak se zdálo, rozčilené. Přistoupil k ní a zeptal se, čeho si přeje.

„Ach, proboha!“ vyhrkla po česku, „tak už mne, pane doktor, neznají! Ach bože!“ teskně zavzdychala.

„Paní Butteauová!“

„Ano ano,“ přisvědčovala pohnutě, skoro plačky. Vstala a podala doktorovi ruku. Omlouval se, že hned nepoznal, že to šero –

„Ale to nic, já se nedivím, oh, ne – vždyť –“ Umlkla, jako by ji lítost přemohla.

Held požádal, aby usedla, a hned rozsvěcel svíčku. Jak poté zardělý svit padl na hosta v sešlém čepci, v obnošeném šátku, na tvář ustaranou, přepadlou, zalekl se v duchu. Vyslovil své podivení, že se s paní Butteauovou v Praze shledává.

„Myslil jsem, že jsou u pana zetě.“

„Byla jsem, byla, pořád, před týdnem ještě.“

„Kde je teď –“

„Byli jsme v Rakousích, teď zase jsme v Čechách, v Jindřichově Hradci, odtud jsem přijela.“

„Něco se stalo?“

„Bety psala, a tak tuze žádala –“

„Ach tak! A jak se vede panu zeti?“

„No, jak bývá u trupy, není to stejné. Ale mohlo by to jít, Paulinka, jako Thámová, teď taky hraje, a hodně, líbí se, má velké role; kdyby se tak byla v Praze mohla v nich ukázat! Ale copak – samé intriky, jako tady v Praze. Tam zas by bylo o to líp, ale co platno, když je to venkovská společnost. Gáže malé, to se ví, teď obzvláště s tou vojnou. A Thám, jak už je, to vědí. Znamenitý člověk, učený, Schriftsteller, všecko, aber – přec jen se neopanuje, vědí, stran pití, a pak bývá zle, ach bože – A Paulinka –“

„Tedy harmonie, nějaké dohodnutí není.“

„Paulinka se dost přemáhá.“

„To se měla dřív, odpustějí, řeknu to upřímně. Thám ji má tak rád.“

„Ó k zbláznění, to já vím, ale když – když on je taky umíněný. Z Prahy nemusil chodit. Paulinka je celá nešťastná, jen do Prahy, jen do Prahy – A pro Tháma by to bylo také lepší. Spíš by zas spisoval –“

„Venku nic nepíše?“

„Nic, ani pérem nehne, jen pořád – oh, nechci žalovat, byla by toho kronika – Paulinka jako tělo bez ducha, smutná –“

„Pořád ještě?“ ptal se doktor významně.

„Na Prahu nemůže zapomenout –“

„I jen ať zapomene, co tady měla a proč po Praze touží, nestojí za to.“

„Ano ano, ale člověk nadarmo napomíná. A když také Thám, kdyby ten byl jinačí a nechal sklenice –“

„To by se musila panička silně změnit –“

Paní Butteauová jen zhluboka povzdychla. Nepřisvědčila, nebránila, jen nervózně upravovala starý čepec a šátek na sobě, až pak zaúpěla:

„Oh, jsem nešťastná matka! Takové dcery, všecky so talentiert, so – pro divadlo zrozené a žádná neměla štěstí –“ Třeslavý její povzdech vanul zhluboka. „Bety už nemá ani místo,“ vyrazila skoro zoufale. „Však kvůli ní jsem přijela do Prahy, psala, tolik naříkala, že tu sama nebude, že to nevydrží, že umře –“

„Stůně?“ ptal se doktor zvědavě i překvapen, ač ty hrozby Thámovy švagrové hluboce ho nedojaly. Nevěřil jim.

„Stůně,“ odpovídala rozpačitě. „Ach, to je také neštěstí!“ Zalomila rukama. „Neslyšeli?“

Doktor nevěděl.

„Měla takovou partii, takového bohatého nápadníka –“

„Umřel –“

„Ach, to bylo dřív, oh, toho je škoda, ten by si byl Betynku vzal. Ale tenhle –“

Doktorovi se kmitlo, že jich bylo víc, těch milovníků, ale optal se na jednoho.

„Byl nevěrný –“

„Ujel, nějaký oficír – Tolik sliboval a to ubohé dítě mu uvěřilo, důvěřovalo mu, a teď – Oh, já nešťastná matka, ta hanba!“ Nos jí zčervenal, slze jí vytryskly, jak tak všecka rozčilená zaúpěla.

„To měli smutnou cestu.“

„Ani mně nebylo dost dobře. Paulinka mne nechtěla ani pustit –“

„Chtěla jet sama,“ a v očích doktorových svitl úsměšek, hned však se pamatoval. Zeptal se klidně, proč nejela.

„To vědí, Thám nechtěl ani slyšet; ale já jí to také rozmlouvala,“ doložila jako na svou omluvu. „Co by tu také pořídila! Nic by Betynce nebyla platná, a pak Thám, vědí – To by zas bylo! Však jen se Paulinka zmínila, už začal takové řeči, jako by Paulinka bůhvíproč sem chtěla, a ona čistě kvůli Betynce, naše děti se mají tak rády, obzvláště Betynka s Paulou. A tak jsem jela já, das heisst, já bych tak jako tak se vydala, když je Bety na každou chvilku –“

„Ach tak!“

„Je to neštěstí! Bety pořád pláče, to si můžou pomyslet, vždycky tak na čest, a pak ten chlap! – Kvůli němu přišla o místo, nic teď nemá, a v tuhle chvíli, když se už chystá, a já, co já, ach bože, musila jsem si na cestu vypůjčit. Thám také nebyl právě při penězích, a tak teď tady, a draho je, a Bety, a ta starost s ní –“

Tiše zavzlykala. Held najisto tušil, jak je to s tím nápadníkem. Také paní Butteauovou posuzoval vždy jako přítel Thámův, že je mnoho vinna, když Paule ve všem nadržovala. Ale v tento okamžik mu jí bylo líto. Proto se otočil a do druhého pokoje (věděl, pro jakou radu a medicínu vlastně přišla) a přinesl odtud několik bankocedulí, jež po krátkém úvodě paní Butteauové nabídl.

Viděl, jak tím naráz mrak zažehnal, jak se trhl, jak svitlo v její tváři, že hodný kus tíhy z ní spadl. Oživla, vstala již čiperněji a děkujíc omlouvala se, že proto nepřišla, že chtěla jen prosit, aby se pan doktor na Betynku podíval, ale když je tak mnoho laskav, to že by Tháma těšilo, kdyby věděl, ale kdyby se ráčil na Betynu podívat, udala přitom svůj byt, že chudáček zkouší, a ona sama jaké má starosti –

Aby to zkrátil, slíbil doktor, že přijde, zítra že najisto přijde. Odcházela děkujíc, povzdechujíc, dojata laskavostí doktorovou, a jak Betynku potěší. Upřímně si oddechl, když dvéře za ní zapadly, když ho ticho zas obklopilo. Zasedl opět ke klavíru, ale ku svému nejmilejšímu Mozartu hned se nevrátil.

Zamyslil se.

Vzpomínal na Tháma, že tedy není u něho líp, že Thámová pořád ještě má v hlavě toho panáka, Amlinga, slabého herce, mizerného chlapa. Jak chtěla do Prahy! K sestře! Hm – A Thám, ten pije dál a nic nedělá, nepíše; zdivočí u takové trupy. Bylo by přec jen líp, kdyby mohl do Prahy – Ale kam s ním tu! A když sám nechce! – Prst zavadil o klávesu, druhý přitiskl, třetí –

Paní Butteauová chvátala, seč byla, jako liška, když uloví kořist a pospíchá s ní do doupěte k mláďatům. Přitáhla šátek k tělu, přiklonila hlavu proti mrazivému větru, jenž jí fučel zvláště na mostě zostra do tváře. Za mostem, v Jezuitské ulici, nakoupila kávy, cukru, sobě chleba a Betyně jemnější pečivo a zahnula pak kolem Klementina do Platnéřské ulice. V starém, tmavém domě, jenž měl staré, tmavé schody, vylezla do druhého patra do bytu, do něhož se její dcera poslední čas uchýlila. Byl malý, o jizbě a kuchyňce, nízký a chudý, chudý! Nábytku málo: stůl, nějaká židle, stará španělská stěna v koutě, postel.

Na posteli Betyna v mrkavém světle olejové lampičky na stole. Seděla v starém šátku, přepadlá, bledá. Krásné tmavé oči hluboko zapadly, lícní kosti vyvstaly a na pohublé tváři žlutavé skvrny hlásající velkou změnu. Seděla skrčená, schoulená, s očima do prázdna upřenýma. Hořkost v nich, hořkost na rtech tvrdě semknutých, hořkost v celé tváři k prsům přitisknuté; hlava v polosvětle, s hlubokými stíny kolem očí, pod lícní kostí –

Nehnula se, ani když zaslechla, že matka jde, ani když vstoupila, když u ní stanula, ji pohladila a když mateřsky měkce zavanulo:

„Betynko, chtěla bys polévky nebo kafíčka? Mám, přinesla jsem, a houstičky, bílé, dobré – Tuhles je tak chtěla –“

Betyna nadzvedla hlavu, obrátila zapadlé oči po matce.

„Kde jste to pořídila,“ ptala se temně, jako s podezřením, nedůvěrou.

„No, mlč, dobrý člověk –“

„Tak kde jste byla?“ ptala se netrpělivě Betyna.

„No kde jsem byla! Kde jsem se mohla nadít – víš, on vždycky – U doktora Helda –“

Bety se vzpřímila, hubené ruce chytly za pelesť.

„U toho! Proč jste tam chodila!“

„Kam bylo jít, má zlatá?“

„Ten on se vysmál, viďte. Thámův přítelíček!“

„Ne, ó ne, hodný byl, ptal se na tebe, a sám, ani jsem mu neříkala, se nabídl, že tě navštíví –“

Rty Betyniny hnuly se úsměškem.

„Mne, teď! Podívat se na mne. Ať si ostane! To jste ho zvala, viďte –“

„Ne, má zlatá, ne, to on sám –“

„To on pak bude povídat, mezi těmi vlastenci, jak hezky vypadám, a v kafírnách –“

Dala se do pláče, do zlostného pláče.

„Takové mám živobytí,“ zlobila se v tom pláči, „jako arestant. Nikam nemůžu, nic užít, ani vykročit za celý ostatek, a to trápení, ani na sebe nic –“

Paní Butteauová konejšila, chlácholila, těšila, až ji dcera odbyla, co mluví takové, co s tím – Paní Butteauová se odplížila ani nehlesnuvši, trpělivě, a hned zatopila a vařila. Když káva byla hotova, nalila ji do nejlepšího hrnečku, co měly, chystala housky a ptala se něžně, kam to Betynka chce, na stůl nebo k posteli. Hned pak stavěla židli k loži, když dcera nerudně oznámila, že ke stolu nechce, a nesla tam k posteli kávu, pečivo.

Doktor Held šel druhého dne až odpoledne k Butteauovým na vizitu, která ho tuze netěšila. Stará paní uvítala ho hned v kuchyňce, kdež ve škopku prala.

„Ach bože, pane doktor! Ráčejí odpustit –“ Utírala ruce, odvazovala chvatně zástěru. „Odpustějí, ani jich dál nemůžu vést – a tady, takový nepořádek – Ale když –,“ přistoupila k němu s vyjasněnou tváří, „když u nás byla vrána, dnes ráno,“ hlásila tišeji, ale s úsměvem. Otočivši se, vklouzla do pokoje, odkudž se hned vrátila s novorozenětem v karkulce, červeným, ale pěkně buclatým. Ukazovala je s patrnou radostí a chloubou.

„Vnouček, prosím, a jaký cvalík! Ten je silnější, nežli byl Thámův Vašíček, ó kdepak! Hoch jako Turek; jediné vnouče, pane doktore, a mám tři dcery!“ Všecka tvář jí zářila.

„A jak maminka –“

„Nu zkusila, oh – když –“

„Ale je dobře,“ ptal se doktor, aby se rozradovaná babička nerozpovídala.

„To vědí, jak bývá, den Umständen gemäss. Teď spí, chudinka, spí,“ šeptala.

„Tedy gratuluju, paní Butteauová, mnoho štěstí a zdraví, obzvlášť jim,“ to řekl důrazněji, „budou mít nejvíc s tím vnoučátkem. Nebudu zdržovat.“

Omlouvala se, děkovala za návštěvu, v kuchyňce i ještě přede dveřmi, kam ho šla vyprovodit –

V Spálené ulici před domem č. 94 stál asi pětatřicetiletý voják v tmavošedém plášti, v gamaších, v čapce, beze zbraně. Neměl na rameni sekyru v bílém koženém pouzdře a koženou zástěru zrzavé barvy, ale každý na něm viděl, že to vojenský tesař. Chlapík veliký jako hora a měl kníry, licousy; těch obyčejní vojáci nenosili.

Byl to vojenský tesař, Lukáš Burian, tesař granátnické setniny kapitána Jana Jeníka z Bratřic, 35. pluku barona Wenkheima. Vysloužilý tesař, vlastně vykoupený. Jeho vlastní hejtman, pan Jeník, když koncem loňského roku (1799) kvitoval a do vlasti se chystal, vyplatil si Buriana nadosmrti odvedeného. Postavil za něj za své peníze náhradníka, byl cizozemec, a tesaře své setniny vzal si s sebou. Tak mu přál, tomu dlouhému vojáku, jenž léta již vzdychal po své Mariánce. Teď čekal trpělivě u toho domu č. 94 ve Spálené ulici na svého pána, „pana barona“, jak ho tituloval. Předevčírem přijeli do Prahy, uhostili se v hospodě, pán chodil po známých a příbuzných, sháněl také byt, jak Burian vyrozuměl, a teď měl přijíti sem, jak si sám ustanovil, o půl třetí. Docházela třetí a pan hejtman nešel. Lukáš Burian čekal trpělivě, ač přituhovalo a sníh hustě poletoval. Čapka, ramena zbělely sněhem, ruce, nohy zábly. Tesař přecházel jako na stráži, až pak, to bylo skoro čtvrt na čtvrtou, zahlédl pana barona. Hleděl mu vstříc, ulicí vzhůru, k Dobytčímu trhu, odkud přicházel, v uniformě, v důstojnickém plášti, vysoký, v kašketu, s copem, v obličeji hladký, zdravě zardělý. Bylo mu asi pětačtyřicet let, vypadal však mnohem mladší.

Přišel (napohled přísný) a spustil česky na sluhu, který se postavil po vojansku.

„Čekáš, viď –“ Znělo to úsečně, ale srdečně. „No, už toho bude dost. Pojď, podíváme se.“

Vkročili do širokého průjezdu; tu jim vyšla vstříc stařena s klíči a vedla je do prvního patra, kdež otevřela dvéře do volného bytu. Vešli. Předsíň, dva pokoje, v každém bílá rokoková kamna, vyhlídka do ulice, kuchyně. A všecko prázdné.

„To je náš kvartýr, Lukáši. Jak se ti to líbí?“

„Teď moc ne, pane barone, ale bude se mně líbit, až to dám do pořádku.“

„To je slovo. Tak si dům pamatuj; tu máš klíče, doprav sem kufry a všecko a čekej tu, až přinesou truhláři postel a všecko. Večer si dej v hospodě, ale tady dobře zavři. A spát můžeš, kde chceš, v hospodě nebo tady. Vy budete tady ostávat, to ti tuhle ukáže –“ Pokynul stařeně, jíž dal spropitné, a vyšel z bytu a z domu.

Pustil se ulicí dolů, na Perštýn, zahnul do Dominikánské ulice a zastavil se před bývalým jezovitským seminářem sv. Václava, kdež jako student byl na vychování. Zahleděl se na tmavé stavení velkého průjezdu a stál, nedbaje, že padá sníh, déle, nežli se nadál.

Mihli se mu patres jezovité profesoři, kolegové, jak tu tropili, jak českou zpěvohru provozovali (uměl ji ještě zpaměti), mihl se mu kuchař „Schwabenwenzel“.

„Tady ti liščí jezuviti,“ pomyslil, „nás cpali strašidly a dušičkami –“

Dal se do kroku, zanedlouho se však opět zastavil, u dveří České expedice. Pohlédl sklem do prostorné místnosti, pak pojednou otevřel a volal německy, vcházeje:

„Přece jsem vás našel, pane Kramerie! A nejprve gratuluju.“ A česky s úsměvem opakoval: „No zmáháme se, zmáháme.“ Ohlížel se místností plnou regálů knih. „U Zlatého půlkola to takhle nebylo. Bravo! Ach,“ zasmál se, vida, že krátkozraký Kramerius mhouří oči a nemůže ho poznat. „Zestárl jsem, vědí, no jsou to léta, co jsme se neviděli.“

„Ach pane barone!“ vyrazil Kramerius radostně a hned byl před pultem. Uvítal důstojníka velmi uctivě a velmi potěšen, že ho vidí a že se vrátil zdráv.

„A teď jim tu zůstanu, pane Kramerius,“ a německy pokračoval důstojník, že kvitoval, koncem loňského roku, že v lednu se vydal z Němec od pluku na cestu, že se zdržel nějaký den v Plzni.

„Však vojny dost užili, pane barone –“

„Od osmnáctého roku, dobrých pětadvacet let jsem sloužil.“

„A slavně, raněný byli – Ale u Stockachu vyvázli bez rány. Ještě jednou děkuju za zprávy.“

„To bylo všecko nakvap, ale dalo by se povídat o té vojně. To by bylo skládání, pane Kramerius!“ A žertem doplnil: „Já taky spisoval, na vojně, třeba po bitvě nebo na piketě. To jim mám takovou knížku pergamenovou a do té jsem si všecko zapisoval. Ale cenzura by to nepustila, to rozumějí: ‚Betrug‘, ‚Täuschung‘ a takováhle slova, to ona ani cítit, třeba to byla svatosvatá pravda, co se dálo v té francouzské vojně. Ale o Francouzkách tam není nic,“ obracel zase do žertu, „obzwar ich mit den Französinnen ganz rüstig in die Schranken trat – Je to německy psáno, to vědí, člověk na vojně tak zvykne, musí. In unserer geliebten Czechensprache musím se zas doučovat. Těším se na to, jak budu zas spokojeně číst, a na muziku, na opery; tam jsme měli jen ty kanónové – Kvartýr už mám, na Spálené ulici, přítel Krtička mně ho zamluvil –“

„Pan guberniální rada –“

„Ano, starý kamarád, ještě ze studií. Jdu teď k němu.“ Setník podával ruku Krameriovi, jenž ho žádal, aby mu zase prokázal čest a navštívil ho.

„Naše vlastenská společnost roste,“ doplňoval s patrnou libostí, „poznali by nové vlastence, mladé i staré.“

„Že mladých přibývá, to je dobře. Přijdu, přijdu, pane Kramerius.“

Když vykročil ze dveří, ku kterým ho Kramerius vyprovodil, minul P. Vrbu v límcovém, tmavém plášti, v čepici se štítem a s „ušima“ pod bradou přivázanýma. Starý kaplan se zarazil, jak zhlédl důstojníka vycházeti z České expedice, a díval se za ním, až zašel za roh. Když pak sám vstoupil do Expedice, uvítal ho Kramerius:

„Viděli toho oficíra, velebný pane?“

„Viděl. Nebyl to snad –,“ ptal se P. Vrba dychtivě a v předtuše.

„Byl. Pan Jeník rytíř z Bratřic, zůstane teď tu, v Praze, a bude sem mezi nás chodit.“

„Ach tohle je! To rád slyším!“ V očích pod hustým obočím zablesklo upřímným potěšením. „To rád slyším! Ale chlapík, už od figury!“