F. L. Věk

Dne 14. prosince uhodil poprvé ostřejší mráz.

„To je na ně,“ povídal P. Vrba mladému filosofu Zieglerovi. „Na Rusy?“

„To se ví, copak je Rus bez mrazu.“

Pro P. Vrbu nebyl, ale nedbal ho a čekal trpělivě na Malostranském rynku, a Ziegler ve svém krátkém studentském pláštíku také. Přišli záhy, kvůli Rusům, podívat se, až potáhnou.

Po druhé hodině zaletěl shora, z Ostruhové ulice, příval tónů. Muzika hrála. Už jeli od Strahovské brány dolů. Nežli se kdo nadál, mihlo se několik kozáků na náměstí. Jeli napřed jako vítr a zmizeli v ulici k mostu a s nimi císařský dragon, jejich průvodce –

Pak se už proud zvuků i lidí přivalil. Po dlažbě cvakalo na sta podkov, hlučná hudba na koních napřed, pak kozáci –

„Pro pána krále, Pepíčku! To je on!“ volal P. Vrba, tahaje Zieglera rozčileně za plášť. „To je on, feldataman – Vidíte, ten napřed, co má ty dlouhé fousy až po sedlo, to je Borodín.“

Byl, vracel se, jejž už oželeli, miláček Pražanů, atletický, krásný plukovník uralských kozáků v čapce s volavčím peřím, v plášti, veselý, zardělý, kypící zdravím. Pozdravoval, kynul vlídně na hlučné a radostné pozdravy Pražanů, tlačících se vpravo vlevo zástupy. Přejel; za ním důstojníci, pak mužstvo míjelo, řad za řadem, bradatí kozáci ve vysokých čepicích kožešinou lemovaných, v krátkých kožíškách, rudé píky při levé, přes hřbet karabinu s hákem, na kohoutku kožešinou otočenou, na koních, světle plavých, bílých i tmavých, dlouhých ohonů a hřiv, vesele se rozhlížející; smáli se vpravo vlevo, srdečně pozdravovali.

Jeli, jeli, píky po boku vzhůru, les pik, ale řidší, nežli byl v červenci, když tudy na bojiště vyjížděli. Kozáků míň, koní víc. Mnozí z jezdců vedli ještě koně vedle svého, osedlaného, ale prázdného. Koník se vracel, ale jezdec, dobrý molodec, ostal tam v divokých horách, v sněhu a ledu nebo v údolí, když svou krví si vypláceli průchod.

„Pane králi! Prořídli, ó prořídli!“ pozoroval P. Vrba. „Vidíte, Pepíčku, co je koní prázdných! Ó chudáci! Ale chlapíci, Slovani, naši Slovani!“

Kozáci přejeli; rachot bubnů, neobyčejně temný, hlubší nežli hlas bubnů císařského vojska, ohlašoval pěchotu a provázel ji, jak kolem táhla: granátníci v pláštích, ve vysokých huňaticích, s bodáky na puškách neobyčejně dlouhými. Ježily se nad chvějící se srstí tmavých medvědic a mdle se leskly v neplném světle mrazivého odpoledne. Granátníci každý jako skála, vysoký, statný, táhli dále k mostu a přes něj na Staré Město mezi zástupy, v živém proudu radostných pokřiků a pozdravů, kteréž, sotvaže na mostě potuchly, za ním hned zas oživly a nesly se ulicí dál zástupy Pražanů.

P. Vrba měl radost ze „slovanských bojovníků“ i z Zieglera, že se mu tak líbili, že byl jimi nadšen, že chtěl hned za nimi na Staré Město, aby ještě jednou je uviděl a víc, zblízka, až je tam budou rozvádět do bytů, na hospody i do měšťanských domů, neboť zaslechl, že tu Rusové zůstanou do pozejtří, až přitrhnou zase jiní.

P. Vrba si dal rád říci, ale svižnému filosofu sotva stačil. Za mostem ho v tísni ztratil. Ale nemohl také odtud kupředu. Zato Ziegler, úborek, zabořil se do hustého shluku a tlačil se statečně vpřed, širokými rameny, lokty; vydržel štulce, nedbal, že mu šlapou na nohy, nedbal dusivého tepla v tlačenici, do níž zapadl celý, šlapal na nohy, prosmykoval se, klobouk přidržoval, až udýchaný, rudý, jako krví politý vyrazil, jako by ho vystřelili, ven na volný vzduch, na volné místo.

Oči se mu leskly, zhluboka vydechl. Stálo to za to. Dostal se dopředu, ocitl se na Staroměstském rynku, uviděl Rusy opodál radnice, jak stáli, k noze zbraň. Čekali. Vpředu důstojníci na koních, také císařské zhlédl a černě oděné pány od magistrátu, kteří s nimi něco jednali. Pojednou chvátalo od domů vpravo několik mužských přímo k ruským vojákům. Koše nesli a konve, smolné hubatky veliké. Nějaký měšťan v pěkném kožichu je vedl, volaje na ně, ukazuje, kam s koši, s konvemi, sám pak Rusy pozdravoval a slovy, posuňky upřímně, s úsměvem je zval.

Pomocníci vybírali z košů chléb, krájeli ho, vyndávali džbánky, korbele, nalévali do nich z konví a hubatek pivo. Kolem v zástupu vítali hlasitou pochvalou čin možného měšťana, že tak vzpomněl a uctil ruské vojáky. Ti pili a lámali chléb, jedli a volali na zadnější, aby šli pít, jíst.

Ziegler potěšen se díval na ten výjev; chutě by tam byl skočil a pomáhal roznášet, podávat.

„Podívejte se, lidičky!“ vzkřikl za ním hlas. „Jen si všimněte, kdo se už napil, netlačí se a podává kamarádům, nic si to z ruky netrhají. Á to je pěkné.“

„A platit chtějí, vidíte?“ upozornil Ziegler. „Vytahují peníze –“

Chtěli platit, měšťan však i roznášeči se bránili: „Nic! To nic! Nic za to!“

Rusové překvapení děkovali, salutovali, ruce podávali. Ziegler je pozoroval, jak je těší ta laskavost, jak se živě rozhovořili. A najednou jich houfek vystoupil z řady, dokola se postavili. Všechno kolem tichlo, co je, co chtějí, co bude. A do toho ticha, do mrazivého vzduchu padl hluboký tón jako úder zvonu, kovový, mocný a zvučný. Dva vojáci začali zpěv.

V ten neobyčejně hluboký hlas vpadl vyšší a zpíval s prvním. Pak třetí, čtvrtý; pěvci v medvědicích, v pláštích a gamaších, s puškami v rukou sborem pěli ruskou píseň odplatou za laskavost a improvizované pohostinství.

To dojalo, ta vděčnost, uznalost ruských vojáků. S pohnutím naslouchali kolem neslýchané písni, divně jímavé, jak ji pěkně zpívaly mohutné, zvučné hlasy. A jak vyzněly v dychtivém tichu, zabouřilo tleskání kolem dokola, ze všech stran. Zieglerovy ruce pomáhaly vydatně a vytrvale.

P. Vrba nebyl u tohoto výjevu. Nedotlačil se, musil domů. Záhy však se dověděl, co se přihodilo na Staroměstském rynku. Ziegler přiběhl všechen zardělý, nadšený a vypravoval. Pozejtří přišel a hned zas byli v Rusech.

Ziegler vypravoval, jací jsou Rusové na bytech hodni, že je viděl u kupce, u něhož má hodinu.

„Tolik za všecko děkují – A jeden, takový vousatý, choval jim dítě a zpíval mu a smál se na ně a smál se, když paní měla strach –“

„No a mluvil jste, mluvil s nimi?“

„Pár slov. Ještě moc neumím, velebný pane, ale dost jim je rozumět, obzvlášť kozákům –“

„Že mně taky nějakého nedali!“

„Lidé si je sami zvou, a zrovna traktace jim leckde strojí.“

„Oficírům.“

„I sprostým také; tady náš soused, řezník, sebral na ulici dva Rusy, myslivci to byli, a musili s ním do stavení, a dal jim jíst a pít a oni tolik děkovali před jídlem, a když odcházeli, tu ten jeden, starší, měl až slzy v očích –“

„Ach, ach – vida, to bych – ó dobráci, Slovani –“

„A teď, když jsem sem šel, velebný pane, od nás, najednou v naší ulici taková mačkanice. Jel tudy vůz s nákladem a najednou tolik lidí – Musil jsem se zastavit, a jak se tak ohlédnu, vidím kozáka. Seděl na koni s píkou a čekal. Nemohl také dál. Vůz před ním a kolem vozu lidí zrovna černo. A Rus měl naspěch.“

„Kam jel?“

„To nevím, snad do kvartýru, nebo zabloudil. Ale chlapík, frňousy pod nosem a vousy až po pás, strach z něho šel. A koníčka měl, skoro ho nebylo ani vidět v té mačkanici. Všecko se na něj ohlíželo, dívalo, no strach z něho šel, jak tu píku měl u levé a pušku na zádech, a takový černý, opálený a fousy přičernalé. A ta píka! Povídal tam někdo, na tu že každý kozák několik Francouzů napíchl jako na rožeň. Kdyby byl jen vzkřikl, dalo by se všecko na útěk, a hned by měl ulici jako by vymet. ‘ A jako by čarodějným proutkem šleh. Hned jim měl místo.“

„Náš voják by nadával a jel by do lidí. To věřím, že se to líbilo. Tak se dostal dál.“

„Hned. Udělali mu uličku, tou vedl koníčka, a když minul fůru, hup – už byl v sedle a tentam, jako vítr –“

P. Vrba se těšil obzvlášť na slávu, až přijede sám generalissimus, „kníže italské“, jejž čekali v Praze za den, za dva, 20. nebo 21. toho měsíce, a Ziegler už viděl ruského Hannibala, jak jede na bílém koni s generály, komonstvem, jak mu všecko panstvo chvátá naproti. , že tedy když ne dnes, že najisto zítra Suvorov přijede.

Vtom potkali kaplana od Sv. Havla, P. Nejedlého, jenž se vracel z České expedice. Zieglera hned zastavil.

„Víte-li, co nového? Suvorov je tu. Přijel teď odpoledne, ani žádný nic nezvěděl. Docela inkognito.“

„Tak! A kde je!“ zvolal zklamaně filosof.

„Na Nové aleji, ve Wimmrově domě.“

Všichni tři se rozešli. Ziegler chtěl nejprve ku P. Vrbovi oznámit, aby se již nechystal, ale jak došel na kraj Spálené ulice, náhle se rozhodl a dal se dolů Novou alejí k Wimmrově domu. Nemusil ho dlouho hledat. Viděl houf lidí před výstavnou budovou. Čekali tu a zevlovali na ni, ač byl mráz a sníh poletoval.

Ziegler se přitočil a provinul hodně blízko, až skoro k samému průčelí. Stráž tam stála, císařští granátníci, velká stráž s bubnem a praporkem. Jistě Suvorovu ke cti. Kolemstojící mu dotvrdili, že ano, že tady je ruský generalissimus bytem.

Ziegler se díval nahoru po oknech, ale jeho Hannibal se v nich neukázal; a nikdo. Zástup se náhle prudce hnul a náraz té vlny smýkl Zieglerem. Ruský důstojník v plášti a v klobouku sněhem posypaném přijel a s ním bradatý kozák. Slezli, kozák zůstal u koní, důstojník zmizel v průjezdě. Hned za ním tudy zašel nějaký císařský a nežli zmizel, přihrčel kočár s premovanými, napudrovanými lokaji vzadu na prkně.

„Purkrabí! Purkrabí!“ šumělo zástupem, jímž se pak prudčeji zavlnilo, když z kočáru vystoupil nejvyšší purkrabí hrabě Štampach a bral se do Wimmrova domu kolem stráže vzdávající mu čest.

Ziegler začal přešlapovat. Mráz mu fičel pod chatrný plášť, jejž pořád přitahoval k tělu, fičel mu na lýtka v starých vlněných punčochách; a nohy již zábly. Ale čekal a trpělivě vzhlížel k oknům a hned opět k průjezdu, jak se tam jen něco kmitlo. Ale vždycky jen nějaký důstojník, ordonance, nebo kozák vousatý, ale žádný kníže italský, žádný Suvorov. I purkrabí se již vrátil, vsedl do kočáru a zmizel v chumelce, jež se hustěji probělávala smrákajícím se vzduchem.

Shora, od Staré aleje, zahřměla vojenská hudba. Vojsko tam táhlo, Rusové. Dav před Wimmrovým domem jako by rozfoukl. Rozestříkli se ulicí a hnali se nahoru za oddělením ruské jízdy, která od Prašné brány brala se krokem na Koňský trh. Dragoni byli s kapelou na koních v čele. Sraženi v řadách postupovali vlajícím závojem sněhu jako tmavá masa, v pláštích, čáka v černých povlacích. Bílou prášenicí jen barva koní živěji prorážela, sem tam skvrna červeného pokrovu pod sedlem a rudé řady obličejů od větru, od mrazu ošlehaných. Koně pochylovali hlavy před sněhem, do hřívy, nad čelem, na krku přišlehujícím.

Ziegler čekal, až přejeli, a pak teprve sběhl na Dobytčí trh. P. Vrba také přišel z České expedice a chtěl rozpečetit psaní, které mu Hanělka položila na stůl. Nechal však všeho, jak Ziegler vstoupil.

„Aha, jdete stran Suvorova, viďte. Už, holečku, vím. To je mrzutá věc. Do Expedice přišla štafeta. Ale vy jste ho snad viděl,“ optal se skoro závistivě.

„Neviděl, velebný pane.“ A podal zprávu.

„No mlčte, Pepíčku, však on nám neujede. Pobude tu celou zimu. Někde ho přepadneme.“

Všude již svítili, když Ziegler pospíchal Dobytčím trhem dolů k Dominikánské ulici. Sníh se jen sypal. Filosof chvátal, aby snad profesor Vydra nedomlouval, cože se tak po koleji toulá, a také proto, aby také jemu pověděl, co je, co viděl. Pak napíše panímámě psaní, aby je na Vánoce dostala. Povzdechl. Loni byl doma, letos bude chudáček sama. Kdyby jí tak mohl něco poslat!

Zatím P. Vrba připadl zase na psaní. Francouzská adresa byla napsána známou rukou. Od Věka! Pro Rusy a Suvorova, skrz ten ustavičný nepokoj na jeho záležitost pozapomněl i na to, že mu Věk na jeho psaní dlouho neodpovídá. Rychle rozbalil papír, nasadil brejle, a jak seděl u svého černého stolu s dřevěnou mřížkou kolem tabule po stranách a vzadu, přitočil se k planoucí lojové svíčce a začal číst.

„Aha – píše, omlouvá se,“ pomýšlel přitom. (P. ) Věk se skutečně omlouval, že nechtěl psát, až by věděl co a jak. Oznamoval, jak vrchního žaloval, že byl proto v Hradci Králové u krajského hejtmana, jak měl tam stání a že všecko dobře dopadlo. Pro ty Francouze sic že dostal domluvu, že to bylo prý nerozvážlivé jednání, ale proti patentu v tom nic neshledali, jako v tom opočenský vrchní hledal, a stran těch francouzských knih uznali, že se „pan vrchní přenáhlil“.

„Knihy mně musil vrátit. Náš ‚pan syndikus‘, ten v tom měl také prsty, a silně, a donášeč je, mně pak vzkázal, abych si pro knihy poslal na obecní kancelář, ale já mu vzkázal, že já knihy tam nedonesl, že nejsem povinen je odnášet. Čertil se dost, ale což naplat, knihy poslat musil. Přinesl je zase dráb, který je od nás odnesl. Ale ne všecky, několik se jich přece potratilo. Ty jistě zůstaly vrchnímu za nehtem. Bránil jsem se a sháněl ty knihy, ale nadarmo; náš syndikus, že co dostal, to poslal. Je po starosti. Nejvíc si však oddechla moje manželka a panímáma.“

I P. Vrbovi samému se uvolnilo, že to tak bez ourazu skončilo. Protracených knih neželel. Ještě se tomu usmál.

„Vem je ďas! Bodejť, francouzské knihy, beztoho za nic nestály!“

Jistoty však nezvěděl, protože mu ani Kramerius, jemuž Věk také o tom psal, objednávaje si nově vyšlé knihy, nic nezjevil, že ty protracené knihy (několik svazků) byly Voltaire a Rousseau. Volney zůstal. Jeho jméno neděsilo, protože ho vrchní neznal.

Zima dosud snesitelná zle uhodila před Vánocemi a začala strašit zimou minulého roku. Vltava zamrzla a sníh zahalil Prahu do běla. Ale nikde po ulicích mrtvé ticho a strnulý klid zimy. Bylyť Vánoce přede dveřmi a hosté v městě. A mnoho hostí. Všude se pestřily ruské uniformy, pěšáků, granátníků, myslivců, dragonů, kozáků; přecházeli, sem tam zjevil se některý na koni, vyšší důstojníci nejvíc na kočárech v průvodu jízdných.

Dne 25. prosince shlukoval se všechen ruch kolem Stavovského divadla. Doktor Held se tam ubíral už podvečer. Včera dověděl se v kavárně, že dnes nebude německý kus, jak měl dle pořadu být, nýbrž opera, a to u slavnostním představení. Jak zvěděl, hned pracoval o lístek, aby si ho zabezpečil. Sám hudebník, zpěvák známý v divadelních kruzích, i s ředitelem, pořídil si ho dost snadno, ač byla o místa nouze. Jak zahýbal do Železné ulice, vrazil do staršího, tlustého kolegy, doktora Kvasničky, jenž v měkkém kožichu, s holí v ruce volně se valil zasněženou ulicí.

„Quo, quo sceleste ruis! Wohin!“ volal na Helda, směje se.

„Do divadla,“ odpovídal Held, také německy.

„Co tak brzo?“

„Abych se nemusil tak tlačit. Přijede Suvorov. Jemu ke cti dnes hrají operu.“

„Ani nevím; ale proboha, proč mu nedají pokoj! Starý pán, a je tu jen den, ještě se neohřál –“

„Je dnes výroční den bitvy u Ismaila. Dnes před sedmi lety dobyl šturmem té pevnosti. A tak –“

„A čerta! Nač oni na všechno vzpomenou. No tak si jděte, když se vám chce se mačkat a se potit. To pro mne nic není, to je líp sedět pěkně doma v teple, u sklínky – no, de gustibus – no tak servus, pane kolego!“ Podal mu ruku v teplé rukavici a batolil se dál. Mráz šedé páry mu dýmal kolem hlavy, jak vydatně a rychle odfukoval.

Doktor Held šel dost záhy, ale divadlo bylo již skoro všecko zaklopeno, nejvíc v tu stranu k havelskému kostelu a k Uhelnému trhu. Lampy na rozích ulic a v průčelí divadla rudě mrkaly, nestačily však na ten shluk, jenž se kolem černal jako zátopa.

Několik kočárů mířících k divadlu mohlo jen krokem. Napadlý sníh dusil rachot kol; jely tiše, zato kočí z kozlíku nebo běhouni před vozy houkali a křičeli do šumícího mraku lidí, jenž se nechtěl a místem nemohl hnouti a ještě tíž se rozestupoval, třebaže městští strážníci v třírohých kloboucích, se šavlí na řemeni přes rameno, sebevíc mávali holí se střapcem, aby se ta hradba rozestoupila.

Když doktor Held z ní vyklouzl, zaslechl za sebou, že ho někdo volá. Ohlédl se, ale nerozeznal. Zdálo se mu, že to hlas P. Vrby, zdržovat se však nemohl; vešel do divadla. Tentokrát vysoko, na galerii, neboť všecka jiná místa byla zadána. Divadlo se již zpolovice naplnilo a na prázdná dosud sedadla přicházeli ustavičně návštěvníci, pak, když sedmá docházela, již proudem, vystrojené dámy, páni v tmavých fracích s bělostným okružím žabotu na prsou, s kadrličkami u rukou, s copy i volných vlasů, hlavně mladší, a množství důstojníků.

Všecka prostora, víc nežli jindy osvětlená, jen zářila. Z lustrů a pozlacených ramenných svícnů na stěnách rozlévalo se tiché světlo voskovic, jichž hořel počet nadobyčej veliký. V zátopě té záře vzkvetlo všecko divadlo jako makoviště, jmenovitě v přízemí a v lóžích barvami různých uniforem císařských i ruských důstojníků s copy, uniforem bělostných jako sníh, tmavozelených, modrých, na nichž všech blýskalo se zlato port a ozdob, epolet i řádů.

A všude dámy jako květ, v přízemí, na balkónech, v lóžích, většinou ve světlých, bělavých úborech, dekoltované, pod ňadry přepásané, krátkých vzdutých rukávů, s dlouhými nad lokte rukavicemi. Růžové, bledě zelené, modravé stuhy, „aemonidy“, spínající volné jejich tajle, prostříkly malebně zátopu běla, z něhož také vyrážely různou barvou antikizující tuniky bez rukávů z atlasu, z hedvábí, jak je tu tam některé dámy měly. Také účesy byly většinou po antických vzorech, otočené místem velmi vkusně pentlí nebo pavučinou, jako dechovou látkou závojů.

Vévodkyně kuronská, paní na Náchodě a Zaháni, v přízemní lóži s třemi dcerami, z nichž nejstarší bylo osmnáct let, přišla v nádherném kasketu turbanovém z bělostného atlasu, jenž zářil a blyštěl drahým kamením a zpod jehož bělosti prorážely husté, tmavé kučery nalíčené dámy. Přijela schválně z pohorského zákoutí, z odlehlého Náchoda, kdež stonal starý vévoda, její muž.

Doktor Held se hodně nachyloval, aby právě do její lóže lépe viděl. Jako medik učíval obě starší princezny na anglickou citeru, když v Praze meškávaly. Nyní však více pozoroval třetí, Johanku, nejmladší z nich, šestnáctiletou; byla štíhlá, půvabná, oči měla jako laň.

A všichni, odevšad se po ní ohlíželi a ji pozorovali, ne tak pro její mladistvou, svěží krásu, jako pro její román. Měla již svůj román – Tím zajímala, svou láskou, kterou zahořela k herci a zpěváku při divadle svého otce na Náchodě, k Arnoldimu, který ji na jaře unesl a s ní do Němec ujel. Held znal Arnolda, toho únosce; ještě loňské zimy byl tu u Stavovského divadla, kamarád Amlingův, také takový lehkovážný, hladký dobrodruh. Že ta princezna mohla – ale tak mladá, pobláznil ji – A že ji teď vévodkyně tak na veřejnost vodí! Jistě schválně, aby maskovala –

Held nachýlen, vypjat, až mu zrudl obličej, náhle se vztyčil. Směs hlasů, temný hluk hovoru proudící všemi prostorami rázem se rozšuměl jako náhlý lijavec; a vzrušení všude. Každý se obracel k prázdné dosud lóži, všichni, shora, zdola i z okolních lóží, které se stkvěly toaletami šlechtičen i uniformami vysokých důstojníků.

Venku, před divadlem, jako by zabouřilo. Jásavý křik tam vybuchl z davu vstříc kočáru, v němž seděl „kníže italské“, Suvorov. „Vivat“ za „vivatem“ rozléhalo se večerním vzduchem, až se plameny v svítilnách třásly, a nejhlučněji, když zarazil kočár, k němuž uctivě přistoupil starý Quardasoni v bělostné vlásence s copem, v modrém plášti se zlatým třepením, s kloboukem v jedné a s planoucí pochodní v druhé ruce, a když starý maršálek, povstav ve voze, děkoval na všechny strany, živě a vřele, patrně mile dojat tak živým uvítáním.

Jak stál v límcovém plášti, ztrácela se jeho postava v temnu, ale hladce oholená tvář jeho byla jasně ozářena pochodní ředitele Quardasoniho, takže kdo stál blíže, dobře do ní viděl, jak je hubená i vrásčitá, jak zpod hustého obočí blýskají bystré, nevelké oči.

P. Vrba i Ziegler vedle něho všecko to viděli: živé pohnutí maršálkovo, i jak kyne na pozdrav a jak opět děkuje; a „Vivat! Vivat!“ zas volali, když Suvorov provázen guberniálním radou hrabětem Chorinským z kočáru vystoupil a kráčel za starým Quardasonim, za jeho planoucí pochodní, již ředitel pořád nesl, maje smeknuto, uváděje slavného hosta do vestibulu.

Venku jásot ještě vyzníval a v divadle samém vybuchl nový. V orchestru spustili slavnou fanfáru; ta však zanikala v jásotné bouři, jež snesla se celou prostorou, od galerií, z přízemí, po balkónech i do lóží. Všude stáli, všude mávali a volali: „Vivat! Vivat!“

A zase hlahol fanfáry i tleskot a zas až ohlušující: „Vivat! Vivat!“ A oči všech pořád obráceny k té lóži, kde u balustrády stanul starý pán v copu, v zeleném fraku vojenském, v bělostných, úzkých nohavicích, s maršálskou šerpou od pravého ramene k boku přes prsa, na nichž svítily a hrály duhovými barvami brilanty řádové hvězdy prostřed lesklých křížů a řádů.

Ukláněl se, děkoval, rukou kynul; nový jásot, nová bouře obdivu, pak už nadšení a pohnutí, když starý válečník, jenž v strašlivém krveprolití dobyl Očakova, Pragy, Ismaila a co jiných pevností, zvláště teď v Itálii, za jehož vedení na tolikerých bojištích vykrvácely tisíce, neubránil se tu slzám.

Usedl a z orchestru zazněly první akordy. Bouře utichla, opona se vznesla a hájem, jejž jeviště zpodobovalo, s antickým chrámkem v pozadí, zazněla slavnostní kantáta na čest ruského vojevůdce. Pěvců a pěvkyň nebylo viděti, hlasy jejich jako by se linuly tajemně, posvátně ze šera té hájové klenby i z té svatyňky. A pak na vše padl stín; oblaka se snášela a v nich svěží, ztepilá Fáma v antické říze se zlatou troubou v jedné a s vavřínovým věncem v druhé ruce.

Snášela se, naznačujíc pózou i pohledem, že kvůli starému Suvorovu, obrácena k lóži, v níž přihrble seděl, upřeně pozoruje bohyni jemu holdující. Pojednou se hnul a maně se ohlédl po svém společníku, když z oblaků na jevišti prošlehla znenadání zářivá, ohnivá slova:

Viva il Principe Suvorov!

V hledišti, nahoře, dole, kolem dokola, všude spustil se jako vodopád vášnivý tleskot. Kantáta v něm doznívala neslyšána a nikdo jí už nedbal. Nápad starého Quardasoniho překvapil a oslnil. Bezděky jemu tleskali, ač každý mínil, že deska tam starému hrdinovi, jenž se spokojeně usmíval, že hoří planoucími písmeny, co prve a teď nanovo jásavě volali, křičeli:

Viva il Principe Suvorov! –

V tu dobu vracel se P. Vrba od Stavovského divadla. Kráčel k Ovocné ulici, odkudž chtěl rovnou domů, na Dobytčí trh. Na kus ho Ziegler vyprovázel.

Vraceli se oba spokojeni. Dávné přání P. Vrby se splnilo; uviděl na své oči „šedivého slovanského hrdinu“. Divil se mu, že na ten věk, bože, že je přec o hodně starší nežli on, Vrba, a že to není na Suvorovu ani vidět. Jak jen stál! To že je co říct, v tomhle věku všecko tak řídit a vydržet, když mu je přes sedmdesát, když mu do osmdesáti mnoho neschází.

Jednu však starost P. Vrba měl, a té nezatajil před mladým průvodcem.

„Jestlipak on Suvorov o nás ví, jako o nás Češích!“

„Jak by nevěděl, velebný pane, když je tady mezi námi!“

„Mezi námi! Ale uslyší-li slova českého! To víte, ouřady, všechno německé. Česká jména, Kolovrat, Chorinský, Rajský a tak, to slyší, to všechno, ale když to všechno mluví jenom německy, i ty ochechule, ženské, dámy musím říct, aby nebyla urážka, dámy; a ty křížky a samá ‚Germania‘, bodejť Češky, Germania!“

Tak mu radost zahořkla. Zamlčel se a mlčel, až se Ziegler v duchu divil, cože pan páter nehovoří, co se stalo.

Tam v divadle začala po slávě a ovaci opera Il principe di Taranto. Znamenitě ji hráli a zpívali; hosté i domácí byli spokojeni. Jen jeden ze znalců naslouchal roztržitě, alespoň zpočátku: doktor Held. Suvorov mu to udělal. Hleděl na něj, pozoroval ho, i když všecko divadlo obrátilo se k jevišti a pozorně naslouchalo.

„Toho tam v té lóži bratr Ignác jistě znal,“ pomýšlel doktor Held, „snad pod Suvorovem bojoval nebo mu ho předvedli jako zajatce, když Suvorov Pragy dobyl. Snad ho sám odsoudil – Kdyby Suvorov mohl říct a kdyby Suvorov chtěl, kdyby nařídil, aby se stala poptávka, jistě by alespoň na stopu uhodili, na jistotu, je-li bratr Ignác živ či mrtev. Ale jak by mohl k němu – Leda že něco učiní ti dva vyšší důstojníci, jak slíbili –“

Dole před divadlem se uvolnilo, zástup se rozešel, ale před koncem opery stálo tu zase dost lidí, těch nejdychtivějších, kteří chtěli Suvorova a jeho průvod ještě jednou uvidět; také služebnictvo se trousilo a kočáry přijely, čekaly.

Vzadu u dveří pro členy divadla stála v tu dobu Betyna Butteauová, v kloboučku, přes rameno veliký šátek, do něhož se choulila. Stála, čekala, oči k těm dveřím upírala. Pak mráz jí hnul; začala přecházet. Změnila se za poslední dobu. Nebyla již tak štíhlá a souměrné postavy, nějak zanedbaně vypadala a tvář měla bledší, přepadlou. Šum zpředu, od průčelí, zaléhal už živější. Byla chvíle před samým koncem opery.

Zadními dveřmi leckdo již vyrazil, koho jeviště už pustilo, a každý chvátal, co mohl. Ani jeden neušel zrakům nedávné ještě kolegyně, alespoň poněkud kolegyně, pokud ještě ve sboru účinkovala.

Od průčelí, zpředu divadla, ozval se hlas volající povozy. Betyna, zašedši několik kroků ode dveří, pojednou a rychleji se vracela.

„Herr Amling!“ volala a hned také doháněla.

Amling, jenž z divadla chvatně vykročil, zastavil se a čekal. Ale jak poznal Betynu, zasmušil se mrzutě a chtěl dál. Vtom však stanula Betyna u něho.

„Počkejte,“ mluvila (německy) důvěrným tónem, káravě. „Když jsem se tolik načekala, snad byste mně neutekl!“

„Co je, co si přeje?“ ptal se Amling neochotně.

„Pospícháte?“ ptala se kousavě. „Kampak, k paní –“

„Je zima –“

„Mně je nejspíš teplo, když tu celou hodinu čekám. Stavme se,“ dodala zlomyslně. Upřel na ni zlobné oči, jako by říci chtěl, co jí to napadá.

„Pospíchám.“

„Jste objednán, viďte. Jindy jste chytal mne, nesu-li zprávu nebo psaníčko,“ řekla vyčítavě a pojednou se přísně optala:

„Dostal jste list od Pauly?“

„Dostal.“

„Už dávno, hromadu neděl, a dosud jste neodpověděl.“

„Ne, to jest –“

„Nechcete zkrátka. Blázen, že vám ještě píše, že na vás myslí. A pak ještě trápí mne, doléhá, co je, abych zvěděla. Proč jí to nenapíšete –“

„Ale můj bože, vždyť paní sestra mohla už porozumět – Okolnosti, a pak, to víte – Ale –“

Lidé se začali kolem hustěji trousit. „Ale prosím vás, proč máme teď v noci a za mrazu o tom jednat –“

„Protože vás nemohu doma nikdy stihnout. Beztoho se zapíráte. Musila jsem vás vyčíhat. Jindy jste číhal vy – Teď nechcete ani slyšet. Je kvůli vám nešťastná. Bloud! Kdyby věděla a kdyby vás teď slyšela! Její psaní jste dostal, a ona bláhová se těší, že snad nedošlo, že tedy nemůžete odpovědět.“

„Ale panno, kolegové se ohlížejí, zastavují –“

„Kolegyně také, nic nevadí. Když vy nemáte ani špetku ohledu. Už jste sytý, viďte, teď už jste cizí –“

„Ale paní sestra musí přec uznat –“

„Paní sestra!“ vyrazila s ousměškem. „Zas paní sestra! Najednou tak zdvořilý! Ale dřív – Ale vy mužští jen užít!“ Rozčilovala se, oči jí blyštěly.

„Mlčte, mějte rozum!“ zahučel Amling, těsně k ní přistupuje. „Jaké výčitky! Užil jsem, ale Paula také. Ostatně nemám čas –“ Rychle se otočil a chvátal do tmavé uličky mezi divadlem a Karolinem. Pod starým arkýřem dohonil ho jeden z kolegů, který ho s Betynou viděl a pozoroval jejich prudký hovor.

„Cos to s ní měl?!“ optal se ho bez okolků. „To byla –“

„Á Butteauová, Bety, víš –“

„Bety?! Člověče, snad nepřišla za tebou, hlásit se. Víš-li pak, co se povídá, že bude chovat –“

„To vím.“

„Snad,“ kolega se ušklíbl.

„Hlupáku, snad nemyslíš –“

„A kdo je tak šťastný –“

„To snad ani sama neví.“

Kolega se dal do smíchu, ale už ve smíchu mluvil: „Ale jdi! A proč ty, proč na tebe čekala –“

„Už jsem řekl, co jsi, a dej pokoj!“ Amling se vytrhl a pospíchal dál, aby se vymkl dotěrnému kolegovi. Bylo to snadné, poněvadž ulicí hrnulo se ještě dost lidí z divadla. Zapadl v tom proudu, jenž ho nesl s sebou. A brzo se v něm vzpamatoval. Nepříjemné vyrušení, jež mu Betyna způsobila, se rozplynulo; bez výčitky vzpomněl si na Paulu a znovu si v duchu řekl, sobě na omluvu a utišení, proč je takový bloud, co dál chce, že užila také, snad si nemyslí, že by mohla muži utéci a on, Amling, aby si ji tu nechal!

Ignáciu Ceypkovi se za těch mrazivých dnů před Vánocemi někdy až zastesklo, zvláště odpoledne, když sedal sám u kamen, když mu hodiny odehrály o princi Eugenovi a když si odbyl svou klíbačku. Jindy P. Vrba chodíval. Teď už kolik dní ani se neukázal, ani nevzkázal, neřkuli aby přišel posedět a zahrát si.

Když tak sedal (zas už v bačkorách) a díval se ven do bílé zahrady, jak padá sníh, jak se chytá na holé stromy, často se ohlédl na sloupkové hodiny, ohlédl, naslouchal, čekal, zvláště když ručička byla na hodině, o které starý kaplan přicházíval. Někdy už nevrle pomýšlel, to že on zas blázní po těch Rusácích.

„Že ale ani nepřijde člověka pozvat, aby se s ním šel na ně podívat, jako v létě. Či má někoho jiného?“ pomýšlel, žárle. A začínal také vzdorovat.

„Nu, je líp, co také běhat za takovými nečesanými, fousatými kozáky!“

Než po hodinách se nepřestal ohlížet a čekat pátera i jeho „loupežníky“, na něž také nepomýšlel chladně a bez touhy. Než tu útěchu měl, jak se Vánoce skokem blížily, že P. Vrba nechá na Štědrý den hospody, že si tam pro jídlo nepošle, ale že vzkáže nebo přijde a řekne: „Pane Ceypek, jakpak – rozumějí tomu, nekoupili by mně rybu a nepřipravili? Načerno, vědí –“

Bylo 22. a po panu páterovi ani slechu, ani dechu. Ceypek netušil, jak shání Suvorova, že šel navečer i před divadlo se postavit. Dne 23. dopoledne Ceypek se již viklal a uvažoval, že by se měl přece k panu páterovi podívat – Ale když bylo před Štědrým dnem! Aby si P. Vrba nemyslil, že se mu nabízí, nebo že mu jde snad o kus ryby. Sám na ni neměl, nezbývalo mu, ale aby velebný pán to nějak nebral – ne, to ne –

Povzdechl, vzpomínal, jak bylo, když nebožtíku panu obrstvacht-mistrovi strojil šneky, rybu, smaženou, načerno, ta že byla! Inu, dobrá věc, rybička, ta se dá upravit – Šel, vzal z police svou jedinou knihu, starou kuchařskou, zasedl ke stolu, přistrčenému zase ke kamnům. Ze zahrady sněhem bílé, oknem, před nímž opodál černala se skupina holých stromů, padalo sem chladné světlo, na stůl, na Ceypka, jak seděl s mašlí v týle (cvoček v levém uchu se mu více blyštěl) nahnutý nad knihou a hledal, listy obracel, až zrakem uvázl a tiše si předříkával titul:

„Wydra muže se udemfovat do Passtiky,“ a zas obrátil a četl: „Demfovany Kaper. Da se podneg máslo a jiny wjeci jako k černímu –“

Četl o kaprech, jak se upravují, až pak vstal, oblékl kabát, plášť, vzal na ruku košíček, s kterým za nebožtíka pána chodil do trhu, a vydal se na cestu.

Venku, přede dveřmi, se ještě vpravo, směrem k Dobytčímu trhu, rozhlédl zasněženou ulicí. Ale P. Vrba v límcovém plášti se nezjevil.

Ceypek klusal do města, dolů do trhu. Už v Ječné ulici potkal několik ruských vojáků, na Koňském trhu dva důstojníky, v kočáře. Díval se na ně zasmušile, jako na své škůdce; beztoho že jen kvůli nim P. Vrba nechodí. Jak šel prostranstvím dolů, zahlédl napravo u Charouzů shluk lidí, studentů, sousedů, ženských. Zastavil se tam, protřel se i s košíkem dopředu a div nezaklel. Tři osedlaní koně a kozák u nich. To bylo divadlo! A jak všichni otvírali oči, jak si prohlíželi kozáka, koně dlouhých hřiv, dva bílé, jednoho plavého! Ukazovali si, že mají nohy od dlouhých maršů blátem a zmrzlým sněhem oblezlé, i znamení si ukazovali, jež měli koníci na stehně zadní levé nohy vypálena, ten kolečko, ten jako dvě šavle zkřížené, a ten plavý jakoby nůžky hrubé. A bradatý kozák dobromyslně vykládal, to že „tavro“, to znamení že se jmenuje „tavro“.

Ceypek odtud skoro utíkal. Ale i na trhu, ba mezi babami a jejich stolicemi a ošatkami vrazil na ruské vojáky, ne vousaté, ale oholené, v pláštích, na myslivce, granátníky. Přehlíželi ovoce, kupovali je i boží dar; několik jich uvázlo jako děti u písničkáře, který, stoje s děvčetem u stolku plného písniček i tenkých knížek na pijavém papíře hrubou literou tištěných, sám od mrazu zardělý přešlapuje vyvolával, aby si lidičky koupili krásné čtení o Magoleně, o Bruncíku, o Rybrcoulu nebo o Meluzíně, nebo snáře, písně, nové písně o kafíčku, o pivečku, o nevěrných pannách –

Vtom dcera jeho, chytnuvši jednu z písní, třepotala jí ve vzduchu a vyvolávala drsným hlasem:

„To je nová píseň o jednom vojáku, kterak pro svou ženu po smrti přišel. To se stalo roku tohoto, v nynější francouzské vojně, je to všecka pravda –“

Rusové se děvčeti smáli i brali písničku do ruky, obraceli ji, přehlíželi… Ceypek kvapil dál, až stanul na rybím trhu. Dost ryb tu měli; chodil od kádě ke kádi, od vany k vaně, znalecky prohlížel, ptal se, zač libra, a zase o káď dál, a nekoupil – Rusů tu neměl; zato o nich slyšel, jak si kolem povídali, že dnes je pozval arcibiskup, jako generály ruské a vrchnosti, to že bude hostina, co zas padne peněz, ale ti oficíři že tu taky nechají hezkých pár grošů.

Ceypek se vracel z rybího trhu bez ryby; na Uhelném koupil si trochu zeleniny a několik jablek, a pak se ohlížel, aby nepotkal známého, aby nemusil mluvit o rybách. A zrovna u Staré rychty vrazil na muzikanta z kapely hraběte Pachty. Než ten o rybách nic, zato jen slovo promluvil, a hned o Rusech, jaký to hodný lid, ale opatrný, že všude nejedí, nepijou sami napřed, že musí domácí před nimi jídlo načít nebo ze sklenic upít –

„A to tuhle,“ a již se smál, „starý Vondráček v Jezuitské ulici, domácí, ale takový chrt, myslil si, jak Rusy napálí, má dva na kvartýru. Husa mu schcípla, a tak, duše lakomá, myslil si: I co, zahradíš; Rus to sní – A husu udělá a přinese, ale Rusové, rozumějí –“ Muzikant se rozchechtal.

Ceypek se nuceně usmíval a přešlapuje přikyvoval, „že musil tedy ten lakomec jíst“.

„Vondráček musil husu načít a pěkně do ní, jakpak ne, to by ho byli zabili, že je chce otrávit, ale pak prý uháněl ven – Ale nejradši, vědí, slepici s nudlemi a kapustu, kapustu, to Rusové nejradši. A tuhle, to jsem sám viděl, neslo děvče dalamánky. Tři vojáci, Rusové, ji zastavili a dalamánky – fft – už byly pryč.“

„A nezaplatili,“ vskočil Ceypek škodolibě.

„A ne, zaplatili, dobře, ale děvče se za nimi tak omámilo. A tu se namát čtvrtý Rus, ten to viděl a myslil, že je děvče zkráceno, i šáh do měšce a ještě jednou ty dalamánky zaplatil. A žebrákům dávají dost.“

Ceypek se musil už vytrhnout. Už měl té chvály a Rusů dost, i toho muzikanta, co s nimi nadělá. Pospíchal nahoru do svého zátiší v zahradním domě starém, jehož žaluzie v prvním patře byly spuštěny a okna u kuchyně zabedněna okenicemi. Všecko jako vymřelé. Jak tam oči upřel, zavzdychal. Když tam v tenhle čas s rybou pospíchal, a jak nebožtík pan obrstvachtmistr se začal vadit, ani ji ještě nespatřil, a jak pak pomlaskoval!

Druhý den, byl Štědrý, zůstal Ceypek zase sám a zase pak přehlížel kuchařskou knihu, sedě u kamen, a slabikoval její recepty, jak se upravují ryby, kapři, štiky, až pak vstal a vařil si polévku, knedlík a pekl v troubě dvě jablíčka.

Na slavný den se už poddával, že tedy půjde, že se přesvědčí, ale až zítra, na Štěpána. Odpoledne toho dne se vypravil do bytu P. Vrby. Když vkročil z mrazu do klenuté jizby příjemně vytopené, zrovna se mu dech zatajil. Rusové! Dva Rusové, vojáci, v tmavozelených fracích s páterem u stolu a na stole mísa, talíře, pivo, nějaká láhev a skleničky! Proto! To jsou jeho hosté, ty si pozval, sám, a jistě vyhledal. K těm moh!

Ceypek stál u prahu na rozpacích; ale jak ho P. Vrba zhlédl, zardělý jako brabenec, vesele, srdečně na něj spustil, že co on, luciper, že nejde, co dělá takové drahoty –

„Mají strach z Rusů, vědí, aby se mnou na ně nemusili, že jich budu vodit po Rusech. Proto nešli!“ dal se do smíchu. „Jen dál, nebojejí se, je svatého Štěpána, pijeme na novou krev –“

Ceypek poslechl, usedl a rád. Uvolnilo se mu, když viděl, že nic, že se P. Vrba nezlobí. A píti musil, hostitel pořád pobízel a Rusové mu připíjeli. Šedivý kaplan mluvil divnou řečí. Ceypek se v duchu až divil; nebylo to česky a zase jako česky, a někdy vázl, až vzal z police tu tenkou knížečku, jak mu ji ukázal, že je od pana Dobrovského, hledal, hledal, až to slovo nebo víc jich vyhrkl, a Rusové, už také zardělí, kývali, přisvědčovali nebo se smáli a zas oni spustili.

Vypravovali, už si do řeči skákali, o Švýcařích, vypravovali, ukazovali, jak tam lezli do skalních stěn vzhůru a zas dolů, nad propastmi jaká byla skluzavka, jak prohazovali sníh, lopatami, a pořád prohazovali, a jaké byly stezky uzounké a jich tisíce, dvacet tisíc, a pěší, kavalerie, kanóny, ach –

P. Vrba poslouchal jako přimražený a jen chvilkou vykřikoval: „Hannibal! Hannibal! Suvorov!“ Pak dolil a pořád doléval Rusům, kteří se začali Ceypkovi uklánět, když jim P. Vrba divně, ale přece ztlumočil, že byl také voják, za Laudona, a že bojoval s Rusy proti Prusům za „Katěryny“ –

Ceypkovi lahodilo, jakou úctu ti Rusové k němu měli; roztával, smiřoval se a rychle jim podal ruku, když k němu vztahovali přes stůl pravice, ťukl si s nimi a pak zas a zas. To už jeden z Rusů dojat tolikerou laskavostí slzel. Zato Ceypkovi oči se leskly a pak zajiskřily, když P. Vrba vytáhl „loupežníky“ a když Rusové přisvědčovali, že je znají, ó znají.

I nastala bitva, jež trvala do pozdního soumraku. Ceypek se bránil, až se mu v týle potřásala černá mašle. Všecky své finty nalíčil, klid zachoval a usmíval se, když se P. Vrba kohoutil. A když Rusové sebou škubali, pokřikovali a zvysoka, divoce přihazovali, až na stole pleskalo, tiše si pohvizdoval a prsty volné ruky pokmitoval, ať padala karta jakákoliv, až koneckonců obehrál všechny. Ruské vojáky i P. Vrbu.

Hvězdy se již třepetaly mrazivým večerem, když se Ceypek vypravil z Dobytčího trhu a s ním oba Rusové. Šel také již zardělý, ale spokojen, veselý, ano rozjařený. Usmíval se, hovořil a vykládal, když se Rusové zastavili, že musí domů, kudy půjdou, a nakonec je na kus cesty vedl.

Pak pospíchal sám do svého bytu, rychleji nežli jindy. Tak ho to nějak neslo, bylo mu volno, jen v něm hrálo, usmíval se, jak jim nasolil, Rusům, všem, ale že jsou to jinak hodní, uctiví lidé, dobráci, a páter Vrba, no vždyť to věděl, taky dobrák, nic se nezlobí, pravda, kvůli těm Rusům přece jen trucoval – Ale jsou to uctiví lidé, dobráci, a on, pan páter, přijde, povídal, jistě přijde a bude zase chodit, s „loupežníky“, a on, Ceypek, půjde k němu a pak s ním podívat se na toho Suvorova, co lezl po těch zachumelených, pekelných stráních, je-li to pravda, to že ovšem, arciť, to že je kos, s atalérií – Ukrutná věc –

U domovních dveří ani hned nevrazil klíč do zámku, a když v jizbě rozkřesav pomalu se svlékal, usmíval se pořád; také si začal pohvizdovat, až pojednou zatáhl za šňůrku sloupkových hodinek. Píseň o princi Eugenovi zavanula kovovými zvuky, a když dozněla, zatáhl Ceypek za šňůrku nanovo. Dal si zahrát menuet; to již lezl do postele. A než menuet lichotně, laškovně se rozplynul, Ceypek spokojeně usnul.

Na Nový rok 1800 přišel Ceypek k P. Vrbovi s gratulací. Kaplan ho viděl rád, ale něco ho patrně tlačilo. Také hned o tom spustil, to že poslední rok toho „filosofického“ století pěkně začíná, bude-li tak celý, to že se nazlobí.

„I propána, co se stalo, velebný pane?“

„I stalo nestalo, vlastně nic, a přec,“ odplivl si, „je to k zlosti a člověk aby za to platil diškreci. Tadyhle ta čmáranina,“ zlostně hrábl do papírů na psacím stole a vytáhl tenkou knížečku Post-Büchlein, věnovanou „von den k. k. Oberpostamts-Briefträgern“.

„Včera mně to přinesli, jak povídám, a ještě diškreci,“ obracel listy, „no tohle, to bych ještě nic neříkal.“ A četl:

„A Themeisl, Themeisl Theresia Spalena in stefanen Ulicen auf neuen Miesten in Praken,“ v své zlosti se musil usmát, „to jsou takoví lidé, takhle píšou, bodejť – Ale tohle!“ A četl zas:

„Eyer gestrenge Herr undertänige Schullpatron! Ich bitte Ihne um Gotteswillen das möchtens mir mochen zu Schulmaster in unsere Torf, weil hob ich schon sechse Kind und kone Prod und keine Erdeple. Auf Urgl ich kon nit Špilen, ale tastut nix, weil homr kane sudiche Instrumentl, wos belongt Geigen to bin ich Master, terfens nur frogen unsere Schenker –“

Nedočet, a odhodiv knížku prudce na stůl, podíval se na Ceypka, který stěží se bránil úsměvu. Kaplan to postřehl, a proto prudčeji kázal:

„To je samý pošklebek, aby věděli, to není nic k smíchu! To se pošklebují chudým kantorům a každému, kdo neumí německy. Jako by to bylo! Nebožtík pan farář Hejna neuměl také německy, a měli ho znát, jaký to byl chlapík, učený, a jak mu to šlo i bez němčiny – Ale teď – bodejť, normalšul! Tuhle pan Dobrovský povídal, v Expedici jsem to slyšel, svatá pravda, že těmi normalšuly chtějí vyplet slovanský duch a horlivost –“

Ceypek se přestal usmívat, ze strachu, aby se P. Vrba ještě více nedohřál, třebaže nechápal a nerozuměl, proč se pan páter tak durdí. I zamlouval to, nutil se, aby zavedl řeč jinam, a P. Vrba porozuměv nebránil, zvláště když Ceypek začal o Rusech.

Uslyšel od kaplana, a ten to měl zas od Zieglera, Ziegler pak z Expedice, že přijel ruský generál Viomenil, že se usadil na Malé Straně v hospodě Jana Tichýho, v Lázních, tam že je bytem. I rozhovořili se o té slavné hospodě, co tam je Rusů, a jak ne, když je tam takové zařízení, tolik pokojů, a všude že mají lustry a svícny na stěnách. A to že je všecko Rusů plno a v maštalích dole že není ani místečka, co tam je koňstva, teď že tam v Lázních budou Rusové také nějaké koně prodávat, turecké a ruské, ty maršem zmožené nebo nemocné, pozejtří že bude licitací.

I smluvili se staří, že se tam půjdou podívat. Také šli a vydrželi až do konce. Těch dní vůbec nahodila se skoro co den nějaká podívaná; hlavně na Rusy. P. Vrba chodil sám za nimi, někdy také s Ceypkem. Zima byla tuhá, ne však krutá, sněhu nepříliš a vzduch pořád jako jiskra. P. Vrbovi svědčila. „Mravenci“ dali pokoj. Někdy ho také provázel mladý filosof Ziegler, ač ne často, neboť času neměl. Kolej ho držela, hodiny a také studium.

Hned zpočátku se přiznal P. Vrbovi, že jak uviděl u profesora Vydry hebrejské knihy i gramatiku hebrejskou, že mu nedalo a že se začal učit tomu jazyku starých židů; teď však vyznal, že to teď zanedbává, kvůli Rusům. Večer že se učí rusky a za dne chodí s kolegy za Rusy, jak jen na chvílečku může, také že už s nimi seděl dvakrát v hospodě a že s nimi rozmlouvali, česky, rusky, a jak se tam nasmáli, když jeden z těch Rusů vypravoval, jak tuhle v domě, kde je na kvartýr, číhal na německou myš, až ji chytl, a že jí pak uvázal na krk malou rolničku, takový hrkálek, a s tím že ji pustil do kanálu, ta že se tam jistě zbláznila a všecky ostatní vyplašila, teď že mají v domě od nich pokoj.

Za těch procházek účelných podařilo se P. Vrbovi, že Suvorova ještě dvakrát uviděl. Poprvé, to šel také Ceypek s P. Vrbou, když slavný maršálek jel s adjutantem od Wimmrova domu vzhůru ku Staré aleji. Podruhé, když šel sám, do České expedice. Tu ho zahlédl s hrabětem Kolovratem v kočáře.

Do Expedice teď P. Vrba chodil více nežli jindy, hlavně pro „důležitosti“ vojanské. O Rusech se v Expedici teď více mluvilo, a skoro napořád, nežli o českých knihách, starých a nových, a podnicích literárních; a vždycky sympaticky, ano s nadšením. Sám Kramerius míval hlavní slovo, o ruské moci a síle, o velikosti té slovanské říše, a jaké je přece příbuzenství mezi Rusy a Čechy, a Rusové že mají Čechy rádi.

Věděl, jak si tu libují, potvrdil to sám z hovorů s nimi, slyšel to od Rulíka i od samého Dobrovského, jenž s ruskými důstojníky mnoho rozmlouval, a všichni Rusové že si Čechy pochvalují, že nikde v žádné zemi nebyli tak přijati, i od lidu, jako v Čechách.

Za těch zimních odpolední zvláště v pátek scházela se beseda v Expedici jako nikdy předtím. Mluvilo se také o slavnostech u nejvyššího purkrabí, o hostinách, kde všude byly na počest Rusů, vypravovaly se anekdoty o Suvorovu.

Druhý pátek po Novém roku, odpoledne, když se již v klenuté Expedici smrákalo a stojany plné knih zapadaly skoro již v šero, přišel do plné již schůzky doktor Held. P. Vrba seděl vedle kaplana u Sv. Havla P. Nejedlého; za nimi stál filosof Ziegler, skoro vedle Šedivého, před nímž vpravo seděl doktor Ivan s týnským farářem Rokosem. V popředí u pultu, kdež stával Kramerius, seděl skrčeně profesor Pelcl, žlutavý ve tváři, nějak stonavý, nezdravý.

Hleděl vážně, zasmušile, ale usmál se (ostatní se nahlas zasmáli), když doktor Held pověděl, co slyšel od barona Henneta, a ten že to má od hraběte Kolovrata, jak se Suvorov zlobil, když za hovoru s Kolovratem přišla řeč na švýcarskou výpravu, jak ho tam císařští nechali v kaši, totiž slavný Hofkriegsrat ve Vídni, a jak se Suvorov uplivl a pak zas, když slavnou tu válečnou radu ve Vídni jmenoval.

Zasmáli se tomu, protože Suvorov byl jejich hrdina a protože dotčenou slavnou radu také v lásce neměli. Z žertu došli do vážné úvahy, jak tam ve Vídni, ta rada a ministr Thugut divně to vedou, až Rusy dohřejí, až Rusové zase je nechají v kaši, a pak že Vídeň uvidí, že sám králevic Karel se na to hospodářství zlobí, to že by bylo, teď, kdy Bonapart má takovou moc a když se tak, jak se proslýchá, chystá a snad připravuje na novou vojnu.

P. Vrba se vracel toho večera z Expedice znepokojen. To o Suvorovu se mu tuze líbilo, ale jak hovořili dál o Vídni, a že by Rusové trhli – To by bylo! Toho se v duchu lekal.

Takové starosti měli v Expedici, a vážnější lidé po Praze. Mladý svět, zvláště paní a panny, mluvil také horlivě o Rusech, ale jen o těch, které měli v Praze a v nejbližším okolí, a nejvíc o důstojnících, jak jsou švarní, galantní, o jejich zábavách a nejvíc o bále, který chystal generál Bagration na počest svého maršála Suvorova.

Mluvilo se o tom, jak vyzdobují sál v Lázních, co tam bude svíček, voskových, co lustrů a jaká schůzka panstva, ruských důstojníků i císařských a šlechta, že přijede mnoho ruských oficírů z venkova, také ten sličný „feldataman“ Borodín, kterého v Praze nejvíc želeli, že tu nezůstal, že musil se svými kozáky na venkov.

Ten nepřijel, ale z venkovských zimních bytů sjelo se toho dne 18. mnoho ruských důstojníků do Prahy. U Černé růže, v Lázních, v Platýze, v Ungeltě, u Tří lip, v Červeném domě, u Bílého lva v Platnéřské ulici, všude, ve všech přednějších hospodách najali byty a byla nouze o nocleh.

Počasí se měnilo; zima toho dne kvapně pustila, a nazejtří, byla neděle, nastala obleva. Sníh, kde ještě vydržel, zmizel, dlažba ovlhla a svítila se navečer v záři svítilen a pochodní, jak se míhaly Jezuitskou ulicí a dál přes most sychravým večerem, na kočárech i před nimi; povozy ty jely nekonečným, černým řadem a zahýbaly do Lázeňské ulice k hostinci V Lázních, před jehož průčelím, u vchodu, planula četná plápolavá světla.

Doktor Held stál u okna svého neosvětleného bytu, do něhož padal z ulice zardělý, kmitavý přísvit a s ním temný hluk, hrčení kočárů, pokřik, volání. Doktor díval se na proud povozů zaklopených, polootevřených, na důstojníky v pláštích v nich sedící, na dámy zahalené kožichy, plášti, na spoustu diváků, po nichž proudila zář svítilen i pochodní a jimiž jako hustým brodem zvolna kráčeli koně v lesklém řemení, s chocholy a péry na hlavě –

Tou chvílí bylo u P. Vrby ticho. O bálu věděl, nešel se však podívat. Nezdáloť se mu jako knězi. Těšil se však, že zítra v Expedici uslyší. A zvěděl ještě toho večera, alespoň něco. Ziegler k němu si zaskočil oznámit, co viděl, jaký je na Malé Straně shon, ach, co jede panstva, Suvorov že už jel a generálové ruští, nejvyšší purkrabí, šlechta, vznešené dámy, to že je a bude! A u Tichých v sále, tam že by chtěl jen nahlédnout… Kolega jeden že učí u Tichých, ten se odpoledne na sál podíval, že viděl ten velký transparent, skoro dvacet loket vysoký a přes patnáct široký, Březina, jako malíř Stavovského divadla, že ho maloval.

„A co tam je –“

„Všecky bitvy, co Suvorov vyhrál, všecko je to tam prý jako živé. A naproti tomu transparentu bude divan pro Suvorova.“

„No tak, no tak, taková sláva, takové přátelství, to snad přece nebude pravda, jak tuhle v Expedici povídali, to to ve Vídni asi spravili –“

V pátek po tom bále P. Vrbovi toto jeho mínění v téže Expedici skoro najisto dotvrdili. Uslyšel tam, že přijel anglický vyslanec s císařským generálem Bellegardem, aby ujednali se Suvorovem nové tažení, zítra že bude nejhlavnější jednání. Rusové teď při počátku února asi odtud potáhnou zpátky do Bavor a dál k Rejnu.

„Pánbůh dej!“ opakoval P. Vrba potěšen v Expedici i doma kolikrát, jak o tom rozmýšlel.

Druhého dne nemohl ani doma dočkat, ačkoliv povážil, že v Expedici nebudou a nemohou ještě nic vědět, co se ujednalo u Suvorova. Ale přece vyšel, ač poprchávalo. Zamířil Dobytčím trhem dolů do Spálené ulice. Na jejím začátku potkal nějakého oficíra, Rusa, jenž ostrým klusem jel vzhůru, a na konci ulice uviděl Rusy dva, pěší, obklopené houfem Pražanů, jemuž něco živě vykládali. Vtom jel kolem, Novou alejí, k Wimmrovu domu kočár; dva ruští důstojníci v šerých límcových pláštích v něm seděli. A zrovna proti nim kmitl se jezdec, jenž ujížděl opačným směrem, vzhůru k Staré aleji na Příkopech.

„To je kurýr,“ volali z houfce.

„To je snad on, ten snad to přinese.“

„Ne, to je anglický kurýr,“ vykládal kdosi, „ten ruský ostal tam, ve Wimmrově domě.“

„Lidičky drazí, něco se stalo?“ ptal se P. Vrba, přistupuje k houfci. „Ano, stalo, tady Rusové právě povídají. Musejí pryč.“

„Do pole, do vojny.“

„Ne, domů, do Ruska. Přijel odpoledne kurýr z Petrohradu, ruský císař poručil –“

„A naráz musí pryč!“ doplňoval kdosi z houfce.

„Z Čech, do Ruska?“ opakoval P. Vrba, nevěře sluchu.

„Pravda; Rusové sami nechtěli tomu ani věřit, ale už mají rozkaz, pozejtří potáhnou.“

P. Vrba všechen vzrušen přidal do kroku a rovnou do Expedice. Tam, ač nebyl den obvyklé schůzky, zastal několik vlastenců: oba bratry Nejedlé, kaplana i juristu, Šedivého a direktora Procházku. Mluvili, a neklidně, již také o tom odchodu Rusů.

„Tak teď ve Vídni mají, co chtěli!“ přimíchal se P. Vrba prudce do hovoru všechen červený. Mával rukou. „To uvidí, takhle – Jak potom: Concedo pacem –“ A zlostně se usmál.

„Šedivého slovanského hrdinu“ pak už neuhlídal. Ten odjel z nejprvnějších, hned navečer dne 27. ledna. Ale vojsko odcházet a odjíždět P. Vrba viděl. Po ty tři dny, co se ruské oddíly vypravovaly z Prahy, chodil se s nimi loučit (jednou s ním byl Ceypek) a nedbal nic, jak za té neobyčejné oblevy stříkal nejasným vzduchem déšť i sníh, připadaje na mokré dláždění plné bláta.

V pláštích, gamaších táhly ruské kolony pražskými ulicemi ztemnělými pod chmurným nebem, zhluboka rachotily ruské bubny temného hlaholu. Místem jej i pádný, stejnoměrný krok řadů Pražané přehlušovali, jak se sbíhali nebo stáli v ulicích, řemeslníci, studenti, měšťané, chudí, bohatí, aby naposled pozdravili odcházející hosty, aby se s nimi rozloučili.

A Rusové, prostí v řadách i důstojníci na koních, kynuli upřímně do oken i kolem do pozdravujících je zástupů, kdež za nimi nehleděli jako za cizinci, nýbrž jako za přáteli. Přijali je v Praze jako spojence, jako hrdiny z vítězných bojů, a poznali, že ti strašliví válečníci kromě udatnosti a bojovnosti mají také jemný cit a dobré srdce.

A kouzlo příbuzné řeči rychleji upjalo a utužilo pásku přátelství. Nemnozí je vědomě cítili. Jenom ti, kteří se chvěli o život vlastního národa, kteří se dali v zápas o jeho jazyk. A v tom kouzlu příbuznosti tušili zdroj nové síly a víra jejich posilněna.

Kříslo, jiskra hořela.