F. L. Věk

Ráno po deváté přecházel mladý literát Šedivý nahoře na Novém Městě podél zdi hraběcí Clamgallasovské zahrady. Chodil zvolna a nedaleko od domu, v němž bydlil obrstwachtmistr starý Materna rytíř z Květnice. Šedivý se zdržel dlouho u Šturmů s Hněvkovským a Thámem, jenž přivedl s sebou mladého vlastence z venkova. Měli dobrou kratochvíli, oni i stálý kroužek vlastenecký, třebaže Thám byl toho večera nějak málomluvný. Zdrželi se dlouho do noci, ale proto Šedivý přece nezaspal, a zamířil rovnou sem. Nejprve došel až k samému Maternovu domu a prohlížel okna. Zelené žaluzie byly spuštěny. Sáhl na kliku, dvéře byly zamčeny. Pak jal se přecházeti a dům pozorovati. Čekal. Ale žaluzie pořád spuštěny, a když pak jedna zmizela, nikoho v okně nespatřil. Zato za drahnou chvíli, když obrátiv se opět k domu mířil, zpozoroval dlouhého, suchého muže prošedivělých vlasů, s černou mašlí v týle, s přistřiženými kníry. Byl v šedivé kamizole, v gamaších, a na slunci se mu leskl stříbrný cvoček v uchu. Šedivý jej hned poznal, že to je on, jenž s vařečkou v ruce a v zástěře se včera tak chodbou kroutil a naslouchal zpěvu mladé Maternové.

Teď neměl ani zástěry, ani vařečky, ale nesl na ruce koš jako nějaká kuchařka, a zjevil se tak pojednou, že ho Šedivý neviděl ani z domu vycházeti. Vtom už byl proti němu; ale nežli se mladý spisovatel rozhodl, aby ho oslovil, Ceypek ho minul. Nějak pospíchal. Jak zašel, pospíšil Šedivý k samému domu. V okně nikdo. Čekal chvilku, přecházeje, i na kliku u dveří zase sáhl, zkoumaje. Nepovolily. Dům tichý, jako vymřelý. A kolem sotvakdo přešel. Ze zahrady hlaholil švehol ptactva krásným slunečným jitrem prvního jara.

Šedivý marně čekal, marně chodil, marně si v duchu přidával: Půjdeš ještě pětkrát, pak třikrát, pak jednou. Šel ještě jednou, ale pak ještě jednou, a okno zůstalo prázdné. Chtěl na Ceypka čekati, že by s ním, až by se vracel, mohl promluvit. Ale Ceypek šel asi do trhu; a nevrátí se tak hned…

Již byl Šedivý na odchodu směrem k Ječné ulici, vtom Ceypka zahlédl. Šel proti němu, s košem, ale ne sám. Vedle něho nějaká ženská! Šedivý zvolnil krok, až se potkali. Ta paní nebyla mladá. Šedivý si jí dobře všiml a kvůli ní se také zase vrátil a pozoroval. Zašla s Ceypkem do domu. Co tam? Snad kvůli Maternové? Chvíli čekal, vrátí-li se. Ale když se neobjevovala, odešel.

Odpoledne po třetí hodině ukázal se v těch místech zase. Měl však ještě méně štěstí než ráno. Ceypka ani okem nespatřil. Žaluzie byly sice všechny vzhůru, ano jedno okno otevřeno. Alejím zahlédl jen vrch vysokého kamenného hrnce a konec slaměného vrkoče s několika cibulemi.

Šedivý se v duchu mrzel na dům jako zakletý, a že se mu tak nedaří. Byl by rád s mladou Maternovou mluvil a zvěděl, jak je spokojena, co říká ten diblík té změně; nadál se, že ji alespoň uvidí. Také se mu hatil jeho počet stran Ceypka. Jak včera od Vaváka i od P. Vrby o něm uslyšel, hned si na to vzpomněl, že by s jeho pomocí, jako v rytířském románě, mohl si otevřít cestu.

Ale dům, u něhož Šedivý číhal, nebyl zakletý. Vpředu, v salónu, dohrával starý obrstwachtmistr se svou kapelou, Ignácem Ceypkem, nějaké duo od Salviattiho. Dnes seděli u pultů docela sami, neměli posluchačky jako včera. Ale jak upřímně, jak živě byli do hry zabráni (Ceypek zčervenal a černá mašle se mu v týle hodně třásla jako pánovi jeho copánek), nebyli by nic dbali a věděli, kdyby i měli posluchačů půl salónu. Než na samém konci byl obrstwachtmistr ze svého zanícení vytržen. Dohrávali, zvuky doznívaly pianissimo, a vtom vedle v pokoji takový smích, takové zachechtání srdečné!

Starý šlechtic stáhl obočí, zamračil se, a jak šmytec dotáhl, odložil prudce housle a vstal. Vešed do dveří vedlejšího pokoje, bezděky stanul. Zády k němu stála neť Terezie, majíc ruce v boky opřeny. Strýce nezhlédla, ani neuslyšela, protože všecku její pozornost měl její protějšek. Stál proti ní mužík v paruce s copem, v zelenavém kabátě, v bílé, růžově pruhované vestě s lesklým joujou, uvadlý v tváři, čiperných oček, tenkých však lýtek, živý, jako na drátku, stále se usmívající jako baletka. Měl právě nějaký výklad, a ten mu Rézi přerušila svým smíchem, v nějž pojednou, nemohouc se přemoci, vypukla. Právě se sbíral ze svého překvapení. Usmíval se zas, a maje třírohý klobouk pod levou paží, začínal nanovo svůj výklad, a to nesnadný, protože na český nebyl zvyklý, a zase tak jako prve: šermoval pravou rukou, tvoře palcem jejím a ukazováčkem kolečko a nechávaje ostatní tři prsty vztyčeny. Tak šermoval, kupředu jsa nachýlen, jako by v pokloně strnul, trhaně, ne však prudce, dodávaje tím důrazu některým slovům. Mluvil sladce, pořád s úsměvem, trochu, ale málo šišlaje. Byl by ustal, jak majora zhlédl, ale ten mu kynul, aby pokračoval.

„A páni zas takhle,“ pokračoval mužík ještě živěji, „aby, slečinko, viděli. Každý pán, der auf eine wohlanständige Manier zu grüssen weiss, fängt seine – das heisst – ja, ja – potzsaprment, takhle reverenci začne, aby viděli pan – eh – pardon, slečinko.“ ) „S dovolením,“ a dal si klobouk na hlavu. „Musím ukázat, aby věděli, jak se k nim mají páni – tak – nežli hlavou neb tělem hne – tak musí klobouk mit ausgestrecktem Arm bis an des Knie herunter lassen – rozumějí, tak jak ukazuju,“ a ukazoval, „a pak – alsdann macht er seinen Bückling – ach so – jako kompliment, poklonu – hlubokou urozeným dámám –“

To již byl sám jako oblouk, jak maje klobouk v rukou, poklonu ukazoval. Ale již se zase vzpřímil do dřívějšího postavení svého a zase pokračoval:

„Das musste ich zeigen –,“ to bylo patrně pro barona mluveno, „a teď jak dáma von feiner Art dělá pukrle, meine lie – potzsaprment, pardon –“

„A kdy budeme tancovat?“ ozvala se vesele Rézi, o strýcovi dosud nevědouc.

Mužík se usmál, a pohlédnuv na barona, řekl:

„Budeme, budeme. Já jich dobře naučím, jako by byli u Gardela, das heisst –“

„Já už dost umím – šáteček, plácavou –“

Taneční mistr se ušklíbl a vtom se z pozadí ozvalo:

„Mlčet a poslouchat!“

Rézi sebou škubla; obrstwachtmistr pokročiv pokáral ji, co se tak směje, raději aby hezky mlčela a dávala pozor. Pak řekl po německu panu Kypienovi (tak se psal mistr Kypěna), aby se u něho, až půjde, stavil; a nedbaje jeho úklon a úsměvů, odešel. Zůstal v salónku, kdež usadiv se do křesla, začal čísti z francouzské knížky. Z vedlejšího pokoje zalehl sem chvilkou ohlas Kypienova výkladu, někdy hlasitě pronesené „pardon“ i „potzsaprment“, také počítání: „eins, zwei“, jednou také zvonivé, veselé zasmání, jež však náhle, jen vypuklo, rázem umlklo.

Obrstwachtmistr začal dosti roztržitě čísti; pak už, ač knížky z ruky nedal, ani nečetl. Trochu se mrzel. Divoch je to děvče. Bude s ní potíž. Nežli se vycvičí, nežli ji bude moci světu ukázati, že jest jeho neť. Co si to začal! Ale již si začal. A nechati ji tak, to nejde. Až se vyučí, a vtipná je, až tu selku svlékne… Hezká dáma… A ten hlas! A jaký má sluch! Ráno ji doprovázel na klavír. Tak to šlo, radost. To Ceypek kýval hlavou. A na klavír se doučí, a to bude pak trio. Také by se mohla učit na harfu…

Ohlédl se. Mistr Kypiena vstoupil, usmívaje se, s poklonou a v té pozici, v jaké stál prve před neteří, postavil se před barona, jenže rukou nešermoval. Jen hlavou přikyvoval, když mu baron nanovo ukládal, aby mlčel, aby prozatím neříkal, že sem chodí, že on, baron, nechce dřív, až bude neť jak náleží vycvičena…

Jak řekl „neť“, mužík zamrkal a bezděky se nějak významně usmál, až se mu v uvadlé tváři udělal od nosu ke rtům dlouhý záhyb. A přitom jen vyrážel „áh – áh –“, v němž bylo ujištění, že se to samo rozumí. Ukláněje se, ujišťoval pak sladce, to že on rozumí, že má zkušenost, aby ráčil se pan baron spolehnouti.

Když pak pan Kypiena šel chodbou lehkými kroky, natřásaje se, a pak ze schodů, provázen jsa Ceypkem, který mu šel otevřít domovní dvéře, začal zase o „slečně“. Ale již neříkal „slečna neť“. Tady toho nebylo třeba. A on již hned prve, jak baron s ním poprvé o ní mluvil a jak ji přivedl, řekl si v duchu najisto, znalecky: „Ach – rozumíme, rozumíme! Pěkná neť, hezká neť, věřím; a také nač by ji tak starý pán veřejně ukazoval. Je opatrný. Tu kůstku by mu mladí panáčkové…“ Teď vyzvídal na Ceypkovi, jak dlouho již je slečna u pana barona, odkud je… Ale z Ceypka nic nedobyl.

Ten, když mistr Kypiena ze dveří vyklouzl, mrzutě přirazil dvéře. Mužík se mu nelíbil a mínil v duchu, že to je taková sladká protiva zvědavá. Pak usedl zase v kuchyni ke knize, ve které prve začal studovati. Byla nevelká, nehrubá, tuhého papíru, jehož stránky byly olovem polinovány, ale dost nakřivo. Na těch linkách černaly se psané řádky klikatého švabachu, docela však nevojensky, neurovnány, těžká patrně ruka písařova nemohla jimi zvládnouti. Tato kniha byla Ceypkovou studnicí kuchyňské moudrosti, jeho oporou, když ho pochybnosti skličovaly, když si rady nevěděl nebo když pan obrstwachtmistr někdy tak hrozné věci poroučel.

Jindy se probíral Ignác Ceypek zpravidla jen v oddělení mas, omáček a polívek (pan obrstwachtmistr na mouku nedržel a jeho kapela také ne, leda na obyčejné a na „tilorsky“ knedle). Teď byl však v moučném oddělení, a to kvůli slečně Rézince. Jednak věděl, že taková děvčátka raději něco sladkého, jednak se jí chtěl zachovati. Dobylať si ho hned na potkání, zpěvem, tou kytičkou i svým chováním.

Teď prst jeho (ukazoval si jím čta) jel zvolna po řádcích, neboť byl těžkopádný čtenář. Přeslabikoval odstavec s nápisem Czukr Prezl, pak Glazirowany kasstany, až zarazil u receptu, jehož nadpis byl: Czokoladowy Dort. A říkal si polonahlas, že musí: „Zvařit šest vajec se šlupkama, podle nich odvážit cukru a čokolády, něco mouky, potom se udělá z bílku fám, daj se do toho ty žloutky –,“ tu chytal nový řádek, „pak se dá ten cukr a ta čokoláda, míchá se to hodinu s drátem, potom se dá ta mouka, zamíchá a dá na vymazanou formu.“

Zamyslil se nad tím, uvažoval, napadlo mu, že v tom není žádné „bis“, ale pak, jak se maně podíval na zeď na dřevěné hodiny, vzpomněl si, že panna Rézinka se ještě ani neukázala. Snad zpívá zas a pan obrstwachtmistr hraje. Vyšel ven, na chodbu, ale nic nezaslechl; vstoupil do pokoje a kuchyně, odtud do druhého a tu zaslechl divnou věc.

„Habt acht!“

Ignác Ceypek bezděky zamrkal a divže se zpříma nepostavil. A zase tak ostře zaznělo z pokoje:

„Aber – dejte pozor! Theresia! Der Vater, otec, der Onkel – nu tak –“

„Strýček,“ zazněla neteřina odpověď.

„A sestra? Aufschreiben! Napište to. Ale ne, co děláte, ne dopl-ess, to se píše es cha, už jsem řekl, aber, aber –“

Znělo to netrpělivě, mrzutě. Ceypek, jenž vytáhnuv se zhlédl pana obrstwachtmistra lorňonem na papír hledícího a Terezii nad papírem schýlenou, píšící, pomyslil si:

„Chudáčku, chudáčku, to je perná hodinka. A to ti ten čokoládový dort musím udělat, na přilepšenou, počkej, a já ti tu němčinu budu sladit.“

A kradl se zase zpět do kuchyně. –

Když mistr Kypiena vyšel z Maternova domu, Šedivý již nablízku nechodil. Nevydržel tu tak dlouho jako ráno. Docházeje prve na konec Ječné ulice, vzpomněl si na P. Vrbu, že mu má vyříditi vzkaz od Vaváka, že se včera u nich, v bytě obou kněží, nemohl už zastavit, jak ráno pomýšlel, a řekl, že se zdržel tím stěhováním a pak v Expedici, kde s ním právě Šedivý zase mluvil. A dále měl Šedivý P. Vrbovi vyříditi, že mu Vavák ještě jednou děkuje za všechno, co pro toho vladyckého sirotka učinil. S tím vzkázáním zašel teď Šedivý k P. Vrbovi. Zastal ho samotného v předním klenutém pokoji. Seděl u stolku a vypisoval něco z těch starých lejster, před ním v nepořádku nakupených. Jak Šedivý vzkaz vyřídil, začal P. Vrba hned sám o Maternové, jak se toho mladý literát ani nenadál, ač sem šel s tajnou nadějí, že by se snad tu něčeho dověděl. A uslyšel: To že bude s tou holkou či slečnou, že již dnes měl kvůli ní pochůzku.

„A kam, velebný pane?“

„A tam, k tomu baronovi. Vzkázal si pro mne, dnes dopoledne, před samým obědem.“

„Toho kuchaře –“

„Ne, nějaký hošek přiběhl. Nebylo mně to vhod, ale co, šel jsem. Přijal mne, on baron, no, to se musí říci, tuze hezky. Ale maluje se jim dědek stará, maluje!“ vykřikl pojednou kněz, polo zlostně, polo se smíchem. „Věřili by? Myslil jsem, že jsem se včera mýlil, ale ne… nemýlil. Maluje: obočí,“ a kněz ukazoval, „tváře, také tváře, jako nějaká fiflena.“

„A co, prosím, chtěl, a co jeho –“

„Co chtěl? Abych mlčel, rozumějí, abych nic neříkal, a Vavák také ne. Nějak mu to vjelo do hlavy, pojednou, včera si na to nevzpomněl, a tak mne zničehonic citýroval. Abych žádnému nic neříkal, koho jsme mu přivedli a koho u sebe má, nic, nikde ani muk. Chce to děvče tajit, proč, já nevím. Ale musel jsem mu slíbit. Ale oni sám to již vědí od včerejška –“

„A nejsem sám, velebný pane; tady ta paní v domě, a já sám jsem včera večer u Šturmů také vypravoval –“

„No tak, no tak, a pak chce mít tajemství. No, já budu mlčet, když jsem slíbil, a ostatně –“

Šedivý měl pořád na jazyku, co a jak s pannou Rézinkou, ale starý kněz nepustil ho k slovu. Vzpomnělť si pojednou, že tam u barona přece nebyl nadarmo, že si tam vzpomněl na toho ubohého vojáčka, a najednou sebou škubl a živě zvolal:

„A tak, oni nevědí nic o těch pračatech a o tom čertově kaprálu.“ Vypravoval celou historii o vnuku staré Brtkové, jak ho rozsekali, až se maso na něm třepí, a jak on, P. Vrba, se k němu nemohl dostati, ale teď že se dostane, že řekl o tom starému Maternovi a ten že mu slíbil, že zjedná protekci, jemu i tomu vojákovi, aby měl lepší ošetření.

„A to mne těšilo, a to jsem si hned řekl, to že teď nemluví starý obrstwachtmistr, anobrž kavalír. A nic mne neokřikl, když jsem vykládal, že ten vojáček není tak vinen.“

„A panna Maternová byla při tom, velebný pane?“

„I toto, panáčku, nebyla.“

„A neviděli jí ani?“

„I viděl a mluvil jsem s ní, ale ta se bude mít –,“ a zasmáv se vypravoval, jak si mu také baron stěžoval, že děvče nic neumí, že ji musí všemu dát učit. S němčinou začne sám a snad i francouzsky ji bude sám učit. A zpěvu – oh, pane, to si tuze liboval, a tím, myslím, panenka vyhrála. Jinak by asi šla. Povídal, jak si dopoledne pěkně zahrál, on na klavír a děvče zpívalo. Tuze si to liboval, patrně je hrozný muzikus, a proto si panenku asi nechá.

„Tak?“ tázal se Šedivý, protahuje slovo. Ta novina ho tuze netěšila. A hned dodal, nyní rozhodněji, co ona, slečna, když ji velebný pán viděl a s ní mluvil.

„I ten skřítek! Vyběhla za mnou, když jsem odcházel. Nad schody mne dohonila a tolik se ráda hlásila, jako by mne rok neviděla.“

P. Vrbovi se to zajisté dle úsměvu i hlasu líbilo.

„A co, je spokojena?“ ptal se kvapně Šedivý, zapomínaje na opatrnost.

„Asi dost. A víte, co mně nejdřív zvěstovala? Že bude mít nové šaty, jako jsou prý v módě, že tam již ráno byla jakási paní a ta že jí vzala míru. Vidíte, ženská!“

„Ach!“ vydechl si Šedivý, vzpomněv na Ceypka a jeho průvodkyni. Než vzpamatovav se zasmál se a P. Vrba, zabrán do vypravování, pokračoval:

„A také že ji budou česat, že pan strýček nemůže vidět to její venkovské česání, že když s ním má sedět u stolu, že musí mít přec –“

„Coiffuru–,“ řekl Šedivý posměšně, nesouhlase s majorovým jednáním. „Ta bude mít teď asi execírku, nežli z venkovského děvčete udělají slečnu. Proto on ji starý tají.“

„A to mají pravdu; teď se za ni stydí. Inu, bodejť, urozený pán!“

„To dle toho neteř ani nikam nepustí, ven, do města –,“ napolo tvrdil, napolo se ptal Šedivý.

„Nic neříkala. Když jsem s ní mluvil jen oukradkem. To jen tak odskočila, když mne zhlédla, a pár těch slov, a již zase pryč, že pan strýček… Ale na ně si přece vzpomněla.“

Mladý literát sebou škubl a nechtěl ani věřiti.

„To již byla na odskoku, vtom se ještě vrátí jako srnka, a jen tak nakvap několika slovy, je-li už Vavák pryč z Prahy, a co páni, kteří včera u nás byli, a ten pán, co ji až sem vyprovodil, abych je pozdravoval. A pryč! Nerozumné děvče.“

P. Vrba se usmál, ale Šedivého ten nerozum potěšil. Poté, když vzkaz vyřídil a viděl, že starý kněz nic víc už o Maternové neví, poroučel se a šel. Na odchodu zeptal se po panu faráři, po kterém se prve byl marně ohlížel.

„Trošku marodí. Lehl si, ale není to zlé.“

A zdálo se, že to není zlé. Nebo za chvíli vešel z druhého pokoje a liboval si, že mu je líp, že se hezky prospal, to že mu dělalo dobře.

„A to mě obehrajou, když jsou tak čiperný,“ žertoval starý kaplan, chystaje stůl a staré karty. Vtom někdo zaklepal na dvéře; vstoupil do jizby muž v třírohém klobouce s pérem na něm stojatým, v kabátě se šosy zahnutými, v botách pod kolena. Přes rameno visela mu na řemeni brašna, na levém rukávě u kabátu černal se mu císařský orel. Byl to listonoš, „klepperpost“, jak mu také tenkrát říkali. Přinesl psaní. Bylo oplatkou zapečetěno.

„Panu faráři Hejnovi,“ oznamoval posel po německu.

„Odkud?“ bylo první slovo starého faráře, jenž, jak rychle mohl, přistoupil ke kaplanovi. Ten už psaní rozbaliv, zvolal:

„Z Hradce, od pana kanovníka –“

„Od Františka! Vida, vida, kanonikus, a přece si vzpomene na starého kolegu. A co píše, čtěte, Matoušku!“

„Že píše schválně, aby starý kolega zvěděl, že jejich spolužák – propánakrále! Páter Lang –“

Tu se kaplan zarazil, ale stařec, jako by jej někdo píchl, chytl Matouška za ruku a nedočkavě, dychtivě vyrazil:

„Co, co je? Umřel?“

„Umřel,“ oznamoval P. Vrba. „Před čtrnácti dny.“

Farářovi svitlo v očích i po celém obličeji zapadlých tváří i úst; a vtom už zvolal:

„Tak už jen jeden! Ještě ten Fulgenc Kahánek!“

„A toho také přečkají a budou nejstarší na celé diecézi.“

„Ano, ano – ale – pane – Kahánek – Ten –“ A nedomluvil. Svit v starcově obličeji zatím pohasl. Všecka tvář jako by pojednou ochabla. Zamyslil se a stál chvilku, hledě před se na podlahu. Pak se šoural ke křeslu, do něhož zvolna usedl.

„Nějak mně to vjelo do nohou,“ pravil vážně, a přejížděje si nohy od kolen dolů, začal pak jako pro sebe mluviti:

„Requiescat in pace! Chudák, chudák. A býval jako mník, zdravější nežli já. Vidíš, Quidonku, vidíš. A jak zpíval o hrubé, až se kostel třásl: Gloria in excelsis Deo! Slyším ho – a teď chudák! A vždycky říkal,“ to mluvil stařec, před sebe se usmívaje, „počkej, také ti zazpívám –“

Umlkl, přestal nohy hladit, ale nachýlen zůstal a chvíli tak hleděl. Pojednou povztyčiv hlavu, upřel pohled na starého kaplana, jenž stál opodál, usmál se a pravil:

„Tak vidíte, Matoušku. Teď jsme tu jen dva, já a Kahánek. A teď je za dveřmi ta s kosou, už brzo zaklepe.“

„Ale kdepak, pane farář!“ odvětil kaplan hodně vesele, věda, že to bude starému pánu nejspíše vhod. „Vždyť musí nejdřív přijít pro P. Fulgence, vždyť oni vyhrajou.“

„Jen aby si cestu nespletla. No, no,“ dodal sám sobě na útěchu, důvěrněji, „Ještě se nedáme. Ale teď na zadní kola pamatovat, Matoušku. Už je čas na poslední vůli! Ale vás, vy nezdaro, vydědím,“ zažertoval pojednou po těch vážných slovech.

„Tak jich budu hodně obehrávat.“

„Ale dnes ne, Matoušku, dnes ne; vezměte knížku a čtěte officium mortuorum. Pomodlíme se za Quidonka.“