F. L. Věk

Po poledni, po obědech, když přišla posluhovačka a začala v kuchyni pana Materny z Květnice nádobí omývati, vyšel odtud Ignác Ceypek bez vařečky, bez zástěry a rovnou do salónů páně. Dopoledne byl osobním sluhou pana obrstwachtmistra; nyní nastupoval třetí funkci u pana barona, jak také starému šlechtici z Květnice říkali.

Jako onoho času měli Morzinové, Černínové, Pachtové a jiní rodové šlechtičtí v našem království své kapely či „bandy“, skládající se namnoze ze služebníků a domácích ouředníků (dobrá znalost hudby pomohla nejspíše do vrchnostenské služby), tak měl starý Materna z Květnice, šlechtic bez panství, svou kapelu či „bandu“ v Ignáciovi Ceypkovi. Proto mu také někdy žertem i zlomyslně říkali „baronova banda“. Ceypek hrál velmi hezky na housle, lépe nežli jeho pán, veliký milovník hudby, a také na flétnu pěkně pískal. S pánem svým zpravidla hrávali odpoledne. Ale než došlo na duo, měl Ceypek pokaždé sólo; a na to vešel také dnes po obědě do prázdného salónu, kdež usedl na židli u chladného krbu. Dvéře do vedlejšího pokoje byly otevřeny. To byl pánův, kam vždycky po obědě přišel z jídelny si zdřimnout.

Ceypek sehnul hlavu i hřbet, nebyl už nejrovnější, spustil dlouhé, sepjaté ruce mezi poroztažená kolena a čekal na pána. Dnes dlouho nešel; dnes bylo všecko z pořádku. Bodejť „bis“ hrozinek! Nedal mu jich, a přece ryba chutnala, a ty „floky“ také, a bral dost, od repetice. A tu pannu pobízel. Ta má krásný hlas. Kde se tu vzala, je-li opravdu příbuzná, a že tu snad ostane! Proč mu pán na konec oběda poručil, aby vzkázal zahradníkovi, že mají hosta, a aby on, Ceypek, dal trochu zřídit „pokojíček“. Tak říkali nevelké jizbě v rohu, hledící do zahrady. Ceypek seděl nahnutě a nehnutě, jako by dřímal. V salóně a kolem ticho. V okně, na plném poledním jarním slunci poletovala moucha samojediná, jako divá sem tam v klikatém letu. Na leštěné podlaze chvěly se pruhy zářivého světla a v něm oživly také barvy květovaných čalounů i generál Laudon a jeho kůň na kolorované rytině na zdi.

Vtom se Ceypek rychle vzpřímil. Vedle v pokoji se ozvaly kroky a bylo slyšeti, že tam někdo spouští žaluzie. Průzor do pokoje se rázem ztemnil. A také v salónu se plné světlo ztlumilo, jak Ceypek spustil žaluzie. Pak usedl zase na židli u krbu a čekal. Funkce jeho nastávala. Vedle ještě kroky. Pán jde k pohovce, lehá na ni. Bylo slyšeti, jak supá, jak se vrtí, až to v pohovce rachotilo; teď se utišil. Už se pohodlně natáhl, leží.

Ceypek vztáhl dlouhou svou pravici po šňůrce stojacích na krbu hodin a hrací jejich stroj spustil. Kovové zvuky, slabé, ale lahodné, jako nepronikavá, příjemná vůně, sladce vyznívající, linuly se do ztemnělého pokoje vedle. Stará vojenská píseň o princi Eugenu Savojském začínala loudit sen na víčka starého pána.

Zatím jeho „banda“ seděl a díval se na hodiny, na jejich mytologické figury, jimž nerozuměl a jež teď v zášeří pozbyly svého lesku; když píseň dozněla, zatáhl podruhé. Ve stroji hrklo, zavrčelo, a již se ozval laškovný menuet. Tím obyčejně Ceypek končil své sólo, neboť pan obrstwachtmistr při menuetu usínal; ale dnes sebou ještě vrtěl, a tak do třetice.

Z Dona Juana rozkošné dostaveníčko musilo na pomoc. Znělo tichem, příjemným šerem, do něhož tu tam u oken a žaluzií probleskoval zásvit zářícího poledne, a účinkovalo. Vedle v pokoji se nic už nehnulo; starý šlechtic ležel a spal, a hodiny ještě hrály. Když árie doznívala, Ceypek se na ně nedíval, nýbrž seděl jako prve shrben, s hlavou nachýlenou, a když poslední tón vyzněl, koncertista již klímal. Hlava mu padala, až se černá mašle v týle třásla, bradou do prsou níž a níže. Šero a ticho; a jím teď místo Mozartových harmonií ozval se chvilkou chrapot, tu i tam. Tam silnější. To bývalo zpravidla denně první duo starých vojáků.

Mladé Maternové hořely ještě tváře a oči se jí živěji leskly vzrušením i teď, kdy osaměla v nárožním pokojíku. Tam ji starý pán po obědě zavedl a rychle odešel, pověděv jí, aby si tu odpočinula nebo zahradou se prošla, že tam může beze všeho jako doma.

Osaměvši rozhlédla se nejprve oknem ven, pak pokojem. Oknem viděla do stromů a pokoj byl malován, jak se jí zdálo, tuze pěkně (u nich i na faře měli vždy pokoje jenom vybílené) a měl tuze pěkný nábytek. Jen postele tu nebylo. Ale zrcadlo nescházelo. Podívala se do něho a pak se posadila u stolku do pohodlného křesla, jakého ani nebožtík pan farář neměl. Myšlenky jí sem tam těkaly. Zběhloť se toho tolik za těch několik chvil.

Od včerejšího večera začala o neznámém strýci jinak smýšlet i o svém šlechtictví, zvláště pak dnes cestou, když ten mladý pán jí vypravoval o těch šlechtických dámách. Pak uviděla takového pána, jeho byt jí se zdál nádherný, a to, co jiní jí jen naznačovali nebo malovali, začínalo být pravdivým, skutečným. Začínala pevně doufat, důvěřovalať v moc velebného pána, těšila se, že nepůjde do služby, jak jí to doma mluvili. Ale pak, když si jí ten starý pán, její strýc, hrubě nevšiml, když začal sebou škubat pro tu němčinu, začala se lekati, že je po všem, že musí zase zpět, a tu se rozplakala.

Nebýti toho starého pátera a milčického rychtáře, kteří se jí tak zastali! Jak Vavák navrhl, aby se urozený pán přesvědčil, aby zazpívala, tu se jí uvolnilo. A když urozený pán váhav přece svolil, chutě šla ke klavíru a sedla k němu s odvahou. Začala hrát, nebylo to nejslavnější, ale když zazpívala, když strýc uslyšel její hlas, byl velmi překvapen. Jak dozpívala, neříkal už, že to nejde, ale aby tu tedy Theresia prozatím zůstala, když nemá kam jíti, jak mu prve Vavák vyložil, že bude hledět, aby jí nějaké místo opatřil.

Při obědě, když s ní sám seděl, nebyl už tak přísný a všímal si jí dosti přátelsky. Vyptával se na svého bratra, jejího otce, nadhodil, že byl hodně umíněný, on, major, že mu dobře radil, ale on že neposlechl, pak že z toho měl. Ale nedolíčil co a jak. Rézinka však rozuměla, vědouc z domova, že major byl proti ženitbě otcově, že mu radil nějakou starší slečnu, ale bohatou, ze šlechtického, úřednického rodu. Když si vzal otec dívku měšťanskou, její matku, rozhněval se starší bratr. Vojenská služba zavedla jej do dalekých zemí, poté koncem sedmileté války došla klamná zpráva, že zahynul. Když se ukázalo, že je živ, myslivec Materna mu psal, ale bratr neodpověděl. Teď neteři vytýkal, že otec nikdy nepsal, že nedostal nikdy od něho psaní. Přitom ji pobízel, aby jedla, na lepší kousky jí ukazoval a ptal se, jak jí omáčka chutná, tu že on poradil, pak zase na otce se ptal i na jejího bratra, že ho měli dát na vojnu; o nebožce její matce se však ani slovem nezmínil.

Pak zase o hudbě začal a pojednou o němčině, že se v Praze musí učit, že by to bez německého jazyka nešlo, a co ten farář dělal, když si ji vzal na starost, – že ji v tom nevycvičil; a francouzsky že se musí také naučit, aby mohla číst francouzské knihy, aby prohlédla, oči otevřela, jistěže ji ten farář jen ve tmách držel, to že oni rádi. Tu tam se ve své řeči zarazil, když se mu nedostávalo českého významu. Někdy nastrčil za něj francouzské nebo německé slovo. Panně Terezii to bylo jedno. Ona byla jen ráda, že zůstane, že nebude muset do služby, že bude, že je neteří takového pána. Myslilať, že se strýc nadobro rozhodl. Nerozumělať, co P. Vrbovi po německu řekl, že si ji tu prozatím nechá, že pak uvidí. A tak v tom radostném vzrušení ušlo jí mnoho ze strýcovy řeči při obědě. A také lecčemus nerozuměla. Ale pozorně naslouchala.

Teď spočívala v pohodlném křesle. Pojednou naklonila hlavu nalevo. Zdáloť se jí, jako by nějaké zvuky jí o sluch zavadily. A zněly lahodně, ale tak slabě, jako vzdálené, takže plné melodie nemohla postihnouti. Pak rázem umlkly a kolem nastalo zase nerušené polední ticho. Panna Rézinka v něm dlouho nevydržela. Vyskočila pojednou, prohlédla ještě tu tam leccos v pokoji, pak vyšla ven, na chodbu, a zamířila ke dveřím, vedoucím, jak tušila, do zahrady. Dostala se na taras dlážděný ohromnými pískovcovými plochami, vybíhající prostřed, zrovna přede dveřmi v obloukový výstupek. Z tarasu, na jehož koncích vpravo vlevo stálo po soše z pískovce na takovém též podstavci, vedly široké schody dolů do zahrady. Nad tou Rézinka, hned jak na taras vykročila, užasla tak, že rázem stanula plna udivení.

Pod ní spousta stromoví na půdě celkem mírně se svažující, tu v lipových alejích, sem tam se křižujících, tam skupené v celý hájek nebo přistřižené v arkádách rovněž přistřižených, onde, při zdech volně rostouc rozložitě do mohutných korun jako v lipových alejích.

A všecko, stromy, arkády, skupiny různých křovin na volných prostorách i půda namnoze, skoro všecko ještě holé, většinou zahnědlé od světlejšího tónu až do tmavého, čokoládového. Jen sem tam prorážela jako skvrna tmavá zeleň nějaké křoviny nebo jehličnatého stromu nebo břečtanu na zdi i u stromů, nebo okřívající trávník, nebo svítila se teď v plném slunci tu onde křovina i sem tam nějaká koruna prvním zelenavým přísvitem zlatových puků a prvních lístečků. Nade vším zářící vzduch, nebe tmavomodré jako v létě. A všude klid, jehož nerušily ptačí hlasy, ostatně teď v poledne nezvučící plným sborem. Ale stínu ještě všude málo. Vším tím hojným rostlinstvem, za léta jistě hustým a stinným, byl dost volný rozhled rozlehlou zahradou, na balustrády nízkých taras, na šedé jejich sochy i na sochy mezi stromy a v křovinách, i na různé stavby. Vpravo, v pozadí pronikalo několik nevzhledných domů (čelem hleděly do Ječné ulice). Než mladá Maternová všímala si věcí méně obyčejných. Zrak její těkal po různých pavilónech, altánech i chrámcích, sochách a skupinách, až utkvěl v pozadí (myslila, že je to až na samém konci) na nějaké jeskyni šedých skal pod krásnou skupinou starých stromů. Zahrada byla tak rozlehlá a zarostlá, že kromě oněch domů žádných jiných v sousedství nebylo viděti. Nebylo tu jako v hlučné Praze, nýbrž jako v nějaké rozkošné poušti, a pannu Rézinku, jež prvá svá léta v lese strávila, to osamělé, tiché místo, plné stromů a křovin, tím mileji překvapilo.

Slečna, v maloměstském ještě obleku, v červených punčochách, ve střevících s červenými opatky, v květovaných šatech s rukávy po lokte, rozhlížela se chvíli, volně, i zrak rukou zaclánějíc; pak zašla k sochám vpravo vlevo. Byly nějaké bohyně, pokryté tu a tam už žlutavým lišejníkem. Poté se zas vrátila doprostřed, až se dala po schodech dolů. Byla by tak učinila, i kdyby jí byl strýc prve neřekl, aby se volně prošla zahradou.

Kráčela písčitou cestou, alejí, v zářícím světle i nehnutých stínech. Nejprve se zastavila u tiché bezvodé fontány na konci aleje; pak šla dále, zpočátku se ohlížejíc po strýčkově domě, až na něj zapomněla. Chodila sem tam cestičkami, sestupovala mezi balustrádami po stupních teras, hleděla na sochy, kráčela arkádami a zase stromořadím, stavovala se u pavilónků, na jejichž prazích leželo sváté suché listí, jejichž žaluzie byly ještě spuštěny, nebo okenice zavřeny; podivila se většímu stavení na volnější prostoře stromy lemované (bylo hraběcí divadlo v antikizujícím slohu), až pak na okamžik usedla na lávku pod stromy na malém pahorečku zrovna proti soše rozmilého klučiny s křidélky, s lukem a šípem v ruce a s toulcem přes plece. Líbil se jí, ale neznala ho, a jak zhlédla, že na podstavci něco vyryto, přiskočila a jala se čísti ne bez namáhání, tak jak bylo psáno:

Ale nerozumějíc, ani nedočetla. Šla dál z chlumku dolů, cestičkou do háje; v něm prostřed do kruhu stálo několik kamenných sedadel a prostřed nich vypínal se nějaký oltář zčásti mechem i žlutavým lišejníkem zarostlý. Z háje patrně „posvátného“ slečna Terezie pospíchala. Zdáloť se jí tu nějak smutno. Nezdržela se, nežli co se plaše rozhlédla a co si utrhla několik podléštěk pěkně se promodrávajících z uschlého listí. Zacházela bezděky dál a dále. Dosud nikoho nepotkala. Prve spatřila, tam od fontány, směrem k oněm obyčejným domům, velký skleník na slunci se prudce lesknoucí a u tohoto skleníku dva mužské s ženskou. Ale těm se schválně vyhnula.

Zpočátku také na nikoho nevzpomněla, všecka jsouc zabrána nevídanými věcmi. Ale pak jí připadlo, jak by holky u nich se divily a jak by vykřikovaly, kdyby to všecko viděly. A pak, když to neb ono neznala, nač to ono staveníčko, a když sem tam také nápis viděla, jako tam u toho nahatého chlapečka, vzpomněla, škoda že tu není pan Šedivý, ten že by jí všecko vysvětlil a ještě by se zasmála.

A takhle v létě, až to bude všecko zelené, až všecko pokvete, květiny, růže, až ty altánky a lusthausy budou otevřeny! A panstvo až tu bude! – V duchu se na okamžik zarazila, ale hned jí připadl strýc baron, ten že je také z panstva, a ona… Bezděky stanula a v blaživém, povznášejícím zatrnutí rozhlédla se kolem.

To bylo v aleji ovocných stromů, třešní a jabloní, plných už pupenců, mízou lesklých, ještě nerozpuklých. Vpravo vlevo byl nějaký palouček s křovinami. Na konec pak aleje zahlédla staveníčko, k němuž se rozběhla. Roubená chaloupka doškové střechy již omšené, osamělá v ovocném sadě, vetchá, sešlá, s malovanými okenicemi, jako u nich doma.

Hleděla na ni drahnou chvilku, obešla si ji, podívala se k oknům, pak i na kliku sáhla. Dvéře povolily. Stanula na síni, vkročila do světnice. Měla stůl s trnoži, židle, všecko jako u nich, ale ještě lepší, líp udělané a malované. Tak se děvčeti zdálo. Líbilo se jí tu; nezašla, nedivila se, ale bylo jí tu volněji. Ale hned poté se opět divila a pomyslila si, co ti páni – a jak divné věci jsou tu pohromadě. To stanula za chalupou na kraji sadu. Odtud již viděla zahradní vysokou zeď za starými, vysokými stromy. Mezi nimi stála skupina vrb. Svislé jejich větve se již prozelenávaly, ale nebyly dosud tak husté, aby mohly zacloniti čtverhrannou mříž, obklopující nevelkou prostoru, keři vysázenou s kameny a pomníky. Totě jako hřbitov!

Mladá Maternová nechtěla ani svým očím věřit. A když všecko spatřila zblízka, teprve se přesvědčila. Mříž krásně kovaná, zvláště vrátka; za nimi prostřed hřbitůvka na podstavci andělíček opřený o zhaslou pochodeň, skloněný nad popelnicí se zlaceným lesklým nápisem. Ale kříže nikde. Obešla kolem, pak když vrátka skřípajíce povolila, vstoupila. Pomníky nevelké, všecky skoro stejné; mezi nimi růžové keře a tam na tom pomníku ten nápis! Říkala si ho v duchu, jak bylo zlatou literou psáno: „Aux Manes de mes Amies.“

Zase nerozuměla. Sklonila se k pomníkům. Na tom pod vytesanými růžemi zlaté písmeno, na tom, také pod květy, dvě litery, na onom také dvě a tak na všech kamenech, litera, dvě, někdy prostě vedle postavené, někdy spletené; nikde však celého jména. Proč? Co je to? A co ten nápis tam?

Z výše, korunami starých stromů i hebkými ratolestmi smutečných vrb prošlehovaly paprsky zlatého světla a chvěly se na rokokové mříži kovové, na náhrobcích zašlých lásek, na mládnoucím pažitu, kolem nich a růžových keřích, i na mladé, svěží dívce, zamyšlené, netušící. Vzduch zářil a tichem kol ze stromů, z křovin zvučelo ptačích hlasů přehudání, veselé, jarní, neúnavné.

Domů si nesla slečna Terezie kromě kytiček podléštěk ještě kytici fialek. Nalezla je za hřbitovem podél zdi pod křovinami. Za chvilku měla kytici. Když vyšla ode zdi na volnou prostoru, poznala, že si zašla, že od skály a jeskyně, kam mířila, se hodně vzdálila. Zato byla blíže domu, nežli se nadála. A teď si také po slunci všimla, že odpoledne zatím značně pokročilo, že nežli došla hřbitůvka, se dlouho toulala. To pán, či strýček její jistě již je vzhůru. A tam, k jeskyni a jinam, kde nebyla, však se tam ještě podívá. Do schodů na taras před domem jen vběhla. Nejprve chtěla do „svého“ pokojíčka, ale že zahlédla na konci chodby v otevřené kuchyni Ceypka, zašla přímo k němu.

Starý Ignác vydřímav se měl teď intermezzo. Zase kuchařil. Vařil kávu. Pán už také nespal, ale byl zaměstnán návštěvou, jež přišla mimo nadání. Tím duo na housle odročeno na neurčito. Starý kuchař uvítal pannu vlídně, nejvíce pro její krásný hlas. A pak se mu začala ještě více líbit. Prosila o vodu pro fialky, že je dá panu strýčkovi („Tak přece!“ pomyslil Ceypek), a když fialky dávala do vody, nabídla jemu tak hezky tu druhou kytičku. A mluvila, švitořila o zahradě, vyptávala se, a nejprve na hřbitov. Tu však valně nepochodila; Ceypek nevěděl nebo nechtěl říci, a vtom jak zahlédla, že chce mleti kávu, chytla mlýnek a dala se, ač se bránil, do mletí. A zase povídala, že u nich na faře kávu také někdy vařili, ale milčický rychtář, ten že na ni nedrží, že jí říká asiatská strojba. Ustala smějíc se a Ceypek se také smál, stoje nad ní, a díval se, jak zase spustila, a poslouchal žasna, jak mluví neť pana barona o smetaně, o farských kravách a jejich mléku. Chtěla ještě něco o nich říci, vtom sebou Ceypek trhl.

Pan obrstwachtmistr se znenadání zjevil opodál dveří. Vyšel něco říci, a tu ten obrázek v kuchyni! Slečna u mlýnka a s kuchařem. A toho důvěrného smíchu! Nejprve se major na Ceypka rozkřikl; starý Ignác stál jako struna, mrkaje očima. Pak neteři ostře řekl, takhle že to nejde, že to se nesluší, aby šla, a ukázal na dvéře nejbližšího pokoje, tam aby počkala, až ji zavolá, aby dřív nevycházela. Poslechla mlčky. Hlas strýcův ještě se chvilku ozýval. Pak umlkl, ale zanedlouho ozval se opodál, jistě v sousedním pokoji. Bylo mu rozumět i druhému hlasu, jenž zněl zvučně a silně. Mluvili německy. Ale ten druhý, host, ten častěji nežli strýc sem tam slovo i celou větu po česku prohodil. Zase jí připadalo, proč se strýček tak rozhněval, pročže se to nesluší, aby s tím starým – a proč ona má tu v pokoji zůstat, až ji zavolá?

Ale vtom zvedla hlavu a naslouchala. Ozvalť se vedle hlasitý smích těch dvou jadrných hlasů a vtom zaslechla strýce, jak po česku řekl:

„No to byla ještě sukcesionsvojna! Kdepak!“

A ten druhý, neznámý, odpověděl:

„Od těch čas sloužil. Tak byl starý. A ten mě z těch strašidel vyhojil!“

„A že se jich báli!“ Strýc se smál z plna hrdla.

„No to jsem byl ještě kadet a měl jsem toho plnou hlavu, co mně tam ti liščí jezuviti, a všem ve škole, nacpali strašidel a dušiček. To vědí sám, jak chtěli, aby každý byl dubový.“

„Tak to by byli nešli v noci ani za děvčetem!“ Strýc se dal zase do smíchu.

„Kdepak za děvčetem! Já bych byl každým krokem s hrůzou čekal, že mne nějaká dušička chytne za pačesy.“

Zase smích a zase to šlo chvíli německy, až se ten druhý ozval svým rezonujícím způsobem zase po česku:

„Není možná nahoru. Není času. Ale rád bych se na sněm podíval, a ještě radši bych stavům poradil stran těch apanagírovaných knížátek a hrabátek říšských, co zde v Čechách svůj chlebíček nacházejí, skvostně se vyživují, že jich pořád přibývá, že již jich je jako štěnic –“

Panna Rézi tomu všemu nerozuměla a pomýšlela jen, kdo to asi je. Čekala chvíli, až pak vstala a šla opatrně ku dveřím. Chtěla se podívati, co dělá starý Ignác, nezlobí-li se, že dostal kvůli ní. Chvilku stála váhajíc u dveří, pak je tiše otevřela, vyhlédla ven; ale vtom na chodbě u vedlejšího pokoje se ozvaly hlasy. Uskočila, nezavřela však úplně. Skulinou zahlédla nějakého napudrovaného oficíra v bílém fraku se šůsky červeně vyloženými, s kordem po boku a třírohým kloboučkem pod paždí. Poroučel se naposled starému Maternovi, jenž jej vyprovázel. A ten oficír mladý, statný, a žádný starý pán, jak se prve Rézi naslouchajíc domýšlela! A ten se bál strašidel! Divže se nezasmála. Když zašel na schodech, když strýc zase zmizel v pokoji, zavřela nakvap dvéře a usedla na židli. Dlouho nečekala.

Strýc přišel, ale nějak veselejší. Domlouval jí sice zas, mírněji však, byl dobré míry, že nesmí s kuchařem tak kamarádsky, to že je sluha, ostatně, že jí dá instrukci, aby nezapomněla, u koho je a kdo ona je po otci, a aby jemu, strýci, neudělala hanbu. S němčinou že to začne hned zítra a francouzsky, to že dojde také na řadu, zítra že objedná švadlenu a modistku, takhle že ona, Terezie, také nemůže zůstat, a nóbl móresům že se musí naučit, aby nebyla jako selské děvče. Zarděla se, ale živě a chutě přisvědčila, když se jí strýc zeptal, chtěla-li by se také zpěvu učit. Když ji poté vyzval, aby šla svačit, a ona odvážila se mu nabídnout kytici fialek, vyjasnil líce, pokývl hlavou, a opakuje: „Charmant! Charmant!“ přijal svazek vonných kvítek, jež mu s nelíčenou prostomyslností a s ostýchavým úsměvem podala.

„Zato uslyšíte náš koncert,“ dodal vlídněji, ale ne bez blahosklonnosti.

Tak se stalo. Hned po svačině, nežli „koncert“ začal, podařilo se Tereze, jak strýc na okamžik odešel do svého pokoje vyhledat partesy, zeptati se tiše starého Ceypka: „Už je dobře?“

Přikývl, usmál se, a plaše se ohlédnuv, odvětil, mrkaje očima jako ve strachu:

„On je pan obrstwachtmajstr hodný.“

„A kdo byl prve ten pan oficír?“ kvapně dodala šeptem slečna Terezie, ohlížejíc se po dveřích strýcova pokoje.

„To byl pan obrlajtnant Jeník rytíř z Bratřic,“ šeptem a úkradkem starý Ignác odpovídal, klada pravou dlaň ke koutku úst. A zase jakoby nic, rovnal pulty a stavěl k nim židle. Když starý šlechtic se vrátil, nesa partesy, bylo v pokoji ticho. Jen Ceypek je rušil, jak mazal šmytce kalafunou. Slečna Terezie upírala oči na Laudona. Obrstwachtmistr pohleděl pátravě po obou, pak, klada noty na pult, oznamoval spokojeně:

„Boccherini, Opus acht, Theres, krásná věc. To uslyšíš! Habt acht!“